20. pracovní konference Biografu

15.- 17. června 2017
Terénní stanice AV ČR Mohelno

Program konference

Zde je časový program konference. Pod ním je seznam těch příspěvků s anotacemi a také s afiliacemi autorů a kontaktními údaji.

Základní informace o konferenci

Časový rozvrh programu

PÁTEK, 15. června 2017

19:30 – 21:00

Barbora Spalová, Jan Tesárek, Tereza Sedláčková, Marek Liška (FSV UK) Morální ekonomie klášterů v ČR v procesu odluky státu a církve Diskutují: Andrea Beláňová, SOÚ AV ČR

SOBOTA, 16. června 2017

9:00 – 10:00 Žonglovací ranní session pro děti (Martin Fafejta v sadu)


9:00 – 10:05

Helena Tužínská (FiF UK Bratislava) „Otázky, ktoré sa nekladú“: pojednanie o pojednávaniach Diskutují: Marie Černá, ÚSD AV ČR Karina Hoření, ÚSTR Moderuje:

10:15 – 11:20

Jana Kočková (FSS MU) Sídliště v sutinách – co zbylo po Římanech, co po komunistech? Příběh budapešťského sídliště Óbuda Diskutují: Michal Lehečka, FHS Uk Ondřej Špaček, FHS UK

14:30 – 15:35

Markéta Zandlová (FHS UK) Environmentální souvislosti záchodků Diskutují: Kateřina Sidiropulu Janků Vojtěch Pelikán, FSS MU Moderuje:

15:45 – 16:50

Lenka Hadarová (FSS MU) V mene autenticity - (de)politizácia historických ukážok bojov druhej svetovej vojny Diskutují: Dana Bittnerová, FHS UK Adam Gajdoš Moderuje:

17:00 – 18:05

Martin Fafejta (FF UP) Participace ve výzkumu coby forma aktivismu – příklad Česko-slovenské pedofilní komunity Diskutují: Petr Matoušek Moderuje:

NEDĚLE, 17. června 2017

9:00 – 10:00 Žonglovací ranní session pro děti (Martin Fafejta v sadu)

9:30 – 10:35

Kristián Šrám (FSV UK) Analýza projektového kapitalismu v ČR: Aktérská perspektiva Diskutují: Tomáš Samec, FSV UK Magdaléna Šťovíčková Jantulová, FHS UK Moderuje:

10:45 – 11:50

Hedvika Novotná (FHS UK) Mezi texty – pro texty – jak s texty – a co texty? Diskutují: Karel Čada, FSV UK Radek Carboch, FSS MU Moderuje:


Vybrané anotace

Sociální identita pražských neslyšících

Doris Fajfrová (Český statistický úřad), Jakub Mlynář (Katedra sociologie FF UK)

Zkoumání neslyšících má dlouhou tradici zejména v medicíně, ale v posledních desetiletích se stává předmětem zájmu společenských a humanitních věd. Díky tomu se ukazuje, že audiologická perspektiva „handicapu“ (např. Woodward 1972) či „stigmatu“ (Goffman 2003) nezachycuje žité světy neslyšících, jejich sebereflexi, vnímání dalších neslyšících či komplexitu vztahů ke slyšícím. Proti definici neslyšících jako osob „neschopných slyšet“ stojí alternativní pojetí neslyšících jako nositelek specifické kultury, jazyka, sociální a kolektivní identity (např. Stokoe 1978; Holcomb 2013). V zahraničí se rozvíjí interdisciplinární obor „deaf studies“, zabývající se výhradně tématy spjatými s neslyšícími. U nás je takových prací nemnoho a zpravidla se drží etablovaných oborů; zcela zde však chybí studie, které by se neslyšícími zabývaly ze sociologické či etnografické perspektivy (kromě Kalousové [2012]). Hlavní cíle příspěvku jsou dva: (1) informace o výsledcích kvalitativního výzkumu mezi pražskými neslyšícími; (2) metodologická reflexe výzkumu a jeho úskalí.

Pokud jde o metodologickou reflexi provedeného výzkumu (v souladu s principy grounded theory) a obtíže, jež bylo nutno překonat, stojí za zmínku: (1) výběr komunikačních partnerů – nejednoznačné rozlišení podle „medicinských“ kritérií; (2) navázání prvotního kontaktu – vyřešeno pomocí zprostředkovatelů; (3) volba jazyka a způsob realizace rozhovoru – možnost práce s tlumočníky.

Sociální identifikaci pražských neslyšících jsme interpretovali pomocí konceptu sociální kategorizace. Kategorizace se netýká jen konkrétních jedinců, ale také neživých subjektů, typicky institucí, míst či předmětů. Každá kategorie je vymezena prostřednictvím souboru atributů (srov. Schegloff 2007). Dvěma základními atributy identifikovanými v našem výzkumu jsou: (1) atribut formy a jazyka – znakování a znakový jazyk, získaný aktivně jako soubor dovedností během socializace; (2) atribut predisponovanosti – získaný pasivně (biologicky), založený mj. na rozlišení mezi neslyšícími „od narození“ a ohluchlými. První atribut, znakový jazyk, představuje základní distinktivní prvek, na jehož základě neslyšící kategorizují aspekty světa na „slyšící“ a „neslyšící“. K posouzení druhého atributu potřebuje aktér více času a znalostí o kategorizovaném.

Ačkoliv výzkum založený na rozhovorech s neslyšícími není metodologicky snadný, podařilo se provést první sociologicko-etnografickou sondu do specifického světa pražských neslyšících a načrtnout základní obrysy jejich sociálních (i kolektivních) identit. Výzkum představuje výchozí bod pro další specifičtěji orientované zkoumání této svébytné a rozmanité komunity. Otevírá řadu otázek: Jsou atributy sociální identity u neslyšících odlišné od dalších skupin? Jak správně metodicky postupovat během rozhovorů s neslyšícími, jejichž jazyk je primárně vizuální a samotné znaky již v sobě nesou přidané významy? Jak se vypořádat se zapojením tlumočníka a jeho rolí ve výzkumu? Je třeba zohlednit vztah tlumočníka ke komunikačnímu partnerovi a jeho obeznámenost se zkoumanou realitou?

LITERATURA

Goffman, E. (2003). Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: SLON.

Holcomb, T. K. (2013). Introduction to American deaf culture. New York: Oxford University Press.

Kalousová, J. (2012). Identita českých neslyšících Romů (Diplomová práce) [Online]. Praha. Dostupné z https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/87488/

Schegloff, E.A. (2007). A tutorial on membership categorization. Journal of Pragmatics, 39, 462–482.

Stokoe, W.C. (1978). Sign Language Structure. Silver Spring: Linstok Press.

Woodward, J. (1972). Implications for socio-linguistics research among the „Deaf“, Sign Language Studies, 1, 1-7.

Participace ve výzkumu coby forma aktivismu – příklad Česko-slovenské pedofilní komunity

Martin Fafejta

Termín pedofilie je spojen s mnohými předsudky a stereotypy. Příkladem budiž masmediální diskurz, ve kterém jsou ze sexuálních útoků na děti téměř výhradně obviňováni pedofilové, a to i v případech, kdy totožnost pachatele není známa a nelze se tedy vyjadřovat k jeho sexuální identitě. Masmédia tak potvrzují a posilují přesvědčení, že všichni ti, co sexuálně zneužili dítě, jsou pedofilové a každý jedinec s pedofilní preferencí je (potenciální) sexuální násilník nebezpečný dětem. Tomuto diskurzu se staví členové pedofilního hnutí, když s odkazy na rozličné výzkumy argumentují, že většina pedofilů děti nezneužívá a pachateli mnohých sexuálních útoků na děti jsou nepedofilové. Zároveň si jsou členové tohoto hnutí vědomi, že lidem s pedofilní preferencí je automaticky přisuzována deviantní nálepka a tak ze strategických důvodů nepreferují ofenzivní, ale defenzivní cesty jak změnit veřejné mínění o pedofilii a jich samotných. Použijeme-li terminologii Zygmunta Baumana, nejednají jako „zákonodárci“, ale jako „interpreti“. Zatímco zákonodárci si dávají za cíl přesvědčit, respektive převychovat společnost tak, aby přijala jejich domněle expertní (správný) světonázor, interpreti se snaží se společností komunikovat, vysvětlovat ji své ideje a „překládat“ je do té diskurzivní podoby, která je pro majoritní společnost srozumitelná a přijatelná. V případě pedofilního hnutí jde o snahu přesvědčit veřejnost, že „běžní“ pedofilové děti nezneužívají, ba naopak jim mohou být prospěšní. Můj výzkum mezi členy Česko-slovenské pedofilní komunity (což je svépomocné sdružení pedofilů, které je aktivní především na internetu) ukázal, že jednou z hlavních motivací, proč se mí participanti aktivně a často s entusiasmem účastnili na tomto výzkumu, je jejich snaha změnit veřejné mínění a mediální diskurz ohledně pedofilie. Má výzkumná aktivita byla z jejich strany vnímána jako součást jejich interpretačních snah a strategií, když doufají, že publikační výstupy výzkumu budou moci využít coby aktivistický nástroj, kterým přispějí ke zpochybnění stereotypů a oslabí morální paniku týkající se pedofilie

Otázky:

Do jaké míry je výzkumník zavázán participantům svého výzkumu ve věci jejich aktivistických snah? Do jaké míry se stává sám aktivistou v jejich věci? Je vůbec možné, aby jeho činnost (výstupy z výzkumu v podobě publikací a prezentací) nebyla aktivistická, respektive nebyla vnímána aktivisticky? Jak zajistit, aby byl výzkumník vnímán jako vědec a ne jako aktivista?

Medailonek:

Mgr. Martin Fafejta, Ph.D. (1968) – přednáším na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie FF UP Olomouc. Jsem autorem knihy „Sexualita a sexuální identita: Sociální povaha přirozenosti“ (Portál, 2016). Zabývám se genderovými, pohlavními a sexuálními menšinami i většinami a sociálně a kulturně konstruovanou povahou jejich sexuálních identit a praktik na pozadí „přirozenosti“ jejich sexuálních preferencí. Této problematice se věnuji i v kontextu sociálně-kulturních konstrukcí postižení a deviace.

V mene autenticity - (de)politizácia historických ukážok bojov druhej svetovej vojny.

Mgr. Lenka Hadarová

Rekonštrukcie bojov druhej svetovej vojny sú v Česku a na Slovensku pomerne rozšírené a zaslúžia si dôkladnejšiu pozornosť sociálnych vedcov. Príspevok chce prezentovať prácu na dizertačnom výskume a svoju pozornosť zameriava na rekonštrukcie bojov druhej svetovej vojny ako kultúrne jednanie.

Samotné historické ukážky bojov obzvlášť druhej svetovej vojny sú často spájané s extrémizmom, nedemokratickými ideológiami či násilím. Pre mnohých, ktorí sa im venujú, je však hlavným cieľom vytvoriť historicky autentickú performance. Čo je autentické a čo nie, je veľmi náročné definovať pretože koncept autenticity sa vytvára na početných úrovniach a nepredstavuje tak homogénny set vlastností či praktík a ani medzi samotnými členmi historických klubov nepanuje jednota v tom, ako ukážku zobrazovať.  K skúmaniu autenticity pristupujem skrz skúmanie materiality či už sa jedná o materialitu oblečenia, uniformy, telesnosti alebo priestoru. Skúmanie toho, ako autenticita funguje na rôznych úrovniach je dôležité v pochopení toho, ako môžu byť historické ukážky depolitizované. Práve hon za historickou presnosťou a rétorika uchovávania histórie tak zároveň funguje ako depolitizácia historických ukážok.

V príspevku ukážem na dvoch príkladoch ako snaha o depolitizovanie historických ukážok v konečnom dôsledku funguje ako ich politizovanie. Prvý príklad popisuje situáciu a diskusiu o implementovaní smernice Európskej únie na kontrolu zbraní, konkrétne týkajúcej sa aj expanzných a znehodnotených zbraní. Podľa historických klubov, by implementovanie tejto smernice v jej plnom znení znamenal, že by počas ukážok nemohli používať žiadne zbrane. Niektoré historické kluby tak začali spisovať petície a verejné vyhlásenia, kde proti tomuto zákonu vystupujú. Druhý príklad popisuje zákon obmedzujúci používanie nacistických insígnií na verejnosti. Za určitých okolností sa ich použitie ale povoľuje a vojensko-historické kluby ich využívajú podľa ich slov na zabezpečenie autentičnosti či študijné účely.

Politické jednanie v ukážkach je prítomné, ale navonok sa prezentuje ako jednanie v mene autenticity a uchovávania minulosti. V oboch príkladoch tak historická presnosť v ukážkach druhej svetovej vojny funguje ako kultúrna prax a zároveň aj ako politická. Dáta dizertačného výskumu sú zbierané formou etnografického terénneho výskumu, používaním variácie metód a to najmä pozorovanie, zúčastnené pozorovanie a neštruktúrované rozhovory.

Otázky do diskusie:

Keď nepanuje jednota medzi historickými klubmi v tom, čo považujú za autentické, akým spôsobom dochádza k vyjednávaniu medzi nimi o tom, čo je ešte autentické a čo už nie?

Medailón 

Mgr. Lenka Hadarová

Moje oblasti záujmu sú materiálna kultúra, performácia a vizuálna etnografia. Absolvovala som sociálnu antropológiu na FSS MUNI, v súčasnosti študujem tretí ročník doktorského programu na katedre Sociológie FSS MUNI, kde sa venujem štúdiu historických ukážok druhej svetovej vojny (reenactment). Tejto téme som sa venovala už počas svojho magisterského výskumu, v ktorom som sa zameriavala na vytváranie autenticity v reenactmente. Za svoju magisterskú prácu som dostala cenu od Českej asociácie pre sociálnu antropológiu.

Sídliště v sutinách – co zbylo po Římanech, co po komunistech?
Příběh budapešťského sídliště Óbuda

Jana Kočková

Budapešťské panelové sídliště Óbuda bylo vybudováno v letech 1969 až 1975 na místě původního římského vojenského tábora a později prosperujícího zemědělského, a především industriálního rakouskouherského města. V 60. letech 20. století se Óbuda stala centrem rozsáhlého asanačního projektu, což znamenalo demolici téměř veškeré původní zástavby. Staré město ovšem nebylo zbouráno kompletně, a tak jeho relikty vytváří spolu s všudypřítomnými římskými vykopávkami a jedenáctipatrovými paneláky viditelnou a vrstevnatou stopu historického vývoje. Od 70. let se ale v Óbudě mnoho změnilo, a právě proměna samotného sídliště a života v něm je tématem mého výzkumu. Chci vysvětlit, jaké procesy a historické události měly vliv na proměnu vzhledu, image, ale i každodenního užívání sídliště a ukázat vztah obyvatel k historii místa. V devatenácti polostruktorovaných a go-along rozhovorech s obyvateli sleduji příběh sídliště a lidí žijících v něm, jeho a jejich každodennost v průběhu let. Rozhovory jsou doplněné mentálními mapami a mým vlastním pozorováním ve veřejném i poloveřejném prostoru, účastí na kulturních akcích a analýzou dostupné relevantní literatury.

Socialistické sídliště Óbuda bylo naplánováno podle zásad sovětských mikrorayonů, ale na plnou realizaci plánu v 70. letech nezbyly peníze. Óbuda nikdy nepatřila mezi nejprestižnější budapešťská sídliště, nicméně byla vždy vyhlášená pro svoje restaurace a už samotná poloha, dávala Óbudě určitou prestiž. Žít na sídlišti v paneláku bylo ale dlouhé roky stigmatizující, proto se sociologové v 90. letech domnívali, že se ze sídlišť stanou slumy. Až v posledních několika letech dorovnaly ceny nemovitostí na sídlištích v Maďarsku ostatní typy zástavby, což značí rychle rostoucí zájem lidí o tento typ bydlení. Místní samospráva už několik let investuje do vytvoření nového centra Budy v těsném sousedství Óbudínského sídliště v původní zástavbě. Cílem investic je mimo jiné vytvořit image Óbudy jako historické části města. Samotní obyvatelé sídliště tento pohled většinou sdílejí, jsou pyšní na historii místa a považují Óbudu za nejlepší čtvrť a ideální pro život.

Proměna každodenního života obyvatel souvisí do velké míry se změnou jejich rodinné, finanční a zdravotní situace, můžeme ale pozorovat i politické, ekonomické, demografické změny a nástup moderních technologií, které život na sídlišti ovlivnily a nadále ovlivňují.

Otázky:

Jaký vliv má proměna fasád panelových domů na image sídliště a identitu obyvatel?

Může sídlištní identita obstát v konfrontaci s nostalgií po době před sídlištěm?

Kdy nastává diskontinuita ve vývoji sídlišť?

Mezi texty – pro texty – jak s texty – a co texty?

Konstrukce kulturní paměti v kontextu intertextuality

Hedvika Novotná, FHS UK

Již příliš dlouho, bohužel/protože však jen v občasných skocích, pracuji na projektu své disertační práce s názvem Konstrukce individuální a kolektivní paměti na příkladu postholocaustové memoárové literatury českých židovských autorů. K tématu jsem publikovala několik studií, v nichž jsem se věnovala analýze a interpretaci publikovaných židovských autobiografických vzpomínek. Tyto mé dílčí analýzy vznikaly (a byly publikovány) průběžně, přičemž jakkoli byly od počátku koncipovány jako kapitoly předpokládané disertační práce, vznikly zároveň de facto na objednávku (vyzvané přednášky a konferenční příspěvky). V souladu se zadáním jsem se v těchto dílčích studiích soustředila na to, jak je v předmětné literatuře zachycena ta která „etapa“ „českých“ dějin (třicátá léta 20. století, Druhá republika, tzv. Třetí republika, 50. léta atd.). První studie k tomuto tématu mi vyšla v r. 2004, poslední r. 2017.

V průběhu těchto patnácti let, stejně jako v létech předcházejících, se v českém akademickém poli, soudě dle vědeckých publikací, vcelku razantně proměňovalo jak historiografické a sociálněvědní nahlížení minulosti, potažmo vztahu minulosti a současnosti, tak také (možná především) mé rozumění této problematice. V souladu s tím se i mé dílčí analýzy od sebe celkem významně odlišují – pracují s různými teoretickými východisky a tedy i odlišnými analytickými postupy (od tématické obsahové analýzy přes narativní po diskurzivní).

V rozvažování, jak tyto rozmanité texty zcelit v jeden, se mi začala jevit jako čím dál zajímavější ona rozmanitost. Začala jsem si klást otázku, o čem vypovídá. A rozhodla jsem se právě na této rozmanitosti založit text výsledný.

Jinými slovy, pracuji s různými aktérskými interpretacemi minulosti, přičemž aktéry jsou (1) autoři memoárů, (2) já sama, (3) akademické pole, které se věnuje „české“ a/nebo „židovské“ minulosti. Jde mi tedy o konstrukci kulturní paměti prostřednictvím různých typů textů, přičemž své vlastní texty o dané problematice chápu jako jakési prostředníky / zprostředkovatele svého uvažování o vyjednávání mezi individuální a kolektivní pamětí, pamětí komunikativní a kulturní,  pamětí minoritní? a majoritní?, subjektivní a „objektivní“?, „laickou“ a „vědeckou“.

Ve svém příspěvku bych chtěla na základě představení konceptu této metaanalýzy diskutovat možnosti a meze intertextuality, tedy diskurzivních formací a praxí různých typů a podob textů a jejich vzájemných vztahů, a to se zacílením na konstrukci kulturní paměti. Intertextualitu budu v návaznosti na Kristevu (1966) ad. chápat jako síť vztahů mezi texty, kdy se zároveň podle Lachmann (1990) vzájemně propojené texty stávají místem kulturní paměti, která se v textech uchovává, obnovuje a neustále přehodnocuje. 

K diskuzi také předkládám všechny uvozovky a otazníky v tomto abstraktu.  

Hedvika Novotná, sociokulturní antropoložka, vedoucí Společenskovědního modulu na FHS UK, šéfredaktorka anglické edice časopisu Urban People / Lidé města. Vedle zájmu o studia paměti se nyní intenzivně zabývá etnografií současné vesnice a občasně vstupuje i do postsubkulturních studií. 

Morální ekonomie klášterů v ČR v procesu odluky státu a církve

Barbora Spalová, Jan Tesárek, Tereza Sedláčková, Marek Liška

Od roku 1990 v ČR probíhá proces restaurace a inovace zasvěceného života. Po znovuzískání klášterních budov a obnově legálního postavení mnišských a řeholních komunit v raných devadesátých letech přišlo nejprve období otevřeného hledání smyslu zasvěceného života spojené s mnoha vstupy a výstupy do a z řádů, dále spíše období snahy o konsolidaci jednotlivých komunit a jejich materiálního zajištění. Od roku 2013 vstoupil tento proces do další a (podle všeho přelomové) fáze postupné ekonomické odluky církve a státu, která v případě starých klášterů benediktinské tradice (v ČR jsou i dva nově založené po roce 2000) znamená restituci nemovitých majetků, zvláště lesů To sebou přináší i nutnou změnu ekonomického fungování kláštera. V našem nyní již čtvrtým rokem probíhajícím výzkumu si klademe nad touto situací následující otázky: Ovlivní změna ekonomického fungování také spiritualitu klášterů?  Co znamená tato změna pro dialog klášterů se svým bližším i vzdálenějším okolím? Jak tato změna ovlivní komplexní systém výměn norem, hodnot, služeb, statků i pocitů mezi klášterem a společností, který bychom mohli nazvat morální ekonomií kláštera (po vzoru toho, jak tento termín užívá Didier Fassin, srov. Fassin 2009)?

Tyto výzkumné otázky pak vyvolávají další, spíše konceptuální a metodologické: jak do rámce pro analýzu systému výměn mezi klášterem a společností zařadit také výměny v rámci ekonomie spásy, jak ji popisuje Weber v Sociologii náboženství? A co je vlastně tou “společností”, která se na oné „morální ekonomii“ podilí? Jak ji vymezit a zkoumat?

Nastíněné otázky analyzujeme v několika tematických rovinách: a. zapojení kláštera do svého blízkého i vzdáleného ekonomického okolí; b. konverze “místa”, ev. patrimonializace; c. kvalita práce; d. vztahy nabídky a poptávky (včetně vztahů s klášterními zaměstnanci), e. klášterní pohostinnost. Data vycházejí z  terénních výzkumů v benediktinských klášterech Břevnov, Venio, Rajhrad, Broumov a Emauzy; cisterciáckých klášterech Vyšší Brod a Porta coeli a okrajově také v nových trapistických komunitách Poličany a Nový Dvůr.

Obecnějším horizontem této práce je pak zabývat se charakterem a obsahy dialogu klášterů s “okolím” v procesu odluky státu a církve a přispět tak k poznání obecnější trendů vývoje vztahu (post)moderních společností a náboženství.

Fassin, Didier. 2009. “Les Economies Morales Revisitées.” Annales: Histoire, Sciences Sociales 64 (6): 1237–66

Otázky do diskuze

Nakolik ekonomický model fungování organizace, jejíž účel je primárně duchovní, určuje vztahy se společností?

Nakolik se nutný dialog se společností zintenzivněný potřebou se uživit vstupuje do každodennosti klášterů a mění jejich sebepojetí?

Co všechno sociálně vědně relevantního s sebou restituční/odlukový proces nese a kam ještě by se měla zaměřit naše badatelské pozornost v následujících letech? Kde jinde v Evropě došlo/dochází k podobnému procesu a co je možné vytěžit z této komparace?

Analýzaprojektovéhokapitalismuv ČR: aktérskáperspektiva

Kristián Šrám

O autorovi

Mgr. Ing. Kristián ŠrámjedoktorskýmstudentemnaKatedřesociologieFakultysociáníchvědUniverzityKarlovy. Vesvémdisertačnímvýzkumu se věnujefranzousképragmatickésociologie a neoliberálním proměnámspolečnostipohledemkvalitativníhovýzkumu. Vrámcivýzkumné činnostijevědeckýmpracovníkemna GAČR projektu (18-25924S) Transnational Populism and Democracy, hlavním řešitelemnaGAUKprojektu (No. 981018) Engaging the Neoliberal: Actor’s Perspective on Project Capitalism. Vminulosti se účastnilněkolikadalšíchvýzkumnýchprojektů ?nancovanýchGrantovouagenturou ČR. Vrámcipedagogické činnostipůsobínadomácífakultě a naCIEEvPraze, dálejeasisentemvevýucenapobočceNYUvPraze.

Anotace

Od 90. let minulého století lze pozorovat změnu ve způsobu, jakým je interpretována a ospravedlňována současná podoba neoliberálního kapitalistického uspořádání dnešních západních společností. Boltanski a Chiapello tuto změnu nazývají novým duchem kapitalismu a popisují ji jako posun od hierarchických, rigidních modelů autoritativně pojímaného řízení směrem k řízení založeného na principech ?exibility, adaptability, jež se manifestují v nové socioekonomické organizaci práci postavené na motivech sítí a projektů. Takový přístup vyžaduje zcela odlišný typ pracovníka, který je schopen tyto principy integrovat a přijmout za své. Diskutované principy se dále promítají i do individuálních životů jednotlivých aktérů, kteří mohou stejné principy vztahovat k dalším oblastem života a modi?kovat svůj život tak, aby odpovídal sérii krátkodobých, ukončených projektů. Zdánlivě progresivní charakteristiky ?exibility, adaptability, osobního rozvoje, kreativity, entusiasmu však mohou vytvářet i negativní dopady v podobě prekarizované pracovního statusu, nejistoty, nejasnosti rolí, zvýšeného pracovního tempa a stresu apod. V příspěvku bude představen disertační výzkum věnovaný otázce, jakou lidskou zkušenost a porozumění světu tyto nové pracovní podmínky vytvářejí. Konceptuálně projekt navazuje na francouzskou pragmatickou sociologii, a zaměruje se tedy na otázky porozumění světu, konstrukce a ospravedlnění žité zkušenosti a produkce kritiky individuálními aktéry. Metodologicky je výzkum opřen o semi-induktivní kvalitativní analýze založené na kombinaci hloubkových rozhovorů a zúčastněného pozorování networkingových platforem, eventů (Creative Mornings Prague, Business for Breakfast, Negotium) a co-workingových kanceláří (Impact Hub, Node5). Příspěvěk představí výsledky z pilotních rozhovorů a pozorování. Předmětem diskuse by měly být implikace pro dosavadní teoreticko-konceptuální rozpracování projektu a aktuálně řešené epistemologickometodologické výzvy. Ty v současné době spočívají zejména v otázce, jakým způsobem vést rozhovory tak, aby zachytily způsob vztahování se ke světu (modes of engagement), řády ospravedlnění (justi?catory regimes) a řády ohodnocení (orders of worth). Dalším souvisejícím aspektem je problém analýzy a interpretace míry re?exivity komunikačního partnera. V tomto ohledu literatura nabízí inspiraci v terapeutických modelech rozhovorů a interpretaci rozhovoru na základě principů konverzační analýzy. Kromě takto de?nované metodologické kontribuce, příspěvěk předloží argumenty, co nabízí výzkumný proud francouzské pragmatické sociologie ve studiu neoliberálních proměn společnosti. Konkrétně se jedná o propojení mikro- a makro- perspektivy a rede?nici problém kritického a nekritického přístupu.

Diskusní otázky

  • Co dosavadní zjištění znamenají pro další rozpracování teoreticko-konceptuálního rámce analýzy?
  • Jakým způsobem vést rozhovory tak, aby byly zachyceny klíčové momenty souvisejícíc s produkcí kritiky, re?exivitou aktéra?
  • Jakým způsobem vést rozhovory tak, aby byla zachycena žitá zkušenost aktéra skrze aplikované koncepty francouzské pragmatické sociologie (modes of engagement, justi?catory regimes, orders of worth)?

„Otázky, ktoré sa nekladú“: pojednanie o pojednávaniach

Helena Tužinská,

Katedra etnológie a muzeológie FiF

Univerzita Komenského v Bratislave

            Príspevok vychádza z výskumu súdnych pojednávaní so žiadateľmi o azyl v rokoch 2006-2008 a 2016-2018 na Krajskom súde SR v Bratislave a interview so žiadateľmi o azyl, s ich právnymi zástupkyňami a s tlmočníkmi. Cieľom je opísať priebeh odvolacích pojednávaní, kontextualizovať a analyzovať vzniknuté situácie. V príspevku sledujem vybrané výskumné otázky vo všeobecnej aj operacionalizovanej podobe:

            1/Ako dve skupiny, medzi ktorými je nerovný mocenský vzťah, narábajú s pojmami, ktoré súvisia s identitou dominantnej aj subordinovanej skupiny? t.j. Ako sudkyne/covia a zástupcovia Migračného úradu používajú pojmy „sociálna skupina“, „kultúra“, „etnicita“, „integrácia cudzincov“ a aký postup na tento typ porozumenia nadväzuje? V interpretácii prepájam zistenia lingvisticky´ch a právnych antropológov, sociolingvistov a tlmočníkov (Eades 2008, 2010; Good 2007; Maryns 2006; Philips 1998).

            2/Aké typy informácií o subordinovanej skupine sú pre členov dominujúcej skupiny relevantné - čo považujú za zmyslupnú odpoveď - a ako s nimi narábajú? t.j. Aké typy otázok kladú predstavitelia štátnej správy a ako sú výpovede žiadateľov o azyl nimi sumarizované a interpretované? Zaujíma ma, ako sa tvorí zápisnica, čo všetko na súde odzneje, ale nie je zaznamenané, čo všetko a ako sa prerozpráva, príp. upraví do spisovnej podoby jazyka alebo aj s použitím právneho registra, aby to mohlo byť zapísané do zápisnice. Nadväzujem na argumenty P. Bourdieho (1987) o apropriačnom, neutralizačnom a univerzalizujúcom efekte, ktorý sa v jazyku prejavuje ako súčasť logiky praktík právneho poľa.

            3/Ako sú medzi ľuďmi s nerovným mocenským postavením tlmočené významy, ktoré sú súčasťou rôznych diskurzov? t.j. Ako sú tlmočené pojmy z registra práva pracovníka štátnej správy a sociolektu žiadateľa o azyl? V tejto časti sa venujem interpretácii tlmočenia, v ktorom dochádza k dvojitému prekladu: tak medzi rôznymi jazykmi ako aj z a do právneho registra (Berk-Seligson 2002; Tužinská 2015; Wadensjö 1998).

            Rada by som tiež diskutovala o „otázkach, ktoré sa nekladú“. Zaujíma ma celistvejšie porozumenie tým častiam prejavov na súdoch, v ktorých všetci účastníci pojednávania signalizujú prekvapenie, odpor či zaujatie voči vzniknutej komunikačnej situácii. Počas pojednávania nastávajú momenty, ktoré sú ťažko opísateľné slovami, lebo sa prejavujú odmlkami, ktoré sú však nabité významom (Kusá 1996). Niektoré z „otázok, ktoré sa nekladú“ sú tak rovnako významotvorné ako samotné rečové akty (Searle 1969). Často odkazujú na kontext, ktorý sa nachádza ďaleko za hranicami súdnej siene – niekedy v krajine pôvodu žiadateľa o azyl, ale aj v symbolicky vzdialenejších oblastiach. Môže nimi byť aj napríklad zážitok z interview na Migračnom úrade MVSR alebo iný kontakt s predstaviteľmi moci, ktorý predchádzal odvolaniu a následnému súdnemu pojednávaniu. Zároveň privítam diskusiu k odpovediam na výskumné otázky.

Literatúra:

Pierre Bourdieu.1987. The Force of Law: Toward a Sociology of the Juridical Field. The Hastings Law Journal, 38, 814-854.

Berk-Seligson, Susan. 2002. The Bilingual Courtroom. Court Interpreters in the Judicial Process. Chicago: The University of Chicago Press. Eades, Diana. 2008. Courtroom Talk and Neocolonial Control. Berlin: Walter de Gruyter.Eades, Diana. 2010. Sociolinguistics and the Legal Process. Bristol: Multilingual Matters.

Good, Anthony. 2007. Anthropology and Expertise in the Asylum Courts. New York: Routledge, Cavendish.

Kusá, Zuzana. 1996. Dilemy nad tichom v autobriografických rozprávaniach. Etnologické rozpravy 3, 1, 25–48.

Maryns, Katrijn. 2006. The Asylum Speaker: Language in the Belgian Asylum Procedure. Manchester:St. Jerome Publishing.

Philips, Susan U. 1998. Ideology in the Language of Judges. How Judges Practise law, politics, and courtroom control. New York: Oxford University Press.

Searle, John, R. 1969. Speech Acts: An Essay in the Philosophy of Language, Cambridge: Cambridge University Press.

Tužinská, Helena. 2015. Tlmočenie v štátnej správe: deskriptívne a preskriptívne prístupy. Sociální studia 2:51–68.

Wadensjö, Cecilia. 1998. Interpreting as Interaction. London: Longman.

