Kontakt

Poštovní adresa:
Biograf
Krompach 26, 47157

E-maily:
redakce@biograf.org (redakce)
objednavky@biograf.org (objednávky, předplatné a osobní účty)

Pro běžný kontakt používejte, prosím, tuto adresu, a nikoli adresu vydavatele (viz níže).

Bankovní spojení:
číslo účtu: 0222027399/0800
banka & adresa: Česká spořitelna (Strossmayerovo nám. 1, 170 21  Praha 7)
IBAN: CZ65 0800 0000 0002 2202 7399
SWIFT code/BIC: GIBACZPX

Oznámení redakce

Změna adresy
Vydavatel časopisu Biograf, dříve občanské sdružení, nyní zapsaný spolek (z.s.), změnil poštovní adresu. Od nynějška posílejte veškerou případnou písemnou korespondenci na: Časopis Biograf, z.s., Krompach 26, 47157. Dřívější adresa je tímto okamžikem nefunkční. [podrobnosti]

Program pro automatický přepis nahrávek do textu
Jako ochutnávka chystaného čísla 77/2023 je k dispozici recenze na zdarma dostupný softwarový nástroj pro automatický přepis nahrávek mluvené řeči do textové podoby: KONOPÁSEK, Z. (2023): aTrain, převod nahrávek mluvené řeči na text s využitím AI. Biograf (77): 21 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.html?id=1109 [podrobnosti]

Vyšlo speciální číslo o Pečování
Speciální číslo 75-76/2022 k tématu Pečování, jehož editory a editorkami jsou Michal Synek, Dana Hradcová a Monika Bosá vyšlo tiskem v prosinci 2022. Na jeho online verzi usilovně pracujeme. [podrobnosti]

Tiráž

Biograf
časopis pro kvalitativní výzkum

ISSN 1211-5770
Registrováno pod č. MK ČR: E 8364
Vydává občanské sdružení Časopis Biograf
Krompach 26, 47157
casopis@biograf.org
IČO: 27003213
Vychází dvakrát ročně.
Editor: Barbora Spalová (editor@biograf.org)

Plný text

První mediální souboj prezidentských kandidátů v Čechách

Kateřina Černá

Rok 2008, číslo 46
Vyšlo 6.2.2009

[plný text - verze pro tisk ]

The first presidential duel in the Czech Republic

This paper observes the social relations in interaction, the negotiation of participant’s positions in dialogue. Through the communicative practices (e. g. category work, ascribing the roles, activities and stance setting) the speaker takes position and sets positions, which both need to be ratified from others. If the previous speaker has proposed the submissive position to the next one, the next speaker could change his position thanks to his own consequent communicative activities. The efficient communicative strategy seems to be the rejection of pre-given position and new self positioning (e.g. through reformulation of previous speech). The appropriate communicative activity to get supremacy over the discourse seems to be evaluation of previous speaker and his speech.

Keywords: communication studies; conversation analysis; discourse analysis; social psychology; authority; communicative practices

Témata Biografu:

Etnometodologie a konverzační analýza; Politika, moc a ovládání

Citujte jako:

ČERNÁ, K. (2008): První mediální souboj prezidentských kandidátů v Čechách. Biograf (46): 86 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=v4601 [naposledy navštíveno 15. 06. 24]


1.
V tomto článku se budu zabývat proměnou pozice prezidenta Václava Klause v průběhu debaty prezidentských kandidátů. Debata Václava Klause a Jana Švejnara se senátory ČSSD se uskutečnila dne 29. 1. 2008. Pozicí rozumím postavení/status člověka v konkrétní situaci; vymezení práv a povinností jedince vzhledem k ostatním členům skupiny. Podle situačně-autoritativního přístupu (situational-authority approach) užívá autoritativní osobnost dominantnější komunikační aktivity než ostatní. Zaměřím pozornost na komunikační aktivity osoby, která si v diskusi dominanci získala, tedy na Václava Klause (VK).

2.
VK jakýkoli duel s J. Švejnarem dlouhodobě odmítal a s uskutečněním této debaty souhlasil až pod nátlakem médií, politiků a veřejnosti. Asymetrická komunikační situace (J. Švejnar byl kandidátem navrženým ČSSD) predikuje submisivní pozici V. Klause vůči ostatním účastníkům debaty, což demonstrují následující dva úryvky.[2]

[úryvek]

3.
VK ve své úvodní řeči nereflektuje své zamítavé stanovisko ke konání debaty, vyjadřuje spíše opak. Zdvořilost VK je v tomto případě možno klasifikovat jako kooperativní způsob komunikace submisivního partnera (srov. Thonus 1999). Naproti tomu první dotaz senátorů ČSSD vykazuje značnou míru interakční dominance (Linell, Gustavsson, Juvonen 1988).

[úryvek]

4.
Tazatel MŠ plně využívá toho, že otázky mohou předurčovat pozice dotazovaným (srov. Haddington 2007). V. Klausovi připisuje aktivitu připuštění chyb, čímž mu přisuzuje submisivní pozici v roli viníka, po J. Švejnarovi požaduje aktivitu hodnocení, čímž mu přisuzuje dominantní pozici v roli expertního znalce.

5.
V průběhu debaty si VK získal autoritativnější pozici, jak ukazuje následující úryvek, kde jsou kandidáti vyzváni k závěrečné řeči.

[úryvek]

6.
VK se ujímá dominance, určuje pořadí řečníků. Aby měl možnost reagovat na výroky JŠ, zajišťuje si pořadí druhého odpovídajícího - a to i přesto, že na předchozí otázku odpovídal také jako druhý (bylo stanoveno střídání pořadí odpovídajících). Při vyjednávání pořadí získává VK sympatizující ohlas senátorů ČSSD (ř. 5) (viz Atkinson 1987: 371). VK reaguje řečí k publiku, situačním humorem (ř. 7, 8). Formulací " VY ste si to takhle vybrali ne?" evokuje VK rčení "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá". Získává další podporu publika (ř. 8). Poté je Klausův návrh pořadí řečníků akceptován senátorkou řídící debatu (AG) i druhým kandidátem JŠ (ř. 10-12).

7.
Důležitou dovedností politika je vytvářet si správný politický image, zaujímat pozici odpovídající jeho politické roli. Role prezidenta republiky je spjata s pozicí velmi silné politické autority. Ve své studii se zabývám pozicí VK; jakou pozici mu přisuzují ostatní, jak na přisouzenou pozici reaguje a jakou výslednou pozici si získá. Co sleduji, je v podstatě vyjednávání pozic v interakci, VK vyjednává svoji pozici s politickou opozicí. Zajímají mě konkrétní komunikační aktivity a strategie a jejich účinek při získávání dominantní pozice. Při analýze vycházím z transkriptů živého televizního vysílání debaty na programu ČT 24. V první části analyzuji úvod debaty, kdy prezidentští kandidáti mají za úkol prezentovat sami sebe. Ukazuji, jakou pozici si VK svým projevem vytváří, neboli s jakou perspektivou do debaty vstupuje (self-positioning). Jeho úvodní projev analyzuji v kontextu projevu AG a JŠ. Povšimnu si základních rysů řečnického projevu VK, jeho výstavby i prostředků, kterými si v průběhu debaty zajišťuje dominantnější pozici. Ve druhé části ukazuji postupné zmírnění forsírujícího (nekooperativního/agresivního) charakteru otázek kladených senátory ČSSD a oslabení jejich interakční dominance. Pro otázky kladené politikům je charakteristické, že předurčují dotazovanému politikovi určitou pozici (Haddington 2007). Čím lépe se politikovi daří zdvořile odmítnout/nepřijmout předřečníkem přiřčenou nevýhodnou pozici a uplatnit svoje vlastní stanoviska, postoje a aktivity, tím autoritativnější pozici si získává. Ve třetí části analyzuji některé odpovědi V. Klause. Zaměřím pozornost na komunikační strategii VK, na komunikační praktiky, kterými reaguje na forsírující charakter dotazů a kterými si vytváří autoritativní pozici. Okomentuji komunikační aktivitu nejvýrazněji vyjadřující dominanci mluvčího - evaluaci (evaluation/assessment) (Potter 1998). Předesílám, že popisuji komunikační aktivity a jejich účinek na sociální vztahy mezi mluvčími v konkrétní debatě zprostředkované médii, a tím jsou limitovány i výsledky mé analýzy.

8.
Ve své studii sleduji, jak je komunikačními aktivitami vytvářena určitá sociální struktura. Studie je orientována v rovině mikro. Zajímá mě, co mluvčí svými slovy (řečovými prostředky a komunikačními strategiemi) v rozhovoru dělají; na komunikační akt nahlížím jako na akt sociální. Pohybuji se na rozhraní sociologie a jazykovědy v oblasti pragmatiky. Komunikační událost chápu jako dynamický proces vyjednávání pozic (dominantní a submisivní pozice) zúčastněných komunikantů (Černá 2008, 2009; Linell 1990). Mluvčí vstupuje do rozhovoru s určitým komunikačním záměrem (srov. Černá 2009; Müllerová, Hoffmannová 1994: 45). Aby svůj záměr uplatnil, podává návrh nějaké aktivity, například MŠ chce přiřknout VK submisivní roli, tak podává návrh aktivity doznání chyb "připouštíte chyby" (minuta 17:09). Tím se zároveň staví do role dominantní. Tento návrh může být komunikačním partnerem přijat, VK by odpověděl např. "Ano, jsem si vědom těchto chyb.", nebo odmítnut, VK odpoví "ale já teda zásadním způsobem odmítám hodnocení devadesátých let jako neúspěšného momentu". Po odmítnutí následuje nový návrh, v analyzované debatě návrh aktivity "diskutujme hlavně o tom co se všechno získalo co se všechno dosáhlo" a odlišného hodnocení "transformační proces... byl u nás mimořádně úspěšný". Tímto návrhem VK zároveň odmítl přisouzenou pozici a sám zaujal pozici dominantní. Nový návrh opět podléhá schválení (přijetí či odmítnutí) ostatními účastníky rozhovoru. Partneři vyjednávají schválení/ratifikaci svých návrhů, čímž zároveň vyjednávají své pozice. Mluvčí, jehož návrh je přijat k realizaci, se stává dominantním mluvčím. Vyjednávání pozic v interakci schematicky zobrazují první tři pragmatické akce následujícího modelu Mocenské procesy v interakci (viz také Černá 2008, 2009).

