Mít děti - co je to za normu? Čí je to norma?

Hana Hašková, Lenka Zamykalová

---

---



1.
"No počkej - mít děti. Co je to za normu? Čí je to norma?" - těmito slovy se jedna z protagonistek dokumentu Kristova léta, dámy... brání úvahám své kamarádky, která mluví o očekáváních, jimž musí jako třicátnice čelit: "Přece jen je to taková norma, po tý třicítce mít už ty dvě děti."[1] Otázku, která zazněla ve výše zmíněném filmovém dokumentu a kterou jsme použily v nadpisu tohoto článku, chápeme jako výzvu. Výzvu k tomu, abychom bezdětnost analyzovaly optikou ustavování a udržování norem a normalit(y).

2.
Jak jsme již ukázaly jinde (Hašková 2006a, 2006b; Zamykalová 2006), veřejné diskuse o rodičovství a bezdětnosti nejsou norem prosty, naopak jsou často otevřeně nebo skrytě politické, ideologické a také generační.[2] Do veřejných diskuzí na téma bezdětnosti se mnohdy explicitně promítá a také se v nich tematizuje, kdo a z jaké pozice mluví. Jaká je tedy naše pozice? Mluvíme z pozic matek, nebo bezdětných? Jaké myšlenkové směry ovlivnily výběr a zpracování tématu našeho zájmu?

3.
Oběma autorkám je okolo třiceti. Patříme ke generaci baby boomu 70. let, která je v české společnosti označována za nositelku změny v reprodukčním a rodinném chování. Obě jsme vystudovaly sociologii a dobře se orientujeme také v oblasti genderových studií. Obě jsme svobodné, obě dlouhodobě žijeme s partnerem, jedna z nás je bezdětná a o dítěti do budoucna uvažuje a druhá je (opět těhotnou) matkou dvou a půlleté dcery. Téma tohoto článku je tedy silně spjato s naší osobní situací a aktuálními životními "volbami". O tom, proč současní třicátníci a třicátnice mají nebo nemají děti, o tom, jací a jaké jsou, či o tom, zdali již začnou nebo nezačnou rodit děti, se vedou široké mediální, vědecké i politické diskuse, které jsme četly nejen očima výzkumnic, ale také očima žen, o nichž tyto diskuse jsou.[3]

4.
A jak se stavíme k úvaze zformulované v úvodu tohoto článku? Ani jedna z nás nepovažuje dvoudětnou rodinu, k níž odkazuje výše uvedená protagonistka filmového dokumentu jako k sociální normě, za "ideál pro každého". I my ale máme nějaké "ideální představy", které formovaly výběr i zpracování tématu článku, a to sice o relativní rovnocennosti "voleb" pro různá rodinná i nerodinná uspořádání s dětmi či bez nich. Zároveň si uvědomujeme, že tyto různé "volby" nejsou ani stejné, ani zcela svobodné, ani jen individuální, což se také pokusíme ukázat níže v naší analýze.

5.
Na úvod článku o normativitě a bezdětnosti v české společnosti považujeme přitom za důležité nejen explicitně pojmenovat naše východiska, ale také předeslat, že nejsou v zásadě jakkoliv méně ideologická než třeba ideologie zvýšení porodného, prodloužení rodičovské dovolené nebo dvoudětné rodiny pro každého.

6.
Je mnoho rámců, které bychom mohly pro analýzu bezdětnosti a normativity použít a z nichž některé již velmi dobře využili jiní autoři a autorky. Lenka Slepičková (2005) se například v rámci studie o stigmatizaci bezdětných z důvodu neplodnosti věnuje normativitě rodičovství (zejména mateřství) a zesilování tohoto požadavku v souvislosti s rozvojem technik asistované reprodukce. Argumentace o normalitě/abnormalitě (nárůstu) bezdětnosti zaznívá zase v rámci odborné diskuse o aktuálním poklesu plodnosti a odkládání rodičovství do pozdějšího věku, která u nás probíhá více než deset let. Výše uvedené sociodemografické změny jsou na jedné straně vykládány jako "normální" a předvídatelný projev tzv. druhé demografické tranzice (např. Rabušic 2001), na nějž je třeba se adaptovat.[4] Na straně druhé jsou interpretovány jako "krizová" reakce na růst socioekonomických nejistot a vnějších bariér pro realizaci všeobecně chtěného rodičovství, která vyžaduje zavádění explicitních politik, jež jeho realizaci umožní (např. Rychtaříková 2001).[5] V souvislosti s diskurzem pronatalismu se pak otázkami norem ve spojitosti s bezdětností poměrně obšírně zabývá opět Ladislav Rabušic (2001), a to v knize, která si hned ve svém názvu klade otázku "Kde ty všechny děti jsou?"

7.
Většina dalších (českých i zahraničních) studií, které analyzují fungování diskurzu pronatalismu, se soustřeďují na analýzu médií, různých politických prohlášení, koncepcí či legislativních změn. Rebecca Nash (2005) například sleduje v československých a (od roku 1993) českých médiích politická prohlášení a ekonomicky zabarvené obavy z populačního poklesu, které se objevují i v době předrevolučního populačního růstu (poloviny 70. let). Obdobně ukázali na příkladech Itálie a Velké Británie např. King (2002), Krause (2006) nebo Brown a Feerre (2005), že na vytváření atmosféry pronatalismu a/nebo obav z vymírání se podílejí nejen média a debaty na politické scéně, ale také tzv. dangerous demographies, tedy debaty primárně akademické. Média, akademické debaty i formální politická scéna jsou významnou arénou, v níž spolu soupeří různá pojetí bezdětnosti, jejích příčin a návrhů, jak s tímto jevem naložit. Také my jsme se v rámci našeho grantového projektu analýzou aktuálního českého mediálního a akademického obrazu bezdětnosti zabývaly (Zamykalová 2006; Hašková 2006a).

8.
V tomto článku na dříve provedené analýzy navazujeme. Nyní však chceme ukázat, kde a jak - jakými diskurzními prostředky - je (ab)normalita (bez)dětnosti a normativita rodičovství (a zejména mateřství) v české společnosti budována, udržována i narušována. Konkrétně se zaměříme na (re)produkci (ab)normality (bez)dětnosti v rozhovorech s bezdětnými, a dále v rámci internetových diskusí mezi rodiči a bezdětnými. V obou případech se jedná o texty, zaměřené na téma (bez)dětnosti/neplodnosti a nízké porodnosti.[6]

9.
Důraz na mateřství a bezdětnost žen v textu není přitom přímo naší volbou, ale reflektuje situaci, kdy je většina českých internetových diskusí na výše uvedené téma naplněna příspěvky matek a bezdětných žen a pouze v ojedinělých případech se objevují příspěvky otců a bezdětných mužů. Náš výběr dat zároveň neznamená, že posouváme naši analýzu "níž" či "hlouběji" než většina ostatních výše jmenovaných badatelů a badatelek - na mikroúroveň vyprávění. Máme za to a chceme ukázat, že dichotomie makro-mikro (a podobně i dichotomie veřejné-soukromé) je součástí diskurzů (ab)normality (bez)dětnosti a normativity rodičovství, nikoli vnějším rámcem jejich popisu. Naším cílem tedy není ani popis skupiny bezdětných (skrze analýzu rozhovorů), ani další popis mediálního diskurzu bezdětnosti (skrze analýzu internetových diskusí). Nechceme zvlášť analyzovat soukromý obraz bezdětnosti v příbězích bezdětných a vedle toho jejich veřejnější obraz v internetových debatách. Biografické rozhovory totiž podle nás nejsou v určitém smyslu o nic méně veřejné než obrazy bezdětných v novinových článcích a internetových debatách.

Kde se ty všechny normy berou?

10.
Abychom se mohly alespoň přiblížit odpovědi na tuto otázku, obrátily jsme naši pozornost k teoretikům norem, normality a normativity. Jednou z našich inspirací je Michel Foucault, respektive způsob, jakým popisuje výkon moci, fungování diskurzů, praktiky diferenciace a disciplinace (Foucault 1996), všudypřítomný pohled a dohled (Foucault 1994b, 1999b) nebo bio-politiku populací, anatomo-politiku těl a vztah těla a subjektivit(y) (Foucault 2000). Jeho dílo nás pak vedlo k dalším autorům a autorkám, z nichž mnozí na Foucaulta odkazují. Moser (2000) nebo Galvin (2002) například upozorňují na propojení (takřka splynutí) zdraví a normality. Zdravé, normální (a také plodné) tělo se podle nich stalo v současnosti normou, o kterou by měl každý usilovat.

11.
Foucaultovo dílo je příliš obsáhlé a komplexní na to, abychom ho zde převyprávěly s ohledem na bezdětnost. Připomeneme tedy jen, že to byl právě Foucault a také jeho školitel Canguilhem, kdo upozornil na nesamozřejmost normálního a normality. Canguilhem již v roce 1943 upozornil na fakt, že koncept normality tu s námi není odjakživa. Mezi rokem 1759, kdy se (ve francouzštině) poprvé objevuje slovo "normální" a rokem 1834, kdy se (opět ve francouzštině) objevuje slovo "normalizovaný" se (ve Francii) ustavuje normativní třída, která tvrdí, že odhalila "normy sociálního života". Canguilhem si zde hraje s marxistickým slovníkem a říká: neodhalila je, ona aktivně prosazuje normy, které se stávají uspořádávající (ordering) silou ve společnosti (Mol 1999: 6).[7] Již Canguilhem (1943) také upozornil na fakt, že přechod od a-normality k ab-normalitě, deviaci nebo patologii není vůbec ostrý a že patologie je žitou realitou. Není to neutrální popis, vždy je přítomno hodnocení (Mol 1999). I ab-normalita bezdětnosti někdy je a někdy není žitou realitou - pro bezdětné, jejich okolí, v různých situacích, různých životních etapách. A zdánlivě neutrální popisy založené na statistikách demografie bývají často hodnotící.[8]

12.
Co tím naznačujeme? Že ab-normalita bezdětnosti tu s námi také není odjakživa a že normy rodičovství se v čase měnily. A takto podobně bychom za pomoci Foucaulta (1999b) a dalších podobně naladěných autorů mohly převyprávět třeba příběh o demografii nebo propopulačních opatřeních jako příkladu fungování bio-moci, jako bio-politiky. Mediálně úspěšné kritické komentáře některých lékařů, politiků, novinářů i sociálních vědců nad klesající porodností a krizí důchodového systému by bylo možné použít zase jako ukázku fungování pastýřské moci, která má zajistit "blaho" svého stáda, tedy dnešní mladé generace - aby se mladé rodiny měly lépe a abychom v důchodu neživořili[9] (srovnej Foucault 1996: 159, 202). To ale není cílem tohoto článku. Foucault nám "jen" nabízí slovník, kterým o bezdětnosti a normách vyprávět.

13.
Co to všechno konkrétně znamená? Zajímají nás všechny možné podoby (diskurzu) normy a normality, tak jak se v debatách a vyprávěních o bezdětnosti objevují: norma jako konkretizace hodnoty (norma mít děti jako konkretizace hodnoty rodiny), norma jako žádoucí stav, jehož (ne)dodržování je společensky sankcionováno a o který je třeba aktivně usilovat, norma jako statistické rozložení plodnosti žen, norma(lita) jako přirozenost rozmnožování. Všechny tyto a ještě mnohé další podoby normy, normality a normativity "dětnosti" se v médiích, internetových debatách i rozhovorech s bezdětnými objevují.[10] Diskurzem normy rozumíme různé definice situace a způsoby argumentace, které jsou užívány k popisu dětnosti a bezdětnosti, které je odlišují, porovnávají a hodnotí.[11]

Na koho a jak ty normy působí?

14.
Vraťme se ještě jednou k Foucaultovi, k jeho konceptu disciplinární moci (disciplinary power). Ve svém spise Dohlížet a trestat popisuje tři nástroje jejího úspěchu (Foucault 1999b: 200-275). Prvním je hierarchický dohled; jeden pohled, kterému nikdo neunikne. "Namísto toho, aby disciplinární moc uniformně a masově ohýbala vše, co se jí podřídí, odděluje, analyzuje, diferencuje" (tamtéž: 244). "Organizuje se jako moc mnohonásobná, automatická a anonymní" (tamtéž: 253). Ale zároveň individualizuje, produkuje subjekty. Je diskrétní (svou "tichostí" a "zdrženlivostí") i indiskrétní (svým nepřetržitým zájmem o každého) zároveň. To jsou demografické statistiky - všechny ty grafy, tabulky a prognózy, které jsou součástí naprosté většiny novinových článků (i mnoha našich článků). Tisíce narozených, zemřelých, ženy, co porodily, ženy, co potratily, a ženy, které jsou v 35ti (ještě) bezdětné. Všechny tyto snadno dostupné a všudypřítomné statistiky nám sdělují, zda se každý z nás konkrétně chová (ještě) standardně - jako většina ostatních nebo (už) ne. Na nich založené expertní pohledy a prognózy nám sdělují, co nás v budoucnu pravděpodobně čeká, zda se budeme chovat tím nebo oním způsobem.[12] K tomu slouží také druhý a třetí nástroj disciplinární moci, totiž normalizační sankce a zkouška. Všechna čísla totiž získávají svůj význam skrze různá srovnávání, hierarchizace a hodnocení. Hodnocení, která vnucují normalitu: "Tolik a tolik procent žen té a té kategorie bylo v roce tom a tom vdaných a mělo dítě." Normální je to, co převažuje. A co převažuje, víme díky statistikám. Viditelnost bezdětných žen je budována právě skrze statistiky. Neviditelnost bezdětných mužů ve statistikách přispívá i k menší problematizaci bezdětnosti mužů. "Skrze disciplíny se objevila moc Normy" (tamtéž: 261). Na základě předchozí klasifikace a kvalifikace vyděluje disciplinární (a disciplinující) moc bezdětné jako skupinu a zaměřuje na ni své působení. "[Disciplinární moc umožňuje] konstituování srovnávacích systémů, které dovolují měření globálních jevů, popis skupin [...], odhalování odchylek jedinců ve vztahu k druhým, jejich rozmístění v dané populaci" (tamtéž: 269-270).

15.
Bezdětní mají být normalizováni, např. skrze vyšší daně nebo vyšší rodičovský příspěvek. Klíčovým aspektem je obrat "dovnitř" - pozorujeme, hodnotíme a disciplinujeme se sami a to ve shodě s normalizujícím pohledem/dohledem, který nemá nějakého centrálního agenta, ale je (ve Foucaultovské dikci) rozprostřený. Najdeme ho v médiích, internetových debatách, na seminářích o propopulační politice, v brožurkách o plánování rodičovství, v časopisech pro ženy. Všichni bezdětní a zejména bezdětné jsou "potenciálně vinnými " - svou ab-normalitou.

16.
Toto předjímání ab-normality bezdětnosti a normality dětnosti i "nevyžádané" sebeobviňování bezdětných nacházíme v mnoha rozhovorech i v internetových debatách. Jsou to všechna ta "samozřejmě" a "přirozeně" a "určitě", která slýcháme v odpovědi na otázku o dětech a založení rodiny.

No samozřejmě, to každá holka se chtěla vdát a mít děti. (žena, 38 let, úřad práce)

My jsme se vzali, chtěli jsme mít děti, samozřejmě, ovšem v určitý fázi to nešlo nebo nevyšlo. (muž, 59 let)

Samozřejmě jako každý normální člověk toužím po hezký ženě a domečku za Prahou a dvou dětech a západu slunce. Jako každej jinej samozřejmě. (muž, 38 let)

17.
Většina bezdětných mluví o tom, jak chtěli a byli "normální" - ve smyslu "jako ti druzí". Jejich životy - jejich vyprávění o nich - se ale z různých důvodů rozvinuly mimo "samozřejmá" očekávání. Setkali se s vírou a konvertovali, odjeli studovat či pracovat do zahraničí, měli zdravotní problémy, setkali se s potraty, rozešli se s partnerem či partnerkou. Zpětně často hledají a nacházejí ve své biografii bod nebo body, od kterých lze stopovat počátek cesty k bezdětnosti.

