12. pracovní konference Biografu 18.-20. června 2010 Hoješín u Seče

Program konference

Zde je předběžný časový program konference a abecední seznam příspěvků (podle jména autora) přijatých do programu konference. U každého příspěvku v seznamu bude k dispozici abstrakt.

Základní informace o konferenci

[rozvrh] [abstrakty] [novinky] [kontakt] [home]

Časový rozvrh programu

PÁTEK, 18. června 2010 (ubytování je možné od 16h)

SOBOTA, 19. června 2010

NEDĚLE, 20. června 2010

[rozvrh] [abstrakty] [novinky] [kontakt] [home]

Seznam přijatých příspěvků a jejich anotace

Dana Bittnerová, Hedvika Novotná, Martin Heřmanský (FHS UK Praha) [zpět na rozvrh]
Kdo nezkoumá se mnou, zkoumá proti nám! Povaha a dynamika týmového etnografického výzkumu

Jedním z distinktivních a konstitutivních znaků sociální antropologie je terénní etnografický výzkum (srv. Abu Ghosh, Grygar, Skovajsa 2007), v jehož klasické podobě (Malinowski 1922 ad.) je antropolog – „lone ethnographer“ – při dlouhodobém stacionárním výzkumu klíčovým a jediným výzkumným a interpretačním nástrojem. Stále častěji se však v rámci etnografického diskurzu objevují alternativní formy výzkumu, např. multi-sited ethnography (Marcus 1995), rapid assessment (Bernard 2002), team ethnography (Erickson, Stull 1998), které tento model pozměňují a vyžadují tedy nejen odlišný způsob etnografické práce jako takové, ale i specifickou formu její reflexe.
Od roku 2008 provádíme v rámci a vedle terénní antropologické praxe, kterou vyučujeme na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, týmový etnografický výzkum formou rapid assesment na téma „Sociální sítě a vyjednávání moci v lokální komunitě“. Snad ve všech fázích tohoto výzkumného projektu jsme se dostávali a dostáváme do situací, které se výrazně liší od našich jiných výzkumných zkušeností, tj. do situací, které v důsledku specifického kontextu výzkumného procesu vystavují nás jako badatele pozměněným nebo odlišným nárokům vědecké práce.
Cílem našeho příspěvku je na konkrétním příkladě výše uvedeného projektu ukázat povahu a dynamiku týmového výzkumu a zároveň reflektovat, tedy v důsledku problematizovat či obhájit možnosti takového stylu práce v různých rovinách etnografického výzkumu. Pokusíme se obsáhnout všechny etapy výzkumného procesu – od formulace výzkumného tématu přes pohyb v terénu, sběr a analýzu dat až po tvorbu výzkumné zprávy. Důraz budeme klást především na: 1) vyjednávání jednotlivých výzkumníků v rámci týmu; 2) vyjednávání jednotlivých výzkumníků v terénu; 3) vyjednávání výzkumného týmu jako integrálního subjektu v terénu; 4) další intervenující faktory (zejména pedagogická činnost a přítomnost studentů v terénu). Zároveň je na místě otevřít otázku, nakolik se různé strategie a praktiky několika badatelů v jedné lokalitě do všech přítomných diskurzů promítají.

Karel Čada (FSV UK Praha) [zpět na rozvrh]
Diskursy kvality v lékové politice

Podle Světové zdravotnické organizace je cílem lékové politiky zajištění účinných, bezpečných a kvalitních léčiv pro celou populaci v objektivně potřebném množství, za přijatelnou cenu a za sociálně přijatelných podmínek. Tuto definici velmi hojně citují různé české koncepční i analytické materiály. Lze ji samozřejmě smést ze stolu s tím, že jde pouze o obecnou frázi, kterou nikdo nebere vážně. Ve svém příspěvku bych ji alespoň částečně vážně vzít chtěl a zaměřím se na to, jak jsou v rámci diskuse o lékové politice jednotlivými aktéry vykazovány různé dimenze, jež tato definice postuluje - účinnost, ekonomičnost a sociální přijatelnost. Jak jednotliví aktéři tyto dimenze při legitimizaci svých plánů propojují a jak jsou naopak tato propojení rozporována? Čím je dáno objektivně potřebné množství, co to je přijatelná cena a co jsou sociálně přijatelné podmínky? Jaké argumenty aktéři používají a s jakými statistikami operují? Ve svém příspěvku vyjdu z analýzy koncepčních materiálů a expertních výstupů, které se lékové politiky týkají, parlamentních debat a z přepisů na zdravotnictví zaměřených vydání televizního pořadu Otázky Václava Moravce. Časově se má analýza soustředí na období po roce 2006 a zaměřena bude především na diskuse okolo tzv. reformních zákonů, jež připravoval tým kolem ministra Tomáše Julínka. Tedy na období, které bylo kritiky těchto reforem charakterizováno svým příklonem k neoliberálnímu ekonomizujícímu pojetí zdravotní péče. Vyhrocená diskuse, která přípravu a prosazování návrhů provázela, představuje podle mě ideální půdu pro zkoumání toho, jak se konstruuje a konstituuje kvalita konkrétní politiky.

