Kontakt

Poštovní adresa:
Biograf
Krompach 26, 47157

E-maily:
redakce@biograf.org (redakce)
objednavky@biograf.org (objednávky, předplatné a osobní účty)

Pro běžný kontakt používejte, prosím, tuto adresu, a nikoli adresu vydavatele (viz níže).

Bankovní spojení:
číslo účtu: 0222027399/0800
banka & adresa: Česká spořitelna (Strossmayerovo nám. 1, 170 21  Praha 7)
IBAN: CZ65 0800 0000 0002 2202 7399
SWIFT code/BIC: GIBACZPX

Oznámení redakce

Změna adresy
Vydavatel časopisu Biograf, dříve občanské sdružení, nyní zapsaný spolek (z.s.), změnil poštovní adresu. Od nynějška posílejte veškerou případnou písemnou korespondenci na: Časopis Biograf, z.s., Krompach 26, 47157. Dřívější adresa je tímto okamžikem nefunkční. [podrobnosti]

Biograf ve výuce - akce pro učitele
Zvýhodněná nabídka předplatného časopisu pro kvalitativní výzkum BIOGRAF pro učitele, kteří používají texty publikované v Biografu při výuce. [podrobnosti]

Vyšlo číslo 63-64
Do vašich schránek právě putuje nové dvojčíslo Biografu 63-64, kde došlo k tiskové chybě: V záhlaví textu Annmarie Mol je nesprávně uveden Harvey Sacks. Za chybu se velmi omlouváme. [podrobnosti]

Tiráž

Biograf
časopis pro kvalitativní výzkum

ISSN 1211-5770
Registrováno pod č. MK ČR: E 8364
Vydává občanské sdružení Časopis Biograf
Krompach 26, 47157
casopis@biograf.org
IČO: 27003213
Vychází dvakrát ročně.
Editor: Barbora Spalová (editor@biograf.org)

Plný text

Příběh jednoho neuskutečněného projektu

Pokus o vícehlasou narativní rekonstrukci politického konfliktu

David Doubek, Markéta Levínská

Rok 2016, číslo 63-64
[plný text - verze pro tisk ]

The story of one unrealized project: An attempted multivoice narative reconstruction of a political conflict

The article is a report from an ethnographical research and depicts a story of a failed project of a Social Services Center in the studied locality which the researchers witnessed in the course of their research. It attempts to present possibilities of interpretation of the conflict as well as obstacles with which the researches struggled during the preparation of the text. Peripeteias come up in the areas of the terminological construction of the problem, of the methodological and ethical questions, of the structure of the text, authorship and the symbolism of situation and interpretation. In the ethnographic part of the article the narratives of the proponents of the conflict and their political worlds are presented. In the conclusion an attempt is made to offer a practical assessment of errors made and a theory of schema-based analysis of discontinuities in the cognitive background that enters narratives of rivals in the conflict.

Keywords: narrative schema; social exclusion; political conflict; racism; Roma; desegregation.

Témata Biografu:

Romové a romské otázky; Politika, moc a ovládání; Etické a právní otázky výzkumu; Sociální práce a sociální politika

Citujte jako:

DOUBEK, D. / LEVÍNSKÁ, M.. (2016): Příběh jednoho neuskutečněného projektu: Pokus o vícehlasou narativní rekonstrukci politického konfliktu. Biograf, (63-64): 118 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.html?clanek=v6301 [naposledy navštíveno 01. 05. 17]

1.
Článek vychází z našeho příspěvku na konferenci Biografu v červnu 2015. Pokusíme se v něm popsat politický konflikt, spojený s nerealizovanou výstavbou sociálního centra a spleť událostí, která se kolem něj odehrála prostřednictvím narativů klíčových aktérů, kteří se na konfliktu podíleli. Náš příspěvek vychází z výzkumu, který provádíme již osm let v jedné obci v ČR s významnou vyloučenou lokalitou.[1] Text vznikal poměrně dlouho, i když se to možná čtenáři nemusí zdát oprávněné. Důvodem jsou potíže, které se skrývají na jeho pozadí a s nimiž se neustále potýkáme. Nemůžeme říci, že bychom je úspěšně vyřešili a ani nevíme, jak na to. Zároveň máme dluh vůči redakci Biografu, a tak jej odevzdáváme v permanentně provizorní formě, vzorem nám budiž Gregory Bateson, o jehož díle Naven se Geertz vyjádřil, že se skládá především z nezdařených startů a změněných názorů (Geertz 1988: 17).

2.
Po dvou neúspěšných pokusech o pozitivní vymezení klíčového konceptu, prostřednictvím kterého bychom naše téma představili, se proto uchylujeme k vymezení negativnímu a budeme se držet ani ne tak konceptu, jako spíš hesla "potíže". Článek spočívá v představení spirály potíží, která obtáčí téma našeho textu, jímž je politický konflikt v jednom malém městě a zejména kolaps projektu "Sociálního centra" a následná dramatická proměna na místní politické scéně. Pokusíme se nalezené potíže pojmenovat a posléze etnograficky popsat zmíněný konflikt a shrnout naše dosavadní úsilí.

3.
Ony potíže se ukazují v mnoha rovinách a oblastech. Jedna velká oblast se týká pojmového uchopení zkoumaného problému a jeho disciplinárního ukotvení. Druhá se týká metodologických otázek a etiky. Třetí významná oblast se týká textu, autorství a interpretace. Hraje zde roli proměnlivosti reality, roztříštěnosti dějů a iluze kauzality. Součástí je i symbolismus či symbolika popisované situace a její interpretace.

Potíže s pojmy

4.
První pasáž se věnuje teoretickému či pojmovému uchopení. Její smysl je ovšem spíše deníkový než deduktivní, chceme ukázat, odkud jsme vyšli a jak jsme o problému uvažovali. Rádi bychom tak vysvětlili náš úhel pohledu z hlediska disciplinárního. V našem antropologickém výzkumu v dané lokalitě jsme se věnovali především problematice tzv. "schémat" nebo "kulturních modelů" (pojmů, které používáme vzájemně zaměnitelně), které jsou základním pojmem kognitivně chápané teorie kulturního významu (Strauss & Quinn 2001, Shore 1996). Vzhledem k tomu, že jsme oba vzděláním antropologové a psychologové, tak se nám zdál vhodný jako most mezi oběma disciplínami.

Schémata a kulturní modely

5.
Velmi jednoduše řečeno, schémata jsou "zavedené způsoby myšlení". Pro některé autory, jako lingvistu Lakoffa (1990), jsou to více externí, kulturní struktury jako například konvenční metafory zakódované v jazyce, které odráží specificky lidskou zkušenost tělesnou i kulturní (jako například v angličtině konvenční metafora LÁSKA JE PACIENT, ČAS JSOU PENÍZE, HNĚV JE NÁDOBA PLNÁ HORKÉ KAPALINY), pro jiné, jako psychologicky orientované antropoložky Straussovou a Quinnovou, jsou to interní kognitivní vzorce v mysli, odrážející individuální zkušenost, která může být široce sdílená, což vede k podobným kognitivním vzorcům (jako jsou sdílená očekávání a scénáře společenského styku) nebo úplně idiosynkratická s odpovídajícími idiosykratickými kognitivními vzorci (jako třeba schéma jednoho z autorů tohoto textu, které je v pozadí jeho sklonu vyhýbat se černým ponožkám v obavě z následků). Schémata jsou způsoby myšlení, respektive způsoby tvoření významu v mysli, nikoli reprezentace – ať už vnější manifestace nebo vnitřní představy. Chápou se jako určitá zprostředkující struktura/proces v pozadí dílčích konkrétních představ, úsudků nebo činů.[2] Jinak je lze popsat jako organizující organizace zkušenosti. Velký důraz se v kognitivních teoriích klade na učení a jeho transformující charakter jak na učící se subjekt, tak na schémata samotná, kdy žádná kulturní pravda nebo hodnota není přijímána úplně jednotně, protože zkušenosti jedinců se liší a s tím i recepce kulturních hodnot i praxe, a to se pak zase promítá v dynamice sdílení (podobnosti a motivující síly schémat). Zmíněné učení je přitom z velké části chápané jako praktické a zkušenostní. Dále se zdůrazňuje gestaltový charakter schémat (schéma je určitý celek, který dává smysl) a výchozí hodnoty schémat (schematické celky mají určité stereotypní prvky, které očekáváme a které naše myšlení doplňuje tam, kde chybí vnější podnět). Straussová a Quinnová srovnávají svůj pojem schématu s Bourdieovým pojmem habitu, vůči kterému se ovšem vyhrazují zejména v tom, že schémata nejsou úplně nevědomá a nereflektovatelná a k jejich osvojování dochází i při formálním vzdělávání, nikoli pouze praktickou habituací (Strauss & Quinn 2001: 44).

Kultura jako distribuce schémat

6.
Ke zmíněnému psychologickému pojetí lze mít nepochybně mnohé výhrady, ale v naší situaci se jednalo o zajímavý model kultury jakožto nerovnoměrné distribuce schémat v určité populaci. Původně nás zajímalo, jak Romové, žijící v sociálním vyloučení, uvažují o vzdělání, jaký pro ně má význam. A záhy jsme narazili v konkrétním terénu na problémy, týkající se definice a obsahu romství, jeho vztahu k sociálnímu vyloučení, vztahu sociálního vyloučení a nevyloučení a úlohy kultury v něm, kde teorie schemat a jejich kulturní distribuce pro nás znamenala východisko z pasti primordiálně chápané kultury a její úlohy v utváření motivací a představ (Romové jsou Romové, protože mají romskou kulturu, která způsobuje jejich situaci). "Naši" Romové neuměli romsky a ani nepěstovali žádné zvyklosti, měli nicméně určitou společnou zkušenost a zjevně i alespoň částečně sdílené způsoby uvažování nebo argumentace (Bittnerová, Doubek & Levínská 2011), které ovšem nebyly uniformní nebo pro všechny stejně motivující.

Schémata pomoci

7.
Navazující výzkum v témže terénu jsme zaměřili na "pomáhající profese", kterými rozumíme všechny aktéry, kteří se zapojují do pomoci sociálně vyloučeným s výjimkou soukromých podnikatelů, a i zde nás zajímalo, jak uvažují o svém pomáhání a o pomáhání a sociálním vyloučení obecně (Doubek, Levínská & Bittnerová 2015). Naše pozornost byla stále upřena na myšlení a argumentaci aktérů, hledali jsme, co je spojuje a rozděluje a jak to charakterizovat. Specificky jsme se věnovali zkoumání schémat – modelů v pomáhajících profesích, které jsme nazvali "generátory logiky pomoci" (dále v textu GLP), jakési fundamentální logiky, ze kterých vychází uvažování pomáhajících profesí o přístupu ke klientům a k sobě navzájem (Doubek, Levínská & Bittnerová 2015). A někdy v polovině tohoto druhého výzkumu se událo něco mimořádného, co na jedné straně úzce souviselo s problematikou pomoci a sociálního vyloučení a zároveň se událost z různých důvodů vymykala standardnímu záběru našeho výzkumu.

Od schémat ke konfliktu

8.
Jednalo se o zmíněný politický konflikt, spojený s projektem sociálního centra. Účastnili se ho také aktéři, kteří se pohybovali zcela mimo typický kontext pomoci a šlo o relativně velký a komplexní sociální proces, pro který se nám aplikace teorie schémat nezdála příliš praktická. Empiricky jsme ho však nemohli ignorovat, protože měl ohromný vliv na kontext celého města a již dávno jsme přestali sociální vyloučení považovat za izolovaný fenomén, který je možné zkoumat odděleně od tohoto kontextu. Proto jsme se i na proces v našem výzkumu zaměřili a vedli rozhovory s jeho klíčovými aktéry, kteří celý proces uváděli do chodu.

Politické světy

9.
Primárně nás zajímalo, jak aktéři uvažují, jak obhajují svoje pozice a akce. Protože se v terénu dlouhodobě pohybujeme, všimli jsme si, že jejich výpovědi souvisí i s jejich jednáním (nejsou s ním úplně nekonzistentní) a mají také materiální odraz v budované infrastruktuře obce. Všimli jsme si, že klíčoví mluvčí nejsou sami, kdo používají podobné argumenty, úsudky a metafory, že kolem nich existují jakési okruhy sdílení idejí nebo rétoriky, tvořené povětšinou jejich politickými spojenci, přívrženci nebo kolegy. Okruhy sdílení jsme původně nazvali "rybníčky ignorace", protože se v nich odlišné názory ignorovaly nebo zesměšňovaly. Ignoraci mezi okruhy sdílení jsme téměř vykládali jako hlavní příčinu celého procesu, což se nesetkalo s příznivým odborným ohlasem, patrně oprávněně, protože to nebyla jediná příčina, ke konfliktnímu procesu nedošlo jen z toho důvodu, že by se aktéři mezi sebou nebavili. Nicméně ignorace a uzavřené, ba obrněné okruhy sdílení byly důležitý element. Následně jsme se pokusili, opět neúspěšně, pojem rybníčků ignorance přetavit do pojmu "politický svět", který jsme definovali jako "mezihru záměru a konsenzu mezi narativy, performancemi a událostmi". K tomuto pokusu nás vedlo pozorování jevu, který se těžko vysvětluje, ale byl téměř hmatatelný. Narativ, kolující v rybníčku, který byl zrovna u moci, jako by vytvářel dominantní verzi legitimity celého politického uspořádání skoro až do roviny morálky, dobra a zla, možné budoucnosti, prostě "to jak to je". Zároveň politické světy/rybníčky ignorace nebyly anonymní, měly své razantně aktivní mluvčí nebo přímo tvůrce, kteří udávali tón a jejichž aktivní vklad byl naprosto zásadní, bez jejich aktivní vůle by tyto politické světy nevznikly. Přitom ovšem narativy či rétoriky nebyly nikterak zvlášť originální, objevovala se v nich konvenční schémata, převzatá z širšího obecného diskurzu. Mohli bychom pojem politického světa zredukovat jen na pojem narativu, ale nám šlo o to, že to, co jsme pojmenovali politický svět, je víc, než jen narativ. Patří sem i veřejné performance a výše zmíněný materiální otisk, okruh sdílení mezi spřízněnými osobami (kterým říkáme personál politického světa), víra v platnost a moc sdíleného narativu, schémata a diskurzivní elementy, které se v narativu využívají a které jsou sdílené mezi personálem politického světa. A také, že je sice do značné míry výsledkem vůle a přání vůdčí postavy (postav), nicméně využívá stereotypních, již hotových schémat a diskurzivních prvků. A dále že jakožto výsledek vůle není svévolným produktem, ale závisí na legitimizaci v politickém procesu – úspěchem při hlasování a vládnutí. Prostě nejde jen o to vymyslet si narativ a získat okruh souvěrců, ale o to uspět s ním v politické soutěži, která politickému světu dodá legitimitu uvnitř i navenek, která ho vlastně teprve vytvoří. A neúspěch naopak znamená kolaps, politické světy zde neuměly žít příliš dobře vedle sebe ve formě konstruktivní opozice.

Politické světy jako narativy

10.
Je zřejmé, že při konstrukci pojmu politického světa jsme vykročili mimo bezpečné pole zkoumání způsobů či předloh myšlení ve formě kognitivních schémat a naši kritici mu vytýkali spekulativnost, ba nepodloženost. Je zřejmé, že v politickém boji nejde jen o narativy, ale i o celý kontext sociální struktury, která se v naší koncepci příliš neodráží; s tím souhlasíme, ale sociální struktura sama nevyhrává volby. Narativy a jejich přesvědčivost hrají významnou roli. Není v našich silách postihnout všechny rozmanité aspekty zmiňovaného politického střetnutí, mj. protože nejsme sociologové ani politologové, a proto se budeme soustředit pouze na narativní část toho, čemu jsme nejdříve říkali rybníčky ignorance a pak politické světy. Narativní obsah tvoří také základ našich dat a souhlasíme s tím, že pojem politického světa je žádoucí adekvátně omezit. Jestliže tedy je narativ vyprávění někoho někomu, politický svět budeme pro účely tohoto textu chápat jako vztah naslouchání mezi vypravěčem politického narativu a jeho publikem. Inspirováni Shorem (1996) považujeme narativy zároveň za specifický druh schématu.[3]

Metodologické a etické potíže

Zkoumání schémat a kulturních modelů

11.
Výzkumy, které se věnují schématům, obvykle vycházejí z velmi dlouhých volných rozhovorů. V těchto rozhovorech se posléze ve fázi analýzy hledají opakující se vzorce metafor, argumentací, soudů a podobně (Strauss & Quinn 2001: 138). Ovšem rozhovory nejsou jediným možným zdrojem, pracuje se i s pozorováním a experimenty, zkoumáním kulturních materiálů a textů. Jedná se vlastně o specifický pohled na etnograficky sbíraný materiál. Vzhledem k tomu, že v případě schémat/kulturních modelů se jedná o určitou specifikovanou součást aktérského pohledu, prostředek konstrukce významů, určitý hermeneutický element, na kterém aktéři staví své interpretace reality, od počátku výzkumu jsme zvolili etnografický přístup, založený na rozhovorech s aktéry a pozorování v terénu. Protože formy ani obsahy zkoumaných modelů nejsou nikde předem formulované a musí být induktivně rekonstruovány a oblasti, jichž se týkají, jsou pro aktéry velice citlivé, vedeme především neformální, velmi neinvazivní, nestrukturované rozhovory, ve kterých postupně ohledáváme rozmanité aspekty, události v praxi, kontexty a vztahy. Rozhovory vedeme obvykle rovněž velmi dlouhé, tak jak maximálně dovolí čas našich aktérů. Z rozhovorů posléze systematickým kódováním a budováním kategorií rekonstruujeme principy a modely či zjednodušené světy, o které se opírá uvažování a argumentace našich aktérů. Vedle rozhovorů se také věnujeme zúčastněnému pozorování různých aktivit, ovšem někdy jsou performance místních lidí speciálně uspořádané pro nás nebo v návaznosti na naši návštěvu (to ovšem není problém, pokud je dostatečně reflektován). Dále jsme s klíčovými informátory v emailovém a telefonním kontaktu. Sledujeme různé aktivity online jako facebook, místní noviny; články z veřejných médií, které podávají informace o dění ve městě z poněkud vzdálenější perspektivy a které jsou opět komentovány informátory. Analýzou komentářů se dostáváme k jejich názoru z dalšího úhlu pohledu. Neposledním zdrojem informací jsou pro nás kroniky a další místní historické materiály.

Širší význam etnografie

12.
K etnografii nás ovšem vedlo i to, že se jí věnujeme v různých projektech od roku 1994 jakožto členové PSŠE[4] a máme s ní bohaté zkušenosti a věříme v ni jako v metodu, která přesahuje možné teoretické konstrukty, umožňuje otevřený přístup k terénu a zkoumaným problémům. Vnímáme ji jako neideologické pragmatické úsilí prakticky pochopit, oč určitým lidem jde, na základě setkání a rozhovoru, pozorování v bezprostředním kontextu (Hammersley & Atkinson 1983). Musíme zdůraznit, že teorie schémat není nějaké a priori, na jehož základě bychom volili metodu, je spíše akcentem, analytickým fokusem. Naše data lze produktivně interpretovat i jinak a mají širší využití. Věříme, že etnografie dovoluje otevírat diskusi v tom dobrém slova smyslu, že nám otvírá perspektivu druhého, jiného, cizího. Vzhledem k proměnlivosti kontextu, toho, jak si lidé vykládají otázky, které jsou jim kladeny, jsme přesvědčeni, že etnografický vztah ani proces není možné úspěšně formalizovat a technologizovat a pravdivost či efektivnost v něm nevyplývá z nějakého přesného pedantického dodržení metodických postupů, nýbrž z přítomnosti v terénu, citlivosti, empatie a zodpovědnosti vůči aktérům a čtenáři (Geertz 1988).

Etické otázky

13.
S tím samozřejmě souvisí určité etické otázky. Každý výzkum přináší etické výzvy a etnografie není výjimkou. Specifické výzvy etnografie spočívají v řadě rizik, která plynou z toho, že pojednává o žijících osobách, v jejichž středu se etnograf pohybuje a následně o nich píše. Jedna množina rizik směřuje dovnitř komunity, v níž se výzkum realizuje, kde neopatrnost a necitlivost mohou vést k ohrožení určitého aktéra, ke spuštění dějů, které by se nestaly, kdyby etnograf neopatrně vyzradil něco mezi aktéry, co neměli v úmyslu se mezi sebou dozvědět, třeba o nevěře nebo opisování. Druhá množina jsou "přenosové jevy" ve vztahu mezi etnografem a jeho aktérským partnerem v rozhovoru či v terénních situacích (zamilování se, osobní nesympatie, ideologická konvergence nebo odlišnost, kvaziterapeutický vztah ap., Kučera 2010). Třetí množina je veřejný obraz, který psaním o konkrétních osobách či komunitách vzniká. Čtvrtá množina je faktické ohrožení ze strany mocenských struktur tam, kde předmětem výzkumu jsou jevy na pomezí legality. A jistě by se dala najít další rizika. Z rozmanitosti rizik a subtilnosti mnoha situací, do kterých se výzkumník dostává, vyplývá, že je obtížné najít jednoduchá mechanická pravidla co dělat a co nedělat (nehovoříme o základních morálních normách, ty jsou nesporné). Vše záleží na zodpovědnosti, odhadu, citlivosti a diplomatických schopnostech daného etnografa.[5] Nicméně existují určité praktické postupy, jak zmíněná rizika snížit. My jsme přesvědčeni o tom, že je nutné neklamat informátory, respektovat jejich pohled na věc a chránit jejich identitu. Jsme také přesvědčeni, že je naší povinností jejich hlas nepřekrucovat a snažit se o realismus a pravdivost v zobrazování. Proto vždy aktérům vysvětlujeme odkud jsme, kdo jsme, jaké jsou naše záměry a financování a dáváme jim přečíst knihy, které napíšeme, pokud o to mají zájem. Při rozhovorech na ně nijak netlačíme a děláme je jen s těmi, kdo souhlasí. A vždy anonymizujeme (používáme pseudonymy pro lidi, místa i instituce všude, kde je to prakticky možné a aktéry o tom informujeme před realizací rozhovoru). V textech se snažíme co nejvíce informátory přímo citovat. Představené jednoduché požadavky se zdají být jasné, ale i ony samy v sobě obsahují konflikty a paradoxy a jsou s nimi potíže. Maxima neklamání se snadno dostane do mírného konfliktu s maximou anonymizace ve chvíli, kdy dáme naše texty zpětně aktérům přečíst a oni se zde poznávají. Respekt k pohledu na věc se snadno dostane do konfliktu s ochranou aktérů ve chvíli, kdy jejich vzájemné odlišné pohledy jsou velmi konfliktní a jsou přímo citovány. Konkrétně v případě našeho textu se přidávají potíže s tím, že nešlo o masový jev, kde by bylo možné pro zasvěcence nevědět, o co tu běží – některé instituce zde zapojené jsou jediné svého druhu v ČR, mnoho podobných situací se neobjevilo. Anonymizace tu snadno přes veškerou snahu dostává trhliny. Je možné, že většina čtenářů článku bude vědět, o jakou situaci se jednalo, tak jako se v ní poznají její aktéři. A pak je otázka, zda anonymizaci zachovat. Existují i pohledy, které mluví obecně proti anonymizaci, protože údajně pouze umožňuje badateli divoce psát, bez pocitu závazku vůči aktérům, aniž by jim poskytovala reálnou ochranu (Scheper-Hughes 2000). My souhlasíme, že anonymizace není dokonalý prostředek, stále však jsme zastánci jejího používání. Prvním důvodem je to, že jsme se k ní zavázali, když jsme rozhovory dělali. Dále jsme přesvědčeni o tom, že jistou ochranu skutečně poskytuje, byť není perfektní (pokud osoba nevystupuje v textu pod svým skutečným jménem, je zneužití textu vůči ní podstatně komplikovanější). Domníváme se, že jde o určitý terapeuticko-poetický prostředek, který může umožnit aktérům reflexivní odstup od sebe samých, protože anonymizace v textu z nich dělá literární postavy, od kterých mohou odstoupit a své jednání či postoje reflektovat bez onoho tlaku, který by skutečné jméno vytvářelo. S Nancy Scheper-Hughes (2000) souhlasíme, že tu jisté riziko příliš volného psaní je, na druhou stranu etnograf musí být schopen psát i věci, které se aktérům nelíbí a anonymizace i jemu poskytuje určitou ochranu.

Text, autorství, interpretace

14.
Třetí oblast potíží se postupně vynořuje v prvních pokusech o interpretaci sledovaných dějů, kdy výzkumný tým sdílí první reflexe sociálních interakcí. Výrazně se objevuje především při psaní textu a jeho formování do podoby srozumitelného článku, kdy musí být finálně interpretovány získané empirické zkušenosti, dochází k zasazování textu do různě vzdálených sociálních kontextů a další podobu získává během zpětných vazeb od posluchačů a čtenářů.

Rizika inherentní narativity

15.
Potíží, na kterou chceme upozornit, je inherentní narativita našeho textu, která podprahově, automaticky sugeruje různé kauzality. Evokují určitou strast, plight (Bruner 1991). Jak píše Murray: "Strast odkazuje k narušení normálního chodu světa, které iniciuje narativní akci, okamžik, ve kterém je realita zproblematizována" (Murray 1989, Bruner 1991). Realitou se zde myslí realita sociálně vytvářená, svět očekávání a významů. A narativní akce je zaměřena na zkrocení onoho narušení převyprávěním (Bruner 1991). Jakkoli se snažíme náš problém popsat, okamžitě se pouhým výběrem, ohraničením a seřazením dílčích událostí a aktérů s jejich záměry zaplétáme do minimální narativní struktury. Nevyhnutelná narativita má své kontextové konsekvence, protože jak uvádí Bruner, narativy nejsou "nesponzorované texty" a čtenář v rámci hermeneutického úsilí přirozeně předpokládá otázku, jaký má autor záměr, co chce říci, jak chce zapůsobit (Bruner 1991). A v kontextu námi popisovaného problému čtenářovo hermeneutické usilování přináší otázky: S kým jsme? Proti komu jsme? Domníváme se, že není řešením se nějakými prostředky snažit vyhnout inherentní narativitě, potlačit ji, nýbrž ji vytáhnout na světlo a učinit předmětem reflexe. Nezříkáme se narativního aspektu, ale varujeme čtenáře, aby nepodléhal přílišné důvěře v text, přestože usilujeme o dosažení nestrannosti zavedením více perspektiv. Zároveň se pokusíme naznačit naši vlastní perspektivu a motivaci k napsání textu. Jak jsme již v úvodu uvedli, šlo o konflikt v našem terénu, který jsme nemohli ignorovat. V pracovních verzích článku jsme jej tematizovali jako "událost", což se rovněž stalo předmětem kritiky, protože zřejmě nešlo o událost jedinou, ale o komplexní proces. S tím souhlasíme a uvědomili jsme si, že jsme v pojetí konfliktního procesu jako události neuvědoměle převzali "domorodou perspektivu" zejména oné politicky aktivní skupiny, do které patří všichni aktéři, o kterých pojednává etnografická část článku, zejména však jeho organizátoři. Pro ně to nepochybně byla událost, která razantně změnila jejich životy. Pro "běžné lidi" – Romy i neromy v obci a okolí se jednalo o citelně méně dramatickou situaci. Na druhou stranu rekordně vysoká volební účast v referendu, které tvořilo jakousi pointu nebo vrcholek procesu, svědčí o zapojení do narativu důležité události i u široké veřejnosti města. My sami jsme referendum i jeho výsledek vnímali jako problém, nejpalčivěji ve chvíli, kdy jsme se bavili s naší významnou romskou informátorkou, která si stěžovala, že se nyní na Romy dívají někteří víc skrz prsty a dochází občas k nepříjemným situacím. Nicméně se snažíme o nestrannost a porozumění všem úhlům pohledu.

Proměnlivost předmětu výzkumu

16.
Významnou potíží je, že samotný předmět našeho zájmu – událost (v domorodém pohledu) a její souvislosti – se v průběhu pozorování a rozhovorů vyvíjí a mění, takže jsme v různých obdobích dospívali k různým závěrům na základě v danou chvíli dostupných dat. Vidíme zde čtyři široké problémy, v nichž je při samotném sběru dat badatel vystaven neurčitosti a riziku zkreslení:

  1. Věci se samy o sobě vyvíjí s tím, jak aktéři jednají.
  2. Informace se vyjevují postupně, jak se je dozvídáme a naši informátoři se je dozvídají a sdělují nám je.
  3. Informátoři sledují své cíle a možná nás k tomu i využívají, což si někdy uvědomíme a někdy ne.
  4. Příběh nemá startovní čáru, od které se všichni jeho aktéři rozeběhnou, ale tím jak do něj vstupují, tak se příběh proměňuje.

17.
Nemáme před sebou jednu předem danou záležitost, na kterou mohou být různé názory, ale spíš určitý proces komunikace, kdy se zkoumaná záležitost vynořuje jakožto interpretace z dílčích dějů a jak je interpretují aktéři a naši informátoři. Důsledkem jsou další potíže vyplývající z induktivního charakteru analytických kategorií, které používáme a z toho plynoucí strukturace kapitol.

Symbolika/ symbolismus popisované situace

18.
Potíž, kterou bychom chtěli nakonec zmínit, je proměna kontextu, ve kterém je a bude tento text čten. Když jsme v roce 2012-13 sbírali první data k popisovanému konfliktu, jednalo se pro nás o vyloženě místní, lokální situaci. Z její perspektivy konflikt popisujeme. Ovšem mezitím se odehrála řada věcí v českém i mezinárodním kontextu, které se v mnohém podobají zde popisované situaci, a ta díky tomu nabývá stále proročtějších a symboličtějších rozměrů. Je svůdné ji číst z perspektivy událostí, jako bylo britské referendum o setrvání v EU na jaře 2016. My bychom se však uvedenému paralelismu chtěli vyhnout, protože nemáme dost podkladů k tomu, abychom mohli oprávněně a etnograficky podloženě srovnávat a je zde velké riziko další schematizace, která může vést k dalším nedorozuměním.

Etnografie konfliktu

19.
Etnografická část, která následuje, má čtyři velké kapitoly. V první se pokoušíme o jakýsi neutrální popis konfliktu a jeho kontextu. Další tři jsou věnované politickému světu paní Kovářové, pana Rachotila a Páva a dále Agentury pohledem pana Vladimíra. Nicméně vnitřní struktura kapitol je mírně odlišná, protože vztah mezi publikem a vypravěčem je odlišný u každého z nich, jejich perspektivy se liší a nelze je vměstnat do zcela rovnocenné struktury. V závěru se pokusíme o určité dílčí shrnutí a obecnější interpretaci etnografického popisu.

Sociální kontext obce Alfa

20.
Městečko Alfa se nachází v pohraničí, v nádherné přírodě, vyznačující se klimatickou nehostinností. V rámci poválečného přesunu obyvatelstva a odchodu sudetských Němců do krajiny přišlo mnoho slovenských Romů, kteří zde byli vítanou pracovní silou (Uherek 2007). V devadesátých letech došlo k relativně standardnímu procesu, který bylo možné sledovat na různých místech České republiky (Koutský 2011). Kolaps všech větších zaměstnavatelů – místních továren a státních statků (STS) – způsobil odliv vzdělanější populace do měst a v místě zůstalo bez práce množství někdejších zaměstnanců statků, kteří byli bez vzdělání a bez sociálně mobilitních možností, zejména Romů. S postupným odchodem neromských obyvatel se Romové a chudí lidé koncentrovali v kdysi komfortních bytovkách, které byly v 60. letech postaveny pro zaměstnance STS v místech kravínů. Kravíny byly umístěny různě po obcích v okolí městečka, dokonce jedna obec (Ný) vznikla díky STS stanici.

21.
Vzhledem k tomu, že si lokální politici nevěděli rady, co s domy plnými chudých Romů, zbavili se městského majetku na konci minulého tisíciletí prostřednictvím privatizace. Domy se staly majetkem místních i přespolních pionýrů v podnikání s chudobou, kteří zde začali pronajímat byty za poměrně vysoké částky. Výjimku tvořily dva domy, v obci (Pí) byly byty zprivatizovány samotnými romskými rodinami, avšak posléze byly vykoupeny podnikatelem, který má vedle domu penzion, a romský barák mu kazil obchody, nyní je dům v demolici; v druhé obci (Delta) dům vykoupilo občanské sdružení Neziskovka, pomáhající Romům. V okolních vesnicích vznikly vyloučené lokality s poměrně vysokým počtem osob. Celkově žije na katastrálním území města Alfa 3000 obyvatel a z toho je 500 ohroženo vyloučením (GAC 2015, ASZ 2011) – jde převážně o Romy – jakkoli je takové označení problematické. Pojem vyloučené lokality je svým způsobem zavádějící v představě lokalizace, když si uvědomíme, že v nich stále průběžně probíhá migrace a neustále se mění. Z krajského regionu i ze Slovenska přicházejí noví lidé, kteří hledají změnu, utíkají před exekucemi a ze stejných důvodů odcházejí jiní, kteří si chtějí polepšit.

22.
V rámci celého okresu není dostatek práce a ani pro středoškolsky vzdělané lidi není snadné zaměstnání najít; práce, které se podaří sehnat, jsou zhusta velmi špatně placené (agenturami zajišťovaná nárazová práce v montovnách). Vzhledem k velkému katastrálnímu území a řídkému osídlení jsou místní komunikace méně udržované, v zimě špatně sjízdné, dostupnost okresního a krajského města není ideální. Pro obyvatele městečka Alfa, které se nachází v krásné přírodní oblasti s řadou historických památek, není jednoduché patřit do oficiálně označené oblasti s vyloučenými lokalitami (GAC 2006, 2015). Ocejchování "vyloučená lokalita" vnímají velmi útrpně, kvůli pověsti místa a jeho vlivu na ceny nemovitostí.

23.
Existenční nejistota není vyhrazena pouze obyvatelům vyloučených lokalit. V sociální nejistotě či ohrožení se nachází podstatně více lidí, než jsou oficiálně určení vyloučení. Příslušníci majority často splácí hypotéky za své domy či byty a jejich dluhy jsou násobně vyšší, než dluhy ve vyloučené lokalitě, tudíž mohou mít velký strach ze ztráty zaměstnání. Příjmově se příslušníci majority nezřídka pohybují v podobné rovině jako lidé na dávkách. Co jiného může lépe ilustrovat danou situaci, než že všichni tři po sobě jdoucí starostové tak či onak zápolili s nepříjemnou sociální situací – pan Rachotil si po odchodu z radnice velmi těžko hledal práci, paní Kovářová čelí exekucím a pan Nižinský pracoval na Agenturou podporovaném pracovním místě v oblasti integrace.

24.
Udržet si životní standard nebo dokonce zbohatnout obyčejným podnikáním je v Alfě obtížné (patrně zejména díky nízké populační hustotě a slabé kupní síle obyvatelstva), a tak nezbývá než za zaměstnáním nebo podnikáním cestovat nebo přijít na nějaký "fígl".[6] Jedním z úspěšných fíglů je napojení se na dotační toky, zejména na evropské zemědělské dotace, což se podařilo několika farmářům, kteří zprivatizovali pozemky bývalých STS a představují místní nejbohatší vrstvu. Jiným možným zdrojem je ovládnutí radnice a lesního hospodářství na ní napojeného, případně stavební zakázky a podobně. A konečně paradoxním zdrojem bohatství (byť ne tak lukrativním) je pro některé podnikatelské subjekty chudoba, respektive provozování ubytoven pro sociálně slabé. Zatímco první dva zmíněné velké zdroje nejsou pro každého (kvůli nezbytnému finančnímu, organizačnímu a sociálnímu kapitálu), ubytovávání se ukázalo jako dostupné i pro malé podnikatelské subjekty.[7] Podnikání v ubytování došlo tak daleko, že v posledních letech (od 2011, 2012) se objevil nový fenomén migrace z vyloučených lokalit ve vesnicích okolo Alfy do městečka samotného. Někteří místní podnikatelé zřídili ubytovny přímo ve městě a Romové se začali přesouvat ze zcela praktických důvodů (škola, obchody, lékaři) do města, v němž je lepší sociální obslužnost. Patrně vrcholem byla privatizace budovy někdejší praktické školy, která byla v roce 2012 zrušena (děti byly přesunuty do budovy základní školy, kde se nyní učí ve třídách C podle Rámcového vzdělávacího plánu pro lehce mentálně postižené, který odpovídá programu praktické školy). Školní budovu zprivatizoval místní podnikatel a zřídil v ní promptně romskou ubytovnu. Tento a další případy vedly k vyhrocení protiromských nálad – Romové se najednou octli na očích přímo v centru města a uchvátili pozornost a obraznost místních. V kontextu zmíněné sociální dynamiky se odehrává náš příběh.

Stručná historie projektu Centra

25.
Pan Rachotil (ODS), který byl v letech 2008-2010 starostou, inicioval v roce 2009 spolupráci s Agenturou (státní orgán působící v oblasti sociálního vyloučení). Agentura vstupovala do regionu prostřednictvím nedalekého města Bety, nicméně pan Rachotil přiložil k žádosti starosty města Bety dopis, v němž zažádal o spolupráci. Díky panu Rachotilovi byla Alfa zařazena do Indikativního seznamu měst v rámci IOP 3.1b.[8]

26.
Pan Rachotil byl po volbách v roce 2010 sesazen. Na jeho místo nastoupila starostka Olga Kovářová, která měla zájem v projektu pokračovat, nicméně do něj vnesla určité úpravy. Zejména šlo o změnu budovy (namísto využití budovy praktické školy mělo dojít k revitalizaci budovy školních dílen) a vybudování vlastní příspěvkové organizace, která by poskytovala služby namísto nevládních organizací, prosazovaných Agenturou. Agentura měla zájem v projektu pokračovat a se starostkou se dohodla. Dohoda o projektu byla uzavřena a v roce 2013 se začaly se čerpat první prostředky (bylo zakoupeno auto pro "Sociálně preventivní komisi", aby mohla kontrolovat záškoláctví). Jakmile zprávy o Centru pronikly na veřejnost, objevily se první protesty. Starostka ve spolupráci s Agenturou uspořádala setkání s veřejností, v němž se pokusila zjitřené nálady uklidnit, ale neúspěšně. Proti projektu Centra se vzedmula vlna nebývalého odporu, k němuž údajně podala impuls jedna osoba z nedalekého města Beta, kde občané zabránili analogickému projektu Agentury v předcházejícím roce. Pobouření občané zformovali v Alfě politické Hnutí Patriotů, které prosadilo uspořádání referenda. Starostka se pokusila formálně referendum zmařit, ale nezdařilo se jí to. Referendu předcházela masivní místní kampaň, která svou hlavní emocionální energii a drive čerpala z protiromských a rasistických nálad a obrazů. Starostka zde byla vylíčena jako ta, která "tahá do města cikány". A Centrum se stalo jakýmsi symbolem, koncentrátem tohoto "tahání". Referendum mělo rekordní účast a Centrum v něm bylo jednoznačně odmítnuto. Podle účasti a hlasování se Romové buď nezúčastnili anebo hlasovali proti stavbě. V následujícím roce starostka Kovářová prohrála volby a vedení města se ujala koalice někdejšího starosty Rachotila s Hnutím Patriotů a komunisty.

Politický svět paní Kovářové

27.
Jednotlivé politické světy budeme popisovat v následující struktuře kategorií: okruh sdílení, narativ, události a performance, legitimizace narativu, delegitimizace protivníků, GLP (generátor logiky pomoci), diskurzivní prvky. Tyto kategorie představíme postupně v průběhu popisu.

Okruh sdílení

28.
Pod okruh sdílení zahrnujeme osoby podstatné pro udržování daného politického světa, mezi kterými je sdílený daný narativ. V politickém světě paní Kovářové jde především o paní Kovářovou, místostarostu Fialu, loajální zastupitele a členy tzv. sociální komise. Loajálním publikem byli nicméně všichni, kdo s paní Kovářovou spolupracovali na různých projektech od Agentury po různé úřady.

Narativ paní Kovářové

29.
Paní Kovářová se představuje jako akční člověk s razantními názory, který bojuje s nelogičnostmi systému, s nepřejícími a zákeřnými politickými oponenty. Jejím programem je práce a přísná důslednost:

Tak teď to funguje tak, že 2 dny není dítě ve škole, jede se zkontrolovat, jsi nemocný, fajn, máš ležet v posteli, nemáš lítat po těch vesnicích apod. To je první efekt, prostě o 50% se snížily omluvené i neomluvené hodiny jenom proto, že se po těch lidech začalo šlapat (Kovářová 2013).

30.
Od všech požaduje dodržování pravidel. Na město se dívá jako na svou doménu, o které chce mít co nejdokonalejší přehled. Vnímá se jako manažer, člověk, který přišel do veřejné sféry z byznysu a dívá se spatra na komplikace, které státní či veřejná sféra přináší. Představuje se jako někdo, kdo se obětuje ve prospěch města, je neustále nesmírně zaměstnán. Je ambiciózní a ráda by provozovala veškeré sociální služby z pozice starosty v rámci města.

Ale jde o to, že ty neziskovky s vámi prostě nepracují, zákon jim neukládá. Mně by se líbilo, kdyby přišli a řekli, my jsme nějaká nezisková organizace a my bychom chtěli dělat ve vašem rajónu. Já řeknu ok, to se mi líbí, běžte do toho, máte zelenou. Ale vadí mi z druhé strany, že mi tady operují nějaké neziskovky, které dostávají státní peníze, dělají s našimi klienty, ale já nevím co. Mně je to jedno, se kterým dělají, já to nehodlám řešit, ale chci vědět, co se mi v mém rajónu děje (Kovářová 2013).

31.
Vůči neziskovým organizacím je silně podezřívavá. Jako vlastní alternativu zřídila sociálně preventivní komisi, složenou z místních obyvatel (učitelky, speciální pedagožky, policistů, expolicistů). Chce mít nad poskytováním služeb kontrolu, aby mohla vymáhat jejich skutečné poskytování.

Já osobně jsem toho názoru, aby služby poskytovala naše příspěvková organizace, bližší košile než kabát, mám k tomu milion důvodů, za prvé, ředitele příspěvkové organizace si můžu de facto já nebo město si ho může ovlivňovat, když nebude plnit se svými podřízenými to, co má, můžu ho vyhodit, můžu ho vyměnit. Protiargument, vysoutěžím si neziskovku, s tou budu mít smlouvu, ale řeknu na rovinu, zkušenost s nimi je taková, že neziskovky mají krásně udělané papíry, to pí ár, ale tu práci, ten terén s těmi lidmi prostě nedělají (Kovářová 2013).

32.
O sociálně preventivní komisi se má opírat i projekt Sociálního centra, kde Agentura požaduje spolupráci s NNO sektorem (kvůli profesionalitě), ale paní Kovářová byla přesvědčena, že se jí požadavek Agentury podaří nějak obejít. Centrum je v jejím podání především velmi užitečná investice pro město, umožňující záchranu chátrající budovy a prostoru kolem školních dílen, kde vybavení Centra (jako třeba hřiště) budou moci využívat všichni občané. Z hlediska sociální exkluze je v něm jakýsi klíč k vybudování systému sociální kontroly nad vyloučenými, kde služby bude v direktivním režimu zajišťovat samo město.

Performance a události

33.
Jak jsme zmiňovali v úvodu, podstatné není pouze to, co o sobě aktéři říkají, ale i jaké je jejich veřejné jednání, které je s narativem spojené.[9] Sledováno z odstupu, paní Kovářová vládla rozmáchlým stylem, město budovalo nové chodníky, opravovalo komunikace, privatizovalo některé budovy a poměrně aktivně se zapojilo do desegregačních aktivit. Například byl zaveden zákaz hracích automatů v restauracích, došlo ke zrušení praktické školy, město se úspěšně zapojilo do řešení absencí ve škole, velmi výrazně se pustilo do sociální aktivizace prostřednictvím zaměstnávání ve veřejně prospěšných pracích, kde bylo zaměstnáno průběžně několik desítek lidí v technických službách města (což bylo potvrzeno a kvitováno zaměstnanci příslušného úřadu práce), dlužníkům bylo dle vyjádření paní Kovářové nabídnuto odpracovávání si dluhů za odpady a vrcholným počinem mělo být vybudování Sociálního centra ve spolupráci s Agenturou, jako klíčového uzlu desegregační infrastruktury.

34.
Úsilí paní Kovářové se zároveň vyznačovalo určitou povrchovou teatrálností, při které nebyl položený dostatečný důraz na důslednost provedení představení. Například stavební úpravy nebyly z pohledu uživatelů vždy šťastné nebo funkční, veřejná vystoupení byla poněkud nemotorná nebo kontraproduktivní – jako třeba diskuze s občany, na které se diskuze nepřipustí; privatizace byly nesrozumitelné, kdy v narativu v principu odmítá privatizaci obecního majetku, ale privatizuje budovu praktické školy, ze které záhy vzniká další ubytovna; představuje se jako arbitr pořádku a řádu, ale v jednání s Agenturou se snaží pravidla nějakým způsobem přizpůsobit svým požadavkům. Nejproblematičtějšími performancemi byly pokusy zastavit odpor proti Centru pohrůžkami pokut pro město, nezdařenými diskuzemi s občany a nakonec procedurálními obstrukcemi při pořádání referenda.

Legitimizace narativu

35.
Zde nás zajímá především to, jak je v očích svých účastníků daný narativ legitimizován, což v našem pojetí znamená, jak je podáván, vyprávěn jako nutný nebo dobrý. Narativ paní Kovářové nám byl vyprávěný z pozice člověka, který je u moci, a to silně utvářelo jeho charakter. Paní Kovářová se v něm vnímá jako žena, která nechodí kolem horké kaše a otevřeně říká, co chce, kterou lidé respektují právě pro její ráznost.

Mám příklad ze včerejška, jak jsme postavili ty nové odpočívky, tak jsme jeli s těmi kontrolory a na té jedné vprostřed seděli dva, roztažené nohy a seděli proti sobě, tak jsem zastavila, oni čekali, co se bude dít, pochopili, já jsem neřekla jediné slovo, a sedli si na tu lavičku normálně. Prostě to tak je, mohla jsem na ně zařvat, vy magoři, jak to sedíte, nevíte, že se sedí na židli ne na stole, ne, jenom jsem se podívala, ukázala jsem a oni slezli. Ale to je přesně ono (Kovářová 2013).

36.
Výrazem této ráznosti byla i tzv. Sociální komise, která měla do budoucna nahradit NNO, poskytující sociální služby.

...dneska ta komise dokáže pracovat s celou tou rodinou, když do té rodiny jede, zjistí kolik mají dětí, teď zjišťuje, jestli chodí do práce, nechodí do práce, jestli jsou hlášeni na ÚP [úřadu práce], nejsou, proč nejste hlášeni na ÚP, dokáže to dát do nějaké vazby, dokáže spolu spolupracovat a tohle nám neziskovky dělat neumějí (Kovářová 2013).

37.
Přístup komise je ovšem diametrálně odlišný od přístupu NNO, které obecně staví na určité dobrovolnosti ze strany klientů, kteří se mají sami rozhodnout, zda danou službu chtějí. Komise vychází z institucí (škola, radnice, policie) a je založená na direktivním přístupu.

Předsedkyně téhle komise samozřejmě má nejlepší vazby a kontakty..., když ve škole něco nefunguje v rámci dítěte, tak sedne do služebního auta města a dojede do té rodiny a řeší to, ... To je první efekt, prostě o padesát procent se snížily omluvené i neomluvené hodiny jenom proto, že se po těch lidech začalo šlapat (Kovářová 2013).

38.
Bruner zdůrazňuje dva principy vytváření "narativní nutnosti" (čtenářsko-posluchačského dojmu, že vyprávěná nebo představovaná verze je jediná možná nebo správná) – "narativní sedukci" a "narativní banalizaci" (Bruner 1991). Vypravěč posluchače dílem svádí (fabulací, naléhavostí, dramatickými prostředky), dílem uspává (poukazy na normálnost, využíváním stereotypů). Paní Kovářová se z hlediska narativní nutnosti představuje jako akční, pokrokový a rozhodný zachránce před chaosem a z hlediska narativní banalizace staví na předpokladech sdílené morálky (pořádek), nadřazenosti majority (díky níž může a má rozhodovat o nezaměstnaných Romech), austeritnímu ekonomismu (šetření je nadřazeno všemu ostatnímu), desegregace (která automaticky legitimizuje i problematické kroky, jako například privatizaci budovy praktické školy v daném kontextu), praktičnosti (pravda vychází z praktického konání).

