Vlastní místo?

Každodennost a údržba budovy v „domově pro osoby se zdravotním postižením“

Radek Carboch, Dana Hradcová, Michal Synek

I. Úvod: Život v soukolí a taktické linie úniku

1.
Jsme součástí soukolí, jehož běh můžeme jen stěží ovlivnit.[1]

2.
Tak jako obraz tuláka uvězněného v soustrojí výrobní linky (Obr. 1), jenž se v době hospodářské krize ve 30. letech 20. století stal jedním z nejznámějších emblémů industrializace, i toto zjištění čerpá svou sílu, aniž by se zříkalo humoru, z radikálního kritického gesta. Stojí na postulátu odcizení, který podstatnou část našeho žitého světa staví mimo "nás", tedy mimo jednající subjekt – ať už se jedná o jednotlivce nebo kolektiv – a "naše" jednání coby subjektu promýšlí v opozici vůči tomuto odcizenému světu. Odlidštěná výrobna v Chaplinově Moderní době nemá pro potřeby a přání dělníků žádné pochopení a tulákovo tělo, ať už vcucnuté mezi ozubená kola nebo příliš pomalu opakující předepsané zautomatizované úkony, může její běh snad na okamžik narušit, nikoli však zásadně změnit.

Obr. 1: Charlie Chaplin v Moderní době z roku 1936

3.
Pootočíme-li ručičky na ciferníku evropských dějin o tři století zpět, do doby, kdy se technologie moderní velkovýroby teprve formovala v prvních manufakturách, zjistíme, že problematika života v soukolí byla v populární kultuře přítomna již tehdy, i když možná ve formě o něco méně vyhrocené než dnes. Na dobových tiscích tehdejších velkých umělců – jako byl například Rembrandt van Rijn (Bikker 2019) – jsou každodenní činnosti běžných lidí vetkány do šířeji organizovaných procesů – jako jsou například ekonomické aktivity – a obě tyto roviny tvoří nepostradatelnou matérii velkých historických a religiózních dějů. Podívejme se na Rembrandtův drobný olej Kázání Jana Křtitele (Obr. 2). Vyvýšenina, na jejímž vrcholu řeční Jan Křtitel, je plná mužů, žen a dětí, z nichž jen málokdo kazatele zaujatě poslouchá, aby se tak plně účastnil historické události dalekosáhlého významu. Většina přítomných se věnuje nějakým jiným, vlastním činnostem – někdo pospává, někdo se stará o batole, kdosi loví ryby (nebo si jen hraje na rybáře), jiný scénu z pozadí pozoruje pohledem voyeura, zjevně upřeným jinam než k blížícímu se narození Kristovu. Jaké je místo všech těchto lidí a jejich všedně banálních činností, můžeme se ptát, ve velkém divadle historie? Představují pouhou stafáž, dodávající vyobrazení Křtitelova kázání věrohodnost, nebo je jejich vnímání, přemýšlení a konání nějak důležité pro hlavní dějovou linku? A co udělají se slovy, která doléhají k jejich uším? Jak je – pokud nějak – použijí?

Obr. 2: Rembrandt van Rijn: Kázání Jana Křtitele, olej na plátně

4.
Je možné, že dáme-li oba obrazy – obraz tuláka sešrotovaného velkou fabrikou a Rembrandtovo zpodobení prostých lidí naslouchajících Janu Křtiteli – takto vedle sebe, vynikne spíše jejich odlišnost než příbuznost. Zdá se, že tam, kde Chaplin ironicky zdůrazňuje odcizení, ubírá se Rembrandt opačným směrem, hledaje začlenění. Kde je tulák drcen ozubenými koly, nacházejí účastníci velkých náboženských událostí, byť nevědomky, vykoupení ve společném lidském údělu. Je možné, že se jedná o zásadní rozdíl, o rozhodující zlom odkazující k jednomu z nejvlastnějších rysů moderní doby. O to nám teď ale nejde. Připomínáme tyto obrazy jen proto, abychom jejich prostřednictvím položili otázku po místě "malého" člověka v soukolí mocně působících, komplexně organizovaných procesů.

Obr. 3: Rembrandt van Rijn: Chlapec, který ukradl lívanec, lept

5.
V drobném leptu nazvaném Chlapec, který ukradl lívanec (Obr. 3) se Rembrandt noří ve své deskripci každodennosti ještě o něco hlouběji. Velký historický příběh tu zcela chybí, nebo, jelikož se jedná "jen" o kresbu, jež mohla v budoucnu posloužit jako příprava pro nějaké podstatnější dílo, není nijak patrný. Základním rámcem zobrazovaného děje je ekonomická aktivita, konkrétně pouliční prodej lívanců. To hlavní, oč tu jde, se ale odehrává jinde, o něco níž – ve smyslu prostorovém i analytickém – na spodním okraji obrazu. Jakési nebohé děcko se nepozorovaně zmocnilo jednoho z lívanců a prchá s ním pryč; samo je ovšem napadeno hladovým psem, který se mu lívanec pokouší vytrhnut z rukou. Bytost ubožejší a bezmocnější než hlavní aktérka příběhu – v tomto případě stařena smažící lívance – využila situace ve svůj prospěch a zmocnila se produktu nabízeného na prodej. Tím ale příběh nekončí – (vždy) je tu ještě někdo jiný, ještě ubožejší, ještě hladovější.

6.
Z pohledu hladového chlapce postrádajícího "legitimní" prostředky potřebné k získání lívance či tuláka snažícího se protlouci se ve světě nelítostného kapitalismu je otázka po místě "slabých" ve světě "silných" především otázkou po dostupných strategiích změny či taktických liniích úniku (Deleuze & Guattari 2010). Jaké prostředky, metody a činnosti mají slabí k dispozici, aby buď změnili chod soukolí ve svůj prospěch, nebo aby si v něm alespoň našli to "své"? A jsou takové prostředky, metody a činnosti, pokud existují, něčím zásadně jiné než ty, které mají k dispozici aktéři, kteří soukolí ovládají, například průmyslníci nebo majitelé litinového lívanečníku? Michel de Certeau, který zkoumání emancipačního potenciálu každodennosti zasvětil v 80. letech 20. století rozsáhlou teoreticko-empirickou studii (de Certeau 1984), odlišil v prostoru sdíleném mocnými a slabými – v jeho případě především výrobci a spotřebiteli – dvě sady či styly aktivit: strategie mocných, jež obsazují část sdíleného prostoru jako svoje vlastní místo a těží z tohoto obsazení, a taktiky slabých, rýsující linie úniku, aniž by obsazovaly vlastní území. Takové odlišení přitom nepředstavuje žádný jasně definovaný esenciální rozdíl, ale spíše teoretickou a empirickou otázku, kterou je třeba teprve prozkoumat. "Takové zkoumání je obtěžkáno dvěma otázkami," píše de Certeau v Praxi každodennosti, "[t]vořícími dvě strany téhož politického problému" (de Certeau 1984: 24).[2] Za prvé, ptá se de Certeau, na jakém základě můžeme považovat taktizování marginalizovaných aktérů za zásadně odlišné od strategických činností vládců vlastního místa? A za druhé, jakou pozici, jaké stanovisko je třeba zaujmout, aby toto "umění slabých" bylo možné rozpoznat, popsat a analyzovat?

7.
Z pohledu člověka uvězněného v soukolí – hladového chlapce postrádajícího "legitimní" prostředky potřebné k získání lívance či tuláka snažícího se protlouci se ve světě nelítostného kapitalismu – se zdá být užitečné formulovat de Certauovy teoretické otázky pragmaticky, tedy vzhledem k dopadu na aktuální životní situaci. Mohou taktické linie úniku (Deleuze & Guattari 2010: 538), které nemíří na zásadní změnu pravidel hry, ale chtějí využívat ve svůj prospěch existující pravidla, vést k podstatné změně poměrů? Může revolta slabých za určitých okolností vést k revoluci? Neboli, řečeno slovy Pavla Barši, jaký je "vztah mikropolitiky individuální interakce k makropolitice systémové transformace" či jinak řečeno, "vztah existenciálního a politického osvobození" (Barša 2015: 199)?

8.
Takové jsou v kostce otázky, jimiž je "obtěžkáno" také naše vlastní zkoumání, otázky, k nimž bychom na poli vyznačeném především de Certeauovými a Baršovými studiemi odcizení a emancipace sami rádi řekli něco pozoruhodného. Ačkoli jsme svou úvahu věnovanou životu v soukolí otevřeli několika příklady z dějin filmu a umění, půjde především o zkoumání etnografické, jež odpovědi na teoretické otázky, které si klade, nehledá (pouze) v teoretických spekulacích či v analýze populární kultury, ale hlavně ve způsobu, jakým jsou řešeny v každodenním životě v konkrétním empirickém poli. Tímto přístupem se hlásíme nejen k již zmíněnému Michelovi de Certeau, jenž svoje teoretické expozé věnované taktikám a strategiím rozvíjel prostřednictvím empirického zkoumání života ve městě, vaření, nakupování a dalších "obyčejných" činností (de Certeau, Giard & Mayoll 1998), ale rovněž k sociologii emancipace Luca Boltanského (Boltanski 2011), empirické metafyzice či empirické filozofii Bruna Latoura a Annemarie Mol (Latour 2005; Mol 2021, 2002) nebo k empirické etice, jak její kontury v oblasti studií péče narýsovala Jeannette Pols (2014).[3] V našem případě to konkrétně znamená, že nebudeme dopředu s přílišnou jistotou tvrdit, čím se taktiky a strategie od sebe liší nebo jaký je rozdíl mezi mocí a bezmocí ani jaké jsou vztahy mocných a bezmocných k vlastnímu místu, ale pokusíme se svůj příběh spřádat takovým způsobem, aby nám tyto rozdíly vysvětlili a svou činností ukázali naši komunikační partneři.