Mocenské procesy v interakci

Pragmatický model komunikačních aktivit

[úryvek]

9.
Abych zjistila, jaké pozice mluvčí vytvářejí (positioning) sobě i ostatním, musím zjistit, jaké komunikační aktivity mluvčí vykonávají (př. evaluace), jaké postoje a stanoviska zaujímají (stance taking), a tedy sledovat perspektivitu diskurzu. Z užitých termínů je zřejmé, že zkoumání pozic v interakci vyžaduje interdisciplinární přístup. Vycházím z konverzační analýzy, tedy ze základní sociolingvistické metody, zkoumající komunikaci jakožto zobrazení sociální reality. Zaměřuji se na zkoumání faktů, které jsou zřejmé z dat, proto až podle charakteru zkoumaných promluv volím konkrétní metodu. Úvodní sebeprezentace obou prezidentských kandidátů jsou transparentním vyjádřením jejich vstupních perspektiv, vycházím tedy z poznatků rétorické konverzační analýzy (Graumann, Kallmeyer 2002; Keim 1996). Prezidentští kandidáti vyjadřují svoji sociální identitu, VK se vymezuje vůči konkrétním politickým seskupením, proto je vhodnou metodou členská kategorizační analýza (Housley, Fitzgerald 2002; Nekvapil, Leudar 2006; Sacks 1992). VK si vytváří svoji pozici též vhodnou diskurzní praktikou, proto jeho úvodní projev sleduji také optikou diskurzní sociální psychologie (Heritage, Raymond 2005; Potter 1998; Wiggins, Potter 2003). Otázky senátorů ČSSD již vykazují jiný charakter, je evidentní jejich snaha ohrozit pozici VK, přisoudit mu submisivnější pozici, nežli odpovídá jeho představám. Opět vycházím z výzkumů provedených v rámci konverzační analýzy; nepřátelskostí otázek kladených politikům se zabývali sociologové Clayman, Elliott, Heritage a McDonaldová (2006, 2007; Clayman, Heritage 2002). V odpovědích na otázky je důležitou komunikační aktivitou VK způsob reagování na agresivní část dotazu a způsob vyjadřování svých vlastních postojů a stanovisek. Také zkoumání toho, jak promluvy vyjadřující postoje a stanoviska ovlivňují pozici mluvčího, vychází z přístupu konverzační analýzy (Du Bois 2007; Haddington 2007; Keisanen 2007; Pomerantz 1987). Konkrétní přístupy podrobně představuji ve všech třech oddílech, vždy v úvodu k analýze.

Organizace debaty a její asymetrie

10.
Debaty prezidentských kandidátů mají svoji tradici v USA, do vysílání televizních stanic jsou pravidelně zařazovány od padesátých let 20. století. V roce 1987 byla zřízena komise "Commission on Presidential Debates" s cílem prezidentské debaty sponzorovat a profesionalizovat. Komise stanovuje pravidla debaty, vybírá místo a účastníky (moderátora a novinářskou obec), spolupodílí se na sestavení otázek. Současná pravidla stanovují dobu trvání debaty na 90 minut. Oba prezidentští kandidáti sedí s moderátorem na pódiu nebo u stolu před publikem. Dotazovaný kandidát má dvě minuty na zodpovězení moderátorovy otázky, jeho protikandidát může vyjádřit svůj odlišný názor během minuty a půl, kandidáti mají možnost následných reakcí. Pro závěrečnou řeč prezidentských kandidátů jsou vymezeny dvě minuty.

11.
Srovnejme s těmito pravidly debatu VK a JŠ. Četné kompetence médií převzala politická strana, která nominovala jednoho prezidentského kandidáta, tedy strana ČSSD. ČSSD byla hlavním iniciátorem a organizátorem debaty, nazvala ji Otevřené zasedání Senátorského klubu ČSSD za přítomnosti obou prezidentských kandidátů V. Klause a J. Švejnara. Debata se konala v Zeleném salónku Kolovratského paláce. Debatu řídila předsedkyně Senátorského klubu ČSSD A. Gajdůšková. ČSSD měla výlučné právo formulování a kladení otázek. Otázky pro debatu diskutovali senátoři ČSSD v dopoledních hodinách (10:00-12:30 hod.) a debata následovala od 13:00 hod. do 14:18 hod. (trvala 78 minut). Otázka je považována za dominantní komunikační aktivitu (Čmejrková 2003; Haddington 2007; Linell, Gustavsson, Juvonen 1988; Müllerová, Hoffmannová 1994). Otázkou mluvčí vymezí téma hovoru, zadá úkol druhému mluvčímu, čímž předurčí jeho komunikační re/akci.

12.
V. Klausovi a J. Švejnarovi byla předurčena komunikační role odpovídajícího, tedy druhého, popřípadě třetího mluvčího v sekvenci otázka-odpověď. První a poslední otázku zadala řídící diskuze, AG, kandidáti měli vymezeno pět minut na úvodní a tři minuty na závěrečnou odpověď. V průběhu debaty kladli otázky ostatní senátoři ČSSD, kandidáti měli 2,5 minuty na odpověď. Čas odměřovaly přesýpací hodiny, v pořadí odpovídajících se VK a JŠ střídali. Kandidáti neměli možnost následné reakce, což znamená, že kdo odpovídal jako první, nemohl komentovat odpověď druhého prezidentského kandidáta. Silnou asymetrii ve prospěch ČSSD vykazuje složení účastníků debaty. Přímý vstup na debatu byl umožněn pouze senátorům ČSSD (13 senátorů), oběma kandidátům (JŠ za ČSSD, VK za ODS) a jejich hostům. Exkluzivitu přenosu debaty dostala Česká televize, živě byla debata odvysílána na programu ČT 24. Příslušníci ostatních politických stran, ostatní média včetně novinářské obce, akademická obec a veřejnost byli z debaty vyloučeni. Na rozdíl od tradičních prezidentských debat vedených v USA předurčuje popsaná komunikační situace dominantní postavení politické straně, jež nominovala svého prezidentského kandidáta a jíž v tomto případě byla ČSSD.

Počáteční perspektivita

13.
Mluvčí vybírají z alternativních možností jak vidět a představovat určitou skutečnost. Perspektivou rozumí Keimová (1995: 194) "realizaci konkrétního způsobu nazírání na nějakou skutečnost, vázaného na určitou sociální příslušnost aktéra".[2] Perspektivy jednotlivých mluvčích jsou ve vzájemných vztazích, vytvářejí složitější struktury. Graumann a Kallmeyer (2002: 25 a 114) používají obecnějšího pojmu perspektivita (perspectivity) k označení "zobrazení něčeho někým pro někoho z dané pozice".[3] Perspektiva je tedy vyjádřením postojů a stanovisek mluvčího a je vázána na aktéra, na jeho sociální příslušnost a pozici. Pro politika je jistě signifikantní jeho politická příslušnost a pozice. Keimová (1995: 195) píše, že "perspektiva je zjistitelná skrze pozici".[4] Svoji pozici a sociální roli vyjadřují mluvčí užitím sociálních kategorií (Keim 1995; Kallmeyer 2002). Určitou pozici evokují také konkrétní komunikační aktivitou, např. evaluační aktivita ukazuje na epistémickou autoritu mluvčího (Heritage; Raymond 2005).

14.
Kategorizační prací rozumím formulování členských kategorií, kategorií, které užívají samotní členové sledovaného společenství k označení členů tohoto společenství (Sacks 1972: 32). Členské kategorie vyjadřují identitu jedince ve společnosti, vymezují jeho sociální status i roli (srov. Sacks 1992; Housley, Fitzgerald 2002; Nekvapil, Leudar 2006). Jestliže mluvčí označí svého komunikačního partnera kategorií "protikandidát", vyjadřuje tím jistě jinou perspektivu, než když jej označí kategorií "pan kolega" nebo "dlouholetý přítel". Sociální vztahy mezi mluvčími zobrazuje také začlenění se do určitého společenství osob, příznačné je užití kategorie "my" (srov. Nekvapil, Leudar 2006) a sociální deixe (tj. vztažení výpovědi k sociálnímu kontextu např. různé typy oslovení, tykání a vykání). Důležitou vlastností členských kategorií je, že na sebe váží predikáty: kategoriálně vázané rysy a aktivity, jinými slovy připisují určitým osobám jejich charakteristické vlastnosti a aktivity (Housley, Fitzgerald 2002; Sacks 1992).

