O různých praxích a normativitách pečování

Monika Bosá, Dana Hradcová, Michal Synek

1.
Podnětem pro vydání monotematického čísla Biografu věnovaného pečování (starostlivosti) bylo přání prozkoumat, co se stane, postavíme-li různé oblasti lidské činnosti – třeba kvalitativní výzkum, veřejnou správu nebo zdravotní a sociální služby – vedle sociálněvědních konceptualizací pečování (či starostlivosti).[1] Ve výzvě k zaslání příspěvku do našeho monotematického čísla jsme "postavení vedle" nazvali "ontologickým, deskriptivním či normativním rámováním". Práce na přípravě monočísla ukázala, že (akademické) vztahování se k péči – a skrze péči k dalším oblastem zkušenosti – má vedle "rámování" řadu dalších podob. "Péče", zapředená do různých teorií, tradic, způsobů užití a dalších časoprostorových propojení a odpojení, je (téměř) pokaždé něčím (částečně) jiným.

2.
Výzva k zasílání příspěvků vymezila péči jako "společné, vztahově utvářené starání se o lepší žití a umírání či trvání[2] a zanikání". I takové velmi obecné vymezení přeci jen vyvolává určitou představu. Ve slově "starání se" slyšíme starosti, jež nám činí stav vlastní nebo stav světa kolem nás. Oba termíny – péče a starání se – přitom mohou označovat nejen uvědomění si stavu hodného pozornosti a nápravy, ale také nejrůznější aktivity, jimiž se starost či péče o něco realizují v praxi (srovnej např. Tronto 1993: 108). Pečování je přitom podle naší pracovní definice kolektivním uvědomováním a jednáním, a to jak ve smyslu vzájemného ovlivňování (je vztahové), tak na rovině koordinovaného úsilí (má být společné). Zmínka o umírání a zanikání naznačuje, že zlepšovat lze nejen existenci či trvání něčeho nebo někoho, ale také konec existence a proces zániku. A o vznikání a zanikání jsme mluvili hlavně proto, abychom zahrnuli činnosti pečující o "jiné-než-lidské" předměty péče, jakož i starostlivost jiných-než-lidských pečujících (srovnej Haraway 2016; Puig de la Bellacasa 2012).

3.
Naše pracovní vymezení navazuje na definici, široce přejímanou ve filozofii a sociálních vědách (Puig de la Bellacasa 2017; Tronto 1993, 2013), kterou počátkem 90. let 20. století formulovaly Berenice Fisher a Joan Tronto (srovnej Jesenková a Urban v tomto čísle, str. 24 a 65). Péči charakterizují jako "druhovou činnost, zahrnující vše, co děláme pro záchovu, pokračování a nápravu našeho 'světa' tak, abychom v něm mohli co nejlépe žít. 'Svět' zahrnuje naše těla, naše já a naše prostředí, vše propojené v život udržující komplexní síť" (Fisher & Tronto 1990: 40).[3]

4.
Definice hovoří o starosti o společný svět, v němž naše tělo, naše mysl a naše prostředí mají své nezadatelné místo. Podrobnější charakteristika pečování, přímo navazující na tuto definici, pak zdůrazňuje jeho altruistickou povahu. "Péči [...] charakterizuje perspektiva," píše Tronto, "umožňující založit naše jednání na potřebách druhých" (1993: 105). Starost o něco, podle Fisher a Tronto první ze čtyř fází pečování, "často vyžaduje zaujetí pozice druhého člověka nebo skupiny, aby mohla být rozpoznána jejich potřeba" (Tronto 1993: 106), a fáze závěrečná, přijetí péče, je odpovědí opečovávaného na péči, která je mu poskytována (Tronto 1993: 107). Důraz na zájem o potřeby druhých sdílejí i další autorky a autoři, kteří od 80. let 20. století pracovali na konstituování etiky péče coby nového oboru morálního usuzování. Tak například pro Carol Gilligan, jak píše Adriana Jesenková ve svém příspěvku do tohoto čísla, je "ideálem pečování aktivita vztahování se, vidění a uvědomování si potřeb a odpovídání na ně, tedy péče o svět skrze udržování sítě propojení tak, aby nikdo nezůstal sám" (str. 21; srovnej Gilligan 1983: 62).

5.
O vytváření prostoru pro poznávání a naplňování potřeb "druhého" mluví i ta vymezení, která se specificky týkají pečování o jiné-než-lidské objekty. Například Frank Heuts a Annemarie Mol píšou o péči, kterou svému předmětu zájmu věnují pěstitelé, šlechtitelé a prodejci rajčat, toto: "Užití termínu 'péče' naznačuje, že jde o nepřetržitou práci, která usiluje o zlepšení, ale nemusí vždy uspět. Naznačuje také, že předmět zlepšování nemá být ovládnut, ale respektován. Respekt přitom neznamená nechat věci v takovém stavu, v jakém jsou. Mnohem spíš jde o využívání silných stránek a zkusmé odstraňování slabin. Z toho plyne, že stanovení cíle nezáleží jen na nás" (2022: 15). Vedle otevřenosti vůči podnětům přicházejícím od "objektu" pečování a důrazu na praktickou složku péče lze v tomto vymezení číst také zjištění, že pečování je z podstatné části experimentální, zkusmou činností, jež se často vzpírá důkladnému předběžnému plánování. Právě v tomto smyslu pak Annemarie Mol, Ingunn Moser a Jeannette Pols hovoří o pečování jako o "kutění" (tinkering; 2010).

6.
Jeannette Pols, která "kutilskou" tradici vědních studií zastupuje v tomto monotematickém čísle, vymezuje předmět studií péče jako "snahu udělat něco dobrého" (Pols v tomto čísle, str. 39). "Studia pečování," píše Pols, "si vytkla za předmět zájmu činnosti, jejichž prostřednictvím se lidé snaží udělat něco dobrého, a vyhnout se přitom předběžným rozhodnutím, zda jsou některé věci (druhy dobra/hodnoty) lepší než jiné" (Pols v tomto čísle, str. 41). Rozhodnutí o tom, co je a co není (dobrá) péče, má být ponecháno na aktérech, nikoli ovšem pouze na komunikačních partnerech, ale spolu s nimi také na výzkumnicích. Úkolem výzkumnice je různé způsoby dělání dobrého s porozuměním popsat, včetně zamýšlených i nezamýšlených důsledků a vzájemných interakcí. Prvořadou oblastí zájmu se tak stávají konkrétní diskurzy, které péči o někoho či o něco samy formulují jako svoji klíčovou strategii, jako třeba diskurzy zdravotní a sociální péče.[4]

7.
Rozhodnutí, zda nějakou oblast praxe studovat (nebo přepsat, jak říká Pols v tomto čísle, str. 50) jako péči, by podle řady badatelek mělo vycházet z odpovědi na otázku, kterým činnostem bude prospěšné, budou-li péčí nazvány, budou-li zkoumány jako péče a postaveny tak vedle ní, kterým by takové spojení/umístění bylo spíše na obtíž a pro které by bylo nezaslouženou podporou (Hradcová & Synek 2020; Puig de la Bellacasa 2017). S kým a v čí prospěch píšeme, když se snažíme něčí jednání pochopit jako pečování, tedy jako starání se o nějakou "věc"? Nese s sebou takové přiřazení nějaké "epistemologické a narativní konsekvence" (Sedgwick 2003: 124)? Jaké?

8.
Příkladem vědomého, eticky a politicky založeného rozšiřování definice pečování může být pohyb od starostlivosti pojímané jako individuální etický závazek, emoce či aktivita ke starostlivosti jakožto "veřejné, sociální a politické hodnotě" (Jesenková v tomto čísle, str. 21), jemuž se detailně věnuje Petr Urban (Urban v tomto čísle, viz též recenze Valkovičové na Urbana a Ward; srovnej Mol et al. 2010: 8–11). Hranice pečování ohledává ve svém příspěvku také Jeannette Pols, když si klade otázku, zda by mohlo být analyticky produktivní "přepsat" zločiny kolonialistů jako pečování o něco, vedené vlastními vyhlédnutými cíli a vlastními "hodnotami" (Pols v tomto čísle, str. 41 a 55).

9.
"Odpovědi na otázky, co je to starostlivost," píše Adriana Jesenková, "[...] jsou (a měly by být) výsledkem nepřetržité interakce mezi reflexí zkušenosti se starostlivostí a reflexí teorie starostlivosti" (Jesenková v tomto čísle, str. 17). Texty shromážděné v tomto monotematickém čísle byly inspirovány především třemi tradicemi sociálněvědního promýšlení tématu péče. A každá z těchto tradic jiným způsobem usouvztažňuje praxiografii pečování (ať už provozovanou v rámci výzkumných programů, nebo v každodenním životě) s teoretickou prací (etickou, filozofickou atd.) věnovanou péči. Feministická etika péče vyšla z analýzy určitých ideálně typických pečujících činností – jako například péče mateřské nebo rodinné (např. Noddings 1984; Ruddick 1989) – a pak na jejich základě budovala teorie středního nebo velkého dosahu, aplikovatelné na další činnosti či typy činností, ať už ve sféře osobní, nebo veřejné (Barnes, Brannelly, Ward & Ward 2015; Tronto 2013). Studia péče (Mol 2008; Mol et al. 2010; Pols 2006, 2015, 2019), inspirovaná zejména vědními studii (STS), kritickou antropologií péče a ošetřovatelstvím, staví na etnografickém popisu konkrétních praxí, které sami aktéři označují jako pečování, a na základě takového popisu pak spolu s aktéry formulují jejich lokálně platné hodnotové ukotvení. Teorií se zde rozumí "cestování" určitých vzorů (či spíše způsobů uspořádávání) z jedné praxe do druhé, což má vést k jejich vzájemnému obohacování a vylaďování (Mol 2016). A do třetice, studia údržby (Denis 2020; Denis, Mongili & Pontille 2015), jež podobně jako studia péče našla inspiraci především v konstruktivistických studiích vědy a feministické kritice upozaďování významu "reprodukčních" činností (viz např. Ukeles 1969), hledají v detailních analýzách praxí údržby cestu k úplnějšímu a vyváženějšímu popisu procesů výroby, technologického vývoje a ekologických vztahů člověka s jeho nejen-lidským okolím.

10.
Různé definice a různé způsoby vztahování otevírají výzkumníkům a výzkumnicím cestu ke zkoumání různě rozlehlého a pestrého empirického pole, od relativně úzkého okruhu činností vymezených předem stanovenými charakteristikami až po v podstatě bezbřehou oblast lidských i nejen-lidských činností, v nichž aktérům o něco jde (viz tabulka).[5] Na úrovni meta-analýzy souzní důsledné deskriptivní užití konceptu pečování s Heideggerovým postřehem, že pokud existujeme, vždy nám o něco běží, vždy se o něco staráme (1996). "Můžeme si oprávněně představovat," ptá se na základě takové dyadické ontologie Peter Sloterdijk, "že všechno, co existuje a stává se závažným, existuje a stává se závažným v něčím zájmu?" (2011: 19). Praxiografické uchopení tématu pak nastoluje otázku, kterým typům praxe se věnovat jako pečování. Použitá metoda – například přepis činnosti jako praxe usilující o dobré – spoluutváří předmět výzkumu, a ten pak zase zásadním způsobem ovlivňuje teorii, tak jak zdravotnické praktiky ovlivnily studia pečování (Pols v tomto čísle, str. 40) nebo péče o dítě etiku péče (Jesenková v tomto čísle, str. 19). Jedná se o intranormativity neboli hodnoty zjednávané v pečujících a výzkumných praktikách a sedimentované v různých socio-materiálních uspořádáních, jako jsou technologie, společenstva, nástroje, návody atd. "Provozuje-li se výzkum jako přepis," píše Jeannette Pols, "výzkumník nestojí mimo zájmy inherentní dané praxi, ale je součástí jejích intranormativit. Spoluvytváří je, neboť je přepisuje určitým způsobem. Provázanost epistemologických a normativních ohledů je i na této rovině zcela zjevná" (Pols v tomto čísle, str. 54).

Tabulka 1

11.
Adriana Jesenková si v textu "Feministická etika starostlivosti ako východisko pre starostlivé skúmanie starostlivosti" (str. 15), který naše monotematické číslo otevírá, klade otázku, čím sociálněvědní promýšlení starostlivosti – především takové, jaké se provozuje na poli etiky péče – může přispět ke zlepšování výzkumné praxe, akademické práce či šířeji společného úsilí o lepší svět. "Etiku starostlivosti" přitom charakterizuje jako "empiricky ukotvenou normativní etiku". "Váha konkrétní zkušenosti se starostlivostí [...]," píše, "v konfrontaci s hodnotícím potenciálem etiky starostlivosti [...] může být východiskem pro kritiku konkrétní praxe, forem a vztahů starostlivosti, a následně pro jejich změnu" (str. 17). Kritická feministická etika péče Jesenkové nejen poskytuje příhodný rámec pro analýzu situací vyvstávajících v soukromém životě a empirickém výzkumu, ale nabízí také návod na změnu těch oblastí a situací, které se vyznačují nedostatkem péče, a proto by nám měly ve zvýšené míře dělat starost. Jak dokládá rozborem díla Sary Ruddick a Carol Gilligan, pečování ve feministické etice pečování vždy znamená jak konkrétní praxi ukotvenou v konkrétních socio-materiálních podmínkách, tak určitý specifický typ myšlení, vyznačující se zdůrazňováním relační povahy bytí a přijetím odpovědnosti za osud druhých. Etičky péče "abstrahují z praktické zkušenosti normativní koncept", aby ho posléze využily k "normativní výzvě ke změně světa směrem k větší starostlivosti" (str. 21). To, co podle Jesenkové spojuje různé autorky, autory a proudy v tradici etiky péče, je relační ontologie, důraz na responzivnost, uvědomění si situovanosti pečujících praxí, radikální reformulace hranic morálky a uznání emotivní složky zkušenosti. Na příkladu díla Joan Tronto pak autorka ukazuje, jak feministická teorie starostlivosti v 90. letech expandovala do oblasti politické teorie. Abychom mohli o sebe i o druhé dobře pečovat, domnívá se Jesenková spolu s Tronto, musíme se naučit vytvářet demokratický prostor pro zjišťování a vyjednávání různých, často protichůdných zájmů, a k tomu je zapotřebí uznat důležitost péče o sebe (o vlastní přežití a blahobyt) i respektovat druhé a spravedlivě s nimi nakládat. Jak zdůrazňuje feministická etika pečování, péče je vždy především spolustarostlivostí čili sdílením odpovědnosti za pečování (str. 25), jejíž spravedlivé rozdělení je možné jen v otevřených, demokratických společnostech. Je zapotřebí zjistit, o jaké předměty zájmu druzí (naše partnerky a naši partneři v pečování) pečují a jaké příležitosti sdílené pečování otevírá pro společný blahobyt. Výzkum spolustarostlivosti, jak nám prostřednictvím Jesenkové připomíná Tula Brannelly, zahrnuje zájem o "zkušenost různých identit a pozic" (str. 27), zejména pak těch, v nichž je svět stěží snesitelný. Takový zájem se podle Jesenkové nejlépe realizuje na základě "kvalitativních, participativních, kolaborativních a akčních výzkumných přístupů", vyžadujících nejen dostatek času a prostoru pro navazování vztahů důvěry s komunikačními partnery, ale také chápající a starostlivé institucionální zázemí. Nakolik takovým prostředím je a/nebo může být současná akademie, naznačuje autorka v závěrečné části eseje.

12.
Kateřina Sidiropulu Janků, jejíž reakci na esej Jesenkové si můžete rovněž přečíst v tomto čísle (str. 115), dává této otázce velmi praktický rozměr, když ukazuje, že v současné univerzitní praxi často absentují právě ty procedury a podmínky, které by ji mohly učinit více pečující, a zároveň pojmenovává konkrétní nástroje – jako například uvědomělou práci s posláním organizace – o něž by akademické pečování výzkumem mohlo nebo mělo být obohaceno. Její kritický pohled na teze Jesenkové o demokratických předpokladech a demokratizujících dopadech pečování pak zároveň znovunastoluje otázku, jak se pečování může dařit v prostředí – neoliberální akademii nevyjímaje – vyznačujícím se prohlubující se "krizí sociální soudržnosti".

13.
Text "Péče coby snaha udělat něco dobrého" od jedné z předních badatelek studií péče Jeannette Pols je překladem rané verze kapitoly ze sborníku Traces of care (Cubellis & Lester: forthcoming), připravovaného k vydání v nakladatelství Duke University Press (str. 39). Autorka se v textu zamýšlí nad genealogií, historií a společensko vědním kontextem své disciplíny – kterou nazývá empirickou etikou, etikou všednosti či šířeji studiemi péče – aby podala zatím nejobsáhlejší a nejdůkladnější výklad jejích teoretických a metodologických východisek. Do centra svého výkladu ukotveného v praxiografických výzkumech pečujících činností staví téma situované a lokálně zjednávané normativity. Studia péče se podle Pols vyznačují třemi "normativními posuny": 1) obratem od zájmu o univerzálně platná etická pravidla k hodnotám obsaženým a zjednávaným skrze konkrétní praxe, technologie a nástroje; 2) vědomou prací s performativitou či kreativitou metod pečování a výzkumu; a 3) posunem od předpisování a popisování k přepisování, jehož prostřednictvím se výzkumníci spolu s aktéry snaží zkoumané praxe reformulovat jako "snahu udělat něco dobrého". Otázka vymezení výzkumného pole, jak už jsme se zmínili výše, přitom zůstává otevřená a její zodpovězení do značné míry závisí na výrocích samotných komunikačních partnerů. Jak normativní atribuce "snahy o dobré", tak výsledné zhodnocení jejích dopadů musí být společným dílem aktérů/aktérek zkoumaných praxí a výzkumnic/výzkumníků. Přepisy praxí zlepšování by přitom podle Pols měly samy sloužit ke zlepšení, měly by mít formu "opatrných doporučení", a především by měly být citlivé k situovanosti, mnohočetnosti a různosti hodnot zjednávaných v praxi.

14.
Text Petra Urbana "Pečující veřejná správa" (str. 61) rozpracovává aplikaci vhledů "veřejné etiky péče" na "způsob administrace a implementace veřejných politik ze strany státních a veřejných institucí" (str. 66).[6] Jak autor ukazuje na příkladu díla Nel Noddings, v rámci etiky péče nebyla péče nikdy pojímána jako výhradně soukromá záležitost, i když v některých pracích převládá důraz na interpersonální rovinu pečování (str. 62). Rozvoj "institucionálního přístupu" v rámci morální a politické teorie péče, který Urban sleduje v díle dalších významných teoretiček pečování, jako jsou Sara Ruddick, DeLysa Burnier, Joan Tronto a Sophie Bourgault, vyžaduje nejen rozšíření definice starostlivosti i instituce, ale rovněž "oproštění definice pečování od tohoto důrazu na péči o dítě a praxi mateřství" (str. 65). Zatímco tedy specifické ideálně typické činnosti, které k formulování teorie péče posloužily, mají při dalším rozvoji teorie ustoupit do pozadí, základní rysy pečujících činností – např. relačnost či základní zaměření na zlepšování – mají být přeneseny do oblastí lidské činnosti, v nichž starostlivost dosud nebyla důležitým vyhlédnutým cílem. "Perspektiva etiky péče především zdůrazňuje, že spravování věcí veřejných je situační a vztahovou praxí, jejímž cílem by mělo být zlepšování života jednotlivců a společenství" (str. 67).[7] Projekt uvedení starostlivosti coby důležité hodnoty do státní správy otevírá důležitou otázku, jak se tento nový vyhlédnutý cíl má k "tradičním" byrokratickým hodnotám, jako jsou nestrannost, kompetence, spravedlivé rozdělování zdrojů v organizaci atd. Urban považuje za rozumné, aby "hodnota péče byla ve správní teorii a praxi brána přinejmenším stejně vážně jako hodnoty byrokracie a trhu – nikoli, aby péče tyto hodnoty nahradila" (str. 67).[8] Zvládání mnohočetnosti hodnot a z ní vyplývajících hodnotových rozporů pak vyžaduje kultivaci politického prostoru, v němž odlišné objekty zájmů mohou být s otevřeností a transparentností představeny a usouvztažněny. Závěr Urbanova textu patří aplikovanému výzkumu, jehož cílem bylo zjistit, "jaké možnosti a meze uskutečnění pečující veřejné správy jsou přítomny v aktuální praxi jednoho z ústředních úřadů státní správy" (str. 73). Výzkum naznačil, že prostor pro obrat k pečování v české státní správě existuje, není však využitelný bez zásadní proměny "emoční a komunikační práce" zaměstnanců, vyžadující pečlivé konstruování nových pečujících institucí a praxí, jakou je například instituce a praxe "etické mediace".

15.
Michal Synek, Dana Hradcová a Radek Carboch se v textu "Vlastní místo?" věnují dvěma typům praxe, konkrétně údržbě "domova pro osoby se zdravotním postižením" a každodennímu životu jeho obyvatel (str. 77). S oporou v de Certeauho polemické sociologii (1984) a filozofickém pragmatismu (Dewey 1946; Marres 2005) popisují údržbu a každodenní život v "domově" jako dva odlišné styly starání se o něco, činící si každý po svém nárok na území "domova" jako na svoje vlastní místo. Ve svém příspěvku testují "otevřenou, nenormativní verzi konceptu pečování" (str. 105), zahrnující jak manažersky dobře zvládnutou údržbu "domova" stojící na komplexních technologiích a prohlašující se s odborně založeným sebevědomím za dobrou sociální péči, tak běžné činnosti všedního dne, využívající budovu ke svým vlastním cílům a svým vlastním způsobem. Praxiografický, deskriptivní přístup se v textu potkává s teorií stanoviska (Harding 1993; Hartsock 2016), umožňující autorům vyprávět příběhy ze života v "domově" ze stanoviska obyvatele. "Ačkoli nás od samého začátku výzkumu zajímalo, jak je o obyvatele Domova F postaráno," píší Synek, Hradcová a Carboch, "nechtěli jsme použít koncept starostlivosti k tomu, abychom za naše komunikační partnery rozhodovali, zda jejich činnosti mají, nebo nemají vlastní místo, zda jejich předměty péče jsou, nebo nejsou legitimními objekty pečujících aktivit, kdo má, nebo nemá mít zájem o určitý předmět politiky, nebo pro koho jsou osudy obyvatel Domova F relevantní, a pro koho relevantní nejsou" (str. 105).

16.
Jak si však povšimla Jaroslava Hasmanová Marhánková v reakci na text Synka, Hradcové a Carbocha (Hasmanová Marhánková v tomto čísle, str. 111), polemická sociologie má pro praxiografické studium pečování minimálně dva nepříjemné metodologické důsledky: jednak zneviditelňuje činnosti, které žádnou polemickou reakci nevyvolávají, a jednak tenduje ke zjednodušujícím dichotomiím. Je třeba se ptát, čí zájmy byly marginalizovány či vymazány a zda takové vyhrocené podání světa pobytových sociálních zařízení může prospět stanovisku jejich obyvatel.

17.
Čtyři "velké" studie doprovází několik textů "menších" žánrů.

18.
Hana Porkertová v příspěvku "Tak musí být ta rovnováha ve vesmíru" prolamuje jednu z hranic morálky (Tronto 1993; srovnej Urban v tomto čísle), když důvěru, o jejíž nepostradatelnosti pro výzkum pečujících praktik píše ve své eseji Adriana Jesenková, rozvíjí v přátelství mezi výzkumnicí a komunikační partnerkou. Reflexí vlastní zkušenosti s výzkumem "nevidomé zkušenosti" dochází Porkertová k závěru, že oblast, kterou vede hranice mezi soukromým a veřejným, zjednávaná v sociálních vědách jako nezaujatý vztah výzkumnice a jejích komunikačních partnerek, může být prostorem analyticky i emočně přínosného experimentování. Na poli kvalitativního výzkumu může být přátelství "[c]estou, jak vnímat člověka v jeho barvitosti, jak jej neredukovat jen na objekt výzkumu, na data. Jak vytvářet novou společnou kvalitu, která nezřídka kdy přesáhne trvání výzkumu a dává nahlédnout jinak na asymetrie, jež se s výzkumem pojí" (Porkertová v tomto čísle, str. 135).

19.
Básně Jana Palečka nabízejí reflexi osobní životní zkušenosti, jež je pro autora podstatná nejen jako pro člověka a básníka, ale také jako pro badatele a konzultanta v oblasti sociálních služeb.

20.
Tři recenze doplňují do naší mozaiky různých podob a normativit pečování několik chybějících kamenů. Kniha Ofry Mayseless The caring motivation: An integrated theory, recenzovaná Alžbětou Matochovou, pojímá pečování jakožto "vrozený, biologicky založený a evolučně utvářený motivační proces, citlivě reagující na kontextuální proměny" (Matochová v tomto čísle, str. 143). Veronika Valkovičová píše o knize editorů Petra Urbana a Lizzie Ward Care ethics, democratic citizenship and the state, rozvíjející úvahy o pečující demokracii a pečujícím státě jakožto odpovědích na neduhy neoliberálního politického systému. A konečně Care work: Dreaming disability justice Leah Lakshmi Piepzny-Samarasinhy je výjimečným počinem právě proto, jak se domnívá recenzentka Anna Fontánová (Fontánová v tomto čísle, str. 157), že kritiku pečování v jeho neoliberálních podobách přetavuje v politický program založený na zásadní proměně praxí a normativit pečování (str. 160). Naše monotematické číslo se tak uzavírá úvahami o mrzácké inteligenci, nabízející koncepty schopné "překročit limity jak 'charitativního modelu' péče, tak 'koloniálního medicínsko-industriálního' komplexu" (str. 160). "Teorie a analýza [...]," píše Fontánová, "obsažená v každodenní konkrétní zkušenosti, vystupuje ze statických stránek akademických pojednání a stává se revolučním programem spravedlnosti pro lidi označené za 'slabé, nevýkonné, postižené', naplňujíc tak veškeré požadavky na 'pečující zkoumání péče' [...]" (str. 161).

21.
Na závěr – vše podstatné najde čtenář/ka v textech samotných – bychom se rádi krátce vrátili k pozici "vedle" sebe, do níž jsme v tomto monotematickém čísle chtěli postavit "různé oblasti lidské činnosti" a "sociálněvědní konceptualizace pečování". Eve Kosofsky Sedgwick, jejíž studie performativity, pozicionality a afektu nás k takto doširoka rozevřené formulaci inspirovaly, píše o velkorysém agnosticismu předložky "vedle" (besides), umožňujícím ponechat stranou "množství lineárních logik podporujících dualistické myšlení", jakými jsou např. binární koncepty příčina/důsledek, subjekt/objekt, nebo v našem případě teorie/praxe. "Vedle", píše Sedgwick, přitom v žádném případě nepopisuje pouze relace charakterizované rovností či neproblematickou shodou; "zahrnuje široké spektrum toužení, identifikování se, reprezentování, odmítání, paralelismu, odlišování, soupeření, nátlaku, proměňování, napodobování, odtahování se, přitahování, útočení, ohýbání a dalších vztahů" (2003: 8). A skutečně, v širokém spektru relací pečujících činností a teoretického promýšlení pečování – tak, jak o nich píšou autorky a autoři textů v tomto monotematickém čísle – najdeme celou řadu těchto i dalších verzí vztahování se.

22.
Ale nejen to. Pečování, zdá se nám po opakovaném pročítání zde shromážděných příspěvků, má moc narušovat hranice různých praxí, teorií, konceptů a strategií, jichž se dotýká, a stavět je do nových souvislostí. Přátelství mezi výzkumnicí a komunikační partnerkou přestává být přítěží a stává se radostí a epistemologickou výhodou. Státní správa stojící pevně na zásadách nestrannosti a byrokratické efektivnosti je přetvořena v péči o občany, jakož i o ty, kdo státní správu realizují. Každodenní život klientů pobytových služeb je pečováním stejně jako údržba budov, v nichž žijí. Sociální a zdravotní služby jsou popisovány jako snaha udělat něco dobrého. Mrzáctví není tragédií, ale inspirativním prožitkem sdílené jinakosti a zranitelnosti. A především – především z pohledu nás coby akademiček a akademiků – akademická práce se proměňuje v praxi starostlivosti o činnosti, jimiž se zabývá, jakož i o jejich různé lidské a nejen-lidské aktéry.

23.
Transformativní účinky pečování přitom nejsou – přinejmenším v textech našich autorek a autorů – odmyslitelné od mnočetnosti objektů, o které různí lidští a nejen-lidští aktéři pečují, ani od způsobů, jimiž tak činí. Pokud tedy čtenář/ka bude mít po pročtení tohoto monotematického čísla pocit, že se jedná o číslo monotematické, pak jsme v jistém důležitém ohledu coby editoři a editorky selhali. Získá-li naopak dojem, že péče vždy zásadně jiným způsobem proměňuje činnosti, "vedle" kterých je postavena, aby jimi sama byla zásadně proměněna, nebude daleko od představy, kterou jsme my sami v tomto čísle Biografu chtěli pěstovat. Pro závěr našeho úvodu proto volíme slova Joan Tronto, která mnočetnou normativitu pečování dobře vystihují: "Lidé mají různé představy o tom, co znamená dobré pečování; jakýkoli popis péče, který není pluralistický, tak nevyhnutelně vyústí ve vnucování špatné péče" (2013: xiv).

[nahoru]