9.
Empirické pole, vůči němuž výše uvedené otázky klademe, přitom představuje jak extrémní hraniční případ, tak příklad obecnější lidské zkušenosti, jež má podle našeho soudu nejenom mnoho společného se způsobem, jakým vedeme svoje obyčejné životy, ale může se dříve nebo později také přímo dotknout každého z nás. Půjde o zkušenosti lidí, jejichž život je z velké části organizován jako "služba" v rámci jediné instituce – konkrétně o zkušenosti "klientů" a pracovníků "domovů pro osoby se zdravotním postižením", poskytujících v České republice pobytové sociální služby osobám "se sníženou soběstačností". Jelikož se tyto "domovy" starají o celou řadu potřeb a životních funkcí svých obyvatel – od nejrůznějších každodenních nezbytností přes bydlení, sociální podporu, zdravotní péči a zaměstnání až po náplň volného času a zábavu – lze je v jistém smyslu označit za instituce pečující. Propojení funkcí odpovídajících na klíčové lidské potřeby v jednom vysoce organizovaném celku (Obr. 4) nás však zároveň opravňuje hovořit o "domovech pro osoby se zdravotním postižením" jako o totálních institucích, což je termín, který Ervin Goffman v klasické analýze "ústavů" použil pro specifický typ institucí činících si totalizující nároky na životy svých "chovanců" (1961).[4]

Obr. 4: Káva a čaj patřící "klientům", uložené na poličce ve "vychovatelně"; na stěně rozpis výdeje kávy. Photo © Petr Králík

10.
Kromě totalizujícího nároku se "domovy" vyznačují také některými dalšími charakteristikami, jimiž Goffman totální instituce popisuje: život "chovanců" se z velké části odehrává na jednom místě (částečně) uzavřeném vnějšímu světu, aktivity obyvatel a zaměstnanců představují dva zásadně odlišné světy[5] a mnoho každodenních činností je organizováno formou hromadných aktivit. Aniž bychom se na tomto místě dopodrobna zaobírali vhodností či analytickým potenciálem popisu "domovů pro osoby se zdravotním postižením" skrze prizma Goffmanových totálních institucí, zdá se být zřejmé, že pro zkoumání života v soukolí představují mezní příklad, neboť moc instituce nazývané "domov" nad životy klientů je téměř absolutní a jejich šance na únik mizivé. Zároveň se zkušenost marginalizovaných, tedy těch, kdo produkty kultury nevytvářejí a neovládají, ale "pouze" konzumují či užívají, stává v moderní a postmoderní době zkušeností většinovou (de Certeau 1984: xvi–xvii, 11–14; Barša 2015: 156–160; Deleuze & Guattari 2010: 537–538). "Marginalita se stává univerzální" (de Certeau 1984: xvii). To je důvod, proč se poznatky o životě v soukolí, nashromážděné v extrémním prostředí ústavů mohou hodit i těm (z nás), kdo v totální instituci nežijí a zakládají si na své svobodě. Kromě této teoretické relevance bychom však rádi upozornili i na relevanci bezprostřednější, byť rovněž pouze hypotetickou. Ve světě, kde disabilita, stáří či nemoc často znamenají trvalou institucionalizaci, můžeme se všichni snadno ocitnout v prostředí velmi podobném tomu, o němž se chystáme vyprávět. Číhající disabilita (McRuer 2006) a číhající institucionalizace (Ben-Moshe 2013) tvoří, ať už si to připouštíme nebo ne, jeden z určujících horizontů našich životů. Mnohým z nás se jednoho dne může hodit, budeme-li vědět, jaké strategie či taktiky nám mohou život v soukolí učinit snesitelnějším.

11.
Aby rozšířil prostor pro popis aktivit, jimiž se konzumenti zmocňují světa, který jimi nebyl vytvořen, ale byl jim určen ke konzumaci, navrhuje de Certeau hovořit spíše o "užívání" než o "spotřebě" (1984: 30–34). Zatímco termín "konzumace" v obecném užití neponechává prostor pro mnoho jiného než pro pasivní vstřebávání,[6] uživatel nějakého "předmětu" používá tento předmět jako nástroj, který může zapojit do akce mnoha různými způsoby a dokonce i využít k různým cílům. A zatímco produkt mizí, zdánlivě beze zbytku, v konzumentových útrobách, uživatelovy ruce zanechávají na povrchu nástroje stopy, které ho v některých případech mohou při dlouhodobém používání změnit k nepoznání.

12.
Tuto relativizaci dichotomie mezi slabými a mocnými a mezi každodenností a "systémem" dále zdůrazníme, když místo spotřeby a užívání budeme mluvit o údržbě či péči o nějaký předmět zájmu, v našem případě typicky o péči o různé součásti prostoru, který naši komunikační partneři obývají jako svůj "domov".[7] Bude nás zajímat, co se stane, když lidem žijícím v soukolí přiznáme, že některé objekty považované za výhradní předmět strategického zájmu představují také vlastní zájem spotřebitelů, o který se musí určitým způsobem aktivně starat. V souladu s poznatky studií péče inspirovaných vědními studii tak chceme do uvažování o taktikách a strategiích vnést poněkud banální, avšak zároveň radikální zjištění, že v rámci zdánlivě jednotného pole aktivit mohou existovat různé podoby a styly starání se, jejichž různost přímo souvisí s různými verzemi jejich objektu pečování. Vzduch v místnosti "domova", jak uvidíme, není týmž vzduchem pro všechny zainteresované aktéry, přičemž jeho kvalita závisí na tom, kdo a jak se o něj stará. Zdůraznění mnohočetnosti stylů a různých objektů pečování pak otevírá prostor pro pragmaticky zaměřenou politiku věcí: jak vytvarovat a uspořádat jednotlivé verze objektu pečování tak, aby si navzájem nepřekážely a umožnily uspokojivý výsledek pečujících aktivit pro všechny (opravdu pro všechny?) zúčastněné hráče?[8] Teoretické otázky po odlišnosti strategií a taktik a po relativní účinnosti a vztahu revolučních snah a taktických linií úniku lze na základě tohoto konceptuálního posunu přeformulovat jakožto tázání po vztahu předmětu péče a vlastního místa v rámci jednotlivých konkrétních souborů či stylů činností. Jak se taktiky obyvatel a zaměstnanců "domova pro osoby se zdravotním postižením" vztahují – pokud vůbec – k nějakému strategicky výhodnému vlastnímu místu? Mohou nějakým prakticky významným způsobem uspět, pokud jim je vlastní místo systematicky upíráno? A jak se promění příběh o moci a marginalizaci, když namísto ovládání vlastního místa zdůrazníme jeho sdílení?

13.
Hovoříme-li hned v úvodu textu věnovaného životu v soukolí a taktikám úniku o "sdílení", neznamená to, že chceme naznačit, že ze soukolí není úniku, neboť bylo všemi zúčastněnými aktéry vyjednáno a přijato jako nejlepší či jediný možný svět. Na druhé straně paranoidní hermeneutika podezřívavosti, dělící žitý svět jediným radikálním kritickým gestem na ovládající a ovládané, není jediným možným či jediným nejlepším přístupem k realitě (Sedgwick 2003: 123–152, 2011: 123–143). "[R]ealistický pohled na rozsáhlý a systematický útlak určité skupiny lidí [nás] nezavazuje k žádným specifickým epistemologickým či narativním konsekvencím" (Sedgwick 2003: 124). Přesto věříme, že schopnost vypravěče vytvořit prostor pro stanoviska a metody těch, jejichž činnosti se až příliš často ztrácejí v strategickém klapotu soukolí, je důležitou mírou prospěšného realismu. Jak zdůrazňuje Pavel Barša, i taktické činnosti, jimž je systematicky upírán nárok na vlastní místo, "[z] kvalitativního hlediska zahrnují [...] smysl pro efekty dlouhodobých procesů a celkovou situaci" (2015: 123) a jako takové představují jeden z důležitých mechanismů změn.

II. Klientskostřednost, její kritika a stanovisko obyvatele

14.
Náš text vychází z etnografického výzkumu v Domově F, "domově pro osoby se zdravotním postižením".[9] Domov pro osoby se zdravotním postižením je "sociální pobytová služba" určená zhruba stovce "uživatelů". Uživatelem Domova F může být, jak se můžete dozvědět na webových stránkách instituce, osoba starší 18 let, "jež má sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení" (Domov F: O nás).

15.
Termíny "sociální pobytová služba" a "uživatel" nacházíme jak v platné legislativě a soudobých odborných diskurzech, tak v každodenních debatách o tom, jak pobytové služby organizovat co nejlépe (Čámský et al. 2008; Čermáková & Johnová 2002). Důraz na "klienta" coby subjekt svobodně a samostatně volící z nabídky služeb, které ho v samostatnosti podporují, v posledních několika desetiletích nejen přetvořil diskurzy státních politik, ale dal rovněž vznik množství režimů a praktik, skrze něž jsou sociální služby realizovány, například individuálnímu plánování či podpoře v samostatném rozhodování (Johnová et al. 2008; Trutnovská 2016). V ideologických diskurzech sociálních politik je středobodem strategického, analytického a terapeutického zájmu autonomně se rozhodující uživatel spoluutvářející službu podle svých potřeb, podobně jako v mnoha jiných institucích organizovaných na principu nabídky a poptávky, kde se deklarovaná klientskostřednost[10] – "náš zákazník náš pán!" – pojí s důmyslnými technikami klamu a umění vládnout (Baudrillard 1998).

16.
Kritika klientskostřednosti pak naopak staví buď na zpochybnění upřímného zájmu "služby" nechat se zákazníkovým přáním ovlivnit, nebo na zpochybnění jeho schopnosti volby. Pracovnice v sociálních službách – podobně jako třeba prodavači v obchodním domě – zakládají své pochybnosti o reálném panství klienta na zkušenostech z praxe, což je jedním ze zdrojů "sociálního dramatu práce", jak systémově podmíněný odstup vůči zákazníkům nazval Everett Hughes (Hughes 1993: 345; Hughes, Hughes MacGill & Deutscher 1958).

17.
Napětí mezi službou/produkcí a užíváním/spotřebou je východiskem rovněž pro náš popis dvou repertoárů činností provozovaných v "domově pro osoby se zdravotním postižením": údržby budovy, umožňující řídit a udržovat v chodu "pobytovou sociální službu" a praktik každodennosti, skrze něž "uživatelé služby" osidlují svůj bezprostřední životní prostor. Navzdory jisté samozřejmosti termínů "služba" a "uživatel" však navrhujeme jiné pojmenování, které lépe odpovídá situovanosti praxí, jimiž se zabýváme. Protože tu půjde především o činnosti spojené s bydlením a údržbou, budeme místo "uživatel služby" říkat "obyvatel budovy" a místo "pobytová služba" jednoduše "budova" či "budova domova", v místním smyslu pak prostě Domov F. Tato terminologie je nejen užitečným zjednodušením, ale má také oporu v konkrétním stanovisku (Harding 1986; 1993; Haraway 1991; Puig de la Bellacasa 2017; Hartsock 2016), jež coby etnografové pěstujeme, když se na dění v Domově F díváme pohledem obyvatele, tedy člověka, kterému budova slouží za obydlí (o "stanovisku vestibulu" viz Hradcová & Synek 2020).

18.
Tak například každému obyvateli Domova F je zaručena možnost vybavit si pokoj v budově vlastním nábytkem. Tato možnost je plně v souladu s deklarovaným důrazem na individualizaci služeb a spokojenost "uživatelů" a jako taková má v "domově" svoje zastánce, především mezi sociálními pracovnicemi. V praxi je ale situace složitější. Pořídí-li si některý obyvatel vlastní vybavení pokoje, stávající "erární" nábytek je třeba někde uskladnit, stejně jako je třeba někde uložit osobní majetek obyvatele, který zemřel. Půdní prostory v případě sociálního zařízení z bezpečnostních důvodů jako skladiště nevyhovují. Jako alternativa se nabízí uložení nábytku ve velkých garážích v přízemí. Jenže toto místo obsadili údržbáři, aby je proměnili nejen v dílnu a sklad "všeho možného", ale také v garáž veteránů, které tu ve volném čase – rozuměj ve volném čase v rámci pracovní doby – opravují (srovnej la perruque; de Certeau 1984: 26–27). Praktická starost údržbářů o staré automobily a traktory de facto znemožňuje obyvatelům budovy zařídit si pokoj vlastním nábytkem. A i kdyby se problém s úložištěm nepotřebného nábytku vyřešil, cestu k pokoji s vlastním vybavením brzy jednou provždy uzavře právě probíhající rekonstrukce budovy, protože vyřazování nového nábytku "vyrobeného na míru" není z ekonomických důvodů představitelné. Ideologický diskurz sociálních služeb, k jehož důležitým pojmům patří "domáckost" nebo podpora v samostatném rozhodování, k uším obyvatel příliš nedoléhá, jelikož sociální pracovnice s nimi o těchto věcech nemluví, a cíle tohoto diskurzu prosazují spíše "takticky" v rámci uzavřeného kruhu zaměstnanců. Ze stanoviska obyvatele se to jeví tak, že drobné životní radosti – jako třeba zabydlit si pokoj vlastním nábytkem – narážejí jak na každodenní taktizování údržbářů, tak na strategické cíle "velké" údržby (o dvou režimech údržby viz Denis & Pontille 2017).

19.
Vysvětlení redukující spletitost a vzájemnou provázanost různých vyhlížených cílů a prostředků (Dewey 1939) působících v dané situaci na jeden privilegovaný účel – například poskytování sociálních služeb – by ztížilo věrný popis mnohočetnosti zájmů a starostí, jíž se život v Domově F vyznačuje. Ani stanovisko obyvatele budovy není v tomto smyslu výjimkou. Fakt, že z něj vycházíme, neznamená, že není vpleteno ve složité síti vztahů, že se nerýsuje coby vzor v jiných socio-materiálních uspořádáních (Latour 2013). Stanovisko, abychom parafrázovali Donnu Haraway, "není nic jiného než situované poznání" (Haraway 1991; Harding 1993). Jazykem vědních studií můžeme říci, že zvláštní péče o stanovisko obyvatele je věcí symetrie. Tak jako David Bloor doporučoval studovat stejnými prostředky pravdivé a mylné poznání (1991), chtěli bychom věnovat náležitý prostor jak stanovisku "uživatelů sociálních služeb", tak pohledu těch, kdo s nimi vstupují do každodenních interakcí, nehledě na to, jakou váhu jejich slovům a činům přikládá dominantní normativní rámování – např. bez ohledu na to, zda byli, nebo nebyli "vytvořeni" (Hacking 2004) jako "osoby se zdravotním postižením" nebo zda hrají, nebo nehrají určitou profesní roli. Domníváme se přitom, že metodologický symetrismus nemá vést k nezúčastněné objektivitě, ale k opatrné stranickosti (Konopásek 2015: 121). Zájmem o subverzivní a transformativní účinky taktizování obyvatel budovy nechceme říci, že jejich stanoviska jsou jediná relevantní, ale že jsou důležitá, málo známá a analyticky produktivní (Harding 1993: 54–56, 58, 61, 1991: 105–137). Stanovisko obyvatele přitom ani zdaleka nezahrnuje jen taktiky takzvaných klientů – uvidíme, že taktizování je vlastní nejenom jim, ale i řadě těch, kdo mají k velkým strategickým cílům mnohem "blíže" než oni, například údržbářům, pracovníkům v přímé péči a manažerům sociálních služeb. I oni, podobně jako lidé označení za zdravotně postižené, často tahají za kratší konec provazu ve střetech s mocnějšími činiteli.

20.
Zdůraznění stanoviska ovšem nevyhnutelně předchází soud o nezbytnosti jeho zdůraznění, tedy o jeho jisté nepřiměřené slabosti. Chceme-li pěstovat stanovisko slabších, kteří tahají za kratší konec provazu, atribuce znevýhodnění, slabosti či zranitelnosti se stává důležitým metodologickým a politickým problémem. "Začněte u života marginalizovaných!" shrnuje Sandra Harding feministickou epistemologii stanoviska. "Problematizujte každodenní život! " (Harding 1993: 50) Jenže kdo a jak je marginalizován a co je u všech všudy každodenní život? Který konec provazu je kratší?

III. Taktiky, strategie a politika věcí

21.
Jak jsme již zmínili v úvodu, rozdílu mezi brikoláží – making do – těch, kdo vědí, že mohou ovlivnit málo nebo nic, a strategiemi hráčů pyšnících se schopností řídit celý (svůj) svět lze rozumět prostřednictvím analýzy vztahů těchto dvou repertoárů k vlastnímu místu působnosti (de Certeau 1984; Barša 2015: 117–132). Zatímco taktiky, jež jsou "uměním slabých" (1984: 37), podle de Certeaua "nemohou sázet na 'vlastní [místo]'", "strategie obsazuje místo, které ohraničí jako své vlastní a které pak využívá jakožto základnu pro budování vztahů s odlišným okolím" (1984: xix).

22.
De Certeauova analýza "vlastního místa" vychází, stejně jako oficiální diskurz sociálních služeb, z rozdílu mezi spotřebou/užíváním a nabídkou/produkcí. De Certeau však nepropaguje ideologii orientace na zákazníka ani se nepřidává k její jednostranné kritice, jež spotřebitele popisuje jako zcela pasivní objekt zavedených pravidel. Taktiky "spotřebitelů" – svět válečných lstí těch, kdo tahají za kratší konec provazu – především vyznačuje jako důležitý předmět sociologického bádání. Snaží se vynalézt slovník pro popis světa, v němž konzumenti využívají produkty strategických diskurzů ke svému vlastnímu prospěchu a mohou tak dosáhnout subverze dominantních strategií. Mluvčí využívá jazyk k sebevyjádření, chodec svou chůzí osidluje město, čtenář dodává přečtenému textu vlastní řád a smysl. Původní obyvatelé Jižní Ameriky si přivlastňují rituály a náboženské představy křesťanských dobyvatelů, aby z nich učinili součást vlastního religiózního kultu (de Certeau 1984). Pracovnice v sociálních službách formulují vlastní verzi pečování, vymykající se mantinelům "poskytování služby". "Uživatelé pobytové služby" se snaží zabydlet v pobytové instituci, kde pro jejich vlastní verzi domova zbývá jen málo místa.

23.
Vezměme si coby příklad činnosti mající za cíl ovlivnit kvalitu vzduchu, který po celý den nebo po jeho velkou část dýchají lidé žijící a pracující v Domově F. Vzduch v budově "domova" nabývá konkrétních vlastností – specifické teploty, vlhkosti, zápachu atd. – v důsledku úspěchu či neúspěchu různých taktických a strategických činností. Tyto činnosti přitom nejsou vždy v souladu a někdy si navzájem protiřečí, protože pro různé aktéry, kteří mohou vlastnosti vzduchu v budově nějak ovlivnit, mají různé vlastnosti a jejich kombinace různý význam a důležitost. A nejen to – různí aktéři také poznávají a utvářejí "atmosféru" prostor, které jsou jejich vlastním obydlím nebo pracovním místem, z jiných stanovisek a prostřednictvím jiných nástrojů.

24.
Pro "vedoucího provozu" řečeného "Šéf", jemuž byla dána na zodpovědnost většina každodenních i mimořádných údržbářských aktivit v domově, má klíčovou důležitost teplota. Elektronické termostaty zaznamenávající teplotu ve všech místnostech budovy jsou intranetem propojeny s počítačem v Šéfově kanceláři ve "věži", kde se nachází "středisko výpočtů" (Latour 1987) Domova F. Údaje o teplotě vzduchu se tu prostřednictvím řady důmyslných kalkulací a přehledných tabulek a grafů protkávají s daty o dalších aspektech fungování budovy, zejména s detailní informací o spotřebě elektrické energie. Zájem o hospodárné využití zdrojů, pokročilá štábní kultura a digitalizace patří k charakteristickým rysům strategické úrovně "velké" údržby. S cílem ušetřit za elektřinu byla před nedávnem snížena teplota vzduchu ve všech místnostech, bylo zakázáno používání elektrických konvic v ložnicích a Šéf "naučil všechny zhasínat" (rozhovor s vedoucím provozu). "Topí se, jen když je opravdu třeba", a okna se smějí otevírat jen ráno, aby se jednou za den pořádně vyvětralo.

25.
Není pochyb, že Šéf využívá k dosažení svých cílů taktiky, jako například důmyslné vyvažování dodavatelských tarifů a poplatků za překročení spotřeby elektřiny nebo taktické zacházení s informacemi o fungování elektronického zobrazovacího a řídicího systému. Zároveň se ale vždy může opřít o strategii úspor, tvořící jednu z klíčových strategií údržby Domova F. Vzhledem k úsporám je nejdůležitější vlastností vzduchu teplota coby veličina neodlučitelná od nákladů na vytápění. To je vlastní místo údržby, které má vedoucí provozu na starosti.

26.
Pro ty, kdo v budově domova žijí nebo pracují, má vzduch jinou hodnotu a jiné důležité vlastnosti. Kromě teploty je pro ně důležitá i vlhkost, zápach nebo dýchatelnost. Zatímco Šéf tráví většinu času "nahoře ve věži", obyvatelé budovy a lidé, kteří se o ně starají, dýchají vzduch v místnostech, kde se v relativně malém prostoru pohybuje velké množství lidí. Stane se, že obyvatel, pracovnice v přímé péči nebo výzkumnice otevřou okno mimo vyhrazený čas a pustí dovnitř čerstvý vzduch zvenku, což se negativně odrazí v záznamech o teplotě a spotřebě energie. Jelikož termostatům umístěným ve všech místnostech lze jen těžko uniknout, při současném strategickém významu úspor nezbývá než doufat, že Šéf si výkyvu teplotních křivek nevšimne.

27.
Ačkoli je prostor pro taktizování v tomto případě tak úzký, že si lze stěží představit využití strategie úspor ve vlastní prospěch obyvatel a pracovníků, nelze jednoduše prohlásit, že jejich pokusy ošálit systém měření a dohledu nemají žádné vlastní místo. Spíše se to jeví tak, že jak sofistikované systémy vytápění využívané údržbou, tak úskoky uživatelů budovy snažících se občerstvit vzduch v místnosti si nárokují "vzduch" v budově jako svůj předmět péče, jako své vlastní "někde", o které se musí postarat.

28.
Proto, abychom lépe porozuměli "procedurám, základně, dopadům a možnostem" taktik a strategií těchto dvou stylů "kolektivních aktivit" (1984: xiv) či logik jednání (1984: xx) a mohli důkladněji popsat jejich vzájemné vztahy, splétáme de Certeauův analytický model se dvěma vhledy inspirovanými vědními studii.

29.
Za prvé, nahlížíme taktiky i strategie obyvatel a správců "budovy" jakožto specifický způsob starostlivosti (Tronto 1993; Mol, Moser & Pols 2010; Mol 2008; Pols 2014, 2019) – tedy jakožto udržování nějakého "předmětu péče" po určitou dobu v co nejlepším stavu (Puig de la Bellacasa 2012, 2017; Hradcová & Synek 2020). Konkrétní praktiky údržby a pečování se pak liší podle toho, kdo nebo co je předmětem starostlivosti. "Jak se dělá údržba," píší Denis a Pontille, "závisí na tom, co se považuje za její objekt" (2017: 4). Totéž platí také obráceně: pokud starostlivost "předměty" nejen užívá, ale i proměňuje, jednotlivé verze vícečetného objektu udržovaného různými způsoby se nejen zdají být, ale opravdu jsou, různé.

30.
Za druhé, pokud různí aktéři formulují rozdílné verze předmětu péče a pokud je svým pečováním přetvářejí, péče o "náš svět" se neobejde bez vyjednávání a střetů ohledně toho, které verze světa jsou či mají být relevantní, nebo, jak to formulovala Annemarie Mol, bez formulování "předmětu politiky" (Mol 1999). Jak si povšimli proponenti filozofického pragmatismu a jejich následovníci na poli vědních studií, podoba jednotlivých předmětů politiky a jejich relevance se utváří nejen prostřednictvím zavedených politických mechanismů a procesů, ale rozhodující měrou také v rámci nestálých a proměnlivých shromáždění nazývaných "veřejnost" (Dewey 1946; Marres 2012; Lippmann 1993). "Veřejnost," píše Dewey, "sestává ze všech těch, kdo jsou zasaženi negativními dopady lidského konání, a to do té míry, že považují za nutné věnovat těmto dopadům systematickou pozornost" (Dewey 1946: 15; Marres 2012: 45). Deweyho formální definice veřejnosti ovšem otevírá otázku, kdo všechno se v každém jednotlivém případě cítí být danou záležitostí zasažen a do jaké míry je takový pocit z pohledu ostatních legitimní. Jinak řečeno, péče o "náš svět" se neobejde nejen bez vylaďování různých verzí našeho světa, ale není myslitelná ani bez neustálého zodpovídání klasické otázky politické ekologie: "Kolik nás je?" (Latour 1993, 2005: 254).

31.
Propojíme-li tedy postřehy studií péče a údržby s pragmatickou "politikou věcí", můžeme říci, že předmět péče se stává předmětem politiky všude tam, kde jeden způsob údržby nějaké "věci" ztěžuje nebo znemožňuje údržbu jejích dalších verzí a kde tento problém nelze řešit v rámci existujících institucionálních uspořádání. Míra a podoba starostlivosti, kterou jednotliví aktéři danému předmětu věnují, se přitom může lišit, od každodenního aktivního pečování až po příležitostný zájem, pozvolna přerůstající – nebo nepřerůstající – ve vážné zaujetí. Zda nakonec dojde k narušení stávajícího status quo a k vytvoření nových socio-materiálních uspořádání – k "přebudování státu", jak takovou institucionální změnu nazývá John Dewey (Marres 2005) – závisí na procesech problematizace (Dewey 2007; Marres 2020: 113, 2012: 45), skrze něž se kolem předmětu péče proměněného v kontroverzní předmět politiky ustavuje veřejnost.

32.
S blížícím se završením rekonstrukce Domácnosti č. 1 Domova F se v rukou vedoucí sociální služby objevil list papíru s rozpisem budoucího umístění obyvatel budovy na jednotlivých pokojích. Z taktických důvodů zůstával rozpis v tajnosti, protože kdyby se s ním klienti seznámili, "začali by o něm diskutovat a vznášeli by proti novému rozdělení námitky". Aby se Tonda dozvěděl, kde a s kým bude bydlet,[11] byl odkázán na stopování nábytku označeného visačkou s jeho jménem. Když zjistil, že jemu přidělený erární nábytek odnášejí do Domácnosti č. 1, radostně nám oznámil, že se stěhuje zpět. Znamení však byla klamná. Nový rozpis byl vyhlášen u snídaně, po které obyvatelé "domova" odcházejí do "aktivizací". Samotné přestěhování jejich skromného majetku proběhlo v jejich nepřítomnosti. "Změny jsou jen kosmetické," říká vedoucí služby – přestěhováni byli čtyři klienti. Tonda, nově ubytovaný v Domácnosti č. 3, byl jedním z nich.

33.
Násilné přesídlení, jehož důvody zůstaly pro Tondu navždy záhadou, zpřetrhalo dlouhodobé vazby s lidmi a věcmi, které si vzal na starost. V Domácnosti č. 1 umýval nádobí a pomáhal vynášet odpadky mimo stanovený rozpis služeb, fungoval jako samozvaný "bodyguard" jedné z pracovnic v přímé péči a ostatním klientům i zaměstnancům pomáhal s nejrůznějšími drobnými úkony všedního dne. Jeden z Tondových spolubydlících, jemuž činí potíže manipulace s varnou konvicí, mu vděčil za pravidelný šálek kávy. Tyto a další činnosti Tonda vykonával s cílem naklonit si pro sebe a propojit do "život udržující sítě" (life-sustaining web; Tronto & Fisher 1990) všechny ty malé i velké věci tvořící jeho verzi obyvatelného světa: vstřícné a chápavé pracovnice, nepostradatelné cigarety, kamaráda Petra, s nímž sdílel důmyslný systém zaopatřování tabáku, spojení s bratrancem Milošem či možnost čas od času odjet z "domova" se svojí kapelou a být alespoň chvíli s "venkovními lidmi".

34.
Likvidace Tondovy "život udržující sítě" byla tak jako v mnoha podobných případech taktickým tahem založeným na strategickém rozhodnutí aktérů zodpovědných za údržbu Domova F: jakmile chytré a kreativní iniciativy (de Certeau 1984: ix) některé obyvatelky nebo některého obyvatele "domova" začnou být úspěšné ve vyznačování vlastního místa na půdě obsazené údržbou, dojde dříve či později k jejich cílenému narušení. Strategie a taktiky údržby tak fungují jako spolehlivá překážka vytváření vlastních obyvatelných světů, vlastních intimních sfér tvořených symbiotickými vztahy s okolními lidskými a nejen-lidskými aktéry (Sloterdijk 2011; Synek & Hradcová: forthcoming). Člověk podezřelý z toho, že si věci a lidi kolem sebe dokáže uspořádat ve svůj vlastní prospěch, je odsunut na méně známé a méně osídlené území. Na novém teritoriu bude muset znovu prozkoumat a posoudit zdroje a možnosti, objevit nové způsoby protloukání se a začít navazovat nové vztahy s okolím. Pro někoho, kdo tak jako Tonda prožil na cizím území prakticky celý svůj život – ať už v rodině terorizované násilnickým otcem, nebo následně v několika velkých zařízeních pobytové péče – není taková situace ničím neobvyklým. To však nijak neumenšuje emoční zátěž, jež se s takovým životem pojí.

35.
Téměř rok po Tondově násilném přesídlení zůstává jeho verze "domova", jeho dlouho budovaný a nyní téměř ztracený předmět péče, kontroverzním předmětem politiky, dílem v důsledku Tondova neslábnoucího stesku po Domácnosti č. 1, dílem pak kvůli dotěrným výzkumníkům opakovaně kladoucím otázku po místě tohoto předmětu péče v Domově F. Tonda musel být přestěhován, protože, jak se vyjádřila vedoucí sociální služby, začínal být příliš "panovačný". Jeho strategie směřující k zabydlení vlastního životního prostoru byla označena za sobecké taktizování, neslučitelné s velkými strategickými cíli "domova", jako jsou dodržování denního režimu či rozpisu služeb nebo spravedlivé podmínky pro všechny obyvatele (rozhovor s vedoucí služby).

36.
Viděno prizmatem de Certeauovy analýzy každodennosti můžeme říci, že Tondovo úsilí zařídit si pro sebe snesitelné živobytí bylo zmařeno ve chvíli, kdy se taktické protloukání začalo měnit ve strategii, to jest v okamžiku, kdy začalo těžit z přivlastnění určité části světa. Dokud měly Tondovy úskoky jen prchavé cíle, dokud využívaly činnosti údržby pouze k dočasnému prospěchu, mohly být tolerovány. Problémy nastaly tehdy, když si Tonda začal na základě trvalejších vztahů se svým okolím organizovat vlastní životní prostor podle svého. Údržba budovy, deklarujíc tímto způsobem monopol na strategické ovládnutí sdíleného prostoru, prohlásila jeho činnosti za pouhé taktizování, nemající žádný srozumitelný cíl kromě vlastního prospěchu. Obvinění z bezohledného upřednostnění subjektu a ze související neschopnosti vstupovat do strategických partnerství se tak stává nástrojem desubjektivace – ten, kdo údajně nedokáže být ničím více než osaměle konajícím jedincem, přestává v konečném důsledku jedincem být, neboť atribuce strategické neschopnosti ruší život udržující síť, v níž jedině může jako subjekt existovat a prospívat.

37.
Dnes, téměř rok po Tondově nedobrovolném přesídlení, se už věci nezdají být tak jednoznačné. Vedoucí služby začíná zvažovat, jak Tondovy organizační schopnosti využít na novém místě, a takové zvažování nevyhnutelně provázejí úvahy o statusu těchto schopností. Je tomu opravdu tak, že úskoky a triky "uživatelů" žádné strategické cíle nemají? Nejsme si jistí, k čemu jejich strategie směřují, nebo jsme neochvějně přesvědčeni, že žádné ani mít nemohou? A pokud si naopak uvědomíme, že stejně jako údržbáři využívají důmyslné triky k tomu, aby místo svého působení učinili vlastním místem, k jaké "přestavbě státu" (Marres 2005) by muselo dojít, aby bylo možné jejich vlastní místo akceptovat jako plnohodnotné a v praxi uskutečnitelné? Díváme-li se na praktiky každodennosti i údržbu budovy nikoli jako na dvě zcela různé činnosti lišící se zásadně svým vztahem k vlastnímu místu působnosti, ale jako na dva repertoáry starostlivosti, v nichž se předmět péče ustavuje jako vlastní, otevírá se nám cesta k politickým debatám a cílenému shromažďování zainteresované veřejnosti. Atribuce vlastního místa – či alespoň uznání, že činnosti nějakého člověka k vytvoření vlastního místa směřují – je prvním krokem k uvedení jeho předmětu péče do parlamentu věcí (Latour 1993), a tím i prvním krokem k přebudování státu.

38.
Normativita pečování, jež má v pracích z oblasti etiky starostlivosti často podobu úvah o kvalitě mezilidských vztahů a jejich reciprocitě, se v rámci politiky věcí mění ve výzvu k uznání mnohočetnosti a opatrnému zacházení s ní. Existují různé, lidské i nejen-lidské objekty pečování, stejně jako různé, často nepochopitelné "logiky péče" (Mol 2008). Na tvorbě sdílených, mnohočetných předmětů starostlivosti je především třeba pracovat společně, aniž bychom z politiky věcí vylučovali ty, jejichž strategie se nám nelíbí nebo jim nerozumíme. Jedině v takovém "dělání společně" spočívá realistická šance nejen pro uznání Tondova vlastního místa, ale také vlastního místa dalších lidí dýchajících zatuchlý vzduch Domova F.

IV. Přebudování státu

39.
Na rozdíl od Tondova příběhu je příběh Davida, jediného obyvatele "domova", který vlastní několik e-mailových adres a účtů na sociálních sítích, příkladem úspěšného taktizování. Jak on, tak Šéf a další zaměstnanci starající se o údržbu budovy si vysoce cení e-konektivity, jež jim umožňuje navazovat vztahy s mnoha různými aktéry nacházejícími se uvnitř či vně budovy.

40.
V historii údržby budovy představuje digitalizace jeden ze zlomových momentů. Relativně nedávná IT revoluce vedla nejen k výrazné profesionalizaci údržby, provázené nástupem Šéfa do pozice vedoucího provozu, ale rovněž k významným změnám pracovních a manažerských procesů, jakož i k výraznému rozšíření okruhu činností provozovaných údržbou. Je téměř nemožné vypočítat, co všechno e-konektivita pro údržbu budovy znamená: důsledné řízení teploty a spotřeby energie, efektivní realizaci velkých rekonstrukčních projektů i drobné, každodenní údržbářské práce, účinnou kontrolu pohybu obyvatel budovy prostřednictvím elektronicky řízených prahů,[12] bezchybné fungování panoptikonu vybaveného kamerami uzavřeného televizního systému atd. Jak jsme již zmínili výše v souvislosti s údržbou kvality ovzduší v budově, všechny digitalizované informační a řídící kanály vedou do Šéfovy kanceláře, kde se potkávají v přehledných tabulkách a grafech. Můžeme bez nadsázky prohlásit, že bez e-konektivity by budovu nebylo možné udržovat v chodu a nemohla by sloužit svému účelu.

41.
E-konektivita je důležitá i pro "klienta" Davida, i když jinak a z jiných důvodů. Otevírá mu komunikační kanály vedoucí spíše ven než dovnitř a namísto organizování velkého počtu standardizovaných vztahů umožňuje jednotlivá spojení s unikátním potenciálem. A ačkoli do jisté míry staví na vlastním místě v podobě e-mailových adres a účtů na sociálních sítích, nepotřebuje velká úložiště dat, přehledné tabulky ani chráněné systémy typu ústavního intranetu. E-konektivita zprostředkovává Davidovi především běžné každodenní nezbytnosti, jež ovšem v prostředí "domova" představují vzácné a ceněné výdobytky: šanci promluvit si s lidmi žijícími mimo hranice "domova", nejen pro Davida samotného, ale rovněž pro jeho spolubydlící; stahování filmů a písniček; možnost opatřovat si sám lístky na vlak a autobus, jakož i další věci nezbytné pro samostatné cestování; přístup k informacím o lécích, které užívá; a v neposlední řadě také příležitost hrát roli prostředníka mezi obyvateli budovy a bezbřehým světem internetu.

42.
V souladu se svým heslem "buď vždy připraven!" údržba již před časem instalovala v budově domova infrastrukturu nezbytnou pro internetové připojení. Na všech odděleních byly do zdí umístěny chráničky na elektrické kabely, umožňující v případě nutnosti snadné a rychlé zprovoznění Wi-Fi. I když Šéf touto "nutností" mínil především možnost sledovat pohyb všech obyvatel budovy prostřednictvím elektronických náramků nošených na zápěstí, nakonec souhlasil s tím, aby již existující infrastruktura posloužila Davidovým potřebám.[13] Problém byl ovšem v tom, že jediné místo, kam bylo možné modem umístit, aniž by bylo třeba dodatečně instalovat velké množství kabelů, se nacházelo v chodbě nad hlavní branou, daleko od Davidova pokoje. Výsledkem bylo, že internetové spojení sice fungovalo, avšak s poruchami a pouze částečně.

43.
E-konektivita nakonec přinášela Davidovi více zklamání než uspokojení. Spojení padalo, když si chtěl stáhnout nějaký film, a chtěl-li si popovídat se vzdálenými přáteli – včetně autorů tohoto textu – musel si vybrat buď zvuk, nebo obraz. David se uchýlil k obvyklým trikům, jaké všichni používáme v podobných situacích – jako je restartování připojení nebo lehký úder do počítače – a když tyto metody selhaly, postěžoval si vedoucímu údržby. Jenže údržba e-konektivity – či přesněji té její verze, jíž si cení David – nebyla na seznamu priorit, uloženém v počítači v Šéfově kanceláři. Konfrontován s touto velmi frustrující, v "domově" poměrně běžnou situací, uchýlil se David k jediné taktice, která mu přinesla úspěch v minulosti: k vytrvalému naléhání na mocné tohoto světa. Tentokrát však ani tato léty prověřená taktika nefungovala. A pak modem najednou zmizel.

44.
Negativní důsledky této podivné, nepochopitelné havárie – nikdo nechápe, proč a jak mohl někdo ukrást modem z budovy domova – prohloubila další nečekaná komplikace v podobě pandemie Covid-19. David a jeho spolubydlící, zcela izolovaní od vnějšího světa přísnými karanténními pravidly platnými pro obyvatele "domovů pro osoby se zdravotním postižením" (Synek, Hradcová & Carboch: 2022), najednou kromě Davidova mobilního telefonu neměli k dispozici žádné komunikační prostředky, s jejichž pomocí by se mohli spojit se světem venku. V bezútěšném světě bez práce, návštěv a vycházek tu najednou nebylo nic, co by rozptýlilo jejich nudu. Ale David se nevzdal. Využívaje dříve navázané vztahy, předestřel svůj případ přátelům – včetně autorů tohoto textu – aby je přesvědčil o hodnotě své verze e-konektivity.

45.
Vytvoření veřejnosti kolem tohoto předmětu péče/předmětu politiky bylo, v souladu s pragmatickým modelem, pro vyústění příběhu klíčové. V časech karantény se udržování konektivity sloužící ke stahování filmů a chatování paradoxně propadlo ještě níže na seznamu priorit. Teprve na nátlak Davidových přátel, jeho "venkovních lidí", zakoupil Šéf Davidovi za jeho vlastní prostředky nový, silnější modem a nařídil údržbářům, aby ho instalovali v chodbě nad hlavní branou. Klíčovou roli sehrála skutečnost, že Davidovi spojenci byli, podobně jako on sám, přímo zasaženi zmizením starého modemu, nejen jako jeho přátelé, ale rovněž jako výzkumníci odkázaní v časech pandemie na komunikaci na dálku. Jakmile byla Davidova verze e-konektivity – jeho vlastní předmět péče – uznána za legitimní verzi objektu spravovaného údržbou, následovalo částečné přebudování státu. David byl oficiálně prohlášen za uživatele služby zprostředkovávané digitální sítí v budově a jeho modem se stal sice okrajovou, ale přeci jen součástí vlastního místa údržby. To však neznamená, že David získal nad svou verzí e-konektivity plnou kontrolu. Spolu s překreslením hranic svého teritoria přeformulovala údržba i svoje vztahy k Davidovi. Internetové spojení v jeho pokoji nyní funguje pouze během dne a je podmíněno Davidovým "slušným chováním". Aby Šéf platnost nového mocenského uspořádání patřičně zdůraznil, uchýlil se k jedné z nejstarších a nejúčinnějších taktik – k zastrašování. Za vítězství nad strategiemi údržby se platí.

46.
Posuneme-li ručičky na ciferníku našeho příběhu o pár měsíců dál, zdá se, že časy, kdy David musel využívat důmyslných taktik, aby strategie údržby využil ve svůj prospěch, se blíží ke konci. Po několika dnech strávených v přísné izolaci, nikoli ze zdravotních důvodů, ale za účelem "zamyšlení se" se nad svými kázeňskými prohřešky, se David konečně rozhodl uskutečnit svou dlouhodobou strategii směřující k dobrovolnému exilu z "domova". Digitální spojení s vnějším světem, udržované prostřednictvím nového modemu, hrálo v jeho rozhodnutí klíčovou roli. Co se přebudování státu týče, další modem instalovaný v jiné části budovy brzy zajistí internetové spojení novému klientovi "domova". Jeho verze konektivity je nyní akceptována téměř jako samozřejmost: "Klient je závislý na Facebooku." Zajistění této verze konektivity, vyžadující zachování rozhraní mezi klientovým počítačem otevřeným vnějšímu světu a intranetem umožňujícím proudění důvěrných informací, je však stále považováno za "technický problém".

47.
Davidův příběh potvrzuje, že rozlišování metod a činností na taktiky a strategie na základě toho, zda mají, či nemají, svoje vlastní místo, může být zavádějící, a to nejen proto, že "silní" často dosahují strategických cílů taktizováním a "slabí" často sledují dlouhodobé strategie. Hlavní důvod pozdržení soudu o existenci či neexistenci vlastního místa nějaké činnosti či souboru činností je fakt, že ve skutečném životě – například v Domově F – jsou předměty politiky fluidními a ne zcela průhlednými entitami, které neustále mění složení a tvar (Stengers 2005; Latour 2004).[14] Lze sice tvrdit, že údržba v Domově F obsazuje celou budovu – včetně, za jistých okolností, jejích obyvatel – jako svoje vlastní místo a že muži a ženy, kteří budovu obývají, jsou "lapeni v sítích" (de Certeau 1984: xv) jejích strategií, avšak toto uspořádání, navzdory své nesporné trvanlivosti, není neměnným osudem. Vidíme-li v Davidově jednání jeden ze způsobů údržby konektivity, umožní nám to nahlédnout, že nejen strategie "mocných", ale i taktiky "slabých" si skrze zájem a péči nárokují určité "předměty" jakožto vlastní oblast svého vlivu.

48.
Údržba budovy, využívajíc specifickou verzi konektivity, organizuje péči o budovu "domova" na principech pořádkumilovnosti, efektivity, ekonomické úspornosti a vykazatelnosti. Proměňuje ji tak v místo, kde pro Davidovy poněkud neuspořádané vztahy ke světu "venku" nezbývá prostor. V porovnání se strategickým využitím IT v "domově" se Davidova verze e-konektivity jeví jako nevýznamná a špatně organizovaná, stejně jako taktiky, které využívá k jejímu obhospodařování. Přesto, jak jsme viděli, dochází ke změnám, ohlašovaným kontroverzemi a nepochopitelnými haváriemi. Davidův předmět péče, vlastní místo jeho úsilí, bylo údržbou budovy považováno za zcela marginální. Přesto se stalo, díky taktikám, jako je vytrvalé přesvědčování nebo partyzánský útok na infrastrukturu, politickým problémem nově zformované veřejnosti. A i když výsledné přebudování státu bylo do jisté míry zpochybněno Šéfovými obnovenými mocenskými nároky, zdá se, že Davidova verze e-konektivity zůstane i do budoucna součástí "velkých" oficiálních strategií. Malá revoluce pro Davida, velká pro údržbu budovy.

V. Bludné linie a problém relevance

49.
Davidovy trajektorie směřující k využití existující infrastruktury e-konektivity ve vlastní prospěch vedly od prvních samostatných experimentů s e-mailem a sociálními sítěmi přes eskamotérské[15] a partyzánské taktizování až ke vzniku veřejnosti a k začlenění – i když jen provizornímu a problematickému – dosud marginalizovaného předmětu péče do oficiálních strategií "domova". Jedním z důležitých rysů této trajektorie bylo, že Davidova verze e-konektivity byla uznána nejen za jeho vlastní místo – tedy za objekt, o který se může legitimně starat a který může využívat – ale rovněž za součást vlastního místa údržby. Touto proměnou Davidovy "mocenské kalkulace a manipulace" (de Certeau 1984: 35) de facto přestaly být taktikami a přiřadily se ke strategiím, charakterizovaným výkonem suverénní moci nad nějakým vlastním místem, ohraničeným a bráněným před nepřátelským okolím.

50.
Na rozdíl od strategií, taktiky se v pojetí Michela de Certeau vyznačují tím, že žádné vlastní místo nemají a že i když stejně jako strategie směřují k nějakému cíli – i když tedy stejně jako ony mají nějaký objekt péče – zůstávají vždy v jistém smyslu vně zavedených pravidel, dělících obývané území na teritoria jednotlivých strategických hráčů. Tato vnějšková, mimo-systémová a mimo-diskurzivní povaha taktik je v de Certeauově analýze každodennosti zdůrazněna přirovnáním k trajektoriím autistických dětí neboli k "bludným liniím" (lignes d'erre; Hilton 2015), jak je ve svém díle zaznamenal francouzský pedagog, filozof a aktivista Fernand Deligny (Deligny 2015; de Certeau 1984: xviii, 34). Taktiky, stejně jako bludné linie autistů,

[p]ředstavují "neurčité trajektorie", jež jsou zjevně beze smyslu, neboť nezapadají do konstruovaného, psaného a předem narýsovaného prostoru, jímž procházejí. V prostoru utvářeném systematickými technikami artikulují nepředvídatelné věty. Ačkoli tyto "přechody" využívají jako materiál slovní zásobu zavedených jazyků (jazyka televize, novin, supermarketu nebo městského plánování), ačkoli neopouštějí rámec předepsané syntaxe (časové režimy harmonogramů, paradigmatickou organizaci míst atd.), zůstávají heterogenní vůči systémům, které infiltrují a v nichž rýsují lstivé úskoky vycházející z cizorodých zájmů a tužeb.

(de Certeau 1984: 34)

51.
Jelikož příběh Delignyho "bytí-s" (Puig de la Bellacasa 2017: 69–94; Hradcová & Synek 2020) autistickými dětmi zároveň představuje výrazný kontrapunkt k našim příběhům z Domova F, je dobré se u něj alespoň krátce zastavit.[16] Deligny, tento "nenásilný partyzán" a "kartograf bludných linií" (Hilton 2015), zapřisáhlý odpůrce institucionalizace lidí s postižením a psychiatrického přístupu k "duševnímu onemocnění", založil v 60. a 70. letech 20. století v jihofrancouzských Cevennách společenství dětí s diagnózou autismu, jejich rodičů, vědců, umělců a dalších dospělých, jehož cílem bylo umožnit dětem žijícím "za hranicemi jazyka", aby obývaly svůj životní prostor po svém, bez nutnosti přizpůsobovat se vnějším pravidlům. Hlavním problémem Delignyho díla byla otázka, "[j]ak si představit způsob vztahování se, jenž by se nacházel 'mimo jazyk' – jenž by nenesl stopy touhy přimět autisty a další, kteří žijí vně nebo na okrajích jazyka, aby se přizpůsobili konturám 'pro-myšleného-projektu', neurotypického subjektu, člověka-kterým-jsme" (Hilton 2015). Odpověď našel Deligny právě v Cevennách, v relativně uzavřené a izolované venkovské komunitě, žijící velmi prostým způsobem života na rozlehlém pozemku porostlém divokou vegetací a zastavěném jen několika budovami a chatrčemi.

52.
Lze Delignyho projektu rozumět tak, že bylo nezbytné autistické děti předem vyloučit z jakéhokoli již existujícího vlastního místa – tedy z jakéhokoli místa obsazeného strategiemi "pro-myšleného-projektu" – aby bylo možné spolu s nimi sledovat jejich trajektorie, vyznačující jejich vlastní místo, náležející pouze jim samotným? Mohly taktiky dětí získat vlastní ontologickou důstojnost a adekvátní reprezentaci pouze za cenu exkluze ze světa fungujícího podle pravidel "neurotypického subjektu" (Hilton 2015)? Pro pochopení Delignyho projektu je podstatné si uvědomit, že neuzavřel autisty v archaicky působícím světě Cévenn, aby je svěřil do rukou terapeutů, kteří by je vychovávali a integrovali do "běžného" života, ale proto, aby sám vstoupil do světa obývaného autistickými dětmi a sdílel s nimi jejich specifické způsoby zabydlování životního prostoru.[17] Jak o něm v předmluvě knihy The Arachnean and other texts napsal Bertrand Ogilvie: "Deligny je 'prapůvodní komunista', jenž se zajímá o 'prehistorický komunismus', o ono specifické 'společenství', jež je nepřetržitě předmětem odmítání ze strany institucionalizovaného, socializovaného lidství" (Deligny 2015: 13).

Obr. 5: Plánek kuchyně v Delignyho táboře v Cevennách s vyznačenými trajektoriemi několika autistických dětí (Deligny 2015). Využití průsvitného papíru umožnilo promítnutí trajektorií do prostoru, v němž se odvíjely, i jejich samostatné zobrazení.

53.
Žádné takové prapůvodní společenství nebylo nabídnuto Miře, klientce Domova F, jejíž příběh se v posledních měsících stal v "domově" "emocionálním tématem" (rozhovor s vedoucím údržby). Její bludné trajektorie nepřetržitě narážejí jak na trajektorie jiných klientů a pracovníků, tak na strategické linie údržby, a pokud právě nejsou omezeny zavřenými dveřmi Miřina pokoje, vyvolávají nelibost a konflikt. Lidé, které Mira ve vestibulech, pokojích a kancelářích "domova" potkává, obvykle mají na práci jiné, důležitější věci než vydávat se spolu s ní po jejích stezkách nebo se s Mirou setkávají v situacích, kdy se cítí povinováni bránit proti ní vlastní práci, pohodlí či svobodu. Miřin vstup do kanceláře sociálních pracovnic okamžitě přeruší výzkumný rozhovor, který tu právě probíhá, a přinutí všechny zúčastněné, aby s ní bojovali o svoje sešity, diktafony a kávu. Její účast na společném vaření skupiny klientů odvede účastníky od sporáku a krájení, když se terčem jejího neutuchajícího zájmu o kabely stane hadička od močového vývodu jednoho z Miřiných spolubydlících. Miřiny aktivity neustále vyžadují zásahy pracovníků v přímé péči a dalších zaměstnanců "domova", čímž obírají o pozornost ostatní klienty, a její sklon narušovat zavedené režimy údržby[18] vede nezřídka k tomu, že se Mira ocitá za zavřenými dveřmi – ať už za dveřmi pokoje, oddělení nebo budovy "domova" – nedobrovolně oddělená od věcí, které ji zajímají a které by jí mohly poskytnout rozptýlení. A zatímco trajektorie dětských obyvatel komunity v Cevennách byly pečlivě zaznamenávány a promýšleny, aby mohly být pochopeny jako projevy svébytného způsobu života, Miřino chování zůstává pro většinu zaměstnanců a obyvatel "domova" záhadou. Nikoli ovšem oním druhem záhady, jež se přes opakovaně vynakládané úsilí vzpírá pochopení, ale záhadou naprostou, o jejíž rozluštění ani nemá smysl usilovat.

54.
Společným předmětem zájmu Miry a údržby budovy jsou kabely. Kabely nejrůznějších typů, od kabeláže elektrického vedení přes dráty propojující termostaty a antény televizí až po vše, co se kabelům jen vzdáleně podobá, jako třeba těsnící bužírky v oknech a dveřích. Zatímco Mira má nejraději kabely černé, údržbě na barvě příliš nezáleží. Mira kabely vyhledává, smotává a rozmotává, omotává si je kolem různých částí těla, vytrhává je ze zdí a elektronických zařízení, bere je pracovníkům a údržbářům. Z hlediska údržby jsou kabely nezbytné pro fungování základních funkcí budovy, jako je elektrické osvětlení, řízení vytápění, uzavřený kamerový okruh, e-konektivita atd. Je zřejmé, že nejen údržba, ale i mnozí další uživatelé budovy potřebují mít kabely neporušené, bezpečně uložené pod omítkou či chránicími lištami, spolehlivě přenášející elektřinu nebo digitální signál z místa A do místa B. Způsob, jakým se o kabely stará Mira, je tedy v přímém rozporu s péčí, kterou jim věnuje údržba. Jak to za Miru, které verbální projev činí problémy, formuloval konzultant povolaný do Domova F bezradnými sociálními pracovnicemi: "Extrémně mě zajímají šňůry od elektrických spotřebičů. Se spotřebiči manipuluji tak, že je často rozeberu" (zpráva z konzultace).

55.
Navzdory zjevné nesouladnosti způsobů, jimiž o kabely pečuje Mira a údržba budovy, nemusí se vždy jednat o neřešitelný střet zájmů. V okamžicích, kdy se Miřiny trajektorie potkávají přímo s taktikami každodenní údržby, aniž by bylo třeba řešit konflikt s "velkými" údržbářskými strategiemi, řešení existují, i když jen provizorní a krátkodobá. Tak například údržbář povolaný do Miřina pokoje, aby kdoví pokolikáté ohledal stopy jejích nočních aktivit a opravil rozbitý termostat, sice musí před Mirou bránit svou brašnu s nářadím, zároveň se však může rozdělit o odřezky bužírky a nepotřebné kousky drátů. Ačkoli nechápe, co a jak Mira s kabely dělá – opakující se destrukce rozvodné sítě v jejím pokoji je pro něj nepochopitelnou havárií – dokáže Miřiny bezprostřední zájmy začlenit do svých aktivit. "Ta umělkyně tady kvůli něčemu je," říká. "Ne, tohle si vzít nemůžeš, to potřebuju." Ale o chvíli později: "To si můžeš vzít. A tohle taky." Mira se krátce zasměje, spokojená se svým ziskem (záznam z pozorování). Horší je, když se lidé kolem Miry o svůj předmět zájmu rozdělit nemohou či nechtějí. Jako třeba tehdy, když pracovnice opakovaně bere Miře z rukou klubko bavlny a vrací ho do skříně, odkud si ho sama předtím vzala: "To se nesmí! Bude hodná, Mira!" V takových chvílích se Mira často zhroutí, lehá si na zem, svléká se, nejde s ní pohnout, srdceryvně pláče. A pracovnice si pak stěžují, že se s ní nedá vydržet déle než hodinu.

56.
Zatímco v každodenním běhu "malé" údržby existuje určitý prostor pro Miřiny zájmy, "velká", strategicky plánovaná údržba budovy je s nimi v příkrém, nesmiřitelném rozporu. Ačkoli externí odborníci, například specialista na péči o "lidi s poruchou autistického spektra" či psychiatr, navrhují částečné uznání Miřina vlastního místa jakožto terapeutický prostředek, v Šéfových úvahách není pro její nepochopitelné vrtochy místo. Miřina péče o kabely ohrožuje chod budovy, narušuje jednotné procesy řízení, je nepředvídatelná, nepochopitelná a nákladná. Místo aby velká údržba Miřin pokoj přizpůsobila jejím specifickým potřebám nebo ho alespoň ochránila před negativními dopady Miřiných únikových taktik, tvrdohlavě plýtvá úsilím na marné pokusy o obnovu řádu. A tak se údržbáři den za dnem vracejí, aby opravili zničené kabely, a Šéf ve své kanceláři počítá zbytečně vynaložené prostředky. Pokus vybavit Miřin pokoj tak, aby v něm mohla bez nebezpečí trávit čas – ať už dobrovolně nebo ve chvílích, kdy ji tam pracovnice za trest nebo pro nedostatek lepších řešení zavírají – přichází až po mnoha měsících, v době, kdy už si téměř všichni v "domově" přejí, "aby šla pryč" (rozhovor se sociální pracovnicí).[19] Strategii disciplinace a neustálých oprav nahradila strategie radikálního vyloučení a vybavení pokoje na tom už nemohlo nic změnit.

57.
Veřejnost formující se kolem "emocionálního tématu" Miřina užívání budovy se významně rozšířila poté, co Domov F po mnoha měsících neúspěšných pokusů organizovat péči o Miru přijatelným způsobem rozvázal s Mirou smlouvu o poskytování služby. Negativní dopady vyvolané nesouladností mezi Miřinou každodenností a údržbou budovy, již se dlouho dotýkaly především samotné Miry a zaměstnanců "domova", zasáhly celou řadu dalších aktérů s různými vazbami k Miře a k Domovu F a s různými kompetencemi. Obec, jež vykonává funkci Miřina veřejného opatrovníka, byla donucena zamyslet se nad vhodností dosavadní institucionalizace své opatrovanky a hledat pro ni nové bydlení. Zřizovatel Domova F – konkrétně jeden z krajů České republiky – byl postaven tváří v tvář faktu, že pro Miru nemůže najít alternativní umístění, protože míst ve specializovaných službách se na jeho území dlouhodobě nedostává. Úřad veřejného ochránce práv se musel zabývat otázkou, zda je v dané situaci přípustné použití omezovacích prostředků, jako třeba pobytu v uzamčené místnosti, a pokud ano, jak užití takového opatření správně realizovat. A výzkumníci provádějící etnografický výzkum v Domově F byli konfrontováni s těžko řešitelnou etickou otázkou, jak naložit se znepokojivými fakty, jejichž zveřejnění neslibovalo vnést do Miřina případu žádné zlepšení...

58.
Hovoříme-li o těchto a dalších aktérech negativně zasažených střetem Miřiných zájmů se zájmy údržby budovy Domova F v pragmatickém smyslu jako o veřejnosti, nevyhneme se otázce, jak podstatný tento střet pro jednotlivé aktéry je a co mohou učinit pro jeho vyřešení. Jak bylo řečeno výše, pragmatická definice považuje za součást veřejnosti v obecném smyslu všechny ty, "kdo jsou zasaženi negativními dopady lidského konání, a to do té míry, že považují za nutné věnovat těmto dopadům systematickou pozornost" (Dewey 1946: 15; Marres 2012: 45), a specificky pak ony aktéry, pro něž je ona záležitost nějak relevantní, ačkoli nepatří mezi experty mající v rukou nástroje dosud využívané pro řešení daného problému. Nesoulad mezi mírou zasažení nějakým problémem a schopností přispět k jeho vyřešení, na nějž upozorňuje řada kritiků pragmatického konceptu veřejnosti, je podle Deweyho, Lippmanna a jejich pokračovatelů na poli vědních studií naopak samotným základem reformního potenciálu veřejnosti. Je tomu tak jednoduše proto, že my všichni, kdo se cítíme být dotčeni nějakým palčivým problémem a nevíme si s ním rady, vymýšlíme a někdy i prosazujeme – jedním slovem konstruujeme – nová, neotřelá řešení narušující status quo a právě touto svou neotřelostí naznačující cestu k přebudování státu.

59.
A skutečně, i skrze problematizaci střetu Miřiných taktik a strategií údržby Domova F dochází k formulaci a testování nových, ne-zcela-běžných socio-materiálních uspořádání. Poté, co výpověď ze služby nebylo možné naplnit z důvodu absence jiného vhodného umístění, se Domov F znovu pokusil zorganizovat péči o Miru způsobem, který by přinesl alespoň částečné vyladění jejích trajektorií a zájmů údržby, aniž by bylo nutné použití omezovacích prostředků. Jak již bylo řečeno, Miřin pokoj má být brzy opevněn proti jejímu zájmu o kabely a při jejím putování budovou ji během dne doprovází osobní asistent z řad zaměstnanců domova, kteří se pro velkou náročnost tohoto úkolu u Miry střídají po hodině až po hodině a půl. Vedoucí sociální služby navrhla, zatím čistě hypoteticky, aby Mira byla ubytována v mobilním domě umístěném na pozemku Domova F a obklopeném oplocenou zahrádkou. Konzultant specializující se na péči o "lidi s poruchou autistického spektra" doporučil vytvořit "detašované pracoviště" pro Miru a další dva klienty s podobnými problémy nebo Miru společně s nimi celý den vozit autem po okolí.

60.
Několik příkladů postačí, abychom viděli, že většina navrhovaných řešení nese stopy přístupu, který v radikální podobě aplikoval Fernand Deligny v Cevennách. Člověku, jehož taktiky se zdají být těžko slučitelné se strategiemi "pro-myšleného-projektu", je vyhrazen jistý relativně volný prostor, kde jeho trajektorie nenarážejí na strategie údržby neurotypického světa nebo kde na ně narážejí měkčeji a s menším počtem negativních důsledků. Aby něco takového bylo možné, svět velkých strategií, svět "člověka-jakým-jsme", se musí uskromnit, musí se stáhnout, musí alespoň částečně ustoupit do pozadí a pozdržet svou platnost.

61.
Případ Cevenn i příběh Miřina pobytu v Domově F přitom ukazují, že takové stažení se má řadu podmínek, z nichž dvě se jeví jako klíčové. Za prvé, taktikám člověka, jenž v běžném životě neustále naráží na strategické linie mocných, je třeba přiznat vlastní místo či přinejmenším vlastní – i když třeba ne vždy pochopitelný – objekt péče. A za druhé, dostatečný počet aktérů si musí takové místo rovněž vzít za vlastní, aby ho společně vybudovali a bránili. První podmínka, o jejímž naplnění v Cevennách lze stěží pochybovat, dosud nebyla naplněna v Domově F, kde jsou Miřiny trajektorie stále označovány za nepochopitelné, destruktivní a "autistické". Splnění druhé podmínky pak vázlo či vázne v obou zmíněných případech. Delignyho projekt v Cevennách zašel na nedostatek finančních prostředků. A pokud jde o Miru, mnozí dotčení aktéři, mnozí členové nově vzniknuvší veřejnosti, se nyní snaží dát od jejího trápení ruce pryč. Veřejná opatrovnice žaluje Domov F za neoprávněnou výpověď ze služby. Zřizovatel lavíruje mezi doporučením, aby zaměstnanci "domova" zvládli situaci vlastními silami, a výzvou ke zřízení nové specializované služby, pro které ovšem chybí dostatečná podpora. Pracovníci úřadu veřejného ochránce práv označují snahu Domova F Miru ze zařízení vystěhovat za neetické porušení standardů kvality sociálních služeb. Někteří zaměstnanci Domova F uvažují o výpovědi, jiní z "domova" již odešli. Mnozí z nich se cítí být součástí procesů, které mohou jen stěží ovlivnit. A Miřin pláč zaniká v klapotu soukolí, jehož takřka bezchybný běh stvrzuje charakteristika jednoho z možných řešení, zapsaná ve zprávě z konzultace s expertem: "Zachovat stávající stav: Nulové finanční náklady, Mira ve stávajícím stavu netrpí."

VI. Závěr: Sdílené místo

62.
Naše zkoumání činností, jejichž prostřednictvím lze uniknout ze soukolí "domova pro osoby se zdravotním postižením" či se v tomto prostředí alespoň nějak protlouci, jsme otevřeli obrazem tuláka zotročeného automatizovaným provozem velké továrny. V jedné z nejslavnějších scén Moderní doby Chaplin u výrobní linky tak dlouho oběma rukama utahuje matky na výrobcích pohybujících se po výrobní lince, že ztratí schopnost dělat cokoli jiného než tento jeden mechanický pohyb, stávaje se tak v podstatě sám součástkou. Rozdíl mezi situací dělníka či uživatele a situací člověka-součástky může být výchozím bodem rovněž pro závěrečnou analýzu postavení "klienta" v "pobytové sociální službě". Aparáty zajetí – abychom použili terminologii a klasifikaci Gillese Deleuze a Félixe Guatttariho (2010) – lze rozdělit na aparáty strojového zotročení a ty, které produkují sociální podřízení. V prvních je člověk, tak jako ve starověkých otrokářských říších, sám součástí stroje. V případě sociálního podřízení pak "konstituuje vyšší jednotka člověka jako subjekt vzhledem k zvnějšněnému předmětu, jímž může být zvíře, nástroj nebo i stroj: člověk už tak není součástí stroje, ale dělníkem, uživatelem..., je stroji podřízen, a nikoli již strojem zotročen" (Deleuze & Guattari 2010: 523).[20] Kterému z těchto dvou typů zajetí čelí únikové manévry obyvatel "domova"?

63.
Jak jsme již zmínili v úvodu, Domov F je v souladu s platnými zákony a systémy kontroly kvality koncipován jako služba, jejímž subjektem není nikdo jiný než "uživatel". Ten má prostřednictvím vysoce organizovaných procesů, jako je například "individuální plánování" či "podpora v samostatnosti", sám službu přetvářet dle svých potřeb a využívat ve svém vlastním zájmu, přičemž nejvyšším zájmem vůbec má být nabytí co největší nezávislosti na podpoře okolí, a v konečném důsledku na službě samotné. Jenže při detailnějším etnografickém pohledu z pozice obyvatele zjišťujeme, že ideologické diskurzy této formy subjektivace k obyvatelům "domova" vůbec nedoléhají nebo pro ně představují vzdálenou, těžko pochopitelnou ideologii s nepatrným dopadem na jejich skutečný život. Údržba "domova" jakožto pobytové sociální služby přitom vyžaduje takovou míru strategické strukturace života "uživatelů", že pro zohlednění jejich každodenních potřeb, přání a trajektorií nezbývá prakticky žádné místo. Jak by řekli Deleuze a Guattari, obyvatel "domova" je tak především subjektem výpovědi, a nikoli vypovídajícím subjektem, či přesněji, tak jako v případě televizního diváka zmíněného oběma autory, "uživatel" služby se tak ocitá "ve velice zvláštní situaci subjektu výpovědi, který se více méně podkládá za subjekt vypovídání" (Deleuze & Guattari 2010: 525). Můžeme tvrdit, že aparát "domova pro osoby se zdravotním postižením", podobně jako v případě kybernetických a informačních strojů, "obsahuje zároveň zotročení i podřízení, dovedené do extrémů, jako dvě simultánní části, které se neustále navzájem posilují a živí" (Deleuze & Guattari 2010: 525). Jakou šanci mají v takové situaci takzvaní "uživatelé", aby ze soukolí "domova" unikli, aby ho využili, nebo přebudovali ve svůj prospěch?

64.
Taktické linie úniku, charakterizované podle de Certeaua především absencí vlastního místa, na němž by svůj odpor mohly založit, byly v našem textu zastoupeny snahami zaměstnanců "domova" obelstít důmyslné systémy řízení a kontroly, taktickým manévrováním Šéfa a vedoucí sociální služby, a především pak Tondovým úsilím zabydlet se v Domácnosti č. 1, Davidovou péčí o e-konektivitu, a nakonec bludnými liniemi Miry, protínajícími celé území "domova" a vyvolávajícími nepochopení a svár, kdykoli dojde k jejich střetu se strategickými liniemi údržby. Můžeme nyní z těchto praktických lekcí, které nám uštědřili naši komunikační partneři, vyvodit nějaké, byť třeba jen velmi zkusmé a předběžné, závěry?

65.
Důležitým vhledem, který nám pozorování každodenního života a údržby budovy v Domově F přineslo, bylo uvědomění si vzájemné úzké provázanosti taktik a strategií. Viděli jsme například, že vedoucí údržby řečený Šéf, ačkoli se při výkonu svého povolání (většinou) může opřít o oficiální strategie pobytových sociálních služeb, se neobejde bez taktických úskoků, ať už jsou namířeny proti hráčům mocnějším, než je on sám, nebo mají za cíl ovlivnit jednání podřízených zaměstnanců a chovanců. A naopak, byli jsme svědky toho, jak se David nakonec skrze důmyslné taktizování dopracoval k naplnění svých dlouhodobých strategických záměrů, přestože byl ve svém úsilí udržovat internetové spojení s přáteli žijícími mimo zdi "domova" dlouho odkázán na taktické činnosti využívající infrastrukturu budovanou se zcela jinými cíli.

66.
Za touto běžnou, nijak překvapivou rovinou provázanosti taktik a strategií jsme pak objevili další, hlubší příbuznost. Všechny repertoáry každodenních činností obyvatel "domova", jimiž jsme se detailně zabývali (zmiňme znovu především Tondovo budování domova v "domově", Davidovu údržbu spojení s vnějším světem a Miřinu péči o kabely), mají nějaký vlastní "předmět", o který se chtějí postarat, a v důsledku toho si nějaké území obsazují pro sebe jako vlastní místo. Toto přiblížení – pokud ne rovnou ztotožnění – objektu pečování a vlastního místa nás nejen uchránilo před apriorním rozhodnutím, které "objekty" si lze a které nelze brát za vlastní a které činnosti tudíž lze a které nelze považovat za taktiky či strategie, ale umožnilo nám také vidět, jak k přivlastňování a upírání vlastního místa dochází v praxi, v každodenních opakovaných střetech a dohodách aktérů. Na toto střetávání a dohadování přitom lze pohlížet (přinejmenším) dvěma různými způsoby, z nichž jeden, který tu pracovně nazveme přístupem ontologickým, má blízko k taktikám, zatímco druhý, níže označený jako politický, tíhne ke strategickému uvažování. Oba se propojují v pragmatické politice věcí, jež coby jedna z možných verzí ontologické politiky (Mol 1999, 2002) naznačuje cestu k dynamičtějšímu, otevřenějšímu a snad i optimističtějšímu čtení vztahů soukolí a jeho součástí, než jaké umožňuje prosté rozlišování aktivit na taktiky slabých a strategie mocných:

- Ontologický pohled: "jak se věci mají". Kdekoli lidští a/nebo nejen-lidští aktéři sdílejí společný životní prostor, sdílejí rovněž zájem o nejrůznější "předměty", jimiž je tento prostor utvářen. Je běžné, že se různí aktéři různými způsoby starají o nějakou "věc" a svou péčí vytvářejí různé verze oné "věci", často aniž by si byli plně vědomi, že to, co považují za své a v podstatě dané, je ve skutečnosti pro každého něčím jiným. Ontologicky vzato, vlastní místo, tedy místo, které by bylo výhradně obsazeno jedním aktérem, stejně jako strategie, která na takovém obsazení staví, jsou ve světě sdílených předmětů iluzí. Dobrým příkladem iluzorní povahy strategií je údržba budovy Domova F: přestože si často činí nárok na plné obsazení nějakého objektu péče, například atmosféry v budově, e-konektivity nebo elektrických kabelů, vždy se najde ještě někdo jiný, kdo svým pečováním obsadí daný objekt jako vlastní a bude mít o jeho povaze a o adekvátních způsobech starání se o něj vlastní představy. A právě na tomto poznání staví taktické uvažování. Je-li každé obsazení nějakého předmětu vždy jen provizorní, dílčí a dočasné, mělo by být možné přivlastnit si ho – i když opět jen provizorně a dočasně – a svým pečováním mu vtisknout (rovněž) vlastní formu. Jednoduše řečeno, věci a území jsou mnohočetné a s jejich sdílením je třeba počítat. Vlastní místo je proto třeba chápat nikoli jako suverénně ovládané území, ale naopak jako podíl na sdíleném místě, jako negaci nároku na jakékoli výhradní vlastnění.

- Politický pohled: "jak by se věci mohly mít". Podobně jako lze považovat za iluzorní spoléhání se na vlastní místo, lze označit za iluzi představu, že některé soubory činností – v našem textu jsme v této souvislosti hovořili o taktikách – žádné vlastní místo nemají. Ačkoli existují činnosti, které předmět svého zájmu nechtějí plně obsadit jako vlastní a spokojují se s jeho sdílením – tak jako třeba Davidovy snahy využít internet v Domově F – z našich příkladů se zdá být zřejmé, že každá činnost pečující o nějaký předmět zájmu vznáší určitý nárok, byť třeba jen nárok dílčí, na jeho vlastnění. Ani Miřiny bludné linie, jež by snad mohly být považovány za paradigmatický příklad nediskurzivních trajektorií protínajících prostor neurotypického projektu, aniž by se ho dotýkaly, neprocházejí pustinami Cevenn, ale strategicky strukturovaným světem "domova" protkaným řadou různých jiných trajektorií. Jelikož o dokonalé nenáročnosti taktik lze proto důvodně pochybovat, navrhujeme spíše než o existenci či neexistenci vlastního místa uvažovat o nárocích na vlastní místo a o jeho atribuci: vlastní místo může být získáno vytrvalým zájmem o nějaké předměty péče a může být také vyvlastněno, jako se to stalo Tondovi s jeho verzí domova v Domácnosti č. 1. Vlastní místo – či úsilí o něj – je ze strategického pohledu třeba brát vážně, i když se z ontologického hlediska nejedná o místo výlučně vlastněné, ale (pouze) o podíl na nějakém místě sdíleném s jinými aktéry. Radikální vyvlastnění má, tak jako v Tondově či v Miřině případě, často co dělat s radikální desubjektivací, provázenou popíráním schopnosti strategického uvažování.

- Politika věcí: "jak bychom mohli věci dělat společně". Mají-li všechny strategie jen omezenou platnost a vznášejí-li všechny taktiky v jistém smyslu nárok na vlastní místo, záleží konečná podoba "předmětu" péče na uspořádání jednotlivých verzí do mnohočetného a nestálého hraničního objektu (Bowker et al. 2015). Nebo, řečeno ještě jinak: stará-li se několik aktérů o jeden předmět, který každý z nich má za něco jiného a o který každý jinak pečuje, výsledná podoba tohoto předmětu závisí na tom, jak se tyto různé pečující aktivity poskládají dohromady. V pragmatické politice věcí se předměty politiky utvářejí ve srážkách a vyjednávání v rámci veřejnosti, tedy v rámci skupiny více či méně zainteresovaných, více či méně obeznámených, více či méně zapojených činitelů. Všude tam, kde různé verze nějakého objektu péče a tím i různé verze pečování nejdou dohromady, dochází k problematizaci, skrze niž se kolem rodícího se předmětu politiky tvoří veřejnost. Můžeme tedy na základě našeho empirického zkoumání něco říci o okolnostech, za jakých může revolta uskutečňovaná skrze taktické úsilí vést k revoluci, nebo, řečeno s pragmatiky, k přebudování státu? Viděli jsme, že zůstává-li taktizující aktér ve svém úsilí osamocen, tak jako Tonda v Domově F, stratégům se snadno daří jeho revoltu odhalit a pacifikovat. K přebudování státu naopak dochází, přispívá-li taktizování k vytváření veřejnosti, vytváří-li, tak jako Davidovy válečné lsti, efekty zvýrazňující negativní dopady stávajícího uspořádání na širší okruh dosud nezasažených aktérů. Z pohledu post-instrumentalistického (Marres 2012), relačního pojetí veřejnosti není konečná podoba objektu politiky nikdy předem dána. Předměty politiky se formují v rámci jejich problematizace, spolu s veřejností. Je ale v tomto poznání nějaká naděje také pro Miru, která se na svých bludných stezkách setkává převážně s nepřátelskými a nezměnitelnými strategiemi nebo s taktikami aktérů, jimž tyto strategie nedávají příliš prostoru pro sdílení jejich předmětů péče? Žádná naděje není, odvažujeme se tvrdit na základě našeho zkoumání, žádná kromě té, že příběh Miřiných trajektorií přivede k jejím předmětům péče další aktéry, z nichž se kolem tohoto nového předmětu politiky zformuje nová veřejnost. Určité náznaky, že by se něco takového mohlo podařit, již existují. Osud obyvatel "domovů", jejichž údržba vyžaduje upozadění či přerušení vlastních individuálních trajektorií, začíná i v České republice zajímat stále větší počet lidí (Klusáček & Adamcová 2021; JDI 2020). A možná právě toto je hlavním poznatkem z našeho výzkumu v Domově F: Mira stávajícím stavem trpí a místo jejího utrpení není jen jejím, ale také naším vlastním sdíleným místem, i když si jeho vlastnictví zatím nárokujeme jen velmi nesměle a neuměle.

67.
Na závěr už jen drobný metodologicko-taktický caveat. V našem textu jsme kromě teoretických otázek formulovaných v úvodu a schopnosti etnografie přivádět veřejnost k palčivým praktickým otázkám testovali také otevřenou, nenormativní verzi konceptu pečování, inspirovanou vědními studii a studii péče a zakotvenou ve vlastním etnografickém zkoumání. Ačkoli nás od samého začátku výzkumu zajímalo, jak je o obyvatele Domova F postaráno, nechtěli jsme použít koncept starostlivosti k tomu, abychom za naše komunikační partnery rozhodovali, zda jejich činnosti mají, nebo nemají vlastní místo, zda jejich předměty péče jsou, nebo nejsou legitimními objekty pečujících aktivit, kdo má, nebo nemá mít zájem o určitý předmět politiky, nebo pro koho jsou osudy obyvatel Domova F relevantní a pro koho relevantní nejsou. Je možné, že kdybychom se opřeli o koncept starostlivosti, tak, jak je rozvíjen (feministickou) etikou péče,[21] museli bychom prostě konstatovat, že péče poskytovaná v Domově F není dobrou péčí nebo že se o péči vůbec nejedná. My jsme však chtěli ukázat, že věci jsou o něco složitější. Především proto, že Šéf a jeho kolegyně a kolegové z Domova F neprovozují "prostě" špatnou péči, ale mnohem spíše dobrou údržbu pobytové sociální služby. Je tedy chyba v samotném soukolí pobytové sociální péče, nebo snad rovnou v nějaké základní desubjektivaci "uživatelů", která je od její dnešní podoby neodmyslitelná? Ano, pravděpodobně... ale nejenom. Věci jsou totiž také o něco málo optimističtější, než by se mohlo zdát na základě takto formulovaného kritického gesta. Pořád jsou tu totiž lidé, kteří soukolí vzdorují, a to nejen mezi obyvateli "domovů", ale také mezi jejich údržbáři. Aby jejich taktiky byly úspěšné, je nezbytné, abychom jejich objekty péče učinili svým vlastním místem i my.

[nahoru]