            Helena Tužinská z Katedry etnológie a muzeológie Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave vedie kurzy k etnografickému výskumu, lingvistickej a evolučnej antropológii. Rada sa pýta a počúva, zvlášť ak sú prítomní ľudia, miestami považovaní za cudzích. Skúma, aké typy otázok sú v takejto komunikácii účinné – napríklad v triede, na úrade, alebo na súde. Prekladu medzi jazykom práva a jazykmi iných kultúr sa venuje aj v Lige za ľudské práva, spolupracuje tiež s Nadáciou Milana Šimečku a Centrom pre výskum etnicity a kultúry.

Jej texty sú tu: uniba.academia.edu/HelenaTužinská

Environmentální souvislosti záchodků

Markéta Zandlová

Klimatická změna. Globální oteplování. Antropocén. Velká slova, spojená s neradostným stavem planety i sofistikovanými vědeckými koncepty. Jedním z projevů lidmi nepochybně spoluzapříčiněné (srov. zprávu IPCC 2014) klimatické změny jsou extrémní klimatické jevy, v české kotlině především intenzivní (přívalové) srážky a související povodně, silné větry a tornáda, silný mráz, horka a sucho. 

Ve svém příspěvku se budu zabývat konkrétním klimatickým jevem - dlouhými epizodami sucha na území ČR - a jedním z projektů Ministerstva životního prostředí, který má vést ke zmírnění jeho dopadů. Dotační program Dešťovka (započal 2017) má podpořit efektivní využívání dešťové vody v domácnostech (akumulace vody a její použití na zalévání zahrad a splachování toalet) a recyklaci tzv. „šedé“ vody (splachování toalet odpadní vodou, vyčištěnou v domácích čističkách; zálivka). Diskuse, které kolem programu vznikly, mi umožňují ukázat několik klíčových momentů (nejen) české debaty o klimatické změně.

V příspěvku se zaměřím na to, kdy a jak byly používány argumenty ukotvené ve specificky lokálních podmínkách (cena vodného a stočného v jednotlivých obcích, spotřeba vody na osobu v ČR aj.) nebo v globálních souvislostech (změna v roční distribuci srážek, připisovaná globálnímu oteplení aj.). Detailněji prozkoumám, jak byl aktéry skrze zvažování efektivity dotací vyjednáván vztah a legitimita přírodě blízkých opatření (např. podpora vsakování) - a opatření technických (např. recyklace). V neposlední řadě budu analyzovat kritické připomínky k dotačnímu programu (malý dopad, odvádění pozornosti od skutečných problémů, nedostupnost pro některé zájemce atd.) a vztáhnu je k širší diskusi o projevech, dopadech a možnostech reakce na globální oteplování.

Na závěr se chci zamyslet nad tím, jak nám může debata o splachování záchodů a zalévání zahrádek zprostředkovat komplexnější porozumění tomu, jakou podobu a závažnost má v české veřejné diskusi o státem dotovaných opatřeních, směřujících ke zmírnění negativních dopadů klimatické změny, téma klimatické spravedlnosti.

Témata k diskusi:

  1. Velice bych uvítala debatu o klimatické spravedlnosti. Obecně se toto téma otevírá spíš ve vztahu ke společnostem s hlubokými sociálními rozdíly, ve vztahu k indigennímu obyvatelstvu, obyvatelům tzv. třetího světa atd. Zajímá mne, v jakém smyslu je relevantní i pro český kontext? A jakou zde může mít/má podobu?
  2. Druhá otázka je metodologického charakteru. Vědomě vycházím z toho, že současná klimatická změna je nepochybně z části způsobena lidmi. Mám k tomu velkou oporu v expertních zprávách a výzkumech (IPCC 2014). Přesto jsem si samozřejmě vědoma, že na věc existuje více pohledů, včetně klima-skepticismu, a považuji je za legitimní, hodné pozornosti i debaty. Je metodologicky přijatelné, že zaujímám jasné stanovisko a považuji antropogenní podíl na klimatické změně za jistý, nebo by bylo příhodnější vycházet z modu „pravděpodobnosti“ lidského vlivu na klima? A jaké to může mít konsekvence?

Markéta Zandlová je sociální antropoložka. Působí na Fakultě humanitních studií UK. Dlouhou dobu se zabývala analýzou procesů ustavování a prosazování etnických a národních identit. Terénní bádání na toto téma prováděla nejprve na česko-německé hranici, později v Bulharsku, kde v průběhu několik let sledovala etnomobilizační úsilí bulharských Aromunů. V současné době se její odborný zájem posunul a pustila se do studia vztahů klimatické změny a sociálních systémů. Aktuálně se zaměřuje na etnografický výzkum sucha jako komplexního přírodního, ekonomického, politického a sociálního fenoménu.

[zpět na rozvrh]

© Biograf 2017
Webmasters Zdeněk a Jakub Konopásek
Design a koncepce © Zdeněk Konopásek; graphics © Rudolf Šmíd