Samozřejmě, že jsem byla zamilovaná, chtěla jsem hrozně moc mít všechny normální věci, úplně normální člověk. [...] každý normální mladý člověk touží po partnerským vztahu. To byl i můj případ, že partnerský vztah jsem považovala za samozřejmý a chtěla jsem mít rodinu a děti. Jenomže to intenzivní setkání s křesťanstvím a s vírou mě odvedlo někam jinam. (žena, 54 let)[13]

18.
Předjímání normality dětnosti nejsou jen všechna ta "samozřejmě", ale také ony "sobecké mrchy", o nichž se "samy od sebe" zmiňují bezdětné ženy. Činí tak ve shodě se (stereotypními) popisy bezdětných v médiích, ve shodě s (předjímanými i zažívanými) reakcemi svého okolí.

Teď tady asi budu za jednu z těch odporných a necitlivých, ale je to prostě tak […]. Miminka se mi zdají pořád rozkošná, ale ne natolik abych si nějaké pořídila. Mám spoustu koníčků a zájmů, které mi zaberou všechen volný čas a při představě, že bych na ně nějakou dobu neměla čas, mě jímá hrůza. […] Nicméně všem ženám, které se do tak náročných vod porodů a vychovávání dětí vrhnou, moc držím pěsti . No, ale třeba za rok budu psát jak jsem šťastná, že jsem těhotná. (Morticia, http://www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=8782&id=2 [naposledy navštíveno 4. 3. 2006])

19.
K normám rodičovství se tedy nejlépe vychováváme sami. Pozorujeme, co a jak dělají ostatní. Na základě předchozích zkušeností předjímáme jejich reakce na naše budoucí chování. Kategorizujeme, diferencujeme, porovnáváme a hodnotíme ostatní i sami sebe normalizujícím pohledem, který na nás není zaostřen z určitého místa, ale je všudypřítomný a internalizovaný.

20.
Následující text je strukturován do čtyř částí, přibližujících diskurzy normy, které podle nás nejvíce ovlivňují debatu o bezdětnosti.[14] Jsou to: 1. normativní jednota rodičovství, 2. norma usilování za každou cenu - hodnotové hry s (ne)dobrovolností, 3. biologické hodiny jako vyjádření věkových norem reprodukce a 4. norma úplnosti a dospělosti - normativita slov.

Normativní jednota rodičovství

21.
Normativní jednota rodičovství je jedním z hlavních a také nejvíce studovaných aspektů (ab)normality bezdětnosti. Franke (2002) odkazuje na reprosexualitu/repronormativitu jako vyjádření normy reprodukce. Park (2006) poukazuje na repronarativitu - na to, že správná "dospělá" biografie zahrnuje vyprávění o rodičovství a dětech. Hauglid a Fjell (2005) upozorňují na heteronormativitu neboli úzké spojení mezi normalitou heterosexuality a nukleární rodiny. Ireland (1993), Letherby (1999), Lisle (1999), Morell (1994), Reti (1992), Rich (1997) a další kritizují tzv. autoritativní diskurz mateřství či již zmíněný diskurz pronatalismu. Všechny tyto koncepty upozorňují, že jeden z hlavních rysů většiny popisů (bez)dětnosti je důraz na jednotu rodičovství. Nebo spíš důraz na jednotu mateřství, protože otcovství není věnována stejná pozornost - ani ze strany sociálních vědců, ani v médiích a internetových debatách, ani ve vyprávěních bezdětných mužů a žen.[15]

22.
Rodičovství je norma. Nebo spíš: jakmile je bezdětnost popisována jako něco nenormálního, z rodičovství se stává norma. Podobně označení homosexuality jako "deviace" ustavilo heterosexualitu jako normu (Foucault 1999a). "Je to zvláštní. Není to norma. Není to normální," říká v odpovědi na otázku po asociacích se slovem "bezdětnost" jednatřicetiletá bezdětná žena.

Hierarchie cest k rodičovství

23.
Ne jakékoli rodičovství je ale tou normou, vůči níž jsou poměřováni nejen bezdětní, ale i jakkoli "jinak dětní". Existuje totiž hierarchie rodičovství (a zejména mateřství), která nabývá podoby hierarchie rizik spojených s různými typy rodičovství. Na jejím vrcholku stojí biologické a genetické rodičovství - žena porodí dítě, které má s ní a s jejím partnerem genetickou vazbu. Hned za ním následuje rodičovství realizované pomocí asistované reprodukce, a to i s dopomocí dárcovských gamet. Dítě nemusí mít genetickou vazbu s (oběma) rodiči, ale je zde zážitek těhotenství a porodu.[16] Až na třetím místě a s větším odstupem je adopce, kdy odpadá jak genetická vazba, tak zážitek těhotenství a porodu. Přesto i zde je něco zachováno - v rodném listě dítěte jsou vymazáni jeho biologičtí rodiče a na jejich místo vepsáni rodiče adoptivní. Asistovaná reprodukce nabízí větší přiblížení ideálu (normě) biologického rodičovství, a proto jí většina nedobrovolně bezdětných dává přednost před adopcí. Adopce je naopak spojována s mnoha riziky, zatímco rizika spojovaná s asistovanou reprodukcí bývají naopak diskurzně potlačována.

Já jsem jí říkal, že bych pro adopci, ale kdybych věděl, že to dítě je ze slušný rodiny, když třeba rodiče se zabijí v autě. Že to je prostě normální rodina. [...] je dokázaný, že sedmdesát procent genů je dědičných, to když si vezmete chlapa, který, jeho otcem, nebo jeho dědek byli prostě gauneři a přiblblíci, tak je riziko, že to dítě, i když byste se postavila na hlavu, tak to dítě to může zdědit. (muž, 47 let, zvýraznění autorek)

24.
Diskuse, ve kterých se tyto dva způsoby cesty od bezdětnosti k rodičovství konfrontují, lze charakterizovat na straně jedné jako velké obavy z neúspěchu - svého i adoptovaných dětí - a na straně druhé jako velká víra v úspěch asistované reprodukce.[17]

Jak tak čtu, milé dámy, to vaše psaní o neplodnosti, které je skoro výhradně o IVF, napadá mě kacířská myšlenka: víte vůbec, co za hrůzy se děje s vaším tělem při umělém oplodnění? Znám případ, kdy žena po 7 umělých oplodněních přivedla na svět šťastně holčičku, a když jí bylo 7, umřela tato žena-matka na rakovinu. Podobných případů je prý docela dost, tělíčko zhuntované hormony dostává fakt zabrat. Je mi 33, od 29 let jsem dvakrát v raném stadiu těhotenství potratila. Druhý potrat byl tak šílený, že jsem se rozhodla, že půjdu jinou cestou - hned po potratu jsme s manželem podali žádost o adopci a dnes, skoro na den dva roky po jejím podání, jsme už 7 měsíců rodiči malé a kouzelné holčičky Alžbětky. Možná si zkuste častěji opakovat, že na světě - i v ČR! :-) - existují děti, které neměly štěstí a nemají rodiče stejně tak, jako vy nemáte štěstí a nemáte děti. Co takhle to spojit? (Anonym, staženo z http://www.emimino.cz/pages/topic/29 [naposledy navštíveno 10. 12. 2005])

25.
Reakcí na příspěvek propagující adopci bylo hodně a většina z nich paní odsuzovala jako necitelnou, byť statečnou. Rizika spojená s IVF byla zlehčována, zatímco rizika spojená s adopcí zdůrazňována - zejména nejistý (genetický) původ dětí. Dodejme však, že ten může být i u "zaručených" dárců spermatu i dárkyň vajíčka.

Je mi taky 33 a o miminko se snažíme od mých 27 let. Mám za sebou taky dva potraty a mimo jiné 5x IUI [intrauterinní inseminace] a 3x IVF [in vitro fertilizace], nacpala jsem už do svého těla tolik hormonálních injekcí, že už to ani nespočítám. Ale všechno dělám pro to, abych docílila toho, mít miminko vlastní. Je mi jasné, že si možná jednou ponesu následky svého počínání, ale toto nyní odsouvám stranou. Rozhodně si nemyslím, že je dobré zdejší snažilky děsit rakovinou. Kde bereš jistotu, že rakovina tvé známé je důsledkem hormonálních stimulací? Jsme si podobné i v jiné věci. Už tři měsíce jsme neskutečně šťastni, protože k nám našlo cestu jedno malinké adopčátko. […] našli jsme v sobě tolik síly a tolik lásky, že jsme ji mohli dát "cizímu" dítěti. Nezapomeň ale, že každý tohoto prostě schopen není! […] Přes to všechno, co jsem si o IVF přečetla, přes všechna ta rizika do toho stejně půjdu ještě jednou. Máme před sebou poslední hrazený cyklus, tak třeba to už konečně vyjde. (Dadla, tamtéž)

26.
Jediná Goody se první výše citované matky adoptovaného dítěte zastala poukázáním na to, jak se asi "cítí embryonální miminka", a když je vzápětí opravena dalšími účastnicemi diskuse, že správně se říká "zygota", "blastula" a "morula" dodává:

Nicméně ať už to je, jak to je, je vidět, že zastánkyně IVF jsou pěkně ostré a nesnesou ani jeden bez zlého úmyslu sdělený protinázor. Kdybyste si byly tak náramně jisté, že IVF je správné, příspěvek té maminky by vás nechal úplně klidnými a nepsaly byste k tématu adopce nic. Místo toho se tady příznivkyně IVF srocují a utvrzují se křikem ve své jediné pravdičce a dělají z té paní necitu, protože se dotkla jejich majestátu tím, že jim sdělila něco, co pro ně není vůbec hezké. To jako ten server je jenom váš? (Goody, tamtéž)

27.
Asistovaná reprodukce je natolik pevnou a předpokládanou součástí dnešních reproduction stories (McNeil 1993), že se v jedné debatě nad možností "trestat" za bezdětnost nevyplácením důchodu, stává měřítkem (ne)dobrovolnosti: "Prostě by dostali lékařské potvrzení - že jim ani asistovaná reprodukce nepomáhá."[18] Teprve za adopcí by následovalo v hierarchii rodičovství pěstounství, které se však již ve sledovaných debatách ani analyzovaných rozhovorech netematizuje. Kontroverzním a tematizovaným koncem pomyslné škály je naopak celoživotní bezdětnost, tedy absence jakékoliv formy rodičovství.[19] To jediné rodičovství, které stojí v hierarchii rodičovství nejvýše a které se stalo měřítkem pro posuzování kvality/normality/zdraví "dospělých" biografií, je tedy genetické a biologické, vzniklé "přirozeným" spojením muže a ženy (heterosexuálního páru).

Příroda a přirozenost

28.
Genetické a biologické rodičovství vzniklé "přirozeným" spojením muže a ženy (heterosexuálního páru) se nestalo jedním z kritérií kvality/normality/zdraví "dospělých" biografií náhodou, ale také proto, že je chápáno jako to, které je v souladu s "přírodou" - s geneticky podmíněnými pudy (reprodukce).

Holt základní biologické zákonitosti jsou někdy vtipné, za to já nemůžu. Každopádně to není můj výmysl, moje smýšlení - zachování genetické informace jedince je základní důvod rozmnožování jako takového. Tam se bere - od touhy jednobuněčných organismů po dělení až po lidskou touhu po vlastním dítěti - to je právě ono. (Quest, http://www.stratosfera.cz, sekce "Jak to vidí rebelky", zvýraznění původní [naposledy navštíveno 21. 9. 2006])

Evoluce je naštěstí tak dobře založená, že tito degenerativní jedinci velice chytře sami sebe z rozmnožovacího řetězce odstraňují. Jak říkal Darwin: Neplodnost je jediná vlastnost, kterou nezdědíte. [...] Jak vlastně někdo může úmyslně nemít děti? Vždyť je to primární funkce nám známého jevu zvaného život. (Hergoth, http://www.novinky.cz, zvýraznění původní [naposledy navštíveno 11. 11. 2006])[20]

29.
Spojení matka-žena je popisováno jako mnohem užší než spojení otec-muž. Proč ženství a mateřství takřka splývají? Co toto spojení udržuje při síle? Může za to právě příroda, biologie, geny, instinkty, tedy to, proti čemu nelze protestovat, co nelze změnit, i kdybychom chtěli - to je velmi častá odpověď.[21]

Mateřství, to je jediný, skoro jediný smysl života ženy, bych řekl. Skoro u většiny žen je to základní pud, proč vlastně vůbec žije. [...] U většiny žen je to vyvrcholení života a potom sice trošku trápení nebo velké trápení v některých případech, ale myslím, že je to jeden ze základních pudů. (muž, 41 let, zvýraznění autorek)

30.
Vedle "přirozenosti" reprodukce (pud k rozmnožování) se tedy objevuje ještě jedna "přirozenost" - "mateřský pud/instinkt" a "instinktivní" mateřská láska. Ženy jsou k mateřství poutány skrze tělo, instinktivní pudy a city.

Je to vlastně daný už tím základním založením. Já bych řekla, že podstatný je, že u ženy je to daný, že se cele oddá citu. [...] To je moje zkušenost ve stáří, že je lepší, když se žena vdá a když založí rodinu. Že je to přirozená věc, že se to má stát. (žena, 76 let, zvýraznění autorek)

31.
Jestliže uvažujeme v protikladech (duálně), kategorizujeme, porovnáváme a kontrastujeme, pak konstrukce biologické "přirozenosti" reprodukce (pudu k rozmnožování, mateřského pudu) i "instinktivní" mateřské lásky vyčleňuje ne-reprodukci a nedostatek mateřského pudu a lásky jako biologickou "ne-přirozenost".

Hierarchie praxe rodičovství

32.
Jak už jsme předeslaly výše, ne jakékoli rodičovství je ale tou normou, vůči níž jsou bezdětní poměřováni. Rodičovství, nebo spíše rodina, o kterou bychom měli usilovat, je dvoudětná. Setrvačnost ideálu dvoudětné rodiny je patrná v mnoha výzkumech hodnot (např. Rabušic 2001). "Je to určitě takový normální sen, mít kluka a holčičku," vypráví bezdětná pětatřicetiletá žena. Plánovat jen jedno dítě není považováno za "standardní".