15.
Při sledování komunikačních aktivit si povšimnu především té, kterou si VK vytváří dominantnější postavení v rozhovoru. VK ve sledovaném diskurzu často vyjadřuje svoje názory a postoje, přičemž užívá hodnotících výroků. Evaluace je považována za formu vyjádření vlastního postoje, stanoviska (Hunston, Thompson 2000: 5; Du Bois 2007; Potter 1998), je spojena s autoritativní pozicí (Wiggins, Potter 2003; Heritage, Raymond 2005; Černá 2008, 2009). Popisujeme pragmatický význam řečových aktivit; vyřkne-li mluvčí určité stanovisko (stancetaking), vymezuje si tím zároveň určitou pozici (positioning). Du Bois (2007: 163) píše, že "stanovisko/postoj je veřejný akt sociálního aktéra, dosahovaný v dialogu otevřenými komunikativními prostředky, akt současného hodnocení objektů, přidělování pozic osobám (sobě i ostatním) a připojování se k ostatním osobám, přičemž je zohledňován charakter sociokulturního pole."[5]

16.
V této části analýzy sleduji, jakou perspektivu vyjadřuje VK ve svém úvodním pětiminutovém projevu, sebeprezentaci, a jakou pozici tím zaujímá. Zaměřím se proto na kategorizační práci VK a určím pro něj charakteristickou komunikační aktivitu. Povšimnu si také, jak VK konstruuje svůj projev a co tím získává. Perspektivu vyjadřovanou VK sleduji v kontextu perspektiv, se kterými do debaty vstupují AG a JŠ.

17.
Debatu zahájila předsedkyně Senátorského klubu ČSSD A. Gajdůšková. AG kategorizuje zpočátku oba dva kandidáty neutrální občanskou kategorií "pán". AG poukazuje na symboličnost místa konání tohoto zasedání a vysvětluje, co považuje za symbolické.

[úryvek]

18.
AG zavádí do debaty distinkci minulého a budoucího.

[úryvek]

19.
AG dále hovoří o budoucí volbě prezidenta, tedy o možnosti změny minulosti. Svým projevem vytváří obraz negativní minulosti a nové budoucnosti. Tento kontrast je také konstitutivním rysem úvodního projevu JŠ (čas 8:23). AG formuluje dotaz pro úvodní pětiminutovou řeč obou prezidentských kandidátů.

[úryvek]

20.
Následující mluvčí, Václav Klaus, navazuje kontakt s publikem již v závěru vystoupení moderátorky AG (čas 02:21). VK hodnotí přítomnost přesýpacích hodin, čímž vyvolá úsměv svého protikandidáta. Teprve poté zahájí oficiální část svého projevu.

[úryvek]

21.
VK oslovuje všechny přítomné a děkuje za pozvání (ř. 1-3). Ke standardní zdvořilostní formuli přidává VK svoje stanovisko, duel nyní považuje za "šanci", přestože jej v minulosti vytrvale odmítal. Komunikačním záměrem/cílem VK je získat hlasy ČSSD.

22.
VK užívá členské kategorie, které aktualizují politickou identitu přítomných ("předsedkyně", "senátorky", "senátoři"), pouze pro JŠ užívá akademického titulu "pane doktore" (ř. 2). V osmé minutě debaty používá AG pro JŠ kategorii vyššího statusu "pane profesore" a tuto kategorii dále užívají ostatní účastníci debaty. VK se sám kategorizuje jako "kandidát za ODS" (ř. 4), tedy kandidát opoziční strany ke straně ČSSD. Svoji osobu vyčleňuje od ostatních přítomných také osobní deixí, když říká "přicházím", což implikuje existenci kategorie a "vaše hlasy", což implikuje existenci kategorie vy.

23.
VK ve svém projevu postupně konstruuje vztah mezi kategoriemi a vy (senátoři ČSSD).

[úryvek]

24.
Osobní deixe vyjadřuje existenci skupiny my, sjednocující kategorii (VK) s kategorií vy (senátoři ČSSD). Kategoriálními predikáty poukazuje VK na výlučnost obou skupin: "vždycky rozdílné názory", i na sounáležitost: "nás řada věcí spojovala", "máme zájem na úspěšném rozvoji". VK vyjadřuje přesvědčení, že je i pro senátory ČSSD "dobrým kandidátem", a argumentuje proč.

[úryvek]

25.
VK vymezuje svoji pozici vůči ČSSD. Kategorii vy (senátoři ČSSD, ř. 10) rozšiřuje na celou politickou stranu ČSSD: vy "s vaší politickou stranou" (ř. 10-12). Kategorie a vy zapojuje do společného politického kontextu my "na naší politické scéně" (ř. 12). Na obě kategorie váže predikáty charakterizující jejich vzájemný vztah dobrou a dlouhodobou vzájemnou znalost (ř. 10 a 14), přátelské i konfliktní vztahy (ř. 13), politické střety (ř. 15), společnou řeč (ř. 16). Podtrhuje svoji schopnost nalezení konsenzu se stranou ČSSD i přes případný odpor v podobě kritiky (ř. 16, 17).

26.
Kategoriálně vázanou aktivitu známost Klause váže Klaus na co největší počet osob (ř. 10, 11) a hodnotí ji jako dobrou (ř. 10) a dlouhodobou (ř. 14). VK vytváří obraz starého dobrého známého a evokuje stereotyp naše je dobré - cizí je špatné. Obdobný případ popisuje Dolník (2005) v oblasti reklamy. Dolník komentuje billboardy, které přesvědčují Slováky, že pokud chtějí zdravé potraviny, mají kupovat slovenské potravinářské výrobky. Tím reklama navozuje protiklad naše-cizí jako orientační bázi při posuzování výrobků a evokuje tak stereotyp naše je dobré (důvěryhodné) - cizí je pochybné. Autor reklamy podněcuje emoce příjemce k explicitní parafrázi "čo je slovenské, je tvojmu srdcu blízke" (Dolník 2005: 55).

27.
Následně VK vymezuje svoji pozici vůči Senátu.

[úryvek]

28.
VK implicitně zdůrazňuje charakter této debaty - senátní klub (ř. 18) a reaguje na to, co mu je senátory vyčítáno (ř. 19-22). V argumentaci využívá časové deixe, odděluje období před vznikem a po vzniku Senátu (ř. 20 a 22). Kritizovaný názor váže na období před vznikem Senátu (ř. 19-22), k období od vzniku Senátu váže vlastní politickou loajalitu (ř. 22-24). Tím VK ukazuje podřízenost svých vlastních názorů normám politické etikety, tedy podřízenost svojí osoby statusu prezidenta.

29.
Následně VK svoji pozici proměňuje (ř. 24-31). V roli prezidenta republiky navrhuje možnost uplatnění svého záměru (ř. 24-25). Poté ke kategorii váže kategorii "konzervativní člověk" (ř. 26) a kategorii prezident od kategorie oddělí osobní deixí (řádek 27: prezident implikující osobu on, nikoli osobu ). V roli já - konzervativní člověk hodnotí vztah mezi prezidentem i senátem (ř. 27-28) a navrhuje změny vedoucí k posílení pozice senátorů i prezidenta (ř. 28-31). Evaluační činnost předpokládá epistémickou autoritu evaluátora, tj. v našem případě V. Klause, nad hodnoceným předmětem, tj. nad vztahem senátu a prezidenta (viz Raymond, Heritage 2005). Svoji řečovou aktivitou - kategorizací, osobní deixí a evaluační činností - zaujímá VK pozici nadřazenou přítomným účastníkům debaty.

30.
Poté, co VK vymezil svoji pozici vůči ostatním, vyslovuje krátké hodnocení vlastní prezidentské činnosti v uplynulém volebním období.

[úryvek]

31.
Všimněme si, že VK vytváří kontrast všeobecné perspektivy a svojí perspektivy. V řádcích 33-37 vyjadřuje všeobecnou perspektivu negativního nazírání na minulost a vyslovuje naopak své pozitivní hodnocení. Tvrzení o své nadstranickosti v roli prezidenta podpírá argumenty (ř. 37-43). V řádcích 37-43 proti sobě staví všeobecnou perspektivu negativního hodnocení ČSSD (ř. 38-40) a svoji perspektivu respektování politické korektnosti. V obou případech sledujeme konfrontační charakter dvou hodnotících perspektiv, stanovisko VK (pozitivní hodnocení) naproti všeobecnému stanovisku (negativnímu hodnocení) (Du Bois 2007; Potter 1998). Evaluací a názorovou vyhraněností VK opět zaujímá autoritativní pozici.

32.
Doposud jsme sledovali část Klausova projevu, tři minuty 26 sekund, kterou věnoval vymezení svojí pozice a postoje ke zde přítomným. ČSSD a Senát vnímá jako partnery s jejich názory a postoji, s nimiž je třeba dospět k názorové shodě. VK vytváří atmosféru dialogu mezi dvěma partnery, kteří se navzájem dobře znají. VK vysvětluje svoje postoje a stanoviska, která jsou často odlišná od názorů senátorů ČSSD, strany ČSSD, Senátu či veřejnosti a která byla kritizována. Tím se zároveň vyčleňuje jako samostatná politická autorita. Z této autoritativní pozice vyřkne kratičké hodnocení své minulé prezidentské činnosti, čímž zároveň reaguje na obraz negativní minulosti, který konstruuje ČSSD. VK vyjádřením své perspektivy přeformuloval pozici, která mu byla v dané komunikační situaci přisouzena, a umístil sám sebe na pozici silné politické autority s vlastními názory a vztahy k ostatním politickým partnerům. Toho dosáhl především kategorizační prací a častými evaluacemi.

33.
Teprve když Klaus rozvrhne pozice mezi účastníky debaty, začne odpovídat na zadanou otázku. VK formuluje svoji odpověď jako nabídku adresovanou pouze voličům z řad ČSSD.

[úryvek]

34.
Následně VK vyjadřuje svoje hlavní cíle v domácí i v zahraniční politice. Minulost představuje z jiné perspektivy než JŠ a senátoři ČSSD, veskrze pozitivně, jako období vzájemné spolupráce. Svoji autoritativní pozici stvrzuje vysokým stupněm jistotní modality ("mohu garantovat") a pozitivními evaluacemi své osoby v roli prezidenta a jeho vztahů k domácím i zahraničním partnerům.

[úryvek]

35.
Kontrastně vyslovuje negativní evaluace, jejichž adresáta označuje jen implicitně. Například popisuje svůj postoj a implicitně také postoj JŠ k USA.

[úryvek]

36.
VK evokuje Švejnarovu sounáležitost s USA. Opět připojí pozitivní hodnocení své osoby nám to prospělo.

37.
V závěru VK odkazuje na svůj "hlavní projev osmého, osmého února", zakončuje zdvořilostní formulí "těším se na dnešní diskuzi" a cíl své návštěvy formuluje jako žádost "ještě jednou vás chci, příští pátek v prezidentské volbě požádat o vaše hlasy". Neopomene pozitivní hodnocení své osoby "přesně sem to trefil".

38.
Z podrobné analýzy úvodního projevu Václava Klause je zřejmá jeho perspektiva a způsob konstrukce jeho projevu. Obojí spolu souvisí a obojí vypovídá o vysoké míře autoritativního vystupování. Pět minut 36 sekund trvající úvodní projev VK lze rozdělit do dvou částí: 1. zaujetí pozice (self-positioning), trvající tři minuty 26 sekund a 2. vlastní odpověď na otázku, trvající dvě minuty 10 sekund. Tato konstrukce projevu je pro VK příznačná a způsobuje proměnu Klausovy pozice v průběhu debaty. VK totiž nepřijme pozici, kterou mu předurčí situace nebo jeho předřečník, ale nejprve vyjádří svoje stanovisko k ostatním účastníkům interakce nebo k zadané otázce (stancetaking), čímž přehodnotí/promění konverzační role a pozice účastníků diskuze a zaujme autoritativní pozici (positioning). Z této autoritativní pozice vyslovuje četná hodnocení, čímž svoji dominanci jen stvrzuje.

39.
Následný projev J. Švejnara analyzuji jen krátce pro zachování kontextu.

[úryvek]

40.
JŠ na rozdíl od VK neoslovuje všechny přítomné, neoznačuje VK za relevantního partnera diskuze.

41.
JŠ navazuje na úvodní pasáž AG o historii této místnosti a aktualizuje distinkci negativní minulosti a pozitivní budoucnosti.

[úryvek]

42.
Distinkce negativní minulosti a pozitivní budoucnosti se stala konstitutivním rysem celého Švejnarova projevu. Volbu nového prezidenta považuje za možnost opustit chybnou minulost.

[úryvek]

43.
JŠ na rozdíl od VK nežádá senátory o hlasy, ale vymezuje dvě možnosti volby, volbu V. Klause spojuje s obrazem negativní minulosti a volbu JŠ s obrazem pozitivní budoucnosti.

44.
Porovnáme-li oba projevy, oba mají dvě části: úvodní část a část vlastní odpovědi na zadanou otázku. V úvodní části oba kandidáti vyjadřují perspektivu svého diskurzu. VK ve svém projevu často vyjadřuje svoje konkrétní postoje a stanoviska vůči všem přítomným, zaujímá určitou pozici a přisuzuje pozici ostatním přítomným. Kategorizační prací (konstruuje výraznou kategorii "já") a častými evaluacemi si vytváří autoritativní pozici. JŠ nerozděluje pozice mezi přítomné, nevymezuje sebe, své postoje a stanoviska, vůči ostatním, (kategorie "já" je často součástí skupiny "my"). JŠ užívá evaluace a časové deixe k vytvoření kontrastu negativní minulosti, s níž spojuje osobu VK, a nadějné, pozitivní budoucnosti s JŠ. Ve vlastní odpovědi na otázku, jež byla položena V. Klausovi, popisuje, jakou pozici by v roli prezidenta zaujímal v rámci vnitrostátní politiky a jaké postoje by zaujímal v zahraniční politice. JŠ na sebe neváže konkrétní akce ani postoje, ale nabízí vizi do budoucna (správnou diagnózu, dobrou strategii, zkušenosti, schopnosti, morální kredit).

Forsírující charakter otázek senátorů ČSSD

45.
V předchozí části jsem věnovala pozornost perspektivě obou prezidentských kandidátů a senátorky řídící debatu. V následující části budu sledovat perspektivitu vyjadřovanou v promluvách senátorů ČSSD, v jejich otázkách. Zaměřím se na míru konfrontačního charakteru otázky a rozvržení rolí/pozic tazatelem.

46.
Tazatel vyjadřuje svoji perspektivu, postoj k dotazovanému, způsobem formulování otázky. Otázka může být formulována kooperativním, či forsírujícím způsobem. Forsírováním rozumím prohřešky proti kooperaci, aktivity, které směřují ke zmenšení partnerových práv a zvětšení jeho povinností ve srovnání s normativně očekávaným stavem (srov. Černá 2008, 2009; Kallmeyer, Schmitt 1996). Forsírování může omezovat status nebo aktivitu komunikačního partnera, může se týkat řečových i sociální veličin (např. vymezení práva hovořit, obsahů a významů výpovědi, komunikační i sociální role, konkrétních činů). Nepřátelskost/míru agresivity novinářských otázek popisují např. Clayman, Heritage, Elliott, McDonald (2007); Clayman, Elliott, Heritage, McDonald (2006); Clayman, Heritage (2002). Podle míry konfrontačního charakteru otázek rozlišují pět dimenzí nepřátelskosti/agresivity otázky: iniciativu (initiative: tazatel vymezuje odpověď, např. obsah odpovědi vymezí v úvodu k otázce, položením více otázek či otázky následné), přímočarost (directness: přímá forma je často méně zdvořilá, nežli nepřímé vyjádření, např. "řekněte nám" vs. "mohl byste nám říci", "bylo by dobré slyšet"), rozhodnost/troufalost (assertiveness: některé otázky předjímají odpověď, nastíní žádoucí, očekávanou odpověď), nepřátelskost (hostility/adversarialness: tj. otevřeně kritická otázka), zodpovědnost (accountability: otázky apelující na politika, aby se ospravedlnil). V následující analýze ukazuji na příkladu tří otázek - první, páté a poslední (osmé) - jak se v průběhu diskuze vyvinul jejich charakter od forsírujících k otázkám kooperativně formulovaným.

47.
Otázka do značné míry předurčuje odpověď (Čmejrková 2003; Müllerová, Hoffmannová 1994). Tazatel má oproti dotazovanému možnost předurčit svým dotazem pozici dotazovaného (Haddington 2007). Pozice člena ve společnosti odpovídá jeho sociální roli. Pro každou sociální roli jsou charakteristické určité činnosti (př. soudce soudí), způsoby chování a postoje, s každou rolí jsou spojena určitá očekávání (např. znalosti od experta) (Müllerová, Hoffmannová 1994: 58; Amon 1973: 16). Tazatel v dotazu předjímá určité postoje a aktivity dotazovaného (Linell, Gustavsson, Juvonen 1988), čímž předurčí jeho sociální roli a pozici. Například dotazem "Jak hodnotíte klimatické změny na naší planetě?" podněcuje k aktivitě hodnotit, která je vázána na roli experta, předurčuje nadřízenou pozici. Budu sledovat, jakou aktivitu požadují senátoři ČSSD po dotazovaných (první a poslední dotaz), jaká stanoviska dotazovaným přisoudí (otázka IB) a jakou roli a pozici jim tím předurčí.

48.
Otázky uvádí AG, říká, jak byla vymezena témata otázek.

[úryvek]

49.
První otázka, otázka Milana Štěcha, přesáhla stanovenou dobu (jednu minutu) i téma.

[úryvek]

50.
Úvod k otázce (ř. 1-9) tazatel adresuje oběma prezidentským kandidátům (ř. 1). Lze jej rozdělit na tři části: kritické hodnocení devadesátých let (ř. 1-5), obdoba v současnosti (ř. 5-8), odmítavý postoj ČSSD (ř. 8-9). Následuje vlastní otázka (ř. 9-12), která podněcuje ke dvěma aktivitám: doznání ze strany pana prezidenta (ř. 9-10) a hodnocení ze strany pana profesora (ř. 10-11).

51.
Zkoumejme nejprve míru konfrontačního charakteru otázky. Kritika minulosti (ř. 1-5) je nepřímo adresována V. Klausovi, jak stvrzuje AG v pořadu Události, komentáře o duelu prezidentských kandidátů: "My si myslíme že pan (.) Václav Klaus je, za způsob provedení privatizace osobně od/odpovědný" (odvysíláno 29.01.2008, šestá minuta). Kritika současnosti je adresována vládě (ř. 5-8). Za "nejvážnější" ztráty označuje MŠ ztráty "v oblasti morálky". To je velmi působivé obvinění, protože slušnost a morálka hraje zásadní roli při hodnocení příslušníků společnosti (srov. Havlík 2007). Všimněme si posunu od subjektivního hodnocení, tj. vyjádření vlastní perspektivy MŠ "podle mého názoru", k objektivnímu hodnocení "ztráty jsou odhadovány" (o subjektivním a objektivním hodnocení viz Wiggins, Potter 2003). Zevšeobecněním perspektivy vytváří mluvčí dojem, že kritika (explicitně adresována vládě, implicitně VK) je objektivní. MŠ vyjadřuje opačnou perspektivu ČSSD "my samozřejmě tyto záměry odmítáme". Následuje vlastní otázka. MŠ považuje předchozí kritiku za daný fakt, jak dokazuje formulace "připouštíte chyby", a označuje adresáta kritiky (ř. 9, 10). Tento typ otázky nazývají Clyman a Heritage (2002) otázkou celkově nepřátelskou (global hostile). Nepřátelskost však není adresována druhému prezidentskému kandidátovi, J. Švejnarovi.

52.
Všimněme si, jak tazatel rozděluje role mezi přítomné. MŠ vznesl jakési obvinění, kritiku (ř. 1-5). Obvinění je obligatorní aktivitou žalobce. Poté bývá osloven obžalovaný, aby se k žalobě vyjádřil. MŠ však nepožaduje po VK pouze vyjádření, ale přiznání chyb (ř. 9), čímž jeho promluva vykazuje vysokou míru forsírování. MŠ nenabízí V. Klausovi pouze roli obžalovaného, přiznání chyb je obligatorní aktivita viníka. Následná otázka míří na JŠ "pane profesore švejnare, jak hodnotíte devadesátá léta". JŠ je kategorizován profesní kategorií ("profesor") a je mu připsána aktivita hodnocení. Obojí predikuje roli odborníka, roli soudního experta v kontextu rolí žalobce a obžalovaného. V první otázce vyjadřuje MŠ kritiku V. Klause, přisuzuje mu submisivní pozici v roli viníka. J. Švejnarovi přisuzuje epistémickou autoritu v roli expertního evaluátora.

53.
Pokračujme analýzou páté otázky v debatě, kterou zadával Ivo Bárek. Otázka nepřesáhla stanovenou dobu, vymezená témata však nerespektovala.

[úryvek]

54.
IB zadává oběma kandidátům formálně stejnou otázku. V úvodu k otázce (ř. 1-4) je nastíněn všeobecný problém. Tazatel nevystupuje autoritativně, nevyjadřuje vlastní perspektivu, ale odvolává se na názor vyšších autorit, "vědeckých kapacit". Vlastní otázka má formu otázky zjišťovací (ř. 4-7). Tazatel se dotazuje obou prezidentských kandidátů na jejich postoje, které ovšem zná. Je-li zjišťovací otázka formulována tak, že předjímá odpověďˇ, pak vykazuje rysy forsírování, které Clayman, Heritage, Elliott a McDonaldová (2007: 31) nazývají pojmem rozhodnost/troufalost (assertiveness). Tazatel tedy zadává nepřímou otázku s jiným cílem než zjistit odpověď. Nepřímá forma je považována za zdvořilejší nežli forma přímá, jelikož snižuje míru nátlaku (Clayman, Heritage 2002: 759).

55.
IB pracuje s faktem, že postoje obou prezidentských kandidátů jsou kontroverzní. IB váže oba názory na konkrétní skupiny osob, na konkrétní role. Úvahy o alarmujících klimatických změnách na naší planetě připisuje členům kategorie vědecké kapacity. IB explicitně nabízí oběma kandidátům evaluační aktivitu "myslíte si, že je třeba". Formálně stejnou otázkou však implicitně nabízí oběma kandidátům rozdílné pozice. IB nabízí nositeli kategorie profesor, aby se vyslovením svého postoje ztotožnil s rolí vědecká kapacita, nositeli kategorie prezident, aby se ztotožnil s rolí odpůrce vědeckých kapacit. Epistémickou autoritu tak připisuje J. Švejnarovi. Vyslovení stanovisek a tím přijetí či odmítnutí těchto rolí ponechává na dotazovaných.

56.
Poslední, osmou otázku debaty položila Jiřina Rippelová. JR respektovala stanovenou dobu i téma.

[úryvek]

57.
Dotaz má opět část úvodní (ř. 1-6) a část vlastní otázky (ř. 6-10). Část úvodu otázky adresuje JR pouze V. Klausovi: "pane prezidente" (ř. 2). Tazatelka vychází z prezidentova výroku (ř. 1-2), na tento výrok navazuje svoji asociací (ř. 2-5). JR vyjadřuje vlastní perspektivu a komunikační záměr "mně určitě ulehčíte... odpovědí na moji otázku", očekávání pomoci od VK. Úvod dotazu JR je vzhledem k VK kooperativně formulován. Vlastní zadání otázky (ř. 6-7) a podotázky (ř. 8-9) již JR adresuje oběma kandidátům (ř. 6). Celkově tento dotaz vykazuje vysokou míru kooperativnosti, vyšší než ostatní dotazy. Minimální projevy forsírování lze spatřovat v kladení doplňujících otázek, jelikož úzce vymezují odpověď (Clayman, Elliott, Heritage, McDonald 2006), a v adresování části otázky pouze VK, čímž byl JŠ z role adresáta dočasně vyloučen.

58.
Všimněme si nyní, jaké aktivity JR oběma mluvčím připisuje a jaké role tím evokuje. Od pana prezidenta tazatelka očekává ulehčení odpovědí, tedy mu připisuje odborné znalosti, které sama nemá a připisuje mu aktivitu pomoci svojí radou. Následně JR žádá dotazované o odbornou informaci (ř. 7) a o evaluaci (ř. 9), čímž evokuje roli odborníka. Tazatelka JR kooperativně zaujímá podřízenější pozici v roli žadatele o radu a prezidentským kandidátům přisuzuje dominantní pozici v roli expertní, v roli poradce. Epistémickou autoritu připisuje JR oběma prezidentským kandidátům.

59.
Na první, páté a poslední (osmé) otázce jsem ukazovala zmírnění forsírujícího charakteru otázek vůči VK. První otázku MŠ lze označit za celkově nepřátelskou vůči VK, dotaz IB za troufalý vůči VK a poslední dotaz JR za převážně kooperativní. Sledovala jsem, jakou aktivitu tazatel dotazovaným předurčí, jaké role a jakou pozici jim tím připisuje. Tazatel MŠ požaduje po kandidátech rozdílné aktivity ("připouštíte chyby" vs. "jak hodnotíte"), které evokují role a pozice rozdílných hierarchií, nadřazenou pozici JŠ a podřízenou VK. IB ve svém dotazu požaduje po kandidátech vyjádření jejich rozdílného postoje/stanoviska ("myslíte si"), připisuje nadřazenou pozici v roli vědecké kapacity J. Švejnarovi a submisivní pozici v roli odpůrce V. Klausovi. Posledním dotazem JR požaduje po obou kandidátech stejnou aktivitu, přisuzuje oběma stejnou pozici v roli odborného poradce. Sledovali jsme, že zadáním otázky tazatel podněcuje dotazovaného k určité aktivitě, čímž předjímá roli a pozici odpovídající této aktivitě. Můžeme říci, že otázkou mluvčí navrhuje určitou aktivitu, roli a pozici dotazovanému, tj. otázka naplňuje podstatu první akce v modelu verbálních pragmatických akcí nazvanou návrh/zaujetí pozice (viz úvod této statě). Následující verbální akcí je buďto přijetí/ratifikace, nebo odmítnutí přisouzené aktivity a pozice druhým mluvčím.

Autoritativní komunikační aktivity v odpovědích VK

60.
Zaměřím se nyní na odpovědi V. Klause, konkrétně na praktiky, kterými si získává dominanci. Odpověď je v konverzační analýze považována za druhý člen párové sekvence otázka-odpověď (adjacency pair), je otázkou závazně vyžadována a strukturně i funkčně předurčena (Müllerová, Hoffmannová 1994; Sacks 1992). Konvenčně je očekáváno, že odpovídající pasivně přijme pozici, kterou mu otázka přisuzuje a doplní párovou sekvenci přímou, nevyhýbavou, odpovědí. V případě konfliktní komunikační situace však komunikační partneři nesdílejí stejnou perspektivu. Záměrem moderátora mediálního dialogu bývá přimět politika k formulaci jednoznačné odpovědi vyjadřující často sporné stanovisko (Čmejrková, 2003: 84). Moderátor pak klade agresivní otázku, jíž ohrožuje pozici dotazovaného (Clayman, Heritage, Elliott, McDonald 2007). V zájmu politika je naopak nepřijmout submisivní pozici předurčenou novinářem a zajistit si pozici autoritativní. Proto politici často odmítají postoje a stanoviska jim přisouzená v otázce, např. vyhýbavou odpovědí (Čmejrková 2003), což bývá publikem hodnoceno negativně, a snaží se formulovat svoje vlastní názory a stanoviska. K vymezení své pozice užívají politici různé rétorické prostředky a strategie (Haddington 2007). Sledujme nyní, jakými rétorickými prostředky si získává autoritativní pozici VK, jakým způsobem reaguje na forsírující otázky.

61.
Nejsilnější forsírující charakter vykázala první otázka v debatě. MŠ přiřkl Klausovi submisivní pozici, roli obžalovaného: "pane prezidente připouštíte, chyby, v privatizaci v devadesátých letech a nebezpečí jejich určitého možného zopakování". Přijme či odmítne VK tuto pozici?

