KauzaBudil : KauzaPinc

KauzaBudil :: Analýzy :: Mediální vývoj :: Archív kauz :: Otevřený dopis :: Login/Registrace

Kauza Pinc


Lukáš Havlín

Citujte takto: HAVLÍN, L. (2007): Kauza Pinc. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/budil.

Přetiskování textu nebo jeho větších částí bez souhlasu autora není dovoleno.

  Soubor/Příloha Velikost Datum zveřejnění
      Pinc.pdf   81.18 KB   12.5.2013
 

Zde si můžete text stáhnout ve formátu pdf.

V následujícím textu se snažím připomenout jednu z prvních plagiátorských kauz v polistopadové české vědě, ve které byl z opisování obviněn docent Zdeněk Pinc, tehdejší ředitel Ústavu filozofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a ředitel Institutu základů vzdělanosti UK. V současné době je Pinc proděkanem pro studium Fakulty humanitních studií UK.

V první části textu je uveden přehled hlavních článků této kauzy publikovaných v celostátních novinách a časopisech. Nejsou zde uvedeny všechny texty, opominuty byly například drobné ohlasy ve formě dopisů čtenářů i glosy účastníků kauzy. Druhá část tyto texty analyzuje.

Přehled


Literární noviny otiskly 28. srpna 1997 článek Martina Pokorného "Trocha komparatistiky...". V něm autor bez jakéhokoli komentáře či analýzy vedle sebe publikoval dva téměř totožné úryvky ze dvou textů o filozofii Emanuela Lévinase. První byl výňatek z knihy Miroslava Petříčka Úvod do (současné) filosofie z roku 1991, druhým část článku Zdeňka Pince "Etické kořeny rozmluvy", který vyšel v roce 1996 v Kritickém sborníku 1/XVI.

Na toto, byť nevyslovené, obvinění Zdeňka Pince z plagiování reagoval filozof Petr Rezek pod pseudonymem André Klokoč článkem "Ve světě potenciálních zlodějů: výzkum či vývoj?" v Lidových novinách (6. září 1997). Hned v úvodu říká, že texty jsou téměř totožné a že pokud tuto shodu Pinc nějak nevysvětlí, nelze si myslet nic jiného, než že se dopustil krádeže. Rezek/Klokoč dále upozorňuje na skutečnost, že text vznikl v rámci projektu "Dialog ve světě lidí a strojů" subvencovaného Grantovou agenturou ČR (GAČR), a že tedy Pincovo opisování bylo financováno ze státních peněz. GAČR podle Rezka/Klokoče funguje mimo veřejnou kontrolu, protože nezveřejňuje jména hodnotitelů projektů, jejich rozpočty, výsledky a další detaily, pouze může (tudíž nemusí) publikovat jména řešitelů, název projektu a obecný souhrn návrhů. Rezek/Klokoč spekuluje, zda by se zveřejněním jmen členů komisí a jednotlivých řešitelů neukázalo, že jedni schvalují projekty druhým a naopak. GAČR také požaduje, aby "publikace výsledků řešení grantových úkolů ve formě odpovídající příslušnému oboru" měly "patřičnou úroveň". Rezek/Klokoč píše, že akceptuje-li agentura Pincův opsaný text, stává se garantem "patřičné úrovně" "formy odpovídající oboru", konkrétně české katedrové filozofie. Tuto úroveň Rezek/Klokoč posuzuje v závěru svého článku. Píše, že sám Petříček nazývá svou knihu "elementárním úvodem", který u čtenářů vyžaduje další studium. Rezek/Klokoč se proto podivuje, že Pinc nedokázal rozpoznat, že takový text nemůže být součástí projektu, který "má přispět k výzkumu nebo vývoji". Neopsaný zbytek Pincovy práce má podle Rezka/Klokoče nízkou úroveň, jde v podstatě jen o kompilaci a reprodukci děl Lévinase, Patočky, Arendtové, Gadamera. Možná se Pincovi podaří své opisování vysvětlit, uvažuje Rezek/Klokoč, chabou úroveň svého projektu ale už neobhájí. Rezek/Klokoč článek uzavírá slovy: "Všechno nasvědčuje tomu, že Zdeněk Pinc [...] není potenciálním zlodějem, ale skutečným, a když nekrade, hlásá banality."

