Řád veřejných toalet

Píšu pro sociologii, ne pro svoji zábavu

Kateřina Nedbálková

---

---



Úvod

1.
Veřejné toalety jsou sociální institucí, která primárně slouží k uspokojení více méně soukromých potřeb na více méně veřejném místě. Zatímco veřejné obvykle ztotožňujeme s adjektivy jako otevřené, přístupné nebo formální; soukromé bývá charakterizováno jako kryté, chráněné a izolované. Tyto kategorie se však mohou stát relativními s ohledem na partikulární či subjektivní interpretace, které konkrétním lokacím připisují různé skupiny účastníků (Leap 1999). Stejné místo je tak pro jednoho neutrálním terénem, zatímco pro druhého představuje ohrožení nebo naopak úkryt či nalezený azyl a domov. Sociologické zkoumání se dosud v kontextu veřejných toalet zaměřovalo zejména na sociální organizaci sexuálních setkání mezi muži. Tyto aktivity představují však jen výseč toho, čeho si lze na veřejných toaletách všímat a co lze sociologicky popsat a interpretovat.

2.
Primárním cílem této studie není představit veřejné toalety jako místo výstředních aktivit, i když některé z popisovaných jevů do této kategorie patrně spadají, nejedná se však ani o postihnutí utilitárnosti či vykreslení neutrální povahy tohoto místa. O co tedy v následujícím textu půjde? Veřejné toalety budou prezentovány jako sociální pole svého druhu, pole vztahové a pole strukturované.[1] Jednou z výrazných strukturujících kategorií (nejen) tohoto místa je gender; genderové separování je v případě veřejných toalet obvykle základním vstupním rozlišením, skrze které na toto místo přicházíme. Je tomu tak i přesto, že jsou si muži a ženy ve způsobu produkce a vyměšování odpadu velmi podobní a biologický důvod pro toto rozdělení neexistuje (Goffman 1997: 205). Gender se však na veřejné toalety nedostává jen v podobě striktně oddělených vchodů a oddělení pro muže a ženy, ale nachází se i na abstraktnější rovině, pročež bychom s užitím konceptu Joany Ackerové mohli veřejné toalety vnímat jako genderovanou organizaci (1991, 1992). Veřejné toalety tak umožňují gender uchopit na jedné straně jako strukturní kategorii, na straně druhé podněcují zamyšlení nad tím, jak je gender každodenně (reflektovaně i nereflektovaně) vykonáván prostřednictvím konkrétních situovaných klasifikací uplatňovaných sociálními aktéry a aktérkami ve spolupůsobení s dalšími strukturujícími kategoriemi jako je například třída, etnicita nebo věk. V neposlední řadě jsou tato místa příkladem fungování moci v moderní společnosti, moci, která působí skrze neustálý dohled a disciplinaci. Právě tyto analytické kategorie mi budou sloužit při interpretaci empirického materiálu, kterým jsou primárně obsáhlé deníkové záznamy paní Marty, pracující na veřejných záchodech jako toaletářka.[2]

3.
Myšlenka postavit studii na analýze deníků přitom vychází z předpokladu, že sociální struktura není jen makrosociologickou analytickou kategorií, nýbrž je ve formě schémat vnímání, myšlení a jednání přítomna také v myslích a tělech konkrétních aktérů. Deníky paní Marty je pak možné číst jako produkování a fixování sociální struktury, které je - i přesto, že nemůže a nechce být vydáváno za vyčerpávající či opravdovější (protože insiderské) zachycení každodennosti veřejných toalet - velmi vhodným materiálem k odkrývání mechanismů reprodukce sociální struktury a současně příkladem součinnosti kategorií genderu, etnicity, třídy či normality a deviace v konkrétních sociálních institucích. S pomocí slov Pierra Bourdieuho můžeme říct, že nejde o zachycení zvláštností a pitoreskních odlišností partikulárního místa, jde o to vidět zde všední a obyčejné, a právě proto často neviditelné a v nuancích nepostřehnuté (1998: 10). Ocitáme se přitom na poli duální sociální struktury, jako objektivní struktury sociálního pole na straně jedné a jako subjektivní struktury habitu na straně druhé (1998: 7).

4.
Text tak odkazuje k několika konceptuálním nekoherencím jako jsou: 1) již zmíněná dualita sociální struktury; 2) napětí mezi biologickou potřebou toalet (vyměšování) a sociální realizací této potřeby (organizace vyměšování mnoha lidí ve veřejném prostoru); 3) nesoulad mezi veřejným charakterem instituce a soukromou či intimní povahou aktivit, které se zde odehrávají; 4) napětí mezi nicotností, skrytostí, minimální prestiží a bezmocí celé instituce (ztělesněné i nízkým statusem jejích zaměstnankyň) a ne již tak bezmocným potenciálem každodenní disciplinace, kterou toto místo umožňuje. Moc je zde, jak jsem již předznamenala, ústřední propojující kategorií, která v denících paní Marty odkrývá (umožňuje vidět) své rutinní, každodenní, banální i strukturní předpoklady a působení. V kontextu naznačeného konceptuálního rámování pak vyvstávají následující otázky: Jakým způsobem dochází v případě instituce veřejných toalet k reprodukci sociální struktury a co nám analýza tohoto procesu říká o vzájemné součinnosti kategorie genderu, třídy a etnicity? Jakých podob zde nabývá veřejný a soukromý disciplinační pohled? Hledání odpovědí na tyto otázky bude empiricky podepřeno výpovědí zaměstnankyně veřejných toalet, neboť zejména skrze její deníkové záznamy bude každodennost veřejných toalet v tomto textu zprostředkována.

Gender a moc strukturní i interakční

5.
Zatímco jiné instituce svou genderovanost obvykle prvnímu pohledu skrývají, veřejné toalety ji, jak jsem již uvedla, nesou explicitně ve formě separátních vchodů a značek či nápisů na dveřích. Koncept genderové organizace do sociologie uvedla americká socioložka Joana Ackerová (1991), dle níž gender strukturuje organizace skrze několik navzájem provázaných procesů.[3] Prvním je tvorba diferenciačního systému ve sférách jako je rozčleňování fyzického prostoru nebo dělení dle typu práce, dovoleného chování a moci. To je posilováno vytvářením specifických obrazů a symbolů, které předchozí členění reprodukují a zvěcňují. Dalšími procesy jsou interakce mezi jednotlivými muži a ženami, a nakonec produkce konkrétních genderovaných identit například prostřednictvím oblečení, užívání jazyka či prezentace já.

6.
V těchto procesech nalezneme všechny tři analytické roviny genderové struktury, tak jak je popisuje Sandra Hardingová (1983, 1986). První z nich je genderově specifický symbolismus poskytující prostředky či východiska vědeckému poznání. Tento symbolismus je vytvářen hierarchicky nerovnými dichotomiemi jako je například mysl-tělo, kultura-příroda, já-to druhé, racionální-citový, abstraktní-konkrétní, objektivní-subjektivní, aktivní-pasivní apod., z nichž první v dvojici je jednoznačně porozuměno jako mužské, zatímco ženám je přisouzena opačná (ta druhá) kategorie každého páru. V těchto dichotomiích se pak utváří a strukturuje naše vnímání světa a každodennosti. Druhá rovina genderové struktury se opírá o genderově specifickou dělbu práce, kdy je ženám přisouzena zodpovědnost ve sféře materiální reprodukce zahrnující sexualitu, rodinný život, příbuzenství a plození dětí. Ženy jsou tak směrovány do sféry soukromé, v níž je centrální institucí mateřství mající svůj základ v normativním heterosexuálním řádu. Genderově diferencovaná dělba práce je komplexně provázána s třetí rovinou, kterou je rovina konkrétních genderových identit, tedy předepsaného chování, očekávání a rolí, které na sebe mužskost a ženskost nabírají. Zmíněné tři roviny se vzájemně prostupují, podpírají a podporují, vytvářejíce tak koherentní genderovou strukturu.