Delegitimizace protivníků

39.
Soupeření mezi politickými světy popisujeme jako souboj narativů a veřejných performancí. Z hlediska narativů se jedná buď o rozmanité delegitimizační poukazy, založené často na ukázání nějakého nepěkného zákulisí protivníka a samozřejmě ještě intenzivněji vystupuje zápas o výše zmíněnou narativní nutnost.

40.
Odpor proti Centru prezentovala paní Kovářová ve chvíli jeho vypuknutí jako nelegitimní a nemorální pomstu ze strany hostinských, kterým zkazila podnikání zákazem hracích automatů. O spoluobčanech se vyjadřuje s despektem, že mají předsudky, nemají odvahu a pouze píší anonymy a byla přesvědčena, že se jí nějakým způsobem Centrum stejně podaří prosadit. Jak bylo zmíněno, pokusila se zamezit uskutečnění referenda prostřednictvím procedurálních obstrukcí a hrozeb, že město bude postihováno za zrušený projekt. Ve volbách do zastupitelstva v následujícím roce 2014 její strana prohrála a paní Kovářová odešla ze svého postu. Její strana sice vyhrála volby, ale příliš nízkým poměrem. Vzhledem k jejímu autoritářskému vystupování a komunikačnímu stylu buď nebyla schopná vytvořit koalici s další stranou, aby mohla stát ve vedení města, nebo se s ní do koalice žádná strana záměrně nepřipojila. Protože její přístup byl postavený na principu legitimity, která pramení v moci (kdo má moc, má pravdu), znamenala prohra pro její narativ velký otřes. Nezůstala v politické opozici a ze samosprávy města zcela odešla.

GLP

41.
Zkratka GLP znamená "generátor logiky pomoci" a jedná se o jakýsi funda-mentální kulturní model, na kterém pomáhající staví své úvahy o pomoci (Doubek, Levínská & Bittnerová 2015). V našem pojetí popsané GLP (SYSTEMATIK, LIBERÁL, LÁSKA) odpovídají na tři základní otázky:

  1. Kdo identifikuje osobu v nouzi,
  2. Jak velký počet osob má pomoc pokrýt,
  3. Kdy lze pokus o pomoc považovat za úspěšný a vymezují se také exkluzivně vůči sobě.
Starostka staví výhradně na GLP SYSTEMATIK. Odpověď SYSTEMATIKA na otázku kdo ví, kdo identifikuje osobu v nouzi, zní: MY, KDO SE STARÁME, POMÁHÁME, SNAŽÍME SE, VÍME NEJLÉPE, KDO POTŘEBUJE POMOCI. JE VÍCEMÉNĚ JEDNO, JESTLI POTŘEBNÍ POMOC CHÁPOU NEBO SI JI PŘEJÍ. Odpověď na otázku kolika osob se pomoc má týkat: MUSÍ BÝT V PRINCIPU ZAJIŠTĚNA PRO VĚTŠINU A NEJLÉPE VŠECHNY. Pokus o pomoc lze považovat za úspěšný, KDYŽ LIDÉ PŘISTOUPÍ NA PRAVIDLA HRY (Doubek, Levínská & Bittnerová 2015: 157-167).

Diskurzivní prvky

42.
Diskurzivními prvky zde myslíme využívání určitých komplexních ideologických schémat v rámci narativu, jakýchsi obecných pravd, jejichž existence je v narativu široce předjímaná a stojí na nich argumentace, usuzování, příměry a podobně. Za diskurzivní prvky, v jejichž rámci se starostčin politický svět pohybuje, můžeme považovat například významovou distinktivní hierarchii – schéma BYZNYS JE VÍCE NEŽ STÁT, kterou starostka používá často ve svých výpovědích (byznys je flexibilní, efektivní, lidé tam dostávají zaplaceno za skutečnou práci vs. stát, který je rigidní a zároveň chaotický, lidé jsou placeni za zahálku). Hierarchie se opírá o diskurz svobodného podnikání, který silně utvářel ideologii porevoluční české společnosti, který je chápaný jako určitý automatický významový rámec. Rámec ale nijak neodlišuje starostčiny narativy od jiných, je to rámec sdílený v širším měřítku i dalšími aktéry, o nichž bude řeč.

Politický svět Rachotil-Páv

43.
Starostčin politický svět smetla koalice dříve nemyslitelného spojení ODS s nově vzniklým Hnutím patriotů a KSČM, která vznikla jako dozvuk odporu proti Centru (a politice bývalé starostky Kovářové).

Okruh sdílení narativu Rachotil-Páv

44.
Politický svět opozice utvořil relativně heterogenní pakt nynějšího starosty Nižinského (KSČM), nynějšího místostarosty Rachotila (ODS) a pana Páva, vůdce Hnutí patriotů. Patří sem také další rozmanití aktéři, kteří se posléze octli v zastupitelstvu nebo fungují jako šedé eminence (podnikatel, vlastnící místní obchod, někteří hostinští aj.). V době dominance paní Kovářové byl jejich svět pouze potencionalitou a jeho aktéři se vůči starostčině politickému světu vnímali bezmocně, skoro jako jeho nedobrovolná součást. Uvedená situace se referendem a volbami radikálně změnila. Výrazným prvkem tohoto okruhu byla opoziční pozice a organizace "zdola", ke které patřila facebooková stránka, na které se koncentrovaly diskuse a představovala široce dostupné pódium pro narativ zejména skupiny kolem pana Páva.

Narativy politického světa Rachotil-Páv

45.
Politický svět Rachotil-Páv by sotva vznikl bez společného nepřítele. Jeho drivem je společný odpor k paní Kovářové a její politice. Hnutí Patriotů by nevzniklo, pan Rachotil se netají rozhodným antikomunismem (na společné akce, kde se mohl potkat s komunisty, nosil tričko s nápisem "Komunisti, běžte už konečně do prdele") a alianci s komunisty komentoval, že vznikla pouze "v zájmu humanity". Současně sám sebe označuje ironicky jako "pravdoláskaře v ODS" a alianci s Hnutím patriotů, která má ideově blízko k Úsvitu nebo Dělnické straně, chápe spíš takticky, než ideově.

46.
V koalici najdeme více narativů, které určitě nejsou bez vzájemného napětí, ale spojuje je narativ společného boje proti vládě paní Kovářové, reprezentované projektem Centra. Centrum je pro ně více, než konkrétní projekt, je to symbol i nástroj.

Narativ pana Rachotila

47.
Narativ pana Rachotila se odehrává v rámci, který je vymezen jeho sesazením v roce 2010 starostkou a její politickou klikou. Jeho narativ charakterizují témata plýtvání prostředky, kritika autoritativního stylu, neracionálnosti a nekompe-tentnosti starostčiny vlády. Její nástup na městský úřad po komunálních volbách v roce 2010 komentoval slovy: "Co já jsem našetřil, tak ona s Igorem utratí a ještě nadělaj dluhy" (Terénní deník 2010). V době jejího volebního období byl v pozici zastupitele a vůči starostce stál v opozici. Podle pana Rachotila byl spouštěčem odporu vůči starostce a vyvolání referenda především prodej budovy praktické školy podnikateli v nemovitostech, který její budovu proměnil v ubytovnu pro lidi (většinou Romy) z vyloučených lokalit. Hlavní problém podle něj ovšem nebylo spojení škol nebo samotné zrušení praktické školy, největší pobouření vyvolal prodej budovy a zřízení ubytovny v ní.

To jim je jedno, ...byli naštvaný, že se se prodal barák a nastěhovaly se do něj problematický rodiny (Rachotil 2014).

48.
V období před uspořádáním referenda kritizuje paní Kovářovou za špatné stavební projekty, které sice vypadají, že město zvelebují, ale ve skutečnosti svou nedomyšleností způsobují víc škody než užitku. Vykresluje ji jako osobu, které chybí elementární kompetence k jakémukoli stavebnímu uvažování.

Když se s někým neshodnete, že dešťovka [voda] teče dolů, tak už se s ním dál nemáte o čem bavit, tak už víte, že se s ním neshodnete (Rachotil 2014).

49.
Možná horší než nekompetence je pro pana Rachotila netransparentní technologie vlády, která vedení radnice umožňuje provádět rozmanité machinace bez jakékoli postižitelnosti.

Třeba mnohokrát opakovanej problém, kterej souvisí i s tímhle je, že Olga kolikrát tvrdí něco jinýho jeden den a za tejden něco jinýho, proto vona nedělá ani zápisy z veřejnejch jednání, ...já jsem jí několikrát úplně jasně řek, že lže, jo, ona řekne, že nelže, já jsem jí psal maily, ať z toho pořizuje zápisy, ona z toho pořídí zápis, kterej pak není pořízenej, co s tím naděláš, protože ona je strašně pohotová, ona si vymyslí úplně během vteřiny a odpoví něco, což se ukáže prostě za dva dny, že to je úplná blbost a ona to klidně za dva dny popře, řekne, že to neřekla, i když to řekla před třiceti lidma (Rachotil 2014).

50.
Vedle netransparentnosti pan Rachotil zdůrazňuje autoritativnost, postavenou na atmosféře strachu, kterou podle jeho narativu paní Kovářová buduje na městském úřadě a na které staví svou moc. Podle Rachotilova vyprávění z doby jejího starostování se zdá, že starostka Kovářová vládne nějakou iracionální mocí, všichni zaměstnanci úřadu jsou jako očarovaní, na úřadě se "šeptá". "Oni se úplně zbláznili, na tom úřadě je taková atmosféra, že prostě oni se kouknou, když tam přijdu já" (Rachotil 2014). A bojí se samostatně rozhodovat, zejména pokud by mohli být spatřeni, že hlasují ve starostkou silně kritizovaném referendu o Centru.

Úředníci z úřadu se báli jít, zaměstnanci z města nepřišli k referendu, aby vůbec se nepoznalo, jak volili, vůbec se nedostavili, což je divný jako v dnešní době, to bych čekal někde v 50. letech (Rachotil 2014).

Narativ pana Páva

51.
Pan Páv sdílí s panem Rachotilem starost o plýtvání veřejnými prostředky a zdůvodňuje ji problematickou podnikatelskou historií starostky.

Ta starostka, to je dlužnice, to je dvacetimilionovej dlužník, která si žije na vysoký noze a ona prostě, cokoli se tady staví, tady se prostě staví, u nás se opravuje ulice, měla se dělat dva měsíce, dělala se osm měsíců, měla stát čtyři miliony, stála šest, jo a prostě firma, že by zaplatila nějaký penále, nezaplatí, staví se v zimě prostě, milion lítá tam, milion sem, tady třeba se udělalo, jak se to říká, ten rozpočet na rok, město má končit mínus 17 a půl milionu, jo a ono je půl roku a oni mimo ten rozpočet už utratili pět milionů bokem, já tady mám papír, já vám to můžu ukázat… to prostě, podívejte se (Páv 2014).

52.
Pro pana Páva je nadto radnice místem tajných úradků, konspirací a dohod za zavřenými dveřmi, kdy rozhodnutí nejsou diskutovaná na zastupitelstvu, jsou vždy již pevně domluvená a pak pouze prohlasovaná díky mlčenlivé většině "koupených" zastupitelů.

Ona takhle mluví o všem, oni tady totiž nediskutujou s nikým, starostka s tím místostarostou se na něčem domluví a potom je zasedání rady, zasedání rady proběhne tak, že oni si vezmou vždycky s kým zrovna kámoší nejvíc v tý radě a řeknou, hele, tadyhle jsme se domluvili, to oni se domluvili ve třech, pak přijdou ti dva další a oni jim řeknou, hele teď jsme měli zasedání rady, tady to jsme si schválili a ten jeden říká, no, ale má nás bejt pět, stačí tři, takhle se to tam rozhodne, už jdou na zastupitelstvo a tam má ten místostarosta, kterej si tady kupoval hlasy za fůru dřeva a todle, to vám může Rachotil potvrdit, jak to tam fakčí, to jsou jenom zvedači rukou, a tam prostě akorát, kdo je proti, Rachotil, jinak nikdo tam (Páv 2014).

53.
Pan Páv sdílí také velmi kritický pohled na starostčiny stavební kompetence. Jakožto zedník se považuje za plně kompetentního hodnotit počiny radnice pod jejím vedením a všechny považuje za katastrofální. Ovšem v jeho podání nejde jen o nekompetenci, nýbrž vyloženě zlou vůli.

Ale ona vyloženě to dělá, aby opravdu, to je zlej člověk, aby škodila lidem, jsem jí už přečetl, ona to dělá prostě schválně, nám udělala schválně ty schody …, i ty křižovatky, ona to všechno ví, že to nebude fakčit, oni sami jsou na to nasraní, ale prostě když už to jednou udělali, tak prostě oni nepřiznaj chybu, nejhorší je to, že o tomhle svinstvu, co se tady děje, rozhodnou dva lidi, třetího pitomce si vezmou vždycky z tý rady a tam potom ti blbci v tom zastupitelstvu pro to pozvednou ruku a já říkám, já už tu Kovářovou s Fialou, já mám v prdeli, ale mně vadí ti hajzlové, co tam jsou, ti to umožnili (Páv 2014).

54.
Rachotil i Páv starostku vykreslují jako osobu, která je autoritativní, arogantní, hloupá, nekompetentní, manipulativní, pohotově připravená lhát, chamtivá a mocná díky politicko-příbuzenské klice, o kterou se opírá. Páv se domnívá, že je to tím, že se jí nikdo nikdy neodvážil odporovat a že je zvyklá jednat z pozice síly (zaměstnavatele, starostky).

Na její autoritativnost se váže údajné ignorování potřeb občanů a způsob, jakým jedná, "aniž by poslouchala lidi" (Páv 2014). Dělala se ulice, ona [starostka] jede k nám jakože si promluvit s těma nájemníkama, brácha tam byl u toho a lidi, co tam byli, mi říkali prostě… nemohli jí přijít na jméno, ona prostě řekla, máme prostě takovou vizi, takhle a takhle a lidi říkali, ne tohle nechceme, tohle nechceme a končilo to tak, že ona řekla, buď to bude takhle nebo tady nebudete mít nic, s tímhletím přišli všichni, s kým jsem mluvil, kdo tam byl. Ona pak přijde na zastupitelstvo a říká, jo u toho hřiště jsem mluvila s těma lidma, tam je to vyřízený, tam jsme si jako dobře jako tohle, popovídali, tohle ona jako vede jako dobře popovídali, jo, prostě, ona strašně lže (Páv 2014).

55.
Osobnostní charakteristiky se prolínají s charakterizací stylu vládnutí a komunikace s občany. Její styl pan Páv charakterizuje jako kličkování, tajnůstkaření, zkreslování nebo zadržování a moderování všech informací, které nějak souvisejí s radnicí.

Já jsem teďkom, bylo zasedání rady, já měl asi 20 otázek, byla diskuze a já jsem prostě se tam na něco začal ptát, ale ona mi začala odpovídat ta starostka, já jsem říkal, já nechci mluvit s váma, já chci mluvit s nima [s lidmi ze zastupitelstva], já sem chodím rok teďkom a nevím vůbec, jestli umí mluvit [zastupitelé], oni ještě neřekli slovo ani tohle, oni jsou jak ryby, jenom se vždycky podívaj na toho místostarostu, on je má všechny koupený, no a ona normálně kvůli tomu ukončila zasedání zastupitelstva, konec diskuze prostě, já jsem říkal, ale já mám tady ještě 20 otázek, ne, konec diskuze‘, ale ona říkala, jestli budete chtít, tak já vám s nima domluvím sezení, tak domluvili za 14 dní sezení, speciálně tady na Plechárně, tak já ty otázky připravený, tak z nich nepřišel nikdo, přišla zase akorát rada města, já říkám, ale já vás nepotřebuju, vy jste mi hovno platný tady (Páv 2014).

56.
Pro pana Páva je radnice nástrojem zlovolného plýtvání, ke kterému slouží neprůhledný systém vládnutí, podpořený bezmyšlenkovitými nebo zkorumpovanými zastupiteli. Nedělají se zápisy, lže se a nesdělují se dostatečné informace. Sice je dán k dispozici výsledek a schválení prodeje či stavby toho či onoho, ale vlastní listina, která byla projednávána, není přiložená. Výběrová řízení jsou na jednu stranu čitelná, ale jakmile jde o větší částky, dochází ke zmatku, k ztrácení informací (proč se zakázka změnila, proč začíná být předražená apod.)

Jo, tam hlasovali čtyři miliony čistička tady vedle ve vsi… kdo je pro, všichni prostě, no a teďkom tam byla nějaká holka z Ný a říkala, no já bych se chtěla zeptat, víte, jak tam vede ta trubka, ... mně to tam překáží u baráku a ta na ni koukala ta starostka a já jsem si říkal, jo aha, ona vůbec neví, kde ta čistička bude,… a tak jsem zvednul ruku a říkám, můžete mi říct, kdo z vás to viděl, kdo z vás tam byl, kdo z vás ví, že tam ta vesnice ještě vůbec stojí, …nikdo tam prostě nebyl, nikdo se nepodíval, jenom prostě zvedli ruku, čtyři miliony, hurá, …ale starostka s místostarostou řekli a proto jo, on zvedá ruku taky, takhle to tady funguje a takhle bylo i to Centrum (Páv 2014).

57.
Zejména pro Hnutí Patriotů a pro pana Páva se Centrum stalo vrcholem, vzorem a symbolem plýtvání. Výhrady se týkají všeho – od zvoleného místa, přes personální zajištění až po finanční udržitelnost projektu, kde pan Páv a další zdůrazňují náklady čtyř milionů korun ročně na provoz, které by se musely platit z rozpočtu města. Přitom v internetových diskuzích zdůrazňují, že integrační instituce nebude funkční, protože "nepřizpůsobiví" se především sami nechtějí přizpůsobit a integrovat, a budování takových Center je tedy jen plýtvání penězi, kterými se na "nepřizpůsobivé" plýtvá už dost i bez toho. Navíc v projektu Centra vidí starostčin skrytý záměr – zajištění "teplého místa" pro starostku a její suitu, ačkoliv se zdá tato konspirační teorie poněkud nadsazená: "Viděl jsem ty padesátitisícové platy" (Páv 2014).

Události a performance

58.
Věnujeme se zde především období před pádem vlády paní Kovářové a performance se tak vztahují hlavně k projektu Centra. Nejvýznamnější bylo nepochybně uspořádání referenda a s ním spojená kampaň, která probíhala v několika rovinách. Občané byli mobilizováni prostřednictvím šeptandy, skrze vytvoření facebookové stránky, která byla v daném období velmi aktivní a posíláním kritických a fantastických postů, anonymní články v místním zpravodaji a vyloženě teatrální akty jako přeznačení cedulí města hanlivými označeními ("Město Cikánů") a velmi vypjaté veřejné diskuse, uspořádané sice radnicí a Agenturou, ale úspěšně unesené Hnutím patriotů a jeho příznivci k dramatickému předvedení vlastní pozice a podrytí snah Agentury i starostky Kovářové.

Legitimizace

59.
Základním principem, který držel politický svět Rachotil-Páv pohromadě, byl odpor ke společnému nepříteli, kterým je plýtvání, personifikované dílem starostkou a dílem "nepřizpůsobivými". I zde je velmi pravděpodobné bohatství vnitřních motivů a zájmů, ale jak jsme zmínili výše, zajímá nás v tomto paragrafu legitimizace vlastního narativu, budování narativní nutnosti dovnitř i navenek. I zde najdeme postupy narativní sedukce i narativní banalizace. Narativní nutnost je zde vytvářena ve dvou plánech. Jeden je racionalistický a druhý paranoidně-emocionální.

60.
V racionalistickém plánu je sedukce budována jako určité expertství, které se týká stavebních plánů i ekonomických rozvah. Znalí, zkušení a poučení jasně vidí chyby v projektech, mají obavy o rozpočet, a to je spojuje a legitimizuje. Na znalosti staví racionální část své vnitřní i vnější politické rétoriky. Banalizace tu zase využívá různých stereotypů (MUŽI ROZUMÍ STAVĚNÍ LÉPE NEŽ ŽENY; NEZAMĚSTNANÍ NEPRACUJÍ, PROTOŽE JSOU LÍNÍ). V paranoidně-emocionálním plánu se z hlediska sedukce pracuje s řadou motivů, zejména se strachem z Romů, kteří se začali objevovat ve městě, a s tím související apokalyptickou představou proměny města na "Město Cikánů" (facebook 2013) a dále s podobně apokalyptickým strachem z podvodných a zkažených politiků. Před obojím je potřeba obec zachránit a k tomu účelu mobilizovat občany. Z hlediska banalizace se opět pracuje s určitými stereotypy (schéma CIKÁN jako sdílený kulturní model obsahující představy o kriminalitě, lenosti, temperamentu a charakteru, Bittnerová, Doubek & Levínská 2011, 2015; chudoba jako volba a důsledek lenosti; morální primát práce) nebo logicko-symbolickými zkratkami (základní heslo proti budování Centra bylo, že bude přitahovat do města Romy; co je jakkoli asociovatelné s romskou problematikou Romy magicky přitahuje, a to navzdory tomu, že Romové samotní žádnou aktivitu ohledně Centra neprojevili).

Delegitimizace protivníka

61.
Nacházíme zde rozsáhlý repertoár delegitimizačních narativů i dramatických performancí, viz výše. Sleduje se zde také racionálně-znalecká i paranoidně emocionální rovina. Racionálně-znalecká staví rovněž na ekonomických a stavebních argumentech delegitimizace (protivník je nekompetentní a plýtvá, hrozí, že obec zadluží, postaví nesmysly, je arogantní a záludný atd.). Emocionálně-paranoidní staví na panice z ohrožení, kterou rozdmýchává a inscenuje. Paní Kovářová se svými postupy dokázala plýtvání velmi barvitě ztělesnit, kdy nezamýšlené efekty její vlastní performance ve velkém stylu mohli snadno využít jako důkaz i inspiraci k rozvíjení tématu plýtvání. Hlavním hercem v jejich představení byla starostka sama a s ní i Agentura, opozici stačilo pouze komentovat, reagovat a vhodným nasvícením zvětšit nebo posunout kontury jejího vlastního představení.

62.
Soupeření mělo ovšem i reálnou institucionální podobu ve formě organizace protestního Hnutí patriotů, prosazování referenda a informování o něm. I zde starostka svými kroky spíš hrála do obrazu intrikánské arogantní osoby (ve chvíli, kdy se pokusila omezit účast náhlou změnou místa konání a formálními obstrukcemi).

63.
Delegitimizace ze strany vítězné koalice byla dovršena po volbách. Po nástupu do funkce místostarosty si pan Rachotil stěžuje na to, že bývalá starostka nezakládala řádně dokumentaci, neotvírala poštu a důležité úřední dokumenty, pročež městu vznikly údajně škody. Dokonce tvrdí, že její plat byl zatížen exekucí (Terénní deník 2015). Teorie plýtvání a nepořádku ohledně starostčina světa v jeho narativu znovu dokazovaná. Vedle toho se v narativech pana Rachotila objevuje tvrzení, že starostčin partner se údajně podílel na pádu bytového domu v Pí (významná vyloučená lokalita v blízkém okolí) a na přestěhování lidí z tohoto domu do ubytovny v centru města. Paní Kovářové se to přímo za vinu neklade, ale metonymicky jí to s podnikáním v ubytovnách spojuje a sugeruje to skryté zájmy. Lakoff (1990) zdůrazňuje specifickou úlohu, kterou v kulturních modelech hrají "typické nebo výjimečné příklady", které slouží jako prototypičtí představitelé určité kategorie a zastupují ji. V daném případě tak funguje epizoda kolem služebního vozu radnice. Pan Rachotil ji používá jako příklad, který v sobě koncentruje všechny negativní vlastnosti oponenta. Nemůžeme jej přímo citovat,[10] ale obsahem bylo to, že auto bylo novému vedení předáno ve velmi neuspokojivém stavu, byl v něm velký nepořádek, do sebe pomíchané úřední dokumenty, lodičky, části oděvu, zbytky svačin a obalů po jídle a stopy po sexuálních hrátkách (Terénní deník 2015).

64.
Z hlediska banalizačních stereotypů je starostka vykreslována jako jakási neskutečně nepořádná, nekontrolovaně náruživá, zadlužená, ulhaná a zlomyslná figura, v čemž bychom našli určité stopy atributů, které jsou připisovány schématu CIKÁN. Byť ji nikdo přímo takto neoznačuje, metonymické propojení přes ubytovací byznys jejího partnera a zmíněné významové pole ji do tohoto stigmatizujícího prostoru v narativu vítězů voleb posouvá a dále diskvalifikuje.

GLP

65.
Původně jsme nechtěli pojem generátoru logiky pomoci v této kapitole zavádět, protože žádný ze zúčastněných nebyl aktivní v poskytování pomoci, ale došlo nám, že je to krátkozraké, protože jakýsi model pomoci tu najdeme také. Je to jakýsi negativní model, který bychom nazvali POMOC JE PLÝTVÁNÍ. Odpověď na otázku "kdo ví, kdo identifikuje osobu v nouzi", zní MY VÍME, ŽE NEPŘIZPŮSOBIVÍ SE PŘIZPŮSOBIT NECHTĚJÍ A SAMI TO MOC DOBŘE VÍ. Odpověď na otázku, kolika osob se pomoc má týkat, zní JEN TĚCH, KTERÉ SE CHTĚJÍ PŘIZPŮSOBIT. POKUD NĚKDO NECHCE, JE ZBYTEČNÉ NA NĚJ PLÝTVAT ČASEM A PENĚZI. Pokus o pomoc lze považovat za úspěšný, KDYŽ SE LIDÉ PŘIZPŮSOBÍ, TO ZNAMENÁ, ŽE SI PŘEDEVŠÍM POMOHOU SAMI. Bída a problémy jsou v tomto modelu způsobené především vlastním přičiněním a jejich řešením je vlastní iniciativa. Nouze tu není sociální, ale psychologická kategorie a je vlastně důsledkem problematického charakteru, který se nejlépe manifestuje ne-pracovitostí. Domníváme se, že jde o velmi rozšířený lidový model, na kterém můžeme kritizovat zřejmé ideologické prvky (kde bída, která je značně způsobená sociálně strukturálními podmínkami, je připisována osobnostní charakteristice; kde se ignoruje prekarizace práce, pracující chudoba atd.). Neměli bychom ovšem zapomínat, že se ve schématu POMOC JE PLÝTVÁNÍ skrývají také principy svobody a samostatnosti, důležité pro to, jak je obecně chápána dospělost. Dospělý je ten, kdo se o sebe stará sám. Dospělý je ten, kdo se sám rozhoduje a má iniciativu. Tyto elementární principy pak činí lidový model POMOC JE PLÝTVÁNÍ tak přesvědčivým a rozšířeným.

Diskurzivní prvky

66.
Velmi intenzivně se v politickém světě Rachotil-Čáp pracuje s morálkou práce v rámci schématu DOBRÝ ČLOVĚK MAKÁ A KDO NEMAKÁ, NEMŮŽE BÝT DOBRÝ. Což je zajímavé a umožňuje to další spojnici pro nepravděpodobnou koalici místní pravice, krajní pravice a komunistů, kromě odporu vůči předešlé radnici. S rétorikou MAKÁNÍ jsme často konfrontováni, je v ní přítomná určitá samostatnost (makající dobývá vlastnoručně svět a své místo v něm) i element bezpodmínečného podřízení (všichni ví, že makat se musí, makání je určitá požadovaná kapitulace).[11] Kromě určité doktríny dospělosti, související s výše popsaným GLP POMOC = PLÝTVÁNÍ, se zde otevírá pole pro komunikaci mezi komunisty i libertariánskými antikomunisty, protože sentiment po starých časech komunismu je často doprovázen tvrzením, že za komunistů se muselo makat a pro venkovské libertariány je zase vlastní makání základním zdrojem všech ostatních hodnot. Morálka práce je tu i argument, který se používá, když jsou lidé z této skupiny dotázáni na rasové nebo etnické předsudky: "Proti těm Romům, kteří tu pracují, nic nemáme, vadí nám ti, co nemakají". V politickém světě Rachotil-Čáp se objevují další motivy, které jsou mnohdy paradoxní (patrně díky skladbě uvedeného politického světa), v nichž je diskurz primátu trhu nad státním zásahem kombinován s hlubokou podezřívavostí vůči aktivitám postaveným na zisku (podnikání, které korumpuje).

Politický svět pana Vladimíra

67.
Třetím politickým světem, který výrazně zasáhl do dění, je politicko-expertní svět Agentury, ztělesňovaný panem Vladimírem, lokálním konzultantem v době konfliktu. Rozhovor s panem Vladimírem jsme prováděli nejpozději, požádali jsme ho o zhodnocení, abychom měli událost zobrazenou ze všech tří perspektiv klíčových hybatelů – paní Kovářové, pánů Páva a Rachotila a lokálního konzultanta Agentury. Politický svět pana Vladimíra představíme v mírně odlišné struktuře, protože jeho úloha ve sporu je jiná. Namísto okruhu sdílení představíme nejprve kontext působení pana Vladimíra, pak představíme jeho narativ a reflexi konfliktu.

Kontext působení pana Vladimíra

68.
Agentura není lokálním politickým aktérem, je organizací, která je složená z expertů, manažerů, je nástrojem Vlády ČR (ASZ 2016b), její činnost je finančně podporována Evropskými finančními fondy a státním rozpočtem ČR (ASZ 2016b, 2016a, s. 8-9). Do jednotlivých lokalit, geografických i symbolických periferií, přichází Agentura z geografického a symbolického centra České republiky. Agentura míří na několik druhů publik, především však na odbornou veřejnost, státní a samosprávné orgány. Ve zvolených místech je Agentura odkázána na to pracovat s politiky, kteří jsou zrovna v dané lokalitě zvoleni. V našem příběhu pracovala se všemi zúčastněnými; nejprve s panem Rachotilem a posléze s paní Kovářovou. Prostředníkem Agentury pro kontakt mezi centrem a periferií byl pan Vladimír.

Cíle Agentury

69.
Agentura se prezentuje jako organizace s konkrétním cílem: chce dosáhnout plné integrace sociálně vyloučených obyvatel do společnosti (Viz webové stránky Agentury, oddíl vize a poslání). Nejde jí o zmocnění se politické moci ani jí nejde o poskytnutí moci někomu jinému, ale prostřednictvím spolupráce lokálních konzultantů s lokálními politiky má napomáhat realizovat sociální změnu[12]. Pro každou lokalitu je vytvořen konkrétní strategický plán, který je podepsanou smlouvou mezi lokálním politikem (starostou či starostkou) a Agenturou. Na jeho realizaci pracuje lokální konzultant s místním politikem. Agentura potřebuje prostředníky v osobách lokálních politiků pro své integrační cíle a současně je zdrojem finančních prostředků, které umožňují místním aktérům jednat, tím se Agentura či spíše lokální konzultant stává jakýmsi rukojmím místních her a zájmů.

Výchozí vztah Agentury k lokalitě

70.
Dle záznamů z Evaluační zprávy (DIC 2012) viděla Agentura bývalého starostu Rachotila i starostku Kovářovou jako potenciální nadšené partnery, a to proto, že byla Agentura nejprve aktivně oslovena starostou Rachotilem a starostka Kovářová chtěla po výměně na radnici ve spolupráci pokračovat.

Narativ pana Vladimíra: Počátek

71.
Pan Vladimír vzpomíná, že do lokality vstoupil v roce 2010, Agentura o rok dříve. Jeho původním úkolem nebylo vést ohromné investiční projekty, jako jsou výstavby Center za 25 miliónů Kč, ale cílené služby, měkké projekty. Vladimír si představoval, že bude přítomen nastartování změny v jednotlivých lokalitách a že služby budou poskytovány přímo v nich.

Když se dělal ten projekt, tak já jsem měl na starosti napsat ten měkký projekt na ty služby, aby byly cílené. Já jsem tam objížděl, to si pamatuji, měl jsem Peugeota 106 se strženou nápravou, objížděl jsem tam ty díry (Vladimír 2015).

72.
Na základě lokálního partnerství a externí situační analýzy měl být vytvořen Strategický plán.

Ten postup je poměrně jasný, ten lokální konzultant tam má přijít, zasíťovat se, to znamená vytvořit si odbornou síť lidí, kteří se jakýmkoli způsobem účastní těch procesů v tom sociálním vyloučení, to znamená v oblasti vzdělávání, zaměstnanosti, nebo v té škole, což někdy trvá v takovém území a je problém s přenesenou působností (Vladimír 2015).

73.
Začátek práce v lokalitě vypadal slibně, navzdory různým těžkostem, které se objevily a které ještě zmíníme níže. Mezi určité vnitřně rozporné elementy patřilo to, že Vladimírova představa se týkala více měkkých projektů (a podle vyprávění pana Rachotila i jemu představa měkkých projektů konvenuje), ale cílem celého angažmá bylo budování infrastruktury pro služby a ve hře byly poměrně velké prostředky. Do projektu vstupovaly dvě obce s odlišnou výchozí situací – v Betě působí úspěšná NNO Neziskovka (která však pracuje téměř úplně mimo obec), v Alfě podobná neexistuje, ale dojíždí sem několik různých organizací.

Mně se podařilo vytvořit to lokální partnerství a z těchto lidí založit čtyři pracovní skupiny, v té době tam byl pan starosta Rachotil, se kterým se výborně jedná, celkem byl přístupný, nepřišel mi, že by tlačil nějakou represi, spíš se přidal k té Betě. Motivace Bety spočívala v Neziskovce, my jsme měli indikativní [seznam] a k tomu všemu, co jsme přinášeli těm obcím, byly peníze. Byly to dvě výzvy, jedna byla na 25 miliónů investičních peněz, jedna byla na 25 miliónů neinvestičních peněz. Celé to bylo postavené na tom, že by se měla podpořit infrastruktura pro sociální služby, tak sociální služby samotné, čehož by využila Neziskovka, protože ty peníze byly pro obce, který byly na indikativním seznamu lokalit, které můžou čerpat…(Vladimír 2015).

Narativ pana Vladimíra: Situační analýza

74.
Významným výchozím problémem, který pan Vladimír vyzdvihuje (a také pan Rachotil), byla nepovedená tzv. Situační analýza.[13] V projektu se s ní počítalo, pro Agenturu ji zpracovala vysoutěžená společnost, té se ovšem studie nepovedla. Výsledky analýzy byly v Alfě na počátku projektu představeny vedení radnice a zastupitelstvu k jeho nezastřenému zklamání. Spíše než že by vzbudila dojem oprávněně investovaných prostředků a kompetence, zapůsobila opačně. Pan Vladimír se musel zorientovat sám a navíc musel bojovat s negativním dojmem, který situační zprávou manifestované "expertství" Agentury v obci vzbudilo.

Když si tam vytvářím tu síť, bych měl dostávat situační analýzu, která mi zhodnotí ve všech oblastech zaměstnanost, vzdělávání, bydlení, sociální služby, bezpečnost, jak to tam vypadá, a s tím, kdo jsou ty různé zájmové osoby a s tím bych měl pracovat… pochopit po dvou letech, kdo je pan Kláda, nebo kdo jsou "pionýři" a jaký vliv tam má hřiště a lidi kolem něj, to jsou naprosto cenné informace, které já kdybych měl v úvodu, tak to vypadá jinak. Tohle jsme podcenili, a já potom jako metodik jsem to do vnitřních postupů a procesů, materiálů jako zaváděl. Že v podstatě na těhle vesnických lokalitách si na toto musíme dávat "majzla" (Vladimír 2015).

75.
Nicméně soudě podle hodnocení ostatních zainteresovaných aktérů pan Vladimír působil velmi kompetentně a původní sporný dojem dokázal alespoň vzhledem ke své osobě zvrátit.

Narativ pana Vladimíra: Krize a peripetie

76.
Nicméně záhy se v příběhu objevuje první krize, kterou byly komunální volby, které znamenaly sesazení pana Rachotila jako starosty a nástup starostky Kovářové. Ta, jak již bylo mnohokrát řečeno, měla zájem v projektu s Agenturou pokračovat, ale měla o něm odlišnou představu. Podle pana Vladimíra ji také víc zajímal infrastrukturní a investiční aspekt.

Paní Kovářovou zajímaly prostředky, a to je špatná motivace, ale v tom prostředí Alfy jsem si vždycky myslel, že cokoliv se tam povede udělat, tak je to obrovský úspěch (Vladimír 2015).

77.
V zájmu zachování projektu byla původní smlouva, která byla uzavřena mezi Agenturou a starostou Rachotilem, zcela změněna a Vladimírovi nezbylo než vytvořit nový Strategický plán, který byl opět schválen Agenturou. V plánu došlo ke změnám, mezi kterými jako stěžejní pan Vladimír zmiňuje přesun plánovaného Centra z budovy praktické školy do budovy školních dílen. Tento přesun souvisel s institucionálními změnami – sloučením praktické a běžné školy, změnou osoby ředitelky a dalšími personální změnami a především pak privatizací budovy někdejší praktické školy.

Pak došlo ke sloučení těch škol, a to byl začátek problému, uvolnění té budovy po té praktické škole. S panem Rachotilem jsme vlastně se bavili od začátku, pokud se ta kapacita té školy uvolní, ...že možná tam by mohlo vzniknout nějaké to zázemí. Nebo jsme uvažovali o tom, že ty služby by beztak měly jít do těch míst, je tam 24 místních částí, z toho jsou čtyři opravdu průserové, tam možná stavět nějaké zázemí tam, vše bylo ve formě úvah, ...tam se sloučily ty dvě školy, což mi nepřišlo úplně šťastné… (Vladimír 2015).

78.
Jak již bylo řečeno, v budově bývalé praktické školy vznikla ubytovna a v té době také docházelo k nárůstu přistěhovávání se obyvatel vyloučených lokalit, rozesetých po okolí města, přímo do města a jeho centra. V nedalekém městě Beta, kde byl pan Vladimír také koordinátorem, proběhlo referendum, které odmítlo tamější Centrum. Pan Vladimír čelil několika kritickým tlakům: rodícímu se odporu proti Centru; manažerským tlakům - tlaku financovacího kalendáře, aby se "čerpalo", plánování a požadavkům Agentury a obavě z neúspěchu; úsilí starostky Kovářové, aby Centrum a jeho podoba odpovídaly jejím představám, to vše v situaci, ve které se musel sám zorientovávat vzhledem k chybějící Situační analýze. Nicméně i v Alfě nakonec krize odporu vůči projektu Agentury a starostky Kovářové propukla naplno.

Pak se strhla ta věc s tím referendem, to jsem zažil momenty, kdy člověk stojí v tom kulturáku, těch 500 lidí se vzteká…potom, když se využije ta paranoia těch lidí, že se lidi budou stěhovat za službami… (Vladimír 2015).

79.
Emocionálnímu odporu, který se Hnutí patriotů podařilo rozpoutat, se Vladimírovi ani dalším představitelům Agentury, kteří do města přijeli svou misi vysvětlovat, nepodařilo úspěšně čelit a projekt musel být zrušen. Paní Kovářová se pokoušela zrušení mocensky zabránit, jak jsme již ukazovali v jejím narativu, postoj pana Vladimíra však nebyl konfrontační. Událost, která se týká výstavby Centra, pro něj vystupuje zejména jako strast, kterou je nutné narativně překonat: "Mně to vyškolilo, bylo to rozhodně zklamání" (Vladimír 2015).

80.
Svůj příběh staví jako příběh poučení se a předávání zkušeností dál dalším lokálním konzultantům a Agentuře ve formě metodických pokynů i citovaného rozhovoru. Z Vladimírova vyprávění vyplývá, že cílem Agentury určitě nebylo vyprovokovat konflikt, naopak, byť jí jistě kampaň proti Centru nebyla milá a ve veřejných diskusích její zástupci vystupovali na straně starostky (protože ale šlo o obhájení Centra, nikoli starostčiny politické kariéry), tak mu vždy šlo o dosažení spolupráce.

Vladimírova reflexe

81.
Abychom dodrželi strukturu kapitol, měli bychom tuto kapitolu pojmenovat spíše legitimizace Vladimírova narativu, ale to by bylo příliš překrucující. Vladimír spíše racionalizoval a reflektoval. V rozhovoru se pan Vladimír z určitého časového odstupu pokoušel zformulovat okolnosti a příčiny neúspěchu Centra. Zmiňuje následující důvody: strukturálně ekonomické důvody a okolnosti; chyby v komunikaci a organizaci; chyby v motivaci; komunálně politické důvody a okolnosti.

82.
Strukturálně ekonomické důvody a okolnosti si uvědomil při působení v terénu, jak se v něm musel sám zorientovávat:

Zároveň celý ten Region je vnitřní periferie, absolutně poddimenzovaný region, úžasné zimy, zapadlé auto a takovéhle, je to vnitřní periférie, která má trojkové silnice, žádná vybavenost, žádný zaměstnavatel, v podstatě nic (Vladimír 2015),

83.
a uvědomuje si, že s uvedenou vyloučeností souvisí i kvalita vztahu k "extravyloučeným" a význam vnějších finančních prostředků:

Dokázal jsem to pochopit, že ty lidi to štve, říkám si, tady nic není pro ty lidi a my sem přineseme 50 milionovou investici, která má pomáhat těm extravyloučeným, kdežto tady by lidé potřebovali 50 mil. na cokoliv jiného, …jakmile se objeví 25 mil. investic, tak je jasné, že lidi jsou jako úplně diví (Vladimír 2015).

84.
Na jedné straně stojí Vladimírova nadšenecká představa, že cokoli se pro vyloučené udělá, je dobře, a na druhé je postupné uvědomování si určité neadekvátnosti základního epistémé celé situace, ve které na jedné straně stojí sociálně vyloučení (kteří potřebují pomoc, pro které existuje Agentura s akademickým poznávacím průmyslem a rozpočty) a na druhé sociálně začlenění ("majorita", na kterou se nikdo příliš nezaměřuje, protože se považuje za "začleněnou") a s tím související prekérnost přinášené investice, která vlastně vylučuje ty "nevyloučené".

85.
Chyby v komunikaci spatřuje nejen u bývalé starostky Kovářové, u které zmiňuje na jeho vkus poněkud autoritativní přístup:

Vladimír: Zajímavý byl přístup paní starostky Kovářové, která přijela před lokalitu, přijela pod tu lokalitu, třeba do Sigmy "pojďte ven", fakt nastoupili ty lidi. Výzkumník: A přišli. Vladimír: Přišli všichni, ona si s nimi promluvila v tom houfu, bylo to velmi autoritativní. Výzkumník: Jak jste se cítil vy? Vladimír: Já jsem tam tak stál a říkal jsem dobře, nebylo mi zrovna nejlíp (Vladimír 2015).

86.
Ale také u sebe:

Možná to jde i částečně i za náma (Agenturou), teď už si na to dáváme zase, jsem zapracoval do metodiky, je potřeba vydávat tiskové zprávy, dělat veřejná setkání, jenomže my uděláme veřejné setkání a přijdou čtyři lidi v tom lepším případě, musí být konflikt, jinak ty lidi nepřijdou (Vladimír 2015).

87.
Chyby v organizaci spatřuje hlavně v tom, že měl příliš mnoho věcí na zvládání a koordinaci, takže reálně stál před náročnými úkoly porozumět terénu, vytvořit si partnery a zorganizovat celou intervenci.

Nastoupil jsem v roce 2010, s tím, že budu dělat lokálního konzultanta pro lokality Alfa a Beta, bylo to zajímavé spojení, které nebylo moc šťastné…je to poměrně rozsáhlá oblast…každý lokální konzultant měl jakoby dvě města, každý měl na půl úvazek, pokud měl celý úvazek, já jsem měl Tau ve vedlejším kraji, na to cestování to nebylo úplně vhodné, než člověk pochopí rozsah toho problému v tom území, tak to může nějakou dobu trvat (Vladimír 2015).

88.
Chyby v motivaci vidí v přesunu akcentu od pomoci k investicím a i v proceduře "My jsme hledali objekt a podle toho jsme na něj roubovali služby," (Vladimír 2015).

89.
Komunálně politické důvody a okolnosti popisuje v jakýchsi dvou úrovních. První je zase procedurální a týká se načasování projektu vzhledem k volebnímu rytmu. Agentura sama na rizika volebního cyklu upozorňuje (ASZ 2016a). Komunální volby v Alfě, které sesadily bývalého starostu Rachotila, dle Vladimíra fatálně ovlivnily strategii sociálního začleňování:

Způsobily výraznou změnu na obou radnicích. Když tam má člověk být tři roky a udělat strategický plán, zrealizovat, zimplementovat, vyhodnotit, zrevidovat, vytvořit v rámci strategie zrevidovaný strategický plán a odejít a musí po něm něco zůstat, tak je to jako poměrně složité a ty komunální volby v tom hrají dost velkou roli (Vladimír 2015).

90.
V druhé rovině Vladimír odkazuje na hlubší mocenskou strukturu v obci, kterou označuje jako "staré pořádky":

Staré pořádky, tím bych vystihl tuhle Alfu, přijít tam bourat staré pořádky, kdy jsou lidi na něco zvyklí v tomhle prostředí, je to nejhorší, co tam člověk může udělat. Myslím si, že i s tím Centrem, s celou tou intervencí Agentury pro sociální začleňování nebylo nic jiného, než bourání starých pořádků. Ono je možná dobře, že ta Situační analýza nikdy nebyla, kdyby tam někdo externě zpracoval rozsáhlejší Situační analýzu, tak končíme mnohem dřív než s tím Centrem. Jo jako prostě předložit zastupitelům tu zprávu, to jsou X kontroverzních věcí na jedné stránce v podstatě, kdyby se tomu fakt někdo dobře pověnoval (Vladimír 2015).

91.
"Staré pořádky" představují určitou komplexní mocensko-sociální strukturu, která je naopak na volební cyklus mnohem méně citlivá a která hrála v daném případě patrně významnější úlohu, než aktuální moc na radnici. Co však "staré pořádky" přesně znamenají, Vladimír nerozebírá a domníváme se, že je to spíš metafora pro obecnou situaci v Alfě, než kód nějaké konkrétní mocenské struktury nebo paktu. Každopádně je to jedna ze záhad, které se nyní výzkumně věnujeme.

92.
Legitimita vlastního angažmá v rozhovoru vlastně nebyla tematizovaná, byla určitým východiskem, daným Vladimírovou profesionalitou. Legitimizace zde probíhá nikoli v narativní, ale spíše v diskurzivní rovině, které se věnujeme níže v kapitolách GLP u pana Vladimíra a Jazyk/diskurz Agentury.

Vztah ke starostce a jejímu politickému světu

93.
Vzhledem k tomu, že je pan Vladimír prostředníkem Agentury, je politicky neutrální, nejde mu o souboj, jako je tomu v případě pánů Rachotila-Páva a paní Kovářové. V následujících dvou podkapitolách budeme popisovat Vladimírův vztah k těmto dvěma světům. Vzhledem k charakteru tohoto vztahu nejde o delegitimizační úsilí, i když určité stopy distancování se zde najdeme, nepředstavují však hlavní linii ve vztahu ani k jednomu světu.

94.
Podle svého vyprávění měl pan Vladimír ke starostce Kovářové výhrady, ale současně jí důvěřoval, protože byla zkušená podnikatelka a byla ochotná se do projektu pustit a nakonec:

Docela [jsem jí] fandil, my jsme spolu trávili dost času, těma různými jednáními a ježděním do Prahy na konzultace k projektu, ta z toho měla stresové události, protože udělat investiční projekt není nic jednoduchého, ale prostě, ono jí spousta lidí vyčítalo autoritativní řízení, a to ona opravdu měla. V jednání s těmi lidmi mi přišlo, že trošku selhává, mohla by projevit trochu víc empatie a porozumění, když vedu debatu, vedu ji racionálně, argumenty apod., ona využívala té autority, že to bylo spíš autoritativní debata než nějaká racionální, kde se dojde k důvodům nebo i nějakým kompromisům (Vladimír 2015).

95.
Jeho podání starostky je smířlivější, i když poněkud ambivalentní, když popisuje její autoritativní chování a strohou komunikaci s lidmi. V jeho vyprávění je cítit potřeba nějak se obhájit a dát strasti racionální rámec a nalézt vysvětlení, nicméně se nepouští do jejího obviňování a hledá i své místo v celé události (doprovázení starostky, sledování jejích performancí).

V Alfě jsem neviděl nic jiného než bídu a do toho právě tu pozici autorit, které chtěj, aby se lidi snažili (Vladimír 2015).

Vztah k politickému světu Rachotil-Páv

96.
Vztah k tomuto politickému světu je také ambivalentní. Nepochybně se opoziční skupina zasadila o konec celého projektu, ale také ve spolupráci s panem Rachotilem celý projekt původně vznikl. Výhrady, které narativ politického světa Rachotil-Páv vůči projektu vyjadřoval, vnímá pan Vladimír jako účelové, vzhledem k jejich politickým cílům.