Na Rezkův/Klokočův článek reaguje jako první socioložka a signatářka Charty 77 (?) Jiřina Šiklová 11. září 1997 v Lidových novinách dopisem "Kyselé hrozny". V úvodu přemýšlí, kdo to André Klokoč může být: sama ho nezná, nic od něj nečetla, nejspíš to bude někdo, koho Pinc vyhodil od zkoušky, nebo někdo, komu Grantová agentura zamítla žádost o peníze. A že nejspíš nemá co psát, když zveličuje nedostatky u kolegy. Podle Šiklové se Pinc dopustil chyby, nikoli zlodějny. Petříčkův text je totiž interpretací Lévinasových myšlenek, a když tedy Pinc opisuje od Petříčka, nekrade mu jeho myšlenky, pouze si přivlastnil jeho interpretaci, "[...] Pinc nekrade Petříčkovy 'geniální' myšlenky, nechlubí se cizím peřím, ale pouze nesprávně cituje Lévinase, kterého Pinc (zde má být asi správně Petříček – pozn. autora) uvádí". Rezkovy/Klokočovy úvahy o fungování GAČR považuje za sprosťárnu, motivovanou pravděpodobně nějakým Klokočovým mindrákem. Pokorného upozornění na Pincovu chybu v Literárních novinách bylo na rozdíl od Rezka/Klokoče elegantní a bylo dostatečné. Šiklová končí tím, že si dá pozor, aby příště správně citovala, bude sledovat Klokočovu tvorbu a bude si "nadále Zdeňka Pince vážit za to, co píše, co dělá, jak přednáší, jak se věnuje výuce studentů".

Den po Šiklové, 12. září 1997, opět v Lidových novinách, s Rezkem/Klokočem polemizuje vysokoškolský pedagog a signatář Charty 77 Jan Sokol článkem "Ve světě aktuálních vandalů". Podle něj Rezek/Klokoč zneužil noviny, které jako například telefonní budka mají sloužit všem, ke svému vandalství, navíc pod pseudonymem. Upřesňuje, o jaký text u Pince jde (že jde o úvod výzkumu, nikoli o jeho výstup, jak tvrdil Rezek/Klokoč), a opět chválí Pokorného, který svou komparací nechal závěry na čtenářovi. "Že se úvodní část Pincova textu místy doslova shoduje s Petříčkovým, to by se jistě nemělo stát," ale oba texty, jak Petříčkův, tak Pincův, reprodukují "základní myšlenky E. Lévinase a používají jeho vlastních formulací – o nějakém 'kradení myšlenek' tedy nemůže být řeč," píše Sokol. A dál pokračuje, že Rezek/Klokoč pojal svůj text jako čisté štvaní, v němž nepodloženě obviňuje Pince z krádeže nejen textu, ale i státních peněz. Že jde z Rezkovy/Klokočovy strany o osobní útok, je podle Sokola zřejmé z toho, že Rezek/Klokoč vyjmenovává všechny Pincovy univerzitní funkce, jichž se Pinc ujal jen proto, že o ně nebyl zájem mezi jeho kolegy (včetně Rezka/Klokoče). Pinc podle Sokola "rázně a přitom citlivě reformoval obsah studia i katedru filozofie", což byla záslužná činnost, "při níž mu – při značném učitelském úvazku – na vlastní psaní zbylo minimum času" a kvůli které si "v prostředí univerzitních žárlivostí pochopitelně nadělal i nepřátele", nicméně bez Pince by úroveň univerzitní filozofie byla o mnoho horší. Sokol ještě uvádí jednu okolnost, která Rezkově/Klokočově útoku dává osobní rozměr: "Pinc letos dostal Patočkovu medaili, a to mu 'André Klokoč' nemůže odpustit."