7.
Hardingová i Ackerová se ve svých konceptualizacích genderu pohybují na analytických rovinách s různou úrovní abstrakce. Hardingová jako filosofka a epistemoložka ukazuje především na rezistentnost roviny symbolického univerza a její důsledky ve sféře produkce vědění. Ackerová se v genderových organizacích zajímá zejména o ustavování a reprodukci jejich zaměstnanecké struktury. Tato strukturní ukotvení genderu, která mi v textu budou konceptuálním základem a východisky, jsou v každodenním životě reprodukována skrze ritualizované interakční výměny konkrétních sociálních aktérů. Erving Goffman (1997) zachycuje na mikrosociální rovině tyto výměny jako tzv. gender displays (genderová předvádění), což je expresivní jednání, které je v mnoha případech vnímáno jako přirozené, tedy odvozené z podstaty toho, jací lidé jsou. Gender je tak vnímán jako přímé rozšíření biologického pohlaví. Maskulinita a femininita jsou dle Goffmana prototypy tzv. esenciálních vyjadřovacích prostředků, které tvoří vzezření, výraz tváře či gestikulace. Tyto vyjadřovací nástroje však nejsou vnímány jen jako prostředníci nějakého sdělení či jednací strategie, ale máme za to, že jejich kořeny lze neoddělitelně a trvale lokalizovat do domnělé esence našeho já (Goffman 1997). Genderové předvádění je konvencím přizpůsobené jednání, které je strukturované jako výměny. Jsou to volitelné performance, skrze které ritualizovaně (a tedy opakovaně) vyjadřujeme to, co věříme, že je přirozené a správné. V případě genderu se jedná o dramatizaci kulturní idealizace. Tedy nehledě na empirickou evidenci různosti a nejednoznačnosti genderových identit je většina z nás schopna popsat a reprodukovat tradičně genderově normativní jednání, které má často dialogický charakter. V následujícím textu budu interpretačně propojovat přístupy, které se mohou na první pohled jevit konceptuálně velmi vzdálené. Propojujícím pojmem je zde v návaznosti na teze M. Foucaulta koncept pohledu (gaze), který vystupuje na několika různých rovinách obecnosti a je výrazně vázán k pojmu moci. Foucault píše o normalizačním pohledu/dohledu, který umožňuje kvalifikovat, klasifikovat a trestat. Tento pohled ustavuje individua jako provždy viditelná a v důsledku toho také diferencovatelná a souditelná. Dohled a normalizace se tak stávají výrazným nástrojem moci. Disciplinace diferencuje individua podle jednotných pravidel, ve svém důsledku srovnává, hierarchizuje, homogenizuje a exkluduje. Všechny tyto procesy pak Foucault souhrnně nazývá normalizací. Normalizace na jedné straně implikuje homogenitu a stejnost, zároveň je však i silou individualizační, neboť umožňuje měřit odchylky a rozdíly, případně je napravovat. Normalizace, disciplinace a moc jsou ve Foucaultově pojetí zbaveny primárního důrazu na útlak, násilí, bezpráví či jednoznačnou asymetrii sil (Foucault 2000).

8.
Pohled je pojmem, který najdeme (ač explicitně neformulován) v interakčním přístupu E. Goffmana. Jedním z nutných předpokladů sociálních situací je pro Goffmana zaměřená i nezaměřená pozornost, kterou si lidé navzájem v interakcích prokazují. Sociální situace jsou potenciálem vzájemného monitorování aktérů, kdy je jedinec neustále na dohled ostatním přítomným, stejně jako oni jsou na dohled jemu. Tuto pozornost přitom obracíme i k vlastním performancím jako aktivitám, které slouží určitým cílům. Goffmanův pohled na lidské jednání však nelze redukovat na utilitární model, dle kterého jedinci svými performancemi směřují k maximalizaci osobního zisku. Velice podstatnou složkou lidského jednání je v Goffmanově pojetí také prokazování respektu a stvrzování úcty vůči stávajícímu sociálnímu řádu. Právě tento disciplinační potenciál sociálního řádu skrze pohled a dohled, ať už jeho těžiště vidíme v institucích, organizacích, jedincích nebo expertních systémech vědění, bude předmětem následující interpretace.

Sociologické zkoumání veřejných toalet

9.
Právě interpretativní přístup (reprezentovaný mimo jiné E. Goffmanem), je východiskem jedné z prvních sociologických studií veřejných toalet. Jde o práci nazvanou Tearoom trade amerického sociologa Lauda Humhreyse, který pozoroval v 60. letech minulého století neosobní sex mezi muži v několika typech veřejných lokací (1999). Jeho zájem se soustředil na struktury kolektivního jednání na těchto místech, sociální organizaci pozorovaných vztahů a specifické rituály, které zde aktéři reprodukují. Přínos Humphreysova etnografického pozorování spočíval však také v odhalení sociodemografických charakteristik návštěvníků, což zároveň zůstává eticky velmi sporným a kritizovaným momentem jeho zkoumání.[4] Ve své práci Humhreys například dospěl k závěru, že muži na veřejných toaletách vyhledávají sexuální uspokojení bez příslibu jakýchkoli dalších závazků. Atraktivnost těchto míst přitom spočívá v jejich snadné dostupnosti, rozpoznatelnosti (pro znalce není těžké určit, na kterých veřejných toaletách je možné sex obstarat), stejně jako v malé veřejné viditelnosti. Veřejné toalety tak mohou být místem, které v sobě kombinuje výhody soukromého i veřejného prostoru.

10.
Humphreys vytvořil typologii participujících mužů, které rozdělil do čtyř základních skupin, podle jejich sexuální orientace, preferované sexuální role, zaměstnání a angažovanosti v gay komunitě. Překvapivým závěrem jeho práce bylo zjištění, že poměrně nezanedbatelnou část mužů praktikujících anonymní sex s jinými muži tvořili muži ženatí, římskokatolického vyznání, muži sociálně a politicky konzervativní. Právě poukázání na specifickou dynamiku[5] těchto sexuálních setkání je jedním z aspektů genderovanosti prostoru veřejných toalet.

11.
John Hollister zkoumal stejnou instituci třicet let po Humhreysovi a jeho přístup je podobně participativně angažovaný (1999). Hollister zdůrazňuje mlčení, které je pro tato setkání charakteristické, a poznamenává, že mluvené slovo může vyčistit místnost stejně rychle jako příchod policie. Neverbální charakter těchto interakcí, stejně jako fakt, že většina účastníků o těchto aktivitách nemluví ani v jiných kontextech, má za následek to, že vlastně neexistuje všeobecně přijímaný jazyk či slang k popisu těchto aktivit. Komunikace týkající se sexuálních aktivit je zřídkakdy zjevná a přímá, a je tomu tak proto, aby neobnažila situaci někomu, kdo je zde náhodou, nebo by mohl reagovat násilně. Co se týče samotné organizace sexuálních aktivit, jsou dle Hollistera pravidelní zákazníci těmi, kdo určují pravidla těchto interakcí, těmi, kdo přijímají nebo odrazují nově příchozí. Zároveň však, stejně jako v jiných lokalitách, které jsou navštíveny/zabydleny výlučně homosexuálními muži, jsou mladí, svalnatí a neznámí muži s větší pravděpodobností těmi, kdo budou vyhledáváni jako partneři pro sexuální setkání (Hollister 1999).