97.
Páv, Sdužení patriotů, různí občané i Rachotil se při mnoha příležitostech vyjadřovali ve smyslu, že neměli od starostky a rady města dost informací ohledně výstavby centra, Vladimír se však vůči těmto tvrzením ohrazuje, že členové zastupitelstva:

Schválili ten strategický plán, tam to bylo napsané všechno, ...když to schválím za opozičního zastupitele, tak mou rolí, nebo myslím si je, jestli to tak koalice opravdu dělá, nebo abych to použil proti nim, já jsem taky zvedl tu ruku, když se to schvalovalo a najednou všichni byli, že nic neví, a tak, tak tohle mi nepřišlo takový jako férový od nich (Vladimír 2015).

98.
Podle jeho pohledu informací bylo dost:

Vyšly k tomu nějaké zajímavé zprávy, to bylo asi všechno, buď to nečetli ti lidé, kteří si mysleli, že mají málo informací, zároveň si myslím, že rada města informována byla. (Vladimír 2015).

99.
Mezi jiné hořké paradoxy angažmá Agentury v Alfě i Betě patří příhoda nynějšího starosty, pana Nižinského. V městě Beta pomohl Vladimír v rámci prevence kriminality vytvořit pracovní místo pro pana Nižinského, který se ovšem poté,

velmi aktivně účastnil všech těch odporů proti tomu centru služeb sociální prevence v Alfě, vzniklo sdružení Patriotů, které se následně zúčastnilo komunálních voleb a on (teď) je starostou v Alfě, úplně, to je prostě... (Vladimír 2015).

100.
Kuriózní ovšem je, že v narativu pana Rachotila Nižninského iniciativa nevystupuje jako nevděk, nýbrž jako akt skutečné nezávislosti.

GLP u pana Vladimíra

101.
Oproti výše představeným GLP SYSTEMATIK a POMOC JE PLÝTVÁNÍ bychom základní model pana Vladimíra charakterizovali jako GLP LIBERÁL. Ten na otázku "kdo ví" odpovídá, že potřebu pomoci musí vyjádřit "klient", POTŘEBA ZMĚNY MUSÍ VYCHÁZET ZEVNITŘ. Na otázku kolika osob se má pomoc týkat říká: NEZÁLEŽÍ NA TOM, KOLIKA LIDÍ SE POMOC DOTKNE, PODSTATNÉ JE, ABY BYLA AUTENTICKÁ. Na otázku, kdy lze pokus o pomoc považovat za úspěch, zní TEHDY, KDY MEZI POMÁHAJÍCÍM A KLIENTEM VZNIKÁ POUTO DŮVĚRY. Tento model, který je určitým sdíleným předpokladem mezi mnoha aktéry z neziskového prostředí, pomáhá vysvětlovat některé Vladimírovy kroky a postoje, byť místní politici nejsou přímo klienty, nicméně je v určitém slova smyslu zastupují. Pan Vladimír (a Agentura) přímo mocensky nevnucuje desegregační program, místní radnice je partnerem, který by měl sám vědět a je třeba ho respektovat. Také modifikace programu je možná a žádoucí pokud umožní budovat vztah partnerství. V naší knize Pomoc a pořádek se zabýváme subtilní mocenskou strukturou, která se v GLP LIBERÁL skrývá, nejde tu totiž o to, že "potřebný" ví; on totiž spíše neví, že neví a pomáhající mu pomáhá nalézt tuto jeho potřebu a znalost prostřednictvím jazyka, kterým ho učí, maieutickým vedením (Doubek, Levínská, Bittnerová 2015).

Jazyk/ diskurz Agentury

102.
Na tomto místě bychom se chtěli na chvíli zdržet u specifického jazyka, kterým Agentura mluví a který také Vladimír používá, který se vyznačuje svými vlastními specifickými diskurzivními prvky. Ve svých materiálech i skrze své představitele mluví Agentura jazykem, ve kterém se snoubí expertní s manažerským žargonem. Využívá specifický slovník jako "metodika, implementace, indikativní seznam, evaluace, lokální partnerství, lokální konzultant, situační analýza, strategický plán, příklady z dobré praxe, atd." Tento jazyk není jen prostředkem označování, ale slouží jako propagační a sebepotvrzující diskurzivní nástroj, ve kterém se mísí metodický optimismus (METODY PŘINÁŠÍ VÝSLEDKY), manažersko-technokratické představy (PROBLÉMY SVĚTA SE ŘEŠÍ LEPŠÍM MANAGEMENTEM) a expertství (TERMINOLOGIE ZNAMENÁ PRONIKNUTÍ DO PROBLÉMU). Agentura se představuje jako úspěšná organizace, která disponuje účinnými metodami pro sociální začleňování. Uvedené úryvky jsou vybrány z výroční zprávy, v níž jsou zachyceny mimo jiné i zkušenosti z našeho příběhu.

Na vzorku osmnácti obcí, s nimiž Agentura spolupracovala v letech 2012-14, bylo možné zhodnotit účinnost a adekvátnost postupů Agentury jak směrem k cílové skupině, tak i v rámci struktury Agentury jako takové. Na základě podrobného zhodnocení stavu v jednotlivých lokalitách, kde Agentura působila, se ukázalo, že je velmi dobře odborně vybavena a má výborně zvládnuté procesní otázky intervence (ASZ 2016a, s. 8).

Zásadním obecným zjištěním evaluace byl fakt, že intervenční činnost Agentury je úspěšná tam, kde si dokáže získat podporu politického vedení a místní samosprávy, její činnost je tedy citlivá na volební cyklus a s ním související politické strategie obcí. Důležitá je rovněž prvotní motivace obce pro navázání spolupráce s Agenturou: pokud je jí pouze vidina dotací z evropských strukturálních fondů a nikoliv skutečná vůle po začlenění sociálně vyloučených osob, nelze očekávat výrazný efekt. Úspěšně se integrační procesy prosazují také tehdy, pokud na nich aktivně participují místní aktéři včetně obyvatel sociálně vyloučené lokality a veřejnosti (ASZ 2016a, s. 9).

103.
Jazyk/ diskurz tu není určen pouze k označování nebo vymezování určité expertní komunity, ale zdá se, jako by byl sám o sobě řešením, magickým vynálezem, který sám odstraňuje sociální vyloučení ve chvíli, kdy si ho aktéři osvojí nebo se jím začne v daném kontextu mluvit. Avšak ne každý se nechá přesvědčit. A pro ty, kdo stojí vně, pak tento nástroj působí nesrozumitelně nebo nabere docela jiný význam a funkci. Jakožto svého druhu tajný kód vzbuzuje určité podezření, vyvolává dojem expertní povýšenosti a vzbuzuje pochybnosti z čistě pragmatického hlediska – zdali je skutečně tak funkčním nástrojem, jak se snaží sugerovat a zdali je problém odstraněn tím, že se přejmenuje nebo se o něm jinak mluví.

Závěr

104.
Pokusili jsme se představit konflikt v obci Alfa ze tří různých pohledů, které v některých ohledech představují soupeřící narativy a v jiných se doplňují. Zároveň tato struktura přináší určitou roztříštěnost, která se snaží maximálně a pravdivě zachytit skutečnost, nicméně je současně frustrující, vzhledem k možnosti jednoznačných odpovědí na otázky: Kde je pravda? Co se vlastně stalo? Co bylo příčinou? Jak jsme zmiňovali v úvodu, k etnografii nás vedou důvody specificky teoretické – zkoumání schémat a kulturních modelů, tak určitý pragmatický zájem. O shrnutí se tedy pokusíme na této škále, od pokusu o pragmatické shrnutí k obecnějším a teoretičtějším interpretacím, zejména v kontextu teorie schémat.

Pragmatické shrnutí – čím bychom pana Vladimíra doplnili

105.
Pragmatické hledisko je zrádné, protože sugeruje určitý common sense, ze kterého jsou určité věci, cíle, motivace prostě obecně praktické a tím jaksi přirozené, ale popisovaní aktéři by se ve skutečnosti na obsahu pragmatičnosti úplně neshodli. Nicméně všichni zmínění aktéři se shodnou na tom, že v obci je nějaký sociální problém, který je potřeba řešit a za určitých okolností by angažmá Agentury minimálně tolerovali a akceptovali jako pokus o toto řešení. Z tohoto důvodu považujeme za užitečné východisko pro pragmatické shrnutí pohled pana Vladimíra, který nám představuje události jako problém nezdařeného úsilí o zlepšení situace v obci Alfa prostřednictvím určitého projektu Agentury a obce a hledá "kde se stala chyba a co udělat lépe", ovšem které by bylo možné ovšem ještě rozvést a doplnit.

106.
Nechceme zde opakovat, co již bylo napsáno, jen shrneme: pan Vladimír uvádí čtyři množiny problémů – strukturální, procedurální, motivační a politicko-mocenské. Ze strukturálního hlediska je zřejmé, že přinášené investice byly neproporční nebo spíše necitlivé z hlediska kontextu, ve kterém má sociální začleňování probíhat (celková situace v Alfě a okolí). Vzhledem k široké rozšířenosti mýtů o tom, jak jsou Romové ve společnosti hýčkáni, jak se jim nadržuje, je taková investice předem velmi významově zatížená. Podstatně úspěšnější by byl pravděpodobně "měkký" program, který by si jako hlavní prioritu položil vtažení již aktivních místních osob prostřednictvím formy zaměstnání nebo podpory již existujících aktivit.

107.
Z hlediska procedur a postupů je zřejmé, že k určitým chybám došlo buď v dobré víře (tolerance změn v projektu, akceptování direktivního přístupu tam, kde měl být partnerský) nebo z hlediska vnějších finančních nebo formálních tlaků (příliš rozsáhlý úkol, levně provedená situační analýza), podstatné je, jak jsou uvedené chyby čteny a vnímány v obci. Zejména tam, kde se objevuje nekonzistentnost mezi deklarovaným a pozorovaným, vzniká prostor pro růst nedůvěry.

108.
Nesmírně důležité je hledisko komunikační, nejde pouze o propagační materiály nebo setkávání, ale je třeba myslet na to a pracovat s tím, že celý projekt od svého počátku stále komunikuje. V představeném příběhu sehrálo nešťastnou úlohu spoléhání[14] na jediného hráče – radnici, která měla v obci z hlediska transparentnosti a komunikace špatnou pověst.

109.
Vladimír (a prostřednictvím jeho zkušeností i Agentura) nyní zdůrazňuje, že integrační projekty nejde postavit jen na finančních pobídkách, že pouze finanční motivace je špatná. Otázka je ovšem proč? Nabízelo by se vysvětlení, že se ztrácí autentický záměr a radnice prostředky na integraci využije pouze administrativně, nebude v úsilí pokračovat. Další odpovědí je, že v obci finančně motivované úsilí není vnímáno jako důvěryhodné. Paradoxní bylo, že paní Kovářová zdůrazňovala, že cílem investice je vylepšit infrastrukturu pro všechny, nejen pro sociálně vyloučené, měly se revitalizovat dílny, vybudovat hřiště, ale v kontextu privatizace budovy bývalé praktické školy jí to oponenti nevěřili, jako jí nevěřili ani to, že jde skutečně o integrační nebo sociálně zaměřený podnik, všichni jí podezřívali, že má v projektu své skryté zájmy. Ve chvíli, kdy by bylo zřejmé, že program skutečně pomáhá rozmanitějším aktérům a aktivitám, byla by jeho pozice mnohem silnější.

110.
Pokud jde o politické okolnosti, zde bychom vyzdvihli zejména Vladimírův pojem "staré pořádky". To je faktor nesmírné důležitosti. I kdyby projekt měl všechny předešlé problémy vyřešené, stejně by byl vždy konfrontován se starými pořádky, čímž rozumíme určitý zavedený komplex mocenských a obchodních vztahů, interpersonálních historií, sporů a aliancí, hierarchií a významů. Každopádně je zřejmé, že vzhledem ke konfrontačnímu stylu vlády paní Kovářové byli někteří významní místní aktéři vynecháni a možná, že by nedošlo ke konfliktu, pokud by byli do procesu vtaženi. Otázka je, zdali by některé aspekty takto taktického vtahování byly pro Agenturu akceptovatelné nebo přežitelné.

111.
Co bychom v pragmatické rovině ještě dodali, je symbolický rozměr intervence Agentury, který Vladimír nezmiňuje, ale na který důrazně upozorňují opoziční aktéři. A sice jde o pojem "sociálně vyloučená lokalita". Pro Agenturu a stát jde o deskriptivní pojem a východisko, na jehož základě může teprve nějaká intervence začít. Pro občany Alfy se ale jednalo o stigmatizující značku, která dělá obci špatnou pověst, která se dál promítá do obrazu obce a její atraktivnosti pro obyvatele, mladé, do ceny nemovitostí, turistického zájmu a podobně. Terminologie sociálního vyloučení je deskriptivní pouze pro vnější nezaujaté aktéry; pro obyvatele Alfy jde o normativní a emocemi nabitý pojem. Domníváme se, že odmítnutí centra bylo mimo jiné odmítnutím terminologie exkluze, kterou místní aktéři vnímají jako nespravedlivou, zvnějšku vnucenou věc, kterou si nepřáli a která jim nijak nepomáhá.

Staré pořádky nebo boj o pořádek

112.
Pragmatické shrnutí výše formuluje celý problém z perspektivy Agentury, kde hlavní pointou je projekt a jeho úspěch. Je ovšem otázka, zda projekt Centra byl skutečně centrem celého příběhu, nebo jestli byl prostě využit jako nástroj řešení místních sporů. Taková interpretace je určitě možná a oprávněná. Z narativů politického světa Rachotil-Páv je zřejmé, že šlo o jednu z řady sporných věcí, jakousi pomyslnou poslední kapku. Situace v Alfě se pro řadu místních významných postav stala příliš "neuspokojivou". V našem příběhu z velké části nešlo o Romy a problémy sociálně vyloučených, ani o Centrum a ani, jak se domnívá Vladimír (2015), o "bourání starých pořádků". Jednalo se o boj o pořádek. Agentura přinesla do lokality finance, které neúnosně vychýlily pomyslnou rovnováhu mezi starostou/starostkou a významnými místními hráči v okamžiku, kdy celková situace pro ně byla již velmi napjatá. O co všechno tehdy šlo, je těžké přímo zjistit, každopádně se zdá poměrně přesným odhad paní Kovářové, že jiskrou, která zažehla konflikt, byl kompletní a bezodkladný zákaz hracích automatů, který prosadila a který poškodil podnikání některých subjektů v obci a postižení lidé se pustili do odporu k Centru. Uvedenou skutečnost potvrzují i členové skupiny podnikatelů. Bylo by ale asi chybou se spokojit pouze s jedním vysvětlením, protože potenciálně mocensky výbušných témat je v Alfě větší množství.[15] Nehledě na to, že skupina spojená s automaty není homogenní, existují zde komplexnější vztahy. A zdaleka ne všechna opozice vůči vládě paní Kovářové měla zájmy spojené s automaty. Redukce na jednu příčinu by zastřela, že staré pořádky, které Vladimíra a Agenturu překvapily v Alfě, jsou jen vrcholek ledovce v kontextu společenského fenoménu sociálního vyloučení, který obvykle nevidíme a nevnímáme. V kontextu exkluze se objevuje mnohem více příčin než jedna. Jestliže o něčem panoval v Alfě konsenzus, pak to bylo přesvědčení, že hrací automaty jsou jednoznačně neblahá záležitost. A jak si tedy vysvětlit ohromný společenský úspěch hnutí, za nímž stáli někteří z provozovatelů herních automatů v kampani? Muselo zde jít o víc a spor musel mít ještě další roviny a významy.

Vztahy mezi GLP a diskurzy

113.
Výše zmíněný pragmatický komentář redukuje celý konflikt jen na perspektivu Agentury a realizace projektu. Zároveň předpokládá určitý konsenzus sdíleného vědění o pomoci, který ale podle všeho neexistuje, což je možné ilustrovat na nekompatibilitách mezi GLP, tak, jak byly v textu představené a diskontinuitách v diskurzu. Prvním rozporem byla nekompatibilita mezi GLP SYSTEMATIK paní Kovářové (a jejího širšího okruhu, dokonce i pan Rachotil se s tímto modelem ztotožňuje) a GLP LIBERÁL Vladimíra a Agentury. Nekompatibilita se projevila na mnoha místech. Vzhledem k rozdílným kulturním modelům je možné tvrdit, že lokální politici předjímali, že Agentura je SYSTÉMOVÝ nástroj, který působí plošně. LIBERÁLNÍ postoj, který místo na REPRESI a KONTROLE staví na DŮVĚŘE, poškodil Agenturu ve smyslu, že její performance nebyla považována za profesionální, (např. místo toho, aby věděla, co má dělat, tak se ptá místních, obec neplatila penále za odstoupení od projektu), pan Rachotil ji považoval za větší neziskovou organizaci s "kindermanagementem" (jeho vlastní výraz[16]), protože nebyla schopna poskytnout systematickou podporu, s vnitřním jasným řádem a pravidly (Rachotil 2014). Paní Kovářová se zase pokoušela různými cestami obejít požadavky Agentury a vybudovat svůj vlastní aparát pomoci – kontroly, které by více naplňovaly její model pomoci. V rovině GLP mezi panem Rachotilem a paní Kovářovou nejde o konflikt fundamentálních koncepcí. Pan Rachotil jí především vyčítá, že sama nedodržovala, co říká. Ovšem GLP POMOC JE PLÝTVÁNÍ je s oběma modely nekompatibilní, byť obsahuje určité společné prvky (s LIBERÁLEM je to deklarované vlastnictví znalosti na straně potřebného, se SYSTEMATIKEM je to razantně autoritativní postoj a požadavek PŘIZPŮSOBENÍ SE. Model POMOC JE PLÝTVÁNÍ je nekompatibilní s představou institucionalizované pomoci a diskuzi o pomoci téměř vylučuje.

114.
V rovině diskurzivních prvků najdeme zajímavé diskontinuity. Z hlediska manifestovaných politických ideologických přesvědčení jsou všichni zde zmínění zastánci volného trhu. Ale například mezi diskurzem BYZNYS JE NAD STÁT paní Kovářové a diskurzem MAKÁNÍ pana Rachotila i Páva je zřetelné napětí. Byznysmen využívá všech možností k dosažení svého cíle, kterým je zisk a je mu vlastní určitá flexibilita v kontrastu s rigidním státem. MAKÁNÍ má těžiště jinde, MAKAJÍCÍ MAKÁ, aby zajistil sebe sama a neobtěžoval druhé, zejména je neokrádal. A zisk je v jeho kontextu podezřelý, zejména pokud jde na úkor druhého. Schéma MAKÁNÍ a jeho ideologické konsekvence by si žádalo zvláštní pojednání.

115.
Jinou diskontinuitou, kterou by bylo možné snadno přehlédnout, která ale hrála velkou roli vzhledem k odlišnému utváření pojmu veřejných prostředků, je diskontinuita mezi diskurzem čerpání Agentury a diskurzem šetření politického světa Rachotil-Páv. Pan Rachotil vyjadřuje distanci od politiky plýtvání paní Kovářové (které se potvrdilo při přebírání úřadu). Stejně vnímá i postoj Agentury, která ani nebyla schopná po městu chtít pokutu za odstoupení od strategického plánu a zahájení utrácení finančních prostředků. Pro něj se veřejné prostředky především šetří. Vladimírův diskurz se opírá o technokratický diskurz metodického plánování Agentury a byrokratický diskurz plánů financovaných z ESF fondů. Finanční prostředky jsou v tomto diskurzu čerpány, nejsou šetřeny. Prostředky je nutné především vyčerpat, protože jejich hodnota se neodvíjí od ušetřeného objemu, ale od kalendáře a plánu čerpání, což je koncept, který je pro pana Rachotila někde v prostoru mezi nesrozumitelným a zvrhlým.

116.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stranou různých mocenských a ekonomických zájmů je zde řada rovin nedorozumění a diskontinuit nebo ideologických rozporů, které činí i racionální diskuzi dosti komplikovanou.

Emocionální symbolika

117.
Proti projektu Centra byly vznášeny racionální argumenty (špatný projekt, finanční neudržitelnost a náročnost pro obec), které by byla chyba nebrat vážně. Zároveň je ale zřejmé, že v kampani proti Centru byla nejefektivněji využita emocionální energie strachu z Romů (Cikánů). Otázka je, jak energii strachu rozumět. V počátku, když jsme se o referendu a s ním spojené kampani dozvěděli, jsme se domnívali, že je to především projev anticigánského rasismu, který chápeme jako ideologicky konstruované posuzování charakteru osoby na základě barvy pleti a s ní spojeného schématu CIKÁN (Bittnerová, Doubek & Levínská 2011, Doubek & Levínská 2015). Chápali jsme to tak, že Romové slouží jako projektivní protipól, který umožňuje těm, kdo jsou na tom ekonomicky jen o trochu lépe, se distancovat a budovat svou subjektivně morálně nadřazenou identitu; že byli využiti (jinak; v očích veřejnosti morálně problematickými provozovateli hazardu), jako náhradní cíl k mobilizaci "spořádaných občanů", aby byly vyrovnány účty s politickými protivníky; a že rozehrávání romského problému úspěšně zakrývá sociální konflikty uvnitř tzv. majority.

118.
Postupně jsme se však zamýšleli nad tím, jaké role vlastně lokální rasismus hrál. Docela určitě mezi obyvateli Alfy najdeme lidi, kteří vnímají Romy velmi negativně, odsuzují je na základě stereotypů ve schématu CIKÁN a vadí jim, že se Romové ve městě chovají poněkud hlučněji, sedí na veřejných místech, která jsou považována za nedotknutelná (lavičky, trávníky ap). Rasismus měl nepochybně svou úlohu v mobilizaci části hlasujících v referendu. Nechceme tím nijak rasistické výlevy omlouvat, ale myslíme si, že mají ještě přenesený metonymický význam či rozměr. V Alfě dochází k určité proměně, která je vnímána jako pozvolný úpadek společenského života, která souvisí s odstěhováváním mladých lidí, se stárnutím populace, s dojížděním za prací mimo obec a podobně. Proces emigrace koinciduje s imigrací obyvatel někdejších vyloučených lokalit z okolí do města. Místní proces emigrace a imigrace vnímají jako symbol úpadku stejně jako vnímají nálepku vyloučená lokalita. Nemohou-li proti sestěhovávání nic dělat, protože probíhá jako podnikatelská tržní aktivita a proti expertnímu posuzování také ne, protože je realizováno zvnějšku na základě expertních kritérií v procesu, do kterého nevidí a nemají přístup, mohou alespoň prostřednictvím referenda dát najevo, že se jim to nelíbí, přestože je to v podstatě iracionální gesto motivované existenciální nejistotou.

Poznámky

[1] Projekty: „Rozhodovací procesy pomáhajících profesí v oblasti interkulturních vztahů“, P407/12/0547; 2008-2010; „Funkce kulturních modelů ve vzdělávání“, 406/08/0805.

[2] Pojem navazuje na Kantovu (2001) myšlenku apriorních forem jako zprostředkujících struktur mezi receptivitou mysli (smyslovostí) a rozvažování (schopností myslet).

[3] Narativy jsou nadřazená schémata, která uspořádávají a dávají do vztahů dílčí schémata. Jsou komplexními dynamickými modely, které obsahují složité sítě dalších modelů. A samy se stávají schématy díky své strukturující a zjednodušující tendenci (Shore 1996). Podle Brunera (1991) představují narativy primární pole sociální kognice a vyznačují se důležitými parametry, které můžeme rozčlenit na formální a relační. Formální parametry narativu ho charakterizují jako útvar. Relační ovšem poukazují na jeho vztahovou a performativní stránku a ukazují, že narativ není jen sémantický útvar, ale především vyprávění někoho někomu, určitý obřad, interakce a hermeneutické úsilí.

[4] Pražská skupina školní etnografie, založená 1991, jako jeden z prvních etnograficky orientovaných výzkumných kolektivů v ČR mimo kontext etnologie.

[5] Jeden z recenzentů původního textu navrhoval, abychom konzultovali obsah našeho textu s etickou komisí naší fakulty, což považujeme za lunatický nápad, za kterým se skrývá pouze představa, že je možné se zbavit oné základní osobní zodpovědnosti, která činí etnografii vůbec možnou.

[6] Výraz „fígl“ je možná problematický, protože sugeruje nějaký nestandardní postup, ale dotace nebo příspěvky na bydlení představují perfektně legální zdroj příjmů. Ovšem aktéři, se kterými jsme hovořili – příjemci dotací nebo podnikatelé v bydlení – považovali sami tento zdroj za problematický, za cosi, co by „správně“ nemělo být. A pokud si někdo postaví podnikání pouze na těchto zdrojích, bývá předmětem určitého odsudku.

[7] Zdrojů je patrně více a některé nejsou snadno zjistitelné (prodej nekolkovaného alkoholu, hazard, výroba pervitinu); vedle toho v obci najdeme i řadu běžných živnostníků, podnikání v obci a okolí však není snadné.

[8] Zařazení je podmínkou pro čerpání finančních prostředků z programu IOP (investice do infrastruktury sociálních služeb - ASZ 2011). Agentura prostřednictvím lokálního konzultanta začala působit v Alfě v roce 2010. Na jaře v roce 2011 zastupitelstvo města schválilo Strategický plán 2011-2013 (ASZ 2011), který byl vypracován na základě podnětů členů Lokálního partnerství a dalších partnerů, kteří chtěli spolupracovat s Agenturou (ASZ 2011).

[9] Taková formulace je dosti banální, nicméně mezi tím, co o sobě lidé říkají, co si o sobě myslí a jak jednají, je složitý vztah. V antropologii je tento vztah občas přehlížen, ale zejména v kontextu našeho příběhu je důležité tento vztah tematizovat, protože z aktérského hlediska jde o lidově psychologické měřítko charakteru, které aktéři používají k hodnocení sebe i druhých.

[10] Tato pasáž textu i našeho příspěvku vzbuzovala největší emoce a v zájmu dosažení nějakého kompromisu se ji snažíme co nejvíce cenzurovat a uhladit. Ztrácí se tím ovšem emocionální intenzita a černý humor, se kterým byla tato epizoda vyprávěná, a i zřejmá provázanost se schématem CIKÁN/KY.

[11] Nemůžeme se zbavit dojmu, že je za ní nějaký masochistický komplex.

[12] Trošku se nabízí myšlenka, že je to jakási sociálně investiční instituce vlády, kvazibankovní instituce.

[13] V té době jsme již třetím rokem v obci prováděli výzkum, do soutěže o analýzu jsme se také přihlásili, protože jsme v té době neměli grant, nicméně jsme nezvítězili. Důvody spočívaly pravděpodobně v tom, že jsme nenabídli nejnižší nabídku. Nicméně se domníváme, že proniknout k informacím, jichž by bylo bývalo potřeba, by si vyžádalo čas a nemalé úsilí.

[14] Paní Kovářová ovšem velmi důsledně pracovala na tom, aby všichni, nejen Agentura, pracovali podle jejích představ.

[15] Mohou to být různé restituční nároky a historie, komplexní vnitro-rodinné vztahy, myslivectví a lesy, podnikatelské historie a vztahy a další.

[16] „Kindermanagementem“ rozumí situaci, kdy je určitá organizace řízená mladými lidmi po vysoké škole, kteří neznají život jaksi „odspodu“, rovnou nastupují jako experti k řízení a nemají smysl pro realitu, jaký člověk získá teprve zkušeností. Pojem kindermanagementu patří k Rachotilově diskurzivnímu aparátu, který je zvláštní směsicí libertariánství (primát trhu), výše popsaného GLP systematik a „shopfloor culture“, jak jí popisuje Willis (1997), charakteristické důrazem na manuální dřinu, primát praxe, pomýlenost teorie.

Literatura

BITTNEROVÁ, D. / DOUBEK, D. / LEVÍNSKÁ, M. (2015): Roma as the others in Czech Republic. Intercultural Education, 26 (2): 131-152

BRUNER, J. (1991): Narrative construction of reality. Critical Inquiry, 18 (1): 1-21

DIC (2012): Evaluační zpráva lokality Alfa. Dostupné na adrese http://www.socialni-zaclenovani.cz/dokumenty/ [naposledy navštíveno 23. 9. 2015]

DOUBEK, D / LEVÍNSKÁ, M. / BITTNEROVÁ, D. (2015): Pomoc a pořádek: Kulturní modely v pomáhajících profesích. Praha: FHS

DOUBEK, D. / LEVÍNSKÁ, M. (2015): Us and them – what categories reveal about Roma and non-Roma in the Czech Republic. In: P. Smeyers, D. Bridges, N. C. Burbules & M. Griffiths, eds.: Intercultural handbook of interpretation in educational research. Dordrecht, Heildelberch, New York, London: Springer. Str. 599-623

GAC, s.r.o. (2006): Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: MPSV. Dostupné na adrese http://www.mpsv.cz/files/clanky/3043/Analyza_romskych_lokalit.pdf [naposledy navštíveno 23. 9. 2015]

GAC, s.r.o. (2015): Analýza sociálně vyloučených lokalit v ČR. Dostupné na adrese http://www.gac.cz/userfiles/File/nase_prace_vystupy/Analyza_socialne_vyloucenych_lokalit_GAC.pdf [naposledy navštíveno 23. 9. 2015]

GEERTZ, C. (1988): Works and lives: The anthropologist as author. Stanford: Stanford University Press

HAMMERSLEY, M. / ATKINSON, P. (1983): Ethnography: Principles in practice. London, New York: Tavistock Publication

KANT, I. (2001): Kritika čistého rozumu. Praha: Oikoymenh

KOUTSKÝ, J. (2011): Staré průmyslové regiony – vývojové tendence, možnosti rozvoje. Ústí nad Labem: ÚJEP

KUČERA, M. (2010): Kvalitativní výzkum: Inspirace psychoanalýzou. In: K. Zábrodská & M. Čermák, eds.: Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku IX: Individualita a jedinečnost v kvalitativním výzkumu. Sborník vybraných příspěvků z IX. česko-slovenské konference: 20. - 21. ledna 2010 v Brně. Brno: Psychologický ústav AV ČR. Str. 47-54

LAKOFF, G. (1990): Women, fire, and dangerous things: What categories reveal about the mind. Chicago: University of Chicago Press

LEVÍNSKÁ, M. (2011): Funkce kulturních modelů ve vzdělávání. Praha: FHS

MURRAY, K. D. (1989): The construction of identity in naratives of romance and comedy. In: J. Shoter & K. Gergen, eds.: Texts of identity. London: Sage. Str. 176-205

SHORE, B. (1996): Culture in mind, cognition, culture, and the problem of meaning. New York: Oxford University Press

SCHEPER-HUGHES, N.: Ire in Ireland. Ethnography, 1(1): 117-140

STRAUSS, C. / QUINN, N. (2001): A cognitive theory of cultural meaning (3rd). New York: Cambridge University Press

UHEREK, Z. (2007): Romské migrace ze Slovenska v kontextu evropských migračních trendů. Sociologický časopis, 43 (4): 747-774

WILLIS, P. (1997): Learning to labour: How working class kids get working class jobs. Aidershot, Hampshire: Ashgate

David Doubek

Působiště: Katedra psychologie Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha

E-mail: doubekd@volny.cz

David Doubek, PhD působí od roku 2003 na katedře psychologie PedfUK v Praze. Od roku 1994 je členem Pražské skupiny školní etnografie, v longitudinálním výzkumu, který skupina prováděla na ZŠ, byla jeho tématem struktura vrstevnických vztahů ve třídě. Od roku 2008 pracuje ve výzumném týmu Bittnerová & Doubek & Levínská, který se soustředí na vztah majority a minority, která je představována zejména Romy.
[Aktualizováno: 6. 12. 2016]

,

Markéta Levínská

Působiště: Katedra pedagogiky a psychologie Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové

E-mail: marketa.lev@gmail.com

Markéta Levínská, Ph.D. působí od roku 2008 na katedře pedagogiky a psychologie PedF Univerzity Hradec Králové. Od roku 1994 je členkou Pražské skupiny školní etnografie, v longitudinálním výzkumu, který skupina prováděla na ZŠ, byly jejími tématy dynamika vztahů ve školní třídě a péče o zevnějšek z vývojového hlediska. Od roku 2008 pracuje ve výzumném týmu Bittnerová & Doubek & Levínská, který se soustředí na vztah majority a minority, která je představována zejména Romy.
[Aktualizováno: 26. 9. 2015]

Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora Biografu.

The story of one unrealized project: An attempted multivoice narative reconstruction of a political conflict

Diskuze

Chcete-li k textu diskutovat, musíte se napřed přihlásit


Vložit příspěvek: