Logo Biografu

„Katolík, ale objektivní“

Vytváření obrazu (ne)spolehlivosti v kádrových posudcích komunistického Československa

Marie Černá


Biograf

Časopis
(nejen) pro
 biografickou a reflexivní sociologii

ISSN 1211-5770
Reg. pod č. MK ČR E 8364

Biograf aktálně vychází dvakrát ročně v tištěné verzi i jako on-line časopis. Publikuje empirické, metodologické i teoretické příspěvky věnované kvalitativnímu výzkumu.

E-mail:
casopis@biograf.org
Website:
http://www.biograf.org

Rok 2011, číslo 55
Vyšlo 8.5.2012

© Časopis Biograf 2011



Abstrakt:

„Catholic; but fair-minded“: The (un)reliability image construction through political assessments in the communist Czechoslovakia

Cadre politics was one of the fundamental concerns of the communist regime. It represented an ambitious political-ideological project of centralised and rationalised work force management, and consequently it developed a systematic checking and comprehensive screening of individual biographies. Despite the bureaucratic modernism of declared ideas and principles, cadre politics was not just „implemented“, but it left space for the local practice too. Criteria for reliability or unreliability were far from being objective facts defined somewhere centrally. The present case study demonstrates the criteria for the construction and deconstruction through the process of permanent political-professional evaluation and personal assessments. In the end, the article opens the „coming-to-terms-with-communist-past“ question as related to the cadre politics practice.

Citujte takto:

ČERNÁ, M. (2011): „Katolík, ale objektivní“: Vytváření obrazu (ne)spolehlivosti v kádrových posudcích komunistického Československa. Biograf (55): 78 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=v5501




1.
V tomto textu[1] chci čtenáři přiblížit něco z praxe reálného socialismu: kádrování a kádrová politika představovaly jedno ze stěžejních témat, kterými se komunistický režim u nás[2] profiloval a kterým také věnoval náležitou pozornost po celou dobu svého trvání. Budování komunistické společnosti souviselo také s její klasifikací podle kritérií třídního původu a politických postojů, v nichž se určitým způsobem odrážely základní premisy marxistické státní ideologie, se systematickým prověřováním biografií a dohledem nad rozmisťováním jednotlivců na pracovní místa, zamezováním tomu, aby politicky nežádoucí lidé zastávali určitá zaměstnání či pozice ve veřejném životě, ale také s výchovou ke stanoveným ideálům socialistické občanské ctnosti.

2.
Na té nejobecnější úrovni pak souvisela kádrová politika s výběrem, distribucí, ale také s formováním pracovní síly (Černá 2011). Jedním z jejích deklarovaných cílů bylo vnést do těchto procesů řád, racionalitu a centrálně řízenou plánovitost.

3.
V praxi to znamenalo budování systému, který šel napříč celou společností od organizačního sekretariátu či předsednictva ústředního výboru komunistické strany po jednotlivé podniky či školy.[3] Obnášel zřizování kádrových odborů a oddělení na pracovištích, organizací a orgánů KSČ se svými vlastními kádrovými odděleními a kompetencemi, zakládaní a vedení tzv. kádrových materiálů na široké spektrum zaměstnanců. Důležitou součástí tohoto systému pak bylo psaní nejrůznějších pracovně-politických posudků, stejně jako vypracovávání složitých kompetenčních řádů, kdo koho hodnotí, jmenuje do funkce či se k tomu vyjadřuje. Toto všechno odkazuje ke zvláštnostem komunismu.[4]

4.
Ostatně takzvaná kádrová politika či kádrová práce představovala jednu z důležitých oblastí, na kterých chtěl komunistický režim svoji novost ve srovnání s předchozími či paralelně vedle něj existujícími "buržoazními" společnostmi budovat (Kučera 1954). Svědčí o tom i zavedení nové terminologie do tradiční oblasti personalistiky a zaměstnanecké politiky - komunistická kádrová práce měla být tím, co nahradí buržoazní personalistiku. Přestože prakticky se s ní v mnohém i nadále překrývala, přinášela prvky úzce spjaté s celkovou ideologicko-politicko-ekonomickou koncepcí "nové" společnosti, a tedy prvky specifické.

5.
Na druhou stranu to, o čem budu psát, rozhodně není výhradní doménou komunistického režimu. Používají se zde pojmy, které jsou úzce spojeny s praxí reálného socialismu, jako například kádrování či kádrová práce, ovšem témata, kterých se zde dotýkám - (sebe)prezentace, posuzování, prověřování, vytváření obrazu (ne)spolehlivosti, uplatňování moci a rozhodování o druhých, jsou samozřejmě sociálně a sociologicky relevantní vždy a všude. Zrovna tak z otázky dohledu, která se před nás v souvislosti s kádrovými posudky nutně staví, se stal celý obor zkoumání o povaze naší současné společnosti. Z určitého hlediska lze také o kádrování uvažovat jako o určité formě institucionalizovaného donašečství (chápeme-li ho v širokém smyslu slova jako podávání informací), což by také otvíralo mnohé zajímavé paralely či srovnání s pracemi na toto téma (Fitzpatrick & Gellately 1996).

6.
Témata vztahující se ke komunismu se na stránkách Biografu[5] příliš často neobjevují. Důvodů, proč se komunistickým kádrováním dnes vůbec zabývat, může být samozřejmě víc. Je to bezesporu důležitá součást našich nedávných politických a sociálních dějin, která dosud zůstává celkem neznámou kapitolou. O to pozoruhodnější, že se dotýkala, na rozdíl od jiných, často vyzdvihovaných aspektů komunismu, velké většiny společnosti. Téma může být zajímavé i v dnešním kontextu zacházení s biografiemi pretendentů na společensky významné posty s přesahem do komunistické minulosti, kde se ve vybraných případech sráží snaha o proniknutí do jejích tajných zákoutí s odsudky podobného "kádrování".

7.
Mě zajímá kádrování ještě z poněkud obecnějšího hlediska povahy a fungování komunistického režimu. Nebo, jinak řečeno, ve vztahu k otázce, co to znamenalo, že "vládli komunisti". Skrze kádrovou politiku komunistická strana jednoznačně uplatňovala svoji vedoucí úlohu ve společnosti. Sítí závodních a místních organizací rozprostřených do všech koutů společnosti vytvořila takové "pokrytí", že o každém člověku byl některý z jejích členů v ideálním případě schopen referovat. Založit a udržet v chodu tuto síť stálo vrcholné komunistické představitele nemálo úsilí. Ovšem co tato "reálie" znamenala, kdo a jak skrze tuto síť vykonával moc, co přitom vstupovalo do hry, to je další otázka.

8.
Svoji studii kádrové politiky v praxi beru jako skromný a víceméně empirický příspěvek k úvahám o povaze komunistického režimu. Chci se přitom zaměřit na určitý výsek kádrové práce - na posudky a hodnocení - v nichž se vytvářel obraz spolehlivosti, resp. nespolehlivosti určitého člověka. Tento obraz významně ovlivňoval šance na získání určitého zaměstnání (případně vstupu na určitou školu), na možné setrvání v něm či kariérní postup. Posudky měly být ze zásady pojaty komplexně, to znamená, že lidé byli hodnoceni profesně, politicky i osobnostně. Zajímá mě přitom samotný proces vytváření (ne)spolehlivosti, její stability či lability, tedy mimo jiné, kdo a co všechno se na tomto procesu podílel a jak se v praxi vytvářela hodnocení v konkrétních případech. S tím ovšem souvisí také obecnější otázka uplatňování pravidel - předpisů či nařízení - daných "shora".

9.
V první části sleduji, jak se v životě jednoho člověka projevovala skutečnost, že je aktivní katolík - a to nás zavádí také k církevní a náboženské komunistické politice, která určitým způsobem vymezovala rámec a z náboženství činila okolnost hodnou pozornosti, k problematice obecně deklarovaných norem a k systému kádrování a posuzování s jeho specifickými institucemi a aktivitami, kde se určité normy zohledňovaly, ale především akčně dotvářely.

10.
V druhé části pak problém vytváření norem vztahuji k samotnému projektu kádrové politiky, tak jak byl čtyřicet let oficiálně deklarován. Tím se také dostávám k otázce jeho funkčnosti.

Kádrové materiály

11.
Příběh, který zde sleduji, byl zaznamenán v osobních dokumentech, takzvaných kádrových materiálech. Ty si samy o sobě zasluhují, abych se u nich nakrátko zastavila, a to hned z několika důvodů.

12.
Především je to jejich místo, které v minulém režimu zaujímaly v životě nemanuálně pracujících lidí. Tato složka obsahovala životopisy, kádrové dotazníky, nejrůznější posudky a hodnocení, komplexní hodnocení atd., tedy informace, které měly podat relevantní obraz o dané osobě. Zakládaly se při nástupu do zaměstnání, putovaly s člověkem na případná další pracoviště a provázely ho až do důchodu (Černá 2009).

13.
Podílel se na nich jak ten, na koho byly vedeny (skrze dotazníky, životopisy), tak především řada dalších lidí, kteří na danou osobu vypracovávali posudky a různá hodnocení.

14.
Posudky lze zhruba rozdělit na pravidelná pracovně-politická hodnocení (sem typicky patří např. tzv. komplexní hodnocení, opakující se od počátku 70. let nejdříve po dvou, posléze po pěti letech) a na ad hoc posudky psané při určitých příležitostech. Jakýkoliv pohyb - v prostoru, v sociální či profesní struktuře - byl provázen psaním nových posudků, stejně tak jako plošné prověrkové vlny, často vyvolané významnými historickými událostmi. Týkalo se to i blízkých příbuzných, takže například přijímací řízení na školu bylo spojeno s posudky na rodiče atd.

15.
Autory posudků byli v první řadě vedoucí pracovníci (řečeno tehdejším jazykem, kádrová práce byla nedílnou součástí každé řídící práce). Oni například vypracovávali pravidelná komplexní hodnocení. K nim, stejně jako ke všem jiným kádrovým záležitostem, se ovšem také vždy vyjadřovali členové závodních či místních organizací KSČ a hlavně jejich výborů (řešení kádrových otázek bylo jednou z hlavních náplní všech úrovní komunistické strany). Kromě toho strana měla svůj vlastní systém posudků, případně kádrových materiálů, ale pouze pro potřeby strany. Její materiály se tedy do "běžných" kádrových materiálů běžně nedostávaly. O vypracování posudku mohli být požádáni také zástupci politických, společenských nebo zájmových organizací a spolků, a v padesátých letech de facto kdokoliv, kdo danou osobu znal. Od této praxe se však později ustoupilo ve prospěch více institucionalizovaných aktérů. Role samotného kádrového oddělení se časem proměnila spíše směrem k servisní organizaci, jejíž pracovníci se o kádrové materiály starali, evidovali je a doplňovali, vypracovávali kádrové přehledy a plány pracoviště. Ve vztahu k jednotlivci vytvářeli na vyžádání jakási resumé z hodnocení, ale sami původní posudky obvykle nepsali.

16.
Kádrové materiály byly tajné, uložené na odděleních kádrové evidence, a přístup k nim měl přísně vymezený úzký okruh lidí, mezi něž ten, na koho byly vedeny, nepatřil. Znamenalo to, že kromě věcí, které do nich sám vložil, a tzv. komplexních hodnocení, která se mu dávala k podpisu, neměl valné ponětí o tom, co všechno obsahují. Vzhledem k tomu, že leckdy fungovaly jako jeho zástupce, který byl vysílán na cestu místo něho, nemohl dobře vědět, jaký obraz o něm podávají, ani kdy se tak přesně děje. Materiály mohly být konsultovány či použity bez jeho vědomí. Po listopadu 1989 měly být kádrové materiály lidem vráceny. Tento akt je možné chápat také jako možnost převyprávět si v novém režimu svoji oficiální biografii po svém či "nově".

17.
Kádrové materiály, sumarizující specifickým způsobem život za komunismu, se tedy vrátily zpět k těm, o kterých vypovídají, případně zůstaly v archívech, kde podléhají zákonu na ochranu osobních údajů.[6] Každá změna režimu vytváří svoje specifická problematická místa v biografiích, která se mohou stát politikem (v tomto případě například členství či kandidátství ve straně, účast na stranických školeních atd.) s konkrétním dopadem na současný život, a tedy předmětem utajování, bagatelizování či naopak odhalení. Z tohoto hlediska je zřejmé, že jde o potenciálně ožehavý materiál, a zájem o něj zdaleka nepůsobí nevinně. Vždy totiž může vyvolávat podezření, že jde v první řadě o osobní, tedy ke konkrétnímu člověku vztažené, využití osobních materiálů. Že jsme mohli být s kolegou, se kterým na širším projektu o kádrování pracujeme, vnímáni jako svého druhu novodobí kádrováci, bylo zřejmé i z jednání v některých archívech: v jednom jsme se například nejdříve setkali se spikleneckým příslibem "zajímavých personálií", následně, po změně vedení, se striktním odmítnutím jakýchkoliv osobních materiálů vztahujících se k našemu tématu. Nikterak nás to netěšilo, ale vlastně ani moc nepřekvapovalo.

18.
Možnost využití kádrových materiálů vidím v tom, že na méně osobní úrovni poskytují poměrně cennou příležitost nahlédnout, jakým způsobem se vytvářel obraz žádoucí, případně nežádoucí osoby. Dále je to zdroj informací o různých institucích a aktérech, kteří se na vytváření materiálů, na posuzování spolupodíleli, a vykonávali tedy moc nad konkrétními životy. To není zcela banální, protože lidé sami mívají o tomto často jen dílčí informace - například kudy se ubíralo schvalování povýšení, výjezdů do zahraničí, přijímání na školu. A lze tu občas sledovat konkrétní rozhodnutí v konkrétních situacích - na rozdíl od obecných pokynů a předpisů vidíme, jak se velký projekt kádrování realizoval v praxi, jaké mohl mít dopady na jedince a instituce.

19.
Kádrové materiály propojují velkou a malou historii. Moc zde vystupuje v jasnějších institucionálních konturách a hlavně v jasných vazbách na život jednotlivců. A také život jednotlivce v jasnějších propojeních na tyto nejrůznější instituce, včetně stranických sekretariátů. Umožňují vnímat jedince více v napojení na rozhodující aktéry a instance, případně vidět je ve vzájemné součinnosti, čímž umožňují překlenout tradiční dělení na objekty a subjekty moci.

20.
A navíc, což je pro tento článek asi nejpodstatnější, kádrové materiály, při vší své možné fragmentárnosti, nesou důležité stopy (sebe)prezentační práce, vytváření určitého obrazu či "persony". Ta leckdy působí rutinně, formalizovaně, až nekomplikovaně hladce. To tehdy, když jednotlivé dotazníky, životopisy a posudky se nerozporují, vzájemně se posilují tak, že jednotlivé aktivity za výsledným obrazem nemusíme vnímat. V některých materiálech ale najdeme i stopy po bojích, které odhalují, že obraz byl vždy výsledkem sofistikované komunikace, při níž se hledala rovnováha mezi různými (i předpokládanými) zájmy. A také poukazují na práci, která stojí za vytváření určitých kategorií a pravidel, jež se pak bezprostředně dotýkaly života lidí.

Katolictví jako hendikep?

21.
Při vytváření obrazu (ne)spolehlivosti hrálo roli mnoho faktorů. Mimo jiné je možné sledovat určité strategické okolnosti, které obvykle vstupovaly do hodnocení jako důležité signály: sociální a třídní původ, a to nejenom vlastní, ale také příslušníků spřízněné rodiny, příbuzní či kontakty v zahraničí, osobní jednání a vyjadřované postoje ke vztahu k režimu, angažovanost a členství v různých organizacích a stranách, účast na mimopracovních veřejných aktivitách, politických školeních, brigádách atd. Tyto okolnosti však nebyly fakty v tom smyslu, že by se s nimi automaticky pojily určité jednoznačné důsledky. Působily subtilněji, a byly dotvářeny teprve ve vztahu s dalšími okolnostmi. Nicméně obvykle se jim věnovala zvýšená pozornost. Jednou ze strategických okolností byla od určité doby také příslušnost k církvi a náboženské vyznání.

22.
Otázka vztahu komunistického režimu a náboženství je dost komplikovaná, a jak už to tak bývá, nejednoznačná. Jak upozorňují autoři, kteří se touto problematikou důkladně zabývají (Cuhra 2001; Kaplan 1993; Matějka 2009; Pešek a Barnovský 1997), je nutné zde rozlišit minimálně dvě roviny. Tou první je vztah režimu k církvím coby určitým organizačním, politickým a mocenským strukturám. Z pochopitelných důvodů (největší vliv, majetek a počet členů, ale především odvozenost od Vatikánu a propojení s Československou stranou lidovou) se zájem vládnoucích komunistů v počátku zaměřil především právě na římskokatolickou církev.[7] I když některá opatření se dotkla všech církví podobně (především uplatňování státního dohledu či omezení jejich působnosti v různých oblastech společnosti), jiná z povahy věci postihla právě katolickou církev, jiná zase katolickou církev znevýhodňovala vůči církvím nekatolickým.[8] Počáteční období budování nového režimu je charakterizováno nevybíravým omezováním této církve, která v očích komunistických představitelů byla tradičním nepřítelem. Výsledky restriktivní, až násilné politiky jsou zřejmě všeobecně známé: znárodnění církevního majetku a z něho plynoucí finanční závislost na státu, který se stal zaměstnavatelem duchovních a jako takový nad nimi vykonával svůj dohled a zasahoval do obsazování funkcí, dále rušení církevních škol, médií, nakladatelství a jiných organizací, zákaz vzdělávacího, charitativního či sociálního působení církve ve společnosti, tedy vymístění církve z veřejného prostoru, praktická likvidace řeholních řádů, internace biskupů, řeholníků a řeholnic, vykonstruované politické procesy s duchovními. Výčet samozřejmě nemůže být vyčerpávající.[9]

23.
Druhou rovinu tvoří politika vůči samotným věřícím a vztah k náboženskému vyznání jako takovému, v dobové terminologii počátku 50. let označovaný jako "zápas o věřící". Tlak na ateizaci společnosti byl zaměřen vůči všem denominacím. Stupňoval se v době, kdy hlavní opatření směřující k omezení katolické církve, byla dokonána. Do té doby, přes všemožné ataky jednotlivých komunistů, byla oficiální politika vůči náboženskému vyznání spíše zdrženlivá. Zohledňovala se mimo jiné nezanedbatelná skutečnost, že většina populace, včetně členů komunistické strany a dokonce i některých jejích funkcionářů, se hlásila k některému náboženství (Pešek & Barnovský 1997: 262).