Tereza Dvořáková (FHS UK Praha) [zpět na rozvrh]
Jednání romských žen na úřadu práce

V příspěvku vycházejícím z mé diplomové práce se budu zabývat ekonomickým jednáním romských žen žijících v jednom malém východočeském městě. V průběhu sedmiměsíčního terénního výzkumu jsem následovala romské obyvatele za různými – více či méně legálními – způsoby obživy, abych analyzovala logiku ekonomického jednání lidí potýkajících se s nezaměstnaností nebo nejistou a špatně placenou pozicí na trhu práce. V příspěvku se konkrétně zaměřím na jednání romských žen na úřadu práce ať již při jejich evidenci či při pravidelných setkáních se zprostředkovateli zaměstnání. O ekonomických strategiích chudých Romů existuje již řada studií, praxe pobírání sociálních dávek však v odborných textech prakticky absentuje. Český diskurz na toto téma utvářejí především novináři a politici, kteří v převážné míře sdílejí a dále reprodukují dominantní představy o Romech jako o těch, kdo „zneužívají“ sociální systém ve svůj prospěch či jsou na něm „závislí“. Po vzoru Howa (1990), Auyera (ND) a jiných rozumím distribuci sociálních dávek obecně a podpory v nezaměstnanosti konkrétně nejen jako legislativou jednoznačně nastavenému systému pravidel pro přerozdělování státních financí, ale také jako kulturně zprostředkovávané transakci, ve které se re/produkují sociální nerovnosti, stejně jako se formuje vzájemné vnímání aktérů („klientek“ a úředníků), kteří do transakce vstupují. Interakce na úřadu práce tak není pouhým nutným setkáním zprostředkovatelů zaměstnání se svými „klienty“. Jde o setkání, během kterého dochází k dočasným re/definicím charakterů aktérek této transakce stejně jako dočasnému omezení repertoárů jejich jednání. Na příkladu popisu několika takových interakcí se pokusím analyzovat logiku jednání romských žen na úřadu práce, kde se zdá, že se tyto ženy snažily vystupovat a být zprostředkovateli zaměstnání uznány jako „lidé“, aniž by byly (v dané chvíli) rozpoznány jako „cikánky“.

Martin Hájek a kol. (FSV UK Praha) [zpět na rozvrh]
Jak se čtou biografická vyprávění aneb zkoumání mimésis III?

Cílem příspěvku je poukázat na téma, kterému bylo dosud věnováno poměrně málo pozornosti: míře rozmanitosti čtení biografických vyprávění čtenáři. Při otevření této problematiky vycházím ze známého Ricoeurova rozlišení trojí narativní mimésis (zpodobnění), tj. referenční, vztahující se k vypravěčově předporozumění světu a dění, figurativní, která se týká ztvárnění zkušenosti dění do vyprávění, a posluchačské, ve které se střetává svět vyprávění/textu a posluchače/čtenáře. V orální historii a biograficky orientované sociologii je kritický zájem soustředěn téměř výhradně buď na referenční aspekt vyprávění (jaká je životní zkušenost vypravěče) nebo jeho aspekt narativní (jak je životní vyprávění vytvářeno a prezentováno). Většina výzkumů se tak prakticky zaměřuje na variabilitu biografických vyprávění jako výsledků specifické sociální činnosti, ale téměř se nesetkáme s výzkumem, zabývajícím se variabilitou jejich čtení. Přitom je evidentní, že čtení, podobně jako vyprávění, je také metodická, sociálně a biograficky situovaná činnost.
Za účelem prozkoumání aktivit třetí formy mimésis spolu se studenty magisterského studia sociologie provádíme experiment, který by měl alespoň částečně odkrýt praktiky a repertoáry čtení jako situované činnosti. V pokusu se zaměřujeme na způsoby čtení biografických rozhovorů, resp. jejich fragmentů, ze tří sbírek Centra orální historie ÚSD AVČR. Jde se o sbírky Politické elity a disent v období tzv. normalizace a Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Protože čtení je vnímáno jako samozřejmá a neproblematická aktivita, která nepotřebuje zvláštní komentář, experimentální design má garfinkelovsky narušovací charakter, který vytrhuje čtenáře z rutinních postupů. Zatímco v běžném čtení biografických rozhovorů je čtenáři nejprve předložena charakteristika vypravěče (stojí za poznámku, o tazateli to už neplatí), aby vlastní vyprávění mohlo být "adekvátně" pochopeno, v experimentu je identita vypravěče, resp. skryta.
Cílem experimentu je a) zjistit, jakých identitní značek čtenáři při čtení používají k tomu, aby si zurčitili identitu mluvčích, b) jak se tyto značky liší podle toho, z jaké generace čtenář pochází, tzn. jestli vztahuje vyprávění ke své zkušenosti nebo ke kolektivní paměti, resp. v jaké míře je čtení čtenářů ze tří generací v tomto ohledu podobné. Jinými slovy, snahou je odhalit metodický charakter čtení životopisného vyprávění a repertoáry kolektivní paměti, kterými různé generace při čtení disponují. V příspěvku budu referovat a diskutovat první zjištění, které experiment přinesl.

Roman Hofreiter (Univerzita Bánská Bystrica) [zpět na rozvrh]
„Dôverujte mi, som profesionál“: rozprávanie o situačnom vytváraní identity profesionála na príklade finančných „poradcov“

Vo svojom vystúpení sa zameriavam na prezentáciu spôsobov, ktorými finanční poradcovia utvárajú, priamo pri kontakte s klientom, identitu potrebného odborníka, profesionála.
Využitie služby finančného poradcu nie je vnímané ako štandardizovaný postup spojený s využívaním finančných produktov. Sú to predovšetkým poradcovia, ktorí kontaktujú jednotlivcov a ponúkajú svoje služby s čím sa spájajú aj podozrenia a negatívne očakávania (manipulácia a podomový predaj). Z toho dôvodu „poradca“ dokazuje ostatným oprávnenosť pomenovania „odborník, profesionál“. Zatiaľ čo pre mnohých je takáto skúsenosť skôr neštandardnou, nerutinnou udalosťou, pre finančných poradcov je to jeden z hlavných pracovných postupov: presvedčiť iných o svojej odbornosti a profesionalite.
Vo svojom príspevku sa zameriavam hlavne na „kutilský výkon“, prostredníctvom ktorého je identita finančného poradcu ako profesionála utváraná. To však neznamená, že postupy finančných poradcov sú výrazným spôsobom unikátne alebo špecifické. Skôr naopak. Identitu profesionála finanční poradcovia vytvárajú podobným spôsobom, ako iné, oveľa etablovanejšie a jednoznačnejšie odborné zamestnania: problematizujú, dištancujú a vymedzujú sa voči iným, dôsledne sa snažia aranžovať svoj profesionálny prejav, odkazujú na objektivitu a na „zdroje“ svojej objektivity. Vlastne chcem v príspevku poukázať, že nerobia až také nezvyčajné veci (neobhajujem ich však).
V príspevku by som chcel taktiež poukázať na prostriedky udržiavania identity potrebného odborníka, profesionála. Konštatovanie poradcov, že poskytujú odborné a potrebné poradenstvo je oveľa častejšie odmietané ako prijímané, a preto v príspevku prezentujem aj spôsoby, ktorými je toto odmietanie spracovávané a interpretované. Teda prezentujem, ako si poradcovia snažia udržať identitu profesionála, aj keď je sústavne odmietaná.

Jaroslav Klepal (FF UK Praha) [zpět na rozvrh]
Vyprávět trauma: PTSD a medikalizované subjektivity u bosenských válečných veteránů

Od samého vypuknutí ozbrojeného konfliktu na území Bosny a Hercegoviny (1992 – 1995) i následné poválečné rekonstrukce se zástupy západních zdravotnických expertů podílely na mezinárodní humanitární intervenci. Psychiatři, psychologové a sociální pracovníci představovali význačnou skupinu v rámci naplňování mezinárodního terapeutického paradigmatu (Pupavac), jejichž hlavním cílem bylo zvládnutí a podmanění si plíživých efektů války – psychologického traumatu. „Válečné trauma“ a „post-traumatická stresová porucha“ (PTSD) jako pozdržený, ale dlouhodobý důsledek traumatu byly ustanovovány v nejrůznějších „psychosociálních programech“ určených pro „oběti války“ či pro „traumatizované případy“ – tedy znásilněné ženy, vězně detenčních zařízení a lágrů, dětské uprchlíky a konečně i válečné veterány.
Intervence v oblasti traumatu zrcadlí stav výjimky, nouze, který však z logik a politik „rekonstrukce“ nahrazuje stav stability akcentující (a umožňující financovat) jiné formy intervence, především v oblasti vyrovnávání se z minulostí a smíření (Pandolfi). Nicméně, nabízí se otázka, jaké dopady mají tyto terapeutické intervence na lokální úrovni? Nestává se tento stav výjimky permanentním (Agamben) v situacích, kdy DNA vzorky propojují tělesné ostatky z masových hrobů s přeživšími a definují formy kolektivního (etnického) truchlení; kdy zmrzačená těla slouží jako důkazy pro definici válečných zločinů jak v právních, tak morálních termínech; kdy koncept traumatické paměti překládá individuální utrpení do univerzalizující psychiatrické kategorie PTSD vyžadující psychoterapii i medikaci? Nestává se tento stav permanentním paradoxně tak, že koprodukuje medikalizované subjektivity „obětí“, „přeživších“, „válečných veteránů“?
Odpovědi na tyto otázky chce příspěvek hledat spolu s bosenskými válečnými veterány trpícími post-traumatickou stresovou a jejich „vyprávěními o traumatu“. Tato vyprávění nejen naturalizují PTSD diagnózu (a její klíčový koncept traumatické paměti) válečných veteránů, ale konstituují i jejich subjektivity, spolu s každodenní medikací, „šiframi“ (klasifikacemi nemocí a poruch podle MKN – 10 či DSM-IV uvedenými v jejich zdravotní dokumentaci) a CT mozku, nezvladatelným běsem či pláčem, pokusy o sebevraždu i domácím násilím, nezaměstnaností, nočními můrami, „nervy“, pietami i politickým zapomněním, tělesnou představou „živoucí časované bomby“ i ručními granáty po kapsách… Příspěvek vychází z terénního výzkumu (srpen 2007 – červen 2008) mezi traumatizovanými válečnými veterány v bosenském městě Tuzla, ve kterém v roce 2004 váleční veteráni spolu s experty z místní psychiatrické z kliniky založili organizaci, jejíž hlavním „morálním“ a „politickým“ cílem je sdružovat a pomáhat lokálním „obětem PTSD“ a mobilizovat veteránskou populaci na úrovní Federace Bosny a Hercegoviny v boji za svá zdravotní a sociální práva.

Zdeněk Konopásek (Centrum pro teoretická studia UK Praha/AV ČR & FSS MU Brno) [zpět na rozvrh]
Jak se uskutečňuje zázračné zjevení: Pohled z perspektivy latourovských vědních studií

Postřehy, postupy a závěry z oblasti vědních studií jsou příležitostně rozvíjeny a „testovány“ výpravami na cizí území, jako třeba do oblasti politické teorie, historie umění nebo ekonomie. Jen ojediněle jsou přístupy a teoretické rámce sociologie vědy konfrontovány se skutečností, kterou se zabývá sociologie náboženství. Výjimkou je práce Bruno Latoura. Ten se opakovaně zabýval otázkami náboženských obrazů a sdělení, přičemž zpochybňoval tradiční uvažování o zásadní jinakosti mezi vědou a náboženstvím. Latour tvrdí, že bychom měli náboženství chápat způsobem, který je mu vlastní (tedy vlastně „nábožensky“). Tomu prý – na rozdíl od toho, co se často myslí – odpovídá vidět náboženství jako něco „lokálního, objektivního, viditelného, obyčejného, nezázračného, opakujícího se, úporného a houževnatého“. Když se probírá náboženství, měli bychom se prý vyvarovat toho, abychom hned svou pozornost snažili upřít na „cosi, co je daleko, kdesi nad námi, nadpřirozené, nekonečné, odtažité, transcendentní, tajemné, zamlžené, dokonalé, věčné“. Teprve když se tomuhle pojetí úspěšně vyhneme, můžeme vztah vědy a náboženství nahlídnout novým způsobem – takovým, který dává smysl na obě strany a je tedy vzájemně přijatelný.
Ve svém příspěvku chci tyto argumenty kriticky rozebrat, a snad i zjemnit či dotáhnout, a to na základě empirického sociologického výzkumu mariánských zjevení v Litmanové na Východním Slovensku. Zjevení v Litmanové například pěkně ukazuje, kterak náboženské praktiky nejsou nějak přímočaře zaměřené na ustavení víry v nějaké ne-přítomné, vzdálené entity (ve smyslu přesvědčení o jejich existenci, podobně, jako třeba věříme či nevěříme v globální oteplování). Celá řada praktik souvisejících tak či onak s těmito událostmi naopak zaměřuje pozornost účastníků na to, co je zde, blízko a živé. Avšak na rozdíl od Latoura nemohu tyto dva důrazy, tato dvě směřování, popsat jako něco neslučitelného. Ohledy na to lokální, viditelné, uchopitelné, obyčejné a repetitivní nemohou být oddělovány od zájmu o nadpřirozené, tajemné a transcendentní náboženské skutečnosti – a také nejrůznějšími aktéry oddělovány nejsou. Naopak, tyto dvě orientace jsou konstitutivně propojeny. Ba víc. Toto jejich propojení je někdy dokonce věřícími i církví jasně reflektováno… Jako by v tomto ohledu zbožní lidé rozuměli pointě vědních studií lépe než Bruno Latour sám (když zrovna píše o povaze náboženství).

Petr Matoušek [zpět na rozvrh]
Vymezení pojmu prostituce v procesu regulace pouliční prostituce

Ve svém příspěvku se zabývám velmi rozdílným pojetím vymezení pojmu prostituce u aktérů, kteří se v legislativním procesu utkali o možnosti a meze regulace pouliční prostituce v městě X.
Regulace prostituce není v současné době nijak upravena zákonem. Rozhodnutí o ne/regulaci náleží místní samosprávě, která může prostituci regulovat vyhláškou v určitém prostoru, místně. Vyhláška je kontrolována Krajským úřadem, Ministerstvem vnitra, které rozhodují, zda je v souladu s legislativou ČR. V tomto případě došlo k tomu, že MV vyhlášku pozastavilo, protože podle jeho názoru není v souladu s touto legislativou. Spor o vyhlášku dospěl až k Ústavnímu soudu ČR a trval 4 roky.
Každý z aktérů zdůvodňoval ne/potřebnost vyhlášky mimo jiné i tím, že různým způsobem pracoval s pojmem prostituce. V příspěvku si všímám strategií jednotlivých aktérů, jejich zdůvodnění, shod a rozdílů. Tyto strategie vřazuji do sociologických konceptů sociálních deviací.

Lívia Šavelková (FF UPa) [zpět na rozvrh]
Terénní výzkum jako forma prostoru sebereflexe identit výzkumníka i „zkoumané“ komunity aneb „Na ostří nože“

Cílem příspěvku je poukázat na problematiku terénního výzkumu jako metody zjišťování relevantních dat ve vztahu k identitě a osobnosti výzkumníka. Na základě vlastního výzkumu mezi severoamerickými indiány, konkrétně Irokézi (2001, 2004, 2005, 2007), se zaměřím na dvě základní témata, a to na: 1. identitu či identity výzkumníka a její či jejich vliv na postoj „zkoumané komunity“ vůči němu, 2. etiku, úvahy a měnící se postoje výzkumníka v reakci na jednání „zkoumané komunity“ vůči němu. Na mnoha příkladech tak bude formou autobiografie prezentována forma interakce, sebereflexe, subjektivity, spolupráce a role sociálního statutu vyvolané přítomností „někoho cizího“ uvnitř uzavřené komunity.
Základní osou příspěvku je postoj komunity vůči osobě, která „nepatří do známého světa“, tj. není ani „jedním z nás“, ale není „ani jedním z nich“ (tj. není členem dominantní společnosti, americké či kanadské). Současně vykazuje atributy obou skupin - majoritní společnosti (fyziognomicky „bílá“, kulturní antropolog, mezinárodní novinář, student), ale také „té naší“ (znalost kultury, nemajetná, horší znalost angličtiny jako majoritního jazyka, odpovídající forma komunikace, humor, zkušenost relevantní kolonialismu). Akcentována také bude role genderu, tj. mladé, svobodné ženy v matrilineárním terénu a z toho vyplývajícím kontaktu s „informátory“. Okrajově bude z genderové perspektivy porovnán výzkum realizovaný autorkou příspěvku mezi Romy v České republice. Bude tak poukázáno na podstatné rozdíly a možnosti k přístupu k informacím právě na základě pohlaví a věku výzkumníka, ale současně na podobnosti relevantního získávání dat formou kvalitativního výzkumu v obou typech společností. Zmíněny budou také zkušenosti severoamerických indiánů s činností antropologů a z toho vyplývající jejich postoje a přístupy k dalším výzkumným snahám antropologů.
Současně bude popsáno postavení autorky v závislosti na vývoji vztahů mezi ní a komunitou i při návratových výzkumech se zaměřením na vnitřní rozpory a přístup k výzkumu a prezentaci jeho výsledků na základě mnoha jejích identit.
Příspěvek bude reflektovat i teoretické pozice autorů spjatých s postkoloniálním přístupem zaměřeným na domorodé obyvatele světa (například Vine Deloria Jr., Linda Tuhiwai Smith, Jerre Moreland) a stejně tak s autory kritizujícími postkoloniální ideologii (například Zdeněk D. Scheffel).

Markéta Vaňková (FHS UK Praha) [zpět na rozvrh]
Výzkumník lapený

Terénní výzkum, alespoň jak jej znám já, probíhá ve vlnách. Chvíli má badatel slastný pocit, že vše běží, jak má: aktéři v terénu spolupracují, poznatky se hromadí, teorie se rýsují. Pak se všechno zvrtne: dosud poznané se jeví nepodstatným, terén vzdoruje dialogu, ba i „pouhému“ pozorování, myšlenkové pochody jako by zamrzly a výzkumníkem nastavená pravidla terénní práce se jeví spíše jako přímá cesta do pekel než jako promyšlená „strategie výzkumu“.
Ve svém příspěvku bych chtěla nabídnout k diskusi některá témata, která vzešla právě z pocitu, že jsem se nechala lapit do pasti své vlastní etnografické praxe.
Od roku 2005 se věnuji výzkumu etnomobilizačních strategií nepočetné menšiny Aromunů, žijících na Balkánském poloostrově. Zaměřuji se na situaci v Bulharsku, kde jsem v roce 2007 pobyla 9 měsíců na výzkumu a kam se neustále vracím. První informace o bulharských Aromunech a také vstup do terénu mi zprostředkovala bulharská etnoložka, kterou budu nazývat Krasimira. Za ta léta jsme se sblížily, staly se přítelkyněmi. Podobně se vyvíjely i vztahy s některými Aromuny.
Po celou dobu jsem samozřejmě řešila etické otázky své výzkumné praxe a snažila se o jistou etickou reflexivitu (Guillemin, Gillam 2004). Trvalé vyjednávání pozic a významů, snaha o respekt a odpovědnost vůči aktérům, jejich autonomii a soukromí (Hammersley, Atkinson 1995) se staly součástí mé výzkumné každodennosti. Nepoškodit lidi, které zkoumám; neuvádět je v omyl; minimalizovat mocenskou nerovnováhu pozic zkoumající – zkoumaný – tím jsem se snažila řídit.
Vedena nejlepšími úmysly, ocitla jsem se náhle v pasti: moji aromunští informátoři = přátelé = aktivisté etnorevitalizačního hnutí ode mne začali požadovat, abych je z pozice zahraničního „vědce - experta“ zviditelnila (ovšem dle jejich vlastních představ a pokynů) na mezinárodním poli; abych jim zprostředkovávala a vyjednávala přístup do sítí menšinových aktivistů; abych pro ně zaznamenávala a zpětně jim osvětlovala jejich vlastní minulost. Tolikrát diskutovaná etická otázka mocenské nerovnováhy pozic výzkumníka a zkoumaného se pro mne v tu chvíli postavila na hlavu: v podřízeném postavení a „zneužívaná“ jsem se tu totiž začala v roli vědce cítit já; naopak jako přítelkyni mi důvěra mých aromunských přátel vlastně lichotila.
A ne dosti na komplikacích: postupem času se ukázalo, že tomuto veskrze pochopitelnému „tlaku“ podlehla etnoložka Krasimira, která se stala – ovšem zcela nereflektovaně – jakousi „vědeckou aromunskou aktivistkou“. Jakkoli její pozici nemohu a nechci soudit, jeví se mi těžko slučitelná právě se snahou společenskovědního bádání o epistemologickou i etickou reflexivitu.
Otázky, nad nimiž bych se tedy chtěla zamyslet, znějí: jak se lze eticky, se zachováním profesní i osobní cti a integrity, postavit ke konfliktu loajalit, který vyplývá z mnohovrstevných závazků, jež si budujeme v terénu? Je možnost angažovaného výzkumu také nutností? A lze uplatnit pravidla „kritického čtení“, jež běžně aplikujeme na neosobní vědecké texty, také na samotnou badatelskou/aktivistickou činnost vědců, jež osobně známe (a jsme jim třeba za mnohé vděčni)?

Kateřina Vojtíšková (FSV UK Praha) [zpět na rozvrh]
(Re)Produkce školního úspěchu a neúspěchu na Malé a Sídlištní škole

Zkoumání problematiky vzniku a reprodukce nerovností ve vzdělávání je dle mého názoru i přes rozšiřující se příležitosti na vzdělání pořád aktuálním úkolem. Prohlubování sociálních nerovností je zdá se vysoce pravděpodobné a vzdělání, ač by ideologicky mělo přispívat k opaku – emancipaci člověka – v těchto procesech hraje nemalou úlohu. Je stále více chápáno jako individuální kapitál, komparativní výhoda jednotlivce (případně státu) na (globálním) trhu práce. Což zároveň znamená individuální deficit, komparativní nevýhodu těch, kteří ho k dispozici nemají nebo nedisponují tím „správným“ typem.
Procesy třídící žáky/studenty do různě rychlých, kvalitních a dlouhých vzdělávacích drah probíhají na několika úrovních. Příspěvek se zaměřuje na mikro-úroveň školní třídy v letech předcházejících vstupu na střední školy. Představí dílčí výsledky analýzy úspěšných a neúspěšných kariér vybraných žáků dvou tříd pražských základních škol v jejich osmém a devátém roce školní docházky. Využívá různá data (pozorování ve třídách, skupinové i individuální rozhovory se žáky, jejich učiteli a rodiči) získaná při etnografickém studiu na Sídlištní a Malé pražské škole ve školních letech 2008/2009 a 2009/2010. Školní úspěšnost a neúspěšnost jsou uchopeny jako kategorie, které je třeba vysvětlit, ukázat jak jsou produkovány – naplňovány významy v každodenní praxi hodnocením žáků především ze strany školních autorit-pedagogů. Toto hodnocení běžně chápané jako ocenění kombinace studijních předpokladů / inteligence a snahy na straně žáka / žákyně souvisí úzce s chováním žáka ve škole, jeho/jejím postojem k autoritám, škole, vzdělání. Tedy se zastávanými hodnotami a respektováním školního řádu a dalších (psaných i nepsaných) interakčních pravidel. V tomto ohledu je také zvažována role rodinných kulturních zdrojů při mezigeneračním přenosu školního ne-/úspěchu.
Školní nezdar prozrazuje vždy nějaký nedostatek – snahy vyhovět, zájmu / motivace, vůle nebo schopností / inteligence – proto nese morální dopad, znamená určitou stigmatizaci. Neúspěšní ve škole zažívají pocity méněcennosti, které je vedou k hledání pochopení a jiných možností seberealizace – výhodou je dobré rodinné zázemí, závodní sport nebo třeba záliba v motorech, ale ne všichni takovou oblast v době dospívání nacházejí, což ovlivňuje jejich pozici v třídním kolektivu, komplikuje interakce a důvěru vůči dospělým.

[rozvrh] [abstrakty] [novinky] [kontakt] [home]