Po dalších dvou týdnech, 27. září 1997, vstupuje do diskuze samotný Zdeněk Pinc článkem v Lidových novinách "Zlovolné zacházení s texty jako způsob práce". Tvrdí v něm, že i přes podobnost svého a Petříčkova textu neopisoval, že Lévinase zná velmi dobře, že ho často přednáší, proto část inkriminovaných pasáží psal po paměti. Lévinasův jazyk je velmi originální, "[v]šechny myšlenky napadené části textu i metafory, jež je vyjadřují, jsou, snad bez výjimky, původně nikoli Petříčkovy, ale Lévinasovy," píše Pinc. Sám Petříčkovu knihu četl sice před lety, doporučuje ji ale jako studijní četbu svým studentům, takže se k němu vracela v podobě jejich referátů, konceptů a diskuzí se studenty během zkoušek. Své pochybení Pinc přisuzuje tedy své dobré paměti. Kdyby o podobnosti textu s Petříčkovým Pinc věděl, nebylo by nic snazšího než na něj odkázat. Pinc chybu přiznává, nicméně podle něj jeho text nemá charakter plagiátu, protože Petříčkovi neukradl myšlenky, ty jsou Lévinase, a jeho autorství Pinc uvádí. Petříčkovi se omluvil a nabídl mu satisfakci, ten ji ale velkoryse odmítl. Pokračuje, že jeho text "nemá větší vědeckou ambici, jde o esej bez citačního aparátu". Svůj trapas přirovnává k situaci, kdy si vypůjčí zápalky a pak je bezděky strčí do vlastní kapsy. Petříčkovi nic neukradl, jeho formulace mu zůstávají, nemá mu tedy co vracet, naopak, použitím Petříčkových formulací ukázal na jejich kvalitu a na to, že se staly veřejným statkem a součástí konkrétního odborného diskurzu. Pinc dále odmítá Rezkovo/Klokočovo označení jeho textu za málo kvalitní. Podle něj díky jeho textu projekt "Dialog ve světě lidí a strojů" přispěl k přidělení grantu, jeho esej hodnotilo "nejméně šest renomovaných posuzovatelů, z toho nejméně dva ze zahraničí". Navíc inkriminovaná část je pouze rekapitulací dosavadního bádání, meritum textu už Rezkovu/Klokočovu pozornost nepřitáhlo, protože nedovoluje Pincovu diskreditaci. Pinc uzavírá, že proti zlému úmyslu nemá možnost se nijak bránit a způsobem, jakým to udělal Rezek/Klokoč, "je prakticky beztrestně možné odrovnat kohokoli".

Dalším účastníkem polemiky, pokračující v Lidových novinách, je Michael Špirit, vyučující na FF UK a redaktor časopisu Revolver Revue. V článku "Způsob práce: volné zacházení s cizími texty" ze 4. října 1997 polemizuje s obranou Pince z pozic hermeneutiky. Píše, že při interpretaci díla je potřeba snažit se uchopovat ho vlastním jazykem a zohledňovat dosavadní interpretace, "nelze [...] nějaký výklad opisovat, a když se na to přijde, říkat, že je to přirozené, neboť interpretace jednoho autora se prostě shodovat musejí". A pokračuje: "Petříčkovo elementární podání Lévinase [...] je možná elementární, ale je Petříčkovo. [...] To, co říká o Lévinasovi, nejsou slova Lévinasova, nýbrž jeho. Jistě to neznamená, že by jiný interpret nemohl chápat Lévinase podobně nebo přímo ve shodě s Petříčkem [...]. Pokud však někdo, kdo Lévinasovu filozofii 'zná dost dobře' a 'po řadu let o ní přednáší', napíše do svého textu – byť by šlo jen o 'esej bez citačního aparátu' bez 'větší (!) vědecké ambice' – doslova to samé, co o té filozofii v elementárním přehledu napsal někdo jiný, znamená to, že buď opisoval, anebo se jeho rozmluva o Lévinasovi při univerzitních přednáškách a seminářích odvíjí v poněkud zdigestované poloze." Špirit dále polemizuje s Pincovým tvrzením, že jeho text se skládá z rekapitulace dosavadního bádání a merita textu, a jeho posteskem, že právě druhá část Rezka/Klokoče nezajímá. Podle Špirita jde pouze o rekapitulaci, o "účelový text pro udělení nějakého grantu, ne pro rozhovor o tom, jak si rozumíme, nebo nerozumíme". Špirit krátce zauvažuje o systému financování české vědy, ve kterém jsou učenci sice špatně placeni, zato umožňuje získat peníze na naprosto zbytečné činnosti. Špiritovi se na českém vědeckém provozu nelíbí, že místo veřejné debaty o nastalém problému opisování a otevřené kritiky textů se publikum dovídá pouze údaje typu: posuzovatelé byli renomovaní, bylo jich šest, z toho dva ze zahraničí. Vystoupí-li někdo proti této praxi, je hned obviněn z osobních a zlých úmyslů.

V listopadovém vydání Kritické přílohy Revolver Revue z roku 1997 Petr Rezek (pod vlastním jménem) reaguje na výše uvedené články Sokola a Šiklové. Petříčkův a Pincův text podrobuje poměrně detailní textové a stylistické analýze, jejímž závěrem je, že Pinc od Petříčka opisoval. A rovněž, že toto opisování je v souladu s Pincovými metodologickými zásadami, neboť v jednom svém textu pro časopis Vesmír (1994, s. 395) uvedl, že "[po] formální stránce jsem na pochybách, jak pracovat s uvozovkami". Tato poznámka pak znemožňuje správné porozumění následujícího Pincova textu, který je kompilací myšlenek Patočky, Schellera a (snad i) Pince, kvůli absenci uvozovek od sebe nerozlišitelných. Rezek svou analýzu zakončuje odstavcem: "Závěrem konstatujme, že někteří naši vysokoškolští pedagogové mají až příliš jasno v tom, kdo je vandal a kdo slušný člověk, kdo je zlý závistivec a kdo neúmorný obětavec. Bohužel daleko méně mají jasno v tom, co je to plagiát. Plagiát zůstane plagiátem, ať jeho autorem je student nebo docent, závistivec nebo obětavec. Nic na tom nemění, jestli se plagují geniální myšlenky, nebo pouhé interpretace, ani to, jestli se tak děje v rámci řešení grantového úkolu, či pouze v rámci výzvy k jeho řešení."

Případu se věnuje i časopis Respekt, který 29. září 1997 otiskl článek svého redaktora Petra Holuba "Hádka filozofů: Aféra s opisováním je i o financování české vědy". Holub připomíná, že na základě Pincova plagiátu dostala jeho skupina přidělena grant, a klade si z toho důvodu otázku po kvalitě práce Grantové agentury ČR. Její zástupci nařčení ze špatného rozhodování odmítají, detaily včetně jmen posuzovatelů Pincovy žádosti agentura ale zveřejnit odmítá, takže není možné prověřit jejich práci. Holub pokračuje tím, že "[p]odezření na neschopnost Grantové agentury kontrolovat kvalitu projektů navozuje dokonce otázku, jestli v uzavřeném a malém českém prostředí vůbec mohou – jinak než náhodou – vzniknout kvalitní vědecká díla". Na závěr svého článku vyzývá Zdeňka Pince, aby odstoupil ze své funkce v předsednictvu agentury, jen tak může přispět k obnově důvěry v to, že se penězi na vědu dobře hospodaří.

Holub se k Pincově případu vrací v Respektu ještě 10. listopadu 1997 článkem "Soumrak profesorů: Vědci chtějí znovu získat důvěru společnosti". Ve svém obsáhlém článku o kvalitě a financování české vědy mimo jiné píše o tom, že práce GAČR působí nedůvěryhodně, když po Pincově usvědčení nikomu z agentury nevadí, že dál působí v jejím předsednictvu. A poukazuje na skutečnost, že nemalá část peněz přidělovaných GAČR jde na projekty jejích členů. Holub místo komisí GAČR jakožto anonymních posuzovatelů a garantů kvality vědecké práce navrhuje používat objektivnější scientometrické metody, jakou je například citační index. Závěrem Holub poukazuje na morální rozměr kauzy: "Fakt, že známý moralista a hlasatel sokratovské maximy 'je lepší být okraden než krást' nepovažuje plagiátorství za nic nedůstojného, je varovný. A to, že Pinc nebyl nucen odstoupit dokonce ani z funkce v Grantové agentuře, ukazuje, že jeho názor sdílí i značná část naší vědecké elity."

Na Holubovy články reaguje Zdeněk Pinc dopisem "Na přímou otázku přímá odpověď" publikovaným 17. listopadu v Respektu, ve kterém píše, že svou vinu uznává, že se jen snažil ukázat, že existují indicie, že chybu nespáchal záměrně, ale nevědomky. Na plagiátorství je totiž nejvíc odpudivý jeho záměr. S Holubovu výzvou, aby odstoupil z GAČR, souhlasí, nemůže podle svých slov posuzovat chyby druhých, když se chyby sám dopustil. Demisi prý už podal, byl však požádán, aby ještě ve funkci nějaký čas vytrval, znovu demisi hodlá podat během krátké doby.

Analýza


Oba tábory, zastánci Pince i jeho kritici, se shodnou na jednom: Pinc se dopustil něčeho, co se nemá. Jeho kritici však tento prohřešek považují za závažný a nazývají jej opisováním. Pincovi apologeti (k nimž řadím i samotného Pince) hovoří naopak o chybě, která se sice stát neměla, ale není závažná a nelze ji zveličovat.

V očích zastánců je Pincův prohřešek opomenutím, kvůli své roztržitosti nedodal svému textu náležitou formu. Takovou chybu je jednoduché napravit, je to formální prohřešek, který se tudíž netýká obsahu (myšlenek), ale jen formy (formulací). Sám Pinc říká, že kdyby o shodě svého textu s Petříčkovým tušil, nebylo by nic jednoduššího než na něj odkázat a dodat tak svému textu patřičné náležitosti. Z jeho argumentu plyne, že se chyby dopustil nevědomě, tudíž o opisování nemůže být řeči, k opisování je totiž nutný záměr opisovat.

Taková argumentace vychází z názoru, že na jedné straně stojí jedinec se svými znalostmi, dovednostmi a morálním profilem, na straně druhé jsou pak projevy tohoto jedince, které o něm, občas nepřesně a chybně, vypovídají. Zastánci plagiátora pak mohou argumentovat tím, že jeho prohřešek nic neznamená, že to je jinak kvalitní člověk, má takové a takové zásluhy, že jeho znalosti, vědomosti a schopnosti tím nejsou zpochybněny. Pinc se obhajuje i svou morální integritou, ta by mu totiž nikdy nedovolila opisovat záměrně – kde chybí záměr, chybí i zločin a jde tedy jen o pouhé opomenutí z roztržitosti.

Kdyby mělo jít podle zastánců o opisování, musel by Pinc záměrně nahradit svou práci prací někoho jiného. Musela by tu být přítomnost jak záměru, tak cizího textu, nešlo by jen o nedostatek (o chybějící odkazy, uvozovky). Proto se Pincovi obhájci vedle poukazování na absenci záměru (podle Sokola je opisování neprokázané – nestačí totiž prokázat skutek, je třeba prokázat úmysl skutek spáchat) snaží tvrdit, že Pincův text, i když je téměř totožný s Petříčkovým, je opravdu Pincův a že ho Petříčkovi nezcizil – to dovozují například tím, že oba reprodukují dílo stejného autora, a tak je logické, že to dělají stejnými slovy, nebo proto, že Petříček nepublikuje svoje myšlenky, ale reprodukuje cizí, nelze od něj vlastně opisovat jeho vlastní text. V tomto kontextu je Lévinasovo dílo vnímáno jako nějaký fakt, který je třeba co nejpřesněji popsat, a proto je možná shoda textů dvou různých autorů. Pincův text je obhajován tím, že jde o reprodukci cizího díla (faktu), takže Pinc za něj nenese plnou odpovědnost.

Pinc je osobnost, zosobňuje v sobě morální autoritu, pedagoga, filozofa, manažera katedry, člena vědeckých a univerzitních orgánů, jeho dílo (nejen publikační) je tudíž rozsáhlé a dojde-li k chybě v jedné oblasti jeho činnosti, je ji možné ospravedlnit výsledky z jiných oblastí. Při tolika aktivitách by bylo s podivem, kdyby se nějakého přešlapu občas nedopustil.

Pincovi kritici zastávají jiný názor. Neoddělují tudíž výsledky Pincovy práce od něho samotného (nerozlišují formu a obsah jako jeho zastánci): neplatí pro ně, že tu je Pinc se svými jakoby předem danými vědomostmi a předem daným morálním kreditem, které garantují jeho činnost a dílo a které dovolují omluvit případné chyby. Naopak, Pincovi kritici říkají, že jeho tvorba včetně onoho opisování je součástí jeho charakteru a kariéry, že ho průběžně spoluvytváří, tudíž že ono opisování nelze vymazat, opravit či mu ho nějakým způsobem odpárat. Proto mohou tvrdit, že jde v Pincově případu o opisování, ať už bylo vědomé nebo ne.

Rovněž pro klasifikaci a míru jeho prohřešku nejsou podstatné další Pincovy zásluhy a činnosti v jiných oblastech jeho působení. Zda je dobrý učitel či manažer (ředitel ústavu, šéf katedry), je irelevantní pro posouzení skutkové podstaty jeho plagiátorství. Chce-li být Pinc filozof, musí filozofii provozovat a jestli je součástí tohoto provozu i produkce opsaných textů, nedá se nic dělat, rovněž i ony utvářejí kvalitu Pince-filozofa, jeho odbornou kariéru, vědecký a morální kredit. Jako filozof nenese odpovědnost jen za myšlenky, ale i za jejich prezentaci ve filozofickém textu, protože každý takový text je vždy jeho vlastní interpretací (nikoli reprodukcí cizího díla, jak bylo uvedeno výše). Jeho obhajoba tvrzením, že Petříčkovi neukradl žádné myšlenky, ale použil jen jeho formulace, je tak z pohledu jeho kritiků nelegitimní a jeho prohřešek ani nevysvětluje, ani neomlouvá.

Když to jednoduše shrnu, tak zastánci tvrdí: Pinc je kvalitní učitel, filozof a člověk, to je danost, jedna chyba jeho kvality nemůže zpochybnit. Navíc, vzhledem k jeho mravním vlastnostem nelze, aby se dopustil vážného prohřešku, musí to být jen omyl roztržitého docenta. Jeho opsaná a nekvalitní publikace nemůže mít vliv na jeho vědeckou erudici, jež není závislá a nesouvisí s kvalitou publikační činnosti.

Odpůrci zase říkají: Pincovy kvality lidské i odborné se projevují a vytvářejí v jeho práci vědecké a pedagogické, jsou s nimi spjaty. Jeho odbornost je třeba posuzovat na základě jeho publikací, případně kvality přednášek, nelze to oddělovat. Jeho prohřešek vypovídá o jeho morálním profilu, není možné, aby jeho morální profil omlouval jeho prohřešek.

Na polemice Pincových obhájců je pozoruhodný ještě jeden moment. Zastánci dávají celému případu osobní charakter. Pince hájí jako osobnost (jak jsem psal výše), člověka, možná svého přítele, ale i jeho kritiky napadají z osobních motivů a převádějí spor do osobní roviny. Pince hájí jako někoho, kdo má velké osobní zásluhy na tom, jak dobře fungují instituce (např. katedrová filozofie; jakýkoli výpad proti osobě mohou brát jako výpad proti instituci, kde tato osoba působí). Problém dále zužují na ojedinělý exces jedné osoby. Podle odpůrců však Pincův prohřešek ukazuje na institucionální selhání, jde o problém vědeckých institucí (GAČR), které špatně a netransparentně plní své funkce a umožňují, nekorigují a neodhalují osobní selhání (přiznávání grantů jedněch druhým a naopak). Problém rozšiřují na systém celé vědy.

Pincovi apologeti zastávají stanovisko, podle něhož platí, že pokud vědecká instituce Pincův text/plagiát akceptovala, text je kvalitní a neporušuje zásady vědeckého psaní (nejde o plagiát). Kritici argumentují opačně: Vědecká instituce Pincův text/plagiát akceptovala, instituce tedy nepracuje dobře a není schopna být garantem kvality a dodržování zásad vědecké práce (rozpoznat plagiát).

Na závěr bych ještě upozornil na použití pseudonymu Petrem Rezkem. Nevíme, jaké motivy vedly Rezka svou kritiku podepsat jako André Klokoč. Z analytického hlediska jde použitím pseudonymu o pokus vyřadit ze hry případné osobní motivy, napětí, animozity spjaté se skutečným jménem a zamezit kritice osoby kritika. Tato "finta" ale nezafungovala, Šiklová přiznává, že Klokoče nezná a nic od něj nečetla (dokonce to vypadá, že to Klokočovi vyčítá), to jí nebrání spekulovat o jeho motivech a v nich hledat původ jeho kritiky. Sokol a patrně i Pinc skutečnou identitu Klokoče znají, což jim dovoluje Rezkovu/Klokočovu "nabídku" úplně odmítnout a místo na Klokoče reagovat na Rezka. Pro čtenáře se ale pak polemika stává trochu nepřehledná.

Závěr


Předchozí analýza ukázala, jaké argumenty formovaly tábory zastánců a kritiků Zdeňka Pince. Argumenty lze rozdělit na tři druhy:

1. Filozofické (gnozeologické): Zde se účastnící diskuze liší v teoretickém přístupu k interpretaci cizího díla. Pincovi zastánci vyznávají metodu podobnou literárním realismu nebo objektivnímu popisu, v jejich pojetí je interpretace spíš reprodukce. Odpůrci naopak tvrdí, že jakákoliv interpretace je ryze individuální akt a proto těžko může docházet ke shodě dvou interpretů.
2. Morální: Zastánci tvrdí, že Pinc nenese úplnou odpovědnost, protože pouze reprodukoval cizí myšlenky. Podle kritiků je Pinc plně odpovědný, protože jde o jeho text, byť shrnující myšlenky někoho jiného.
3. Sociologické: Zastánci kladou v celém případu důraz na jednotlivce, zdůrazňují osobní motivy, kvality a vztahy, odpůrci kladou důraz naopak na instituce a institucionální prostředí, ve kterém k Pincově prohřešku došlo.
Page was generated in 0.1038 seconds