24.
Co se týče opatření zaměřených proti věřícím, situace se tedy jeví daleko méně přehledná. Stupňuje se ateistická propaganda: historici v této souvislosti často uvádějí projev ministra informací Václava Kopeckého na ustavujícím sjezdu Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých poznatků, kde věřící označil za "skryté reakcionáře" a lidi žijící v nevědomosti (Barnovský & Pešek 1997: 263). Proti tomuto projevu se však ozvaly i kritické hlasy. Marxismus-leninismus byl oficiálně prohlášen za jedinou státní ideologii a výnos Státního úřadu pro věci církevní (z listopadu 1953) hlásal nutnost materialistické výchovy (Kaplan 1993: 172). Ovšem svoboda náboženského vyznání zůstala po celou dobu komunistického režimu zaručena ústavou.

25.
Vedle ideologického boje a protináboženské propagandy, které podle hodnocení komunistického vedení nepřinášely žádoucí výsledky, zavedl stát administrativní opatření, jež měla náboženský život zkomplikovat a omezit, učinit z něj cosi nesamozřejmého. Změnil se například systém přijímání žáků na výuku náboženství na prvním a druhém stupni: zatímco do školního roku 1951/1952 byla náboženská výuka povinná a žáci z ní mohli být vyjmuti pouze na žádost svých rodičů, od následujícího školního roku museli rodiče, kteří si to přáli, své děti na náboženství zvlášť přihlásit a každoročně přihlášku obnovovat. Počty přihlášených dětí se přitom odrážely na hodnocení ředitelů škol. Přehledy a zprávy o stavu religiozity v daném regionu, zahrnující návštěvnost kostelů či počet žáků přihlášených na náboženství, se staly běžnou agendou komunistických orgánů (Kaplan 1993: 173). Problémy mívali věřící učitelé, jejichž religiozita se zdála být v rozporu s povinností vést vyučování v duchu marxisticko-leninského materialismu. Mnozí učitelé, kteří odmítli vystoupit z církve, byli přeřazováni či propouštěni (Kaplan 1993: 174).[10]

26.
Jinou skutečností, která je zajímavá v souvislosti s mým článkem, bylo zrušení oficiální evidence náboženského vyznání, ke kterému došlo v roce 1954. Náboženství přestalo fungovat jako rubrika v dotaznících a formulářích, což na jedné straně ladilo s proklamovanou svobodou vyznání a tezí, že jde o soukromou záležitost každého občana, na druhé straně toto opatření mělo vést ke zrušení evidence členů církví, a tedy de facto k podkopání jejich významu (Cuhra 2001). Pro nás je podstatné to, že vyznání sice bylo prohlášeno za soukromou věc, a nemohlo být tedy oficiálním zdůvodněním jakýchkoliv opatření vůči dané osobě, nicméně v kádrových materiálech se s ním nadále operovalo a při hodnocení vstupovalo do hry.

27.
Abych shrnula tuto část: československý komunistický stát nikdy nezrušil svobodu náboženského vyznání, nicméně se řadou nepřímých opatření snažil počet věřících co nejvíce snížit, náboženství vytlačit na periferii jako jakousi folklórní zvláštnost, která měla být určena k zániku. Skrze nepřímá opatření se lidé při mnoha okolnostech mohli setkat s praxí, která z religiozity činila nejenom relikt minulosti, ale také něco nežádoucího, co bylo minimálně předmětem záznamů a hodnocení. Za státní ideologii byl prohlášen marxismus-leninismus, který byl považován za neslučitelný s náboženstvím. Náboženské vyznání tedy mohlo být sankcionováno v případě, kdy údajně docházelo k narušení tohoto ideologického primátu, tedy obzvláště na ideologicky exponovaných místech, jako byli třeba učitelé. Jinými slovy, byly situace, kde oficiálně nezpochybnitelná "soukromá záležitost" se stala záležitostí veřejného zájmu. Jak je vidět, prostor byl vymezen značně vágně a rozporuplně, explicitních zákazů či omezení bylo vlastně velice málo. Neexistoval žádný konkrétní seznam funkcí či zaměstnání, jejichž výkon by byl neslučitelný s náboženským vyznáním. Pravidla, jak s věřícími lidmi zacházet, respektive co bude moci být označeno za soukromou záležitost a co už za veřejné ohrožení, se tedy dotvářela v praxi na konkrétních případech.

Příběh pana V.: Jak se otázka náboženství prolíná kádrovým materiálem

28.
V následující části předkládám fragmenty z nejrůznějších posudků a hodnocení obsažených v kádrových materiálech, které se týkají religiozity. Fragmentární může být samozřejmě i soubor, ze kterého vybírám, neboť je možné, ba pravděpodobné, že některé posudky se do kádrových materiálů vůbec nedostaly nebo se z nich naopak ztratily. Úryvky jsou rozpitvány celkem zevrubně, nechci však drobnými detaily zkoušet čtenářovu trpělivost samoúčelně. I skrze tyto často formalizované a někdy zdánlivě vyprázdněné úkony, jakými bylo psaní posudků, se utvářela realita, která se bezprostředně dotýkala života jednotlivce, kolektivu, společnosti. Nehraje se tu o život, o holou existenci, ale třeba o zaměstnání či o postup v něm nebo o získání titulu. Nejde však ani tak o to, jak moc jsou takové věci velké či nevýznamné, ale o to, co za nimi stojí.

29.
Kádrové materiály pana V., ze kterých zde budu citovat, mi laskavě poskytla jeho žena. Pan V. se ke zkoumání své kádrové minulosti vyjádřit nemůže, protože už nežije. Tím spíš se cítím zavázána k diskrétnosti a z důvodů anonymizace podrobně nekonkretizuji ani jeho pracoviště. Zrovna tak anonymizuji osoby, které se v posudcích vůči němu vyskytují.

30.
Pan V. se narodil roku 1924, po válce vystudoval filozofickou fakultu v Praze, posléze dostal umístěnku na mimopražské učiliště jako učitel. Odtud v roce 1953 odešel (nejspíš po intervenci z nového pracoviště) do Prahy na tehdy právě vznikající Československou akademii věd. Až do druhé poloviny 80. let, kdy odešel do důchodu, byl vědeckým pracovníkem jednoho z humanitních kabinetů. Ve svém oboru se stal uznávaným odborníkem s mezinárodními kontakty. Od svého mládí se aktivně hlásil k římskokatolické církvi, což neušlo jeho všemožným posuzovatelům.

31.
Podívejme se, jak se s jeho religiozitou a s příslušností k církvi, případně k určité církevní organizaci v posudcích zachází, v jakém kontextu se objevuje, jak je hodnocena a jaký má prostřednictvím posudků vliv na jeho profesní kariéru. Za povšimnutí také stojí, kdo všechno posudky píše a při jakých příležitostech se tak děje.

Lze to omluvit

32.
Samozřejmě při tom nelze pominout skutečnost, že důležitou součástí kádrových materiálů byly i informace, které lidé na sebe podávali sami - prostřednictvím dotazníků a životopisů. Stávali se tak svými vlastními hodnotiteli a spolutvůrci výsledného obrazu. V případě pana V. se však dá říct, že to nebyl on, kdo by činil z religiozity předmět hodný kádrové pozornosti. Ve svých životopisech se touto skutečností vůbec nezabývá, čímž jedná zcela v souladu s představou, že náboženské vyznání je soukromou záležitostí občanů. Vyplňuje však kolonky v dotaznících, pokud se vyskytují. Na konci roku 1948 v souvislosti se studijními prověrkami vpisuje do kolonky k politické veřejné činnosti kromě Sokola a České ligy akademické také Sdružení katolické mládeže. V roce 1959 a 1969 uvádí v kádrovém dotazníku, že je římskokatolického náboženství.[11]

33.
V roce 1948 je pan V. coby student pražské filozofické fakulty kladně prověřen jejím akčním výborem (složení akčního výboru není ze zápisu zřejmé).[12] V zápisu o prověrce se praví:

Politice se vyhýbá, zdůrazňoval, že pracoval vždy nepoliticky. Studijně velmi dobrý. Má celkem kladný postoj k lid. dem. [lidové demokracii] Je členem katolické mládeže. Vztah ke kolektivu dobrý.

34.
O něco později, v roce 1949, probíhaly na vysokých školách politicko-studijní prověrky, v jejichž důsledku odešlo ze studií asi 10 % posluchačů. V zápisu komise (všichni 3 členové byli rovněž studenti) se můžeme mimo jiné dočíst:

Člen Sdružení české Katolické mládeže. Studijně velmi dobrý. (...) Politicky: katolík, ale objektivní. Četl z vlastní iniciativy některé spisy marxistické. ... Prověřen.

35.
Od roku 1952 se jedná o přijetí pana V. do právě zakládané Akademie, v kádrových materiálech jsou z této doby čtyři kádrové posudky od různých osob, většinou bývalých profesorů pana V. Jediný, kdo otázku náboženství zmiňuje, je ředitel příslušného kabinetu, tedy jeho budoucí nadřízený:[13]

Za studií podléhal po stránce náboženské, nikoliv politické, vlivům katolicismu. Vojenská služba, kterou absolvoval s úspěchem, ho vyprostila z těchto vlivů. Po této stránce bude mu v Kabinetu věnována pozornost a jeho zájem obrácen k dějinám náboženství, což je nejlepší protijed. (...) Po stránce politické: nebyl nikdy a není organizován v žádné straně (...) Pokládám ho za naprosto spolehlivého národnostně, státně i politicky. Příležitosti k vědecké práci, kterou mu poskytlo lidově-demokratické zřízení, bude si jistě vždy nadmíru vážit.

36.
V roce 1956 píše kolegyně z kabinetu, jediná členka KSČ na tomto pracovišti, kádrový posudek adresovaný kádrovému oddělení společenských věd AV (vyžádaný zřejmě v souvislosti se zahraniční cestou pana V.):

Těžko se mi píše proto, že celkem, alespoň se tak domnívám, požívám osobní důvěry dr. V., že jsem s ním několikrát otevřeně mluvila o jeho náboženském přesvědčení, jednak z čistě teoretického zájmu, abych si vyjasnila rozpor mezi inteligencí a vědeckou akribií a mezi, podle mého soudu, mystickým poblouzením, které jsou v jeho osobě spojeny. Hledala jsem i kořeny jeho přesvědčení a ty tkví, zdá se v osobním zklamání, které prožil ve svém manželství. Mám-li ho charakterizovat, je spíše "politické nemluvně" než člověk, který by šel proti nám. V práci je vzorný, myslím, že možno s klidem říci nejlepší pracovník Kabinetu. Proto, myslím, není důvodů stavět mu v cestu překážky, ba naopak pomoci mu, aby se sám přesvědčil, že socialismus mu poskytuje vše, nač má podle své práce právo. Naši vědu bude v cizině dobře reprezentovat. Jeho politický přerod bude velmi zdlouhavý a závislý na mnoha okolnostech.

Rodina není nijak nábožensky vřelá, jsou to dobří pracovníci, bratr jezdí úředně do zahraničí, je vidět že požívá důvěry.

37.
Zastavme se nyní na chvíli nad danými posudky. Velmi se liší svým stylem, řekli bychom mírou nasazení, od úsečného sdělení, přes (zřejmě) ironii, po osobní vhled a rozbor, který prozrazuje mnohé i o posuzovatelce. Všechny tři však společně přiznávají religiozitu jako něco, co je hodno zmínky, co do posudku patří, a má tedy být předmětem kritického zhodnocení druhých. A to i přesto, že v zadání žádosti o vypracování kádrového posudku v posledních dvou případech, se religiozita explicitně nezmiňuje.[14] Zároveň jí ale různými prostředky v tomto konkrétním případě ubírají na negativním významu či ji přímo bagatelizují. Tam, kde je brána vážně, je doplněna jinými, přinejmenším stejně vážnými charakteristikami, aby se ve vztahu s nimi stala jaksi neškodnější. Každý z posuzovatelů zmiňuje vedle religiozity jiné věci, podle svého vlastního úsudku a výběru. Již tyto tři stručné úryvky napovídají, že posudek je vždy také vyjádřením vztahu k posuzovanému. Všechny zmíněné posudky tak ať už přímo či nepřímo vypovídají o tom, že vztah k posuzovanému nebrání hledat a zmiňovat "polehčující" či přímo pozitivní aspekty.

Kdo na koho vlastně píše posudek?

38.
Posudek z roku 1958 je od bývalé spolužačky ze studijního pobytu na katolické univerzitě Sacro Cuore v Itálii v letech 1946-47, v té době zaměstnankyni okresního národního výboru a členky strany (snad vyžádaný v souvislosti s kandidaturou). Nejdříve celkem obsáhle vysvětluje, proč oba studovali právě v Itálii - kvůli studiu u nás nedostupných pramenů - a proč právě na katolické univerzitě - jako jediná poskytovala slevu na studium a na ubytování. Pak zdůrazňuje zaujetí pana V. pro obor:

Za svého pobytu v Miláně se Dr. V. soustředil plně na studium a nenavazoval - pokud vím - jiné styky než ryze odborné. Ve styku s tamějšími studenty a profesory jsem ho nikdy neslyšela vyjadřovat se v nejmenším záporně o našem lidově-demokratickém zřízení.

39.
Na závěr, bez předchozí zmínky o náboženství, píše:

Podle mého názoru se snaží dr. V. přes své náboženské založení poctivě se vyrovnat s marxistickým světovým názorem. Svůj kladný postoj k našemu zřízení i k sovětské vědě osvědčuje jak svým chováním, tak svou vzornou prací.

40.
Ponechme nyní stranou otázku, proč se k panu V. vyjadřuje někdo, kdo s ním byl v kontaktu před více než deseti lety. Jak vidíme, autorka posudku problematizuje (omlouvá) nejenom náboženství, ale také dávné studium na zahraniční katolické škole. A co je zajímavé, především kvůli sobě samotné. Na tomto posudku je obzvláště patrné, jak vysoce kontrolovanou činnost psaní posudků představovalo, čímž se vracím k již naznačené tezi, že kontrole podléhali nejenom posuzovaní, ale i posuzovatelé. Mimo jiné právě proto, že šlo v posudcích o vztah, který do hry nevyhnutelně zatáhl i posuzujícího. Slova se vážila nejenom s ohledem na posuzovanou osobu a skutečnosti jejího života, ale také s ohledem k jiným posuzovatelům. Posudek mohl vrhat špatné světlo právě na svého autora. Moc, kterou měli k dispozici posuzovatelé, byla tedy značně dvojsečná, a dá se předpokládat, že pro mnoho lidí se stala zároveň břemenem.

Něco za něco

41.
V roce 1958 probíhaly na mnoha pracovištích tzv. třídně politické prověrky, záznamy o nich se v kádrových materiálech dochovaly pouze zprostředkovaně a částečně, protože v roce 1968 byly v rámci rehabilitace prověrky revidovány a zápisy o nich plošně z materiálů vyjímány. O hodnocení pana V. v těchto prověrkách se dozvídáme pouze z "výtahu z kádrového materiálu z roku 1961", který byl v kádrových materiálech ponechán. Tento výtah vypracovala zaměstnankyně kádrového oddělení v souvislosti s pracovní cestou do zahraničí.

42.
V sekci "Politicky" se zmiňuje, že byl na fakultě členem Sdružení české katolické mládeže a dále:

V třídně politické prověrce v r. 1958 byl prověřen s následujícím závěrem: "s. V. je nábožensky hluboce věřící. Protože jako vědecký pracovník je přínosem pro Kabinet (...), není námitek, aby nadále pracoval v ČSAV za podmínky, že za pomoci ZO KSČ (...) se aktivně zapojí do mírového hnutí a výrazně projeví svůj politický postoj."

43.
V prověrkovém posudku se poprvé objevuje celkem běžný motiv podmíněnosti - religiozita, která je zde pojímána jako problém, má být vyvážena nejenom profesním přínosem, ale také další angažovaností. Jistě není náhodné, že se tak stalo právě během prověrek. Jakkoliv každé nové zhodnocení mohlo nově otevřít otázku spolehlivosti, prověrky svým nastavením její zpochybnění systematicky podporovaly. Členy prověrkových komisí zpravidla byli, alespoň částečně, lidé zvenku, které k posuzovanému nic moc nepoutalo. Prověrky vždy byly vyhlašovány s představou nepřítele (byť pokaždé trochu jinak definovaného), což vždy s sebou neslo zvýšený impuls negativně označit i ty, jejichž "hendikepy" byly do té doby všelijak zahlazovány a integrovány. A také je třeba zmínit mobilizační aspekt prověrek, kdy vedle vylučování šlo vždy také o získávání loajality skrze nejrůznější závazky.

Narušení a znovunalezení stability

44.
V dalších podobných výtazích či posudcích z počátku 60. let je římskokatolické náboženství zmíněno pouze jako jedna z popisných charakteristik vedle adresy, rodinného stavu atd.

45.
Pak se zmínky o náboženství v materiálech dlouho neobjevují, v pracovně-politickém hodnocení v souvislosti s tzv. nestranickými prověrkami z roku 1970 se kromě pracovních výsledků jako zásadní objevují názory na politický vývoj v roce 1968 a postoj ke "konsolidačnímu procesu". Závěr komise praví, že s. V. je odborně velmi zdatný a má plnou politickou důvěru. Je ponechán ve všech funkcích a dokonce navržen do pohovorové komise jako zástupce ROH.

46.
Zdálo by se, že otázka náboženství už nebude muset být v kádrových materiálech probírána, že na pracovišti nejsou lidé, kteří by ji měli vznášet. Ovšem v roce 1973 se pan V. uchází o hodnost doktora věd a s tím je, jako s každým podobným postupem, spojeno nové kolo posudků a hodnocení.[15] Konkrétně se jedná o posudek uliční organizace KSČ z místa bydliště,[16] kde se mimo jiné píše (mimochodem posudek je vypracován i na manželku pana V.):

Je známo, že se jmenovaný nevyrovnal s otázkou náboženství, což je v určitém rozporu s nároky na vědecké pracovníky.