12.
Hollister také rozvádí zajímavý argument, že veřejný sex není ve své podstatě ani veřejným, ani sexem. Výraz getting off (udělat se) podle něj optimálně zachycuje podstatu sexuálních setkání na těchto místech, neboť naznačuje na muže zaměřené sexuální uvolnění, které je zbaveno normativní konotace sexu jako něčeho, co je doménou heterosexuálních mužů a žen. Autor zároveň v této souvislosti zpochybňuje již naznačenou bezrozpornost používání konceptů veřejného a soukromého. Ty podle něj nesou přímé konotace odkazující k tomu, kde je a kde není vhodné mít sex. Veřejné záchody jsou kódovány jako prostory veřejné a veřejné jako by z definice sexuální aktivity vylučovalo. Proto je veřejný sex obvykle vnímán a interpretován jako oxymóron.[6]

13.
Má sociologická cesta na veřejné toalety vedla právě přes výzkumný zájem o neosobní sex mezi muži. Tyto aktivity jsem v roce 1998 zahrnula jako jednu ze součástí gay subkultury. Mým úmyslem přitom bylo zachytit prostřednictvím této instituce historické ustavování gay komunity v České republice. Domnívala jsem se, že právě tato místa tvořila významnou část subkultury před rokem 1989, tedy v době, kdy oficiálně žádné gay a lesbické bary, kluby nebo organizace neexistovaly, a kdy byli homosexuálové evidováni Státní bezpečností za účelem jejich pozdějšího vydírání. Veřejné toalety, spolu s dalšími místy jako sauny, sprchy plaveckého bazénu, parky a vlaková nádraží, tak kromě toho, že fungovaly jako místa pro náhodný sex (crusing place), představovaly jednu z mála možností k seznámení se stejně orientovaným člověkem.[7]

14.
Při první výzkumné návštěvě veřejných toalet jsem potkala paní Martu, 75letou důchodkyni, která je zde zaměstnána od roku 1991. Paní Marta mi k mému překvapení na konci návštěvy dala k dispozici deníky, které si o své práci vedla, a právě tyto deníky představují v této mojí studii materiál, ze kterého čerpám data pro interpretaci. Následující text tedy není na rozdíl od Humphreyse a Hollistera založen na etnografickém pozorování fungování instituce veřejných toalet, ale představuje obsahovou analýzu unikátního písemného materiálu o veřejných toaletách. Tato analýza je doplněna o rozhovory s paní Martou, které jsem s ní vedla při návštěvách mezi lety 1998-2003. Rétorikou dvojité hermeneutiky pak představuje tento text interpretaci interpretace, neboť je sociologickou interpretací deníkového materiálu zaměstnankyně veřejných toalet. Deníky jsou zhmotněním pohledu ženy, která má s touto institucí mnohaletou každodenní pracovní zkušenost a jakkoli je její pohled v jistém ohledu jistě možné označit za expertní, v řadě aspektů se od pohledu jiných aktérů (klientů i sociologů) liší, a je tedy nutně perspektivou specificky situovanou. Situovanost perspektivy paní Marty však neznamená jen zdůraznění specifického a jedinečného pohledu, ale odkazuje také k umístění v rámci širších sociálních struktur a pozic, kterých je paní Marta neoddělitelnou součástí i produktem, čímž se její výpověď stává nosnou i v kontextu obecnější výpovědi o této instituci.

15.
V době mé první návštěvy paní Marta své poznámky zapisovala do starého diáře neurčitého roku. Diář měl původně pro každý den vyhrazen jednu stránku, ale paní Marta jej datovala po svém a do roku 1999 v něm popsala listy od března do října. Diář mi dávala se slovy, že ještě daleko obsáhlejší materiál (zahrnující patrně roky 1991-1994) poslala před lety na magistrát "aby věděli, jak to tu máme těžký". Tohoto deníku už nebylo podle paní Marty možné se dopátrat, což ji ale nijak netrápilo. Paní Marta své deníky nebrala jako autorské tvůrčí dílo, ale spíše jako technický záznam událostí, které v prvém případě - po zaslání na magistrát - vynesly zvýšení platu, a v druhém poslouží vědeckým účelům. Tak jako paní Marta poslala deníky na úřad s tím, že se jí nikdy nevrátí, tak i mně je při první návštěvě předala s tím, ať si je nechám, že je nepotřebuje. Počínaje první návštěvou v roce 1998 jsem se za paní Martou čas od času na toaletách zastavila a při konverzaci o práci a rodině jsem se nikdy neopomněla zeptat na to, jak jí jde psaní. Při jedné z návštěv mi paní Marta oznámila, že původní diář už popsala, nemá nový a v psaní už tedy nebude pokračovat. Krátce na to jsem jí přinesla několik sešitů a tužek, z nichž dva paní Marta načala a popsala v každém asi dvacet listů. Můj zatím poslední kontakt s paní Martou proběhl v roce 2003, kdy se chystala do důchodu. Tak jako jsem označila pohled paní Marty jako partikulární a specifický, jsou s největší pravděpodobností specifické i konkrétní veřejné toalety, na kterých pracuje. Už Humphreys ve své pionýrské studii podrobněji popsal, na základě čeho se jednotlivé veřejné toalety ve svých návštěvnících a charakteru aktivit odlišují. I přesto, že se specifičností místa moje stať stává případovou studií jedněch konkrétních toalet, domnívám se, že popsané aktivity a jejich interpretace mají povahu, jíž toto konkrétní místo přesahují.

16.
Zatímco Humphreys a Hollister se ve svém etnografickém zkoumání zaměřovali na sociální organizaci sexuálních aktivit, moje ambice byla v tomto textu širší. Veřejné toalety mě zajímaly jako specifický mikrokosmos strukturovaný skrze sociální a kulturní systémy širší společnosti, v jejichž rámci představoval genderový systém dominantní linii. Empirický materiál, který je základem pro vlastní analýzu a interpretaci, není tedy narozdíl od výzkumů Humphreyse a Hollistera založen na vlastním etnografickém pozorování, ale opírá se o více než desetileté deníkové záznamy ženy, která na veřejných toaletách pracuje jako toaletářka. Mým záměrem bylo na základě deníků sociologicky popsat a interpretovat to, co dosud zpracovávaly zejména texty beletristické a zaplnit tak další bílé místo na mapě sociologického poznání. To však nebyl záměr jediný. Chtěla jsem také přispět ke konceptuální diskusi o genderu jako analytické kategorii, k čemuž se veřejné toalety jeví být vhodným terénem.

Klasifikace dle etnicity, genderu a sexuální orientace

17.
Pro snadnější orientaci v deníkových záznamech i orientaci v prostoru veřejných toalet považuji za důležité popsat nejprve fyzické uspořádání tohoto místa. Toalety, které jsou pracovištěm paní Marty, jsou umístěny v centru města, lokalizovány v podzemí, do kterého se z ulice po schodech schází dvěma oddělenými vchody označenými nápisy WC muži a WC ženy. Prostor pánských toalet je členěn do dvou místností, z nichž v jedné jsou umístěny pisoáry a ve druhé kabiny. Dámské toalety jsou tvořeny pouze několika samostatnými kabinami. Pánská a dámská část jsou odděleny chodbou, se kterou bezprostředně sousedí pracovní místnost, zařízená tak, aby pojmula dvě zaměstnankyně, které skrze dvě okénka a pulty inkasují od návštěvníků za použití toalet peníze.

18.
Vyprávění o toaletách lze příkladně začít následujícími ukázkami z deníků.

Když jsem nastoupila jako toaletářka na inzerát (1991), neměla jsem ani potuchy co toto obnáší a co mě čeká, s jakými lidmi budu denně ve styku. Poznala jsem lidi hodné, zlé, narkomany, cikány, bezdomovce, skiny, zloděje a hlavně homosexuály. (rok 2002)

(...) jsme v Brně v městě plném neurvalých chlapů, cikánů, buzerantů, bezdomovců, kteří by kabiny obsadili a neuvolnili až na zásah policistů a kam by ženy chodily? (rok 1995)

19.
Citace nás uvádí do klasifikačního světa paní Marty, do světa strukturovaného podle věku, sociální třídy, genderu, etnicity, sexuální orientace, do světa, který ač sám někdy neuspořádaný, uspořádává jedince do dvou základních kategorií konformistů a deviantů. Tato klasifikace, kterou paní Marta ve svých denících zcela samozřejmě používá k porozumění světu, je názornou ilustrací toho, jak blízko sebe se nacházejí vědní a laické přístupy. Paní Marta psaním deníku vlastně vytvářela terénní poznámky svého druhu. Sešit, který jsem jí později pro psaní věnovala, opatřila nápisem: NEBRAT! píšu pro sociologii, ne pro svoji zábavu.[8] Stejně jako jsem já představovala další deviantní osobu (výzkumnici), která na veřejné toalety přichází za jiným účelem než je vyměšování, osvojovala si paní Marta roli socioložky v podobě, jak si ji sama představovala. V tomto konkrétním případě jsem také měla možnost si uvědomit, jak křehká je povaha etnografického materiálu, neboť poté, co paní Marta začala svůj deník psát více z popudu mého naléhání než ze své vlastní iniciativy, začal se deník obsahově proměňovat. Bezprostředně zaznamenané všední situace ustoupily do pozadí pointovaným příběhům, které sahaly i hluboko do minulosti a paní Marta v nich například popisovala, jak došlo k tomu, že se stala toaletářkou. Tento nový způsob psaní, který si sice paní Marta zvolila sama, činila tak ale s ohledem na mou zakázku, se jí však nejspíš samotné příliš nezamlouval, a poměrně brzy s psaním přestala úplně.[9] Obecnější změnu deníkového psaní lze sledovat i v použité terminologii, což je zřetelně patrné i v posledně uvedených citacích z roku 2002 a 1995. Zatímco ve starší citaci je pro gaye použit pejorativní termín buzerant, v roce 2002 už paní Marta použila termín homosexuál. Jako vysvětlení se nabízí například to, že stejně tak jako paní Marta nahlížela při své práci do soukromí klientům toalet, na kterých pracovala, nakukovala si přes rameno při svém vlastním psaní s vědomím toho, že její záznamy bude číst i někdo jiný.

20.
Ve svém třídění aktérů, kteří na veřejné toalety přicházejí, využívá paní Marta standardní sociologické analytické kategorie. V této kapitole se zaměřím zejména na etnicitu, gender a sexuální orientaci. Rozdílnost tzv. laického a sociologického užívání těchto kategorií uvidíme v tom, jak je v nich zúročen potenciál fungovat jako stigma. Například děti, které se v prostoru toalet chovají neukázněně, jsou paní Martou popsány jako romské a nakonec označeny za osoby, které byly podezřelé od samého počátku. Obdobně popisuje paní Marta své obavy z toho, když před vchodem zahlédne skupinu Romů. Předpokládá potíže, které se obvykle na konci záznamu v deníku nějakou pointou naplní. Zmnožování deviace je obsaženo i v následující situaci popisující překročení genderových pravidel, když je nositelka deviantního jednání přídavně charakterizovaná jako mladá, zfetovaná a jako cikánka.

Dopoledne přišla mladá cikánka a bez placení šla do pisoárů, kde bylo plno mužů. Volala jsem na ni, aby nechodila mezi muže, ale odpověděla mi, že je chlap. Pak vyšli 2 páni a řekli mi, že je zfetovaná a neví, kde je, abych ji vyhodila. Tak jsem na ni zařvala "VEN a to ihned", zvracet si můžeš v parku. Tak vypadla. (rok 1998)

Večer sem přišel cikán a cikánka, ona se česala a chlap slídil. Naštěstí zde byla jedna paní a zdržela se do 18.00 hod, kdy jsem řekla, že jdu pozamykat, protože končíme, a cikány jsem s paní vyprovodila. Byli moc podezřelí. (rok 1998)

21.
V jednom ze zápisů paní Marta popisuje situaci, ve které se snaží z objektu vyprovodit muže, který zde po zavírací době stále onanuje. Nakonec pohrozí zavoláním policie. Zápis je uzavřen slovy:

Odešel. Byl to muž asi 35 let, dobře oblečen a pěkného vzhledu, tmavé vlasy a oči. Ale hajzl.

22.
O pár dnů později je v deníku zaznamenána obsahově podobná situace, která je pointována obdobně.

Na závěr řek, abysme byly rády, že sem vůbec takoví lidi [provádějící autoerotiku] chodí, že bysme tu měly prázdno. Byl drzý až hamba. Také řekl, abychom si po druhé stouply vedle něho. Vypadal jako Arab.

Na rozdíl od předchozího muže, jehož jednání nebylo vysvětlitelné jeho vzhledem, a paní Marta tedy musela použít spojku ale (vypadal dobře, ale byl to hajzl), zde žádné ale nenacházíme. Mužova etnicita (Arab) se zdá být pro legitimizaci jeho nepatřičného chování postačující. Tak jako tradiční kriminologové usuzovali z fyziologie člověka k deviantnímu chování, má i paní Marta tendenci vysvětlovat jednání skrze vzhled jednotlivých aktérů či aktérek. Případně je udivena nesouladem vzhledu a jednání, logika očekávané souvislosti mezi vzhledem a jednáním je ale v obou případech stejná. Paní Marta se snažila odhadnout charakter protiaktéra dle zjevu, ve kterém hledala nějakou na první pohled odlišnou distinkci (nejčastěji ji nachází v etnicitě), která by prozrazovala nějakou vadu charakteru, dle které by bylo možné chování tohoto muže vysvětlit. Za použití Goffmanova konceptu fasády bychom mohli říct, že paní Marta očekávala koherenci složek osobní fasády, tedy koherenci zjevu a vystupování.

23.
Etnicita v pojetí paní Marty často operuje jako stigma. To znamená, že se stává jakousi zastřešující identitou, esenciálním znakem, skrze který je možné vysvětlit jednání, které je předtím vylíčeno jako nenormální, deviantní, neobvyklé nebo neočekávané. Jako podklad pro určení etnicity slouží vzhled. V případě jako je ten následující, je to například statusově charakterizované oblečení a způsob chůze.

Přišel nóbl pán, tlustý, dobře oblečený a vlezl na pisoár. Na upozornění, že se platí, vůbec nereagoval. Šel jak nabob, asi to byl "Němčór".

Použití brněnského dialektu a uvozovek zároveň jakoby ukazovalo k tomu, že si je paní Marta vědoma toho, že reprodukuje již zavedený a stereotypizovaný obraz Němce. Kategorie Arab nebo cikán takto parodicky použity nejsou.

24.
Ke stigmatizaci dochází i v jiných kontextech, než bylo nyní ukázáno na příkladu etnicity. Stigma tělesného nebo smyslově funkčního postižení je rozvíjeno tak, že se konkrétní handicap stává určujícím pro celou osobu, a ta je pak vnímána jako celkově ne-dostatečná, ne-normální, ne-schopná.

25.
Paní Marta vykresluje situaci, kdy se muž ohrazuje proti požadavku zaplacení tím, že je invalida.

(...) Vrátila jsem mu tu korunu s tím, že ji od něho nežádám, ale on ji po mě hodil. Jak mám vědět, že je invalida - byl dobře oblečen, neměl hůlku, viděl - tak co mu bylo, nevím. Chodí sem pán a má dvě berle. Zaplatí a nebaví se se mnou, kdyby nezaplatil, ani bych si nedovolila ho o to upomínat. (rok 1997)

Invalidita tak nabývá rozměru dominantní identity, která svého nositele vyzrazuje na první pohled. Tato identita je spojena s očekáváním adekvátních rekvizit jako je slepecká hůl nebo berle. Vybaveno rekvizitami stává se postižení něčím, co je - a mělo by být, na první pohled vidět. Pokud tomu tak není, tedy pokud je můžeme skrýt, jako by ztrácelo své opodstatnění. Je-li invalidita pouze verbalizovaná konstatováním, stává se něčím, co můžeme zpochybnit nebo prověřit (Goffman 2003).

26.
Jak jsem už zmínila, veřejné toalety jsou příkladem zvěcňování genderu v jeho bipolární mužsko-ženské podobě. Jsou místem, které rozřazuje do dvou domněle opačných kategorií, které je možné nejen charakterizovat souborem konkrétních vlastností, ale které lze také fyzicky rozeznat smysly v podobě fyzicky odlišných těl. Toto zvěcnění je výsledkem dokola opakovaných více či méně ritualizovaných jednání sociálních aktérů. Erving Goffman nazývá pohlaví (sex) základním kódem, dle kterého jsou stavěny sociální interakce a struktury.

27.
Goffman popisuje záchody jako místa dohledu, které dovolují některým mužům a ženám disciplinovat jiné (Goffman 1997). To se děje například skrze již zmiňované oddělené vchody pro muže a ženy. Pro zajištění praktické funkce toalet toto oddělení nezbytné není, ale plní velmi důležitou funkci sociální. Ta tkví mimo jiné také v tom, že dohlíží nad obvyklým a očekávaným mužským a ženským vzezřením. Ženy, vcházející zvláštním vchodem do části určené výhradně příslušnicím kategorie žena, jsou upamatovávány na to, že jsou ženy, tedy jiné než muži, a naopak. Zároveň tak dochází ke stereotypizaci dle vzezření, která umožňuje označit prvním pohledem některé ženy za mužské a některé muže za ženské, a vykázat je tak z prostoru tzv. normálních mužů a žen jinam (do druhého vchodu a druhé části), kam dle genderového stereotypu patří. Jedinec vykázaný z jedné části je tak vystaven studu z toho, že neobstál jako na první pohled čitelný reprezentant "své" genderové kategorie a ocitá se v situaci, kdy se může buď obhajovat (hlasem nebo tělem) jako "skutečný" muž nebo žena vstupující správným vchodem na správné místo, jako někdo, kdo byl pouze chybně přečten ostatními, nebo mu nezbývá než v uzardění objekt opustit.[10]

28.
Paní Marta ve svých denících explicitně popisuje muže a ženy jako dva naprosto odlišné druhy. Ženy jsou čistotné a slušné, kdežto muži jsou špinaví, neurvalí, neupravení a hrubí. Oddělené vchody jakoby se podobaly odděleným socializačním praktikám, skrze které vcházíme (a jsme uváděni) do společnosti.

Ženy dovedou ocenit a vážit si pořádku, zatímco muži jen ničí, kradou a chovají se hnusně, což se o ženách z 99% říct nedá. (rok 1996)

Ženy si doposud zachovaly alespoň špetku studu, muži jsou naprosto bez zábran. Nedivím se, že je tolik rozvodů, nedá se s nimi žít. (rok 2002)

Večer při mytí pisoárů je téměř ve všech nasemeněno. Muži se chovají jak vepři a to jsem to zvíře urazila. (rok 1996)

Ženy i muži jsou líčeni v situacích, kdy chválí čistotu objektu, ženy pak výrazně častěji v situacích, kdy si na její nedostatek stěžují. I přesto, že paní Marta v deníku opakovaně zaznamenává situace, kdy ženy (stejně jako muži) zaměstnankyním sprostě nadávají, nebo se chovají jinak nepatřičně, ve shrnujících hodnotících komentářích jsou muži a ženy líčeni jako bipolární kategorie.

Myslím si, že z tohoto objektu chtějí "B" [patrně zkratka slova buzerant] udělat opět doupě "B" a provozovat skupinový sex, jak to bylo dříve za paní vedoucí Nožičkové. (rok 1995)

Muži jsou popisováni jako animální stvoření mající blíže ke zvířatům, jako bytosti určené svou excesivní sexualitou, která je par excellence obsažena v homosexuálním aktu.

29.
Veřejné toalety tak lze vnímat jako místa, která jsou potenciálně pro ženy, ať už jako zaměstnankyně nebo jako návštěvnice, ohrožující.

Před půl osmou hodinou přišel mladík tak 16 let, už podle chůze jsem poznala, že je "přihřátý". Ihned za ním přišel asi 45 letý chlap. Tito dva tam byli 35 minut. Pak odešel mladík a starší zůstal, slyšela jsem nějaké kovové cinkání, a měla jsem strach, aby mi nemontoval se senzory, (už nám dva kusy ukradli) a tak jsem se šla podívat, co tam dělá. Byl svlečený z gatí a honem si je začal oblékat. Řekla jsem mu co tam dělá přes půl hodiny s tím mladíkem, aby si WC nepletl se bordelem. Když odcházel, přišel k okýnku a vynadal mi. Když odešel, rychle jsem zamkla bránu u žen, aby na mě nepřišel dámskou stranou. Což se už mockrát stalo, že mi stál za zády chlap. Dala jsem ceduli, aby přicházející ženy zavolaly. Je devět a byla zde jedna dívka. Řekla mi, že by se tu hrozně bála. (rok 1997)

30.
Paní Marta definuje tuto situaci jako nebezpečnou. Starší muž je v ní představen jako sexuální deviant, možný zloděj a potenciální útočník. Obavy paní Marty jsou na konci záznamu legitimizovány vyslovenou obavou další ženy. Podmiňovací způsob tohoto sdělení jakoby odkazoval jednak k soucitu dívky se zaměstnankyní, neboť kdyby byla na jejím místě, bála by se, zároveň může být také projevem rozpoznání místa veřejných toalet (umístěných navíc v podzemí) jako místa ženám nebezpečného. I když dívka v dané situaci žádné konkrétní reálné nebezpeční nepociťovala, byla schopna celou situaci a její uspořádání odhadnout jako cosi, co by eventuálně ohrožením být mohlo. Součástí socializace žen je také kapacita vnímat určitý veřejný prostor (tmavé parky, podzemní garáže, toalety) jako místo, které jim není vlastní.

31.
Jednotlivé typy aktérů, se kterými se na veřejných toaletách setkáváme, také jakoby pomyslně sváděly boj o to, komu prostor veřejných toalet patří. Základní osa proti sobě stojících sil je určena statusem zaměstnanců na straně jedné a zákazníků na straně druhé. Takto diferencovaná kolonizace prostoru toalet je ztělesněna například bojem o ceduli, kterou zaměstnankyně na některých místech vyvěšují, a která informuje o tom, že není dovoleno se v objektu zdržovat déle, než je nezbytně nutno. Toto psané pravidlo je určeno zejména mužům, kteří veřejné toalety využívají k anonymnímu sexu s jinými muži, neboť právě oni podle deníků a vyprávění paní Marty v objektu tráví celé hodiny a nerespektují ani zavírací dobu v šest hodin večer. Takoví muži jsou zaměstnankyněmi napomínáni a často vykazováni do prostoru jiného, a to do nejznámějšího brněnského bordelu. Ten, ač určen zejména heterosexuálním mužům, je paní Martou klasifikován jako místo stejné kategorie, tedy místo mužského sexu. Tak je vyjadřování sexuálních tužeb kanalizováno nejen ke správným objektům (v tomto případě k ženám), ale i nasměrováno na specifické a k tomu určené místo (do nevěstince). Paní Marta v denících zmiňuje konverzaci s mužem, který poskytuje jiným mužům na toaletách sex za peníze. Když pak zápis o tomto muži zakončí větou "byl uvnitř žena", můžeme soudit na heteronormativní interpretaci probíhajících interakcí. Osoba mužského pohlaví může participovat na sexuálním aktu s jiným mužem, pouze pokud se jeden z nich cítí/nebo je jiným vnímán jako žena a zůstává tak zachována v podstatě heterosexuální definice situace.

32.
Ve zmíněném boji o prostor, a potažmo o to, co je normální a morální, v tomto konkrétním případě zaměstnankyně leckdy získávají na svou stranu spojence tak, jak to shrnuje například následující citace. "Bezdomovci velice nesnášeli "B" a jak mohli, dělali jim zle." Paní Marta dále líčí, jak bezdomovci polívali takzvané buzeranty vodou, kterou natočili do kbelíku a vychrstli spodním otvorem pod dveřmi do kabiny, ve které spolu v té době byli dva muži.

Pán v pracovním oděvu - denní zákazník šel na kabinu č. 7, hned za ním tam vnikl asi 35 letý chlap dobře oblečený v baloňáku světlém. Jak jsem to uviděla, hned jsem začala nadávat, že šli do kabiny dva a ten v baloňáku hned vypadl. Pán v modrém mi pak řekl, že se sám lekl, jaký tam za ním vlezl chlap. To je morálka! (rok 1996)

33.
Na druhé straně mají však zaměstnankyně zájem si platící klienty udržet a vnímají všechny muže a ženy jako zákazníky, kteří zajišťují tržbu a příjem, který je pro jejich povolání nezbytný.

"B" platí třeba 4 krát do hodiny, chovají se tiše, tak nemůžeme nic říkat. Zajišťují část tržby. (rok 1996)

34.
Muži praktikující na veřejných toaletách sex jsou jedním z typů aktérů s nelegitimními strategiemi. Interpretujeme-li sociální život jako upřímnou a vážně míněnou hru, vidíme, že různé typy aktérů hrají na záchodech i různé hry řídící se specifickou logikou, pravidly a strategiemi. Muži přicházející pro nezávazný sex využívají zejména místnosti s pisoáry,[11] neboť sem není z pracovní kabiny zaměstnanců vidět, narozdíl od prostoru kabin, které jsou umístěny přímo před touto pracovní místností. Samostatné kabiny však poskytují určitý zvláštní typ soukromí uprostřed veřejného prostoru, a proto někteří muži vynalézají různé strategie k tomu, aby do některé z nich mohli vstoupit ve dvojici. Jiný typ návštěvníků toalet, který paní Marta označuje za exhibicionisty, se při svých specifických aktivitách neskrývá, ale naopak odhaluje. Vystavující se muži přeznačují hranice prostoru tím, že se obnažují právě před touto místností zaměstnankyň, penetrujíc tak pomyslně alespoň jejich soukromí. Jednotliví návštěvníci používají k pohybu v prostoru toalet specifické pohybové a řečové kódy. Několikrát se v denících objevuje zmínka o mužích, kteří s paní Martou komunikují anglicky nebo německy, a poté, co se jim snaží stejně odpovědět, jí česky velmi hrubě častují nejrůznějšími nadávkami. Paní Marta to vysvětluje jako taktiku směřující k tomu, aby se člověk vyhnul placení. Jiný rituál, který s (ne)placením souvisí, předvádí muž, který nejprve minci ve významném gestu olízne a teprve potom položí na pult. Toto gesto lze však rovněž interpretovat jako akt, jehož cílem je zaměstnankyně ponižovat.

35.
Někteří muži se snaží se zaměstnankyněmi toalet obchodovat, jak to ilustruje následující citace.

Celý den zde otravovali bezdomovci (2), jeden tu byl 4 krát, prodával mi zapalovač, řekla jsem, že nekouřím. Za dvě hodiny přišel a prodával sako, co měl na sobě, pak po třetí vázanku černou a po čtvrté, abych si koupila bílou mísu. (rok 1996)

36.
Paní Marta zmiňovala i jiné taktiky, kdy ji návštěvníci žádají o půjčku peněz nebo zálohu za zboží, které nikdy nepřinesou. Zde je na místě rozlišit dva typy her: hru na vítěze a hru kooperační. Jestliže se návštěvníci snaží vyhnout placení, využít zaměstnankyň k sexuálnímu uspokojení nebo je obelstít nepoctivým obchodem, jedná se o první typ hry. S druhým typem se pojí skupina, která zaujímá v denících paní Marty specifické postavení; bezdomovci. Ti si dle slov paní Marty na začátku devadesátých let po rozsáhlé amnestii chtěli veřejné toalety přisvojit. Následující citace ukazují jednak již zmíněné hledání spojenců, zároveň jsou také ilustrací vznikajících vztahů vzájemných služeb, protislužeb a výpomoci mezi zaměstnankyněmi a návštěvníky.

Domov si z tohoto objektu udělali bezdomovci, puštění Václavem Havlem z kriminálů. (...) Já jsem vycházela s bezdomovci dobře. Ráno jsem jim usmažila na špeku 10 vajec, na oběd chtěli raději lečo, guláš apod. Všechny potřebné věci si donesli včetně kastrólů. Kuchařku jsem jim dělala dost dlouho. (rok 2004)

Lojzík (bezdomovec) mi večer odnášel veliký igelitový pytel odpadků. Za to jsem mu vždycky dala 10 Kč a když přišel dopoledne dostal čaj a chleba nebo buchty, to co jsem si vzala k jídlu. Dobře jsme spolupracovali. (rok 2004)

37.
Bezdomovci zde vytváří domov v intencích, kterým paní Marta dobře rozumí, je to domov patřičně rozdělených kompetencí, místo, kde ženy vaří a muži vypomáhají při zvládání fyzicky náročnějších úkonů (nosí těžká břemena). Použití výrazu domov podporuje úvodní zmínku o potenciálu subjektivní interpretace, přeznačení a přisvojení konkrétních prostor. Rétorika hry, kterou v textu používám, umožňuje nahlížet celou interakci na toaletách jako hru na veřejné toalety. Hru zde míním ve volné návaznosti na koncepty E. Goffmana a P. Bourdieuho, tedy nikoli jako hru falešnou, nepravou či šálivou, hru, ve které jde o to někoho přelstít, nad někým vyhrát. Mám na mysli hru jako analogii sociálního života, hru, kterou hrajeme, protože věříme v její smysl a důležitost. Veřejné toalety tak můžeme vnímat jako součást širších sociálních struktur, jako mikrosvět vykazující fundamentální rysy společnosti. Asymetrie hry na vítěze spočívající v tom, že jeden/jedna z dané situace výrazně profituje, zatímco jiný výrazně ztrácí, tak v podstatě hře ubírá herní potenciál, neboť je pak nutně hra jednou ze stran shledána nevýhodnou, což je důvodem k tomu, aby z ní bylo vystoupeno. Pokud hra nepřináší všem zúčastněným alespoň minimální smysl, zábavu či užitek, stává se nehratelnou.

Toaletářka jako strážkyně normality

38.
Zaměstnankyně toalet jsou v denících paní Marty zobrazovány jako terč posměchu mužů, dětí nebo exhibicionistů, pro které představují anonymní a bezpečný objekt, na který lze orientovat hněv, touhu, vztek, slabost nebo vzrušení. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že se toaletářky nedobrovolně dostávají do role terapeutek. Jejich práce v podzemí je obrazně jakýmsi potýkáním se (či potykáním si) s nevědomým a pod povrch zatlačeným. Na toaletách se lidé zbavují toho, co považujeme za nečisté a přebytečné, a úkolem zaměstnankyň je na tento proces dohlížet a zabezpečit, aby lidé i věci nalezli své místo, aby lidé z temného podzemí vycházeli do světa, který se zdá být jasný, správný a normální. Paní Marta sice neposkytuje svým "klientům" interpretace posvěcené odborným věděním, mnohaletým studiem a praxí, její sociální zázemí má velmi daleko od kultury péče o duševní zdraví spadající do habitu střední třídy, přesto však na sebe bere tíhu přenesených emocí, které po svém těle svádí jako po hromosvodu.

39.
Toaletářka je tedy zaměstnáním s výrazně třídní a genderovou konotací. Je prototypem žensky kódované profese a zároveň reprezentantkou neprestižního pracovního místa a pozice.[12] Pokud Goffman označuje práci sekretářky za tzv. dead-end job (práce bez vyhlídek) pro někoho, kdo se dobře obléká a nechce dělat kariéru (1997), pak toaletářka je stejně neprestižní variantou pro starší ženu, které se neoškliví manuální práce, zápach a jim odpovídající oblečení. Toto zaměstnání je příkladem nadreprezentování žen v povoláních s nižším statusem a prestiží a ilustruje zároveň těsnou provázanost třídní a genderové struktury.

40.
Jestliže v textu opakovaně sociální svět charakterizuji jako hru, rozvinu tento obraz Goffmanovou analogií života s divadlem, jehož prostor je rozčleněn na oblast jeviště a zákulisí (1999). Kabiny zaměstnankyň by byly právě takovým prostorem zákulisí, kde se odehrávají běžné každodenní interakce jako například vaření kávy, vyjádření únavy, sdílení pocitů naštvanosti, strachu, vzájemné svěřování se, ale i konzumace jídla. Totální charakter takového zákulisí spočívá v tom, že se všechny zmíněné aktivity odehrávají na jednom vymezeném místě, které ženy s ohledem na nutnost dodržení pracovní doby nemohou svévolně opouštět. Zaměstnankyně pracují, odpočívají, baví se a obědvají na ohraničeném místě, které svým podzemním a sevřeným charakterem nemá daleko k jiné totální instituci, kterou je vězení. Relativní bezpečí tohoto prostoru si ženy chrání skrze rekvizity vymyšlených telefonů (v objektu není pevná linka a pro zaměstnankyně není vzhledem k jejich věku obvyklé vlastnit ani používat mobilní telefon), kterými se v případě nutnosti dovolávají vyšší a formální autority policie. Z této pracovní místnosti ženy pro klienty dramatizují sebejistotu a rozhodnost při vybírání peněz a dodržování pravidel. Muži se naopak snaží soukromí (zákulisí) zaměstnankyň narušit. To může mít podobu velmi ofenzivní, například ve formě výhružky, násilí, nebo sexualizovanou, předváděnou přímo erektovaným penisem.

41.
Stejně jako zasahují návštěvníci do soukromí zaměstnankyň, snaží se zaměstnankyně nahlížet do toho, co chtějí skrýt někteří návštěvníci. Kromě údržby čistoty objektu představuje značnou část práce toaletářky dohled nad klienty.

(...) Viděla jsem, jak kluk několikrát zmáčkl kliku, aby ho [jiného muže] tam vpustil. Takže hnusák starý zde chce zavést stejné metody jako u Marka [předchozí pracoviště paní Marty], kde trávil s děckama 14-15 většinu času v kabinách, aby je zneužíval. U Marka jsem jeho děcka několikrát vyhodila - obvykle v neděli v létě. Řekla jsem jim tehdy, proč netráví čas u vody nebo sportem, proč postávají celé hodiny na WC. Jednou jsem jim ještě řekla, jak je opět uvidím, zamknu, dám je zjistit policií a jejich chování oznámím jak rodičům, tak škole. (...) (rok 1997)

V tomto záznamu prezentuje paní Marta jasné morální hodnocení situace, která má navíc rozměr viníka a oběti. Viníkem je starý muž, který zneužívá, a paní Marta, vědoma si své vlastní bezmoci, se dovolává policie, která by mohla účastníky deviantních aktivit identifikovat a následně přiřadit autoritě, které primárně přísluší, tedy rodičům a škole.

42.
Při dohlížení nad soukromím jiných zde neplatí obvyklé hranice zdvořilé nevšímavosti, kterou si obvykle lidé prokazují, ocitnou-li se v bezprostřední blízkosti jiných lidí (Goffman 1999). V denících nenajdeme zmínku o tom, že by paní Martu něco uvedlo do rozpaků, naplnilo studem nebo trapností. Často je rozhořčená, naštvaná nebo má strach, ale před tím, co vidí, nemá ostych. Tato absence studu jakoby se zhmotnila v gestu, ve kterém při mé první návštěvě rozrazila dveře k pisoárům, aby mi nabídla pohled na to, jak to zde vypadá.

43.
Neustálému pohledu, a tedy i kontrole přitom nejsou vystaveni jen návštěvníci toalet, ale i kolegyně, které s paní Martou na toaletách pracují. Paní Marta tak například v rozhovoru komentovala tržbu, kterou vybere denně druhá směna a pozastavila se nad tím, zda si její část ženy nenechávají pro vlastní potřebu. V denících z let 1995-1999 najdeme opakovaně v některých záznamech tři písmena EBO. Na konci deníků se pak nachází poznámka "tato zkratka znamená Eva byla ožralá". Eva je jméno kolegyně paní Marty, na jejíž pracovní nekompetenci si paní Marta čas od času stěžovala.

44.
Právo vše vidět a nechtěné pojmenovat, zaznamenat a vykázat, stejně jako zmíněná absence studu paní Martu vymaňuje ze sféry normativního ženství, kam by ji naopak řadila její pečující starost o genderově a sexuálně konformní bezdomovce nebo snaha vytvářet ze svého pracovního prostředí zabydlené místo, úkryt nebo čistý a udržovaný objekt, za který bude pochválena svými nadřízenými.

45.
S odkazem na název této studie se podívejme na podobnost sociologické (tzv. expertní) a laické interpretace. Stejně jako pro paní Martu, ani pro většinu sociologů, není primární motivací pro psaní vlastní zábava, ale domnívají se, že přispívají vědeckému poznání (ať už (si) je definují jakkoli). Deníky paní Marty ukazují blízkost expertních a laických interpretací skrze vzájemné přebírání klasifikačních i analytických kategorií. Paní Marta, stejně jako někteří sociologové, vnímá svět jako vcelku koherentní, bezrozporný a nejlépe a nejhmatatelněji zachytitelný v kvantifikovatelných kategoriích. Tato klasifikace a kvantifikace vyplývá také z povahy práce toaletářky, kterou je neustálý dohled nad jasně vymezenou institucí. Na veřejných toaletách má v očích paní Marty vše své místo, řád, cenu a optimální počet. Z deníků získáme dobrý přehled o tom, v kolik hodin se toalety otevírají a hlavně zavírají, kolik mužů a žen je navštíví (a tedy i jaká je tržba), kolik mýdel spotřebují denně bezdomovci, využívají-li toalety jako umývárnu, jaká je pořizovací cena těchto mýdel, kolik stojí oprava sušiče rukou, který rozbily ženy neopatrným třepotáním rukama pod senzorem, či přesný výčet toho, co v objektu ukradl 23. 4. 1998 zloděj, ve zvláštním sloupečku pak to, co zloděj poškodil. Tato kvantifikace pak paní Martě pomáhá v dramatizaci její role. Celé deníkové záznamy pak můžeme číst právě jako příklad Goffmanovy dramatické realizace, tedy procesu, ve kterém lidé naplňují své jednání v určité situaci znaky zprostředkovávajícími fakta, která by jinak zůstala skryta (Goffmann 1959: 30). Práce toaletářky není na první pohled pro nezúčastněného pozorovatele nadána velkým akčním či kompetenčním potenciálem, ten se nám (více či méně úspěšně) rozkrývá právě až prostřednictvím podrobného písemného záznamu o každodenním charakteru této práce.

Závěr

46.
Z hlediska genderové struktury společnosti se paní Marta svými deníky přiřazuje na stranu ženského genderu. Zhmotněni v zápiscích před námi defilují sexuálně či verbálně aktivní a ofenzivní muži, kteří jsou v denících líčeni povětšinou jako protipól méně častých návštěvnic - žen. Zatímco motivace pro návštěvu toalet je pro paní Martu u mužů povětšinou nesprávná (nenormální, deviantní), ženy přicházejí orientovány správně na vyměšování, očistu či úpravu svého zevnějšku. Přestože můj záměr na veřejných toaletách nebyl správný (nešlo o vyměšování, ale o výzkum), paní Marta předpokládala, že jejím deníkům budu rozumět a ocením je také proto, že jsem žena.[13] Paní Marta na toaletách nejen uklízí, pečuje o bezdomovce, napomíná a okřikuje neposlušné děti i dospělé (ženský gender), ale řadí se také do pozice všeobecného zájmu, autority a pořádku (mužský gender).

47.
Veřejné toalety jsem již dříve charakterizovala jako příklad genderované organizace. Nejen lidé jako identifikující se (a identifikovatelní) jednotlivci, ale i místa, instituce a organizace jsou prostoupeny genderovým určením, tedy představami a normami spojovanými s mužstvím a ženstvím (Acker 1992). Genderová stereotypizace v tomto prostředí kóduje mužské toalety jako temná místa pošpinění, místa prodchnutá aktivitami promiskuitního sexu, ženské toalety jsou na druhé straně konstruovány jako místa očisty a hygieny, tedy jako instituce péče o tělo jako objekt zkrášlování. Ženské záchody jsou svatyněmi povznášející a pěstěné femininity, mužské jsou místy neovladatelných potřeb a chtíče (Goffman 1997). Paní Marta svůj úkol na veřejných toaletách vnímá právě v intencích dohledu nad správností.

48.
Instituce veřejných toalet v sobě pojímá na první pohled protichůdná působení. Na jedné straně je místem umožnění, kde se vyjevují jinde kontrolované a ovládané touhy a přání, na straně druhé operuje v intencích kontroly a regulace jako prostor represe. Tato regulační funkce je postřehnutelná ve formě každodenního a situovaného, vzájemného i k sobě obráceného monitorování, prováděného sociálními aktéry a aktérkami. Deníky nám ukazují sociální realitu jako síť upředenou z nepřetržitého všímání, rozpoznávání a klasifikace, které vědomě i bezděčně vykonáváme jako samozřejmou podmínku našeho bytí i proto, abychom stvrdili své místo v sociálním prostoru a hierarchii. Dochází k tomu často právě ve vzájemném poměřování se s pozicemi jiných, kteří se od nás či ostatních v nějakém postřehnutelném aspektu odlišují.

49.
Explicitně pak sociální kontrola v denících paní Marty vystupuje ve spojení s institucí policie, jejíž autority se zaměstnankyně veřejných toalet v různých situacích dovolávají.

Teď za námi chodí během dne a hlavně večer policisté. Je to dobré, že jsou zde vídáni. Jednou přišli dva a jeden na mě zavolal: "Paní, tak kolik tu máte dnes teploušů?" Hned na to jich pět vylítlo po schodech nahoru. Každý z policistů se zde podivuje, že zde nemáme telefon. (rok 1998)

50.
Úloha policie zde přitom, zdá se, nespočívá v nějakém aktivním represivním zásahu nebo vymáhání pořádku, ale působí jako symbolická moc, na kterou se stačí pouze odvolat, představit si její přítomnost, zahlédnout její uniformu. I bez tohoto letmého zahlédnutí autority však výkon obdobné práce dohledu a kontroly zvládáme v každodenním životě sami jako implicitní součást našeho úsilí být pro ostatní čitelnými a srozumitelnými. Jak popsal ve svém díle již citovaný Michael Foucault, působí moc v moderních společnostech spíše než jako autoritativní represivní síla vynucující pořádek násilím, jako rozvětvená síť vztahů prostupující nejrůznějšími oblastmi. Přestože se v podzemí veřejných toalet setkáme s jednáním, které bychom nad zemí označili za nevhodné nebo dokonce perverzní, fakt, že k němu dochází právě zde, může být vyjádřením toho, že jsou si jeho nositelé vědomi vlastní nepatřičnosti, tedy toho, že se dopouštějí aktivit, se kterými je třeba se skrývat. Na veřejných toaletách se setkáváme s různými druhy pohledu, s pohledem veřejným i soukromým, státním i domácím, formálním i neformálním, s pohledem vlastním i cizím. Všude a nikde přítomná kontrola, čerpající svou sílu v tělo i duši prostupující sebedisciplinaci, dělá z toalet "dobrý" příklad působení moderní moci.

[nahoru]