[úryvek]

62.
VK nepokračuje v roli, kterou mu tazatel přisoudil, nezačíná odpovědí na otázku, ale předešlou otázku nejprve hodnotí, čímž zaujímá autoritativní pozici. VK reaguje na forsírující charakter dotazu tím, že označí pravý tazatelův záměr, kterým není položit neutrální otázku, ale negativně ohodnotit minulou činnost VK (ř. 2). VK podotýká, že otázka přesahuje stanovený tematický rámec (ř. 3).

63.
Poté VK začíná odpovídat na jemu zadanou otázku.

[úryvek]

64.
Explicitně odpovídá na možnost zopakování devadesátých let. K připouštění chyb v privatizaci se vyjadřuje implicitně, evaluativním výrokem: "nic takového doufejme... nehrozí."

65.
Dále VK odpovídá spíše na otázku zadanou J. Švejnarovi: "jak hodnotíte devadesátá léta v té oblasti privatizace, v naší zemi a případně jaké poučení si z tohoto berete pro současnost."

[úryvek]

66.
VK označuje vyvození poučení za irelevantní (ř. 6), čímž hodnotí jako irelevantní také část zadané otázky a eventuální odpověďˇ JŠ, která by ono poučení obsahovala. V řádku 7-9 VK odmítá negativní hodnocení vyslovené tazatelem MŠ. Tím odmítá existenci role viníka, kterou mu tazatel přiřkl. Po pragmatické akci odmítnutí následuje nový návrh (viz model Mocenské procesy v interakci). VK předkládá pozitivní hodnocení a formuluje je jako objektivní hodnocení "transformační proces... byl u nás mimořádně úspěšný" (nikoli hodnotím jako úspěšný) a jako hodnocení nesporné (ř. 13).

67.
VK podpírá pozitivní hodnocení argumenty. Předkládá svoji knihu, "která vyšla [ukazuje knihu] moje minulý týden o FAKtech české transformace", čímž odkazuje na své odborné znalosti, evokuje svoji epistémickou autoritu. Zajímavé je, že nehovoří "o tom co se všechno získalo", ale připouští ztráty a dokazuje jejich přiměřenost "o tom že ty ztráty z té privatizace byly NĚJaké, NENulové o tom neni pochyb a sou všude". Problematické období ČR zasazuje do celosvětového kontextu, zmiňuje "vytunelování banky societé general ve francii", "banky které měly problémy, v japonsku" a hypoteční krizi v USA. Přitom dokonce hovoří o výši ztrát: "pět miliard euro. To je POLovička toho co se EVENtuálně mohlo ztratit, za celou dobu devadesátých let u nás." Výstavbou této části projevu jako by přijal roli obžalovaného a konstruoval svoji obhajobu. V kontextu diskutování ztrát VK formuluje nové hodnocení.

[úryvek]

68.
VK přeformuloval hodnocení "mimořádně úspěšný" transformační proces (ř. 11-12) na hodnocení ztrát jakožto ztrát "v reálné situaci a v reálné době" a ztrát menších, "než v jakékoli další postkomunistické zemi".

69.
V závěru shrnuje svoji odpověď.

[úryvek]

70.
VK formuluje závěrečná hodnocení. Na jemu zadanou otázku odpovídá objektivním hodnocením "není to opakovatelný jev"; na otázku zadanou JŠ objektivním hodnocením "není žádným návodem", "ztrátami daleko menšími než kterákoliv jiná země". Samotnou otázku MŠ hodnotí subjektivní konstrukcí "já myslím, že zjednodušovat si... podle mého názoru není možný." Hodnotící aktivitou VK vytváří zastřešující perspektivu a zaujímá autoritativní pozici.

71.
Ve své odpovědi VK nepřijme aktivitu předurčenou tazatelem a jí odpovídající roli a pozici, ale vytváří si pozici novou. VK rozpozná tazatelův záměr, tedy příčinu forsírování, a reaguje hodnocením dotazu (ř. 1-3, 6) a odmítnutím kritiky (ř. 7-9). VK navrhne konkurující téma a hodnocení, které podpírá argumenty. Těmito aktivitami si buduje autoritativní pozici. V některých pasážích odpovědi svoji pozici naopak ohrožuje. Například v argumentační části diskutuje ztráty privatizace, namísto aby hovořil o jejích přínosech, jak sám navrhl. V důsledku toho přeformuluje původně pozitivní evaluaci "mimořádně úspěšný" (ř. 11, 12) na hodnocení "není to opakovatelný jev, dneska už není žádným návodem".

72.
Také IB svým dotazem předjímá autoritativní pozici JŠ, VK přiřkne roli odpůrce. Vlastní otázka se týká klimatických změn na naši planetě: "MYSLíte si, že je třeba se tímto problémem VÁŽNĚ zabývat s ohledem na budoucnost s ee lidstva na zemi? ... a to zvláště z pozice PREzidentů či HLAV států, nebo... NENÍ nutno věc řešit?"

[úryvek]

73.
VK opět nepřijímá pozici předurčenou v otázce, ale zaujímá autoritativní pozici, otázku hodnotí. VK rozpoznává a konstatuje, že otázka má skrytý záměr a pohledem vyzývá publikum k reakci (ř. 1-2). To se jeví být účinnou obrannou komunikační technikou. VK získává ocenění publika (ř. 3) (Atkinson 1987). Pokračuje zvýšeným hlasem, což koresponduje s posílením jeho pozice (ř. 5). Řídící diskuze AG se rozhoduje bránit status tazatele IB (ř. 4). VK argumentuje (ř. 6-11), udává pravý tazatelův záměr přiřadit dotazovaným pozice podle jejich názoru, jenž IB zná. VK přitom mění perspektivizaci diskurzu kategorizační prací a evaluacemi. Klaus zdůrazňuje opozici stanovisek JŠ a VK, označuje JŠ kategorií protikandidát. Názor předurčený pro JŠ, že klimatické změny jsou alarmující, neoznačuje VK shodně s IB za názor vědeckých kapacit, ale hodnotí jej jako "módní" a "politicky korektní" a zlehčuje jej přeformulováním do žargonu "že se tady upečeme za chvíli?" (ř. 8). Naproti tomu svůj názor "že tomu tak není" hodnotí jako "drtivě většinový i ve vědecké komunitě". Do žargonu jej přeformuluje "abysme lidi nebláznili, abysme se nenechali zmást" (ř. 9-11), čímž apeluje na racionální uvažování. VK tedy nepřijal role předurčené tazatelem IB (pro JŠ roli "vědecká kapacita" a pro VK roli "odpůrce vědeckých kapacit"), ale obě role pozměnil na roli módního politika a roli racionálně uvažujícího člověka, člena vědecké komunity.

74.
Poté, co VK přeformuloval předurčené role, formuluje stanoviska a postoje: svoje (ř. 12-18, 27), ČSSD (ř. 22-26) a JŠ (ř. 18-22, 28-35).

[úryvek] 47:23 12 takže, velmi bych k tomu dodal že bych velmi odlišil e: ochranu životního 13 prostředí, které říkám NAPROSto a JASNĚ ANO a je to naší POVInností 14 abychom k životnímu prostředí k tomu co nás obklopuje co sme ZDÉDIli 15 z minula abychom přistupovali z maximální pokorou z maximální opatrností, 16 a myslím se tak snažím také chovat? a něco úplně jiného je abychom si, s em 17 údajné ochrany klimatu což je FIKtivní věc a VELmi to připomíná 18 komunistické poručíme větru dešti, tak: abychom si z toho udělali novou 19 ideologii a hráli si s toho hrátky a pokoušeli se [obrací se pohledem i tělem 20 na švejnara] zásadním způsobem omezit svobodu lidí a šanci spousty lidí 21 ZEJMéna ve vyspělých ZEmích na [pohled k senátorům a následně do 22 celého publika] na JAKÝkoliv krok vpřed. já bych DOUFal že sociální 23 demokracie TOTO cítí když se/ když tak má to sociální ve svém názvu, že to 24 sí cítí třeba ještě silněji než já [pozdvihnutí ukazováčku] i když nevím, a že 25 jí STRAŠNĚ moc jde o to aby to NEBylo brzdou, tato všechna MÓdní hnutí 26 aby NEBYla brzdou rozvoje ZEJMéna těch nejchudších zemí. takže e 27 ochranu klimatu považuji za fiktivní hru NEDůstojnou toho aby sme ji hráli a 28 já bych skoro i chtěl věřit že krom toho že pan tady protikandidát určitě: 29 zaujme stanovisko které vy jste očekával tak já bych řek že nějaký ten prvek 30 akademických základních změn musí říci, [přímý pohled na švejnara] že to 31 je fakt všechno ÚPLNĚ jinak [pohled do papíru a následně do publika] a že 32 možná také trošku zavítal do, do oblasti která se jmenuje economics of 33 environment a že by i k tomu mohl říci CO JE dominantním názorem e této 34 disciplíny [přímý pohled na švejnara] mezi vážnými vážnými teoretiky a 35 vážnými [pohled do publika] vědci.

75.
VK nepřijímá jemu přisouzené stanovisko a pozici, ale vysvětluje svůj vlastní postoj a zaujímá novou roli (ř. 12-18, 27, 33-35). VK přeformuluje otázku senátora IB tím, že ji tematicky rozloží na dvě podotázky, na "ochranu životního prostředí" a na "ochranu klimatu". VK si tak vytvoří možnost odpovídat na otázku, kterou si sám specifikuje, a také možnost zaujmout jinou pozici, než mu tazatel předurčil. K ochraně životního prostředí váže své souhlasné stanovisko (ř. 12-15), čímž odmítá přijmout negativní roli v oblasti ekologie. Ochranu klimatu naopak nepovažuje za relevantní problém, ale za fikci (ř. 17, 27). Svůj názor zasazuje do vědecké disciplíny, čímž prokazuje svoji sounáležitost s rolí vědce (ř. 33-35). VK dal odpověďˇna nepřátelskou (hostile) otázku, odmítl však negativní roli spojenou s touto odpovědí.

76.
VK přemísťuje problematiku "ochrany klimatu" z oblasti vědy do oblasti politiky (ř. 17-19). VK popisuje něčí záměr udělat si novou ideologii z ochrany klimatu a pohledem a pozicí svého těla jej adresuje (ř. 19-22). Tento záměr hodnotí VK negativně, čímž podněcuje JŠ a ČSSD, aby se neztotožnili se stanoviskem o nutnosti ochrany klimatu. Negativní hodnocení posiluje zevšeobecňujícími výroky: dopady se týkají jak "vyspělých" (ř. 21), tak "nejchudších zemí" (ř. 26); "omezení šance spousty lidí" se týká jakéhokoli, tedy naprosto každého, kroku vpřed. Následně VK polemizuje o postoji ČSSD a přisuzuje jí stanovisko obdobné svému (ř. 23-26). VK předjímá také stanovisko JŠ (ř. 28-35). Podněcuje JŠ k přeformulování role, kterou Klausovi určil IB na roli "vážný vědec". VK neopomene ostatní hodnotit, např. ČSSD "i když nevím" (ř. 24) a JŠ "že to je fakt všechno úplně jinak" (ř. 30-31).

77.
V závěru VK opět komentuje tazatelův skrytý záměr.

[úryvek]

78.
VK vyjadřuje subjektivní evaluaci (ř. 36, 37), která je zároveň obviněním tazatele. Ostatní účastníci debaty projevují Klausovi podporu (Atkinson 1977). VK argumentuje (ř. 39, 40). Je evidentní, že VK si získal dominantnější pozici.

79.
VK ve své odpovědi nepřijme otázkou předurčené stanovisko/postoj a jemu odpovídající roli a pozici, ale navrhne konkurující stanovisko (ř. 17, 27). VK opět rozpozná pravý tazatelův záměr, a proto může reagovat na forsírující charakter dotazu. Nejprve popíše tazatelův skrytý záměr (ř. 1-11), přičemž zároveň přeformuluje otázkou předurčené role a pozice. Poté odpovídá na zadanou otázku (ř. 12-22, 27). VK předkládá vlastní názor (ř. 17-22, 25-27), který je zároveň kritickým hodnocením stanoviska preferovaného tazatelem. Tím VK podněcuje ostatní řečníky k odstoupení od stanoviska preferovaného otázkou. VK předjímá nové stanovisko ČSSD (ř. 22-26) a JŠ (ř. 28-35). Znovu komentuje neupřímnost otázky (ř. 36-40). VK svojí evaluační činností vytváří zastřešující perspektivu nad probíhajícím diskurzem, a tak si vytváří autoritativní pozici. Součástí jeho evaluací je označení záměru, motivu ostatních (tazatelova 7-11, senátorů ČSSD a J. Švejnara 18-19), čímž si také získává sympatie publika (řádek 3, 38).

80.
Sledovali jsme, jak VK reaguje na forsírující charakter prvního a pátého dotazu. Odpovědi VK nejsou sice tak přesně strukturovány jako předem připravené úvodní slovo, nicméně vykazují stejné základní kompoziční prvky: 1. vytvoření vlastní pozice (self-positioning) a 2. vlastní odpověď na otázku. Podobně jako ve svém úvodním slově VK vyjadřuje svým projevem nadhled nad diskurzem a mění perspektivitu diskurzu (kategorizační prací a evaluacemi). Základním rysem projevu VK je, že nepřijme submisivní pozici, kterou mu předurčuje otázka, ani stanoviska/postoje a aktivity s ní spojené, ale vystupuje z autoritativní pozice. Jako samostatná autorita zhodnotí otázku, rozpozná a explicitně označí vlastní tazatelův záměr, totiž kritiku osoby VK a předurčení submisivní role pro VK a dominantní pro JŠ. VK reaguje na kritiku své osoby, např. odmítne kritické hodnocení ("zásadním způsobem odmítám hodnocení devadesátých let jako neúspěšného momentu"), nebo nabízí konkurující hodnocení ("transformační proces... byl u nás mimořádně úspěšný", "ochranu klimatu považuji za fiktivní hru nedůstojnou toho, abysme ji hráli"). Dále VK oddělí část dotazu jako irelevantní ("poučení z toho žádnou relevanci... nemá", "abychom si z ochrany klimatu, což je fiktivní věc... udělali novou ideologii") a vymezí adekvátní část dotazu ("bych velmi odlišil e: ochranu životního prostředí"). Tím sám specifikuje dotaz, na který bude odpovídat, a tím také promění jemu dotazem přisouzenou negativní pozici. VK tedy zaujme jiné postoje a stanoviska a vykonává jiné komunikační aktivity, než mu předurčuje tazatel, a tím zaujímá autoritativní pozici.

81.
Charakteristickou komunikační aktivitou VK je evaluace. Hodnotící výrok je obvykle součástí odmítavého stanoviska VK k předešlému stanovisku vyjádřenému v zadané otázce (Pomerantz 1987). Evaluativní činnost je komunikační aktivita vázaná na autoritativní pozici v diskurzu (Černá 2008, 2009; Heritage & Raymond 2005; Keisanen 2007). Hodnotící výroky svědčí o zainteresovanosti hodnotitele, hodnocením mluvčí vyjadřuje znalost situace, kterou hodnotí (Pomerantz 1987). Jelikož sociální interakce je sekvenčně organizována, tak i pro hodnocení je významné, ve kterém místě rozhovoru je hodnotící replika umožněna. Podle Heritage a Raymonda (2005) má první hodnotící mluvčí (first positioned) epistémicky nadřazené právo hodnotit. Autoři však popisují techniky, kterými lze význam prvního hodnocení oslabit a posílit význam druhého hodnocení. Tím, že VK hodnotí zadanou otázku, diskvalifikuje předchozí hodnocení a mění také pozici, kterou mu otázka přisoudila. Vytvoří jakési nové prvořadé hodnocení (new "first positioned" evaluation), nový podnět, na který je možno reagovat. Tedy předcházející hodnotící repliku sníží na pouhou výpověď, ke které je třeba vyjádřit souhlas či nesouhlas. Tomu často napomáhá i funkce otázky, dotazovat se na něco, nikoli něco tvrdit.

Závěr

82.
V této studii jsem sledovala proměnu pozice Václava Klause v průběhu debaty prezidentských kandidátů V. Klause a J. Švejnara. Komunikační situace vykazuje asymetrii ve složení účastníků a rozdělení komunikačních rolí (řídící debaty i tazatelé byli výhradně senátoři ČSSD) ve prospěch senátorů ČSSD. VK si v prostředí své opozice dovedl získat autoritativní pozici a sympatie publika. Sledovala jsem, jakými komunikačními aktivitami mluvčí vytvářejí pozice sobě i ostatním mluvčím. Analýzu jsem rozdělila na tři části: v první části jsem ukázala, jakou pozici VK zaujal na začátku projevu, ve druhé, jakou pozici mu navrhli senátoři ČSSD svými otázkami, a ve třetí, jak VK reagoval na nabídku submisivní pozice. Tak jsem objasnila vyjednávání pozic v interakci - pragmatické akce návrh, odmítnutí a ratifikaci (viz model Mocenské procesy v interakci v úvodu studie).

83.
V první části jsem analyzovala úvodní sebeprezentaci VK v kontextu projevu AG a JŠ. Zatímco AG a JŠ konstruují svůj projev na základě distinkce negativní minulosti a nadějné budoucnosti, v projevu VK lze vysledovat dvě části 1. zaujetí pozice (self-positioning), 2. vlastní odpověď na otázku. Ukázala jsem, jak si člověk sám vytváří určitou pozici svojí kategorizační prací, užíváním členských kategorií a připisováním predikátů těmto kategoriím, a konkrétní komunikační aktivitou, v případě VK četnými evaluacemi. VK si svým projevem vytváří pozici samostatné politické autority schopné konsenzu s ostatními politickými seskupeními (senátory ČSSD, ČSSD a Senátem). Svoji pozici posiluje pozitivními evaluacemi.

84.
Ve druhé části analýzy jsem sledovala, jakou roli a pozici předurčují V. Klausovi senátoři ČSSD ve svých otázkách. Sledovala jsem míru konfrontačního charakteru otázek, identifikovala rysy forsírování (nepřátelskosti, agresivity). Senátoři ČSSD se zpočátku svými dotazy zaměřovali na témata, ke kterým ČSSD a VK vyjadřovali v minulosti opozitní názory, a tak dotazem připisovali V. Klausovi opozitní role a pozice, oproti svému kandidátovi J. Švejnarovi. Zjistila jsem, že tazatel předurčí dotazovanému určitou pozici tím, že předurčí jeho následující komunikační aktivitu nebo mu připisuje určité postoje a stanoviska. Ukázala jsem zmírnění forsírujícího charakteru dotazů v průběhu debaty.

85.
Největší přínos studie vidím ve třetí kapitole, v analýze odpovědí VK. Sledovala jsem komunikační strategii, kterou VK reaguje na forsírující charakter dotazů. Podobně jako v sebeprezentaci jsem identifikovala dvě základní konstrukční části odpovědi VK: 1. rozdělování pozic, 2. vlastní odpověď na zadaný dotaz. Klíčový moment je, že VK nezačne hned odpovídat na zadaný dotaz, takže nevykoná jemu předurčenou aktivitu, ale nejprve otázku zhodnotí a označí její pravý záměr, tedy odhalí forsírování. Poté otázku přeformuluje, navrhne konkurující téma. Teprve pak začne odpovídat, ovšem již na otázku, která v důsledku přeformulování ztratila forsírující charakter. V odpovědi vyjádří své vlastní postoje a stanoviska. Popsaným komunikačním chováním VK nepřijme pozici, kterou mu tazatel předurčil, ale pozice aktérů promění. VK neustále vykonává kontrolu nad diskurzem, o čemž svědčí časté užívání evaluací, zaujímá autoritativní/dominantní pozici.

86.
Ukázala jsem, že VK dokáže pracovat s perspektivitou diskurzu, dokáže proměňovat role a pozice aktérů komunikační události. Pro VK je signifikantní, že nepřijme/odmítne pozici, kterou mu jeho předřečník nabídne, a navrhuje nové rozvržení pozic (viz model Mocenské procesy v interakci v úvodu a také Černá 2008, 2009). Namísto submisivní role zaujme VK roli dominantní, namísto požadovaných pasivních odpovědí podněcuje ve svých replikách k novým akcím, navrhuje nová témata a stanoviska. Typickou komunikační aktivitou VK je evaluace. V analýze jsem sledovala vliv hodnotících výroků na perspektivitu diskurzu. Hodnotícími výroky si VK zajišťoval autoritativní pozici (srov. Herigate, Raymond 2005), hodnotící výroky mají potenciál někoho přesvědčit, manipulovat (Wiggins, Potter 2003). VK často využívá hodnotící výroky jako součást odmítavého stanoviska (Pomerantz 1987). Hodnotící výroky v sobě perspektivu obsahují, ale také perspektivu diskurzu spoluutvářejí. Ukázala jsem, že VK získává v průběhu debaty dominantnější pozici, než mu daná komunikační situace předurčila, a ozřejmila jsem některé komunikační praktiky, kterými si autoritu získává.

Poznámky

[1] Čas označuje vzdálenost od začátku debaty: osmá minuta, čtvrtá sekunda debaty. Transkripční pravidla jsou uvedena na konci Poznámek.

[2] V orig.: "Die Realisierung einer konkreten, an eine bestimmte soziale Zuständigkeit eines Akteurs gebundene Sichtweise auf einen Sachverhalt."

[3] V orig.: "Representation of something by someone for someone from a given position."

[4] V orig.: "Perspektive wird erfassbar über die Position."

[5] V orig.: "Stance is a public act by a social actor, achieved dialogically through overt communicative means, of simultaneously evaluating objects, positioning subjects (self and others), and aligning with other subjects, with respect to any salient dimension of the sociocultural field."

Transkripční pravidla

Nahraná interview byla transkribována podle konvencí vypracovaných v konverzační analýze (viz např. Schlobinski 1996).

Použité transkripční značky

[úryvek]

Literatura

AMON, U. (1973): Probleme der Sociolingusitik. Tübingen: Max Niemeyer Verlag

ATKINSON, J. M. (1987): Public speaking and audience responses: some tchniques for inviting applause. In: J. M. Atkinson, J. Heritage, eds.: Structures of social action. 3. vyd. Cambridge: Cambridge University Press. Str. 370-409

CLAYMAN, S. / HERITAGE, J. (2002): Questioning presidents: Journalistic deference and adversarialness in the press conferences of Eisenhower and Reagan. Journal of Communication, 52 (4): 749-77

CLAYMAN, S. / HERITAGE, J. / ELLIOTT, M. / McDONALD, L. (2007): When does the watchdog bark?: Conditions of aggressive questioning in presidential news conferences. American Sociological Review, 72 (February): 23-41

CLAYMAN, S. / ELLIOTT, M. / HERITAGE, J. / McDONALD, L. (2006): Historical trends in questioning presidents, 1953-2000. Presidential Studies Quarterly, 36 (4): 561-583

ČERNÁ, K. (2009): Interactional power processes. In: E. Weigand, ed.: Dialogue analysis and rhetoric. Münster: IADA [v tisku]

ČERNÁ, K. (2008): Mocenské procesy v interakci. In: V. P. Polách, ed.: Svět za slovy a jejich tvary, svět za spojením slov. Olomouc: FF UP. Str. 42-50

ČMEJRKOVÁ, S. (2003): Mediální rozhovor jako žánr veřejného projevu. In S. Čmejrková, J. Hoffmannová, eds.: Jazyk, média, politika. Praha: Academia. Str. 80-115

DOLNÍK, J. (2005): Pragmatika presvedčovania. In: H. Srpová, ed.: Metody a prostředky přesvědčování v masových médiích. Ostrava: FF OU. Str. 54-59

DU BOIS, J. W. (2007): The stance triangle. In: R. Englebretson, ed.: Stancetaking in discourse. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins. Str. 139-181

GRAUMANN, C. F. / KALLMEYER, W., eds. (2002): Perspective and perspectivation in discourse. Amsterdam: John Benjamins

HADDINGTON, P. (2007): Positioning and alignment as activities of stancetaking in news interviews. In: R. Englebretson, ed.: Stancetaking in discourse. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins. Str. 283-317

HAVLÍK, M. (2007): "Slušný" Bursík a "neslušný" Železný v Otázkách Václava Moravce. Biograf, (43 - 44): 33-68

HERITAGE, J. / RAYMOND, G. (2005): The terms of agreement: Indexing epistemic authority and subordination in talk-in-interaction. Social Psychology Quarterly, 68 (1), 15-38

HOUSLEY, W. / FITZGERALD, R. (2002): The reconsidered model of membership categorization analysis. Qualitative Research, (2): 59-83

HUNSTON, S. / THOMPSON G. (2000): Evaluation in text: Authorial stance and the construction of discourse. Oxford: Oxford University Press

KEISANEN, T. (2007): Stancetaking as an interactional activity. In: R. Englebretson, ed.: Stancetaking in discourse. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins. Str. 253-281

KALLMEYER, W. (2002): Verbal practices of perspective grounding. In: C. F. Graumann, W. Kallmeyer, eds.: Perspective and perspectivation in discourse. Amsterdam: John Benjamins. Str. 25-39

KALLMEYER, W. / SCHMITT, R. (1996): Forcieren oder: Die verschärfte Gangart. In: W. Kallmeyer, ed.: Gesprächsrhetorik. Tübingen: Gunter Narr Verlag. Str. 19-118

KEIM, I. (1995): Verfahren der Perspektivenabschottung und ihre Auswirkung auf die Dynamik des Argumentierens. In: W. Kallmeyer, ed.: Gesprächsrhetorik. Tübingen: Gunter Narr Verlag. Str. 191-277

LINELL, P. (1990): The power of dialogue dynamics. In: I. Marková, K. Foppa, eds.: The dynamics of dialogue. New York: Harvester Wheatsheaf. Str. 147-177

LINELL, P. / GUSTAVSSON, L. / JUVONEN, P. (1988): Interactional dominance in dyadic communication: A presentation of initiative - response analysis. Linguistics 26, 415-42

MÜLLEROVÁ, O. / HOFFMANNOVÁ, J. (1994): Kapitoly o dialogu. Praha: Pansofia

NEKVAPIL, J. / LEUDAR, I. (2006): Prezentace události 11.9.2001: Bush, bin Ládin a jiní v interakci. Sociologický časopis, 42 (2): 353-377

POMERANTZ, A. (1987): Agreeing and disagreeing with assessments: some features of preferred / dispreferred turn shapes. In: Atkinson, J. M. and Heritage J., eds.: Structures of social action. 3. vyd. Cambridge: Cambridge University Press. Str. 57-101

POTTER, J. (1998): Discursive social psychology: From attitudes to evaluative practices. European Review of Social Psychology, 9, 233-266

SACKS, H. (1992): Lectures on conversation. Vol. 1, 2. G. Jefferson, ed. Oxford: Blackwell

SACKS, H. (1972): An initial investigation of the usability of conversational data for doing sociology. In: D. Sudnow, ed.: Studies in social interaction. New York: Free Press. Str. 31-74

THONUS, T. (1999): Dominance in academic writing tutorials: gender, language proficiency and the offering of suggestions. Discourse & Society, 10 (2): 225-248

WIGGINS, S. / POTTER, J. (2003): Attitudes and evaluative practices: Category vs. item and subjective vs. objective constructions in everyday food assessments. British Journal of Social Psychology, (42): 513-531

Kateřina Černá

E-mail: katka.cerna@email.cz

Kateřina Černá působí v současné době na katedře germanistiky PedF UK v Praze. Doktorskou práci na téma dynamiky rozhovoru a českoněmeckých vztahů obhájila na FF UK v Praze. Poté pracovala při AV ČR (e-learningové kurzy). V posledním desetiletí se zabývá analýzou dialogu: kooperativním vs. forsírujícím chováním, získáváním dominance a jazykovou politikou: užíváním jazyka v pohraničních oblastech, rakouskou němčinou.
[Aktualizováno: 20. 11. 2015]

Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora Biografu.

Diskuze

Chcete-li k textu diskutovat, musíte se napřed přihlásit


Vložit příspěvek: