Péče coby snaha udělat něco dobrého

Výzkum normativity v praktikách zdravotní péče a výzkumu

Jeannette Pols

Překlad: Michal Synek

Spoluobčané, vyslyšte mě, prosím.
Přicházím pohřbít Caesara, ne chválit.
Naše zlé skutky nás vždy přežijí.
Ty dobré často s námi skončí v hrobě.
Tak se to má i s Caesarem. Prý dral
se k moci – to vám řek vznešený Brutus.
Když je to pravda, je to hrozná chyba
a Caesar za ni hrozně zaplatil.
A já teď tady se souhlasem Bruta
a jeho druhů – Brutus je, jak známo,
čestný muž...

(řeč Marka Antonia ve hře Williama Shakespeara Julius Caesar)

1.
V poslední době se (feministická) studia technovědy začala znovu se zvýšeným zájmem věnovat péči (viz např. Gill, Singleton & Waterton 2017; Martin, Myers & Viseu 2015; Puig de la Bellacasa 2017).[2] Atraktivita konceptu péče spočívá v naději, že umožní vnést do sociálních studií vědy novou politickou agendu. V rámci této nové vlny zájmu se pečování popisuje jako afektivní vztah mezi výzkumníkem a objektem výzkumu, jako materiálně situovaná praxe a jako etický závazek (Martin et al. 2015: 629; Puig de la Bellacasa 2011: 90). To znamená, podobně jako na poli etiky péče, že péče je dobrá. Zároveň dochází ke konceptuálnímu posunu od "záležitostí faktů" (matters of fact) k "záležitostem zájmu" (matters of concern) (Latour 2004), který zde interpretuji jako tázání výzkumníků – a výzkumníků u výzkumníků – jak zacházejí s tím, "o co jim jde".[3]

2.
Zdá se, že tento obnovený zájem o péči nijak nenavazuje na předchozí studia péče, realizovaná v rámci vědních studií (STS). Jedním z klíčových rozdílů je, že předchozí vlna studí péče inspirovaných STS našla ukotvení především – i když nikoli výhradně – v empirickém zkoumání zdravotní péče.[4] To vyžadovalo formulování nového, specifického objektu výzkumu – totiž praktik zdravotní péče. Zároveň byla nastolena otázka, jak výzkum praktik pečování provádět a jak tyto praktiky dobře popsat. Jednalo se o důležitou otázku, jelikož, jak se pokusím ukázat v tomto textu, nástroje vhodné k popisu pečování nebyly po ruce. Musely být teprve zkonstruovány. V rámci tohoto procesu bylo rovněž nezbytné dát do souvislosti oblast zdravotní péče a aktivitu pečování, pojímanou jako činnost snažící se o něco dobrého čili o zlepšení nebo stabilizaci stavu pacientů, s "pečující" prací výzkumníků zaměřenou na zviditelnění praktik pečování a na jejich podporu podle "jejich vlastních pravidel" (Mol 2008).[5] Otázka, jak vymezit praktiky pečování, úzce souvisela s otázkou, jak tyto praktiky dobře zkoumat a jaké formy může takový dobrý výzkum nabývat.

3.
Empirické zkoumání usilující o popis praktik pečování se zároveň musí vypořádat s normativitou. Co je normativita a kde ji hledat? Namísto abychom programově vymezili pečování jako činnost ukotvenou ve vztazích, které jsou v zásadě dobré, položili jsme si empirickou otázku, jaké druhy dobra "existují" v různých pečujících činnostech a jaký vliv mají na pečování a výzkum. Studia pečování si vytkla za předmět zájmu činnosti, jejichž prostřednictvím se lidé snaží udělat něco dobrého, a chtěla se přitom vyhnout předběžným rozhodnutím, zda jsou některé věci (druhy dobra/hodnoty) lepší než jiné. Snažíme se předem neurčovat a nepředepisovat, co je dobré, a namísto toho sledujeme, jak různé způsoby dělání konání dobra existují ve vzájemných vztazích. V praktikách pečování a v životech pacientů se potkávají různé hodnoty. Tak například je tu efektivní péče, která je spravedlivě distribuovaná a eticky legitimizovaná. Pak existuje péče, která je považovaná za dobrou, protože je efektivně řízená. Někdy může být na prvním místě zplnomocňování pacientů, jindy klinický přístup. Mezi různými hodnotami a způsoby, jak jich dosáhnout, existuje napětí. Může se stát, že některá hodnota je upřednostněna na úkor jiných. A úsilí napřené určitým směrem má lepší výsledky než úsilí směřující jinam. Klíčovým východiskem pro studium normativních praktik, jako je pečování nebo výzkum, je zjištění, že péče nemusí být vždy dobrá, i když je vždy založena na nějakých hodnotách. Jestli jsou to hodnoty užitečné, se teprve ukáže, často při srovnávání různých praktik. Co je dobré, není předem dáno, je to předmětem výzkumu.

4.
Zřetelně to můžeme vidět na problému "špatných praktik". Ukazují-li se nějaké praktiky péče nebo výzkumu jako obzvláště škodlivé, může se zdát, že studium působení různých forem dobrého není ideálním přístupem k jejich normativitě. Když jsem jednou během přestávky na konferenci navrhla kolegyni, aby podobným způsobem studovala sebelegitimizaci a sebeporozumění koloniálních režimů, její odpověď byla rezolutně odmítavá. Takový přístup by rozhodně nebyl ideální: kolonialismus je špatný a kolonizátorům nelze přiznat ambici konat dobro. Je třeba zacházet s nimi podle jejich činů: jako se zločinci. Tato anekdota dokládá novost (a rizika!) takového empirického studia dobrého a špatného, které se neopírá o normativní stanovisko. Jednalo se o zcela nový přístup k otázkám normativity.

5.
Na následujících stránkách bych ráda prozkoumala složité normativity-v-praxi na základě poznatků dříve provedených i právě probíhajících výzkumů věnovaných pečování. Vycházím z předpokladu, že normativita zasahuje do procesů, skrze něž se utváří objekt poznávání. Popis reality přímo ovlivňuje naše vztahy k ní. Považujeme-li za problém, že péče je příliš drahá, budeme dělat jiné věci, než kdybychom si mysleli, že hlavní úskalí spočívá v nedostatku personálu nebo kvality. Normativita zahrnutá v poznávání objektu péče je obsažena ve všech pečujících a výzkumných činnostech. V rámci činností náležejících k oběma těmto souborům praktik se různými způsoby poznávají objekty (nebo subjekty) a nějak se s nimi zachází. Otázka, jak praktiky pečování popisovat, je proto nedílně spjatá s otázkou, jakým způsobem je studovat: s pomocí jakých konceptů a metod, na základě jakých principů? Co nám ty které principy dovolí?

Situovaná věda

6.
Jak studovat praktiky pečování? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v dialogu s dalšími vědními disciplínami, které ovlivnily, jak pečující praktiky studovat lze, nebo nelze. Jedná se o výsledek složité situovanosti. Je třeba pátrat po normativních ohledech existujících ve vztahu k epistemologickým otázkám a hodnotám, určujícím obrysy dobové vědecké krajiny. Jak uvidíme níže, studia péče ovlivnila řada různých výzkumných tradic a metod. Na jejich vzniku se podílely lékařské vědy, filozofie a etika, stejně jako různé sociálněvědní přístupy, včetně feministické kritiky a kvantitativních, interpretativních a kritických sociálních věd. Pokud bychom se omezili jen na nizozemskou vědu, naše analýza by byla empiricky podloženější – zájem o péči a otázky s ní spojené se však projevil mnohem šířeji, jak ostatně dokazuje mezinárodní povaha kolektivu badatelek a badatelů sdružených pod hlavičkou studií péče. Podstatné bylo zjištění, že popis objektu – například praktik pečování – jenž dosud popsán nebyl, vyžaduje formulaci nových výzkumných praktik. Specifické způsoby provozování vědy komplikovaně ovlivňují obrysy vynořujícího se zkoumaného objektu. Studia péče však zároveň ukázala, že tento vztah lze nahlížet i obráceně: obrysy výzkumného objektu utvářejí způsoby, jimiž jednotlivé výzkumné disciplíny popisují svoje pole zájmu.

7.
Tento argument se chystám doložit příklady ze svých výzkumných projektů realizovaných v uplynulých letech v Nizozemsku. Chápejte je jako podnět pro další promýšlení tématu.

Tři normativní pohyby: Lokalizace studií péče v krajině vědeckého bádání

8.
Navzdory dlouhé historii jejich "krocení",[6] hodnoty vždy nevyhnutelně zasahují do vědeckých praktik a metod. Studia péče[7] přispívají k debatám o hodnotách třemi úzce provázanými normativními posuny. Z analytických důvodů je v tomto textu popisuji odděleně. Každý z těchto tří posunů rezonuje jak na rovině praktik pečování, tak i na rovině jejich výzkumu.

9.
První posun je založen na "decentralizaci hodnot", vedoucí k poznání, že hodnoty nejsou pouze součástí lidské motivace a usilování, ale rovněž součástí socio-materiálních objektů, jako jsou technologie, společenské normy, výzkumné metody a různá pravidla.[8] Zde je jednoduchý příklad: teploměr nejen stanovuje číselnou hodnotu aktuální tělesné teploty, ale také sděluje uživateli, jestli naměřená teplota pro něj je, nebo není dobrá. Podobnou intranormativitou se vyznačují také pečující a výzkumné praktiky zahrnující různé "podoby dobra", které lze empiricky popsat (Thévenot 2001a). Úvahy o tom, co je, a co není dobré, tak mohou zahrnout i jiné klady než jen morální hodnoty. Určitá tělesná teplota může být hodnotou, podobně jako třeba výkonnost nebo efektivita péče.

10.
Druhý normativní posun obrací naši pozornost k složitě provázaným mikroprocesům vytváření norem prostřednictvím budování poznání, které některé věci zahrnuje a jiné nechává stranou. Budeme-li si hladinu cukru v organismu měřit průběžně, naše porozumění cukrovce bude jiné než na základě několika pravidelných denních měření. A spolu s porozuměním se promění i způsoby, jimiž nakládáme se "špatnou hladinou cukru". Průběžné měření umožňuje dát jednotlivé hodnoty do souvislosti, což vede k mnohem detailnějšímu chápání proměn hladiny cukru v krvi. Zároveň to cukrovku v každodenním životě zpřítomňuje. Podobně lze uvažovat o výzkumných metodách. Etnografické zkoumání užití vyživovací sondy lidmi s ALS vytváří jiný typ vědění než měření "kvality života" (Pols & Limburg 2016). Výzkumníci stejně jako pacienti a pečující použitím určitých metod a konceptů přepisují své pečující a výzkumné činnosti, když problémy rámují a utvářejí různými způsoby v závislosti na použití určitých konceptů a technologií.

11.
Třetí normativní posun umožňuje položit si otázku, jaký prospěch mohou studované praktiky mít ze svědomité výzkumné práce. Pokud nějakou činnost přepíšeme jako intranormativní, jak takový přepis ovlivní samotnou intranormativitu dané činnosti nebo intranormativitu dalších praktik? Co dobrého může výzkum pečujícím praktikám nabídnout? A je-li hlavním cílem zlepšování, jak má vypadat? Pokusím se ukázat, že činnosti usilující o dobré jsou složitými soubory praktik s vlastními pravidly a hodnotami.

První normativní posun: Od vnějších hodnot k intranormativitě praktik

Hodnoty v praxi: Empirický obrat v etice

12.
Jak studovat intranormativitu péče? "Praxiografický obrat" ve studiích péče, založený na etnografických, či spíše praxiografických metodách – metodách popisujících praxi spíše než ethnos (viz Mol 2002) – zásadním způsobem ovlivnil zkoumání hodnot či dobrého a špatného v lidských činnostech. V každodenních činnostech, včetně praxí využívajících technologie v domácnosti, v laboratoři nebo na klinice, lze objevit celou řadu hodnot. Často se jedná o jiné hodnoty než ty, jimiž se zabývá instucionalizovaná formální lékařská etika. Lékařská etika se obvykle zajímá o "velké problémy", týkající se obvykle začátku a konce života, přičemž vůdčím kritickým principem je autonomie (Wolpe 1998). "Velké etické problémy" mají prioritu, jelikož lékařská etika vymezuje jako předmět svého zájmu specifickou doménu a registr etických předpisů: území utvářené principy autonomie, neškození, prospěšnosti a spravedlnosti, podle nichž lze posuzovat jednotlivé případy. Jde-li o tyto principy, víme, že máme co do činění s etickými záležitostmi. Naproti tomu každodenní činnosti, stojící na množství různých (typů) hodnot, nepředstavují výchozí bod etických úvah a nejsou předmětem zájmu, pokud se nějak přímo nedotýkají sféry "velké" etiky, kde se debatuje o principech a kde se formulují pravidla a normy. V důsledku tohoto přístupu zůstává řada kontroverzí týkajících se hodnot stranou odborného zájmu (viz též Pols 2015).

13.
Etika péče, stále poplatná tomuto normativnímu modu souzení a předepisování, se zaměřila na vzájemnou závislost a učinila péči svým hlavním principem. Péči definovala jakožto "vše, co děláme pro zachování našeho světa" (Tronto 1993), a za hlavní cíl si vytyčila formulovat principy a normy umožňující dobře pečovat. K tomuto stylu normativního etického uvažování se ještě vrátíme; na tomto místě je důležité pochopit, že studia péče rozvinula etiku péče svým empirickým obratem ke studiu hodnot v praxi, aniž by hodnoty byly vyčleněny z činností, pravidel a hmotných objektů, v nichž jsou vpleteny. Předmětem studia se staly právě hodnoty obsažené a zjednávané v každodenních činnostech. Díky tomu mohou být empiricky doložitelné "formy dobrého" popsány v celé své pestrosti. "Etika všednosti"[9] pokrývá každodenní vyjednávání o hodnotách, jako např. úvahy o tom, co dobrá péče znamená pro konkrétního pacienta nebo jak se dobrý výzkum provádí v tom kterém konkrétním případě (Banks, Hulm & Edwards, 2015; Banks et al. 2013; Brodwin 2013; Hoffmaster 1992; Kohlen 2008; viz též Pols 2006; Zizzo, Bell, Lafontaine & Racine 2017). V praxi se potkávají tak rozdílné hodnoty, jako jsou výsledky klinických testů, estetické cítění a praktické ohledy, a jejich vztahy je třeba vyjednávat.

14.
Zkoumání hodnot není díky popsanému přístupu omezeno jen na oblast morálního usuzování. Hodnoty chápu jako entity utvářené dynamickou interakcí motivací, hmotných objektů a společenských pravidel. Lidé vyjadřují hodnoty slovy nebo je zjednávají prostřednictvím společenských pravidel, zákonů a implicitních konvencí týkajících se "správného chování", jakož i skrze institucionalizované výzkumné praktiky. To znamená, že hodnoty jsou vpleteny v každodenních sociálně-materiálních interakcích. Ovlivňují chování a mohou mít řadu žádoucích či neočekávaných následků. Zhmotněné hodnoty sedimentují v rutinních činnostech a rutinně užívaných objektech, jejichž průběh a užití již nejsou zpochybňovány (M'charek, Schramm & Skinner 2014). V pečujících činnostech soupeří o pozornost nesčetné hodnoty a napětí mezi nimi může být neřešitelné (Mol et al. 2010; Pols, Willems & Aanestad 2019). Technologie spoluřídí běh událostí (před retardérem musíte zpomalit). Studovat hodnoty v praxi a snahy o zlepšení znamená využívat heuristické koncepty umožňující pojmenovat konkrétní formy dobrého v konkrétních činnostech. Hodnoty se liší praxi od praxe, dokonce i v rámci péče o jednu skupinu pacientů. "Hodnota" je zcitlivující koncept, nabývající konkrétní obsah ve specifických, empiricky zachytitelných kontextech.

15.
Ráda bych nyní na konkrétním příkladu předvedla, jak různé objekty mohou zahrnovat či překládat specifické představy o tom, co je dobré dělat nebo jaký je stav věcí. Jako příklad nám poslouží příběh Melanie, ženy věnující se sebemonitorování.[10] Melanie chtěla zhubnout, aby zlepšila svoje zdraví. Teprve časem pochopila, jak je takový cíl obtížně dosažitelný.

Myslím, že soustředit se na hubnutí není dobré. Když pravidelně cvičím a dobře jím, cítím se dobře. A to je důvod, proč nerada dělám z hubnutí hlavní cíl. Protože když si začnu říkat, že "za určitou dobu budu vážit tolik a tolik", zpanikařím. A panika není dobrá. Člověk by si měl užívat život. Takže se snažím nedělat z hubnutí hlavní cíl. V hlavě nějaké číslo mám, ale nikam si ho nezapisuji a nesoustředím se na něj. Takže v jistém smyslu je mým cílem zhubnout, ale jestli si chci udržet duševní kondici, musí jít i o něco jiného. [...] Je to taková hra. Protože když začnu podvádět nebo když celý víkend popíjím a neshodím ani kilo, můžu si říct: "To jsem čekala." Když ale naopak tvrdě makám [a nezhubnu], je to na prd. Když cvičím každý den a správně jím a moje tělesná hmotnost se nemění, mám z toho špatný pocit. A to jsou přesně ty chvíle, kdy se začínám přejídat. Dneska už je to se mnou lepší, ale dřív jsem propadla přejídání pokaždé, když jsem celý týden makala a neshodila jsem ani kilo.

16.
Melanie si stanovila obtížný cíl: chtěla zlepšit svůj zdravotní stav. Její zdravotní aplikace tenhle velký cíl přeložily do konkrétních úkonů, jako je cvičení, držení diety nebo monitorování tělesné hmotnosti. Jenže Melaniin velký cíl nebyl vždy jednoduše slučitelný s hodnotami zjednávanými prostřednictvím jednotlivých aktivit. To Melanii přineslo starost navíc: jak nepropadnout panice a přejídání? Aby se v obtížné situaci vyznala, musela povolat na pomoc kategorii "duševní kondice", která její velký cíl "celkového zdraví" znovu učinila dosažitelným. Činnosti, s jejichž pomocí usiluje o zlepšení zdraví, se v důsledku toho proměnily.

17.
Zdravotní aplikace v příběhu Melanie spoluutvářejí jak samotný problém zdraví (nadměrná hmotnost je nezdravá), tak způsoby jeho řešení (prostřednictvím sportování a regulace příjmu kalorií). Úbytek tělesné hmotnosti lze velmi přesně měřit. Aplikace, které cvičení a spotřebu kalorií sledovaly, zároveň hodnotily jejich výsledek: buď byl dobrý, nebo špatný. Problém nastal, když monitorování přineslo neočekávané výsledky: Melanie držela dietu a běhala, ale úbytek na váze se nedostavoval. Přístroje se nechovaly logicky. Tělo neposlouchalo. Logika vtělená v technologii se dostala do konfliktu s manévry Melaniina těla a mysli. Z našeho pohledu je takovou situaci možné vnímat jako vyjednávání hodnot.

Intranormativita

18.
Technologie s sebou nesou řadu představ o tom, co je dobré a co špatné, neboť spoluutvářejí problémy, které řeší (nebo objekty, s nimiž nějak zacházejí), a umožňují a vnucují lidem určité činnosti. Technologie, lidé a další "objekty" vstupují do vztahů v konkrétních kontextech. Hodnoty formulované, utvářené a vyjednávané lidskými i nejen-lidskými aktéry ve vzájemných interakcích, ať už cíleně nebo nevědomě, utvářejí intranormativitu činností neboli hodnoty a způsoby porozumění tomu, o co v těchto činnostech jde. Lidé se naučili formovat sami sebe a svoje vnímání světa prostřednictvím čísel. Ale čísla také formují lidi. Během výzkumu zdravotnických aplikací jsme zjistili, že měření dělá celou řadu věcí: spoluurčuje cíle lidského konání, zintenzivňuje určité ohledy, formuje očekávání soudržnosti a předvídatelnosti a také pod rouškou "sběru dat" vynáší morální soudy o lidském životě (Pols et al. 2019: 106). Všechny tyto prvky jsou v příběhu Melanie dobře patrné.

19.
První normativní posun proto směřuje naši pozornost k intranormativitě praktik, to jest k hodnotám, tak jak se v různých činnostech formují a potkávají. To odhaluje etiku každodenního vyjednávání mezi různými hodnotami. Výzkum hodnot v praxi nám umožňuje opustit omezené zaměření na morální hodnoty a morální jednání a otevírá cestu ke komplexnějšímu pohledu na hodnoty působící v konkrétních činnostech. Hodnoty obsažené a transformované v technologiích se stávají viditelnými a lze je studovat. To, jak lidé, koncepty a technologie (re)definují nějaký problém, je úzce spjato s návrhy na jeho řešení. Druhý normativní posun rozvíjí myšlenku, že technologie a koncepty přepisují záležitosti zájmu.

Druhý normativní posun: Od popisu a předpisu k přepisu

Normativita ve vědě

20.
Normativita obsažená v činnostech propojuje objekty poznání s návody, jak se k předmětům poznání vztahovat. To bylo jasně patrné v příběhu Melanie a jejího sebemonitoringu, ale můžeme to vidět také na nejrůznějších vědeckých praktikách. Vezměme si jako příklad výzkum prevence. Simon Cohn v textu z roku 2014 ukázal, že koncept "chování vedoucího ke zdraví", jenž má významné místo v psychologii zdraví, přímo souvisí s kvantitativními výzkumnými metodami, které produkují znalosti o prevenci (Cohn 2014). Psychologické koncepty umožňují kvantifikovat lidské chování ve formě pozorovatelných, rozlišitelných a stabilních proměnných, které lze měřit. Avšak jak zdůrazňuje Cohn, v takto zaměřených výzkumech se obvykle ztrácí kontext, v němž se lidské jednání odehrává.

21.
Problémy provázející implementaci prevenčních programů Cohn přisuzuje faktu, že se behaviorálně orientovaný výzkum nezajímá o to, co lidé o svém jednání říkají. Jestliže jednání konstruujeme jako výsledek spolupůsobení určujících a vedlejších proměnných, ztrácíme ze zřetele, že činnosti směřující k dosažení určitých cílů, jako třeba počítání kroků nebo snaha být dobrým člověkem, jsou konkrétními aktivitami se specifickým významem. Pro úspěch prevenčních programů je přitom klíčové, jestli se lidé přejídají při výjimečných příležitostech, v kontextu sebeléčby, nebo v rámci běžného jednání (de Laet 2017; Vogel 2017).

22.
Kromě smyslu lidských činností nejsou behaviorální vědci schopni učinit viditelnými různé důsledky jednání, kromě efektů ovlivňujících proměnné definované na začátku výzkumu. Přičemž důsledky jednání jsou, přinejmenším částečně, nejasné také aktérům samotným. Když si Melanie zdravotní aplikaci pořizovala, vůbec ji nenapadlo, že měření tělesné hmotnosti může mít negativní důsledky.

23.
Je zřejmé, že kvantifikace vlastností lidských těl prostřednictvím sebemonitorování je ukotvena ve specifických vědních tradicích, konceptech a způsobech porozumění světu. Ty se mohou dostat do konfliktu s jinými tradicemi a způsoby poznávání nebo mohou narážet na konkrétní pečující činnosti či neočekávané způsoby zacházení s technologiemi. Způsob, jakým jsou lidé vědecky zkoumáni, ovlivňuje reprezentace jejich jednání a jejich porozumění jednání ve vědeckých textech.

24.
Cohn tvrdí, že procesy, jimiž behaviorální výzkum svůj objekt utváří, obvykle nejsou ve výstupech výzkumu rozpoznatelné. "Problém není jen v tom, že jsou [koncepty jako např. 'jednání'] výzkum od výzkumu neustále reprodukovány, ale také v jejich naturalizaci, narůstající s rostoucí mírou 'porozumění'" (2014: 160). Jak rozdíl mezi přepisem a realitou postupně mizí, konkrétní dopady konceptů a nástrojů specifikujících a vymezujících oblast relevantního zkoumání ustupují do pozadí. Metafory ztrácejí status reprezentací a stávají se z nich popisy skutečnosti. Behaviorální teorie jednání zahrnuje představu o neproblematické korespondenci mezi konceptem jednání a světem "tam venku". Naturalizace podobných konceptů, jako je "jednání", přitom badatelům brání pokládat otevřenější a snad i zajímavější otázky týkající se toho, co lidé dělají. Vinciane Despret tento efekt dokumentovala na příkladu výzkumu chování zvířat. Pokládají-li výzkumníci uzavřené otázky, dostane se jim předem známých odpovědí, na jejichž základě budou ovce vždycky méně zajímavé než šimpanzi a krysí samci v laboratoři X nebudou mít jinou možnost než chovat se jako sexuální agresoři (Despret 2006: 2015). Slova, metody a technologie určují a strukturují způsoby osmyslňování.

Tvůrčí metody

25.
Naše analýza přispívá do debaty o výzkumných metodách jakožto intervencích, vedené na poli vědních studií (Law, Ruppert & Savage 2011; Ruppert, Law & Savage 2013). Spíše než by zobrazovaly realitu takovou, jaká je, metody a koncepty přepisují objekty poznání specifickým způsobem. A jde-li o přepisování, pak činnosti zaměřené na poznávání světa kolem nás mají tvůrčí aspekt.

26.
Chápeme-li vědecké metody jako kreativní nástroje, naše porozumění normativitě ve vědě se zásadně změní. Tak například na poli lékařských věd jsou formulovány postupy a pravidla správného provádění výzkumu, jejichž cílem je očistit objektivní výzkumné metody od "vnějších hodnot" (o medicíně založené na důkazech viz Timmermans & Berg 2003). Takovými "vnějšími hodnotami" mohou být třeba zájmy výzkumníků nebo zájmy výrobců, kteří mohou být toho názoru, že vydělávání peněz prodejem léků má mít přednost před zdravím a prospěchem pacientů či účastníků výzkumu. "Objektivní výzkumné metody" byly navrženy jako nástroj zjišťování bezpečnosti a účinnosti testovaného léku. Normativita metod, kterou se tu snažím ukázat já, se však týká hodnot existujících uvnitř (nástrojů) vědy. Dozvědět se o nich více můžeme například prostřednictvím analýzy procesů, jimiž metody utvářejí objekt poznávání a skrze něž se některé věci stávají viditelnými a jiné neviditelnými. Taková analýza nám odhalí, jak vědci pečují o objekt svého výzkumu volbou výzkumných metod. Právě otázka, jak co nejlépe formulovat předmět výzkumu, patří i k ústředním výzkumným otázkám studií péče. Normativním impulzem studií péče je v první řadě zájem o intranormativitu neboli o hodnoty obsažené v praktikách pečování.

Přepis jakožto nevyhnutelné proplétání vědění a hodnocení

27.
Výzkum hodnot v praxi zahrnuje posun od preskriptivní etiky směrem k empirickému zkoumání problému normativity. Místo aby studia péče vymezovala sféru etických ohledů a snažila se určit, co je a co není dobré a co mají lidé dělat, přišla s návrhem specificky teoreticky založeného empirického projektu zaměřeného na analýzu hodnot a dalších otázek spojených s normativitou. Na srovnání s behaviorálními vědami jsme si ukázali, že studia péče nejsou čistě deskriptivním projektem, jenž by si kladl za cíl objektivní a neutrální zrcadlení (Rorty 1979). Spíše je tomu tak, že posun od předpisů ("musíte udělat X") je přetaven do normativních ohledů přepisu ("zjednáváte X... s následujícími výsledky"). Normativní ohledy studií péče ovšem nemají podobu neutrálních popisů ani normativních předpisů, ale týkají se utváření objektu výzkumu. Je třeba věnovat pozornost tomu, jak výzkumné metody ovlivňují, co se o světě můžeme dozvědět a jakých podob "mohou" objekty poznání nabývat.

28.
Pro vědecký popis pečujících činností se zprvu nenabízelo mnoho nástrojů či vhodných institucionálních rámců. Lékařské vědy se věnovaly kvantitativním evaluacím intervencí (EBM, medicína založená na důkazech) nebo fyziologii nemocí. Na druhé straně interpretativní sociální vědy se k biomedicíně vztahovaly buď tím, že "dělaly něco jiného", ať už se jednalo o výzkum pacientské perspektivy, příběhů nebo kultury, nebo kritizovaly zdravotnické instituce za kolonizaci běžného života.

29.
Cílem přepisů pečujících praktik vypracovávaných studiemi péče bylo formulovat, co aktéři sami chtějí dosáhnout a čeho svým jednáním a prostřednictvím použitých nástrojů skutečně dosahují. Praktiky běžného pečování sestávají z propletenců odborných i každodenních činností a vhledů. Studia péče si nekladla za cíl přinášet "důkazy" ani aktéry kritizovat či demaskovat. Chtěla nabídnout nástroj pro přepis praktik coby nejistých pokusů udělat něco dobrého – ať už se jednalo o dobrou péči, dobrou vědu, dobrý chov zemědělských zvířat či ještě něco dalšího. Úsilí o dobré přitom mělo být bráno vážně, i když výsledky neodpovídaly plánovaným cílům.

30.
Jsem toho názoru, že takové přepisy nevyžadují vynášení soudů ani zaujímání stranických stanovisek.[11] Jedná se spíše o hermeneutické cvičení, o účast na interpretaci. Výzkumníci nemusí být zamilováni do svých komunikačních partnerů a nemusí tleskat všemu, co dělají. Podobně jako vztah mezi zdravotními sestrami a jejich pacienty, vztah mezi výzkumníkem a respondentem je možné popsat jako klinický či analytický. Jedná se o blízký vztah v tom smyslu, že výzkumník se detailně zajímá o činnosti, na nichž se respondent podílí, ale zároveň o vztah vzdálený – či spíše odtažitý nebo analytický – co se týče projevené sympatie. Produktivní přístup k přepisu hodnot v praxi vyžaduje upozadění hodnotícího soudu ve prospěch analytického – či klinického – přístupu k otázce dobré praxe.

31.
Výhodou takového postoje je, že i praxe a přístupy, které nemusí být výzkumníkovi sympatické, mohou být studovány ve své nejpůsobivější a nejpřesvědčivější podobě, a interpretace, jimiž je jejich proponenti obdařují, mohou být brány vážně. To nám umožňuje porozumět, jak lidští i nejen-lidští aktéři pracují na tom, aby činnosti, jichž se účastní, byly z pohledu lokálně platných hodnot dobré. Jednoduše řečeno, výzkumníci přepisují praktiky pečování jakožto pokusy udělat něco dobrého. Snaží se popsat, jak tyto praktiky chápou a ospravedlňují jejich aktéři, a kam to vede.

32.
Uvedené příklady snad dostatečně demonstrovaly užitečnost nástrojů, které studia péče nabízejí pro přepis praxí. Metody studií péče nejsou hodnotící ani afektivní, nýbrž hermeneutické. Vyžadují uzávorkování předsudečných soudů, jež umožňuje uvidět, že každodenní činnosti zahrnují různé způsoby dělání a poznávání dobrého. Při pokusech dosáhnout něčeho dobrého aktéři sami hodnotí svůj vlastní úspěch či neúspěch. Na poli vědy není tento repertoár obvyklý, protože základním modem posuzování je buď kritický pohled, založený na hermeneutice posuzování, nebo naopak přesvědčení, že fakta mohou být od hodnot očištěna. Avšak hodnoty v praxi mohou být evaluovány teprve poté, co byly artikulovány. Třetí normativní posun nás vyzývá, abychom takové artikulace považovali za plnohodnotnou praxi.

Třetí normativní posun: Politika bez politického programu

Normativita v době postkritické

33.
Studia péče zaměřená na empirické zkoumání hodnot vnesla čerstvý vítr do sociálních věd. Představovala – a stále představují – jeden z přístupů snažících se překonat omezení kritiky (Boltanski & Thévenot 2006), přístupů, které Thévenot (2001b) nazval sociologií dobrého. Boltanski a Thévenot si stanovili za cíl objasnit, jak lidé ospravedlňují svoje jednání, aniž by tato ospravedlnění redukovali na působení externích faktorů. Na základě svých pozorování formulovali teorii s velkým dosahem, v níž popsali šest různých "světů" (mondes), ve kterých specifické soubory ospravedlnění získávají tvar a hodnotu. Nejednalo se o nový styl kritiky, ale o pečlivé propojování empirického materiálu a filozofických teorií, jež umožnilo produktivně uspořádat výroky, jimiž lidé vysvětlují svoje konání. Výsledkem byla detailní studie praktik ospravedlňování.

34.
Hlavním cílem bylo vystoupit z kritického repertoáru sociálních věd, demaskujícího aktéry odhalováním, že jejich výroky a přesvědčení nejsou konzistentní s jejich jednáním nebo že jsou jejich tužby determinovány vše vysvětlujícími kategoriemi, jako je třída, gender, rasa, moc, struktura a tak dále. Například Bourdieu (1984) vysvětloval umělecký vkus příslušností ke společenské třídě. Obliba specifického stylu uměleckého projevu je podle něj důsledkem třídní příslušnosti, a nikoli projevem autentické záliby vedoucí k upřednostňování určitých uměleckých forem před jinými. Sebeporozumění milovníků umění je falešné. Kritická sociologie technologií, vycházející z určitého čtení Foucaulta, zase staví do popředí disciplinační funkce diskurzu a technologií. Na poli studií technologií stále zaznívá velmi silná kritika utváření lidské subjektivity skrze užití technologií, přičemž jen velmi málo pozornosti je věnováno taktikám, s jejichž pomocí lidé kreativně "vracejí úder", když "švindlují" nebo přizpůsobují své cíle aktuální situaci.

35.
Kritika vedená skrze demaskování nebo odsuzování respondentů, sociálních struktur nebo institucí je však pouze jedním z možných způsobů, jak přepsat nějakou činnost nebo událost.[12] Cílem studií péče byl jiný, konstruktivnější přístup k výzkumnému poli. Když jsme začali praktiky pečování přepisovat jakožto činnosti směřující k něčemu dobrému, vynořila se otázka, jak takové činnosti podpořit. To souvisí s ideou "zlepšování" (Mol 2006, 2008; Moser 2010). Annemarie Mol i Ingunn Moser prohlašují, že cílem jejich práce věnované praktikám pečování je tyto praktiky zlepšit, nikoli ukázat, čím ve skutečnosti jsou. Jde spíše o to učit se z činností provozovaných komunikačními partnery než dokazovat, že se mýlí, nebo je předem oslavovat. Následuje poněkud zdlouhavá citace z mé disertační práce (Pols 2004), mapující různé podoby vztahování se k hodnotám v praxi.

Tato studie má svůj původ ve výzkumu realizovaném v pobytových zařízeních pro seniory.[13] Hledala jsem vhodný teoretický rámec pro výsledky svého terénního výzkumu. Náš výzkumný tým se snažil odpovědět na otázku, zda pobytová zařízení opravdu představují dobrou alternativu k dlouhodobému pobytu v psychiatrických nemocnicích. Dobrou alternativu. Jenže co je v této souvislosti "dobrou alternativou"? Jednou z možností, jak řešit tento problém, je předem definovat, co jakožto výzkumníci považujeme za dobrou rezidenční péči o seniory. Pak bychom mohli určit, zda zkoumané činnosti vyhovují, nebo nevyhovují námi formulovaným standardům. Tato cesta nás nelákala. Měli jsme dojem, že by nás odvedla od jedinečnosti praktik, kterým jsme se věnovali. Museli bychom své komunikační partnery kriticky zhodnotit z pozic vnějších činnostem, jimiž usilovali o dobrou péči.

Alternativou bylo hledat právě v těchto činnostech odpověď na otázku, jak profesionálové sami "dobrou péči" pojímají. Bylo zřejmé, že různí účastníci výzkumu považovali za dobrou péči různé věci. Některé psychiatrické sestry říkaly, že zatímco s psychiatrickými problémy obyvatel je třeba zacházet především profesionálně, o svém každodenním životě musí rozhodovat jen oni sami. Pracovníci v přímé péči věřili, že pobytové zařízení by mělo být bezpečnou oázou pro klidné stárnutí. Snažili se vytvářet přátelskou atmosféru, služby i osobní péči. Potkali jsme také psychiatrické sestry, které zdůrazňovaly emancipační potenciál stěhování do pobytového zařízení. Člověk, který byl dříve stigmatizován nálepkou psychiatrického pacienta, by měl dostat příležitost žít společně s vrstevníky a využívat komunitní služby. Dobrá péče, říkaly, má klienta vposledku podporovat, aby se z celoživotního psychiatrického pacienta proměnil v plnoprávného občana.

Kterou z těchto hodnot lze považovat za hlavní kritérium při hodnocení úspěšnosti pobytových služeb? Nebo platí všechny stejnou měrou? Došli jsme k překvapivému zjištění, že skládat jednotlivé podoby dobré péče dohromady není nijak jednoduché. Ne všechny k sobě pasovaly. Není nijak překvapivé, že rozdíly ve způsobu rámování a dělání dobré péče byly zdrojem konfliktů a neporozumění mezi profesionálními pečujícími. Definice dobré péče zůstávaly často nevyřčené a neuvědomované, a proto profesionálové často nechápali, proč jejich kolegové jednají tak, jak jednají. To vyvolávalo vyhrocenou atmosféru, v níž se jednotlivé vyhlédnuté cíle dobré péče začaly ztrácet. [...] Došli jsme v týmu k názoru, že budeme respondentům zavádějícím nová oddělení v pobytových zařízeních užitečnější, když jim naše analýza pomůže vzájemné neshody pochopit. Věřili jsme, že by tomu mohlo napomoci, kdyby jednotlivé cesty, jimiž profesionálové směřovali k dobré péči, dostaly slovo a byly uznány jako plnohodnotné alternativy. Chtěli jsme rovněž otevřít debatu o dopadu jednotlivých podob pečování na jednotlivé aktéry. [...] Tak se zrodila "etnografie dobré péče". Když se jednotlivé ideály a způsoby dělání dobré péče stanou pro zúčastněné aktéry viditelnějšími, pomůže jim to k pochopení protichůdných pozic a usnadní to vyjednávání o vhodném jednání.

36.
Citace popisuje specifický způsob přepisu pečujících praktik, spočívající ve zviditelňování vtělených hodnot a jejich rozdílů. Základní otázka provázející třetí normativní pohyb zní: Jak formulovat politiku takových přepisů? Čím mohou takové přepisy přepisovaným praktikám prospět? Jak učinit "zlepšování" hmatatelnějším?

Generativní přepisy: Jak se učit ze specifičností

37.
Řešením, které navrhuji, je uvažovat o analýzách hodnot v praxi jako o generativních přepisech. Přepisy vypracovávané na poli studií péče jsou generativní, jelikož studují normativní rozměr činností, které mají na různých místech a v různých časech různou podobu. To znamená, že aktéři mohou tyto přepisy porovnat s vlastní zkušeností a z tohoto srovnání se poučit. Jsou generativní také v tom smyslu, že trpělivě konstruují pozoruhodné formulace dosud nepoznaných objektů (Driessen 2019). Nabízejí nová slova a nové koncepty, jimiž lze snahu o dobré a její dopady artikulovat. Propojují také různorodé analýzy, teorie, vhledy a pozice, jako třeba praktiky sebemonitorování s behaviorální psychologií, práci a postoje psychiatrických sester a pracovnic v přímé péči nebo každodenní akty sebeospravedlňování s filozofickými teoriemi. Vnímáme-li různorodé praxe společně, uvědomíme si, že v každé z nich jde o jiné hodnoty. Taková analýza generuje nová porozumění složitým problémům. Co nám jednotlivé praktiky říkají jedna o druhé, když je situujeme vedle sebe a začneme je srovnávat? Co se tímto způsobem můžeme dozvědět o ideálech, technologiích a konceptech a o jejich využití v praxi? Které myšlenky je dobré přijmout, a ve kterých případech je naopak vhodné navrhnout alternativní řešení?

38.
Jelikož každá praxe zahrnuje specifické zájmy a hodnoty a má specifické dopady, při studiu hodnot v praxi je důležité zdržet se formulování dalekosáhlých předběžných výzkumných programů. Cesty, jimiž se "zlepšování" ubírá, se stávají zřetelnými postupně a často mají řadu nepředvídaných dopadů. Nebo nemusí mít vůbec žádný dopad. Teoreticky produktivní otázka zní, jak umožnit, aby přepisy praxí cestovaly, aniž by ztratily svou specifičnost. Zevšeobecnění založená na statistice nám k zodpovězení této otázky mnoho nepomohou, stejně jako univerzální pravdy zastírající zvláštnosti. Jedním z obecných doporučení, která lze formulovat, je mít na zřeteli specifičnost přepisovaných činností. Etnografický popis má moc vtáhnout čtenáře přímo vprostřed konkrétní situace nebo události. Z etnografických přepisů se můžeme poučit, protože nabízejí množství konkrétních detailů, z nichž můžeme skládat společné porozumění. Na rozdíl od textů o zdravotnických intervencích, k jejichž metodologickému ukotvení stačí stručný metodologický úvod, etnografické studie cestují právě díky detailům.

39.
Chceme-li, aby zvláštnosti cestovaly, musíme vzít v úvahu také specifičnost situace, v níž se nachází přijímající strana. Jakou zaujímá pozici? Co si může z našich pečlivě vypracovaných přepisů odnést, a co naopak nesedí? Takové úvahy jsou velmi vzdálené přístupu medicíny založené na důkazech, jež se snaží formulovat zákonitosti, které platí nehledě na kontext. Doplnění kontextu je pak prací profesionálů, kteří výsledky lékařského výzkumu překládají do konkrétních situací a pro jednotlivé pacienty. Úspěšné postupy léčby musí být napodobeny tak věrně, jak je to jenom možné, což má zajistit účinnost pro příslušníky průměrné populace, přičemž místní rozdíly a nahodilosti musí být odstraněny "zprůměrováním". Poznatky nabyté v jiných časech a místech jsou bezcenné.[14]

Opatrná doporučení

40.
Odpověď na otázku, co v určité praxi "funguje", závisí na tom, co se v daném prostředí odehrává. Snadněji na ni odpovíme v případě léků než v případě složitějších intervencí, jako jsou třeba technologie, které pečující praktiky reorganizují. Spíše než obecná etická doporučení je pak vhodné formulovat opatrné domněnky, k čemu může dojít v konkrétní praxi, při použití zařízení X, na základě úsilí o dosažení ideálu Y, v konkrétní situaci. Spíše než "co se musí dělat" za jakýchkoli okolností, je třeba se ptát, jaké možnosti existují a jaké mohou být dopady různých řešení. Co může "fungovat" právě teď a právě tady? Smysl pro lokální zvláštnosti vytváří prostor pro "opatrná doporučení".[15] Jedná se o doporučení opatrná, protože důsledky, které očekáváme zde, mohou být zcela jiné nebo vůbec žádné, jinde. V rámci samotných pečujících činností se doporučení často týkají toho, jak něco udělat. Co bychom mohli zkusit, jaké obtíže lze očekávat a jaká možná řešení se nabízejí? Takové praktické poznání nám může o fungování nových technologií určitě říci více než standardní kvantitativní test, který ukáže "jen mírný dopad na kvalitu života" (Eccles 2015).

41.
O opatrných doporučeních hovořím také proto, že studium hodnot v praxi ukázalo, že skutečně dosáhnout něčeho dobrého není nijak snadné. Etika se obvykle zabývá otázkou, co je dobré dělat, a méně už řeší problém, jak na to. Vždy je třeba počítat s nepředvídatelnými dopady, jež mohou být důsledkem různých náhod a proměn kontextu. Usilování o dobré – včetně zlepšení péče – je samo plnohodnotnou praxí, která potřebuje facilitátory, prostředky umožňující cestování výsledků a vztahy spolupráce s mnoha různými aktéry, přičemž i za ideálních podmínek může vše dopadnout špatně (Pols 2017). Studia péče rovněž ukázala, že i když se může zdát jasné, o jaké hodnoty sami aktéři usilují, realizace těchto hodnot v praxi je obtížná v situaci, kdy různí aktéři usilují o různé hodnoty. Podmínky příhodné pro realizaci hodnot jsou stejně důležité v péči jako ve výzkumných činnostech. Také výzkumníci často zjišťují, že cesta ke zlepšení praxe bývá trnitá a plná překážek.

Přeformulování epistemologie a normativity

42.
Třetí normativní posun vede k poznání, že poté, co byla provedena analýza, může výzkumnice formulovat své podněty ve formě hodnocení. Provozuje-li se výzkum jako přepis, výzkumník nestojí mimo zájmy inherentní dané praxi, ale je součástí jejích intranormativit. Spoluvytváří je, neboť je přepisuje určitým způsobem. Provázanost epistemologických a normativních ohledů je i na této rovině zcela zjevná.

43.
Sociologický či antropologický obrat ve vědních studiích znamenal odklon od hlavního úkolu filozofie vědy, jímž bylo formulovat kritéria či předpisy, které by vědcům a filozofům umožnily oddělit pravé poznání od omylů a poznatků založených na pouhé víře. Etnografický obrat hlásal odklon od takových předpisů a místo toho chtěl pomocí etnografické metody studovat, jak vědci v laboratořích konstruují tvrdá fakta. Skrze etnografický pohled na výzkumné činnosti se badatelé v oboru studií vědy a technologií (STS) chtěli dozvědět, jak vědci produkují poznání pomocí literárních technik (např. různých stylů psaní a publikování), společenských nástrojů (např. spojenectví a soupeření s kolegyněmi a kolegy) a hmotných nástrojů (např. prostřednictvím standardizace přístrojů) (Latour & Woolgar 1986; Shapin & Schaffer 1985).

44.
Normativita těchto studií je normativitou přepisu. Jsou normativní v tom smyslu, že zviditelňují konkrétní objekty a konkrétním způsobem je spoluutvářejí. "Doporučení" formulovaná na poli studií péče mohou upozornit na dopady konkrétních praxí, které mohou mít pro různé aktéry různou důležitost. Může se jednat o opatrná doporučení či generativní koncepty vypracované na základě lokálně odpozorovaného působení hodnot. Jsou stejně problematické jako "doporučení" lopotně formulovaná komunikačními partnery, když počítají kroky nebo naběhané kilometry: potřebují pomoc, aby mohly cestovat, aby byly správně pochopeny a interpretovány, aby byly přijaty a přizpůsobeny pro místní poměry, aby mohly být porovnány s praktikami provozovanými na jiných místech a v jiných časech. V těchto procesech překladu – které samy jsou také procesy přepisu a formulování intranormativit – se může odehrát řada nepředvídaných věcí. Doporučení se za těchto okolností neformulují snadno, snad kromě obecného upozornění na existenci neočekávaných dopadů a zdůraznění mnohočetnosti praktik, které mohou vést k "dobrému zdraví".

Nové styly "normativity": Politika bez politického programu

45.
Co tohle všechno říká o staré dobré normativní politice, usilující o realizaci předem formulovaného programu? V případě studií péče nejsou výsledná normativní a epistemologická stanoviska předem dána a v průběhu času se vyvíjejí. Utvářejí se prostřednictvím spolupráce a ovlivňují je hodnoty roztroušené v různých konceptech, metodách a repertoárech vědecké práce. Analytická práce přepisující dělání dobrého v praxi, zaměřená na formulování generativních konceptů, je činností bez zřetelného konečného cíle. Ke změnám dochází na základě překladů nových přepisů. Důležité je, abychom se z analýzy naučili něčemu novému, přičemž k novým poznatkům jen stěží dospějeme na základě předem formulovaného politického programu. Snaha rámovat či uspořádat objekt výzkumu s sebou nese proměny zájmů, takže normativní jádro rozptýlené, empiricky podložené politiky péče zní následovně: vždy mějte na zřeteli specifičnosti.

46.
Výzkumu usilujícímu o formulování lokálně platných hodnot a napětí mezi nimi by příliš nepomohlo, kdyby výzkumníci pracovali s předem definovanými klady a zápory. Například nemusí být vždy přínosné "dávat hlas umlčeným hlasům", pakliže tyto umlčené hlasy hlásají extrémně pravicové neonacistické názory. Některé mocenské vztahy nemusí být nutně důvodem k rozhořčení (jako třeba láskyplný vztah mezi rodiči a dětmi). A některé aktérské hodnoty a perspektivy, které by si člověk předem vůbec neuměl představit, se mohou stát zdrojem poučení. Normativita empirického výzkumu hodnot je spíše analytickou, hermeneutickou a empirickou strategií. To ovšem neznamená, že politické lekce formulované na jejím základě jsou méně působivé. Je naopak možné, že budou cestovat snadněji, právě díky detailnímu porozumění místním problémům a hodnotám. Analytický luxus nevědět předem, co daná situace znamená a jak by se v ní měl člověk zachovat, je klíčový pro objasnění propletenců epistemologických a normativních ohledů.

Epilog: Špatné praktiky

47.
Jak se výzkum hodnot v praxi má ke "špatným praktikám"? V každém jednotlivém případě je třeba položit si otázku, zda se člověk chce zdržet hodnotícího soudu. Na doktorském semináři, který jsem spolu s Janelle Taylor vedla na Katedře antropologie Amsterdamské univerzity, vznesli studenti otázku, zda by dávalo smysl ptát se, čemu věnovali péči skuteční zločinci, například nacisté. Mnoho účastníků kurzu bylo toho názoru, že bychom tím sémantické pole termínu "péče" rozšířili až příliš. Kritická teorie po druhé světové válce odmítla v absolutním zlu nacismu vidět cokoli dobrého a došla k závěru, že si nezasluhuje nic než odmítnutí a odsouzení (Butler 2015). Jen postupně se dařilo vydobýt prostor pro analýzu mnohočetností a nejednoznačností. Výzkum úsilí o dobré však může být i v tomto případě užitečný přinejmenším k tomu, abychom lépe pochopili, jak zločinci legitimizují svoje jednání nebo jak se jim daří v dobových podmínkách prezentovat svoje zločiny jako cosi prospěšného. O intranormativitě zločinů a jejich důsledcích, ať už zamýšlených nebo nikoli, se můžeme dozvědět také z výpovědí obětí.

48.
Zde se však ocitáme na vratké půdě a debata o těchto argumentech není ani zdaleka u konce. Studia péče se podle všeho nejlépe hodí k přepisu praktik, v nichž je výzkumník schopen a ochoten vidět a podporovat alespoň něco dobrého. Pro zhodnocení a odmítnutí "špatných praktik" mohou být vhodnější jiné metody. Je-li však cílem výzkumu porovnat různé činnosti a rozplést hodnoty a zápory, které jsou v nich obsaženy, pak je hermeneutická strategie studií péče ideálním přístupem. Kritickým studiím někdy unikají složitosti fungování "špatných" praktik, protože se dostatečně nezajímají o to, co se ve skutečnosti děje a o co se aktéři snaží. Styl výzkumu se odvíjí od toho, jaké chceme zaujmout stanovisko a jak chceme svůj objekt výzkumu metodologicky a normativně rámovat.

49.
Jelikož není nutné vždy souhlasit s hodnotami komunikačních partnerek, analýza intranormativity praktik je efektivním hermeneutickým nástrojem. Řeč Marka Antonia v úvodu tohoto textu je skvělým případem toho, jak chvála dokáže zničit něčí dobrou pověst. Verš po verši odhaluje falešnost Brutových obvinění vznesených proti Caesarovi a končí slovy "protože Brutus, to je čestný muž". Je důležité pochopit, že popisujeme-li, jak aktéři vidí svět a jak jejich nástroje a instituce zjednávají hodnoty v praxi, neznamená to, že považujeme popisované praxe za dobré nebo že s nimi souhlasíme. Otázka o hodnotě hodnot zůstává otevřená.

[nahoru]