Integrace cizinců v Česku: pluralita, nebo asimilace?

Blanka Tollarová

---

---



1.
Ve svém textu[1] chci představit koncept integrace cizinců, a to pomocí výpovědí pracovníků českých nevládních neziskových organizací pracujících s migranty (NNO). V rámci výzkumu "Jak se žije cizincům v ČR" jsme za účelem identifikace relevantních témat týkajících se života cizinců u nás požádali o rozhovor pracovníky několika NNO. V tomto textu využiji výpovědi respondentů k podrobnějšímu pohledu na samotný pojem integrace cizinců. Považuji za důležité pojem integrace cizinců blíže objasnit nejen z výzkumných důvodů, tedy abychom podrobněji okótovaly jeho obsah a mohly jej použít jako referenční pojem a oporu pro další analýzu, ale i proto, že to je termín v současném českém diskurzu o migraci používaný a ne zcela jednoznačný.

Konceptualizace integrace imigrantů[2]

2.
Pojem integrace je často charakterizován jako těžko uchopitelný, víceznačný a mnohaúrovňový (Bauböck 1994; Heckmann 1999; Korac 2003). Reiner Bauböck uvádí dvě základní interpretace pojmu integrace. První z nich charakterizuje stav nějakého systému a vztahuje se k jeho vnitřní soudržnosti. Systémem je myšlena jak společnost, tak menší celek, které jsou složené z množství osobitých jednotek nebo prvků. Druhá interpretace pak uvažuje změnu stavu, a to vstup jednotky do systému nebo rozšíření systému tak, že inkorporuje externí prvky nebo jednotky - vždy jde o vstup nebo začlenění nových jednotek, které se stanou součástmi přispívajícími k sebe-udržovacím operacím rozšířeného systému (Bauböck 1994). Vstupující jednotkou nemusí být vždy pouze jednotlivec - v případě integrace imigrantů může jít jak o jednotlivé osoby, tak o skupiny migrantů. Slovo "integrace" má podle Bauböcka pozitivní konotaci.[3] Znamená, že integrovaná společnost je dobře uspořádaná, a dále předpokládá, že vstup jednotlivců nebo skupin existující systém neohrozí. Transformace způsobená vstupem nových prvků totiž povede opět k integraci společnosti.

3.
Friedrich Heckmann uvádí tři možnosti, jak slovu "integrace" rozumět: jako vytváření nové struktury z jednotlivých částí, jako zlepšování vztahů v rámci struktury a jako přidávání jednotlivých prvků nebo částí struktur do existujících systémů, se kterými se propojí a vytvoří celek (Heckmann 1999). Integrace je proto podle Heckmanna stejně tak proces propojování prvků, jako výsledný stupeň propojenosti celku. Integraci jednotlivců nebo skupin příchozích osob je proto třeba nahlížet skrze způsob jejich začlenění do existujících struktur a skrze typ a kvalitu propojení těchto nových populací s existujícím systémem socio-ekonomických, legálních a kulturních vztahů.

4.
Pojem integrace obsahuje i normativní předpoklady o tom, jaký je nebo by měl být sociální řád (Bauböck 1994). Promítají se do něj hodnoty sdílené přijímající společností, které určují jak podobu a podmínky vnitřní soudržnosti, tak způsoby, které jsou legitimní pro její změnu. Na základě těchto předpokladů či normativních standardů o řádu ve společnosti - ať stabilních, nezpochybňovaných, nebo průběžně vyjednávaných a vystavených výzvám - se v jednotlivých imigračních zemích ustavuje a někde i formuluje strategie vůči přistěhovalcům. Z této strategie pak vycházejí i konkrétnější definice integrace imigrantů a podoby promítnutí těchto strategií do procesů a nástrojů práva nebo sociální politiky.

5.
Protože považuji za potenciálně matoucí používat slovo "integrace" jak pro stav, tak pro proces (jak to činí citovaní Bauböck i Heckmann), budu se spíše držet výrazu "soudržnost", když budu hovořit o stabilní podobě sociálního řádu, a výrazu "integrace" pro jeho změnu či dynamiku.

6.
Pro vyjádření celého komplexu přímých i nepřímých integračních nástrojů, které společnosti používají k zachování sociálního řádu a kterými přispívají k societální definici postavení imigrantů ve společnosti, se užívá termín "způsob integrace" (mode of integration) nebo "způsob národní integrace" (Heckmann 1999). Pavel Barša užívá termín "národní integrace" a zdůrazňuje skutečnost, že se tato integrace netýká pouze skupin imigrantů či skupin definovaných etnicky nebo národnostně, ale i na jiném základě. Tyto skupiny se pak "roztavují" ve společnostech politicky organizovaných do národních států (Barša 1999: 209). I u tohoto termínu narážím na potřebu stále držet na paměti, že jde zároveň o integraci jako proces a soudržnost jako stav. Dále zde podle mého může zavádět určité intuitivní pozitivní porozumění slovu "integrace", které může znamenat, hrubě řečeno, nastolení harmonie a spravedlnosti - a ne jen přetrvání systému po transformaci. "Způsobem integrace" se míní podoba a způsob zajišťování soudržnosti společnosti - a některé tyto způsoby nejsou vůbec integrační v tom intuitivně pozitivním smyslu, ale asimilační nebo vylučující ty, kdo se chtějí nově zapojit do života společnosti.

7.
Způsob integrace a přístup k imigrantům vychází jak z historie každého státu, tak z již zmíněných normativních předpokladů o sociálním řádu. Je ovlivněn tradicí, národní sebedefinicí, migrační zkušeností států nebo jejich současným politickým směřováním, členstvím v nadnárodních celcích nebo směřováním vnitřních reforem. Různé způsoby integrace znamenají uplatňování různých politik a nástrojů, které jsou určeny pro celou společnost nebo pouze pro migranty. Nástroje integrace imigrantů jsou od způsobu národní integrace odvozené a v jeho rámci i hodnocené - například asimilační nebo segregační nástroje nemusejí být považovány za dezintegrační, pokud tyto nástroje odpovídají idejím zásadním pro představu o vnitřní soudržnosti a podobě přijímajících společností.

8.
Jedním z důležitých rozdílů ve způsobu integrace je skutečnost, zda se uvažuje o začlenění nově příchozích do existujících struktur, které zůstanou spíše nezměněné, nebo zda se předpokládá určitá změna jak na straně imigrantů, tak většinové společnosti. Rozdíly v přístupech společností vůči imigrantům lze formulovat buď obecně, nebo za pomoci existujících příkladů v jednotlivých státech. Bauböck hovoří o monolitických společnostech na jedné straně a pluralitních společnostech na straně druhé. Zatímco první druh společností spíše tíhne k důrazu na jednostrannou akceptaci dané sociální struktury, pluralitní společnosti podporují adaptaci obou částí společnosti - příchozích i majority. Integrace v takových společnostech není ani symetrická, ani věcí kompromisu, ale spíše vede k vytvoření nové formy občanství i sociální a kulturní integrace (Bauböck 1994).

9.
Pavel Barša vytvořil nový model způsobů národní integrace, který staví na srovnání už existujících modelů. Lze ho formulovat jako doporučení pro imigrační státy. Důsledný asimilacionismus představuje podle Barši francouzský model. Francie sice uznává pobyt imigrantů na svém území, legálně dokonce dává poměrně snadnou možnost naturalizace, ale vyžaduje asimilaci, tedy vzdání se skupinových odlišností (například tzv. šátkový zákon). Na opačném pólu osy z hlediska respektování skupinových odlišností stojí pluralismus Velké Británie. V Británii je uplatňován způsob integrace, který Barša nazývá kulturním pluralismem - je připouštěna, respektována a zohledňována odlišnost, v případě potřeby jsou uplatňována antidiskriminační opatření. Práva jednotlivců jsou spjata s jejich příslušností k určité skupině, která pak obhajuje své kolektivní nároky. Pluralismus předpokládá jistou míru osvojení většinové kultury. Někdy se nelze úplně vyhnout jisté hierarchizaci, a tak to nakonec bylo v dějinách Velké Británie, kdy byla dána jasná hierarchie majoritní kultury a kultur ostatních. Německo představuje model přechodné (a podle některých permanentní) diferencované inkorporace. Odlišnost imigrantů je chápána jako nepřekročitelná překážka integrace - imigranti a jejich skupiny se mohou zapojit do společnosti v ekonomické oblasti, stát dokonce podporuje udržení jejich kultury, ale to vše má být pouze přechodné a má být zakončeno odchodem imigrantů ze země (Barša 1999).

10.
Od 60. let se objevuje debata o pojmu multikulturalismu. Evropa totiž musí reagovat na nezvyklou míru neevropské migrace a na kulturní různost, kterou s sebou noví příchozí přinášejí. Podle Barši neměla mimoevropská migrace v novověku - i když v určité míře vždy existovala - většinou vliv na sebedefinici evropských národů, a není tudíž zahrnuta v jejich kolektivním vědomí jako něco běžného (Barša 1999: 13).

11.
Principem multikulturalismu je důsledné uplatnění liberálně-demokratických ideálů, které vede k zohledňování těch, kteří doposud byli z domněle univerzální svobody, rovnosti a solidarity vyloučeni. Kulturně-skupinová identita nemá být důvodem či výrazným rysem vyloučení. Multikulturní přístup vyžaduje skupinovou identitu zohlednit, "zajistit její veřejné kulturní uznání, podporovat sociálně-ekonomický vzestup jejích nositelů, zavádět politické procedury zajišťující jejich občanskou rovnost a participaci na rozhodovacích procesech" (Barša 1999: 18).

12.
Zastánci slabé verze multikulturalismu (např. John Rex) tedy nepopírají, ale naopak předpokládají existenci silné, společně sdílené veřejné kultury, se kterou se mohou občané identifikovat. K zapojení do společnosti i k sociální mobilitě jsou třeba jazyk, kulturní přehled, vzdělání a kvalifikace, které jsou poskytovány národním vzdělávacím systémem, jehož jádrem je jedna vysoká kultura. Stát by měl tolerovat a podporovat rozvoj skupinových kultur a imigrační komunity zase musejí přijmout jazyk hostitelské země, respektovat právo a umožnit vzdělávat své děti v národním vzdělávacím systému (Barša 1999: 226-227).

13.
Multikulturalismus má ještě silnější podobu (kterou formuloval Lord Parekh jako program pro britskou společnost). Veřejná sféra má být pluralitní - většinová kultura se má být schopna sama proměňovat na základě podnětů přicházejících od menších skupin, které už nebudou svou identitu pěstovat pouze jako svou osobní věc, ale vystoupí s ní na veřejnost. Multikulturní integrace předpokládá pohyb a přizpůsobení na obou stranách. Většinová společnost musí nejen uznat menšiny, ale uvolnit jim část veřejného prostoru a menšiny uznat jako části sebe sama. Menšiny musejí zase respektovat základní principy liberální společnosti, především individuální svobodu svých příslušníků (Parekh in Barša 1999: 228).

14.
Integrace se uskutečňuje na mnoha úrovních společenského života. Tyto úrovně je možno uchopit pomocí formulací tzv. dimenzí integrace. Dimenze integrace obsahují podle Bauböcka (1994) podmínky, které - ať jsou formulovány jakkoli a je jich více či méně - musejí být pro relativní úspěch integrace aspoň do určité míry splněny všechny. Dimenze integrace lze také popsat jako úrovně, na kterých mohou příchozí získávat účast na životě přijímající společnosti. Dimenze jsou podle Bauböcka vhodné ke zkoumání integrace imigrantů.

15.
Barša (1999: 231) rozlišuje tyto dimenze integrace: občansko-politickou, sociálně-ekonomickou a kulturní. Heckmann (1999) dimenze formuluje podobně a hovoří o integraci strukturní, kulturní, sociální a přidává ještě identifikační.

16.
Na strukturní (občansko-politické) rovině jsou obvykle jako hlavní podmínky integrace uváděny: nabývání práv imigranty, naturalizace, možnost a podpora jejich politické participace. Oblast ekonomické aktivity, přístup na pracovní trh, ale i aspekty mobility a přístupu k pozicím a statusům řadí Heckmann také ke strukturní integraci. Jiní autoři (např. Barša 1999; Bauböck 1994; Musterd 2003) spíše tuto oblast formulují samostatně jako sociálně-ekonomickou dimenzi integrace. Sociální participace se netýká pouze účasti na ekonomickém životě, ale i účasti ve spolcích, sousedské komunitě či dalších formálních a neformálních uskupeních. Bauböck pod "sociální participací" rozumí účast imigrantů ve všech oblastech občanské společnosti. Této účasti má být dosaženo tak, že bude imigrantům zajištěno základní sociální minimum, vzdělání a bydlení, že se nedostanou do vztahu totální závislosti a že jim bude dostupný běžný společenský život (tedy že nebudou uzavřeni v ghettech). Mezi imigranty a zástupci majority mají existovat sociální vztahy a kontakty; součástí integrace je ale zároveň i udržování komunit imigrantů. Musterd (2003) považuje za důležité odděleně formulovat účast na vzdělávání a účast na trhu s bydlením. Sféra identifikační integrace zahrnuje oblast subjektivních pocitů imigrantů ze vztahů k zemi, ze které pocházejí, a vytvoření pocitu přináležitosti k nové zemi a společnosti, ve které se usadili.

17.
Tyto dimenze integrace mohou být prakticky ovlivňovány všeobecnými nástroji integrace (jako jsou např. vzdělávací systém, státní nástroje sociálních služeb, přístup ke zdravotním službám) a speciálními politikami vůči migrantům (vytváření nových institucí, které řeší pouze agendu související s imigrací; politiky posilující rovnost - antidiskriminační opatření, afirmativní akce, podpora rovných příležitostí). Představa způsobu integrace společnosti je určující pro uplatňování jednotlivých nástrojů - podle toho, jakou má společnost představu o sociálním umístění imigrantů a jejich možnosti trvale v zemi žít, bude volit nástroje politiky vůči nim.

Integrace cizinců v České republice očima českých pracovníků NNO

18.
Česká republika formulovala politický dokument Zásady koncepce integrace cizinců na území České republiky, který je přílohou Usnesení vlády číslo 689 ze 7. 7. 1999. V Zásadách je obecně formulována politika vlády ČR vůči legálně a dlouhodobě usazeným cizincům, tedy cizincům pobývajícím na území ČR déle než jeden rok nebo osobám s trvalým pobytem (Zásady 1999). Tato politika má směřovat k zajištění ochrany a přístupu cizinců k základním lidským právům a svobodám (Zásada č. 4) a má být charakterizovaná pozitivním přístupem a převzetím odpovědnosti státu za vytváření podmínek, které umožní spravedlivou účast cizinců na životě společnosti (Zásada č. 6). Samotná integrace imigrantů je v Zásadě č. 5 formulována jako:

proces postupného začleňování imigrantů do struktur a vazeb společnosti domácího obyvatelstva. Integrace imigrantů je komplexním jevem, který má své podmínky a politické, právní, ekonomické, sociální, kulturní, psychologické a náboženské aspekty.

19.
Sousloví "integrace cizinců" působí v citované Zásadě č. 5 všeobsáhle. I proto považuji za důležité pojem integrace cizinců upřesnit. Respondentů jsme se při rozhovorech ptali na jejich zkušenosti s životem cizinců v České republice a s jejich integrací - a to integrací jako každodenní praxí i oficiálním termínem, který používá státní koncepce integrace cizinců. Vybízeli jsme je, aby uváděli dobré i špatné příklady integrace, aby hovořili o tom, co a kdo integraci ovlivňuje, a aby popisovali, za jakých okolností se podle nich cizinci stávají členy společnosti, do které přišli. Respondenti hovořili o velké škále témat: o konkrétních případech jednotlivých cizinců a situacích, se kterými se obrátili na NNO, o působení obecných i speciálních integračních nástrojů, o dopadu českých právních norem na život cizinců v ČR.

20.
Celou tuto šíři témat se snažím v textu využít, abych pojem integrace cizinců vymezila a upřesnila. Integraci cizinců tedy budu popisovat z pohledu pracovníků NNO, který je zakotven v konkrétní situaci v České republice v letech 2004 a 2005 (kdy probíhaly rozhovory) a který je založen na jejich každodenní zkušenosti a profesionálním zaměření jejich organizací. V textu formuluji dimenze integrace, které jsou z hlediska respondentů v současné situaci v ČR důležité pro začlenění cizinců do společnosti. Když respondenti hovořili o integraci, pak často jako o podmínkách, které je třeba splnit, a jako o problémech, které musejí cizinci překonávat. K formulacím těchto témat na obecnější úrovni, tedy jako dimenzí integrace, jsem posléze využila pojmového aparátu z citované literatury. Dimenzemi integrace - tak jak je respondenti formulovali na příkladech ze své praxe - proto zároveň sytím teoretické rámce rekapitulované výše. Na základě vymezení jednotlivých dimenzí a pomocí pojmu způsob integrace se v závěru pokouším zobecnit své poznatky o integraci cizinců v ČR.

21.
Respondenti našeho výzkumu zastupují organizace, které s cizinci každodenně pracují jako jejich poradci nebo pomocníci. Zároveň jsou aktéry, kteří často cizince zastupují na veřejné i politické rovině, a mají tedy určitý vliv na jejich postavení v české společnosti. Například některé organizace jsou členy Meziresortní komise pro integraci cizinců, jejich právníci mají možnost připomínkovat zákony související s integrací cizinců a NNO lobují v parlamentu při hlasování o zákonech.

22.
Přestože vybrané organizace pracují ve prospěch všech cizinců - mnohé z nich cizince i zaměstnávají - jsou jejich zkušenosti omezeny na témata, která se týkají pouze jejich klientů - a ti v žádném případě nereprezentují všechny cizince pobývající dlouhodobě nebo trvale v ČR. Výpovědi respondentů tedy odrážejí jednak prezentaci praktických zkušeností s klienty organizací, dále obecné úvahy respondentů o cizincích, se kterými se v rámci praxe organizací nesetkávají, a také jejich celkovou znalost problematiky.

23.
V textu vycházím z celkem devíti rozhovorů s reprezentanty Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Poradny pro uprchlíky (PPU), Poradny pro integraci (PPI), Centra pro integraci cizinců (CIC), Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE), České katolické charity (ČKCH) a Centra pro otázky migrace (COM). Mezi respondenty byli jak ředitelé organizací (ředitelka PPU, IOM, OPU), tak sociální pracovníci (CIC, PPU, COM, ČKCH) a právníci (SOZE). Pozice v organizaci se často kombinují: názory ředitelů například nejsou vždy jen názory manažerů, ale i pracovníků v konkrétní oblasti (právo, psychologie). Podobně je tomu u odborných pracovníků. Vzhledem k tomu, že se respondenti v názorech na integraci poměrně často shodovali a že v tomto textu neanalyzuji rozdílné přístupy jednotlivých organizací, budu o respondentech hovořit v množném čísle, jako by byli homogenní skupinou. Neshody, které se u některých témat mezi respondenty vyskytly, explicitně zmíním. Úryvky z rozhovorů budu uvádět podle přání respondentů: v případě Lucie Sládkové z IOMu a Dany Němcové z COMu jmenovitě, v případě ostatních anonymně s uvedením názvu organizace.

Dimenze integrace cizinců

24.
Dimenze integrace formulovali respondenti dvěma způsoby. Jednak jako podmínky, které musejí být pro úspěšnou integraci splněny. U každé z podmínek integrace obvykle zdůraznili, že se jedná o podmínku velice důležitou a nutnou - respondenti tedy potvrdili, že i z jejich hlediska musejí být pro úspěšnou integraci podmínky splněny všechny. Druhý způsob pohledu na dimenze integrace byla jejich formulace jako problémů, se kterými se cizinci v průběhu svého života v ČR a při své integraci setkávají. Formulace témat jako problému vypovídá podle mého o tom, že respondenti zakoušejí, že určité podmínky integrace cizinci plnit z nějakého důvodu nemohou, nedokáží nebo k tomu nedostanou příležitost.

25.
Tato zkušenost se projevuje i v definici integrace, kterou někteří respondenti formulovali. Vždy hovořili o pluralitní podobě přijetí cizinců a jejich vztahů s majoritou.

Zástupce SOZE: Je to [...] bezproblémové začlenění do společnosti ... je to respekt, přes uchování některých, určitých věcí.[4]

D. Němcová, COM: "Integrovat se" znamená zapadnout nějakým způsobem do té společnosti, a to nikoliv tak, že bych se zcela ztotožnil, ale že jsem přijímán takový, jaký jsem, a mám otevřený všechny možnosti k tomu, aby taky ti druzí mě akceptovali. Závazný a společný pro mě a pro tu většinovou společnost je právní řád, samozřejmě. A ta rozmanitost třeba v oblasti kultury nebo náboženství by měla být uchována. Integrace znamená dobré vztahy, vzájemné přijetí a respekt. Příležitost lidí uplatnit se takoví, jací jsou.

26.
Integrace není doprovázena odmítáním cizinců a oslabováním jejich pozice. Stejně tak nemá znamenat tlak na jejich asimilaci. Pro respondenty "integrace" znamená důstojné a partnerské soužití, není pro ně hodnotově neutrálním pojmem, ale pojmem výrazně pozitivním.

27.
Většinou ale respondenti takto obecně nehovořili. Vypovídali o integraci hlavně jako o procesu složeném z jednotlivých kroků a součástí a zaměřovali se na vysvětlení oblastí, ve kterých se jejich klienti a ostatní cizinci začleňují (nebo pokoušejí začlenit) do české společnosti. Jednotlivými praktickými kroky s klienty naplňují respondenti většinou svůj vnitřní ideál integrace, který - aspoň ve svých výpovědích - s žádným explicitním obrazem podoby soudržnosti společnosti, v níž se počítá s imigranty, nesrovnávali. Pojetí integrace cizinců tedy spíše vychází ze zkušeností a étosu pracovníků NNO, obohacených u některých respondentů zahraniční zkušeností, než například ze státní koncepce integrace cizinců.

Strukturální integrace

28.
Strukturální dimenze integrace zahrnuje politickou definici přístupu státu k imigraci (a tedy i definici integrace) a právní rámec pobytu imigrantů na území ČR. Tato dimenze integrace ovlivňuje, za jakých legálních a politických podmínek se vůbec cizinci mohou stávat legální součástí společnosti.

29.
Důležitost politického vymezení obecné strategie vůči přistěhovalcům respondenti zdůraznili kritikou absence veřejné debaty o přistěhovalectví a otázkách integrace a nejasností státní strategie v této oblasti. Důsledkem obou faktů jsou nedostatečně konkrétní oficiální dokumenty, které působí spíše jako formalita a zdroj sousloví do grantových žádostí než jako jasné stanovisko a konkrétní vytyčení priorit.

Zástupce CIC: Koncept [integrace] nebo teda to slovo jako takové je něco, co je v oblasti práce s uprchlíkama a cizincema v současné době běžně používané a běžně srozumitelné, [...]; ale pak je samozřejmě otázka, jak vlastně tomu slovu rozumět nebo co si pod ním představovat.

30.
Existence státní koncepce integrace cizinců je sice hodnocena kladně, ale zároveň respondenti uvádějí, že koncepce sama je nekonkrétní nebo že její pozitivní vyznění vůči cizincům neodpovídá skutečnému stavu podmínek cizinců k životu v ČR. O strategii státu tedy respondenti spíše než z koncepce usuzují na základě právních podmínek pobytu cizinců v ČR a na základě svých zkušeností s tím, jak správu cizinecké agendy vykonává Služba cizinecké a pohraniční policie.

Zástupce CIC: Spousta těch různých opatření a podmínek toho dlouhodobého pobytu z mého pohledu spíš nasvědčuje tomu, že moc velký zájem ze strany státu a obecné veřejnosti o to, aby se těm lidem tady nějak usnadnil život, nic takového tady není.

31.
Rovina právních podmínek pobytu se týká získání a udržení legálního pobytu a práv souvisejících s pobytovým statusem. Od právních podmínek života cizinců v ČR se odvíjí také možnost na území ČR legálně pracovat, být zdravotně pojištěn, studovat, vlastnit nemovitost, získat úvěr a mnoho dalších životních situací. Protože je souvislost těchto podmínek s právním postavením cizinců všudypřítomná, byly tyto podmínky také respondenty nejčastěji popisovány a komentovány.[5] Za témata důležitá z hlediska strukturální roviny integrace považuji udržování pobytové nejistoty cizinců a restriktivnost, složitost a nepřehlednost zákona o pobytu cizinců,[6] které často mohou vést až k nelegální situaci cizinců.

32.
Je tu na místě vymezit, jak používám ve shodě s respondenty slova "cizinec" (či synonymně "imigrant"). Formálně je to osoba, která nemá státní občanství České republiky, pobývá na jejím území a hodlá na něm pobývat delší dobu - nejedná se tedy o turistu. Podle respondentů pak má integrace smysl pro tři kategorie cizinců (viz dále). Budu se snažit vždy uvádět kategorie cizinců, ke kterým respondenti vztahují různá témata týkající se integrace - také pomocí tohoto upřesnění budu integraci popisovat. Třemi rozlišovanými kategoriemi cizinců jsou: azylanti,[7] osoby s trvalým pobytem a osoby pobývající na území na vízum nad 90 dnů.[8] Nutno podotknout, že respondenti hovořili o občanech z tzv. třetích zemí - s občany EU či jiných rozvinutých zemí se v rámci své práce v NNO v podstatě nesetkávají. Proto dimenze integrace je sycena zejména zkušeností respondentů s těmito cizinci.

33.
Azylanti a cizinci s trvalým pobytem mají kromě aktivního a pasivního volebního práva formálně stejná práva jako občané ČR.[9] Cizinci s vízem nad 90 dnů mají v mnoha oblastech života jiné podmínky (například nemohou jako osoby koupit nemovitost, nemají právo, pokud nejsou zaměstnanci, být pojištěni z veřejného zdravotního pojištění,[10] mají problém získat v bance úvěr), ale hlavně musí každý rok prodlužovat svůj pobyt. A o tomto aspektu respondenti hovořili jako o pobytové nejistotě, která je pro tuto skupinu cizinců charakteristická a která je výrazně protiintegrační. Nejistota plyne podle výpovědí respondentů z toho, že podmínky cizineckého zákona jsou nastaveny velmi přísně až restriktivně. K žádosti o vízum nebo o jeho prodloužení je třeba dokládat mnoho skutečností, každý rok je třeba je dokládat znovu, na prodloužení víza není při splnění vyjmenovaných podmínek právní nárok a proti jeho neudělení se nelze odvolat.

L. Sládková, IOM: Přece, jak já se chci integrovat do společnosti, kde jsem se rozhodl žít, když, s odpuštěním, potupně každý rok prokazuju všechno; vím, že kdykoli přijdu pozdě, kdykoli se přestěhuju, tak budu mít problémy s tím, že musím zase sehnat od majitele bytu či domu nové papíry, že tam bydlím legálně, že všechno mám v pořádku, že jsem zaplatil daně, a tak dále a tak dále, a nemůžu si být jist, že mi to vízum prodlouží?

34.
Povolení k pobytu je vázané na trvání důvodu, na základě kterého bylo vydáno. Nejčastěji uváděnou souvislostí tohoto ustanovení cizineckého zákona, je vázanost pobytu na zaměstnání. Skončí-li cizinci nečekaně pracovní poměr, skončí tak i jeho pobyt na území ČR. A protože lze žádost o nové vízum podat pouze na zastupitelském úřadě ČR, musí cizinec vycestovat - a pokud se na cizince vztahuje v sousedních zemích vízová povinnost, musí jet zpět do země svého původu.

Zástupce PPU: A víme dobře, že když se omezuje počet pracovníků, tak samozřejmě se propouštějí nejdřív cizinci a tak dále. A ty lidi nejsou ničím chráněni, nemají žádnou jistotu, to znamená, že jakmile přijdou o práci, je zrušen dlouhodobý pobyt a nastává ta situace, kterou jsem popsala, většinou si to nemohou, jet někam, zařídit.

35.
Zejména tato nejistota vede cizince k tomu, aby se pokoušeli co nejdříve získat trvalý pobyt. Podle respondentů tedy často není snaha o získání trvalého pobytu odrazem touhy cizince trvale žít na území ČR, ale projevem potřeby dosáhnout pobytové a právní jistoty, zjednodušit řešení každodenních situací a také získat určitou důstojnost (status cizince s trvalým pobytem umožňuje žít v ČR s menším množstvím povolení na cokoli - a neustálé shánět potvrzení a povolení je často za nedůstojné považováno). V době sběru výzkumných rozhovorů platilo ustanovení cizineckého zákona, podle kterého bylo možné trvalý pobyt získat po desíti, případně po osmi letech nepřerušeného legálního pobytu na území ČR na vízum nad 90 dnů (zkrátit tuto lhůtu lze například sňatkem s českým občanem, z důvodů "hodných zvláštního zřetele" či z humanitárních důvodů).[11] To byla velice dlouhá doba, a tak respondenti uváděli, že se setkávají s různými strategiemi cizinců, jak formálně splnit podmínky pro okamžité získání trvalého pobytu, a tím urychlit získání jistějšího statusu.

Zástupce CIC: Je i dost lidí, kteří o získání toho trvalého pobytu usilují zcela pochopitelně všemožným způsobem: jako vznik sňatku s lidma, který by si jindy nevzali, a doznávání otcovství k různým dětem a takovými věcmi, ale to zapojení do života, tak jako stoprocentně si myslím, že nevyjádří.

36.
Pobytové podmínky zjevně rozdělují cizince na dvě výrazné skupiny, jejichž práva a možnosti zapojit se do života společnosti jsou zásadně odlišné. Cizinci s trvalým pobytem mají jasnou pobytovou perspektivu a jejich status jim dává v podstatě stejné možnosti například v oblasti zaměstnání a přístupu k institucím sociálního státu jako občanům ČR. Cizinci s pobytem na vízum nad 90 dnů mají podle respondentů pobyt v ČR velice nejistý, a to až do té míry, že to může zmenšovat ambice cizinců se do společnosti integrovat.

L. Sládková, IOM: Jak můžeme po člověku chtít, aby byl integrován a aby se tím sám aktivně zabýval, když on každý rok neví, jestli mu to vyjde?

37.
Participace na životě v ČR u cizinců s pobytem na vízum je z hlediska respondentů omezená a nejistá - zejména proto, že nezáleží pouze na cizincích, jestli jim bude pobyt prodloužen, a že doba nejistého pobytu trvá neúměrně dlouho. I z důvodů, které cizinci nemají možnost ovlivnit, se mohou dostat do situace, kdy budou muset ze země vycestovat. Nemožnost či neochota vycestovat - protože nemají dostatečné finanční prostředky, vízum do okolních států nebo protože se bojí, že již nedostanou další vízum k pobytu v ČR - vede mnoho cizinců k tomu, že v ČR zůstanou i nelegálně. Tímto krokem ale v podstatě ztrácejí možnost svou situaci za současného pobytu napravit a hrozí jim správní vyhoštění na několik let.

38.
Přestože se v koncepci integrace cizinců hovoří o osobách s trvalým pobytem a s vízem nad 90 dnů, které na území ČR pobývají déle než rok, jako o její cílové skupině, praxe je z hlediska respondentů jiná. Cizincům s trvalým pobytem jejich status integraci do společnosti umožňuje; cizincům s pobytem na vízum většinou ne - jejich pobyt je považován za dočasný a má být ukončen odchodem ze země. Zejména cizinci s vízem za účelem zaměstnání byli popisováni jako lidé, kteří jsou zcela závislí na trvání zaměstnání, a tudíž potenciálně ohrožení ukončením pobytu. Jedině lidé, kteří mají pracovní místo dobře zajištěné nebo pobývají v ČR za účelem podnikání (i když je třeba jejich hlavní ekonomickou činností zaměstnání a živnost mají pouze z důvodu pojištění pobytu), nejsou nejistotou pobytu tak ohroženi: mají důvod pobytu do větší míry ve svých rukou.

39.
Kromě přísných pravidel, která zakotvuje cizinecký zákon, hovořili respondenti jako o specifickém problému o cizinecké policii. Z jejich hlediska je jednání policistů často nevstřícné, represivní a k cizincům bezohledné (organizace práce vedoucí k dlouhým frontám, nedostatečné informování cizinců). Cizinecká policie není podle respondentů službou, jak má v názvu, a neutrálním administrátorem cizinecké agendy, ale spíše reprezentantem moci nad cizinci. Zákon o pobytu cizinců jí přitom ukládá úkoly oba.

40.
V literatuře o integraci se v souvislosti se strukturální integrací často diskutuje o tématu naturalizace a jejím faktickém a symbolickém působení na přijímající společnost (Bauböck 1994). Pro naše respondenty však bylo toto téma zcela marginální. Z jejich hlediska je velkým problémem cizinců, jak vstoupit na území ČR a jak na něm legálně pobývat. Získání českého občanství je až zpětným oceněním ohodnocení předcházející integrační snahy - je to tedy třešnička na dortu, nikoli základ či nástroj integrace.

41.
Ze strukturálního hlediska zapojení imigrantů do společnosti je podle citovaných autorů důležitá i jejich eventuelní politická participace - a to na celostátní nebo lokální úrovni. Toto téma však nebylo v rozhovorech vůbec zmiňováno - kromě poměrně rutinního jmenování rozdílu mezi občanem a cizincem s trvalým pobytem, který spočívá právě v absenci volebního práva cizinců. Respondenti zřejmě skutečnost, že v ČR chybí jakákoli politická rovina účasti imigrantů na veřejném životě, akceptují nebo ji v tomto období vývoje podmínek života cizinců v ČR nepovažují za palčivé téma integrace. Imigranti nemají v ČR žádné politické zastoupení (vlastní stranu, stranu, která by téma integrace cizinců vnášela do veřejné debaty, případně integraci podporovala) mimo jiné právě proto, že nemají aktivní ani pasivní volební právo, a to ani na lokální úrovni. To vypovídá o tom, že jejich skupinová identita není na politické úrovni uznávána, že imigranti nemohou ve veřejném politickém prostoru zastupovat sami sebe jinak než prostřednictvím institucí občanské společnosti, jako jsou sdružení a spolky.

42.
Co je tedy podle respondentů integrace na strukturální úrovni? Důstojný přístup k legálnímu pobytu v ČR, jehož perspektivu může cizinec sám ovlivnit. Pravidla získání legálního pobytu mohou být přísná, ale musí být jasná a transparentní. Jejich neúmyslné a drobné porušení by nemělo být trestáno stejně striktně a v důsledcích fatálně jako pokus o podvod. Zákon o pobytu cizinců by měl více počítat s tím, že cizinci budou na území ČR zůstávat, a neměla by v něm být tak zdůrazněna přechodnost jejich pobytu.

Sociálně-ekonomická integrace

43.
Sociálně-ekonomická dimenze integrace obsahuje skutečnosti, které vedou k určitému druhu samostatnosti a nezávislosti cizinců. Bauböck (1994), když hovoří o nutnosti absence vztahu totální závislosti pro úspěšnou integraci, uvažuje závislost na rodině a závislost ekonomickou. Pro situaci v ČR je podle respondentů relevantní sledovat nezávislost v oblasti zaměstnání (ekonomické aktivity), v oblasti bydlení a nezávislost na zprostředkovatelích informací, které vedou k rozhodování a hodnocení vlastních šancí a možností cizinců. Orientace ve společnosti, obeznámenost s právními podmínkami, se systémem institucí, pochopení (a akceptování) základních sociálních vztahů vede k samostatnosti cizinců, kterou respondenti považují za další z podmínek integrace. Samostatnost je zde míněna jako stav, který člověku umožní zhodnotit své možnosti, okolní podmínky a aktivně plánovat své další životní kroky a rozhodovat o nich.

Práce

44.
Naprostá většina respondentů uvedla jako základ integrace trojici "jazyk, práce a bydlení". Z hlediska "práce", tedy ekonomické aktivity, která zajistí rodině nebo jednotlivci materiální podmínky k životu, jsou pro respondenty nejdůležitějšími integračními tématy nezaměstnanost azylantů, souvislosti právního postavení cizinců s vízem nad 90 dnů na území a nelegální situace cizinců v oblasti ekonomické aktivity.

45.
Zatímco z hlediska pobytu nerozlišovali respondenti mezi azylanty a cizinci s trvalým pobytem, u ekonomické aktivity tu jisté rozlišení vymezili. Z hlediska práva mají sice obě skupiny stejné podmínky: azylanti i lidé s trvalým pobytem mohou pracovat bez pracovního povolení a jejich zaměstnavatel nepotřebuje povolení k zaměstnávání cizinců. Azylanti ale mají podle respondentů obvykle problém práci najít - hlavní příčinou je jazyková bariéra, dále častá nemožnost doložit kvalifikaci, ale někdy také nepřiměřené představy azylantů o tom, jakou práci a mzdu pro sebe považují za adekvátní. Azylanti neodešli dobrovolně ze svých zemí, ale museli uprchnout. Často si nevybrali, že budou žít v ČR, naopak je to pro mnohé z nich zklamání, protože toužili žít v některé ze západnějších evropských zemí. Musejí se tedy vyrovnat jak se svou minulostí, tak s tím, že jejich příchod nebyl nijak připraven, a tudíž i ve své ekonomické aktivitě začínají bez jakéhokoli finančního a sociálního zázemí. Kromě osobních důvodů jsou příčinou nezaměstnanosti azylantů i faktory na straně přijímající společnosti: častá neochota zaměstnavatelů zaměstnávat cizince a v některých regionech i celkově vysoká nezaměstnanost.

46.
O cizincích s trvalým pobytem hovořili respondenti jen v případě, že se s nimi setkali při poradenské činnosti - tedy většinou pokud byli tito cizinci nezaměstnaní a pomocí NNO si chtěli najít práci nebo zlepšit svou šanci na zaměstnání. Znevýhodněnou skupinou se ukázali být hlavně ti cizinci, kteří přišli do ČR za účelem sloučení rodiny (tedy například manželka za manželem, staří rodiče), a sami tu nemají zaměstnání a často z tradičních kulturních důvodů nemají kontakt s okolním světem a žijí pouze v rodině nebo v rámci úzké komunity. Také tito lidé - pokud chtějí získat práci - často zjišťují, že k tomu nemají zejména jazykovou, ale ani kulturní kompetenci.

47.
Pokud respondenti hovořili o cizincích s vízem nad 90 dnů, za prvořadé pokládali téma provázanosti povolení k pobytu a legálnosti zaměstnání. Cizinec s vízem nad 90 dnů potřebuje povolení k zaměstnání, může obsadit volné pracovní místo, až když se ukáže, že jej nelze obsadit uchazečem z řad českých občanů, a jeho zaměstnavatel potřebuje povolení k zaměstnávání cizinců. Povolení k zaměstnání vydává úřad práce na konkrétní pracovní místo - změnit zaměstnání tedy znamená vyřídit si nové pracovní povolení a ani na den nebýt bez zaměstnání, protože tehdy by skončila platnost víza k pobytu. Cizinec s vízem za účelem zaměstnání je tedy vázán na své pracovní místo a jeho eventuelní změna musí být dobře připravena, aby neohrozila pobyt. Tento cizinec fakticky nemůže být ani nezaměstnaný - přestože ze svého platu platí odvody na státní politiku zaměstnanosti, jeho pobytový status mu bez práce neumožňuje zůstat na území ČR. Mnoho cizinců, kteří chtějí mít možnost změnit zaměstnání, řeší tuto situaci tak, že si zřídí živnost a požádají o vízum za účelem podnikání, protože pak nejsou závislí na zaměstnavateli a trvání pracovní smlouvy.

48.
Dalším důležitým tématem sociálně-ekonomické integrace je samotná (ne)legálnost zaměstnání. Ta se netýká pouze situace, kdy cizinec nemá pracovní smlouvu. Respondenti uváděli i další situace, kdy lze hovořit o nelegálnosti, například když: pracovní smlouva nemá všechny náležitosti podle platných právních norem; zaměstnavatel umožňuje tzv. "schwarz systém" (najímání pracovníků na živnostenský list místo jejich přijetí do pracovního poměru); jsou najímáni pracovníci přes zprostředkovatelské agentury, které nedodržují zákon; nebo dochází k porušování smluv ze strany zaměstnavatelů.

L. Sládková, IOM: [Jednak...] stát si vyrábí vlastní nelegální zaměstnance nebo nelegální migranty na území a za druhé si myslím, že velmi špatně, neefektivně, a možná bych řekla, i úmyslně neefektivně kontroluje ty zaměstnavatele.

49.
O tématu legálnosti hovořili respondenti vždy v souvislosti s gastarbeitery (tedy - implicitně - šlo zejména o občany zemí bývalého Sovětského svazu a východního bloku). Cizinci podle nich často přistoupí na nevýhodnou pracovní smlouvu (krátká nebo žádná dovolená, nízká mzda, rozdělení mzdy na "oficiální" a doplatek "na ruku"), protože o práci stojí, nemají možnost jinou práci sehnat, obávají se ukončení pobytu, nedokáží se bránit a nevědí, na koho se obrátit o pomoc a mohou-li se vůbec na někoho obrátit. Státní orgány zároveň pro cizince nejsou oporou v tom, že by kontrolou zaměstnavatelů pomáhaly uvedené nelegální situace napravovat.

L. Sládková, IOM: To jsou ty neuvěřitelné historky všech těch lidí, který přišli nelegálně za prací, aby uživili rodinu a připusťme, aby uživili půl vesnice, a jsou to ty stálé příběhy o tom, jak tři měsíce, dva měsíce, půl roku někde pracoval nelegálně a ten den, než měla přijít výplata, tak ho tam našla cizinecká policie. A když si představíte, že ten cizinec pracoval někde uprostřed lesa a sázel stromky, tak ta cizinecká policie tam přišla na objednávku. A v tu chvíli se stydím za to, že jsem Čech, protože to byl český zaměstnavatel, který než aby zaplatil, byť tu malou část, kterou jim za to dává, tak si tam pozval cizineckou policii.

50.
V ukázce je popsáno, jak policie využije informace od zaměstnavatele, aby přistihla nelegálně pracující cizince. Ale skutečnost, že ani onen zaměstnavatel neměl vše v pořádku, není českými úřady nijak reflektována (například na základě platné smlouvy by musel mzdu vyplatit, musel by nahlásit své zaměstnance na úřadě práce a ten by jej mohl kontrolovat). Ukázka dokumentuje jednu ze zkušeností respondentky, kdy je nelegálnost u cizinců trestána, ale na straně zaměstnavatele je vědomě přehlédnuta.

51.
Cizinci s vízem nad 90 dnů tedy mají přístup na český trh práce v několika ohledech omezený. Institut povolení k zaměstnání má chránit české občany, aby byli vždy upřednostněni při obsazování volného místa. Pokud jsou tito cizinci zaměstnáni, jsou pod tlakem, že na zaměstnání závisí jejich pobyt, a tak se mohou stát obětí manipulace či vykořisťování ze strany zaměstnavatele - a české úřady tomu podle zkušenosti respondentů účinně nebrání, i když často o problémech cizinců vědí. Cizinci s trvalým pobytem mají podle respondentů problém se zařazením na trh práce, zejména když přišli do ČR bez přípravy a bez předem zajištěné ekonomické aktivity (azylanti, rodinní příslušníci). Navíc mají obtíže s jazykovou komunikací a s prokazováním kvalifikace.

Bydlení

52.
V oblasti bydlení se cizinci také dělí na skupiny podle svých práv, a tedy i možností účasti na různých segmentech trhu s byty. Všichni cizinci mají možnost si byt pronajmout. Podle výpovědí se však často setkávají s neochotou majitelů pronajímat byty cizincům, zejména z obavy, že byt zničí. A ti, kteří se nebojí, se zase snaží nastavit vyšší cenu nájmu i kauce, než jakou by požadovali po příslušníkovi majority. Tato neochota či strach se týká zejména cizinců "z východu".

53.
Ne všichni cizinci mají možnost si pořídit nemovitost do osobního vlastnictví - to mohou podle devizového zákona pouze cizinci s trvalým pobytem a azylanti. Ustanovení zákona lze však obejít a nemovitost koupit na firmu - což ovšem není varianta dostupná pro každého. To, že si cizinci většinou musejí pronajímat byty a akceptovat přemrštěné ceny, považovali respondenti za nedůstojné a protiintegrační.

54.
Azylanti, kteří vstoupili do Státního integračního programu pro azylanty (SIP), mají možnost získat nájem v obecním bytě za regulované nebo jen mírně vyšší nájemné. SIP je program, který má azylantům umožnit získat bydlení právě formou nájmu obecního bytu (obec za to získá státní dotaci) nebo formou příspěvku na nájemné po dobu pěti let. Program však z více důvodů (zejména proto, že obce nemají dost bytů, aby uspokojily všechny zájemce o nájemní bydlení; a administrace příspěvku na nájemné je zase velice složitá) nezaručuje azylantům, že bydlení získají, anebo na něj velice dlouho čekají. Podle respondentů je SIP neefektivní nejen proto, že není pro všechny azylanty, ale také proto, že někteří azylanti pouze pasivně čekají na vidinu obecního relativně levného bytu, spoléhají se na program a sami si bydlení nehledají.

55.
Přístup imigrantů na trh s byty je opět omezený. Pouze někteří mohou koupit nemovitost, ostatní musejí hledat pronájem, který je - částečně i kvůli dosud neuvolněnému trhu s byty v ČR - finančně nevýhodný. SIP, který je příkladem dosud jediného speciálního integračního opatření zaměřeného na nějakou skupinu cizinců, je podle respondentů také málo účinný a vede tomu, že se jeho klienti spoléhají na systémové opatření a opouštějí osobní aktivitu. Podle respondentů není na státu, aby řešil problémy bydlení cizinců, ale měl by spíše narovnat všeobecné možnosti přístupu k bydlení - tedy například podporovat rozvoj trhu s nájemním bydlením.

Čeština

56.
Nespornou podmínkou integrace je podle respondentů zvládnutí domácího jazyka ze strany imigrantů. Schopnost hovořit česky má větší důležitost než jen jako nástroj pro každodenní komunikaci s ostatními lidmi. Je podmínkou jak pro získání zaměstnání, tak celkovou orientaci ve společnosti, v systému úřadů a jejich propojení. Bez znalosti češtiny nelze pochopit názvy ani obsah dokumentů a procedur.

57.
Respondenti se někdy setkávají se situací, že cizinec se podle jejich názoru dostatečně nesnaží česky naučit. Zejména lidé ze zemí bývalého Sovětského svazu se - podle respondentů - velmi spoléhají na podobnost češtiny a ruštiny, a tak mají pocit, že jim jejich ruština s příměsí češtiny stačí. Takoví lidé jsou ale pak velice omezeni při hledání zaměstnání na nekvalifikované profese nebo na práci pouze s krajany.

58.
Jazyk si obvykle osvojí nejlépe děti, na které se vztahuje povinná školní docházka. Děti se ve škole celkově kulturně integrují do většinové společnosti. To však na druhé straně podle respondentů znamená, že z nich budou cizinci už jen podle pasu - děti často umí jazykem země původu pouze hovořit, ale psát ne, a celkově jsou plně vrostlé do života v ČR. Zatímco pro rodiny azylantů a cizinců s trvalým pobytem to může být jen dobrá zpráva, pro cizince s vízem nad 90 dnů to může znamenat problémy: rodina s tímto druhem víza musí počítat s alternativou, že nebude moci v ČR dále pobývat. Na druhé straně pro děti už není odchod z ČR návratem někam "domů", ale je to naopak odchod do cizí země, se kterou často nemají už vůbec nic společného a kde budou cizinci zase ony. Tato představa, co by mohla eventuelní neplánovaná migrace znamenat pro děti, jejich školní docházku a celkový vývoj, je pro mnoho cizinců stresující. I respondenti tento fakt uváděli jako další nevýhodu nejistoty pobytu cizinců s vízem nad 90 dnů.

Orientace ve společnosti

59.
Vcelku logickou součástí a podmínkou integrace (reflektovanou už sociologickými klasiky, viz např. Schutz 1964) je schopnost cizinců orientovat se v nové společnosti, znát prostředky, kterými člověk může naplňovat své cíle, vyznat se v institucích (veřejných i soukromých) a znát svá práva a povinnosti. Orientace cizinců v českém prostředí je obecně respondenty hodnocena jako velice špatná a akcentují při svém hodnocení zejména nedostatečné informování cizinců ze strany státu a jeho institucí.

Zástupce SOZE: Neví, kam má jít, neví, na co má právo, na co nemá právo. A často to může vést až k tomu, že, neříkám, že přímo porušuje zákon, ale že třeba, já nevím, že se hned nepojistí na zdravotní pojištění, musí to potom doplácet a je to zbytečný problém.

60.
Cizinci často mají základní informace o svém aktuálním postavení (jak vyřídit prodloužení víza, jak zařídit zdravotní pojištění), ale jakmile by nastaly nějaké problémy nebo by chtěli něco změnit, nemají odkud čerpat veřejně dostupné a srozumitelné informace. Respondenti kritizovali, že neexistuje žádná přehledná informace pro cizince, kde by byla představena Česká republika a postavení cizinců a kde by bylo možno najít odpovědi na většinu otázek a praktických problémů. Některé organizace sice vydávají své vlastní brožury, které rozdávají svým klientům, ale z výpovědí vyplývá, že by si respondenti přáli, aby informace pro cizince o pravidlech jejich pobytu v ČR byly oficiální, transparentní a aktivně nabízené státem. Dokonce ani existující webová stránka www.domavcr.cz, kde jsou praktické informace pro cizince, nebyla uváděna jako využívaný a známý zdroj spolehlivých informací.

61.
Příčinou obtížné dostupnosti informací pro cizince může být i neprůhlednost a nesrozumitelnost norem, které se týkají cizinců. Je-li systém nesrozumitelný, těžko se o něm poskytuje stručná, jasná a prakticky použitelná informace.

L. Sládková, IOM: Ti cizinci v daném případě mají naprosto fatální nedostatek informací. To znamená, všechno se dá najít v zákonech, ale ty zákony jsou psané, jak sami víme, jazykem, který je mnohdy nesrozumitelný i nám, Čechům, a ti cizinci skutečně nevědí, v jakém poli se pohybují.

62.
Cizinci jsou proto odkázáni na to, že jim někdo poradí nebo pomůže řešit obtížnou nebo i velmi banální situaci. Jen málo cizinců ví o tom, že existují bezplatné poradenské NNO, na které se lze obrátit. Téměř každý ale ví, že se může obrátit na nějakého známého nebo na cizineckou zprostředkovatelskou firmu. Ty mohou být jak seriózní a poskytovat dobré služby, tak nekorektní nebo neschopné, draze prodávat banální nebo jednoduché rady a služby nebo požadavky klientů vůbec neplnit.

63.
Nepřehlednost podmínek pro cizince vnímají respondenti jako projev uzavřenosti české společnosti a tvůrců cizineckého práva vůči cizincům. Je to pro ně také náznak - pro některé i důkaz - celkové neujasněnosti přístupu k cizincům, která se projevuje mimo jiné právě zamlžováním pravidel.

64.
Vedle informací, které lze předat například brožurou nebo poradenstvím, hovořili respondenti také o orientovanosti ve společnosti, která spočívá v pochopení uspořádání základních sociálních vztahů a systému autority. Jde například o vztahy v rodině, postavení manželů, vztah dětí a rodičů, vztah učitele a žáka, úředníka a občana a další vztahy, které mohou být v ČR zcela odlišné od těch, které jsou v zemi původu imigranta. Vedle tohoto pochopení je schopnost odlišit vlastní tradice a tradice přijímající země - teprve reflektovaná schopnost používat správné, tedy situaci adekvátní, chování umožňuje cizincům obstát v každodenních situacích.

Zástupce PPU: Integrovaný člověk už dokáže rozlišit třeba rozdíly svých tradic a zvyklostí s tím, co je běžný tady. Takže třeba nenarazí v tom smyslu, že se zachová tak, jako mu to bylo vlastní ve vlasti, jelikož ví, že u nás se to třeba považuje za neslušné, za nevhodné, za nediskrétní nebo něco takového.

65.
Tato míra integrace je však podle respondentů dostupná spíše až pro druhou generaci cizinců, která má možnost v českém prostředí vyrůstat a chodit do českých škol. První generace získá většinou pouze informace, které lze získat teoreticky. K její akulturaci nebo re-socializaci nedochází, a to zejména pokud se jedná o lidi, kteří pocházejí z velmi odlišné kultury.

66.
Orientaci ve společnosti spojují respondenti někdy pouze s ovládnutím češtiny, většinou se ale shodují, že je k ní potřeba poznání, pochopení a přizpůsobení se systému společnosti a jejím kulturním zvyklostem. To pak může vést k samostatnosti cizince, tedy ke schopnosti nejen se vypořádávat s problémy, ale také aktivně rozvíjet své možnosti, plánovat a ovlivňovat svůj život v rámci české společnosti.

67.
Z hlediska respondentů je pro sociálně-ekonomickou integraci podstatné, aby cizinci ovládali jazyk nejen tak, aby byli schopni základní komunikace, ale primárně aby se mohli uplatnit na českém trhu práce. Znalost jazyka hostitelské země není respondenty považována za součást integrace kulturní (jak je tomu například u citovaných autorů), ale za zásadní podmínku integrace ekonomické. Nikdo z respondentů při uvádění dobrých příkladů integrace nehovořil o žádných specifických profesích vykonávaných v českém prostředí cizinci nebo o širším spektru činností, které by bylo možno vykonávat bez znalosti jazyka. Práci a pobyt výlučně v rámci skupin cizinců (např. stavební dělníci, obchodníci, kteří jsou v kontaktu pouze s cizinci) nepovažují respondenti za projev začlenění do společnosti.

Sociální integrace

68.
Sociální dimenzi integrace jsem záměrně vyčlenila jako samostatné téma, neboť chci odlišit zákonná a institucionální nastavení podmínek pro cizince od interaktivní a každodenní dynamiky jejich přijetí ze strany majoritní populace. Zatímco dimenze sociálně-ekonomického začlenění odkazuje podle mého více k rovině institucí a organizací a k přístupu cizinců do makro-struktur společnosti - jako jsou trh práce, trh s byty, sociální stát, systém vzdělávání - sociální integrace je oblastí, která se týká uznání odlišnosti, konkrétní mezilidské komunikace, vzájemných vztahů imigrantů a majority (na rovině skupinové i individuální) a přístupu jak majority, tak imigrantů k integraci jako ke společnému životu v jednom prostoru. V rámci sociálního aspektu integrace lze sledovat, zda obě strany přistupují k integraci jako k procesu vyžadujícímu vstřícnost a aktivitu všech aktérů, protože integraci pojímají jako společný úkol, nebo zda je součástí integrace spíše vymezování a utvrzování hranic mezi nespolupracujími stranami.

69.
Respondenti hovořili hlavně o potřebě otevřenosti majoritní společnosti, o ochotě majority "dát imigrantům šanci" a o charakteru komunikace s majoritou, který by se dal nazvat partnerským přístupem. Komunikace a kontakt s majoritou jsou pro cizince často problémové, zejména pokud jsou cizinci vizuálně odlišní. Důvodem je podle respondentů nedostatek dobrých nebo neutrálních osobních zkušeností a naopak mnoho mediálních "důkazů" o negativních jevech souvisejících s migrací a cizinci, které podporují udržování negativních stereotypů.[12]

L. Sládková, IOM: Tady byl takový zvláštní matematický příklad nebo taková rovnice, že co cizinec to uprchlík a co uprchlík to kriminálník. Já tedy pevně doufám, že už to tak není... Ale asi bych se měla takovým tím normálním příkladem přesvědčit o tom, že ten člověk, který žije vedle mě a jmenuje se třeba Abduláh [...], tak že to je člověk, který se chová úplně stejně jako já, a není potřeba k němu přistupovat jiným způsobem a s nějakými předsudky.

70.
Českou společnost hodnotili respondenti jako uzavřenou vůči cizincům, jako společnost, která nedává imigrantům šanci - šanci být českým prostředím přijat, najít si práci, nesetkávat se s předsudky, začlenit se do sousedské komunity, zachovávat své tradice. Toto "dání šance" lze interpretovat jako apel na to, aby společnost dala imigrantům aspoň možnost ji přesvědčit. Vůbec se tady nehovoří o vzájemnosti či reciprocitě vztahu, o oboustranně vnímaném soužití - cizinci zatím musejí podle respondentů všechny okolo sebe jednostranně přesvědčovat a někdy dokonce proti odporu. Česká majorita je ve výpovědích zpodobněna jako statická a značně slepě trvající na zachování své dosavadní monolitické podoby, do které se cizinci příliš nehodí.

71.
Sociální vztahy a komunikace by měly překračovat hranice mezi cizinci a majoritou. To je podle respondentů důležité kritérium pro stanovení, zda je cizinec integrován. Přitom z rozhovorů vyplývá, že právě vztahům, kontaktům a známostem uvnitř skupiny cizinců dávají cizinci přednost i větší důvěru než vztahům se zástupci majority (tak se ovšem chová i majorita). Respondenti hlavně mluvili o předávání informací mezi cizinci: hodnota informace se zakládá hlavně na tom, od koho pochází, a ne na tom, jestli je kvalitní, úplná či platná. Také proto zřejmě nejsou příliš účinné snahy oslovit cizince například pomocí letáků na nástěnkách nebo prostřednictvím internetu. Daleko účinnější pro šíření informace je, když nemusí hranici mezi cizinci a majoritou překračovat.

72.
Když respondenti hovořili o přijetí cizinců ze strany majority, reprezentovaly jejich příklady většinou tlak společnosti na asimilaci cizinců, tedy na co největší přizpůsobení a zmenšení rozdílů mezi nimi a "domácími".

Zástupce PPU: Zase opačně, třeba ti uznaní uprchlíci dostali byt někde ve vesnici a ta vesnice je třeba nebyla, nebo městečko nebylo ochotný moc ty cizince přijmout. A jestliže se ukázalo, že ti lidé jsou pracovití, čistotní, posílají děti do školy, třeba ten muž, já nevím, si s nimi zajde na fotbal nebo do hospody, tak najednou se ukázalo, že je ta obec ochotná přijmout i další. Jestliže tam ten člověk nezapad', tak konec.

73.
Ukázka dokumentuje, které vlastnosti se od cizinců vyžadují: pracovitost a čistotnost - zde se téměř nelze vyhnout asociaci s častým stereotypním pohledem Čechů na Romy. Nepracovitost, nečistotnost i neposílání dětí do školy jsou vlastnosti, které charakterizují lidi sociálně slabé a žijící na okraji společnosti hlavně z ekonomických důvodů. Cizinci, aby byli přijati do většinové společnosti, se podle respondentů nesmějí ničím podobat žádné tradičně neintegrované skupině. Další kladně hodnocené jednání, tedy zajít na fotbal či do hospody, lze interpretovat jako očekávání majority, že cizinec nějak prokáže svou aktivitou snahu přiblížit se modelu kulturního chování společnosti, do které se chce zařadit. Zároveň jsou fotbal i hospoda prostory veřejné - cizinec by se měl tedy ukazovat, nikoli skrývat.

74.
Legitimnost tohoto uchopení vztahu cizinců a majority pomocí skrývání (se) a zveřejňování (se) cizinců lze sledovat i na tom, jak respondenti hovořili o komunitách cizinců a o spolcích cizinců.

75.
Slovo "komunita" se objevuje v rozhovorech ve dvou základních významech. Prvním se míní všichni příslušníci jednoho etnika nebo státního občanství, kteří žijí na území ČR. Tato interpretace slova "komunita" je použita i v textu Zásad koncepce integrace cizinců a je v diskurzu kolem integrace cizinců v ČR běžně používána.

76.
Druhý význam tohoto slova odkazuje ke skupině lidí stejného etnika nebo státní příslušnosti, kteří se většinou vzájemně znají a preferují vzájemné kontakty před kontakty s majoritou nebo jinými komunitami. Tito lidé často společně sdílejí a definují svůj vztah k ČR. Zatímco respondenti popisovali některé komunity jako otevřené a zaměřené na integraci svých příslušníků do hostitelské společnosti (uvedeni byli například občané Běloruska), jiné jsou považovány za uzavřené. Ty se pak spíše vyhýbají neformálnímu nebo nestrukturovanému kontaktu s majoritou nebo k němu - i z jazykových důvodů - ze svých řad volí prostředníka (jako příklad byli uvedeni občané Vietnamu). Život členů takové komunity se pak odehrává hlavně v jejím rámci.

Zástupce SOZE: Třeba dám příklad špatné integrace nebo něčeho: to je třeba vietnamský etnikum, jo, to není integrace [...]. Jsou, je pár příkladů, pár škol, kde teda jsou vietnamský děti, perfektní, nebo kde děti chodí do školy a tak dále, ale ta komunita, já nevím, já si jako... já se přiznám, že to ve mně trošku budí strach, taková ta uzavřenost té komunity. Ale na druhé straně, já jim, to se nedá jim vyčítat, protože zase ta většinová společnost by je nepřijala.

77.
V ukázce respondent říká, co není integrace: uzavřenost komunity a oddělení jejích členů od většinové společnosti. Uzavřenost může vzbuzovat xenofobii - z uzavřenosti jde strach. Hned ale dodává, že si toto oddělení od majority jmenovaná komunita možná nezvolila jako způsob života v ČR, ale že je vyvoláno předpokládaným nebo skutečným nepřijetím ze strany majority.

Když chtějí cizinci normálně uspokojovat svoje kulturní potřeby, tedy být spolu, mluvit vlastním jazykem, pěstovat zvyky svého národa nebo etnika (a sdružovat se do spolků nebo skupin), hned to lidi (Češi) interpretují jako uzavírání se do komunit. I když to tak ti cizinci nemyslí, společnost je tak vidí a zazlívá jim to. Hned říká: "No, ti cizinci se uzavírají." (terénní poznámky B. T., záznam rozhovoru se sociální pracovnicí jedné NNO, která je sama cizinka, leden 2006)

78.
Úryvkem ze svých terénních poznámek chci podpořit hypotézu, že charakterizování komunit jako uzavřených může být způsobeno nebo zásadně zesíleno pouze pohledem majority na imigranty. Nepochybně k tomu přispívá i jazyková nekompetence dospělých imigrantů, zvláště ze zemí, kde se nehovoří slovanskými jazyky. Komunity imigrantů se zdají většinové společnosti uzavřené, protože jim není rozumět, ale zároveň proto, že od majority nedostávají příležitost kontakty navázat, že se s nimi ve společnosti nepočítá. Přirozené tíhnutí lidí stejného jazyka a kultury k sobě se pak může v reakci na přístup společnosti zesílit a změnit v život v uzavřené komunitě a segregaci. Na základě výpovědí respondentů se ukazuje rozporné očekávání, které má majorita ve vztahu k cizincům: na jednu stranu od nich chce, aby se neuzavírali, aby byli "čitelní", na druhou stranu ale sama staví vzájemným kontaktům bariéru, kterou cizincům neumožňuje překračovat.

79.
Komunity byly také zmiňovány jako "záchranná síť" pro lidi, kteří se o sebe nejsou schopni ekonomicky postarat. V komunitě je možno podle respondentů najít jak finanční, tak sociální podporu. Tato charakteristika komunity jako záchovné skupiny, která mobilizuje síly, aby ochraňovala, resp. zachraňovala své příslušníky, může také přispívat k představě, že komunita cizinců je uzavřený svět sám pro sebe.

80.
Spolky cizinců byly prezentovány spíše jako opak (uzavřených) komunit - spolek je pojímán jako legitimní způsob projevení národní identity, téměř jako symbol obrácení se k veřejnosti. Členové spolků byli navíc prezentováni jako lidé, kteří neřeší žádné integrační "problémy", tedy potíže související s legálním pobytem nebo ekonomickou aktivitou.

Zástupce CIC: Ty různé krajanské národní spolky a tak dále, ty podle mého vesměs vedou, ne teda, že by měli občanství nebo možná někteří z nich, ale spíš lidé, kteří jsou jako v pohodě.

81.
Spolek je až něco jako volnočasová aktivita, při které lidé projevují svou snahu o zachování návaznosti na svou kulturu a tradice. Spolková činnost byla prezentována jako legitimní způsob, jak předávat identitu a kulturu dalším generacím.

Zástupce CIC: Nehodlaj se ztratit v tom životě v České republice až natolik, že by zapomněli oni sami a pro své děti, kdo vlastně původně jsou.

82.
Komunita cizinců a spolek cizinců stojí tedy v opozici: komunita je uzavřená, spolek otevřený; ve spolku se pracuje, do komunity se člověk uchyluje; v komunitě někteří bojují o přežití, spolek kulturně žije; uzavřenost komunity je vnímána negativně, kulturní prezentace spolků pozitivně nebo neutrálně jako jiné koníčky. Podíváme-li se na dichotomii spolek-komunita opět jako na možnou reprezentaci pohledu majority na cizince, pak vidíme, že na společenských aktivitách cizinců se cení, když jsou veřejné, čitelné a organizované v rámci institucí, které jsou pro majoritu tradiční - tedy spolky a sdružení. Spolkovou činnost prezentovali respondenti jako dobrý příklad integrace, kdežto uzavření do komunit jako ne-integraci.

83.
Shrnu-li obraz, který respondenti podali, pak je z hlediska pohledu majority pro přijetí cizinců důležité, aby se neuzavírali do komunit a aby se nesrozumitelně neodlišovali od majoritní společnosti. Odlišnost cizinců je přijatelná v podobě, v jaké ji majorita zná (tedy na úrovni spolků a prostřednictvím formální veřejné prezentace), už méně jako věc každodenního žití a neformálního vyjadřování své odlišné identity. Majorita se příliš po informacích o cizincích nepídí. A vyvstala hypotéza, zda dokonce z toho, že o nich mnoho neví, neusuzuje, že jsou cizinci uzavření. Cizinci, aby byli přijati, by se měli chovat tak, jak odpovídá představě majority.

Akceptujeme nevýhody a omezení cizinců

84.
Další souvislostí sociální dimenze integrace, která se projevovala v rozhovorech, byla akceptace nevýhod a omezení cizinců a zneužívání jejich neinformovanosti a labilního právního postavení ze strany majority. Cizinci jsou omezeni na základě svého právního statusu (již zmíněné veřejné zdravotní pojištění, koupě nemovitostí, obtíže změnit zaměstnání). Mnohá jiná omezení, o kterých respondenti hovořili (například obtíže dostat úvěr v bance, vyšší ceny pro cizince, odmítání pronajmout cizinci byt), však nejsou založena na žádném zákoně, ale spíše na předpokladu, že když je někdo z jiné země, tak musí přijmout fakt, že zacházení s ním bude odlišné. Dokonce z výpovědí vyplývá, že majorita vnímá cizince jako člověka, u kterého je normální, že jeho možnosti jsou omezené, že nemůže to, co ostatní. Tomu odpovídaly i příběhy o zneužívání postavení cizinců - již uváděné nevýhodné nebo neexistující pracovní smlouvy, nevyplácení dohodnuté mzdy, neplnění dohod o zprostředkování služeb nebo rad ohledně pobytu ze strany zprostředkovatelských agentur.[13] Odlišné zacházení bylo vždy zmiňováno jako omezení a situace, o kterých respondenti hovořili, vždy byly pro cizince nevýhodné nebo limitující.

85.
Součástí významu slova "cizinec" je také podle respondentů očekávání, že cizinec zase odjede domů, že se vrátí, odkud přišel.[14]

Zástupce CIC: Když je někdo cizinec, tak se taky očekává, že jako, že vypadne někam, [...] že se vrátí do té své vlasti.

86.
Tento předpoklad ale znamená, že cizinec nějakou vlast po celou dobu pobytu v ČR má a že se do ní vrátit může. To je ovšem málo realistická představa. Uváděla jsem souvislosti povinné školní docházky pro děti imigrantů, které mají vztah k rodnému jazyku zprostředkován pouze rodiči a jejich známými - pro ně žádný "návrat" není možný. To, že imigranti udržují vztahy s příbuznými v zemi původu, že je o prázdninách a svátcích navštěvují, nelze zaměňovat za udržování možnosti návratu jako rychlého a bezproblémového zařazení zpět do všech struktur společnosti země původu.

87.
Představa cizince, který legitimně nemá stejné možnosti ve společnosti jako čeští občané a od kterého se očekává, že se dříve nebo později vrátí domů, má ovšem vypovídací hodnotu ve vztahu ke zkoumání pojetí integrace v Čechách. Pozice cizinců ve společnosti se tady ukazuje jako jejich přechodné "strpění" na území, při kterém je v pořádku, když jim nejsou dostupné všechny struktury sociálního státu a společnosti. Integrace by podle této představy nebyla trvalým zařazením do společnosti - nebo aspoň ne takových cizinců, jací jsou, ale až poté, co se změní tak, jak by si představovala majorita, a rysy své skupiny budou připomínat pouze kontrolovaně, jako koníčka po práci.

Identifikační integrace

88.
K integraci do společnosti patří jedna důležitá složka, kterou teoretické studie často nezmiňují - a to je subjektivní pocit integrovanosti. Korac (2003) kritizuje, že integrace imigrantů je často v literatuře i politické praxi pojímána jako "top-down" proces, tedy jako uplatňování či nařizování konkrétních nástrojů sociální politiky a práva, aniž by se reflektovalo, jak integraci vnímají sami imigranti. V kapitole o konceptualizaci integrace je to také viditelné: prostor věnovaný subjektivnímu vnímání integrace, a to ze strany majority i ze strany imigrantů, je malý. O majoritě a jejím "pocitu" z imigrantů se nehovoří vůbec. Pocit integrovanosti imigrantů uvádí jako důležitý Heckmann (1999).

89.
Přitom tato dimenze je z hlediska našich respondentů považována za důležitou a je v rozhovorech výrazně zastoupená. Respondenti často zmiňovali důležitost toho, že společnost imigranty "přijme", že oni pocítí šanci či nabídku na život v české společnosti. Většinou šlo ale o formulace ideálu, a ne o popis konkrétních zkušeností respondentů. Pocit integrovanosti závisí podle respondentů na naplnění všech uvedených dimenzí integrace, ale zejména té sociální. Ta totiž také ovlivňuje osobní přístup imigrantů k integraci a subjektivní vnímání sebe sama v přijímající zemi. Pro imigranty je důležité, jak definují, kde jsou doma.

Zástupce ČKCH: Ví, že tady zůstane natrvalo, že asi se nevrátí, nechce se vrátit, ale prostě nový domov to není, no.

90.
Důležité pro pocit integrovanosti je nalezení subjektivního vztahu k nové zemi pobytu a zároveň vyrovnání se se vztahem k zemi původu. Imigranti uvažují často o domově a o tom, že by se tam chtěli vrátit, a proti tomu staví důvody, proč chtějí zůstat zde. Je to spíše psychologická otázka, jejíž zodpovězení ale ovlivňují možnosti, které imigranti mají v přijímající zemi, a to možnosti zákonné i neformální.

91.
Respondenti hovořili o aktivitě a zájmu o integraci ze strany imigrantů. Na aktivitě a dynamice přístupu cizince podle nich většinou závisí i jeho sebehodnocení a spokojenost se sebou samým a se svým postavením ve společnosti. Společnost podle respondentů akceptuje takové imigranty, kteří na své integraci aktivně pracují a jazykem i jednáním se přibližují představám majority o cizincích, tedy že příliš ničím nevybočují a přijmou pravidla naší společnosti. Imigranti, kteří jsou nespokojeni, buď nejsou schopni naplnit představy majority (protože se například nemohou zbavit nějaké dané odlišnosti), i když se o to snaží, nebo jsou nespokojeni proto, že se na základě svého pobytového statusu (většinou azylu) chtějí více spoléhat na sociální systém než na sebe. Ten ale v ČR neumožňuje příliš vysoký standard života, a tak tito imigranti na základě srovnání (například s příbuznými v zahraničí) Českou republiku odsuzují za neschopnost je integrovat a pomoci jim. Zde někteří respondenti uváděli, že existence integračního programu SIP, který není příliš účinný v tom smyslu, že nepokrývá rychle a efektivně všechny oprávněné beneficienty, vede spíše k pasivitě lidí a ke spoléhání se na program a na čekání - až se díky programu jejich situace zlepší, budou českou společností "integrováni", aniž sami vyvinou nějaké podstatné úsilí v tomto směru.

92.
Protože respondenti pracují pouze s určitou skupinou cizinců, zůstává identifikační rovina integrace naplněna hlavně tématem aktivity lidí, kteří mají možnost využívat nástrojů sociálního státu a pomoci NNO a kteří jsou někdy demotivovaní existencí integračních programů či přístupu k obecným integračním nástrojům společnosti. Potenciálně ale tuto rovinu považuji za těžiště našeho dalšího výzkumu, který je založen na biografických vyprávěních cizinců.

Závěr

93.
Zabývala jsem se upřesněním pojmu integrace cizinců skrze popis některých ustanovení týkajících se cizinců a podmínek jejich života v ČR a některých aspektů vztahu cizinců a majority. Pojem integrace cizinců jsem uchopila pomocí dimenzí integrace, které jsou z hlediska respondentů z NNO důležité v současné situaci České republiky. Na základě těchto dimenzí a způsobu, jakým o nich respondenti hovořili, jsem se pokusila a dále ještě pokusím učinit závěry o "způsobu integrace" (do) české společnosti. Byť tyto závěry považuji za dílčí (a možná dočasné) vzhledem k našemu výzkumnému projektu, domnívám se, že se mohou stát příspěvkem k diskusi o imigraci v ČR i námětem pro další výzkumy kolegů.

94.
Některá témata nutně působila jako nedokončená či nedořečená, a jsou tudíž výzvou k dalšímu zkoumání. Zejména je to celá oblast identifikační integrace, ale i mnoho otázek sociálních kontaktů, vzájemné vnímání cizinců a majority, role, přijímání a vnímání spolků a komunit cizinců. Zde se nabízejí například otázky, na čem cizinci zakládají svou představu o úspěšném začlenění do české společnosti (tyto otázky si klademe ve výzkumu "Jak se žije cizincům v ČR?"), jaká je jejich představa podoby společnosti, do které přišli, a její soudržnosti, jak podle nich vypadá úspěšná integrace. Respondenti z NNO ve svých výpovědích ukázali, že tato témata jsou pro integraci velice důležitá, ale jejich pohled je neumožňuje - z různých důvodů - příliš upřesnit. Je tedy třeba zkoumat pohled a přístup samotných cizinců, dávat jim hlas (Korac 2003).

95.
Kromě "věcných" témat souvisejících s integrací a soužitím příchozích a "domácích" v jednom prostoru se ovšem pro analýzu nabízejí i témata další. Například jaká je role různých institucí, včetně NNO, v procesu integrace a při definování podoby soudržnosti společnosti, do jaké míry přispívají k budování pluralitního modelu přijímání cizinců, který je většinou jejich ideálem, nebo do jaké míry se samy podílejí na udržování současného stavu. Dále by bylo zajímavé zkoumat například téměř automatické rozdělování cizinců na východní a západní, kdy se předpokládá, že ti z východu mají spoustu problémů a že příchozím ze západu se u nás žije dobře, protože například nezakoušejí odmítání ze strany majority.[15]

96.
Pohled, který nabídli respondenti z NNO na integraci cizinců v ČR, ukázal, že z jejich hlediska chybí zformulovaná strategie ČR vůči přistěhovalcům. Strategií se míní nejen politická proklamace, ale také její naplnění v konkrétních krocích politiky a sociální politiky. Pracovníci NNO se při práci s cizinci soustřeďují hlavně na konkrétní a aktuální úkoly při řešení jejich problémů a svou poradenskou činnost s žádnou státní koncepcí či strategií nepropojují. Jsou sice seznámeni se Zásadami koncepce integrace cizinců, ta ale z jejich hlediska nemá - byť je sama vůči cizincům celkem vstřícně formulovaná - na legislativní a praktická opatření týkající se cizinců v podstatě žádný vliv. Popisovaná opatření jsou naopak z hlediska respondentů vůči cizincům omezující a reprezentují pro ně jejich odmítání ze strany české společnosti nebo naprosto neujasněnou představu, jak se k cizincům postavit.

97.
Absenci politické strategie vůči přistěhovalcům a to, že otázky migrace jsou řešeny pouze na úrovni výkonných ministerstev a pod tlakem nutnosti harmonizovat právní normy ČR s předpisy EU, kritizuje i významná právnička specializovaná na oblast migrace Andrea Baršová (Barša, Baršová 2006). Podle ní je potřeba strategii přistěhovalectví formulovat, nenechávat tak důležitou oblast, aby se vyvíjela jaksi sama, jen prostřednictvím dílčích administrativních kroků nebo na sobě nezávislých novelizací zákonů reagujících jen na aktuální potřeby či tlaky zvenčí.

98.
Pro formulaci strategie vůči přistěhovalcům by ale bylo nepochybně nutno formulovat a prodiskutovat otázku podoby soudržnosti společnosti v ČR a otázku místa, které v ní budou zaujímat imigranti. Na toto téma naráží i Zdeněk Uherek, když upozorňuje, že otázku soudržnosti sebe sama musí řešit i majorita: "integrace a integrovanost do společenských dějů je otázkou stejně tak majoritního obyvatelstva jako cizinců" (Uherek, Hošková, Otčenášek 2002: 72). I kritikové absence diskuse o imigraci si uvědomují, že se nejedná o otázku jednoduchou a že úvahy o podobě společnosti v době výrazných migračních toků jsou sociálně citlivé i velice komplikované. Této obtížnosti jsou si respondenti vědomi a sami také nepředkládali žádná jednoduchá řešení. Zároveň - například podle Uherka - je třeba u stávající české společnosti začít: "Pokud nemá společnost nástroje k integraci vlastních občanů, stěží může takové nástroje vytvářet pro cizince" (Uherek, Hošková, Otčenášek 2002: 72). Absence zformulované strategie i veřejné debaty o migraci, o které hovoří i naši respondenti, naznačuje, že se téma migrace a integrace zřejmě jen obtížně stane součástí představy o "správné" podobě české společnosti. To, že se o tématu veřejně nediskutuje, může pak vést k bezradnosti nebo odmítání imigrace ze strany majority.

99.
Z upřesnění a odůvodnění předložených dimenzí integrace usuzuji, že podle respondentů česká společnost buď cizince odmítá (a akceptuje pouze jejich přechodné a ohraničené pobývání na území), nebo vyžaduje jejich asimilaci. Přestože lze za ideál respondentů označit pluralitní model přístupu k cizincům, z jejich hlediska v České republice tento typ soužití neexistuje.

100.
Cizinci (nejen s pobytem na vízum) jsou v řadě oblastí života vnímáni jako legitimně limitovaní a jejich pobyt je dimenzován jako přechodný. Politický prostor je cizincům uzavřen, nemají volební právo byť pouze na lokální úrovni, své názory mohou prezentovat pouze v rámci občanských sdružení. Některé zákonné normy, které ovlivňují život cizinců, s cizinci vůbec - ať úmyslně, nebo nezáměrně - nepočítají a neumožňují jim na dané oblasti participovat. Zákon o pobytu cizinců na území ČR je podle respondentů pro mnoho cizinců příliš restriktivní a málo srozumitelný, a tím je může od legálního pobytu v ČR efektivně odrazovat.

101.
Respondenti neuváděli kromě Státního integračního programu pro azylanty, webové stránky pro cizince http://www.domavcr.cz a existence meziresortní Komise pro integraci cizinců žádný speciální nástroj, který by byl určen pro usnadnění nebo zlepšení účasti cizinců na životě společnosti ČR. Zatímco na mnoha možných nástrojích by se možná neshodli, jeden chybí všem - regionálně i cenově dostupné kurzy českého jazyka pro cizince. Jako jediný skutečně funkční nástroj pro zapojení druhé generace do společnosti byl respondenty uváděn školský systém, neboť školní docházka je povinná pro všechny děti. Ve škole se děti naučí jak češtině, tak získají informace a zkušenosti důležité pro život v české společnosti.

102.
Jaký způsob integrace tedy aplikuje česká společnost? Lze nějak rekonstruovat z dimenzí integrace představu o podobě její soudržnosti? Na základě výpovědí respondentů usuzuji, že jde o kombinaci asimilačního přístupu, přechodné diferencované inkorporace a odmítání cizinců. Neexistenci funkčních speciálních nástrojů integrace interpretuji na základě Barši (1999) jako znak asimilacionismu - speciální nástroje by příliš zdůrazňovaly odlišnost a pomáhaly by ji udržovat. Asimilační přístup není ale zřejmě úmyslem, nýbrž důsledkem nevyjasněnosti vztahu k cizincům - na obecné nástroje a kontrolu všeobecného dodržování norem platných pro všechny se podle zkušeností respondentů pečlivě nedbá (zejména v oblasti ekonomické aktivity). Asimilační roli hraje úspěšně podle respondentů pouze vzdělávací systém ve vztahu k dětem cizinců. V českých školách zatím dochází jen k jednostrannému ovlivňování dětí cizinců, není zavedena multikulturní výchova nebo jiné formy výuky, které by pracovaly s pluralitou společnosti a s žáky různých národností ve třídách. Respondenti hovoří o školní docházce dětí cizinců s nadějí - možná také proto, že dosud v ČR nemáme zkušenosti s příliš početnou druhou či třetí generací imigrantů.

103.
Asimilacionistický přístup vidí respondenti explicitně zejména v oblasti vztahů mezi majoritou a cizinci a v oblasti přijetí odlišnosti cizinců, kdy jejich zkušenosti spíše potvrzují, že cizinci by se měli - aby byli přijatelní - odlišovat co nejméně. Jakmile není možné se jinakosti zbavit a jednostranně se přizpůsobit požadavkům společnosti, měli by cizinci majoritu se sebou seznamovat, a to způsobem, který je pro majoritu přijatelný a známý. Zkušenost respondentů, že česká společnost působí na imigranty výrazným asimilačním nebo odmítavým tlakem, se shoduje se závěrem Zdeňka Uherka, který také píše, že "cizince proto bude zřejmě ještě dlouho limitovat, že se do české společnosti nelze integrovat tím, že cizinec společnost obohatí svoji odlišností, ale především tím, že cizinec společnost přesvědčí, že se od ní neliší" (Uherek, Hošková, Otčenášek 2002: 92).

104.
Za znak přechodné diferencované inkorporace považuji zejména udržování pobytové nejistoty cizinců a představu majority o cizincích jako o lidech, kteří pobývají na území přechodně a po naplnění účelu pobytu odcestují. Diferencovanost pak vidím ve svědectví respondentů o tom, že podle jejich zkušeností se nijak nerozostřují hranice mezi majoritou a cizinci. Jedním z formálních způsobů, jak odstraňovat hranici mezi cizinci a původními obyvateli, je naturalizace. Bauböck (1994) uvádí jako doporučení pro evropské země, že by měla existovat podpora legálního statusu, právo na získání trvalého pobytu a dokonce i jasná a ne příliš dlouhá cesta k naturalizaci, která je považována za výrazné prointegrační opatření. O získání státního občanství ovšem respondenti hovořili spíše jako o formálním završení integrace, jakési třešničce na dortu, odměně, rozhodně ne nástroji, který by pomocí garance práv imigrantům podporoval jejich integraci. Podle zkušeností respondentů je získání českého státního občanství obtížně dosažitelné, proto o něm zřejmě vůbec neuvažují jako o součásti integračního procesu.

105.
Na odmítání cizinců, které ovšem není způsobeno explicitní formulací vztahu vůči nim, ale spíše nekoordinovanými jednotlivými kroky různých aktérů (jak o nich hovoří Barša, Baršová 2006), usuzuji zejména z toho, jak respondenti zdůrazňovali, aby pro cizince existovaly jasné podmínky pro pobyt a život v ČR: podmínky, které jsou srozumitelné a lze je důstojně splnit. Nikdo nevolal po speciálních a intenzivních integračních opatřeních, ale po otevřenosti společnosti a o důstojných podmínkách pro imigranty jako samostatné lidi. Nepřehlednost podmínek a neustálé novelizace předpisů vedou podle zkušeností respondentů mnoho cizinců do stavu, že nejsou schopni být samostatní a nezávislí na pomoci. Takoví cizinci ale budou odmítáni jak státem (protože by - v případě azylantů a osob s trvalým pobytem - nutně znamenali přítěž pro sociální systém), tak veřejností, která je podle respondentů také na téma využívání sociálního systému ze strany cizinců citlivá.

106.
Pokud jde o začleňování cizinců do české společnosti, jak jeho obraz podali respondenti našeho výzkumu, česká společnost je podle mého názoru spíše monolitická a nikoli pluralitní, což by respondenti považovali za vhodnější. Cizinci, kteří by si zachovávali a rozvíjeli své odlišnosti a specifika (samozřejmě při respektování právního řádu ČR), zatím nejsou chápáni jako součást společnosti. Mezi nimi a majoritou je dosud hranice, kterou mohou překračovat, ale která nezaniká. Žádná část veřejného nebo politického prostoru není pro cizince a jejich skupiny uvolněna. Podle respondentů musejí spíš bránit svá individuální práva, než rozvíjet svou identitu. Žádné speciální, a někdy ani všeobecné, nástroje efektivně nezabraňují nerovnému zacházení založeném na odlišné státní příslušnosti či etnicitě. Žádné nástroje ani nefungují jako pozitivně diskriminační.

107.
Česká republika udělala již mnoho kroků k integraci cizinců na svém území - ustavila Komisi, formulovala Zásady, má zákon o pobytu cizinců. Diskuse na téma podoby soudržnosti společnosti a prostoru, jaký budou ve společnosti zaujímat cizinci, je však teprve na počátku. Snad již blízká budoucnost ukáže, zda se ČR explicitně přihlásí k některému z modelů, ke kterým jsem ji přirovnala na základě výpovědí respondentů z NNO, nebo zda půjde cestou, kterou by respondenti považovali za lepší, tedy cestou společnosti pluralitní.[16]

[nahoru]