47.
Tento posudek uliční organizace KSČ se snaží religiozitu opět vrátit do hry jako potenciální hendikep, který je třeba vzít v úvahu. Vzhledem k předchozím posudkům víme, že posudek předkládá určitou interpretaci skutečnosti, proti které je možné postavit jiné, do té doby oficiálně uznávané. Pak je ovšem zajímavé sledovat, co se s nabídnutou interpretací děje dál. Vedení kabinetu ji bere jako podnět, který není možné ignorovat, jak se o tom dozvídáme z tzv. komplexního hodnocení psaného roku 1974 ředitelem kabinetu:

V roce 1973 dal vedoucí (...) [kabinetu] i ZV KSČ [Závodního výboru KSČ] souhlas k tomu, aby (...) V. na základě svých publikovaných prací (...) se ucházel o získání hodnosti DRSc. (...) Vedení Kabinetu i ZV KSČ však doporučili řízení zastavit, ačkoliv ani na odbornou práci ani na politickou činnost na pracovišti nebylo nejmenších námitek, když v posudku z místa bydliště bylo upozorněno na religiozitu dr. V.

48.
Přitom v kádrové charakteristice pana V. psané týmž vedoucím o rok dříve, v roce 1973, v souvislosti s výjezdem do zahraničí se praví:

V mládí byl nábožensky vychován a náboženské cítění si zachoval až do současné doby. V jeho odborné práci a politických postojích se to však negativně neprojevuje.

49.
Zatímco ve věci zahraniční cesty získává navrch skutečnost, že pan V. je sice věřící, ale na jeho práci to nemá vliv, v případě získání dalšího titulu se prakticky prosazuje varianta, že religiozita pana V. je v rozporu s jeho odbornou prací, kterou prosazuje uliční organizace. Vedení kabinetu a výbor KSČ se k ní sice svojí slovní formulací nepřidávají, nicméně reálně ji svými kroky stvrzují.

50.
Poté, co byl takto panu V. znemožněn pokus o získání titulu DrSc. (dále se o jeho získání nepokoušel), je v kádrových materiálech otázka náboženství zmíněna už jen jednou, v hodnocení základní organizace KSČ z roku 1976:

Jeho světový názor je náboženský. Jeho odbornou práci to však nijak neovlivňuje.

51.
I když samozřejmě není možné dělat dalekosáhlé závěry z jednoho příběhu, lze říct, že i v této rudimentární podobě můžeme číst obecnější pravidlo, že uplatňovaná kritéria a jejich význam bezesporu souvisely s aspiracemi posuzovaného.

Posudky jako sociální komunikace

52.
Sheila Fitzpatrick (2005: 16-18) ukazuje, jak i v době stalinského teroru měli jednotlivci možnost do určité míry "manipulovat svoje kádrové materiály", a hovoří o aktivním procesu vytváření "persony" - obrazu osoby, který by je mohl spolehlivě prezentovat. Každý člověk měl totiž určité možnosti, jak s fakty svého života naložit, včetně toho, že třeba učinil i určitá praktická opatření. Například se nechal po jistou dobu zaměstnat v dělnické profesi, aby si vylepšil svůj sociální původ. Zatímco Fitzpatrick píše přímo o "individuální praxi", mně přijde důležitá hlavně skutečnost, že vytváření "persony" bylo vysoce sociální záležitostí. Na hodnocení a prezentaci se podíleli různí lidé, kteří podléhali vzájemným vazbám a nejrůznějším závazkům, a psaní posudků je tedy nutné považovat za svého druhu sociální komunikaci.

53.
V jejím rámci pak leckdy bylo možné tíži kádrové agendy a také uplatňování moci vyladit tak, že při absenci jednoznačných zákazů či restrikcí působila z hlediska posuzovaného do velké míry nepozorovaně.[17]

54.
Jako každá jiná komunikace i tato se řídila (kromě formálních ideologických pravidel) určitými pravidly slušnosti. Jak většina zde citovaných posudků, tak i spousta jiných posudků, se kterými jsem se setkala, je vedena základní lidskou snahou dané osobě neublížit, případně udržet vzájemně přijatelný vztah.[18] Uvedené úryvky ukazují, jak (a kým vším) byla určitá, z hlediska oficiální ideologie podezřelá okolnost v praxi zahlazována a jak byl hájen a leckdy uhájen profesní a osobní zájem.

55.
Předložený příběh je však zajímavý mimo jiné zvratem, který znenadání dynamizuje dlouhodobou, chtělo by se říct, až ospale poklidnou rutinu schvalování spolehlivosti. Ta je po léta nezpochybňována a zaštiťována (ne ledasjakými) autoritami posuzovatelů, jejichž jednání - jako někoho, kdo uplatňuje moc - zůstává vlastně nepostřehnutelné. Zamítnutí vrhá na celý proces trochu jiné světlo - to, co bylo doposud sociálně neviditelné, protože fungovalo hladce, vystupuje ze stínu.

56.
Příklad se zásahem uliční organizace ukazuje, že výsledný obraz nebyl pouhou záležitostí vztahu mezi posuzovatelem a posuzovaným (ať už se posuzovatel stavěl na jeho stranu, či proti němu). Do hry vstupovaly ještě vztahy mezi posuzujícími navzájem a hlavně skutečnost, že samotní posuzovatelé mohli být hodnoceni právě podle toho, jaké posudky vytvářejí. Zřejmé je to u všech, kteří byli v jakékoliv vedoucí pozici. Oni sami procházeli hodnocením. Vzhledem k tomu, že kádrová práce byla z definice součástí každé řídící práce, byli hodnoceni mimo jiné i skrze to, jak vykonávají tuto svoji povinnost. Ostatně i sám pan V. zastával v sedmdesátých letech dočasně pozici vedoucího oddělení, a byl tedy podle toho i hodnocen:

Pohovorová komise OV KSČ v roce 1972 L. V. uložila, aby se více věnoval ideologickému sebevzdělávání, aby politicky usměrňoval činnost svého oddělení a aby při hodnocení členů oddělení více přihlížel k jejich politickým kvalitám.[19]

57.
Posudky jsou významné také tím, že v nich dochází ke stvrzování určitých otázek a témat jako významných, ožehavých či problematických - už třeba tím, jak jsou opatrně zmiňovány či vysvětlovány atd. Docházelo tak jejich prostřednictvím k dotváření a zpevňování určitých pravidel. V našem případě šlo o nesamozřejmost, až podezřelost religiozity, ale mohla bych jmenovat řadu dalších: například podezřelost sociálního původu, příbuzných v zahraničí, nutnost politické angažovanosti, nepřijatelnost určité interpretace tzv. Pražského jara 1968 atd.

Kádrová politika jako modernistický projekt?

58.
Kádrování a kádrová politika, především ve svých deklaracích, může na první pohled připomínat mechanickou schematiku modernistických projektů, v nichž má být složitá sociální realita s nepřehlednou a nesouměřitelnou škálou lokální praxe zjednodušena, zpřehledněna a převedena na snadno dostupné a standardizované položky (Scott 1998).

59.
Dobře to vystihuje třeba následující citát, v němž jsou vlastně základní oficiální principy kádrování obsaženy:

Strana zabezpečuje, aby každý občan, který socialisticky smýšlí a jedná, mohl být podle své kvalifikace, schopností a politické zralosti zařazen na takové místo, kde může společnosti přinést největší prospěch.[20]

60.
Je zde představa o centralizované distribuci pracovní síly, která lidi "zařazuje" na určité místo, ale také představa o centrálně vytvářené nomenklatuře pracovních pozic, na kterou budou lidé podle svých možností a politické spolehlivosti dosazováni. A také představa, že lidé jsou objektivně poznatelní a na základě toho rozřaditelní.

61.
Některé podobné prvky, které ve své knize o velkých modernistických projektech vidí Scott, nalézáme i v kádrové politice komunistického státu: spočítat zaměstnanecké posty, stejně jako lidi, kteří se do nich dosadí, zamezit "živelnosti" a nesystematičnosti při obsazovaní pracovních pozic, pozice roztřídit podle důležitosti a podřídit nomenklaturním pořádkům,[21] určit kritéria, která roztřídí lidi na spolehlivé a nespolehlivé, to jsou úkony, které k takto pojaté modernitě odkazují. Připomínají nám ji i další aspekty a akcenty kádrování: představa, že člověk je objektivně poznatelný, že tohoto poznání je možné se za uplatnění správných metod kádrové práce dobrat a že je možno takové poznání objektivně uplatnit. Dále představa, že hodnocení je teoreticky možné zbavit všech subjektivizujících prvků, a v praxi je tedy nutné se tomu co nejvíce přiblížit. Proto dějiny kádrové práce provázejí apely typu: "Vyloučit je třeba z kádrové práce nahodilost a subjektivismus"[22] či "nepřipustit, aby byli vybíráni a rozmísťováni lidé na základě osobních, rodinných, krajanských či přátelských vztahů...".[23]

62.
Ovšem třeba právě případ pana V. ukazuje, že přes veškeré deklarace evokující racionalitu, přehlednost a centrální plánovitost, realita zdaleka takto zjednodušená nebyla. Co to ovšem znamená z hlediska fungování kádrové politiky (a potažmo komunistického režimu)?

Životaschopná neurčitost

63.
Kádrování mělo daleko k tomu, aby v něm vše bylo kodifikováno shora, aby byly administrativně určeny kolonky a přesně definovány kategorie. Kádrový systém nikdy nevyvinul sofistikované exaktní nástroje, které by dokázaly objektivně posoudit a přesně změřit třídní a politickou vhodnost. A co víc, on o to vlastně nikdy tak docela vážně neusiloval. Kategorie přátel a nepřátel, které se v průběhu komunistického režimu s různou intenzitou a s různými reálnými dopady používaly, zůstávaly obvykle podivuhodně fluidní a neurčité: poúnorová činnost akčních výborů měla společnost očistit od "reakčních živlů", z vedoucích funkcí v hospodářství bylo s budováním nové společnosti třeba "odstraniti (...) nespolehlivé, sabotéry, konservativní elementy, neschopné zajistit plnění 5LP [pětiletého plánu]",[24] při dalším prověřování se zjišťoval "poměr k lidově-demokratickému zřízení", důležité funkce měli zastávat lidé "politicky vyspělí". Nebo, pokud se vrátíme ještě jednou k našemu předchozímu příběhu, kandidáti na doktora věd měli oficiálně splňovat "nároky na vědce socialistického typu, tvořivým způsobem prosazovat politiku Komunistické strany Československa a (...) přispívat k rozvoji socialistické společnosti."[25]

64.
Nikdy nedošlo ke stanovení přesných - objektivně zjistitelných, "změřitelných" - kritérií takto deklarované spolehlivosti či nespolehlivosti.

65.
Je zřejmé, že funkce podobných pojmů byla převážně mobilizační a ideologická. Tam, kde měly skutečně sloužit jako měřítko výběru, totiž velmi rychle narážely na své analytické meze a vyžadovaly celou řadu dovysvětlení. Vezměme si například samotnou, vysoce strategickou, kategorii "dělník". Když se v počátcích komunistického režimu hlásalo "vyzdvihování dělnických kádrů", poukazovalo se zde především na revolučnost počinu, jíž každý intuitivně rozuměl nebo měl rozumět. Do té doby ovládaní a vykořisťování se měli stát skutečnou vůdčí silou. Nebylo třeba se ptát, kdo je vlastně dělník, dokonce by to vypadalo nepatřičně. Ovšem v situaci, kdy se na takto ideologicky definovanou kategorii vázaly různé praktické benefity, bylo třeba najednou rozlišovat přesněji. Pak přišla na řadu práce byrokratů, kteří museli situaci administrativně řešit, jako tomu bylo třeba v roce 1949, kdy se pro členy KSČ zaváděla kandidátská lhůta, jež měla být pro dělníky původně kratší. Organizační sekretariát ústředního výboru KSČ musel vydat směrnici, kterou dodatečně specifikoval, kdo má či nemá být mezi dělníky počítán:

Charakterem své práce se rovnají průmyslovým dělníkům ti státní a veřejní zaměstnanci - a to bez ohledu na svoje úřední tituly nebo kategorielní zařazení - kteří jako řemeslníci nebo pomocní dělníci pracují trvale jen manuelně. Všeobecně jsou to ve státních a veřejných službách řemeslníci a pomocní dělníci v továrnách, dílnách, na pozemních, silničních a vodních stavbách, čističi ulic, strojů a zařízení, topiči, popeláři, kanalisační dělníci, řemeslníci-údržbáři zařízení budov, strojů a jiných technických zařízení, atp. Ale nepatří mezi ně na př. zřízenci vnitřní a vnější služby, jako jsou: vrátní, roznašeči dopisů a spisů, šoféři osobních aut, řidiči a průvodci autobusů, elektrických drah a pod. a příslušníci SNB, Sboru vězeňské stráže, finanční stráže a ochranné stráže železniční.[26]

66.
I zkrácený úryvek výstižně ukazuje, jak násilně zacházejí schémata s žitou realitou ve své snaze ji utřídit, vyložit a zpřehlednit. Nebo že práce schematiků je nevděčná, nekonečná a nutně nekonsekventní. Marnost podobného počínání si ostatně uvědomoval i ten, kdo na dokument po všech těch snahách rukou připsal "Posuzovat individuelně!".

67.
Scott (1998: 6) píše, že velké modernizační projekty ztroskotávaly na tom, že ve své snaze všechno racionálně naplánovat a administrativně určit neponechávaly prostor pro lokální - mnohoznačnou, netříditelnou a nevyzpytatelnou - praxi. Přijmeme-li tuto tezi, pak kádrový systém během celého komunismu fungoval právě díky tomu, že se ani nesnažil pravidla hodnocení a jiných postupů přesně a administrativně nadekretovat shora. Že tedy, jakkoliv byla praxe neustále kritizována pro svoji nedokonalost, nedostatečnou objektivnost či nedůslednost, počítal od samotných svých základů s tím, že lidé coby posuzovatelé budou skutečnými tvůrci hodnocení, nikoliv pouhými byrokratickými prostředníky mezi objektivní normou a hodnoceným. Proto se tak velká pozornost věnovala něčemu tak těžko uchopitelnému, jako byla pověst, kterou ten který hodnocený požíval - na veřejnosti či v pracovním kolektivu. Proto byl neustále kladen důraz na osobní přístup v kádrové práci, založený na "hlubokém poznání", a tolik se zatracoval "administrativní" a "byrokratický" přístup či "formalismus". A proto byl také hlavním žánrem hodnocení psaný posudek, nikoliv vyplněné kolonky v dotazníku. Posudek byl sice strukturován otázkami a tématy, které měly být zodpovězeny, ale konečná stylistická práce vždy obnášela osobní vklad posuzovatele. Byl žánrem, který umožňoval uvést informace a fakta do určitých souvislostí, a tím ovlivnit jejich vyznění, mohl určité věci vyzdvihnout a jiné naopak upozadit, zkrátka poskytoval prostor právě pro onu mnohoznačnost, která Scottovi v jím studovaných projektech chybí.

68.
Takže poučka, že lidé byli v rámci kádrové politiky hodnoceni komplexně - profesně, politicky a osobnostně, nám sice o komunismu ledacos říká, více otázek asi otevírá, než zodpovídá. Ani ty nejběžnější kategorie, jako například "dělník," "třídní nepřítel" nebo třeba "kulak",[27] se kterými se často tak samozřejmě operovalo, vůbec samozřejmé nebyly.

69.
Je nezpochybnitelné, že lidé byli za komunismu prověřováni, tříděni, rozdělováni do kategorií, prohlašováni za spolehlivé či nespolehlivé, vylučováni ze studií, vyhazováni z práce, vězněni či dokonce popravováni. Ale rozhodně to nebylo dáno jen naplňováním objektivně existujících a změřitelných kategorií a kritérií. Vždy za tím byly i další procesy a jednání, definiční a interpretační práce, v níž pravidla nebyla prostě uplatňována, ale také dotvářena. Hendikepy a bonusy ve vztahu k režimu, spolehlivost a nespolehlivost nebyly v průběhu hodnocení jen popisovány, ale také realizovány. Zrovna tak například otázka, co je politické a co profesní, respektive, co může být jako takové uznáno, nebyla předem jasně zodpovězena, ale byla výsledkem této komunikace, případně tím, o co se v ní hrálo.

Závěrem

70.
Pokud je čtenář zklamán, že se žádné velké drama nekonalo, je mi to líto. Přesto i tento příběh považuji za relevantní pro poznávání komunistické moci.

71.
Kádrová politika měla daleko k uplatňování jednotné vůle komunistického centra - hierarchicky vystavěný kádrový systém nebyl pouhým soustrojím převodových koleček. Moc a zodpovědnost za dotváření pravidel byla ve společnosti rozptýlena, ovšem její protagonisté byli při svém rozhodování poutáni mnohými závazky - jak vůči posuzovaným, tak vůči ostatním posuzovatelům. Komunističtí vůdci nechali jednat jiné, ale zároveň je podřídili vzájemné vykazatelnosti. Prostřednictvím kádrového systému a husté sítě základen komunistické strany učinili z mnohých podílníky na moci, vtáhli je (ať se jim to líbilo, nebo ne) do rozhodování o lidech, ale zároveň je tím učinili kontrolovatelnými.

72.
Příspěvek může být zajímavý i z hlediska morálního, nebo řekněme z širšího hlediska vztahu k minulosti. Tzv. vyrovnávání se s (komunistickou) minulostí, pokud někoho vůbec zajímá, často klade otázku viny. Ta automaticky vyvstává nejenom v souvislosti s lidmi režimem krutě postiženými či pronásledovanými, kterým je ve veřejném prostoru věnována celkem velká pozornost, ale rámuje i obecnější výzvy k zamyšlení nad komunismem.[28] Je to podstatné téma, ale zdá se, že jako univerzální klíč k minulosti nefunguje. Alespoň chápeme-li vinu jako vztah k někomu, komu bylo ukřivděno či ublíženo.

73.
Kdo se však v našem příběhu, který obsáhl více než dvacet let, může či má ve vztahu k panu V. cítit vinen? Snad členové uliční organizace, kteří napsali ve svém důsledku "denunciační" posudek, snad jeho tehdejší vedoucí, který ho přijal za hodný pozornosti. Ostatní posuzovatelé se ve svých posudcích vůči panu V. ničím neprovinili, naopak snažili se mu vyjít vstříc. Jeho religiozitu vysvětlovali a omlouvali. Přesto svým jednáním přispěli k fungování určitého řádu, v němž bylo normální a běžné psát komplexní posudky na své bližní či podřízené a v němž musela být něčí religiozita omlouvána. Kádrové materiály jsou výmluvným dokladem toho, jak se lidé podvolovali určitým ideologickým požadavkům na hodnocení a sebehodnocení, jak se s nimi potýkali, snažili se je obejít, nahradit, vymluvit se z nich atd. Problém prezentace a sebeprezentace je vždy i problémem morálním, protože staví otázku zásadovosti, konfrontace osobních a vnucených představ, o tom, co je důležité či přijatelné.[29]

74.
Vedle "otázky viny" coby vztahu k ostatním lidem stojí tedy také mnohem hůře uchopitelnější otázka vztahu vůči okolnímu prostředí, jeho atmosféře, normám, "poměrům" jako takovým, tedy přibližně to, co Jaspers nazývá "morální vinou" (Jaspers 2006). Snad by bylo pro mnohé stravitelnější zde mluvit prostě o zodpovědnosti.

75.
Ve hře je ovšem v neposlední řadě také otázka vztahu k sobě samému. Jeho narušení pak nemusí vystihovat ani tak zrovna koncept viny, jako třeba studu. Kádrové materiály velmi často vypovídají o integrovanosti (jakkoliv třeba druhým bezprostředně neškodící či zcela nenápadné) do systému, který byl v mnoha ohledech prohlášen za nelegitimní. Při vší své formálnosti zpřístupňují také intimitu tohoto integrování se - někdy vehementního a přímočarého, jindy subtilního, distancovaného. S intimitou bývá stud neoddělitelně spojen. Možná by mohl být jedním z důležitých klíčů k naší nedávné minulosti právě on.

76.
Jenomže tím se dostávám na ohromně nejistou půdu a spíš než na závěr na začátek. Problém, jak učinit debatu o komunistické minulosti životnou, totiž podle mě spočívá právě v tom, že je do ní potřeba vnést vedle velkých věcí, jako jsou zločiny, křivdy, násilí, vina, kolaborace, také menší věci, jako stud, trapnost, zodpovědnost, vkus, strategické ústupky, kompromisy, kolegialitu, závazky. Z mnoha různých důvodů a motivů zůstaly tyto menší věci za dveřmi; do velké míry nesdílené a nesdělitelné, především mezigeneračně, ale bezpochyby i jinak.

77.
Mohu domýšlet zdroje této velké zámlky, která jistě není bezvýznamná ani nahodilá: může to být částečně "relativistickým přístupem k vlastní minulosti" a vědomím nestálosti paměti (Šmídová 2005: 76), může to být třeba také zažitá zkušenost, že osobní retrospektiva se obvykle prováděla na vnější nátlak a byla mnohem spíš inspekcí než introspekcí. Natož introspekcí sdílenou.

78.
Skutečnost, že právě třeba kádrování, které šlo napříč celou společností a které obnášelo moc rozptýlenou a hůře uchopitelnou jednoznačnými koncepty strůjců a obětí režimu, nebývá předmětem úvah o komunismu, je jistě sama o sobě pozoruhodná. Kádrová praxe se stala vysoce osobní a intimní záležitostí jednotlivců. Přesunutí určitých témat či otázek čistě do soukromé sféry zkoumání ani debatu nijak neulehčuje. Spíše naopak. Nevyřčené otázky se nestaly neutrálními či neškodnými. Tím, že se řada otázek nestala součástí veřejného příběhu o komunismu (tak jako například příběhy o obětech), je v mnoha případech těžké je vůbec pokládat.

Poznámky

[1] Tento článek vznikl v rámci projektu GA ČR grant 409/08/1633 "Kádrový posudek si píše každý sám. Kádrování, prověřování a čistky v Československu 1948-1989."

[2] Raději píšu u nás, čímž myslím bývalé Československo. Možnosti systematičtějšího srovnání s jinými zeměmi poválečného období jsem zatím bohužel nenalezla, viz pozn. č. 4.

[3] K počátkům ustavování kádrového systému více viz Cuhra (2009).

[4] Je zřejmé, že praxe kádrových posudků, dotazníků, hodnocení a sebehodnocení byla do velké míry přejata ze sovětské komunistické strany, odkud se v meziválečném období rozšířila mezi ostatní strany kominterny, které ji určitým způsobem domestikovaly (Unfried 2002: 147-162). Důraz na tento aspekt dosud poutá zájem historiků o kádrování především v souvislosti se stalinským obdobím (Fitzpatrick 2005; Studer 2002), případně v souvislosti s komunistickými stranami (Pudal & Pennetier 1996, 2002; Escudié 2003). Podtrhuje se tím právě ona zvláštnost, až exotičnost studovaných praktik. Způsob, jakým se tyto původně stranické zvyklosti uplatnily ve společnostech poválečných komunistických zemí východní a střední Evropy, zůstává víceméně na okraji zájmu.

[5] Problému komunismu a jeho zkoumání se tematicky věnoval Biograf 18-19 v roce 1999.

[6] K dochovaným uceleným složkám z určitého období je tudíž velmi problematický přístup. Vše závisí na ochotě konkrétního archívu materiály poskytnout například po předchozí anonymizaci. Většinu kádrových materiálů jsme v rámci projektu o kádrování získali darem přímo od jejich původních majitelů či jejich příbuzných. Jiný zdroj nám poskytla poněkud paradoxní situace, kdy materiály, které se nacházejí v archivech provenience KSČ, zákonu o ochraně osobních dat nepodléhají. V nich lze najít množství rozptýlených osobních materiálů - dotazníků, životopisů, posudků jak na členy KSČ, tak na nestraníky.

[7] Likvidace řeckokatolické církve, její násilné spojení s církví pravoslavnou a perzekuce jejích duchovních tvoří samostatnou kapitolu. O postavení Českobratrské církve evangelické, která v některých ohledech zpočátku vystupovala v roli spojence nově budovaného komunistického režimu, pojednává Matějka (2007). Článek je zajímavý také svým přístupem, který odmítá pohlížet na stát jako na monolitní jednotu a všímá si jednání a také sporů na různých úrovních, jak na straně státní, tak církevní. Touto optikou pak posiluje tezi o výrazně odlišném postavení evangelické církve. Při uplatnění podobného přístupu by se jistě i v katolické církvi našli spojenci vznikajícího komunistického režimu a narušilo by se poněkud zjednodušující podání církve jako pouhého objektu určité politiky.

[8] Podle církevního zákona z roku 1949 převzal financování církví stát. V roce 1950 získala katolická církev 58 % prostředků, což naprosto neodpovídalo počtu jejích členů. Teprve během dalších let se poměr ve prospěch katolické církve postupně narovnával (Matějka 2007: 338).

[9] Není zde místo na nuance, ale je zřejmé, že šlo o střetnutí dvou mocných struktur, což ve výčtu represivních zásahů vůči církvi poněkud zaniká. Za důležité je však třeba považovat například skutečnost, že zůstala uhájena podstata římskokatolické církve, tedy její odvozenost od papežského stolce, a že snahy komunistických představitelů o vytvoření národní církve narazily na úspěšný odpor. To mělo samozřejmě svoje důsledky například v udělování církevních trestů vůči duchovním a církevním hodnostářům, kteří se v očích Vatikánu příliš kompromitovali spoluprací s komunistickým režimem.

[10] Tažení proti věřícím učitelům dostává silný impuls na konci 50. let v souvislosti s dokončováním oficiálně vyhlášeného přechodu k plně socialistické společnosti, kde vládne vědecký světonázor založený na vědeckém ateismu. 0d roku 1960 je výuka a výchova k vědeckému světonázoru zakotvena v ústavě: "Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého názoru, marxismu-leninismu..." Ústava Československé socialistické republiky, 100/1960 Sb. http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html. Zásadní role v tomto procesu byla určena právě učitelům (Matějka 2009).

[11] Jak jsem se zmiňovala, kolonka "náboženství" v roce 1954 z kádrových dotazníků zmizela. V tomto případě se tam znovu dostala tak, že byla do formuláře dodatečně vepsána.

[12] Akční výbory Národní fronty byly již od února 1948 na výzvu premiéra a předsedy KSČ Klementa Gottwalda zakládány ve všech hlavních podnicích, institucích, úřadech a stranách a měly provádět "očistu" veřejného života od nepřátel komunistů. Jejich činnost byla legalizována až zpětně zákonem 213 z července 1948.

[13] První ředitelé ústavů a kabinetů si svoje týmy často sestavovali sami, oslovováním konkrétních vědců či studentů, lze tedy předpokládat, že S. měl na přijetí pana V. zájem. Je rovněž možné, že jakožto vedoucí se cítí povinen zmínit a vyargumentovat momenty, na které by někdo jiný mohl poukázat a které by mohly být použity vůči němu samotnému. Na tento závazek poukazuje i stručný, o něco pozdější, dodatek ředitele, v němž se zaručuje za "národní a státní spolehlivost Dr. V.".

[14] Celé zadání zní: "Při vypracování posudku laskavě uveď vše, co je Ti známo o jeho původu, zaměření členů jeho rodiny vůči dnešnímu režimu, jeho rodinný život, jakou požívá ve svém okolí pověst, jeho charakterové vlastnosti, jeho chování během okupace, jak se projevoval v době před únorem 1948, v které politické straně byl a je nyní organizován, jak se zapojil do budovatelského úsilí na pracovišti, jak pracuje v masových organizacích. Jak je národnostně, státně i politicky spolehlivý." Netřeba zdůvodňovat, že oslovení hodnotitelé si výzvu překládali po svém, a posudky tak mohly v akcentech variovat.

[15] Doktor věd byla nejvyšší vědecká hodnost. Například v roce 1980 bylo z celkového počtu 3518 vědeckých pracovníků Československé akademie věd 380 doktorů věd. (AAV, Kádrový a personální útvar, k. 84, Rozbor současného stavu kádrové struktury pracovníků ČSAV a SAV, nedatováno). Je tedy zřejmé, že šlo také o titul náležitě střežený. "Vstupní fáze", která zahájení samotného řízení předcházela, byla spojena se shromažďováním odborných a politických posudků. Ty s největší pravděpodobností putovaly až na příslušné oddělení Ústředního výboru KSČ, kde došlo k jejich svrchovanému posouzení. (V případě kandidatury, nižšího vědeckého stupně na úrovni dnešního doktorátu, na okresní výbor KSČ). Pokud ovšem nebylo řízení zamítnuto už na nižším stupni - například nedoporučeno zaměstnavatelem.

[16] Jak jsem se zmínila v části o kádrových materiálech, posudek uliční organizace KSČ se oficiálně vůbec neměl do kádrových materiálů pana V. dostat. Samozřejmě nevím, kdy a jak se to stalo, ale může to poukazovat třeba na neformální a personální propletenost stranické organizace a vedení pracoviště navzdory formálnímu oddělování "stranické" a "státní" linie.

[17] Proto také řada lidí nepovažuje kádrování, případně komunismus obecně za problém hodný pozornosti s odkazem, že se jim vlastně nic tak moc významného nedělo. Tezí, že do studia komunistické moci je třeba zahrnout i další, méně viditelné a bezprostředně neutlačivé aspekty, se podrobněji zabývám ve své disertaci (Černá 2006).

[18] Samozřejmě zrovna tak, jako se může elementárním pravidlům slušnosti vymykat určité chování, může se to stát v případě psaní posudků, o to spíš, že osoby se nemusely kontaktovat tváří v tvář.

[19] Úryvek je z pravidelného tzv. komplexního hodnocení. V tomto případě se na hodnocení podílel i okresní výbor KSČ, protože pozice, kterou pan V. zastával, spadala do jeho nomenklatury.

[20] Usnesení ÚV KSČ o kádrové práci, Praha, 18. prosince, 1964, Národní archiv, fond 02/1, sv. 82, a.j. 93.

[21] Nomenklaturní pořádky určovaly, jakým orgánem komunistické strany bude obsazování pozic schvalováno. Jednoduše řečeno, čím vyšší či důležitější pozice, tím vyšší stranický orgán o jejím obsazení spolurozhodoval. Nomenklaturní pořádky, které vlastně vymezovaly kompetence jednotlivých úrovní strany od předsednictva ÚV KSČ až po základní organizace, se neustále obměňovaly a doplňovaly a mimo jiné tak svědčí o tom, jak byla důležitost jednotlivých postů v průběhu času vnímána.

[22] Úkoly a organizace dosavadních kádrových a personálních útvarů ve státní správě a podnicích, 7. 12. 1967, NA, fond 02/4, sv. 23, a.j. 34

[23] Usnesení ÚV KSČ o kádrové práci, 18. 12. 1964, NA, fond 02/1, sv. 82, a.j. 93

[24] Návrh na svolání konference krajských kádrových tajemníků, NA 02/3, sv. 4, a.j. 90, 21. 12. 1948

[25] AAV, Prezidium ČSAV, 14. 5. 1975, Komplexní systém výběru a přípravy uchazečů o hodnost doktora věd

[26] Přijímání nových kandidátů, Organizační sekretariát KSČ, 4. března 1949, NA, fond 02/3, s. 5, a.j. 102

[27] Československá ústava z roku 1948 sice zaručovala soukromé vlastnictví půdy do 50 ha, takže by se mohlo zdát, že to je ona pomyslná hranice společenské přijatelnosti, kritérium výměry však v pozdější politické debatě nebylo uznáno za dostatečné. Důležité přitom je, že se našel termín, který skupinu, vůči níž se mají vést restriktivní opatření, označil: "vesničtí boháči", popřípadě z ruštiny přejatí "kulaci". Ten se ujal a začal být využíván v praxi bez ohledu na to, že o jeho vymezení nepanovala shoda ani mezi nejvyššími komunistickými představiteli, kteří problém stanovení kritérií odložili na neurčito. Při označování "vesnických boháčů" se pak mohla mísit všemožná nadhozená kritéria, aniž by některá z nich musela být kodifikována formálními předpisy: kulak jako někdo, kdo neplní státem stanovené dávky, kulak jako ten, kdo vykořisťuje ostatní nebo vlastní zemědělské stroje atd. (Jech 2001: 17-19).

[28] Výrazně se to projevilo například i v debatě studentů FSV (Šmídová 2005: 7172)

[29] O to spíš, že za komunismu často nebyly pouhým verbálním cvičením, ale vázala se na ně řada praktických zásahů do života - přijímání závazků, angažovanost v politických a společenských organizacích, nejrůznější veřejné aktivity, účast na politickém vzdělávání či nejrůznějších ideologických akcích.

Literatura

CUHRA, J. (2001): KSČ, stát a římskokatolická církev. Soudobé dějiny, (2-3): 267-293

CUHRA, J. (2009): Kádrovník nikdy nemůže být se svou prací hotov: Kádrování a komunistické vládnutí. Dějiny a současnost, (11): 30-33

ČERNÁ, M. (2006): Tak daleko tak blízko: Moc v praxi reálného socialismu. Disertační práce. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, katedra sociologie

ČERNÁ, M. (2009): Od školy až do důchodu: V síti kádrových materiálů. Dějiny a současnost, (11): 37-39

ČERNÁ, M. (2011): Cadre policy, cadre work and screening in communist Czechoslovakia: Simple ideas, complicated practice. AUC Studia territorialia, (2), v tisku

ESCUDIÉ, F. (2003): Le fonctionnaire et la machine bureaucratique: Contrôle biographique et la construction des carrieres dans l´appareil régional du SED. Genese, (53): 93-112

FITZPATRICK, S. (2005): Tear off the masks!: Identity and imposture in twentieth-century Russia. Princeton, Oxford: Princeton University Press

FITZPATRICK, S. / GELLATELY, R. (1996): Introduction to the practices of denunciation in modern European history. The Journal of Modern History, (68): 747-767

JASPERS, K. (2006): Otázka viny: Příspěvek k německé otázce. Praha: Academia

JECH, K. (2001): Soumrak selského stavu 1945-1960. Praha: Ústav pro soudobé dějiny

KAPLAN, K. (1993): Stát a církev v Československu 1948-1953. Brno: Doplněk

KHAKHORDIN, O. (1999): The collective and the individual in Russia. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press

KUČERA, J. (1954): Psychologie v kádrové práci. Praha: Státní pedagogické nakladatelství

MATĚJKA, O. (2007): Jsou to berani, ale můžeme je využít: Čeští evangelíci a komunistický režim 1948-1956. Soudobé dějiny, (2-3): 305-340

MATĚJKA, O. (2009): La religion est devenue l´affaire privée des citoyens: La construction du socialisme et les milieux religieux dans les Pays tcheques. Histoire@Politique, (7). Dostupné na http://www.histoire-politique.fr/index.php?numero=07&rub=dossier&item =74 [naposledy navštíveno 10. 10. 2011]

PENNETIER, C. / PUDAL, B. (1996): Écrire son autobiographie: Les autobiographies communistes d'institution, 1931-1939. Genese, (23): 53-75

PENNETIER, C. / PUDAL, B. (2002): Autobiographie, autocritiques, aveux dans le monde communiste. Paris: Belin

PEŠEK, J. / BARNOVSKÝ, M. (1997): Štátna moc a církvi na Slovensku 1948-1953. Bratislava: Veda - Vydavatelstvo Slovenskej Akadémie vied

SCOTT, J.C. (1998): Seeing like a state: How certain schemes to improve the human condition have failed. New Haven, London: Yale University Press

STUDER, B. et al. (2002): Parler de soi sous Staline. Paris: Maison des sciences de l´homme

ŠMÍDOVÁ, O. (2005): Osvěžení paměti. Biograf, (37): 70-81

UNFRIED, B. (2002): L'autocritique dans les milieux du Komintern en URSS durant les années trente. In: B. Studer, ed.: Parler de soi sous Staline. Paris: Maison des sciences de l´homme: 147-162

Marie Černá

Marie Černá vystudovala sociologii na FSV UK. Pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny. Jejím terénem je komunistická historie, ale zájmy a přístupy se v mezích možností snaží udržet v obecnější sociálně-vědní rovině. Zabývá se teď především kádrováním a prověřováním, šířeji problémem fungování komunistického režimu a moci. Nevyhnutelně se tím také dostává k problematice pamětí komunismu.

E-mail: cernamarie@gmail.com


© Biograf 2011 - http://www.biograf.org; casopis@biograf.org
Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora Biografu.
Správci webu: Jakub Konopásek a Zdeněk Konopásek
Design a koncepce: Zdeněk Konopásek; grafika Rudolf Šmíd