On říkal, že chce rovnou dvě děti a ptal se: "Proč nechceš ty dvě děti?" [...]
A já jsem říkala: "Proč děti? Já chci jedno dítě."
"A vždyť mají všichni dvě děti, proč nechceš ty zrovna dvě děti? Vždyť se to tak dělá." [...]
Tam se na mě dívali trochu divně, že nechci dvě děti. A když jsem to akceptovala, tu možnost, tak už vlastně bylo pozdě. [Při prvních pokusech o umělé oplodnění s dalším partnerem odmítala implantaci více jak jednoho embrya.] [...]
Mě tenhle fenomén pronásledoval od určitého momentu, že všichni považovali za normální, že lidi chtějí dvě, že každá žena má první dítě a pauza a druhý dítě. Mně se to nelíbilo, že bych tohle musela. [...] Takže zřejmě to puzení mít těch dětí víc je poměrně standardní a nestandardní je moje puzení nemít za každou cenu dětí víc. (žena, 39 let, zvýraznění autorek)

33.
Tedy žádoucí je mít dvě geneticky vlastní děti, které porodí jejich vlastní matka, ale jsou tu ještě další požadavky. Například ten, že se o tyto děti v prvních letech jejich života bude matka plně starat:

Nejlepší je, když děti vyrůstají v klasické, normální rodině, kde muž vydělává a žena je doma s dětmi. Protože to je ten biologický model, kde dítě vidí obě přirozené role. (muž, 44 let)

34.
Dát dítě do jeslí? To není součástí výzvy: "Tím ‚mějte děti' nebylo myšleno - frkněte je do jeslí hned, jak to půjde," reaguje na stesky bezdětné třicátnice o nedostatku jeslí a možností práce na částečný úvazek jedna z účastnic internetové debaty. "Na to je snad mateřská dovolená."[22]

Ming, počítáš s tím, že dítě dáš do 16-17 hodin do jeslí a pak ho bude hlídat chůva? To děti radši neměj, nemyslím to nijak zle. Vždyť by se mu po vás hrozně stýskalo! Není přece žádná povinnost mít dítě [...] zato, jak už ho máš, je zločin ho zanedbávat. (Gréta, http://www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=8782&id=2, zvýraznění autorek [naposledy navštíveno 4. 3. 2006])

35.
Tato norma několikaleté domácí péče tlačí i na dvaatřicetiletou soudkyni, která plánuje být na rodičovské dovolené vždy dva roky, nikoliv tři roky, po něž zůstává s dítětem doma většina současných českých matek (viz Hašková 2006c). Z této situace si pomáhá jednak důrazem na možnost čerpání částečného úvazku (tedy s dítětem doma částečně být a částečně ne) a dále důrazem na své vysokoškolské vzdělání, zejména na jeho náročnost a délku nutné praxe pro výkon povolání soudkyně:

To je trošku jiná situace, ona není vysokoškolák [švagrová, se kterou se srovnává]. Ona má maturitu, a tak je doma. Já si myslím, že dva roky je dostatečně. Znám lidi, kteří se vrací mnohem dřív. To není dobře podle mne. Ale ty dva roky si myslím, že je dostatečně dlouhá doba, nehledě na to, že si myslím, že by bylo možný si i na tom soudě domluvit, že ten první rok do tří let dítěte by bylo možno nastoupit jenom na půl úvazku.

36.
Ta správná matka je tedy s dítětem v prvních letech jeho života doma a také ho co nejdéle kojí.

Petruško, Tvá hloupost mě nadzvedává ze židle. Plácáš naprostý hovadiny. Já kojila první 1,5 roku a fakt nelituju. Kdybych nemusela přestat ze zdravotních důvodů, kojila bych určitě ještě dýl. A i když nemám prsa jako Pamela určitě nejsem nepřitažlivá ženská. A odměnou je mi, že můj 3letý nebyl ještě nemocný. A to díky kojení. Ale Tobě o výhodách kojení nemá cenu psát. Končím, jdu kojit svou tříměsíční holčičku. A jsem moc, moc šťastná. Přeji ti, aby sis upravila svůj žebříček hodnot. (Krákorka, tamtéž)

37.
Od žen se "samozřejmě" očekává, že v případě potřeby se vzdají práce a dají přednost rodině a dětem.

Vadí mi, že se nějak tak předpokládá, že žena by měla zvládat cosi navíc, něco, co muž snad nemusí. To, že to ženy často berou jako samozřejmost, je jejich blbostí :-) A taky mi vadí to, že pokud snad všechny tyto role nezvládá, automaticky se předpokládá, že by se měla zbavit těch jedněch (práce) a ponechat si ty druhé (péče o děti, domácnost). Proč? (Lída, staženo z http://www.christnet.cz, zvýraznění původní [naposledy navštíveno 10. 6. 2006])

38.
Dilema "práce versus domácnost" a s tím související dělba rolí v rodině je něčím, co řeší mnohé mladé bezdětné ženy. V následující ukázce nám své dilema přibližuje třiatřicetiletá vědkyně:

Já bych musela potkat někoho, kdo prostě řekne, já se chci starat o děti, já budu na rodičovský dovolený, já po tobě nebudu chtít vůbec nic, já po tobě nebudu chtít, aby ses starala o domácnost [...] prostě ten chlápek to má nastavený tak, že pořád pracuje, ta práce ho baví a je ten vědec táta, co je úplně mimo rodinu a ta rodina - nevím, jak to ta jeho žena zvládá, učitelka tuším, to jsem se ho neptala na osobní věci, ale já když to vidím, tak ten jeho životní styl je něco, co mě jakoby konvenuje. [...] Že to zjevně nechal vždycky všechno na ženě, když si to pak vezmu, tak já bych se takhle v životě nechtěla chovat k nikomu zase na druhou stranu, já to pak beru i tak, že by to bylo z mojí strany hrozně sobecký - si najet na víceméně hodně maskulinní model.

39.
Kojení, jesle a celodenní mateřská péče o malé dítě, to jsou velmi dobré příklady toho, že výše popsaný ideál - "klasický, tradiční, normální, přirozený a biologický" model mateřství - který bychom se všechny měly snažit naplňovat nebo alespoň umět dobře zdůvodnit, proč v našem případě tento ideál naplnit nelze, tu s námi není odjakživa.[23] V knize Mateřská láska ukazuje Elizabeth Badinter (1998) na základě historických pramenů, že dnešní ideál kojení dítěte (podle chuti a po co nejdelší dobu) a intenzivní péče (právě) matky o nejmenší děti (který je zároveň považován za "přirozenou" součást ženám vrozeného "mateřského pudu" a "instinktu" mateřské lásky) ještě před několika málo stoletími neexistoval. Ještě v 17. století byly matky nabádány, aby se vyhýbaly ve vztahu ke svým dětem přílišné něze jakožto zárodku špatného chování dítěte a ty rodiny, jež si to mohly alespoň trochu dovolit, posílaly své děti ihned po porodu ke vzdáleným kojným a následně na výchovu do vzdálených penzionátů a klášterů. Rodiče se s těmi dětmi, které přežily, setkali tedy většinou, až když dospěly. V průběhu 18. století došlo v daném ohledu k jakési "revoluci v myšlení" (viz také Ariés 1960 a Yeo 2005 výše) a teprve v 19. století se plně prosadil trend nechávat děti v rodném domě a platit jim soukromého vychovatele a guvernantku a později je posílat do denních škol. Tedy teprve matka 19. století je podle Badinter (1998) tou, jejíž obraz dobře známe. Je plně uzavřena v domácnosti, oddaná svým dětem, které vyžadují její neustálou pozornost. Tato žena již nerozlišuje mezi prvorozeným a dalšími, mezi chlapcem a dívkou - miluje je všechny stejně, intenzivně a nenárokově, jelikož se jedná o "biologický instinkt mateřské lásky", který je "přirozeně" daný každé "normální" ženě. Zároveň se o mateřství začíná hovořit nikoliv pouze jako o instinktivním citu, ale zároveň také nesobecké oběti, kterou ženy mateřstvím "přirozeně" přinášejí. Toto spojení instinktivního/pudového mateřství, "přirozeného" altruismu/oběti a normality ženství bylo následně v Evropě ještě posíleno a zasáhlo tentokrát již široké vrstvy za přispění rozvoje masmédií, široké popularizace psychoanalýzy a celkové psychologizace dětství a rodičovství (a zejména mateřství) v první polovině 20. století.[24] Současně s tím, jak se tíha zodpovědnosti za psychologický a emoční rozvoj dítěte přesouvala na bedra žen, objevil se také problém matek, které cítily vinu, frustraci až ztrátu jistoty a důvěry ve vlastní ženskou identitu v případě, když tuto "normální" péči a lásku neprožívaly (Choi, Henshaw, Baker 2004). Zároveň se objevil také problém žen, které prožívaly pocity nenaplnění "poslání ženy" až životního selhání v případě, že se matkami ve svém životě nestaly nebo stát nemohly (Letherby 1999). Norma mateřství byla "rozprostřena" a masově internalizována.V průběhu několika století tak došlo v Evropě k velmi silnému sepjetí mateřství, ženství a "přirozené" altruistické oběti, jehož projevy nacházíme ještě dnes (Johnston 2003; Hašková 2007; Pomahačová 2007).

40.
Tedy přirozenost, ke které se "jen" vracíme a která "samozřejmě" zahrnuje instinktivní puzení k plození, kojení a celodenní nenárokovou obětavou péči matky o malé děti, je jednou z mnoha přirozeností, které se tu po staletí střídaly a ke kterým jsme se vraceli. Co vše má žena dnes dělat pro to, aby byla "normální" ženou, a tedy i dobrou matkou? Vše by mělo být nejlépe "přirozené", ale zároveň čeká na každém rohu pomocník - knihy, příručky a webové stránky o tom, kdy je nejlepší mít děti, jak si s nimi hrát, co mají děti jíst, zda je nosit v šátku či vozit v kočárku, jak je vychovávat (Marshall 1991). I autorka-matka je čte, a to nejen jako materiál k odborné analýze. A ne že by jí to nebavilo. To vše je součástí předepsané role dospělé ženy-matky. Všechny matky hrají divadlo, jen některé o tom ještě nevědí (Park 2006).[25]

Nepřekročitelnost normativní jednoty rodičovství

41.
Výše jsme poukázaly na existenci v čase a prostoru se měnící (sociálně konstruované) normativní jednoty rodičovství (a zejména mateřství), ke které se poměřují a k níž se vymezují bezdětné i různě dětné (matky). Zpochybňují přitom bezdětné ženy ideál jediného správného mateřství? Podle nás ne. Naopak, právě proto, že mu chtějí dostát - být dobrou matkou, zároveň mít dobrou práci, která pomůže uživit rodinu a rozvinout své možnosti, a zároveň mít dostatečné finanční zázemí k tomu, aby dítěti dopřály vše to, o čem se píše v brožurkách pro budoucí matky - tak mateřství odkládají. A i ty, které se normě rodičovství/mateřství brání a děti neodkládají, ale nechtějí, často svou argumentací zůstávají v rámci diskurzu normy jednoho správného mateřství.

Máš dítě, tak se o něj musíš starat a je to; pokud se o něj nechceš starat, tak proč bys měla mít dítě? Z toho se odvíjí všechno. To učinění rozhodnutí je vědomý a ta holka chce být matka, chce se tomu dítěti věnovat, to znamená: její život získává jiný priority. A to je mateřství. To znamená, že všechno ostatní jde stranou. A pokud to tak není, tak ta holka, ta žena by do stavu mateřství neměla vstupovat. Protože na to není zralá. (žena, 32 let, zvýraznění autorek)

42.
Je těžké se z diskurzu "normy jednoho správného rodičovství/mateřství" vymanit a pro mnoho dobrovolně bezdětných je často těžké své přání vůbec vyslovit - před ostatními i před sebou samým. Je těžké si jej vůbec pomyslet. I myšlené je diskurzní - ovlivňováno existujícími diskurzy (normy) a "reálné" jen potud, pokud může být vysloveno, nahlas či potichu.

V tom první vztahu, mám pocit, jsem to manželství chtěla až těsně předtím, než se dva rozhodnou mít děti. Ale už tenkrát - já když jsem se teď stěhovala, tak jsem uklízela a našla jsem nějaký deníky a dopisy, co jsem psala, a jak jsem do toho koukala - už tehdy tam ve mě byly ty antiděti [smích], a přitom jsem ale oficiálně mluvila o tom, že děti budu mít. Že tě ta společnost nebo ty lidi kolem tebe donutí, nebo nedonutí, jedeš v nějaký dráze - ano, vdám se, budu mít děti. A přitom jsem to nechtěla. (žena, 29 let)

43.
Velmi se jim proto uleví, když najdou partnera, který jim rozumí, který "to" cítí stejně. Fungující partnerství je pro většinu bezdětných klíčové. Bezdětnost je pro ně možností, jak se plně věnovat jeden druhému a nikoho jiného mezi sebe nepustit.

Ono se to určitě vyvíjelo a hlavně taky já jsem si dovolila si to uvědomit a připustit. Já vím, že teď s Tomem to bylo poprvý, co jsem to takhle úplně hodně nahlas řekla. Že to byla debata a bylo to rozhodnutí. Předtím to bylo spíš moje pocity a vždycky jsem si říkala - bůhví, co bude. A stále jsem si myslela, že se to ve mě zlomí nebo že je to přechodný, strašně mile mě překvapilo, že Tom má úplně stejný pocity a hrozně mi odlehlo, když jsme si povídali. Úplně ze mě spadla taková ta povinnost děti mít. Říkala jsem si, tak děti mít nebudem, tak to je super. (žena, 29 let)

44.
O čem je a jak tedy vzniká normativní jednota rodičovství? Vzniká tam, kde jsou bezdětnost a určité formy dětnosti popisovány jako něco nenormálního. Ne jakékoli rodičovství je ale tou normou, vůči níž jsou poměřováni nejen bezdětní, ale i jakkoli "jinak dětní". To jediné rodičovství (a zejména mateřství), které stojí v hierarchii rodičovství nejvýše a které se stalo měřítkem pro posuzování kvality/normality/zdraví dospělých biografií, je genetické a biologické, vzniklé "přirozeným" spojením muže a ženy (heterosexuálního páru). Přirozenost takového rodičovství je diskurzně budována propojením s přírodou - s geneticky podmíněnými pudy (reprodukce). Konstrukce biologické přirozenosti reprodukce i instinktivní mateřské lásky vyčleňuje ne-reprodukci a nedostatek mateřského pudu a lásky jako biologickou ne-přirozenost. I dobrovolně bezdětné ženy málokdy existenci mateřského pudu popírají jako obecný princip. Mluví o sobě jako o těch "porouchaných, ale právě tato negativní vymezení (nikoliv vyjádření jinakosti, ale duality normality a ab-normality) vlastně také posilují pojetí "přirozenosti" puzení k mateřství dané všem "normálním" ženám. Na to jediné správné mateřství je pak kladeno ještě daleko více v čase a prostoru se měnících požadavků, které jsou součástí ideálního "klasického, tradičního, normálního, přirozeného a biologického" modelu mateřství. Přirozenost, ke které se "jen" vracíme a která "samozřejmě" zahrnuje instinktivní puzení k plození, kojení a celodenní nenárokovou obětavou péči matky o malé děti je jen jednou z mnoha přirozeností, které se tu po staletí střídaly. Bezdětné ženy ovšem ideál jediného správného mateřství většinou nezpochybňují, resp. nikoliv konzistentně. Naopak, právě proto, že mu chtějí dostát, tak mateřství odkládají nebo jej odmítají. Z diskurzu "normy jednoho správného rodičovství/mateřství" se lze vymanit velmi těžko.

Norma usilování za každou cenu: hodnotové hry s (ne)dobrovolností

45.
Jak jsme viděli, o rodičovství se často mluví jako o přirozené (čti "geneticky podmíněné") potřebě člověka. Na druhou stranu je hodnotou, o kterou má každý aktivně usilovat, a to "za každou cenu". A právě tomuto požadavku dlouhodobého a intenzivního usilování se nyní chceme věnovat.

Diskurz svobodné volby

46.
Rodičovství máme aktivně plánovat a volit - není žádoucí mít "nechtěné" děti. Pokud do hry zapleteme koncept (a vlastně diskurz) svobodné volby, dostáváme se k dělítku "dobro-volně a ne-dobro-volně bezdětní". Rodičovství je takový "povinně volitelný" předmět na cestě k dospělosti. Lze sice volit i alternativní předměty - náročné povolání například - ale ty se ve výsledném hodnocení (naší biografie) tak pěkně nevyjímají. Zejména u žen ne. Pokud bychom chtěly v tomto školním podobenství pokračovat, řekly bychom, že co se hodnotí zejména, je míra snahy, kterou každý žák alias uchazeč o rodičovství vyvine.

47.
Hranice mezi dobrovolností a nedobrovolností je ve vyprávěních bezdětných často tenká, křehká, nejasná a různě překračovaná (Hašková 2006b). V mediálních debatách o bezdětnosti a nízké porodnosti je ale často hranicí velmi ostrou, dělící a vydělující - ty, kteří si zaslouží soucit a pomoc (nedobrovolně bezdětní), od těch, kteří jsou sobečtí a nezodpovědní (dobrovolně bezdětní). Dobrovolně bezdětní bývají často kritizováni jako ti, kteří se snažili málo nebo vůbec. Jako ti, kteří nechtěli slevit ze svých nároků, požadavků, očekávání. Kteří se nechtěli uskromnit.

48.
Dobrovolná, chtěná bezdětnost je zdrojem nepochopení a odsudku. Dobrovolnost a nedobrovolnost je úzce spojena s vinou a nevinou. Kategorie viny a neviny jsou mezi bezdětné distribuovány nerovnoměrně. Jako méně vinní jsou popisováni nedobrovolně bezdětní alias neplodní; na ně dopadá bezdětnost "zvenčí", jako nepřejícnost přírody či osudu.[26] Tedy zejména na muže, kteří jsou "vinni" snad jen kouřením a nošením těsných kalhot. Ženy v tom nejsou tak docela "nevinně" - odkládají totiž mateřství do stále vyššího věku. (Muži to dělají sice taky, ale to není tematizováno v souvislosti s vinou.) Vina je ale spojována zejména s dobrovolně bezdětnými. Nejen že to není podle mnohých "normální" a "přirozené", ale klesající porodnost je překládána jako budoucí krize důchodových systémů. Jako viníci této krize jsou označováni dobrovolně bezdětní. Diskurz svobodné volby je ale natolik silný a normativní, že odsudek většinou není vysloven přímo, ale skrz formulku: "Je to samozřejmě jejich osobní volba, ale…" Volby pro dětnost a bezdětnost nejsou chápány jako rovnocenné a stejně hodnotné alternativy.

Martina na to buď přijde nebo ne. Je to její volba. Proč se rozčilovat, nikoho dalšího nenapadá. Ale my, co děti máme, už přece víme své, jak je to fajn být maminkou a mít doma "dítě lásky", svého miláčka. (Pavla, staženo z http://www.rodina.cz [naposledy navštíveno 10. 11. 2005])

49.
Ať už je ale bezdětnost dobrovolná nebo nedobrovolná, v každém případě je stigmatizující. Na českých datech to ukazuje např. Lenka Slepičková (2005). Gillespie (2000, 2001) a Park (2002) obdobně ukázaly, že bezdětní mají na výběr pouze dvě nálepky s následujícími důsledky: Nechat se litovat a poslouchat "zaručené rady" anebo se nechat odsoudit za kariérismus a sobectví. Romito (1997) doplňuje, že tuto nesnadnou volbu musí bezdětní učinit, i když mnozí z nich ji ani jako volbu nevnímají. Vnímají ji jako vynucenou nebo vnucenou jejich okolím.

Když někdo nemá děti po čtyřiceti a je to i blíž k padesátce, jako jsem já, tak to vnímají jako nezpůsobilost nějakou [...] buď je nechce principiálně nebo je nemůže mít, nebo s ním něco jakkoliv není v pořádku. [...] já nic z toho nejsem, to se vymyká tomu konvenčnímu vysvětlení - ten člověk nemá děti, protože je nešťastnej ztracenec. Takže se vytvořila taková stereotypní vysvětlení, workoholik a tak [...] si mě nějak zarámečkují. (muž, 46 let)

50.
Ti mladší mají ještě možnost se definitivní nálepce vyhnout: "Takový nejschůdnější řešení je říct, že zatím ne ještě - oni se pak lidi většinou dál neptají," říká dvaatřicetiletá žena.

51.
Diskurz "svobodné volby" - je pro bezdětné dvousečnou zbraní. Prostor pro volbu se rozšiřuje i zužuje. Nové reproduktivní technologie mají "revoluční" potenciál, ale také - nastavením svých limitů a svým mediálním obrazem - upevňují obraz nukleární rodiny se dvěma dětmi. Znejasňují, kdo je otec, kdo matka, a zároveň posilují normativní definice (Baker 2004, Zamykalová 2003). Vedle dětí (re)produkují také jejich rodiče (Thompson 2005). V době rostoucích "možností" asistované reprodukce se musí i nechtěná bezdětnost "volit" - legitimní je ale pouze jako výsledek dlouholetého a neúspěšného usilování o početí skrze umělé oplodnění. Už se nelze tak snadno "vymluvit" na to, že se nedaří. Nelze tak snadno rezignovat. Technologie asistované reprodukce posilují morální odpovědnost žen stát se matkami, jsou součástí stávajících režimů regulace těl (Ginsburg, Rapp 1995).

52.
Je to tedy velmi těžké - jak pro ty, co děti mít mohou, ale nechtějí je, tak pro ty, které děti mít chtějí, ale nemohou je mít. "Normální žena přece otěhotní a je to," říká jedna z bezdětných žen, když popisuje útrapy zažívané při léčbě neplodnosti v 70. letech. V letech, kdy možnosti léčby byly velmi omezené a kdy také "všichni" děti měli.

V tom socialismu nebyla možnost, protože všichni mají děti. Samozřejmě chcete je sama za sebe, ale teď i to okolí, to jsou tisíce, prostě tisíce důvodů, proč to chcete. (žena, 53 let)

53.
Ale procházet asistovanou reprodukcí je těžké i dnes, i když to v mediálním příběhu o jejích úspěších není moc vidět. Cena usilování je pro mnohé velmi vysoká a to nemají na mysli (jen) cenu finanční.

Mám šílené nervy - bojím - bojím se neúspěchu. Proto ale i tobě přeju pevné nervy a znovu hurá do toho - protože jednou to určitě vyjde - prostě musí! (Danda, http://www.emimino.cz/pages/topic/29, zvýraznění původní [naposledy navštíveno 10. 2. 2005])

54.
"Musí to vyjít, musíme se snažit" - těmito slovy se podporují stovky žen, které zaplňují internetové debaty a říkají si "snažilky".[27] "Určitě by pro to každý měl udělat co nejvíc," říká Katka, jedna z nich. Odhodlání se ale někdy mísí s rozpornými pocity o tom, kam až ve svém usilování zajít.

Přemýšlím o tom, kde je ta hranice, kdy to vzdát. Kdy se má přestat člověk hnát za vlastním těhotenstvím. Každý to máme jinak. Jsou lidé, kteří nejdou ani do IVF, protože jim to už přijde velký zásah do přírody. Já to zvažuji nyní. Jedna má polovina ve mně křičí, že pro to, abychom měli dítě, které sama porodím, mohu udělat ještě víc, ale druhá polovina mlčí. (Kaitlin, zvažuje použití darovaného vajíčka, http://www.emimino.cz/pages/topic/29 [naposledy navštíveno 10. 2. 2005])

Mě i praskala kůže, návaly jsem měla, já jsem byla jak ženský v přechodu. Nespala jsem, potila jsem se, nervózní jsem byla. Takže to doma určitě odnášel ten můj Jirka. [...] Pak jsem řekla dost, protože to stejně k ničemu nebylo. (žena, 35 let)

55.
Usilování o mateřství významným způsobem ovlivňuje životy žen. Ženy se v průběhu snah o početí preventivně vyhýbají alkoholu či dříve provozovaným sportům, aby neohrozily potenciální těhotenství. Organizují si svůj pracovní i mimopracovní život tak, aby do něj mateřství dobře zapadlo. Jako například níže citovaná bezdětná žena, které se doba "provizoria", kdy může "každou chvíli" otěhotnět protáhla na několik dlouhých let.

Jinak jsem dlouhou dobu dělala v místě bydliště právě z toho důvodu, kdyby ty děti byly, tak aby nebyly komplikace s dojížděním a tak dále. S vyzvedáváním ze školky. (žena, 52 let)

56.
Ženy jsou k pečlivé a zodpovědné přípravě nabádány v médiích, např. rok před zahájením pokusů o otěhotnění by se už měly chovat "předtěhotně" (Marková, Vymazal 2006).[28] Co to znamená? Absolvovat s partnerem všeobecné zdravotní vyšetření a "do foroty" raději i vyšetření plodnosti, zvolnit životní tempo, pít bylinné čaje, zdravě jíst, urovnat si vztahy s rodiči ("popovídat si s vlastní matkou"). V článcích je citována celá plejáda odborníků: duly, psychologové, paní z bylinné poradny, sexuolog, gynekolog. Jde o to, zvolit ten správný styl dle "ženina nejlepšího vědomí a svědomí". Podobné články zaměřené na muže jsme nenašly, stejně tak jako vyjádření mužů (kteří do internetových debat o neplodnosti skoro nepřispívají).

57.
Volby jsou, zdá se, nevyhnutelnou součástí života dobrovolně i nedobrovolně bezdětných. Volba - je to vůbec to nejvýstižnější slovo? Pro většinu bezdětných, se kterými jsme mluvili, nikoli. Spíše než rozhodnutí - jako dobře ohraničený a definitivní akt - je to na mnoha místech a v dlouhém čase probíhající a různě dělané rozhodování. Popisované často jako protiklad volby, jako něco, co nechtěli a neplánovali, ale stalo se to.

Je to pro mě velice aktuální téma, je mi 32 a žádné děti nemám, i když je mám velice ráda a určitě bych nechtěla zůstat bezdětná a kariéru taky nehoním, někdy se to tak přihodí - normálně žiju […] roky letí strašně rychle. (Dana, http://www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=8782&id=2 [naposledy navštíveno 4. 3. 2006])

58.
Někteří sice bezdětnost nevolili, ale zároveň rodičovství zase tak moc nechtěli. "Nepřepadla mě ta touha mít děti za každou cenu," říká jedna z bezdětných v následující ukázce. A několikrát v této souvislosti použije "bohužel". Toto slovo můžeme chápat jako signál lítosti nad něčím, co jí chybí, ale celý rozhovor s ní se nesl ve zcela jiném duchu. Vůbec nebudila dojem ženy, která se svou bezdětností trápí. Možná mají tato "bohužel" podobný význam jako všechna "samozřejmě" a "normálně" a "přirozeně", která ve spojitosti s bezdětností slýcháme a která mají ty, kteří je pronášejí, napojit na "normalitu" jiných, od nichž se liší.

Já jsem po dětech, bohužel, nikdy netoužila. Ne že bych je nemohla mít. Já jsem prostě - nikdy mě to nepřepadlo. [...] možná, že kdybych bývala potkala v mládí člověka, do kterého bych se zamilovala, a chtěla s ním žít, tak jsem určitě ty děti měla s ním. Ale já jsem bohužel nepotkala nikoho takového, kdo by mi stál za to, a zase mě nepopadla ta touha jako některý ženský, že chtějí mít dítě za každou cenu. (žena, 64 let)

59.
Bezdětnost je málokdy popisována jako jednoznačné, v jenom momentu učiněné a definitivní rozhodnutí - volba. Definitivnost se s bezdětností často pojí až ex post - až ve vyprávěních starších mužů a žen. Ti mladší většinou (ale ne vždy) nechtějí "nic dopředu uzavírat".[29]

Nemůžu říct, že bych to nějak uzavřel. Že bych prošel nějakým procesem a na konci toho procesu bych si řekl ne. Takhle to nebylo. Spíš je to o tom, že se mi tyhle úvahy přestaly dostavovat. Prostě jsem na to přestal myslet. (muž, 46 let)

60.
Bezdětnost bývá něčím, co dlouho tušili, cítili a nedovedli nebo báli se pojmenovat. Je to efekt mnoha malých i větších rozhodnutí a událostí, které ve své jednotlivosti zdaleka nepůsobí tak fatálně - vzít stáž v cizině, rozejít se jedním partnerem či si najít partnera-cizince, jít na potrat, prodělat v dětství operaci slepého střeva, vrhnout se po revoluci na podnikání.

61.
Ne-volba (non-choice), tak o bezdětnosti píše např. Schiffren (2002), když glosuje "zklamání" části generace žen, které vzaly za své možnosti asistované reprodukce a založení rodiny odkládaly tak dlouho, až zůstaly bezdětné. Bezdětnost je ne-volbou i tím, že je málokdy definována pozitivně. Jako něco, o co člověk usiluje. O děti usilujeme. O dočasnou bezdětnost také. Usilujeme totiž zejména o to, aby se nám děti narodily v tu "správnou" dobu, k čemuž nám pomáhají různé prostředky antikoncepce - prostředky pro odkládání početí a narození dítěte. O celoživotní bezdětnost však usiluje jen málokdo. I když i s takovými muži a ženami jsme mluvily během našich rozhovorů. Celoživotní bezdětnost tak bývá často (nikoliv však vždy) ne-volbou. Nebo - nebývá (někdy však je) volbou ve smyslu usilování a cíleného směřování.[30]

Já bych to spíš vymezila negativně, že jsem si nikdy neříkala, že děti mít nechci. Když to přijde, tak to přijde. A zase, když jsem nakonec do jiného stavu nepřišla, tak jsem nepodnikala nikdy žádný akce pro to, aby se to povedlo. Brala jsem to nějak osudově. [...] Nikdy jsem si to nevymezila, že bych chtěla, ale tak se to odehrálo, že žádný nemám. (žena, 56 let)

62.
Osud nebo v jiných rozhovorech vůle Boží jsou jen jiným pojmenováním pro klikaté cesty (bez)dětnosti. Často není podle bezdětných vůbec nijak definována - není ani strategií, ani taktikou či dlouhodobým procesem. Ani urputným usilováním o děti ani proti dětem.

63.
Norma usilování za "každou cenu" je něco, čemu se bezdětní brání, a brání se často i snahám o alternativní nálepku - kariérismus za každou cenu. V následující ukázce bezdětná žena vylučuje všechny typické důvody spojované s bezdětností, nechce s nimi být spojována.

Mně i mužovi je 30 a děti nechceme. Ne proto, že nemáme kde bydlet (střechu nad hlavou máme), ne proto, že nemáme peníze (vyděláváme docela obstojně) a ani ne proto, že chceme cestovat a užívat si (to obojí děláme v hojný míře, ale důvod k bezdětnosti to není) . Dokonce ani kariéru nedělám a vůbec o ni nestojím, prostě jen chodím do práce, abych se nějak uživila, poněvadž jsem se bohužel nenarodila jako rentiérka . Nemám ani vysokou a studovat už nechci. Náš důvod nemít děti je prostě ten, že je nechceme. (Bezdětná, http://www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=8782&id=2 [naposledy navštíveno 4. 3. 2006])

Proč mít děti? Kvůli komu je mít?

64.
Všechny tyto (ne)volby a usilování/plynutí se odehrávají v kontextu dvou důležitých otázek, které v diskusích o bezdětnosti opakovaně zaznívají. Kvůli komu děti mít? Proč je mít?[31]

65.
Tyto otázky řeší hodně bezdětných. Je to skutečně kvůli nám samým? ptají se. Tak by to chtěli. Nechtějí mít pocit, že jen "vyhoví" normám společnosti a tlaku okolí. Zejména pak nechtějí vyhovět tlaku rodiny. Ten bývá velmi silný a zmiňují jej všichni. Matky posílají do novin za své dcery inzeráty, nenápadně i otevřeně se vyptávají a z každé návštěvy u rodičů se tak pro mnohé často stává nepříjemný zážitek.

Na to nenacházíme uspokojující odpověď. Proč mít děti. Ne, že bysme je nechtěli. Chci děti proto, abych viděla svůj obraz v něčem, abych měla pocit, že jsem pokračováním rodu a abych uspokojila nátlak společnosti, nebo proto, že je to něco, co chci? [...]
Otázka dítěte přijde každý měsíc a mě to děsně frustruje a to je vždycky takové napruzení, že teda ne. Když je tam ten tlak pořád. Protože ten tlak se pohybuje v takových příšerných stereotypech, které vůbec zase neberou v potaz moje další životní volby. Že to je opravdu takové, že člověk nechce. Spíš když člověk vidí děti přátel, tak si říká vlastně, že by to bylo hezké. Ale zase je to takové okouzlení romantikou, anebo je to, že člověk by opravdu to dítě chtěl? (žena, 40 let)

66.
Vedle tlaku rodiny je také silně pociťován tlak širšího společenství - církve, přátel, vrstevníků. Vztah vnitřního a vnějšího je v rozhodování pro dětnost či bezdětnost složitý. Vnitřek - naše nitro, naše přání a "puzení" - nemusí být vždy základem v rozhodování o (ne)rodičovství. Někdy je jako to hlavní pociťováno právě to, co nás obklopuje - vnějšek. Vnitřní a vnější se navzájem obsahují.

Sám v minulosti jsem neměl ten pocit, že je tady naléhavost, ta naléhavost přichází z venku, že vám lidi začnou říkat, tak by ses měl oženit a ještě ses neoženil? Že pokud si člověk udržuje kolem sebe nebo neudržuje, pokud má velkou skupinu lidí kolem sebe, přátele nebo nějaký společenství lidí, tak ten tlak toho společenství, v kterým se to postupně ožení a jsou ty děti, je obrovský. Myslím si, že vnější okolnosti jsou primární nebo devadesát procent toho vnitřního rozhodnutí. Protože, samozřejmě, člověk to vždycky nějak udělá, vždycky můžete s někým být a ono to nějak jde a každý vážný rozhodnutí se dá ještě odložit a vztáhnout k nějakýmu dalšímu horizontu, který vás čeká. Takže to vnitřní vždycky jakoby se dá oblbnout, ale ty lidi z vnějšku neoblbnete. (muž, 35 let)

67.
Tlak okolí je pro část "váhajících" bezdětných o důvod navíc, proč děti nemít. "Nesnáším, když jsem do něčeho tlačený," říkají. Úporné usilování o cokoliv nechtějí.

68.
Tlak k tomu mít děti ale může mít i pozitivní podobu - "člověk vidí děti těch přátel". Vidí hezké chvilky, roztomilost malých dětí. Mnoho bezdětných rádo a často hraje roli tet a strýců.

69.
Některým je to ale nepříjemné. Konkrétně jmenují jako nepříjemné rodiče, kteří se nedokážou bavit o ničem jiném, než o svých dětech, a někdy jmenují jako nepříjemné i samotné děti. Přesto své popisy uvozují slovy "ne že bych nesnášela děti", "ne že bych je neměla ráda". Signalizují jimi snahu zůstat ve své jinakosti - bezdětnosti - normální. Děti jsou přece nakonec především roztomilé, děti nelze mít nerad. To je také norma. Cítit a říci něco takového vystavuje riziku nepochopení a odsouzení.

70.
Ať už "váhající" bezdětní pociťují zejména tlak okolí v negativním smyslu, nebo zmiňují především pozitivní příklady rodičovství, které vidí ve svém okolí, většina z nich hledá a nenachází uspokojující odpověď na otázku: Proč mít děti? Proč stojí za to, abychom o ně usilovali? Nespokojují se s odpovědí, která se většinou nabízí a kterou v diskusích o bezdětnosti nacházíme nejčastěji: Protože jsou (přece) smyslem života. Smysl života může být sice různý - vedle rodičovství a zejména mateřství ale všechny blednou. Práce, kariéra, koníčky, cestování, natož udržování přitažlivé a mladistvé postavy. "Za vytahaná prsa se ještě budeš modlit, abys je měla, až budete chtít dítě," odpovídá jedna z účastnic internetové debaty dívce, která odkládá své mateřství v obavách, že muži jsou nevěrní a stejně ji opustí, až jí těhotenství zkazí postavu.

71.
Petruška, tak si tato dívka říkala, spolu s Bezdětnou byly "černými ovcemi" debaty na téma "Kdy mít dítě?", která trvala celý rok a která se velmi rychle přerámcovala na debatu "Proč mít nebo nemít dítě?"[32] V diskusi byly napadány za zpochybňování toho, co většina žen "přirozeně" ví - totiž že děti jsou základním smyslem života. Podobně jako v jiných diskusích, které jsme v průběhu posledních tří let sledovaly, i zde se do sebe nejvíce pouštějí ženy, ženy dětné a (zatím) bezdětné. Následující úryvky jsou výstižnou ukázkou vývoje naprosté většiny debat na dané téma. Bezdětné ženy se postupně dostávají do defenzívy. Nepopírají přirozenost a samozřejmost mateřství a usilování o něj, ale samy sebe označují za ty, které "to" postrádají a nemohou si to "vnitřně nařídit".

To, že někdo zvládnul dítě ve 20ti a neměl k tomu ideální podmínky, je jedna věc, a musím říct, že to obdivuju, ale já ten typ bohužel nejsem. Já si říkám, že si dokud jsem mladá, ještě trochu užiju (tím nemyslím, že se např. vyspím s každým, kdo mi překříží cestu, jak by si někdo mohl vyložit, ale že třeba budu cestovat a tak) a pak už mě nebude mrzet, že když kolem sebe budu mít několik mimi, tak že sedím doma na zadku a nemám tolik příležitost se vyřádit. (Petruška, http://www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=8782&id=2 [naposledy navštíveno 4. 3. 2006])

[...] Diskuse je na téma "kdy mít dítě" a ne "proč ho nemít teď", takže se Petruško nediv, že nadzdviháváš lidi ze židle svými velice zvláštními názory, které, jak sama dle ohlasu vidíš, nejsou běžné. Strašně bych Ti přála zažít ten pocit, kdy v Tobě "něco" roste a ačkoliv i já občas měla pochybnosti o tom, jak to zvládnu a jestli to vůbec zvládnu (kdo z těhotných je nemá), tak pak možná pochopíš všechno ostatní a věř mi, pochopíš. (Medd, tamtéž, zvýraznění původní)

Petruško, nenuť se do dítěte, když bereš příchod mimina jako nájezd Avarů, tak to není. Když pak držíš ten uzlíček v náručí, máš pocit, že na světě není nic, co bys nepřekonala, jenom proto, aby to miminko bylo spokojené, zdravé a šťastné. To se špatně vysvětluje. (Meryl, tamtéž)

72.
Reakce žen (matek) jsou jasně rámcovány. Otázka, proč mít děti, není na pořadu dne - protože je přece všem jasné, jak zní správná odpověď. Není co debatovat. Diskutovat můžeme jen o tom, kdy je nejlepší tento smysl života začít naplňovat. Svou výlučnost matky posilují častými odkazy na niternost, tělesnost prožitků mateřství, které jsou klíčové a také velmi intimní a špatně sdělitelné. Ale přesto je sdělují a v jejich "nesdělitelnosti" jsou silnými argumenty, kterými se snaží dokázat svou převahu. Jsou politické.[33]

73.
"Ta, která to nezažila, nemůže objektivně říct, že dítě není smyslem života," říká ve stejné debatě Denča. Subjektivita je měřítkem objektivity a věrohodnosti. Ti, kteří to nezažili na vlastní kůži, jsou vyloučeni. Jejich slovo nemá váhu.

Náš důvod nemít děti je prostě ten, že je nechceme. Nemáme k nim žádnej vztah a o rodičovskou úlohu ani jeden z nás nestojí a proto nevíme, proč bysme to měli lámat přes koleno jen proto, že si někteří (viz velice tolerantní a naprosto nesobecká Denča ) myslí, že je to smysl života a úloha ženy. Toť celý. [...] děti skutečně nejsou smyslem života úplně každýho. (Bezdětná, tamtéž, zvýraznění původní)

Milá Bezdětná, asi teda patřím taky k těm netolerantním, ale promiň děti jsou smyslem života. Musím se zastat Denči, neb ona mluvila za sebe a sdělila nám svůj smysl, ty nikoliv. Takže prosím nekritizuj a nekopej kolem sebe, nikdo ti tvoje "záliby" nebere, tato diskuse byla o tom, kdy mít děti a ne proč je nemít!!! (Medd, tamtéž, zvýraznění původní)

Ne, ne, to moje slova překrucuješ . Já nenapsala, že děti obecně "nejsou smyslem života", já jen napsala, že nejsou mým smyslem života. To je velikej rozdíl. Samozřejmě vím, že chtít děti je přirozený, normální a plně schvaluju, že u většiny žen se mateřský pudy ozvou . (Bezdětná, tamtéž, zvýraznění původní)

V každém případě v diskusi člověk narazí na jiné názory, s tím si musela počítat a také s tím, že většina žen ten smysl opravdu takový má, je to zcela přirozené. (Medd, tamtéž, zvýraznění původní)

Medd, já nikoho nenabádám, aby děti neměl! Jenom já je prostě nějak nechci. Třeba budu za 5 let mluvit jinak, těžko říct, nikdy neříkej nikdy . Tohle je můj současný názor a bohužel se v něm s rostoucím věkem jenom utvrzuju, proto si myslím, že už mě to nepopadne. Těžko si to můžu vnitřně nařídit a nastavit (Bezdětná, tamtéž)

Samozřejmě, "každý svého štěstí strůjcem". Jen mi připadá zvláštní názor ženy, že děti nejsou smyslem života. To je dost radikální i na mě. (Medd, tamtéž)

74.
Bezdětná začíná poměrně výrazným vymezením proti tomu, že smyslem života pro všechny jsou děti. Postupně ale z této pozice ustupuje a přiznává mu "přirozenost" a "normálnost", kterou "plně schvaluje". Sama sebe popisuje jako ženu, která je (zatím) jiná, "pudy se neozvaly" (nepopírá je), děti nechce a "bohužel" se v tom utvrzuje. Uznává, že je to něco "vnitřního" - těžko si to může nařídit. Na konci celé výměny zůstává jeden Smysl Života neotřesen a naopak posílen, neboť i ti, kteří jej nevzali za svůj, jej uznávají jako "přirozenost" a "normálnost". Každý může volit, jak chce, ale pokud bezdětnost volí žena, je to "zvláštní", neženské (Morrell 1994). Některé debaty ale takto přece jen neskončí. Např. následující diskuse "Jak to vidí rebelky".

Za sobectví to rozhodně nepovažuju. Přece mít děti není žádná povinnost vůči společnosti... Ale upřímně si to moc nedokážu představit, zatím děti nechci [...], ale už se ale projevují nějaké mateřské sklony a určitě je jednou chtít budu. Taky to možná nepůjde, s tím se musí počítat. Ale dobrovolně bych se té možnosti nevzdala. (Krásná baletka, http://www.stratosfera.cz [naposledy navštíveno 21. 9. 2006])

Něco na tom je, ženská je od toho, aby měla děti. Není to tak moc zvykem jako přírodou. Zdá se mi, že každá žena musí alespoň jednou za život říct si - chtěla bych miminko. Třeba já bych teď nechtěla, ale pokládám za jasnou věc, že mít budu. (Sugababe, tamtéž)

Normálne je to, čo považuje spoločnosť za normálne. Žijeme podľa pravidiel a modelov, ktoré sú nám vtĺkané do hlavy od útleho detstva. Sme ako také domáce zvieratká, ktoré ochočuje rodina a spoločno[s]ť, takže každý, kto potom urobí niečo inak, než sa bežne predpokladá, je divný a mal by sa podrobiť vyšetreniu, aby sa prišlo na to, prečo nie je "normálny". (Zuzla, tamtéž)

Myslím, že v dnešní době je "moderní" se od toho odchylovat, ale biologicky, geneticky a já nevím co všechno, bychom tu ani nemuseli být, kdybychom se neměli za úkol rozmnožovat (tím jsem ale v žádném případě nechtěla říct, že je pro každého povinnost mít děti). (Sugababe, tamtéž)

Ja netvrdím, že "je treba nemať deti" mne sa len dosť priečia vyjadrenia typu sme tu kvôli rozmnožovaniu. A každý, kto sa postaví proti tomuto názoru, sa hneď strčí do kolónky "modernej" doby. Takže by som sa rada spýtala prívržencov "prírodného" názoru, či sa týmto prírodným spôsobom dívajú aj na chlapa ako na lovca, takže by im vôbec nemalo vadiť, keď ich chlap opustí a ide sa rozmnožovať inde, lebo je to jeho prirodzenosť. (Zuzla, tamtéž, zvýraznění původní)

75.
Shrňme nyní, co nám ve svých různých podobách říká diskurz normy usilování. Že o biologicky vlastní dítě je žádoucí usilovat všemi prostředky, protože je to "přirozené", protože to "tělo žádá". Protože je to smysl života - žen. Protože je to něco, co se má stát. A také protože to žádá společnost a rodiče, protože to vidíme u svých přátel. Vnitřní a vnější je v rozhodování o rodičovství vzájemně provázané. Ti, kteří tuto normu i "přirozenost" nedodržují - vlastní děti nechtějí, rezignují (příliš brzy) na pokusy o početí skrze asistovanou reprodukci, nespatřují smysl života v dětech nebo nechtějí ustoupit tlakům okolí - jsou označováni negativními nálepkami jako pohodlní, sobečtí, nezodpovědní, popírající "přirozenost", divní, zvláštní nebo jako ti a zejména ty, které na "to" (ještě) nepřišly. Dobrovolnost bezdětnosti je tolerována, pouze pokud je deklarována jako dočasná, jako odkládání rodičovství. Sami bezdětní diskurz usilování posilují tím, že jen málokdy svou bezdětnost označují za definitivní. Definitivnost bezdětnosti pak plíživě přichází až s věkem - jakoby zvenčí - stane se. Diskurz usilování - jeho posilování i popírání - je tedy úzce spjat s diskurzem svobodné volby. Rodičovství můžeme volit, jeho časování je dokonce žádoucí plánovat, a zvolit ten správný okamžik. Volba celoživotní bezdětnosti však není vnímána jako rovnocenná volbě rodičovství. Kromě toho, ačkoliv v médiích nacházíme poměrně jednoznačné hranice mezi (zaviněnou) dobrovolnou bezdětností a (politováníhodnou) nedobrovolnou bezdětností, ve vyprávěních většiny bezdětných jsou hranice mezi dobrovolností a nedobrovolností velmi nejasné a křehké a bezdětnost je popisována spíše jako ne-volba a vyplynutí než jako volba, usilování a cílené směřování. Usilování, volby a plynutí - tím se dostáváme k tématu času a věku. K tématu, které se již několikrát v našich ukázkách implicitně i explicitně objevilo. Kdy mít děti? A kdy už je na ně pozdě? Tomuto tématu se budeme věnovat v následující části textu.

Věkové normy: diskurz biologických hodin

76.
Všechny doposud popisované normy mají svůj časový aspekt, své časování, svůj ideální věk: kdy mít děti, (do)kdy o ně usilovat. Pokoušet se o rodičovství v padesáti může být pozdě. Zejména pro ženu. Varování bezdětným ženám je velmi výrazným rysem všech diskusí o bezdětnosti.

77.
Foucaultem (1999b) výstižně popsaný dohled obrácený dovnitř - sebedisciplinace - dostává v tomto kontextu podobu diskurzu biologických hodin. Ty bývají zmíněny v argumentaci o tom, že ženy poutá k (normě) mateřství jejich tělo. Tělo, které jim zprostředkovává ony těžko popsatelné zážitky těhotenství, porodu, kojení. Tělo, které není tak úplně zdravé, normální, přirozené, dospělé a úplné, pokud všemi těmito stavy neprojde. Je to tělo-stroj, který je "naprogramovaný" na mateřství, s nařízenými biologickými hodinami a v případě poruchy opravitelný skrze techniky asistované reprodukce. Anebo skrze psychologa. Třeba je tělo-stroj v pořádku a v nepořádku je mysl, která nechce mít ta správná přání a myšlenky; která neposlouchá nebo neslyší tikající biologické hodiny. Jedna z bezdětných mluví v rozhovoru o tom, jak kvůli svému příteli zašla za psychology, aby jí vysvětlili, proč jí ještě po třicítce netikají biologické hodiny.[34]

Nevím (proč mi ještě netikají biologické hodiny), já mám asi nějakou poruchu. Že ty mateřský pudy jsem nějak neobjevila. [...] kvůli jednomu jsem šla i k psychologovi. [...] Jako proč to necítím - potřebu mít dítě. Jeden mi řekl narovinu, to bylo jenom jedno sezení, že to je tím, že jsem sobecká. Že nechci obětovat čas nebo zdraví. (žena, 40 let, zvýraznění autorek)

78.
Jak už název napovídá, hlavní rámcování je biologické. Je to tělo, geny, příroda, co nám říká, že je "nejvyšší" čas stát se rodičem. Stát se matkou. Biologické hodiny tikají zejména ženám. Některým dokonce "zvoní budík". Mluví o něm i ty, které dítě nechtějí, kterým "hodiny netikají." I zde (dobrovolně) bezdětné přistupují na věkové normy rodičovství. Porucha - to je hlavní vysvětlení a vlastně i ospravedlnění. Jsou-li hodiny vrozené a nelze-li je přeřídit, pak nemůžeme nic dělat. Některé doufají, že se hodiny znovu rozeběhnou:

Je mi skoro 25 a ještě miminko nechci, ačkoliv mám veškeré zázemí. [...] Přijde mi divný, že miminko nechci vůbec. Chtěla jsem, když mi bylo 17, 18, ale teď ne a neumím říct proč. Snad se hodiny zas nějak rozeběhnou a zatikají mi. (Dorlay, tamtéž, zvýraznění autorek)[35]

79.
A jiné považují biologické hodiny za psychologickou výbavu žen, které děti mít chtějí. Nevěří na ně jako na obecný princip, nespojují je s podstatou (všech) žen.

T: Někdo říká, že u žen začnou tikat biologický hodiny, co si o tom myslíš?
R: Že biologický hodiny se někdy porouchají.
T: A co si všeobecně o tom myslíš?
R: Já si myslím, že je to psychologický.
T: Že to jsou psychologický hodiny?
R: Hmm.
T: A to znamená?
R: To znamená, že pokud chceš mít dítě, tak je to velmi dobrá záminka. [pousmání] ... Ne. Myslím, že po překročení, já nevím, třicítky, těhotenství jsou rizikovější, ten fyziologický faktor je prokázaná věc. Ale myslím si, že to funguje v tom případě, že se chystáš mít děti. [...] Když ty děti mít nechceš, tak tam žádný psychologický hodiny nejsou. (R = žena, 32 let)

Věkové zlomy

80.
Ve vyprávění bezdětných i v internetových debatách jsou tematizovány tři věkové zlomy. Prvním z nich je třicet let a roky, které jim předcházejí. Je to doba, kdy se odpovědnost plánování rodičovství a užívání antikoncepce pomalu začíná měnit na nezodpovědnost tváří v tvář rizikům spojených s pokusy o početí ve vyšším věku (Hawkes 1995).

Je mi jednatřicet, tak je mi jasný, že nemůžu o tom uvažovat ještě pět let. Ale ten horizont dvou let určitě. Když bych to měla říct, ale nevím, jestli bych ten horizont dvou let neřekla i před dvěma lety. [...] Já bych řekla, ještě mám čas, ale třeba ho nemám, já nevím. Ale ještě si myslím, že na to nejsem třeba tak zralá. (žena, 31 let)

81.
Třicítka je věk, kdy většina bezdětných ještě nechce nic "uzavírat". Nepovažují svůj status bezdětné(ho) za definitivní. Ani jejich okolí jej neuzavírá - "kdo ví, co bude za pět let", "možná", "až", "jestli" - to jsou hlavní slova uvozující jejich vyprávění. Tlak na ženy (i na některé muže) je v této době nicméně silný.

82.
Dalším zlomem je pětatřicet let věku. Tlak vyvíjený na bezdětné dosahuje svého maxima, za kterým slábne.

Je to pro mě téma, kterým se vlastně dennodenně zabývám. [...] jsem vlastně jediný, kdo nemá děti, tak samozřejmě ty lidi okolo mě, který jsou podstatně mladší, tak děti mají a vedou normální rodinný život. [...] to je vlastně výjimečná situace pro mě, jak v rodině, tak mezi přáteli. V rodině přece jenom víc. I když teď musím, teď po pětatřicítce musím říct, že už myslím, že i rodina nade mnou zlomila hůl a už se mě na to nevyptává. (muž, 38 let)

83.
Je to také limit podepřený legislativně. Jen do pětatřiceti let věku ženy mají páry naději na adopci kojence. Jen do pětatřiceti let věku se mohou ženy stát dárkyní vajíčka. Vrátka se začínají uzavírat, a to hlavně ženám.

84.
Třetím zlomem je čtyřicet let věku. Za tímto věkem se žánr vyprávění začíná - zejména u žen, ale někdy i u mužů - klonit ke "kdyby".

Tenhle pocit, teda motiv, v pětatřiceti se oženit, není u mě tak silný. Kdybych měl třeba už nějaký byt nebo měl nějaký, dejme tomu v těch pětadvaceti, šestadvaceti, sedmadvaceti, nějaký relativně slušný příjem, tak asi bych možná do toho zapadnul víc. Prostě našel bych si v tu dobu nějakou přítelkyni, stejně starou, ta by asi chtěla mít rodinu, tak asi bych to tak přijmul, že to tak má být. Ale možná tím, že mě to v tom věku do třiceti nepotkalo, tak pak už jsem jakoby z toho nějak vypadl, a pak jako mi to sice připomínaly ty přítelkyně, ale já už jsem byl možná nějak mimo to. Ale já zase nebráním se tomu. (muž, 40 let, zvýraznění autorek)

85.
Čtyřicítka je pro ženy v daném ohledu "kritický věk". Bezdětnost začíná být popisována jako definitivní. Něco se zlomí. V psychice i v těle.

Byly hezký vztahy [...], ale potom z nejrůznějších důvodů ty vztahy došly ke konci [...] do určitý doby si pořád říkáte, že ještě ty děti můžete mít. A potom najednou ono se to tak v té psychice zlomí, že najednou si to úplně, a myslím, že spíš nedokážete představit, že byste je měla mít. [... nikdy to nebylo nějaký velmi urgentní nebo jako se nemůžu vůbec ztotožnit s těmi články, jak popisují tu psychiku žen, co poslouchají nějaký biologický hodiny. (žena, 46 let)

Petr je o třináct roků starší, tak jsem říkala, já už na to kašlu. Už nebudu vymýšlet nic, protože opravdu ty roky už neukazují. Neukazují na nějaký nadšení do mateřství. To ve čtyřiceti - to ne. (žena, 48 let)

86.
Přicházejí pocity, že "ujel vlak", že se "přešvihla" ta správná doba.

Psychicky že mi přijde, že jsem asi přešvihla tu dobu, kdy bych to utáhla fyzicky, teď mám pocit, že bych to asi neutáhla. [...] Ještě to není uzavřená kapitola. (žena, 40 let)

Cítím, že mi jako ujíždí vlak. Já nevím, u těch holek je to možná, teda je to úplně jinak, ale trošku to cítím, že už budu za chvíli na malý děti starý. (muž, 38 let)

87.
Výše citovaný muž blížící se ke čtyřicítce vnímá podobně jako ženy. Muži ale často svou bezdětnost nepovažují za uzavřenou ani po padesátce. Padesátiletá žena, která se "teď poprvé cítí na rodičovství", na toto téma pouze vtipkuje. A možná své pocity může zmínit právě proto, že jí nikdo nebude brát za slovo. I tento limit je legislativně podepřen. Jen do 40ti let věku ženy je léčba neplodnosti skrze asistovanou reprodukci hrazena z pojištění. Vodítkem jsou statistiky úspěšnosti.[36] Padesátka je dalším, byť méně zřetelným, věkovým zlomem. Pro ženy znamená přicházející menopauza definitivní konec nadějí (či obav).[37]

V podstatě to, že děti opravdu mít nebudete, to natvrdo spadne až s přechodem. Protože jinak - nějaká šance tam je. [...] jak nemáte děti, tak to vůbec nevadí; ty hormony vám říkají, kolik tomu vašemu dítěti by bylo. [...] člověk už je na to líp vyzbrojený, ale ta absence - pak už začnete cítit [...], že vám chybí nejen ty děti, ale začnou vám chybět i ty vnoučata. (žena, 53 let)

88.
S blížící se menopauzou se naposledy ozývá tělo, hormony. Po padesátce začínají ženy i muži bilancovat, blížící se stáří v nich vyvolává obavy ze samoty a možná více než děti jim začínají chybět vnoučata, kterým by mohli předávat nabyté zkušenosti a pohled na svět.

Vnitřek a vnějšek - jedinec a populace

89.
Věkové normy rodičovství (mateřství) bývají velmi často popisovány jako něco vrozeného, jako dopředu nastavený a nařízený program. Jako příroda v nás. Toto "uvnitř" je ale také všude "okolo". Jsou to očekávání, která do nás vkládá společnost. Všechny ty tlaky rodičů, vrstevníků, kteří nás nutí usilovat o rodičovství a nepropást jej na poslední chvíli. Všechny ty články v novinách, časopisech, všechny ty demografické studie, tabulky, které v nás vzbuzují obavu, že "spadneme" mezi 12 % bezdětných třicetipětiletých vysokoškolaček.[38] V určitém věku nad námi začne lámat hůl nejen naše nejbližší okolí, ale i společnost. I odborníci. Komplexní vztah vnitřku a vnějšku má svou analogii v komplexním vztahu jedinců a populací. Následující úryvek pochází z odpovědi demografky Jitky Rychtaříkové, která v rozhlasové debatě reaguje na příspěvek třicetiletého posluchače. Ten dle svých slov plánuje tři děti a myslí si, že nad bezdětnými se příliš brzy láme hůl.

Já si myslím, že to je iluze. Já bych mu to hrozně přála ty tři děti nebo více dětí. Ale v podstatě my v demografii zase pracujeme samozřejmě s průměry a ne tedy s individui, ale my víme, že čím později lidé začnou mít děti, tím jich mají v průměru méně a tím jsou častěji bezdětní. (http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/porady/_porad/7 zvýraznění autorek [naposledy navštíveno 14. 4. 2006])

90.
Statistiky se zdají být neúprosné, nelze jim utéci. Tato čísla nejsou jen prostým souhrnem jedinců, agregovaným vyjádřením tisíců různých životních situací. Jedinci v sobě zahrnují populace. Výše zmíněný mladý muž "uvnitř" sebe má populaci třicetiletých s jejich "typickým" a statisticky sledovaným chováním. Podle toho je demografkou - ale nejen jí - posuzován a hodnocen.[39]

91.
Biologické hodiny slyšíme (i) díky ostatním. A jiní je někdy slyší líp než my. Někteří muži dovedou poměrně citlivě vnímat "tikání" svých partnerek či žen kolem sebe, ale jak už jsme zmínily, svůj vlastní věk v souvislosti s reprodukcí tolik většinou nesledují. "Tikat je neslyším. [smích] asi jsou to digitálky," povídá jeden z nich. "To můžou pociťovat ženský a ne chlapi, těch se to netýká v podstatě," říká druhý. "Máme nezaslouženou biologickou výhodu," dodává třetí. Ženy a jejich vztah k dětem popisují jako "(samozřejmě) úplně jiné". Tato jinakost ještě více ženy poutá k dětem, k mateřství; posiluje jejich roli "hlavního rozhodovatele" o reprodukci, a tedy i hlavního viníka.

92.
Věk je důležitým rámcem vyprávění bezdětných. A to není v mnoha ohledech překvapivé - vedle biografické konvence "normálních", tedy temporálně strukturovaných, vyprávění je tu i samotný předpoklad našeho výzkumného projektu. Totiž že tu mohou být zajímavé rozdíly i podobnosti mezi vyprávěními/životy bezdětných v různých věkových kategoriích. I my klasifikujeme. Svým výběrem bezdětných implikujeme výše popisované věkové zlomy. Oslovily jsme bezdětné ve věku 30-39, 40-49 a 50 a více let.

93.
A rozdíly i podobnosti tu skutečně jsou. Rozdílné jsou rámce vyprávění - otevřené, zaměřené na budoucnost s nepředpověditelnými možnostmi, a retrospektivní, rozvíjející alternativní "kdyby" scénáře. Rozdíly mezi třicátníky a padesátníky ale nejsou absolutní. Něco jiného je být třicátníkem či třicátnicí v polovině sedmdesátých let, kdy umělé oplodnění bylo ve fázi klinických studií, a jiné je to ve 21. století, kdy je možností, se kterou se počítá.

Je mi dvaadvacet, jemu bude pětadvacet. Čtyřiadvacet, sedmadvacet. A zkuste mu vysvětlit, když teda vás s kyticí jde žádat o ruku, tak miláčku; ale s největší pravděpodobností - a uvědomte si taky letopočet. Uvědomte si, že žádné zkumavky, žádné uměliny. [...] Tam v podstatě adopce, dětský domov anebo vlastní. V té době. [...] To bylo někdy v sedmasedmdesátém roce. Nemůžete žít v dnešní době. (žena, 48 let)

94.
Hlavní podobností je, že všechny věkové limity jsou vázány zejména na ženy, kterým se díky nim zužuje prostor, kdy je žádoucí a legitimní stát se matkou. Převažující argumenty jsou biologické. "Mít dítě v pokročilejším věku je dnes normální, ale je to tak trochu proti přírodě," jak píše jeden z účastníků internetové diskuse.[40] Hlavním pojítkem je tělo - "naprogramované" na těhotenství, porod, kojení (Martin 1992; Witz 2000). Realita těla (corpo-reality), jíž nelze uniknout a která je stejně tak "uvnitř", jako všude "okolo" nás.

95.
O čem je tedy diskurz biologických hodin? Je o sebedisciplinaci, a to zejména žen. Věkové normy a statistiky populací, které nám říkají, odkdy dokdy se stát rodičem (matkou), nabývají podoby individuálních, od přírody naprogramovaných biologických hodin, které buď fungují nebo jsou rozbité. Čas však vstupuje do vyprávění a životů bezdětných také v jiných podobách než v podobě biologických hodin, i když s nimi často souvisí, ať už se jedná o to, zda již kapitolu rodičovství považují pro sebe za uzavřenou, nebo ne, o legislativně stanovené věkové limity asistované reprodukce a adopce nebo o vývoj v metodách asistované reprodukce.

Norma úplnosti a dospělosti: Bezdětnost jako prázdnota nebo příležitost?

96.
Co na konci bezdětné čeká, když nenaplní normu jednoho správného rodičovství a neodpoví si včas na otázku, proč a kvůli komu mít děti? Čeká je prázdnota a bolest, zůstanou nedospělí?[41] Anebo je čeká jiné naplnění a jiná dospělost?

Bezdětnost jako prázdnota

97.
Vlastně se pořád točíme okolo podobných věcí, řadíme je za sebe, ale ony jsou propojené, navzájem se obsahují. Dospělost a prázdnota, to už tu bylo například v úryvcích o (jediném a hlavním) smyslu života. Normativita je zde odvozená, není přímým požadavkem, ale efektem "té správné cesty". Každý musí projít rodičovstvím, je to takový povinný rituál přechodu do úplné dospělosti (obligatory passage point), který každého, kdo jím projde, změní - na dospělého, na (ú)plného.[42] Klíčovým je opět zejména pro ženy. Normální, zdravá a zralá žena je ta, která je minimálně jednou za život matkou. Nebo aspoň když zažije těhotenství, porod. "Jinak plno věcí zůstane nevyužitých, latentních," shrnuje svůj pohled takřka 80letá žena.

Já bych si třeba biologicky přála prožít těhotenství a porod, protože mně přijde, že to je zkušenost s vlastním tělem, která je neopakovatelná. Já si připadám, že nejsem jako úplný člověk, když tuhle možnost nevyužiju. (žena, 40 let)

Protože pak už jste někdy tak daleko, že si říkáte, aspoň třeba abych byla těhotná. Až takhle, teda aspoň se mnou, to vám říkám takovou opravdu intimní věc, prostě přemýšlet o tom, abyste aspoň byla těhotná, i kdyby to pak nevyšlo, i kdybyste pak potratila. (žena, 53 let)

98.
"Prázdnota", "černá díra", to jsou výrazy, které se v rozhovorech s bezdětnými opakují. Jsou to pocity, které spojují muži i ženy zejména s obavami ze stáří a jeho samoty a ženy také s absencí prožitků mateřství. Pocity, které s sebou přinášejí nevydařené dny. Pocity, které jsou podobně těžko sdělitelné jako zážitky těhotných žen.

A vlastně v těch dobách, kdy jsem tak těžce prožívala tu bezdětnost, tak mi připadal můj život jako černá díra. Doslova jsem měla takový pocit, že jsem se budila hrůzou. Proč? Možná, že pro vás je to depresivní a nesrozumitelný, [...] těžko to můžete pochopit, protože si myslím, že to člověk pochopí až později. Takže v podstatě tím trpím pořád. [...] Stále to ve mně je, nedokážu se toho zbavit. (žena, 53 let)

Beru to samozřejmě z ženského hlediska [...] je to věc, která člověka nepochybně poznamená na celý život. [...] je to takový selhání [v hlase je slyšet silná emoce]. Je to hrozný, když celá ta rodina čeká. [...] těžko se s tím člověk smíří [...] je to taková životní prázdnota, nemáte pokračování a spoustu prožitků, které mají ti, co děti mají. Přijdete o vnoučata. [...] je to určitá nenaplněná část života. (žena, 52 let)

99.
Bezdětnost tedy bývá často popisována jako ztráta, neúplnost a nenaplněnost, a to zejména nedobrovolně bezdětnými ženami. Nenaplněnost je definována i jako doslovná absence zážitku těhotenství, "neopakovatelných tělesných pocitů", které jsou tak vyzdvihovány v mnoha internetových diskusích. Nejhorší bývají třídní srazy, kde se všichni chlubí fotkami svých dětí. Bezdětní a zejména bezdětné si připadají nepatřičné a vyloučené.

Máte takový pocity, že jste mrzák. Že jste prostě vyloučená, protože někam přijdete - sraz po pěti letech na střední škole - a teď každý vám vypráví, třicet bab, jak která rodila. Tak to jenom tak koukáte a říkáte si: ha ha ha. A stále jste mimo to společenství těch ženských. [...] a my máme dvě děti a kolik máte vy? Hmm žádný. Takže tím pádem jí sklapne čelist, vám sklapne čelist a povídáte, jak je dneska hezky. (žena, 53 let)

100.
Popisované pocity neúplnosti bývají velmi silné a emocionální. A i proto budí dojem, že převažují. Samo slovo "bezdětnost" málokdy vzbuzuje pozitivní reakce.

Prázdnota, temnota, úplně vidím temnou díru. Zbytečnost, úzkost, snaha se někde schovat, zahrabat, stočit se, plakat. Bezútěšný podzim. (muž, 36 let, asociace se slovem "bezdětnost")

Péče jako náhrada

101.
Hledání náhrady za rodičovství v péči o cizí děti nebo v péči obecně může proti prázdnotě a nenaplnění pomoci, ale také nemusí. Vedle předpokladu existence pudu mateřství je silně medializovaný také předpoklad "pudu pečování".[43] Jak říká paní v následující ukázce, "průměrná, normální, standardu se nevymykající" žena si najde náhradu.

Pokud ženská je, řekněme, průměrná nebo normální, nevymyká se standardu, tak si našla náhražku, je spokojená s tou náhražkou nebo není, ale nemyslím si, že by se podařilo ten handicap vymazat. (žena, 53 let)

Nedomnívám se, že rodičovství by se muselo vyčerpávat jako u většinového obyvatelstva biologickou funkcí člověka, tedy biologicky rodičovskou. Ale mluvili jsme [s přítelkyní] o různých formách, o adopci třeba tady v rámci republiky, o adopci někoho na dálku. Ti lidé umírají. (muž, 38 let)

102.
Nějakou formu práce s dětmi, malými i staršími najdeme u mnoha bezdětných žen i mužů - lékař(ka), psycholožka, muži i ženy věnující se ve volném čase oddílové činnosti, pedagogové a pedagožky. Mohly bychom ji interpretovat jako ono hledání "náhražky", jako alternativní využití a prožití rodičovských "pudů" a potřeby pečovat. Jako náhradu ji ale vnímají většinou ti, kteří v dětech spatřují hlavní smysl života. Pro jiné jsou alternativou obecně, nikoli však k rodičovství.

Bezdětnost jako příležitost

103.
Ne všichni ale mluví o pocitech prázdnoty, nenaplnění či hledání náhrady. Pozitivní reakce na slovo "bezdětnost" v rozhovorech uváděli zejména ti a ty, kteří o rodičovství neusilovali.

Takový pár středního věku jak čte u krbu a čte si knížku společně. V takové harmonii a tichu. (žena, 40 let, asociace se slovem "bezdětnost")

104.
"Život není jen o těch dětech, jak vidíte," uzavírá své líčení života naplněného prací, cestováním a hlavně hezkým partnerským vztahem šedesátiletý muž. A ne všechny bezdětné ženy se cítí nenaplněné. Přesto, obdobně jako i výše uvedený muž předjímal tazatelčin domnělý předpoklad o prázdnotě života bezdětných, v následující ukázce žena cítí nutnost vymezit se proti (nevyslovené) námitce ne-normality. Jako by všichni museli své bezdětnosti litovat. Jako by se museli omlouvat, pokud necítí deprese a beznaděj.

Já musím říct, že jsem nikdy neměla nějaký deprese z toho nebo že bych to pociťovala jako nějakou těžkou újmu nebo nějaký nenaplnění. Třeba vám to připadá nenormální, ale ten život se naplnil spoustou jiných věcí. (žena, 56 let)

105.
Životy bezdětných jsou (stejně tak jako životy dětných) zaplněny mnoha různými věcmi, lidmi, činnostmi, pocity. Někteří bezdětní, se kterými jsme mluvily, mají vysokoškolské vzdělání, studovali či pracovali v zahraničí, mají či měli zahraniční partnery, věnují se umění, zajímají se o ekologii a lidská práva. Jiní žijí v menších městech, pracují třeba u dráhy nebo jako řidiči, jezdí na chaty a věnují se svým domácím mazlíčkům. Tohle ale nejsou jinakosti a podobnosti, které jsou pro nás zajímavé a důležité. O žádné(m) z nich bychom neřekly, že má "prázdný" život. Zajímá nás však, zda jej jako prázdný (s ohledem na svou bezdětnost) popisují či ne, a pokud ne, zda a jak vztah bezdětnosti-dětnosti a prázdnoty-naplnění redefinují. Z našich rozhovorů plyne, že k redefinici tohoto vztahu v rámci jejich biografických vyprávění skutečně dochází. Někdy je bezdětnost v daném ohledu redefinována jako příležitost.

Bezdětnost, to je taky příležitost a je to existenciální výzva. Právě tím, že člověk má blíž k otázkám existenciálního rázu. Smyslu konání, smyslu vlastních činů. Lidi, když mají děti, tak oni mají bezprostřední ten smysl. Řeknou - proč vyděláváš peníze? Proč kupuješ dům? Proč se o tohle snažíš? A on řekne - co jinýho, vždyť mám děti, musím, snažím se vydělávat, musíme tohle zaplatit, na tohle našetřit. [...] Když najednou to dítě nemá, tak ty existenciální otázky jsou mnohem blíž. [...] a jsou někdy strašně nepříjemný. (žena, 46 let, zvýraznění autorek)

106.
Někdy není bezdětnost prázdnotou, ale svobodným prostorem - metaforicky i doslovně - který lze naplnit prací i koníčky. Nikoliv nutně usilováním o rodičovství.

Mít takovou tu svobodu a ten prostor na uvažování, který je nerušený. Nebo vzít knížky a pročíst si k tomu věci. Nechat si to roztahaný na pracovním stole. Vrátit se k tomu, jestli v neděli ráno nebo v pondělí v devět večer - najednou vás to napadne. Zvlášť ta programová a projektová práce je hodně i o těch nápadech. [...] to je obrovský pole, kde vy potřebujete číst, scházet se s lidma, mít možnost o tom volně přemýšlet, v hlavě si to strukturovat. Čerpat pro práci samotnou nápady a náměty. Rozvíjet ducha a intelekt. (žena, 46 let, zvýraznění autorek)

107.
Volný čas je pro mnoho bezdětných způsobem, jak potenciální prázdnotu redefinovat. Způsob trávení volného času může být formou rezistence vůči tlakům pronatalismu (Parry 2005).

108.
Výsledek ovlivňuje retrospektivní hodnocení - ti, kteří dítě chtěli a nemají je, častěji mluví o prázdnotě (ale ne všichni) a ti, kteří o dítě neusilovali, častěji mluví o získaných svobodách. Nezáleží ale jen na míře dobrovolnosti či věku, ale také na tom, kde stojíte. Zda "v Písku na náměstí" nebo "před londýnskou Tate Gallery".

Nedokážu si představit, že bych měla zůstat v Písku a tam být bezdětná, neprovdaná žena. To by byla taková výrazná stigmatizace. [...] tam pořád ještě vdavky a potom děti jsou symbolem nějakého životního úspěchu ženy. [...] já jsem měla možnost, jela jsem do Velký Británie, což zase byla jiná společnost. Tam těch singles bylo tolik, že tam to byl přímo jakoby model takových, určitých kruhů. [...] to vůbec nebylo nenormální. [...] úplně mě to dostalo do takovýho pocitu normálu. Takhle mně bylo jasný, že takhle se po Evropě žije, že je to legitimní životní styl. (žena, 46 let, zvýraznění autorek)

109.
Společnost a prostředí malého českého města navozují pocit nepostradatelnosti mateřství v životě každé normální ženy. Společnost a prostředí kosmopolitního Londýna navozují naopak pocit normality singlovského životního stylu. Normalizují bezdětnost. A činí tak obdobně tomu, jak výše uvedené diskurzy a) normy jednoho správného rodičovství, b) normy usilování o rodičovství, c) věkových norem a d) normy úplnosti a dospělosti konstruují normalitu rodičovství a směřují, motivují a vynucují na bezdětných následování této "normality".[44]

Jinakost a dichotomie

110.
Nyní, u konce tohoto článku, bychom se chtěly ještě na chvíli zastavit u samotného slova "bezdětnost", které samo o sobě navozuje pocit ztráty a neúplnosti ("bez"). Možnosti jazyka, ve kterém o bezdětnosti vypovídáme, jsou totiž velmi důležité. Diference a přechody mezi dětností a bezdětností, dobrovolnou a nedobrovolnou bývají velmi jemné a nejisté. V řeči se ale mění na dichotomie, které jsou ostré, klasifikující a vylučující. Role jazyka, diskurzu, je v tomto procesu klíčová. Diskurz produkuje dichotomie, které jsou vůči sobě v opozici (Foucault 1999b). Produkuje dvě části tvořící celek, ze kterého nelze vystoupit právě proto, že tvoří celek - úplnost. Dětnost nebo bezdětnost.[45] Není nic mimo to. Nejde tedy o mnoho rovnocenných jinakostí - jiných modelů dospělosti, životních drah. Jsou to dichotomické kategorie, které jsou také uspořádané hierarchicky, nejsou na stejné úrovni, nejsou to rovnocenné jinakosti, jedna část je totiž "normou" a "přirozeností". A ta druhá je od první odvozená - zde negativně; navozuje pocit ztráty a neúplnosti ("bez"). Snaha o "normalizaci" bezdětnosti tak ne náhodou začíná snahou o narovnání diskurzní o-pozice. Jde o to, najít pozitivně vymezené "samostatné" (jiné) slovo. To by nahradilo slovo "bezdětnost", které je negativně odvozené tak, že spolu s definujícím termínem "rodičovství-dětnost" tvoří celek, úplnost. Takové samostatné (jiné) slovo český jazyk nemá, stejně tak jako nemáme žádné webové stránky "aktivistů dobrovolné bezdětnosti". Na zahraničních webech jsou však takové stránky stále častější a spolu s tím se i proměňuje jazyk a diskurzy, jimiž se o bezdětnosti hovoří.[46] Ačkoliv doposud ve většině slovníků anglického jazyka najdeme pro pojmenování bezdětných zejména výraz "child-less", bez-dětní,[47] stále častěji se setkáváme v anglickém jazyce psané odborné literatuře i v publicistice také s termínem "childfree", od dětí volní, osvobození, a to sice pro pojmenování těch, kteří volí život bez dětí.

111.
Termín "childfree" začal vstupovat do veřejného povědomí právě v souvislosti s celosvětovými i regionálními aktivistickými skupinami bezdětných lidí, kteří si život bez rodičovství zvolili a odmítli označení "childless", jakožto stigmatizující normativní nálepku, která je pro označení jejich identit, postojů a životních situací nepřesná. Oni se totiž necítí být lidmi "bez"; lidmi, kteří ve svém životě rodičovství "postrádají"; lidmi, kterým děti "chybí". Začali proto používat pojmenování "childfree" - lidé od dětí "osvobození" nebo "volní". V českém jazyce však žádný takový výraz neužíváme, takže zde mluvíme o dobrovolně bezdětných (voluntarily childless), ačkoliv i v tomto případě, ošetřeném slovem "dobrovolně", se nevyhneme normativitě předpony "bez" ve slově "bez-dětnost".

112.
Dalšími příklady, které ukazují na normativitu jazyka užívaného v kontextu reprodukce, může být slovo "ne-plodnost" (důraz na normalitu plodnosti), "mimo-manželská plodnost" nebo "ne-úplná rodina" (v obou případech důraz na normalitu úplných rodin). Pro pojmenování těchto "ne-normálních" projevů reprodukčního chování neexistuje samostatně nebo pozitivně definovaný termín.[48] Jediná možnost, jak je definovat, existuje skrze jejich dichotomické negativní vymezení k rodičovství, plodnosti, manželské plodnosti nebo úplným rodinám.

113.
Jakým způsobem je tedy vyjádřena norma úplnosti a dospělosti? Jednu z jejích diskurzních podob můžeme nalézt již v samotném termínu "bez-dětnost", který navozuje pocit ztráty a neúplnosti, jež vyjadřují v souvislosti se svými biografiemi také mnozí bezdětní, kteří si děti mít přáli. Někteří z nich se snaží pociťovanou prázdnotu zaplnit péčí o cizí děti nebo péčí o jiné obecně. Zdaleka ne všichni bezdětní sociální pracovníci a pracovnice, pedagogové a pedagožky, vychovatelé a vychovatelky (apod.) však pojímají takovou práci jako náhradu za absenci péče o vlastní děti. Pro některé je to alternativa obecně, nikoliv k dětem. A zdaleka ne všichni bezdětní (a zejména ti, kteří rodičovství odmítali nebo o rodičovství neusilovali) hovoří v souvislosti se svými životními příběhy o pocitech neúplnosti, nenaplnění a potřebě hledat za rodičovství náhradu. Mnozí z nich pojímají bezdětnost naopak jako příležitost, výzvu a svobodný prostor k práci, zájmům a životnímu stylu. Přesto i tito narážejí na normu úplnosti a dospělosti. Ačkoliv je nevyřčená, existuje v jejich myslích, předjímají ji u ostatních a objevuje se i v jejich vysvětlujících vyprávěních o tom, že v jejich případě tato norma neplatí.

Shrnutí a závěry

114.
Vraťme se nyní k otázkám z úvodu. Mít děti. Co je to za normu? Čí je to norma? Jak jsme ukázaly, nejedná se o jednu normu, ale o provázané normy, které jsme (bez nároku na vyčerpávající analytický popis) označily jako 1) normu jednoho správného rodičovství (zejména mateřství), 2) normu usilování o rodičovství, 3) věkové normy a 4) normu úplnosti a dospělosti. Tyto normy a od nich odvozené "normality" neexistují jinak než skrze diskurzy normy. Skrze to, jak se o nich mluví a píše. Jak jsme ukázaly výše, jazyk je v této hře klíčovým rámcem. Vytváří příležitosti i limity, jak o bezdětnosti vyprávět a psát a vlastně i jak o ní přemýšlet, jak ji prožívat nebo zpětně biograficky konstruovat. Výše popsané diskurzy normy sdílejí společný výkladový rámec, repertoár argumentů, společný slovník.

115.
Tělo, to je první pojítko a pro mnohé to klíčové. Protože je "první", a to "odjakživa", je to naše spojení s přírodou, s přirozeným, vrozeným, živočišně druhovým, genetickým, mezi biologickými rodiči a dětmi jedinečně sdíleným, s instinkty i tzv. "biologickými hodinami". Zejména mateřská těla některé spojují a vymazávají jejich odlišnosti (matky) a některé vylučují a marginalizují jako rozdílné a jiné (bezdětné ženy). Pouze matky (již) "vědí", že život ženy není bez mateřství naplněn, a je jim proto dán hlas, zatímco ty bezdětné to (ještě) "nevědí" a musí na to (teprve) "přijít". Ve hře tak není jinakost (rovnocenná odlišnost různých těl), ale dichotomie těch, jejichž mateřská těla "to" (již) cítí, a těch, jejichž těla "to" (ještě) necítí. A některým "nedokonalým tělům" se může v případě snahy, organizace, disciplíny a kontroly pomoci. Teprve v poslední řadě pak může být "rodičovské tělo" nahrazeno. Subjektivita některých zde vystupuje jako "objektivní pravda", která se nezpochybňuje, jako objektivita, která poskytuje základ dělení na "my" versus "oni". V případě rodičovství, a zejména mateřství, se totiž nejedná o nic menšího než naše identity, do kterých už bylo hodně investováno.

116.
Tradice, ta spojuje jednotlivé diskurzy normy nemožností vystoupit z nich a obtížností vymezit se vůči nim. Taková opozice vyžaduje propracovanou alternativní "ideologii". Standardně se ptáme, proč ten či ta (ještě) nemá děti, a předpokládáme, že rodičovství odkládá z určitého důvodu do pozdějšího věku. Překvapuje a zajímá nás, když někdo říká, že nechce mít děti, zatímco ti, kteří říkají, že děti chtějí, nás v daném ohledu nepřekvapují. Udivuje nás otázka čtyřicetileté bezdětné ženy, která se ptá "proč mít děti?", a ještě více její úvaha, že s jejím partnerem nenachází na tuto otázku uspokojivou odpověď. I když tito bezdětní obrací standardní otázky naruby a ukazují tak na nediskutované předpoklady diskurzů normy, nejsou vlastně žádní velcí "alternativci". Diskurzy normy jsou tak silné a všudypřítomné, že se k nim nakonec většinou uchylují i oni sami - označí své "hodiny" za "porouchané", své tělo za "nedostatečné", sami sebe za "sobecké", a tím tyto normy vlastně posilují. Jejich odlišnost v takovém pojetí není samovysvětlující (realizovaná například jako zájem o ekologii, lidská práva, cizí kultury, alternativní nekonzumní životní styl), ale je definována v rámci diskurzů normy dichotomicky a negativně (rodiče-nerodiče, dětní-bezdětní, altruismus-sobectví, fungující-nefungující hodiny/tělo, naplnění-prázdní, úplní-neúplní, dospělí-nedospělí apod.). Diskurzy normy tak prostupují biografiemi bezdětných, a to i těch, kterým se daří do určité míry jejich normativitu kriticky podtrhovat.

117.
Statistiky, pravděpodobnosti a čísla jsou dalším pojítkem výše uvedených diskurzů. Tabulky, grafy a čísla, která zobrazují z různých úhlů pohledu porodnost, plodnost, migraci a úmrtnost, jsou pojítkem mezi jednotlivci a populacemi (mezi "individuálními volbami" a osudy na straně jedné a populačními pohyby na straně druhé). Statistické evidence, analýzy a matematické pravděpodobnosti umožňují odborné prognózy budoucího populačního vývoje a tak i konstruování nebo naopak marginalizaci možných budoucích nebezpečí, rizik a výzev. Nebezpečí a rizika jsou definována jazykem vědy, racionality, objektivity a kauzalit, ale nejsou přitom nikdy "čistými" fakty - mají i svou normativní složku. V médiích jsou proto grafy, tabulky, čísla a "hlasy" vědců/vědkyň téměř vždy oživeny fotografiemi novorozenců, těhotných žen a maminek s kočárky a dále exemplárními příklady tragických příběhů, a to ať už individuálních, nebo příběhů závažného ohrožení celé společnosti. Hlas je dán zejména vědcům/vědkyním a jejich výzkumům o tom, jak se chová většina populace, jaký je vztah mezi "normálním rozložením" zkoumaného jevu a pravděpodobností chování, které neodpovídá většinovém (tedy standardnímu - "normálnímu") chování. A náš výzkum sem bezpochyby také patří.

118.
Uvedené diskurzy normy jsou také silně genderované (gendered). Ženy jsou v daném ohledu statisticky, mediálně, lékařsky, právně i individuálně více sledované než muži. Jejich těla, duše (psychika) a jednání jsou ve vztahu k (ne)rodičovství pod větší kontrolou a ženy se také více samy disciplinují. Ženy jsou tak hlavními "obětmi" uvedených diskurzů, ale zároveň patří také mezi jejich hlavní aktivní udržovatele a mezi nejlepší a nejodhodlanější vypravěčky alternativních příběhů nulové reprodukce, hledající cesty normalizace bezdětnosti.

119.
Situovanost - místo, z něhož promlouváme, a místo, kde jednáme, místa v naší biografii i geografii jsou dalšími důležitými součástmi výše diskutovaných diskurzů normy. Je rozdíl, zda vyprávíme o bezdětnosti a žijeme jako bezdětní v malém středočeském městě nebo v kosmopolitním Londýně, stejně jako se liší vyprávění a perspektivy třicetiletých (možná dosud) bezdětných a bezdětných, kteří se připravují na stáří.

120.
To jsou základní stavební kameny diskurzů normy - (ab)normality (bez)dětnosti. Jsou tu ale i další, rozpornější, ale neméně důležité. Jsou to (paradoxní) okolnosti vyplývající z dichotomické povahy diskurzů (normy).

121.
Na straně jedné stojí vyprávění "přirozeného vyplynutí rodičovství" - "dozrání" k rodičovství, nalezení (zintenzívnění) touhy po dítěti v dospělosti a na straně druhé stojí vyprávění o jeho vědomé volbě. Na straně jedné je cesta k rodičovství spojována se subjektivní touhou, láskou, nutkavým přáním, intenzivním citem (až ne-vědomým instinktem). Na straně druhé je spojována s racionálním plánováním - rodičovstvím v ten "správný čas", v těch "správných podmínkách" a z těch "správných pohnutek". Subjektivní pocity a v dospělosti "přirozené" vyplynutí touhy po dítěti zde kontrastují s racionální volbou rodičovství, o něž se usiluje za pomoci "balíku expertního vědění".

122.
Často nejasné přechody na kontinuu (bez)dětnosti a neplodnosti i křehké, jen málo zřetelné a tam i zpět překročitelné "hranice" mezi dobrovolnou a nedobrovolnou bezdětností (viz McAllister, Clarke 1998; Slepičková 2005; Hašková 2006b) kontrastují s mnohdy ostrým a vzájemně se vylučujícím vymezením dobrovolné a nedobrovolné bezdětnosti nebo bezdětnosti a rodičovství v médiích (viz Zamykalová 2006) a internetových debatách.

123.
Stručnější odpovědí na otázku "co je to za normu? čí je to norma?" zní, že to není norma, ale spolu vzájemně související normy všech a zároveň nikoho. V jejich všudypřítomnosti je jejich síla i jejich slabost. Síla proto, že pronikají takřka veškerým intimním i sociálním a soukromým i veřejným prostorem. Jsou natolik "zakořeněné", tak dlouho "se to dělá", že nám připadají přirozené, a-historické a neměnné.[49] A slabost? Právě pro jejich vyhrocenost ve smyslu všeobecné platnosti, předpokladu jednoty a stejnosti jako normality pro všechny a dichotomickou formu ve stylu "buď-anebo". Slabost proto, že nevedou (u všech) k očekávanému efektu včasného zakládání dvoudětných rodin. Naopak argumentace dobrovolně bezdětných (žen) vysvětlujících důvody pro své nulové reprodukční strategie, bývají s výše popsanými diskurzy v souladu. Dokonce je posilují - volba pro mateřství by znamenala, že "vše ostatní jde stranou". Pro některé bezdětné je důraz na intenzivní mateřství, dvoudětnou rodinu apod. důvodem (či výmluvou?), proč děti mít nemohou a/nebo nechtějí.[50] Stojí-li otázka dichotomicky a ostře, pak pro ně existuje jediná volba, a to bezdětnost. To je něco, co výrazně vystupuje do popředí v mnoha rozhovorech s mladými, většinou vysokoškolsky vzdělanými ženami.

124.
Oslabujeme tímto článkem sílu diskurzů (normy) jejich pojmenováním a "poodhalením" jejich fungování? A rozšiřujeme tímto prostor rezistence? Možná ano, ale především nepředpokládáme ani jednotnou podobu rezistence, ani rezistenci jediné, byť vnitřně různorodé skupiny. Bezdětní jsou jednak kategorií, která zahrnuje různorodé osoby a situace, a dále nejsou zase až tak "bezmocní", jak občas mohou vypadat, když je v internetových diskusích majorita - rodiče - "zažene do kouta". Nejsou jen obětmi "pasti diskurzu". Propojené diskurzy (normy) a (mocenské) strategie normalizace jsou sice takřka všudy- a všude-přítomné, nejsou však všemocné. Norma(lita) dětnosti je silná a bezdětní (zejména ti označující se a označovaní jako dobrovolně bezdětní) tak zůstávají těmi ne-normálními, vystavenými velkému tlaku a nepříjemným pocitům. Paralelně ale posilují alternativní (diskurzy) normy. Majoritní ideologie naráží na alternativní ideologie. Čeká nás tedy s růstem bezdětných v populaci lítý souboj norem? Nahradí jedna norma normu druhou, jak se někteří obávají a jiní doufají? Myslíme si, že (minimálně) v dohledné době nikoliv, jen bude možná docházet k posilování tolerance různých forem životního stylu a k další diverzifikaci biografií, tak jak tomu je podle mnohých už v současnosti (viz Giddens 1992 nebo v ČR např. Rabušic 2001; Čermáková a kol. 2000). Různorodosti (nestejnosti) mohou být v konfliktu a vést k odlišným politickým požadavkům a mohou vedle sebe také pokojně žít. V každém případě však přijetí norm(alit)y různorodosti (nestejnosti) vyvolává potřebu takových politických opatření, která umožňují různé, ale zároveň obdobně hodnotné strategie a volby.[51]

125.
Zlehčujeme svým popisem situaci? Nenabízíme totiž "varovně vztyčený ukazovák", který by strašil (doposud) bezdětné před odkládáním/odmítáním rodičovství (a ty ostatní chováním dříve uvedených). Nenabízíme ani "chlácholivé poplácání po ramenu" s tím, že se "přece nic neděje". Jednak nemáme ani pro jedno oporu ve výše analyzovaných datech a jednak to nebylo ani naším cílem. Nemáme zaručené návody na řešení probíhajících sociodemografických změn a ani jejich jednoduché hodnocení.

126.
Situaci svým popisem ale nezlehčujeme, spíš naopak. Poukázáním na vzájemnou provázanost různých diskurzů normy a popisem mechanismů jejich fungování zpochybňujeme předpoklad jednoty hodnocení (bez)dětnosti a ukazujeme na rozpory uvnitř těchto diskurzů. Velký "tlak k jednotě" - na základě jedné přirozenosti mají všichni v tom jediném správném věkovém rozmezí usilovat o to jediné nejsprávnější rodičovství a (jedině) rodičovstvím také prokázat svou dospělost - to je takový první dojem z analýzy stovek stran přepisů rozhovorů, novinových článků a diskusních příspěvků. Při podrobném čtení těchto materiálů se však v tomto "tlaku k jednotě" objevují drobné trhlinky - alternativy, ne-jednotnosti a ne-jistoty. Nejvýraznější jsou v rozhovorech s bezdětnými, a to nejen s těmi, kteří alternativy aktivně hledají. Decentně skryty však zůstávají ve většině novinových článků a ve "vítězných" taženích "dětných" účastníků internetových debat.

127.
Rezignujeme na východisko pevného bodu, místa, situace, která by "nás-všechny", nás-socioložky-studující-bezdětnost, nás-ženy, nás-lidi spojovala. Tento záchytný bod je předmětem debat i v sociologii medicíny a je zde v centru zájmu už více než deset let. Tělo, to je ten záchytný bod, o který se vedou spory. Je to naše tělesnost (embodiment) a zranitelnost (vulnerability) tváří tvář nemoci, co nás spojuje, všechny bez rozdílu (Turner 2004)? Nebo je to různost situací, otázek a odpovědí, všechny nejasností a pochybností tváří v tvář otázce: "Co (s nemocí, pro nemocného) dělat?" Stejnost jako základ jednoty, nebo různorodost (multiplicity) jako obraz její praxe, jejího zjednávání (enacting, Mol 2002)?

128.
Analogicky lze vnímat i spor stojící v pozadí debat o bezdětnosti. Spojuje nás smrtelnost, pomíjivost našich těl a vědomí, že jen naše geny (naše děti) představují naše pokračování a transcendenci? Nebo nás (dočasně a částečně) spojuje různorodost, s jakou naše smrtelné životy, plné mnoha drobných dílčích kroků, rozhodnutí, váhání a pochybností, žijeme a vyprávíme?

129.
Naše volba je pro různorodost. Ta nemusí být ani snadná ani jistá. Michel Foucault (1996: 112) ukazuje, že tomu je spíš naopak:

Abychom osvobodili diferenci, potřebujeme myšlení bez kontradikce, bez dialektiky, bez negace, myšlení, které přitakává divergenci, afirmativní myšlení, jehož nástrojem je disjunkce, myšlení, multiplicity - rozptýlené a nomadické multiplicity, které stejné neohraničuje ani neshromažďuje pod žádným omezením, myšlení, které se neřídí školským modelem (v němž se podvádí s předem známou odpovědí).

130.
Nemyslíme sice, že bychom mohly vynalézt či znovuobjevit "a-kategorické" myšlení, jak doufal Foucault. Všichni kategorizujeme a klasifikujeme (Bowker, Star 2000). Doufáme jen, že jsme v tomto článku ukázaly, že nabízené kategorie norm(alit)y v souvislosti s (bez)dětností nemusí být zas až tak pevné, jak se na první pohled zdají, odjakživa a jednou provždy dané. Zároveň věříme, že jsme v tomto textu vytrvalým čtenářům a čtenářkám nabídly více než "předem známé odpovědi" na otázku, co všechno dnes může znamenat mít a nemít děti a jak to vlastně souvisí s norm(alit)ou.

[nahoru]