Kontakt

Poštovní adresa:
Biograf
Krompach 26, 47157

E-maily:
redakce@biograf.org (redakce)
objednavky@biograf.org (objednávky, předplatné a osobní účty)

Pro běžný kontakt používejte, prosím, tuto adresu, a nikoli adresu vydavatele (viz níže).

Bankovní spojení:
číslo účtu: 0222027399/0800
banka & adresa: Česká spořitelna (Strossmayerovo nám. 1, 170 21  Praha 7)
IBAN: CZ65 0800 0000 0002 2202 7399
SWIFT code/BIC: GIBACZPX

Oznámení redakce

Zemřela Olga Šmídová Matoušová
Olga Šmídová Matoušová, členka redakční rady, bez které je Biograf stěží myslitelný, v pondělí 18. 9. náhle zemřela po akutní zdravotní příhodě. [podrobnosti]

Změna adresy
Vydavatel časopisu Biograf, dříve občanské sdružení, nyní zapsaný spolek (z.s.), změnil poštovní adresu. Od nynějška posílejte veškerou případnou písemnou korespondenci na: Časopis Biograf, z.s., Krompach 26, 47157. Dřívější adresa je tímto okamžikem nefunkční. [podrobnosti]

Biograf ve výuce - akce pro učitele
Zvýhodněná nabídka předplatného časopisu pro kvalitativní výzkum BIOGRAF pro učitele, kteří používají texty publikované v Biografu při výuce. [podrobnosti]

Tiráž

Biograf
časopis pro kvalitativní výzkum

ISSN 1211-5770
Registrováno pod č. MK ČR: E 8364
Vydává občanské sdružení Časopis Biograf
Krompach 26, 47157
casopis@biograf.org
IČO: 27003213
Vychází dvakrát ročně.
Editor: Barbora Spalová (editor@biograf.org)

Plný text

Bažina a mokřad - dvě tváře divočiny

Pavel Klvač

Rok 2003, číslo 30
Vyšlo 8.12.2003

[plný text - verze pro tisk ]

Swamp and wetland - two faces of wilderness

This paper presents case study on the relationship of inhabitants of a South Moravian village to the local swamp/wetland. There were identified two different approaches to this particular locality; one was called "everyday" approach and the second "environmental" approach. The disparity of these approaches is documented in the way the individual participants construct, by means of various symbols and meanings, a symbolic system relating to this locality. Environmental experts speak about the "wetland", whose dominant purpose is life, and they undertake measures for its protection. On the other hand, from the point of view of the everyday approach, the "swamp" is perceived as wilderness represented by the myth, with death playing its key role. This approach, based on traditional concepts of mythology, is far away from the environmental approach, which is based on the sign system of science. This disparity then presents a source of misunderstanding and possible conflicts between the individual parties.

Témata Biografu:

Příroda a environmentalismus

Citujte jako:

KLVAČ, P. (2003): Bažina a mokřad – dvě tváře divočiny. Biograf (30): 55 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=v3003 [naposledy navštíveno 11. 12. 19]

Na objektivní vědě není nic „absolutního“. Věda není vybudovaná na skále. Hrdé brány jejích teorií se tyčí vlastně nad močálem. Je podobna kolové stavbě. Kůly se však pod ní propadají do bahna, aniž narazí na nějakou přirozeně danou základnu.
K. Popper

1.
V průběhu 90. let 20. století se nápadně zvyšuje zájem humanitně orientovaných badatelů o téma krajiny.[1] V rámci brněnské sociologické školy jde však o inspiraci letitou. Od 70. let zde probíhá empirický výzkum sociální percepce krajiny. Připomeňme například výzkum vnímání zemědělské krajiny (Librová 1979), výzkum krajiny v sociální percepci dětí (Librová 1984) nebo výzkum postojů obyvatel jižní Moravy k výstavbě Novomlýnských nádrží (Musil 1997). Na tuto tradici se pokouší navázat i následující příspěvek.

Kontext výzkumu

2.
K nejohroženějším a zároveň i ekologicky nejcennějším ekosystémům na světě dnes patří mokřady. Představují celou škálu biotopů s výrazně vlhkým prostředím. Jedná se například o prameniště, vodní toky, tůně, rašeliniště atd. Zvláštním případem těchto biotopů jsou místa v každodenním jazyce označovaná jako „bažiny“, „močály“ či „mokřiska“. Jejich likvidace byla v minulosti cílená, systematická a důsledná, a to nezávisle na kulturních poměrech doby či místa. Pro své ohrožení se stala předmětem celosvětové ochrany (Ramsarská konvence) a péče environmentalistů. Na jejich záchranu jsou poskytovány státní dotace - v České republice např. z Programu péče o krajinu nebo z Programu revitalizace říčních systémů Ministerstva životního prostředí (dále jen MŽP).

3.
Od 80. let 20. století zdomácnělo ve veřejné debatě o aktuálních společenských problémech téma „problému prostředí“ (Musil 1998). Sociologické výzkumy přinášejí zjištění o tom, že „zdravé životní prostředí“ je důležitou osobní hodnotou respondentů a že je třeba jeho ochraně věnovat náležitou pozornost (Keller, Gál, Frič 1996). Přesto jsou snahy ochránců přírody o záchranu mokřadů v nápadném rozporu k postojům, se kterými se setkáváme ve všedním, každodenním životě.

4.
Jako ochránce vyvíjející úsilí k záchraně jednoho mokřadu jsem byl záhy zaskočen neporozuměním i posměchem na adresu svého konání. Uvážíme-li, že „tvář krajiny vždycky souvisí se způsobem života, a proto ji lze jen velmi těžko udržet bez přispění a vůle lidí, kteří v ní žijí“ (Šůlová 2000), nutně se vkrádá pochybnost o smysluplnosti takového počínání. Nabízí se tudíž otázka: Co tato lokalita pro okolní obyvatele vůbec znamená?

Metodologie výzkumu

5.
Výzkum byl veden snahou o pochopení nastíněného problému prostřednictvím kvalitativně pojaté případové studie, prováděné během revitalizace[2] jednoho mokřadu. Během této akce se mi tak naskytla možnost bezprostředně pozorovat reakce místních obyvatel na naše úsilí spojené s jeho obnovou. Z nich se pak pokouším interpretovat, co tato lokalita v životě místních znamená.

6.
Hlavní technikou sběru dat jsem zvolil strategii zúčastněného pozorování. Tuto volbu do značné míry umožnil fakt, že jsem byl jedním z hlavních aktérů revitalizačních aktivit. Každodenní sociální interakce byly tudíž zdrojem většiny mých informací. Moje identita výzkumníka nebyla ostatním účastníkům revitalizace známa. Během obnovy mokřadu jsem tedy zastával roli environmentalisty (tím vyznával i specifickou „ideologii problému prostředí“ - viz Musil 1999, též Konopásek 1999) a zároveň i roli výzkumníka. Domnívám se však, že mi to nebránilo ve snaze porozumět jednání jiných lidí, jejichž pohled na lokalitu (potažmo i vyznávaná „ideologie problému prostředí“) byl odlišný.

7.
Dalším důležitým zdrojem informací při výzkumu mi byla analýza dokumentů. Šlo především o písemné dokumenty vztahující se k revitalizaci, fotografie z rodinných alb, písemné prameny vztahující se k obci, místní matriku atd. Marginálně byla též využita metoda analýzy odpadků - tzv. smetištní archeologie (garbage archaeology).

Zájmová lokalita jako „bažina“ a „mokřad“

8.
Uvedená lokalita se nachází na jižní Moravě, asi kilometr od vesnice Drnovice u Vyškova. Jedná se o několik vodních tůní, obklopených stromy a výraznou keřovou vegetací, uprostřed intenzívně obdělávaného zemědělského pole. Při svém snažení o obnovu ekologických funkcí mokřadu jsem byl konfrontován se dvěma protikladnými přístupy k této lokalitě. Vztah motivovaný snahou o její ochranu budu dále nazývat „environmentálním přístupem“. Tradiční, léty ustálený postoj, řídící se známými normami, pravidly a hodnotami všedního světa místních, fixovaný v jejich běžném vědomí a vyjadřovaný běžným jazykem, pak budu nazývat „každodenním přístupem“. Prováděná revitalizace lokality byla jeho radikálním zpochybněním. Odlišnost rozdílných přístupů k lokalitě je zřetelná již v rovině verbální (v označování).

„Bažina“

9.
Domácí nenazvou revitalizovanou lokalitu jinak než „Žumpy“. Již samotný název vypovídá cosi o povaze představ a praktik s ním spojovaných. „Žumpa“, jak známo, znamená objekt nevábného vzezření a zápachu, sloužící k hromadění fekálií[3] (rozuměj septik). Místní si se slovem „žumpa“ nejčastěji asociují: „špina“, „humus“, „hnus“, „špinavá voda“, „bordel“, „hovna“, „smradlavá díra s bordelem“, „smrdutá jama“, „hovnocuc“, „kalisko nejaky, jak bévaly u hnojnice“. Hovoří-li se o lokalitě jinak než o „Žumpách“, bývá označována nejčastěji za „bažinu“ (vyjímečně za „močál“, „mokřisko“, „tůně“ nebo „rybníčky“):

Je to bažina, já bych to nepřešla.
Já to mám jako Žumpy, bažina a šmitec, né?
Drnovické bažiny - Žumpy v Kopaninách. [název obrazu místního malíře-amatéra]

10.
Ve vzpomínkách na dětství nejsou u místních výjimkou podobné představy: „Tam to bublalo, my sme tam házeli kameně, bažina, černé maglajs“ nebo „Tams dycky flusl a dva dni, než se to potopilo, blu bl bl bbb“.

11.
„Bažina“ (častěji označovaná jako „Žumpy“) představuje pro obyvatele vesnice (alespoň pro generaci mého věku a starší) všeobecně známé a důležité místo. V terminologii mentálních map bychom spolu s Lynchem (1960: 48) hovořili o prostorové dominantě (landmark). Častou asociací s touto lokalitou je strach a smrt, což přispívá jejímu geniu loci.

„Mokřad“

12.
Zatímco domácí mluví o „Žumpách“ a „bažině“, v souvislostech environmentálních aktivit byla lokalita bez výjimky označována jako „mokřad“. V evidenci registru „významných krajinných prvků“ (VKP) bylo místo vedeno jako „VKP č. 266 - mokřad“, odkud byl odvozen i název akce: „Revitalizace mokřadu“, který byl též používán všemi environmentálními experty, se kterými jsme přišli během revitalizace do styku.

13.
Environmentální označení - „mokřad“ - bylo prakticky pro všechny místní neznámé - nové. Obvyklou reakcí na něj byl údiv: „Mokřad?“, „Jaké mokřad?“ Později byl tento termín v konverzacích používán místními ironicky: „No von je to teď vlastně ten mokřad.“ nebo se dále setkával s nepochopením: „Kurva hoši, jak mužete Žumpám řikat mokřady, kurva?“

14.
To, že uvedená lokalita je tzv. významný krajinný prvek, nevěděl nikdo, dokonce ani žádný ze zastupitelů obce, nevyjímaje členy komise životního prostředí. Pojem „významný krajinný prvek“ působil v komunikaci stejně exoticky jako termín „mokřad“.

15.
Před zahájením prací na obnově „mokřadu“ byly v lokalitě umístěny dvě informativní tabule s následujícím textem: „UPOZORNĚNÍ - Drnovický mokřad („Žumpy“) a jeho přilehlá vegetace je pro svůj ekologický význam registrován jako tzv. významný krajinný prvek, který je chráněn podle zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Jakékoliv poškozování, znečišťování, jakož i odebírání vody je zde přísně zakázáno. OÚ Drnovice“

16.
Tabule informující o významu lokality, umístěné u bažiny/mokřadu vzbuzovaly u kolemjdoucích neskrývané pobavení: „Já musím říct, že když sem tam poprvé četla tu vašu cedulu, tak mi to bylo taky tak nejak k smíchu.“ i údiv: „Dyš sem si to četl, tak sem to viděl poprvé - mokřad? Já to mám jako Žumpy, bažina a šmitec, né? Neviděl sem, že se temu říká mokřad“.

„Bažina“ a „mokřad“ - smrt a život

17.
S rozdílným označením v rovině verbální rezonují i odlišné způsoby začlenění bažiny/mokřadu do symbolických světů - každodenního a environmentálního. Uvedené tvrzení se pokusím doložit na různých významech, které jednotliví zúčastnění s lokalitou pojí a skrze něž konstruují odlišné symbolické řády, vztahující se k lokalitě.

„Bažina“ jako symbol smrti

18.
V pojetí každodenním je „bažina“ především symbolem smrti. Tak či onak na ni v rozhovorech přišla řeč. První asociací, ať pamětníků nebo dětí, je patrně nejznámější místní legenda „O utopeném vápeníkovi“, která se v souvislosti s lokalitou každému oslovenému vybaví.

19.
Vápeníci byli prodavači vápna, kteří již od středověku vozívali z vápenek Moravského krasu do širého okolí na koňském povozu nehašené, kusové vápno, které se využívalo například při stavění či bílení domků. Legenda praví, že vápeník po úspěšném prodeji svého zboží zcela ovládnut démonem alkoholu z drnovické pálenky, zapomněl znaveného koně před odjezdem domů napojit. Když posléze cestou na voze usnul, žíznivý kůň vběhl i s povozem do jedné z tůní, kde se za oběma nešťastníky zavřela bažina. V ústním podání dodnes koluje mezi občany Drnovic několik verzí této tragické události. Přesto, že se v různých bodech rozcházejí, mají společné jádro - tragické utonutí „vápeníka“ („vápeňáka“, „vozky“, „kočího“, „sedláka“) v „bažině“.

20.
Jeho smrt (podle ústního podání) dodnes připomíná kříž, umístěný při břehu jedné z tůní „bažiny“, který místu vtiskl zvláštní ráz, vyjádřený např. konstatováním „takové nepřijemné pocit, je tam ten křížek“. (Symbol kříže reprezentuje lokalitu na mapě již v roce 1740.) Možná i díky němu je popsaná legenda dodnes v obci stále živá. Kříž v očích místních reprezentuje zmíněnou tragédii. Zároveň se jedná o jednu z mála v Drnovicích tradovaných pověstí, která je zaručeně pověstí nejznámější. Když je řeč o „Žumpách“, většinou jde o první asociaci s tímto místem, lhostejno, zda u pamětníků nebo dětí:

Já mám ze Žumpama spojenó tu pověst, jak se tam utopil ten kočár, v životě, v životě bych tam nevlezla.
Od malička má čovek zafixovany, že se tam utopil sedlák s koňama.
Utopil se tam ten vápeňák - von spal, měli naučeny koně, došli k hospodě a zastavili. Horáci jezdili Kopaninama, to měli krači. Zpivali: vápno, vápno, vápínko a lidi chodili s pytlama.
Vápeník tam spadl v noci, byla tma, řikala to prababička.

21.
S různým typem narážek na nešťastného vápeníka jsme se během revitalizace setkávali prakticky neustále. Před bagrováním tůní byla hojná poznámka typu: „To tam vykopete teho vápenika“. Po prohloubení tůní se změnila v následující otázky: „Našli ste tam teho vápenika?“, „Toš našli ste nejaké kus vozu aspoň?“ [úsměv].

22.
Mimo výše popsanou notoricky známou legendu se u pamětníků udržují též pověsti o tom, že po druhé světové válce byla do tůní „bažiny“ odhazovaná munice nalezená na okolních polích: „To nemužete bagrovat, tam só bomby z války, nevybuchly“, „Lidi to vobešli a všecko, co měli na polách vhodili do Žump“ [o munici], „Po válce se tam valilo kde co“. Místní historik ve své knížce o historii obce v této souvislosti píše:

V Žumpách je naházené střelivo ´uklizené´ z polí po druhé světové válce. Smrt tam stále ještě číhá, i když zatím podřimuje. (Čermák 1997: 96)[4]

23.
Strach a smrt obchází kolem lokality z mnoha stran. Údaje o smrti utonutím v jejích tůních lze nalézt i v místní matrice:

S vlastním bratrancem byla těhotná a od toho uškrcena a utopena v kalužině u Kříže u (Končin či) Kněžího háje. (zápis z roku 1899)

24.
V rámci krajinných prvků v okolí obce má naše lokalita v tomto smyslu výsadní postavení. Silný duch místa vane i z výpovědí zkoumaných, zaznamenaných během pozorování. Nejnázorněji to vyjadřuje následující výrok: „To místo je naprosto vyjímečny, člověk nemusí být nijak zvlášť citlivé. De tam po vás mráz, něco velmi posvátnyho“. Strach je, zdá se, nejcharakterističtějším znakem genia loci sledované „bažiny“. Ve výpovědích zkoumaných osob byl vyjadřován následovně:

Já sem se tam jako děcko bávala, dyš sme tam chodivali s rodičama, dycky řikali - pozor, tady se utopil ten vápeník.
Je to bažina, já bych to nepřešla.
Já jako děcko sem se tam bál jak prase.
Takové strach tady z teho de, bála sem se.
Já mám ze Žumpama spojenó tu pověst, jak se tam utopil ten kočár, v životě, v životě bych tam nevlezla.
My sme se tam dycky bály jako děvčiska, dyš sme tam chodily hrabat trávu.

25.
Konstitutivní formou vytvářející motiv strachu je v souvislosti s naší „bažinou“ motiv hlubiny. Zdrojem obav, vyjadřovaných ve výpovědích je bázeň z „utonutí“, „propadnutí“, „zahučení“ - směrem dolů, do hlubiny. Motiv hlubiny je pak jádrem obsáhlejšího mýtu bažiny jako specifického jazykového útvaru, konstruovaného pomocí dalších významů v každodenních promluvách.

26.
Popsaný motiv hlubiny reprezentuje například následující citát: „Spadl tam ten vápeník, tak to bévalo hluboky“ . Návštěvníci, kteří během revitalizace zavítali na lokalitu nám bez váhání líčili své představy spojené s tímto místem: „Tady je pětatřicet metru hlóbka.“, „Bála sem se sem šlápnout dycky, že se propadnu.“, „Skusime to, esi se to propadne?“. Asociací na již zmíněnou munici z druhé světové války, byly zřejmě i následující výroky: „Tam zahučel aji tank. Kósek pásu tam našli a německy helmy“, „V zadní Žumpě, tam pod tó borovicó je utopené tank“. Odkrývání tajemství této hlubiny přilákalo k lokalitě i některé zvědavce za účelem zjištění jak tomu vlastně je: „Od malička má čovek zafixovany, že se tam utopil sedlák s koňama, tak sem to procházel, jak je to hluboky“.

„Mokřad“ jako symbol života

27.
Zcela protikladný význam získává lokalita v pojetí environmentálním. Jako „prostředí pro rozmnožování obojživelníků“, „významné refugium řady druhů organismů“, „hnízdní příležitost několika druhů ptáků“ představuje „mokřad“ symbol života.

28.
Environmentální optiku, konstruující zcela odlišný symbolický řád vztahující se k lokalitě ilustruje text z mapovacího průzkumu „ekologicky významného krajinného prvku“ - „Drnovický mokřad“ E. Balátové z roku 1987:

Jezírka s doprovodnou mokřadní vegetací v trati „Kopaniny u lomu“. Rozloha včetně okolní vegetace ca. 0,85 ha. Lokalizace: ca. 1 km sz. Drnovic při vozové cestě vedoucí na silnici Drnovice - Ježkovice. Katastr: Drnovice. Tento krajinný segment se vyvinul na hnědé lesní půdě, geologický podklad tvoří kulm. Na otevřenou vodní plochu jezírek nepatrné rozlohy navazují mokřadní společenstva, na jejichž druhové skladbě se podílejí mj.: orobinec širokolistý a úzkolistý, ostřice řízná, lipnice bahenní a kyprej vrbice. Ve zvýšené části reliéfu převažuje pcháč šedý a druhy ovsíkových luk /ovsík vyvýšený, kostřava luční, kopretina aj./. Lokalita je obklopena dřevinnou vegetací; z keřů a stromů zde se vyskytujících uvádím: růži, hloh, bez černý, ptačí zob, zplanělou třešni, vrby, javor jasanolistý, osiku, akát a smrk. Její význam je především zoologický /zastávka pro táhnoucí ptáky, prostředí pro rozmnožování obojživelníků/. Možné ohrožení: zavážka, likvidace dřevin. Ochranná opatření: ponechat v původním stavu.

29.
Tento text byl do zahájení revitalizace pravděpodobně jedinou (nejen odbornou) přírodovědnou statí, vztahující se k lokalitě. Při shánění podkladů k žádosti o dotaci z Programu péče o krajinu MŽP ČR jsem ho nalezl v archivu Referátu životního pro­středí Okresního úřadu ve Vyškově. Jak již bylo uvedeno výše, ponětí o tom, že je lokalita vedena jako tzv. významný krajinný prvek, který „jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability“, neměl nikdo z místních a musím přiznat, že toto zjištění k mé radosti překvapilo i mě.

Žáby a ryby

Žáby

30.
Můžeme-li říct, že „bažina“ je symbolem smrti a „mokřad“ symbolem života, pak symbolem obou je v jistém smyslu žába.

31.
Žáby a tento typ biotopu („bažina“, „močál“, „mokřisko“) patří k sobě i v představách místních. Toto spojení dokládá například pojmenování jedné místní části lesa, kde „se řikalo U žaby“, protože „je tam mokro, močál jako“. Pokud jde o zkoumanou lokalitu, druhou její nejčastější reprezentací v myslích zkoumaných (po utopeném vápeníkovi) jsou právě „žaby“. V příslušném ročním období dávala „bažina“ o sobě vědět skrze jejich hlasité projevy, které se nesly až do vesnice. Jeden zvědavý pamětník, který se po revitalizaci přišel na lokalitu podívat, na to vzpomíná následovně: „To v létě dycky bylo na Křivdě[5] slyšet ty žaby celé večer, to béval žabí ráj tady“. Při zjišťování, co že to kdysi v „Žumpách“ vlastně žilo, jsem dostal od jiného pamětníka podobnou odpověď: „No žaby akorát, nás to tenkrát nezajimalo. Žaby, to kuňkalo, to bylo slyšet až na dědině. No, muselo teho byt dosť.“

32.
Tématem značné části konverzací v souvislosti s bažinou/mokřadem během revitalizace byl právě tento tvor (žába) a jeho vývojová stádia (pulci), proto je nelze v tomto kontextu nezmínit. Odlišnost postojů k těmto živočichům opět rezonuje s oběma způsoby vnímání lokality jako celku.

33.
V uskutečněných konverzacích lze první reakci konverzačních partnerů na zjištění, že důvodem revitalizačních aktivit jsou obojživelníci, popsat zpravidla jako údiv: „Kůli žabám?“ [často úsměv], někdy následovaný komentářem typu: „Dyť po tym se dycky chodilo střílet, ze zduchovky, tos neviděl, esi se to odrazilo nebo letělo durch“ [smích]. „Žaby“ patřily k tradičním místním zábavám mládeže. Chodilo se na ně „házet kameně“, „střílet ze šicgumy“ [rozuměj z praku]. Přiznání jednoho z bývalých účastníků těchto her je ilustrativní: „Dyť jenom já sem tam půl náklaďáka kameňu naházel po žabách“. V době prací na revitalizaci se často vyskytly případy, kdy se můj environmentální zájem o tyto tvory stal terčem posměchu[6] - „Von chodi do Žump s notesem počitat pulce, debil“. Vzhledem ke svým aktivitám jsem několikrát získal označení „mistr pulec“, „pulec“ a „žabař“.[7] Není divu, když: „Žaby nepotřebujó žit, potřebujem, aby rostlo něco jinyho a né pulci“, jak zněla jedna reakce na můj povzdech nad extrémním suchem tehdejšího jara, kdy hladina tůněk s každým dnem očividně klesala. Poté, co během června došlo k jejich úplnému vyschnutí, byla situace komentována jedním návštěvníkem lokality následovně: „A máš po žabách, co?“ [smích].

34.
Tento přístup je však v ostrém kontrastu s perspektivou environmentální, kde žáby (v převážné většině promluv environmentalistů suplované označením „obojživelníci“) představují tvory hodné zvláštní péče - ochrany. Prakticky všichni u nás žijící obojživelníci jsou považováni za „zvláště chráněné druhy“, v různé míře (včetně „silně“ či „kriticky“) ohrožené a požívají zákonné ochrany. Do registru „významných krajinných prvků“ byla lokalita zařazena především pro svůj „zoologický význam“ - „prostředí pro rozmnožování obojživelníků“. Odsud se též odvozovalo i zdůvodnění předmětu žádosti o finanční dotaci na její revitalizaci. V popisu opatření a zdůvodnění žádosti o příspěvek z Programu péče o krajinu, který pro naše sdružení vypracoval odborník z oblasti ekologického poradenství stojí: „Její hlavní význam spočívá v existenci tůní, které jsou místem rozmnožování několika druhů obojživelníků“.

Ryby

35.
Protipól v každodenních postojích k žábám tvoří ryby. Hovořilo-li se o žábách, mnohdy k nim sklouzla řeč: „A budó tam kapři?“. Několikrát se v nepatrných obměnách vyskytla úvaha-rada (a to jak u kolegů aktivně se účastnících revitalizace, tak i nahodilých příchozích) podobná té následující: „Nejaky ryby by se tam mohli dat, pár kapru.“ Jindy bylo vysazení ryb v souvislosti s prohloubením tůněk automaticky předpokládáno, jako by se rozumělo samo sebou: „Ryby tam dáte, né?“.

36.
Úvahy o vysazení ryb na lokalitě nebyly v době revitalizace ničím novým. Byly pravidelnou součástí našich konverzací o „Žumpách“ i naším přáním dávno v minulosti. Dodnes si velmi dobře pamatuji, když jsme jako kluci vypustili do tůní několik desítek malých ryb (z vyprávění našich rodičů jsme věděli, že totéž kdysi udělali i oni), získaných v kalužinách po výlovu rybníka v sousední obci. Vydržely tam do léta pří­štího roku, kdy voda v tůních vyschla.

37.
Naproti tomu environmentální experti (zaměstnanci Agentury ochrany přírody a krajiny) několikrát vyslovili obavu, aby se do tůní „nedostaly ryby“, což by dle jejich názoru představovalo pro obojživelníky katastrofu (vývojová stádia obojživelníků jsou pro ryby snadnou a vítanou potravou). Obavy, aby se tak nestalo, se posléze naplnily. Na jaře následujícího roku mi místní vášnivý rybář hrdě oznámil, že dal do „Žump“ ryby. Na moji otázku po motivaci jeho činu se mi dostalo („logické“) odpovědi: „Dyš je tam voda, tak sem tam dal ryby né!?“. Ve snaze dopátrat se jejich druhu a počtu mi bylo sděleno: „Jenom dva karase, takovy maly.“ Po mém upozornění na nevhodnost jeho skutku a prosbě, aby se už neopakoval následovala otázka: „Proč by tam měly ryby vadit!?“.

38.
Za ilustrativní příklad pozitivního hodnocení ryby (na rozdíl od opačného hodnocení žáby) pokládám proměnu jedné sloky v básních místního poety a zároveň je­dnoho z nejčinnějších aktérů v revitalizaci. Na konci ledna, kdy se plány na revitalizaci teprve rodily, byla krása lokality v jeho básni zachycena následovně:

V Kopaninách tam v přírody lůně,
jsou tam dvě vodní tůně,
jaké člověk těžko spatří
v křišťálové vodě plují kapři.

39.
Po půl roce prací a neustálých diskusí na téma obojživelníků, jejich ohrožení a významu, se známá sloka v pozměněné podobě objevila znovu, tentokrát v jiné básni opěvující rodnou ves, složené k příležitosti setkání rodáků obce:

V Kopaninách tam v přírody lůně,
rosničky, čolci, žáby tam plují
jsou tam dvě vodní tůně,
večer, co večer tam žáby koncertují.

40.
Estetická hodnota v původní básni reprezentovaná „křišťálovou vodou“ a „plujícími kapry“ byla později (snad vlivem posunu v postoji k žábám v průběhu revitalizace) vyjádřena „plujícími rosničkami, čolky, žábami“ a jejich „koncertováním“.

Likvidace a revitalizace

41.
S odlišným začleněním „bažiny“ a „mokřadu“ (skrze různé významy, např. smrti a života) do jednotlivých symbolických řádů - každodenního a enviromentálního, souvisí v realitě i rozdílné praktiky, uplatňované ve vztahu k této lokalitě - její likvidace a revitalizace.

Likvidace

42.
V dlouhodobé perspektivě spěla lokalita ke svému zániku. Vlivem dlouholetého zanášení tůní v nich docházelo ke snižování výšky vodní hladiny. V posledních letech byly obě tůně po většinu roku úplně bez vody. Odhlédneme-li od faktorů „přírodních“, které zde sehrály též jistou roli (např. zazemňování tůní tlejícím listím a větvemi z okolních stromů), můžeme konstatovat, že výrazný podíl na devastaci lokality měli místní obyvatelé. K tomuto závěru jsem dospěl ze dvou stran. A to jednak z výpovědí zkoumaných, na druhé straně pak z analýzy struktury odpadu nalezeného při bagrování v tůních. Vybagrovaný odpad představoval zvláště cenný dokument - „hmotnou stopu chování“ místních obyvatel k „bažině“.[8]

43.
Už z výpovědí místních je patrné, že „bažina“ sloužila především jako skládka odpadu všeho druhu, od biologického odpadu zemědělců z okolních polí, již zmíněné munice z 2. světové války, po komunální odpad z domácností:

Lidi to vobešli a všecko, co měli na polách vhodili do Žump. [po 2. sv. v.]
Tam někdo hodil zdechliho psa.
Tam bévalo naházeny kdeco - bordel.
Jezdily sem sypat kukavoze aji.
Tam se vozilo všecko, všecek bordel.

44.
Významným zásahem do bažiny/mokřadu bylo znečištění agresivním odpadem („majčem“) vznikajícím při pálení slivovice, vyváženého sem fekaličem z místní palírny ovocných kvasů v 80. letech. Vzpomínali na něj prakticky všichni zúčastnění. „Smrad“ z alkoholových výparů bylo prý cítit na velkou vzdálenost. Tato devastace probíhala za vědomí mnoha obyvatel obce. Přítrž jí údajně učinil až jeden drnovicý rodák, tehdy již starý pán, bydlící dlouhá léta v Brně. Při své návštěvě rodné obce zavítal i k bažině/mokřadu, kde se podle sdělení jedné pamětnice „začal rozčilovat: Jak to, že to tady dovolite vozit?, Šel na Národní výbor a voni to zakázali“.

45.
Výši hladiny vody zcela jistě neprospěla ani meliorace okolního pole (provedená též v 80. letech), která v době tání sněhu a vydatných srážek odvádí podpovrchovou vodu z okolí lokality. Při jedné z brigád na ni vzpomněl jeden ze členů sdružení: „My se snažime naplnit díravé hrnec.“

46.
Z rozhovorů byla zjištěna i údajně plánovaná celoplošná likvidace lokality - její zavezení a rozorání na zemědělskou půdu: „To mělo taky padnót. Měla tady byt orná půda, za Mačkala, předsedy JZD“. Takový osud potkal lokalitu podobného typu v těsném sousedství stávající bažiny/mokřadu - tzv. „Bartoškovy zmole“, dnes již existující pouze ve starších mapách a na fotografiích.

Revitalizace

47.
Environmentální pohled vnáší naproti tomu do vztahu k lokalitě jiný rozměr. „Mokřad“ jako biotop je předmětem odborného zájmu - studia, snahy o porozumění jeho místu v řádu ekologických procesů. Pro svůj „nezastupitelný význam“ (např. „záruka vysoké diverzity společenstev“, „stabilizace vodního režimu v krajině“) je považován za nezbytný předpoklad „zdravého životního prostředí“ (Hudec 1995). Představuje „ekologicky hodnotnou část krajiny“. „Významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením,“ praví zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. „Ochrana mokřadních biotopů se v současnosti stává jednou z nejdůležitějších aktivit spojených s úsilím o záchranu přírody“ (Hudec 1995). Revitalizace našeho „mokřadu“ je konkrétním příkladem těchto snah.

49.
Při samotném bagrování tůní jsme v napětí očekávali, co se skrývá pod povrchem. K velkému překvapení všech zúčastněných se ukázalo, že pod několikacentimetrovou vrstvou nánosu se nachází pevný písčitý podklad - nade vší pochybnost původní dno. Ve výjimečných místech tůně dosahovaly hloubky cca 180 cm. Vlivem velkého sucha jsme navíc nenarazili ani na kapku vody. Tato skutečnost mnohým přinesla velké překvapení i zklamání:

Já sem si od malička myslel, kruci, to je hluboky. Ja kde!? Teď to vidime.
Všeci, že to bude hluboky jak Hartlová nebo Libuša. Mělčina je to. Já jako kluk, utopil se tam vápeník - to bude hluboky a hovno.
Je to uplně mělčina, kdepak nejaká bažina.
Já sem myslela, že je hlubši - to je tak pro ty žaby. [smích]
Takže tady to nebylo moc hluboky, teda?

50.
Přestože nečekaná mělkost tůní začala u některých lidí nahlodávat přesvědčení o pravdivosti tradované legendy O utopeném vápeníkovi: „Ty, mysliš, že se tam mohl nekdo utopit?, Ten voska?, Dyť to je tak málo hluboky, že?“. Častou reakcí byla skepse o tom, zda byly tůně vybagrovány do původní hloubky. Výrok: „To eště néste na dně, to bévalo daleko hlubši.“ byl typickým. Ani po vyčištění ploch obou tůní neutrpěla lokalita na svém geniu loci: „My sme tam byli s našem malym a je to takové nepřijemné pocit, pořád tam, je tam ten křižek, cely sme to prošli“.

Závěr

51.
„Environmentální“ a „každodenní“ přístup k „mokřadu“ či „bažině“ představuje dva zcela odlišné způsoby dělání přírody - naturework (Fine 2001: 31). Odlišnost těchto přístupů se projevuje ve způsobu, jakým jednotliví zúčastnění konstruují symbolický svět vztahující se k této lokalitě. Environmentalisté zde mluví o „mokřadu“, jehož dominantním významem je život, a podnikají kroky k jeho ochraně. Naproti tomu v každodenním pojetí je „bažina“ reprezentována mýtem, v němž klíčovou roli sehrává smrt. Toto vnímání, vycházející z tradičních mýtických představ, je velmi vzdálené environmentálnímu pohledu, v jehož pozadí stojí znakový systém vědy.

52.
Symbolický svět „bažiny“ je v každodenním pojetí charakteristický značnou mírou nečitelnosti. Jako místo ne-bezpečné, spojené se smrtí („smrt tam číhá“), ne-dostupné („bála sem se sem šlápnout dycky, že se propadnu“), ne-čisté („Žumpy“, „bordel“, „špina“), ne-ohraničené - („bezedná hlubina“), temné („černé maglajs“), představuje pro místní obyvatele typickou divočinu.

53.
Běžný způsob, jakým se o „bažině“ komunikuje, je mýtus, chápaný jako zvláštní slovesný útvar, spojený s empirickými fakty („smrt utonutím“, „naházené střelivo“), avšak se specifickým vztahem ke skutečnosti („pětatřicet metru hlóbka“, „utopené tank“), nesoucí výrazné symbolické poselství („o nebezpečné bažině, před níž je nutné mít se na pozoru“), silně zakořeněný („To eště néste na dně.“), předávaný z generace na generaci („řikala to prababička“), který nemá autora, pouze vypravěče. (Velký 1996: 657-658) Tento mýtus u místních vyplňuje podstatnou část sémantického pole „bažiny“.

54.
V každodenní komunikaci o lokalitě jako „bažině“ absentují asociace na její ekologické funkce. Ekologický význam lokality („mokřadu“) v každodenním symbolickém řádu „bažiny“ chybí. Její ekologický stav jako krajinného prvku není tudíž chápán jako „problém prostředí“. Významy bažiny vymezené touto kulturní šablonou pak předurčují vztah místních k této lokalitě.

55.
Při výzkumu (revitalizaci) byl pozorován (vyvstal) nesoulad mezi každodenní lidovou environmentální moudrostí zúčastněných a moderním environmentálním věděním expertů, který se projevil nejen v tom, co učinit předmětem ochrany („bažinu“ a „žáby“ ne, zatímco „mokřad“ a „obojživelníky“ ano), ale též v tom, jak to chránit. V souvislosti s bažinou/mokřadem to nebyl pouze již výše popsaný protikladný vztah k rybám a žábám. Jako další ilustraci lze uvést též např. rozdílné představy o míře prohloubení tůní nebo svévolné (v podstatě protizákonné) přemisťování žabích snůšek (vajíček) do bažiny/mokřadu („aby sme jich tam měli vic“) jedním z členů sdružení. Zmíněné neshody jsou pak potenciálním zdrojem komplikací a neporozumění mezi jednotlivými zúčastněnými stranami - například laiky a experty - neboť místním je jasné, že „experti“ odněkud z města přeci „Vijó prd“.


Poznámky

1) Příspěvek je přepracovanou a zkrácenou verzí diplomové práce „Bažina a mokřad – dva pohledy na tutéž lokalitu“, obhájené na katedře sociologie FSS MU Brno v červnu 2001. Text byl napsán s podporou Vzdělávací nadace Jana Husa.

2) Termínem „revitalizace“ označuji soubor opatření směřujících k obnově ekologických funkcí lokality. Stěžejní aktivitou revitalizace bylo odstranění nánosů z tůní mokřadu, jejich prohloubení a rozšíření do původního stavu. Na tuto činnost získalo naše občanské sdružení Drnka v roce 2000 finanční dotaci z Programu péče o krajinu MŽP ČR.

3) Fekálie v hlubinně psychologické interpretaci odkazují k podsvětní říši. „Aristofanovy Žáby líčí bažinu věčně tekoucích výkalů.“ (Hillman 1999:159) Bažiny bývají pokládány za vstup do pekla. V Belgii se malé temné močály s kalnou vodou nazývají „Helleput“ (Handwörterbuch 1927).

4) Při prohlubování tůní bagrováním během revitalizace jsme skutečně nalezli několik kusů aktivní munice z 2. světové války, kterou přivolaný pyrotechnik na místě zneškodnil. Otázkou zůstává, do jaké míry byl mýtus „bezedné hlubiny“ (viz dále), spojené se smrtí, inspirací k „uklizení“ nebezpečné munice do „bažiny“.

5)  „Křivda“ je místní název jedné z částí obce Drnovice.

6) Jeden místní občan mi dokonce v žertu nabízel, že nám přijde pomoct pouze v případě, že zřídíme na lokalitě „žabi farmu“ a budeme tam na maso „chovat žabi brojlery“ se „stehnama jak od kuřete“.

7) „Žabař“ je též hanlivé označení pro toho, jehož počínání v očích ostatních nedosahuje požadovaného efektu.

8) Analýzu odpadků nalezených při bagrování tůní lze chápat jako specifickou metodu studia dokumentů o vztahu místních k této lokalitě. Metoda analýzy odpadků jako zdroj pro zjišťování vzorců chování bývá ve standardních učebnicích sociologické metodologie uváděna spíše jako exotická marginálie (viz např. Disman 1993). K jejímu praktickému uplatnění dochází na poli tzv. „archeologie současnosti“ – „smetištní archeologie“. (viz Rathje 1974, Matoušek, Sýkorová 1998, Matoušek 2000)


Literatura

ČERMÁK, J. (1997): Vyprávění o Drnovicích. Drnovice

DISMAN, M. (1993): Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum

FINE, G.A. (2001): Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém „vysbírávání“ lesů v houbařské kultuře. Biograf, (24): 29-56

Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens (1927-1942). Berlin: Hoffmann-Kryer

HILLMAN, J. (1999): Sny a podsvětí. Praha: Portál

HUDEC, K. / HUSÁK, Š. / JANDA, J. / PELLANTOVÁ, J., eds. (1995): Mokřady České republiky – přehled vodních a mokřadních biotopů ČR. Upravený dotisk 2. verze. Třeboň: Český ramsarský výbor

KELLER, J. / GÁL, F. / FRIČ, P. (1996): Hodnoty pro budoucnost. Praha: G plus G

KONOPÁSEK, Z. (1999): Horníci a problém prostředí: ideologie, ekologie, sociologie. Biograf, (20): 85-98

LYNCH, K. (1960): The image of the city. Massachusetts, Cambridge, London: The MIT Press

LIBROVÁ, H. (1979): Zemědělec a jeho krajina. Studia Minora Facultitatis Philosophicae Universitatis Brunensis, (G 22/23): 39-51

LIBROVÁ, H. (1984): Krajina v sociální percepci dětí. Studia Minora Facultitatis Philosophicae Universitatis Brunensis, (G 28): 29-42

MATOUŠEK, V. / SÝKOROVÁ, I. (1998): Společnost a kultura ve světle archeologie. Příspěvek k diskusi o předmětu, prostředcích a metodě archeologického výzkumu. In: Archeologické rozhledy, (50): 746-771

MATOUŠEK, V. (2000): Graffiti ve světle archeologie. Příspěvek k diskusi o archeologii současnosti. Cargo, 2 (1): 4-15

MUSIL, L. (1997): Trvalá udržitelnost a pokora v postojích obyvatel jižní Moravy ke krajině. Studia Minora Facultitatis Philosophicae Universitatis Brunensis, (G 39): 133-151

MUSIL, L. (1998): Tři ideologie problému prostředí. In: Sborník prací Fakulty sociálních studií – Sociální studia, (3), Brno: Masarykova univerzita. Str. 45-70

MUSIL, L. (1999): Těžba uhlí, problém prostředí, modernita. Brno: Masarykova univerzita

RATHJE, W. L. (1974): The Garbage Project. Archaeology, (27): 236-241

ŠŮLOVÁ, K. (2000): Bude zánik tradiční krajiny katastrofou ? In: T. Hájek, K. Jech, eds.: Kulturní krajina. Aneb proč ji chránit? Praha: MŽP. Str. 95-97

Velký sociologický slovník (1996). Praha: Karolinum

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Pavel Klvač

Působiště: ZOO Vyškov

E-mail: pavel.klvac@tiscali.cz

Narozen: 1974

Pavel Klvač (1974) se věnuje metodologickým přístupům environmentálního bádání v oblasti společenskovědních disciplín, environmentální sociologii a problematice venkova a krajiny. Je spoluautorem a editorem monografie Člověk, krajina, krajinný ráz (2009), sborníku Člověk a les (2006) a sociologicko-fotografické pentalogie ze života obcí mikroregionu Drahanská vrchovina (2005-2012).
[Aktualizováno: 28. 11. 2015]

Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora Biografu.

Plný text

Bažina a mokřad - dvě tváře divočiny

Pavel Klvač

Rok 2003, číslo 30
Vyšlo 8.12.2003

[plný text - verze pro tisk ]

Swamp and wetland - two faces of wilderness

This paper presents case study on the relationship of inhabitants of a South Moravian village to the local swamp/wetland. There were identified two different approaches to this particular locality; one was called "everyday" approach and the second "environmental" approach. The disparity of these approaches is documented in the way the individual participants construct, by means of various symbols and meanings, a symbolic system relating to this locality. Environmental experts speak about the "wetland", whose dominant purpose is life, and they undertake measures for its protection. On the other hand, from the point of view of the everyday approach, the "swamp" is perceived as wilderness represented by the myth, with death playing its key role. This approach, based on traditional concepts of mythology, is far away from the environmental approach, which is based on the sign system of science. This disparity then presents a source of misunderstanding and possible conflicts between the individual parties.

Témata Biografu:

Příroda a environmentalismus

Citujte jako:

KLVAČ, P. (2003): Bažina a mokřad – dvě tváře divočiny. Biograf (30): 55 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=v3003 [naposledy navštíveno 11. 12. 19]

Na objektivní vědě není nic „absolutního“. Věda není vybudovaná na skále. Hrdé brány jejích teorií se tyčí vlastně nad močálem. Je podobna kolové stavbě. Kůly se však pod ní propadají do bahna, aniž narazí na nějakou přirozeně danou základnu.
K. Popper

1.
V průběhu 90. let 20. století se nápadně zvyšuje zájem humanitně orientovaných badatelů o téma krajiny.[1] V rámci brněnské sociologické školy jde však o inspiraci letitou. Od 70. let zde probíhá empirický výzkum sociální percepce krajiny. Připomeňme například výzkum vnímání zemědělské krajiny (Librová 1979), výzkum krajiny v sociální percepci dětí (Librová 1984) nebo výzkum postojů obyvatel jižní Moravy k výstavbě Novomlýnských nádrží (Musil 1997). Na tuto tradici se pokouší navázat i následující příspěvek.

Kontext výzkumu

2.
K nejohroženějším a zároveň i ekologicky nejcennějším ekosystémům na světě dnes patří mokřady. Představují celou škálu biotopů s výrazně vlhkým prostředím. Jedná se například o prameniště, vodní toky, tůně, rašeliniště atd. Zvláštním případem těchto biotopů jsou místa v každodenním jazyce označovaná jako „bažiny“, „močály“ či „mokřiska“. Jejich likvidace byla v minulosti cílená, systematická a důsledná, a to nezávisle na kulturních poměrech doby či místa. Pro své ohrožení se stala předmětem celosvětové ochrany (Ramsarská konvence) a péče environmentalistů. Na jejich záchranu jsou poskytovány státní dotace - v České republice např. z Programu péče o krajinu nebo z Programu revitalizace říčních systémů Ministerstva životního prostředí (dále jen MŽP).

3.
Od 80. let 20. století zdomácnělo ve veřejné debatě o aktuálních společenských problémech téma „problému prostředí“ (Musil 1998). Sociologické výzkumy přinášejí zjištění o tom, že „zdravé životní prostředí“ je důležitou osobní hodnotou respondentů a že je třeba jeho ochraně věnovat náležitou pozornost (Keller, Gál, Frič 1996). Přesto jsou snahy ochránců přírody o záchranu mokřadů v nápadném rozporu k postojům, se kterými se setkáváme ve všedním, každodenním životě.

4.
Jako ochránce vyvíjející úsilí k záchraně jednoho mokřadu jsem byl záhy zaskočen neporozuměním i posměchem na adresu svého konání. Uvážíme-li, že „tvář krajiny vždycky souvisí se způsobem života, a proto ji lze jen velmi těžko udržet bez přispění a vůle lidí, kteří v ní žijí“ (Šůlová 2000), nutně se vkrádá pochybnost o smysluplnosti takového počínání. Nabízí se tudíž otázka: Co tato lokalita pro okolní obyvatele vůbec znamená?

Metodologie výzkumu

5.
Výzkum byl veden snahou o pochopení nastíněného problému prostřednictvím kvalitativně pojaté případové studie, prováděné během revitalizace[2] jednoho mokřadu. Během této akce se mi tak naskytla možnost bezprostředně pozorovat reakce místních obyvatel na naše úsilí spojené s jeho obnovou. Z nich se pak pokouším interpretovat, co tato lokalita v životě místních znamená.

6.
Hlavní technikou sběru dat jsem zvolil strategii zúčastněného pozorování. Tuto volbu do značné míry umožnil fakt, že jsem byl jedním z hlavních aktérů revitalizačních aktivit. Každodenní sociální interakce byly tudíž zdrojem většiny mých informací. Moje identita výzkumníka nebyla ostatním účastníkům revitalizace známa. Během obnovy mokřadu jsem tedy zastával roli environmentalisty (tím vyznával i specifickou „ideologii problému prostředí“ - viz Musil 1999, též Konopásek 1999) a zároveň i roli výzkumníka. Domnívám se však, že mi to nebránilo ve snaze porozumět jednání jiných lidí, jejichž pohled na lokalitu (potažmo i vyznávaná „ideologie problému prostředí“) byl odlišný.

7.
Dalším důležitým zdrojem informací při výzkumu mi byla analýza dokumentů. Šlo především o písemné dokumenty vztahující se k revitalizaci, fotografie z rodinných alb, písemné prameny vztahující se k obci, místní matriku atd. Marginálně byla též využita metoda analýzy odpadků - tzv. smetištní archeologie (garbage archaeology).

Zájmová lokalita jako „bažina“ a „mokřad“

8.
Uvedená lokalita se nachází na jižní Moravě, asi kilometr od vesnice Drnovice u Vyškova. Jedná se o několik vodních tůní, obklopených stromy a výraznou keřovou vegetací, uprostřed intenzívně obdělávaného zemědělského pole. Při svém snažení o obnovu ekologických funkcí mokřadu jsem byl konfrontován se dvěma protikladnými přístupy k této lokalitě. Vztah motivovaný snahou o její ochranu budu dále nazývat „environmentálním přístupem“. Tradiční, léty ustálený postoj, řídící se známými normami, pravidly a hodnotami všedního světa místních, fixovaný v jejich běžném vědomí a vyjadřovaný běžným jazykem, pak budu nazývat „každodenním přístupem“. Prováděná revitalizace lokality byla jeho radikálním zpochybněním. Odlišnost rozdílných přístupů k lokalitě je zřetelná již v rovině verbální (v označování).

„Bažina“

9.
Domácí nenazvou revitalizovanou lokalitu jinak než „Žumpy“. Již samotný název vypovídá cosi o povaze představ a praktik s ním spojovaných. „Žumpa“, jak známo, znamená objekt nevábného vzezření a zápachu, sloužící k hromadění fekálií[3] (rozuměj septik). Místní si se slovem „žumpa“ nejčastěji asociují: „špina“, „humus“, „hnus“, „špinavá voda“, „bordel“, „hovna“, „smradlavá díra s bordelem“, „smrdutá jama“, „hovnocuc“, „kalisko nejaky, jak bévaly u hnojnice“. Hovoří-li se o lokalitě jinak než o „Žumpách“, bývá označována nejčastěji za „bažinu“ (vyjímečně za „močál“, „mokřisko“, „tůně“ nebo „rybníčky“):

Je to bažina, já bych to nepřešla.
Já to mám jako Žumpy, bažina a šmitec, né?
Drnovické bažiny - Žumpy v Kopaninách. [název obrazu místního malíře-amatéra]

10.
Ve vzpomínkách na dětství nejsou u místních výjimkou podobné představy: „Tam to bublalo, my sme tam házeli kameně, bažina, černé maglajs“ nebo „Tams dycky flusl a dva dni, než se to potopilo, blu bl bl bbb“.

11.
„Bažina“ (častěji označovaná jako „Žumpy“) představuje pro obyvatele vesnice (alespoň pro generaci mého věku a starší) všeobecně známé a důležité místo. V terminologii mentálních map bychom spolu s Lynchem (1960: 48) hovořili o prostorové dominantě (landmark). Častou asociací s touto lokalitou je strach a smrt, což přispívá jejímu geniu loci.

„Mokřad“

12.
Zatímco domácí mluví o „Žumpách“ a „bažině“, v souvislostech environmentálních aktivit byla lokalita bez výjimky označována jako „mokřad“. V evidenci registru „významných krajinných prvků“ (VKP) bylo místo vedeno jako „VKP č. 266 - mokřad“, odkud byl odvozen i název akce: „Revitalizace mokřadu“, který byl též používán všemi environmentálními experty, se kterými jsme přišli během revitalizace do styku.

13.
Environmentální označení - „mokřad“ - bylo prakticky pro všechny místní neznámé - nové. Obvyklou reakcí na něj byl údiv: „Mokřad?“, „Jaké mokřad?“ Později byl tento termín v konverzacích používán místními ironicky: „No von je to teď vlastně ten mokřad.“ nebo se dále setkával s nepochopením: „Kurva hoši, jak mužete Žumpám řikat mokřady, kurva?“

14.
To, že uvedená lokalita je tzv. významný krajinný prvek, nevěděl nikdo, dokonce ani žádný ze zastupitelů obce, nevyjímaje členy komise životního prostředí. Pojem „významný krajinný prvek“ působil v komunikaci stejně exoticky jako termín „mokřad“.

15.
Před zahájením prací na obnově „mokřadu“ byly v lokalitě umístěny dvě informativní tabule s následujícím textem: „UPOZORNĚNÍ - Drnovický mokřad („Žumpy“) a jeho přilehlá vegetace je pro svůj ekologický význam registrován jako tzv. významný krajinný prvek, který je chráněn podle zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Jakékoliv poškozování, znečišťování, jakož i odebírání vody je zde přísně zakázáno. OÚ Drnovice“

16.
Tabule informující o významu lokality, umístěné u bažiny/mokřadu vzbuzovaly u kolemjdoucích neskrývané pobavení: „Já musím říct, že když sem tam poprvé četla tu vašu cedulu, tak mi to bylo taky tak nejak k smíchu.“ i údiv: „Dyš sem si to četl, tak sem to viděl poprvé - mokřad? Já to mám jako Žumpy, bažina a šmitec, né? Neviděl sem, že se temu říká mokřad“.

„Bažina“ a „mokřad“ - smrt a život

17.
S rozdílným označením v rovině verbální rezonují i odlišné způsoby začlenění bažiny/mokřadu do symbolických světů - každodenního a environmentálního. Uvedené tvrzení se pokusím doložit na různých významech, které jednotliví zúčastnění s lokalitou pojí a skrze něž konstruují odlišné symbolické řády, vztahující se k lokalitě.

„Bažina“ jako symbol smrti

18.
V pojetí každodenním je „bažina“ především symbolem smrti. Tak či onak na ni v rozhovorech přišla řeč. První asociací, ať pamětníků nebo dětí, je patrně nejznámější místní legenda „O utopeném vápeníkovi“, která se v souvislosti s lokalitou každému oslovenému vybaví.

19.
Vápeníci byli prodavači vápna, kteří již od středověku vozívali z vápenek Moravského krasu do širého okolí na koňském povozu nehašené, kusové vápno, které se využívalo například při stavění či bílení domků. Legenda praví, že vápeník po úspěšném prodeji svého zboží zcela ovládnut démonem alkoholu z drnovické pálenky, zapomněl znaveného koně před odjezdem domů napojit. Když posléze cestou na voze usnul, žíznivý kůň vběhl i s povozem do jedné z tůní, kde se za oběma nešťastníky zavřela bažina. V ústním podání dodnes koluje mezi občany Drnovic několik verzí této tragické události. Přesto, že se v různých bodech rozcházejí, mají společné jádro - tragické utonutí „vápeníka“ („vápeňáka“, „vozky“, „kočího“, „sedláka“) v „bažině“.

20.
Jeho smrt (podle ústního podání) dodnes připomíná kříž, umístěný při břehu jedné z tůní „bažiny“, který místu vtiskl zvláštní ráz, vyjádřený např. konstatováním „takové nepřijemné pocit, je tam ten křížek“. (Symbol kříže reprezentuje lokalitu na mapě již v roce 1740.) Možná i díky němu je popsaná legenda dodnes v obci stále živá. Kříž v očích místních reprezentuje zmíněnou tragédii. Zároveň se jedná o jednu z mála v Drnovicích tradovaných pověstí, která je zaručeně pověstí nejznámější. Když je řeč o „Žumpách“, většinou jde o první asociaci s tímto místem, lhostejno, zda u pamětníků nebo dětí:

Já mám ze Žumpama spojenó tu pověst, jak se tam utopil ten kočár, v životě, v životě bych tam nevlezla.
Od malička má čovek zafixovany, že se tam utopil sedlák s koňama.
Utopil se tam ten vápeňák - von spal, měli naučeny koně, došli k hospodě a zastavili. Horáci jezdili Kopaninama, to měli krači. Zpivali: vápno, vápno, vápínko a lidi chodili s pytlama.
Vápeník tam spadl v noci, byla tma, řikala to prababička.

21.
S různým typem narážek na nešťastného vápeníka jsme se během revitalizace setkávali prakticky neustále. Před bagrováním tůní byla hojná poznámka typu: „To tam vykopete teho vápenika“. Po prohloubení tůní se změnila v následující otázky: „Našli ste tam teho vápenika?“, „Toš našli ste nejaké kus vozu aspoň?“ [úsměv].

22.
Mimo výše popsanou notoricky známou legendu se u pamětníků udržují též pověsti o tom, že po druhé světové válce byla do tůní „bažiny“ odhazovaná munice nalezená na okolních polích: „To nemužete bagrovat, tam só bomby z války, nevybuchly“, „Lidi to vobešli a všecko, co měli na polách vhodili do Žump“ [o munici], „Po válce se tam valilo kde co“. Místní historik ve své knížce o historii obce v této souvislosti píše:

V Žumpách je naházené střelivo ´uklizené´ z polí po druhé světové válce. Smrt tam stále ještě číhá, i když zatím podřimuje. (Čermák 1997: 96)[4]

23.
Strach a smrt obchází kolem lokality z mnoha stran. Údaje o smrti utonutím v jejích tůních lze nalézt i v místní matrice:

S vlastním bratrancem byla těhotná a od toho uškrcena a utopena v kalužině u Kříže u (Končin či) Kněžího háje. (zápis z roku 1899)

24.
V rámci krajinných prvků v okolí obce má naše lokalita v tomto smyslu výsadní postavení. Silný duch místa vane i z výpovědí zkoumaných, zaznamenaných během pozorování. Nejnázorněji to vyjadřuje následující výrok: „To místo je naprosto vyjímečny, člověk nemusí být nijak zvlášť citlivé. De tam po vás mráz, něco velmi posvátnyho“. Strach je, zdá se, nejcharakterističtějším znakem genia loci sledované „bažiny“. Ve výpovědích zkoumaných osob byl vyjadřován následovně:

Já sem se tam jako děcko bávala, dyš sme tam chodivali s rodičama, dycky řikali - pozor, tady se utopil ten vápeník.
Je to bažina, já bych to nepřešla.
Já jako děcko sem se tam bál jak prase.
Takové strach tady z teho de, bála sem se.
Já mám ze Žumpama spojenó tu pověst, jak se tam utopil ten kočár, v životě, v životě bych tam nevlezla.
My sme se tam dycky bály jako děvčiska, dyš sme tam chodily hrabat trávu.

25.
Konstitutivní formou vytvářející motiv strachu je v souvislosti s naší „bažinou“ motiv hlubiny. Zdrojem obav, vyjadřovaných ve výpovědích je bázeň z „utonutí“, „propadnutí“, „zahučení“ - směrem dolů, do hlubiny. Motiv hlubiny je pak jádrem obsáhlejšího mýtu bažiny jako specifického jazykového útvaru, konstruovaného pomocí dalších významů v každodenních promluvách.

26.
Popsaný motiv hlubiny reprezentuje například následující citát: „Spadl tam ten vápeník, tak to bévalo hluboky“ . Návštěvníci, kteří během revitalizace zavítali na lokalitu nám bez váhání líčili své představy spojené s tímto místem: „Tady je pětatřicet metru hlóbka.“, „Bála sem se sem šlápnout dycky, že se propadnu.“, „Skusime to, esi se to propadne?“. Asociací na již zmíněnou munici z druhé světové války, byly zřejmě i následující výroky: „Tam zahučel aji tank. Kósek pásu tam našli a německy helmy“, „V zadní Žumpě, tam pod tó borovicó je utopené tank“. Odkrývání tajemství této hlubiny přilákalo k lokalitě i některé zvědavce za účelem zjištění jak tomu vlastně je: „Od malička má čovek zafixovany, že se tam utopil sedlák s koňama, tak sem to procházel, jak je to hluboky“.

„Mokřad“ jako symbol života

27.
Zcela protikladný význam získává lokalita v pojetí environmentálním. Jako „prostředí pro rozmnožování obojživelníků“, „významné refugium řady druhů organismů“, „hnízdní příležitost několika druhů ptáků“ představuje „mokřad“ symbol života.

28.
Environmentální optiku, konstruující zcela odlišný symbolický řád vztahující se k lokalitě ilustruje text z mapovacího průzkumu „ekologicky významného krajinného prvku“ - „Drnovický mokřad“ E. Balátové z roku 1987:

Jezírka s doprovodnou mokřadní vegetací v trati „Kopaniny u lomu“. Rozloha včetně okolní vegetace ca. 0,85 ha. Lokalizace: ca. 1 km sz. Drnovic při vozové cestě vedoucí na silnici Drnovice - Ježkovice. Katastr: Drnovice. Tento krajinný segment se vyvinul na hnědé lesní půdě, geologický podklad tvoří kulm. Na otevřenou vodní plochu jezírek nepatrné rozlohy navazují mokřadní společenstva, na jejichž druhové skladbě se podílejí mj.: orobinec širokolistý a úzkolistý, ostřice řízná, lipnice bahenní a kyprej vrbice. Ve zvýšené části reliéfu převažuje pcháč šedý a druhy ovsíkových luk /ovsík vyvýšený, kostřava luční, kopretina aj./. Lokalita je obklopena dřevinnou vegetací; z keřů a stromů zde se vyskytujících uvádím: růži, hloh, bez černý, ptačí zob, zplanělou třešni, vrby, javor jasanolistý, osiku, akát a smrk. Její význam je především zoologický /zastávka pro táhnoucí ptáky, prostředí pro rozmnožování obojživelníků/. Možné ohrožení: zavážka, likvidace dřevin. Ochranná opatření: ponechat v původním stavu.

29.
Tento text byl do zahájení revitalizace pravděpodobně jedinou (nejen odbornou) přírodovědnou statí, vztahující se k lokalitě. Při shánění podkladů k žádosti o dotaci z Programu péče o krajinu MŽP ČR jsem ho nalezl v archivu Referátu životního pro­středí Okresního úřadu ve Vyškově. Jak již bylo uvedeno výše, ponětí o tom, že je lokalita vedena jako tzv. významný krajinný prvek, který „jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability“, neměl nikdo z místních a musím přiznat, že toto zjištění k mé radosti překvapilo i mě.

Žáby a ryby

Žáby

30.
Můžeme-li říct, že „bažina“ je symbolem smrti a „mokřad“ symbolem života, pak symbolem obou je v jistém smyslu žába.

31.
Žáby a tento typ biotopu („bažina“, „močál“, „mokřisko“) patří k sobě i v představách místních. Toto spojení dokládá například pojmenování jedné místní části lesa, kde „se řikalo U žaby“, protože „je tam mokro, močál jako“. Pokud jde o zkoumanou lokalitu, druhou její nejčastější reprezentací v myslích zkoumaných (po utopeném vápeníkovi) jsou právě „žaby“. V příslušném ročním období dávala „bažina“ o sobě vědět skrze jejich hlasité projevy, které se nesly až do vesnice. Jeden zvědavý pamětník, který se po revitalizaci přišel na lokalitu podívat, na to vzpomíná následovně: „To v létě dycky bylo na Křivdě[5] slyšet ty žaby celé večer, to béval žabí ráj tady“. Při zjišťování, co že to kdysi v „Žumpách“ vlastně žilo, jsem dostal od jiného pamětníka podobnou odpověď: „No žaby akorát, nás to tenkrát nezajimalo. Žaby, to kuňkalo, to bylo slyšet až na dědině. No, muselo teho byt dosť.“

32.
Tématem značné části konverzací v souvislosti s bažinou/mokřadem během revitalizace byl právě tento tvor (žába) a jeho vývojová stádia (pulci), proto je nelze v tomto kontextu nezmínit. Odlišnost postojů k těmto živočichům opět rezonuje s oběma způsoby vnímání lokality jako celku.

33.
V uskutečněných konverzacích lze první reakci konverzačních partnerů na zjištění, že důvodem revitalizačních aktivit jsou obojživelníci, popsat zpravidla jako údiv: „Kůli žabám?“ [často úsměv], někdy následovaný komentářem typu: „Dyť po tym se dycky chodilo střílet, ze zduchovky, tos neviděl, esi se to odrazilo nebo letělo durch“ [smích]. „Žaby“ patřily k tradičním místním zábavám mládeže. Chodilo se na ně „házet kameně“, „střílet ze šicgumy“ [rozuměj z praku]. Přiznání jednoho z bývalých účastníků těchto her je ilustrativní: „Dyť jenom já sem tam půl náklaďáka kameňu naházel po žabách“. V době prací na revitalizaci se často vyskytly případy, kdy se můj environmentální zájem o tyto tvory stal terčem posměchu[6] - „Von chodi do Žump s notesem počitat pulce, debil“. Vzhledem ke svým aktivitám jsem několikrát získal označení „mistr pulec“, „pulec“ a „žabař“.[7] Není divu, když: „Žaby nepotřebujó žit, potřebujem, aby rostlo něco jinyho a né pulci“, jak zněla jedna reakce na můj povzdech nad extrémním suchem tehdejšího jara, kdy hladina tůněk s každým dnem očividně klesala. Poté, co během června došlo k jejich úplnému vyschnutí, byla situace komentována jedním návštěvníkem lokality následovně: „A máš po žabách, co?“ [smích].

34.
Tento přístup je však v ostrém kontrastu s perspektivou environmentální, kde žáby (v převážné většině promluv environmentalistů suplované označením „obojživelníci“) představují tvory hodné zvláštní péče - ochrany. Prakticky všichni u nás žijící obojživelníci jsou považováni za „zvláště chráněné druhy“, v různé míře (včetně „silně“ či „kriticky“) ohrožené a požívají zákonné ochrany. Do registru „významných krajinných prvků“ byla lokalita zařazena především pro svůj „zoologický význam“ - „prostředí pro rozmnožování obojživelníků“. Odsud se též odvozovalo i zdůvodnění předmětu žádosti o finanční dotaci na její revitalizaci. V popisu opatření a zdůvodnění žádosti o příspěvek z Programu péče o krajinu, který pro naše sdružení vypracoval odborník z oblasti ekologického poradenství stojí: „Její hlavní význam spočívá v existenci tůní, které jsou místem rozmnožování několika druhů obojživelníků“.

Ryby

35.
Protipól v každodenních postojích k žábám tvoří ryby. Hovořilo-li se o žábách, mnohdy k nim sklouzla řeč: „A budó tam kapři?“. Několikrát se v nepatrných obměnách vyskytla úvaha-rada (a to jak u kolegů aktivně se účastnících revitalizace, tak i nahodilých příchozích) podobná té následující: „Nejaky ryby by se tam mohli dat, pár kapru.“ Jindy bylo vysazení ryb v souvislosti s prohloubením tůněk automaticky předpokládáno, jako by se rozumělo samo sebou: „Ryby tam dáte, né?“.

36.
Úvahy o vysazení ryb na lokalitě nebyly v době revitalizace ničím novým. Byly pravidelnou součástí našich konverzací o „Žumpách“ i naším přáním dávno v minulosti. Dodnes si velmi dobře pamatuji, když jsme jako kluci vypustili do tůní několik desítek malých ryb (z vyprávění našich rodičů jsme věděli, že totéž kdysi udělali i oni), získaných v kalužinách po výlovu rybníka v sousední obci. Vydržely tam do léta pří­štího roku, kdy voda v tůních vyschla.

37.
Naproti tomu environmentální experti (zaměstnanci Agentury ochrany přírody a krajiny) několikrát vyslovili obavu, aby se do tůní „nedostaly ryby“, což by dle jejich názoru představovalo pro obojživelníky katastrofu (vývojová stádia obojživelníků jsou pro ryby snadnou a vítanou potravou). Obavy, aby se tak nestalo, se posléze naplnily. Na jaře následujícího roku mi místní vášnivý rybář hrdě oznámil, že dal do „Žump“ ryby. Na moji otázku po motivaci jeho činu se mi dostalo („logické“) odpovědi: „Dyš je tam voda, tak sem tam dal ryby né!?“. Ve snaze dopátrat se jejich druhu a počtu mi bylo sděleno: „Jenom dva karase, takovy maly.“ Po mém upozornění na nevhodnost jeho skutku a prosbě, aby se už neopakoval následovala otázka: „Proč by tam měly ryby vadit!?“.

38.
Za ilustrativní příklad pozitivního hodnocení ryby (na rozdíl od opačného hodnocení žáby) pokládám proměnu jedné sloky v básních místního poety a zároveň je­dnoho z nejčinnějších aktérů v revitalizaci. Na konci ledna, kdy se plány na revitalizaci teprve rodily, byla krása lokality v jeho básni zachycena následovně:

V Kopaninách tam v přírody lůně,
jsou tam dvě vodní tůně,
jaké člověk těžko spatří
v křišťálové vodě plují kapři.

39.
Po půl roce prací a neustálých diskusí na téma obojživelníků, jejich ohrožení a významu, se známá sloka v pozměněné podobě objevila znovu, tentokrát v jiné básni opěvující rodnou ves, složené k příležitosti setkání rodáků obce:

V Kopaninách tam v přírody lůně,
rosničky, čolci, žáby tam plují
jsou tam dvě vodní tůně,
večer, co večer tam žáby koncertují.

40.
Estetická hodnota v původní básni reprezentovaná „křišťálovou vodou“ a „plujícími kapry“ byla později (snad vlivem posunu v postoji k žábám v průběhu revitalizace) vyjádřena „plujícími rosničkami, čolky, žábami“ a jejich „koncertováním“.

Likvidace a revitalizace

41.
S odlišným začleněním „bažiny“ a „mokřadu“ (skrze různé významy, např. smrti a života) do jednotlivých symbolických řádů - každodenního a enviromentálního, souvisí v realitě i rozdílné praktiky, uplatňované ve vztahu k této lokalitě - její likvidace a revitalizace.

Likvidace

42.
V dlouhodobé perspektivě spěla lokalita ke svému zániku. Vlivem dlouholetého zanášení tůní v nich docházelo ke snižování výšky vodní hladiny. V posledních letech byly obě tůně po většinu roku úplně bez vody. Odhlédneme-li od faktorů „přírodních“, které zde sehrály též jistou roli (např. zazemňování tůní tlejícím listím a větvemi z okolních stromů), můžeme konstatovat, že výrazný podíl na devastaci lokality měli místní obyvatelé. K tomuto závěru jsem dospěl ze dvou stran. A to jednak z výpovědí zkoumaných, na druhé straně pak z analýzy struktury odpadu nalezeného při bagrování v tůních. Vybagrovaný odpad představoval zvláště cenný dokument - „hmotnou stopu chování“ místních obyvatel k „bažině“.[8]

43.
Už z výpovědí místních je patrné, že „bažina“ sloužila především jako skládka odpadu všeho druhu, od biologického odpadu zemědělců z okolních polí, již zmíněné munice z 2. světové války, po komunální odpad z domácností:

Lidi to vobešli a všecko, co měli na polách vhodili do Žump. [po 2. sv. v.]
Tam někdo hodil zdechliho psa.
Tam bévalo naházeny kdeco - bordel.
Jezdily sem sypat kukavoze aji.
Tam se vozilo všecko, všecek bordel.

44.
Významným zásahem do bažiny/mokřadu bylo znečištění agresivním odpadem („majčem“) vznikajícím při pálení slivovice, vyváženého sem fekaličem z místní palírny ovocných kvasů v 80. letech. Vzpomínali na něj prakticky všichni zúčastnění. „Smrad“ z alkoholových výparů bylo prý cítit na velkou vzdálenost. Tato devastace probíhala za vědomí mnoha obyvatel obce. Přítrž jí údajně učinil až jeden drnovicý rodák, tehdy již starý pán, bydlící dlouhá léta v Brně. Při své návštěvě rodné obce zavítal i k bažině/mokřadu, kde se podle sdělení jedné pamětnice „začal rozčilovat: Jak to, že to tady dovolite vozit?, Šel na Národní výbor a voni to zakázali“.

45.
Výši hladiny vody zcela jistě neprospěla ani meliorace okolního pole (provedená též v 80. letech), která v době tání sněhu a vydatných srážek odvádí podpovrchovou vodu z okolí lokality. Při jedné z brigád na ni vzpomněl jeden ze členů sdružení: „My se snažime naplnit díravé hrnec.“

46.
Z rozhovorů byla zjištěna i údajně plánovaná celoplošná likvidace lokality - její zavezení a rozorání na zemědělskou půdu: „To mělo taky padnót. Měla tady byt orná půda, za Mačkala, předsedy JZD“. Takový osud potkal lokalitu podobného typu v těsném sousedství stávající bažiny/mokřadu - tzv. „Bartoškovy zmole“, dnes již existující pouze ve starších mapách a na fotografiích.

Revitalizace

47.
Environmentální pohled vnáší naproti tomu do vztahu k lokalitě jiný rozměr. „Mokřad“ jako biotop je předmětem odborného zájmu - studia, snahy o porozumění jeho místu v řádu ekologických procesů. Pro svůj „nezastupitelný význam“ (např. „záruka vysoké diverzity společenstev“, „stabilizace vodního režimu v krajině“) je považován za nezbytný předpoklad „zdravého životního prostředí“ (Hudec 1995). Představuje „ekologicky hodnotnou část krajiny“. „Významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením,“ praví zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. „Ochrana mokřadních biotopů se v současnosti stává jednou z nejdůležitějších aktivit spojených s úsilím o záchranu přírody“ (Hudec 1995). Revitalizace našeho „mokřadu“ je konkrétním příkladem těchto snah.

49.
Při samotném bagrování tůní jsme v napětí očekávali, co se skrývá pod povrchem. K velkému překvapení všech zúčastněných se ukázalo, že pod několikacentimetrovou vrstvou nánosu se nachází pevný písčitý podklad - nade vší pochybnost původní dno. Ve výjimečných místech tůně dosahovaly hloubky cca 180 cm. Vlivem velkého sucha jsme navíc nenarazili ani na kapku vody. Tato skutečnost mnohým přinesla velké překvapení i zklamání:

Já sem si od malička myslel, kruci, to je hluboky. Ja kde!? Teď to vidime.
Všeci, že to bude hluboky jak Hartlová nebo Libuša. Mělčina je to. Já jako kluk, utopil se tam vápeník - to bude hluboky a hovno.
Je to uplně mělčina, kdepak nejaká bažina.
Já sem myslela, že je hlubši - to je tak pro ty žaby. [smích]
Takže tady to nebylo moc hluboky, teda?

50.
Přestože nečekaná mělkost tůní začala u některých lidí nahlodávat přesvědčení o pravdivosti tradované legendy O utopeném vápeníkovi: „Ty, mysliš, že se tam mohl nekdo utopit?, Ten voska?, Dyť to je tak málo hluboky, že?“. Častou reakcí byla skepse o tom, zda byly tůně vybagrovány do původní hloubky. Výrok: „To eště néste na dně, to bévalo daleko hlubši.“ byl typickým. Ani po vyčištění ploch obou tůní neutrpěla lokalita na svém geniu loci: „My sme tam byli s našem malym a je to takové nepřijemné pocit, pořád tam, je tam ten křižek, cely sme to prošli“.

Závěr

51.
„Environmentální“ a „každodenní“ přístup k „mokřadu“ či „bažině“ představuje dva zcela odlišné způsoby dělání přírody - naturework (Fine 2001: 31). Odlišnost těchto přístupů se projevuje ve způsobu, jakým jednotliví zúčastnění konstruují symbolický svět vztahující se k této lokalitě. Environmentalisté zde mluví o „mokřadu“, jehož dominantním významem je život, a podnikají kroky k jeho ochraně. Naproti tomu v každodenním pojetí je „bažina“ reprezentována mýtem, v němž klíčovou roli sehrává smrt. Toto vnímání, vycházející z tradičních mýtických představ, je velmi vzdálené environmentálnímu pohledu, v jehož pozadí stojí znakový systém vědy.

52.
Symbolický svět „bažiny“ je v každodenním pojetí charakteristický značnou mírou nečitelnosti. Jako místo ne-bezpečné, spojené se smrtí („smrt tam číhá“), ne-dostupné („bála sem se sem šlápnout dycky, že se propadnu“), ne-čisté („Žumpy“, „bordel“, „špina“), ne-ohraničené - („bezedná hlubina“), temné („černé maglajs“), představuje pro místní obyvatele typickou divočinu.

53.
Běžný způsob, jakým se o „bažině“ komunikuje, je mýtus, chápaný jako zvláštní slovesný útvar, spojený s empirickými fakty („smrt utonutím“, „naházené střelivo“), avšak se specifickým vztahem ke skutečnosti („pětatřicet metru hlóbka“, „utopené tank“), nesoucí výrazné symbolické poselství („o nebezpečné bažině, před níž je nutné mít se na pozoru“), silně zakořeněný („To eště néste na dně.“), předávaný z generace na generaci („řikala to prababička“), který nemá autora, pouze vypravěče. (Velký 1996: 657-658) Tento mýtus u místních vyplňuje podstatnou část sémantického pole „bažiny“.

54.
V každodenní komunikaci o lokalitě jako „bažině“ absentují asociace na její ekologické funkce. Ekologický význam lokality („mokřadu“) v každodenním symbolickém řádu „bažiny“ chybí. Její ekologický stav jako krajinného prvku není tudíž chápán jako „problém prostředí“. Významy bažiny vymezené touto kulturní šablonou pak předurčují vztah místních k této lokalitě.

55.
Při výzkumu (revitalizaci) byl pozorován (vyvstal) nesoulad mezi každodenní lidovou environmentální moudrostí zúčastněných a moderním environmentálním věděním expertů, který se projevil nejen v tom, co učinit předmětem ochrany („bažinu“ a „žáby“ ne, zatímco „mokřad“ a „obojživelníky“ ano), ale též v tom, jak to chránit. V souvislosti s bažinou/mokřadem to nebyl pouze již výše popsaný protikladný vztah k rybám a žábám. Jako další ilustraci lze uvést též např. rozdílné představy o míře prohloubení tůní nebo svévolné (v podstatě protizákonné) přemisťování žabích snůšek (vajíček) do bažiny/mokřadu („aby sme jich tam měli vic“) jedním z členů sdružení. Zmíněné neshody jsou pak potenciálním zdrojem komplikací a neporozumění mezi jednotlivými zúčastněnými stranami - například laiky a experty - neboť místním je jasné, že „experti“ odněkud z města přeci „Vijó prd“.


Poznámky

1) Příspěvek je přepracovanou a zkrácenou verzí diplomové práce „Bažina a mokřad – dva pohledy na tutéž lokalitu“, obhájené na katedře sociologie FSS MU Brno v červnu 2001. Text byl napsán s podporou Vzdělávací nadace Jana Husa.

2) Termínem „revitalizace“ označuji soubor opatření směřujících k obnově ekologických funkcí lokality. Stěžejní aktivitou revitalizace bylo odstranění nánosů z tůní mokřadu, jejich prohloubení a rozšíření do původního stavu. Na tuto činnost získalo naše občanské sdružení Drnka v roce 2000 finanční dotaci z Programu péče o krajinu MŽP ČR.

3) Fekálie v hlubinně psychologické interpretaci odkazují k podsvětní říši. „Aristofanovy Žáby líčí bažinu věčně tekoucích výkalů.“ (Hillman 1999:159) Bažiny bývají pokládány za vstup do pekla. V Belgii se malé temné močály s kalnou vodou nazývají „Helleput“ (Handwörterbuch 1927).

4) Při prohlubování tůní bagrováním během revitalizace jsme skutečně nalezli několik kusů aktivní munice z 2. světové války, kterou přivolaný pyrotechnik na místě zneškodnil. Otázkou zůstává, do jaké míry byl mýtus „bezedné hlubiny“ (viz dále), spojené se smrtí, inspirací k „uklizení“ nebezpečné munice do „bažiny“.

5)  „Křivda“ je místní název jedné z částí obce Drnovice.

6) Jeden místní občan mi dokonce v žertu nabízel, že nám přijde pomoct pouze v případě, že zřídíme na lokalitě „žabi farmu“ a budeme tam na maso „chovat žabi brojlery“ se „stehnama jak od kuřete“.

7) „Žabař“ je též hanlivé označení pro toho, jehož počínání v očích ostatních nedosahuje požadovaného efektu.

8) Analýzu odpadků nalezených při bagrování tůní lze chápat jako specifickou metodu studia dokumentů o vztahu místních k této lokalitě. Metoda analýzy odpadků jako zdroj pro zjišťování vzorců chování bývá ve standardních učebnicích sociologické metodologie uváděna spíše jako exotická marginálie (viz např. Disman 1993). K jejímu praktickému uplatnění dochází na poli tzv. „archeologie současnosti“ – „smetištní archeologie“. (viz Rathje 1974, Matoušek, Sýkorová 1998, Matoušek 2000)


Literatura

ČERMÁK, J. (1997): Vyprávění o Drnovicích. Drnovice

DISMAN, M. (1993): Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum

FINE, G.A. (2001): Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém „vysbírávání“ lesů v houbařské kultuře. Biograf, (24): 29-56

Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens (1927-1942). Berlin: Hoffmann-Kryer

HILLMAN, J. (1999): Sny a podsvětí. Praha: Portál

HUDEC, K. / HUSÁK, Š. / JANDA, J. / PELLANTOVÁ, J., eds. (1995): Mokřady České republiky – přehled vodních a mokřadních biotopů ČR. Upravený dotisk 2. verze. Třeboň: Český ramsarský výbor

KELLER, J. / GÁL, F. / FRIČ, P. (1996): Hodnoty pro budoucnost. Praha: G plus G

KONOPÁSEK, Z. (1999): Horníci a problém prostředí: ideologie, ekologie, sociologie. Biograf, (20): 85-98

LYNCH, K. (1960): The image of the city. Massachusetts, Cambridge, London: The MIT Press

LIBROVÁ, H. (1979): Zemědělec a jeho krajina. Studia Minora Facultitatis Philosophicae Universitatis Brunensis, (G 22/23): 39-51

LIBROVÁ, H. (1984): Krajina v sociální percepci dětí. Studia Minora Facultitatis Philosophicae Universitatis Brunensis, (G 28): 29-42

MATOUŠEK, V. / SÝKOROVÁ, I. (1998): Společnost a kultura ve světle archeologie. Příspěvek k diskusi o předmětu, prostředcích a metodě archeologického výzkumu. In: Archeologické rozhledy, (50): 746-771

MATOUŠEK, V. (2000): Graffiti ve světle archeologie. Příspěvek k diskusi o archeologii současnosti. Cargo, 2 (1): 4-15

MUSIL, L. (1997): Trvalá udržitelnost a pokora v postojích obyvatel jižní Moravy ke krajině. Studia Minora Facultitatis Philosophicae Universitatis Brunensis, (G 39): 133-151

MUSIL, L. (1998): Tři ideologie problému prostředí. In: Sborník prací Fakulty sociálních studií – Sociální studia, (3), Brno: Masarykova univerzita. Str. 45-70

MUSIL, L. (1999): Těžba uhlí, problém prostředí, modernita. Brno: Masarykova univerzita

RATHJE, W. L. (1974): The Garbage Project. Archaeology, (27): 236-241

ŠŮLOVÁ, K. (2000): Bude zánik tradiční krajiny katastrofou ? In: T. Hájek, K. Jech, eds.: Kulturní krajina. Aneb proč ji chránit? Praha: MŽP. Str. 95-97

Velký sociologický slovník (1996). Praha: Karolinum

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Pavel Klvač

Působiště: ZOO Vyškov

E-mail: pavel.klvac@tiscali.cz

Narozen: 1974

Pavel Klvač (1974) se věnuje metodologickým přístupům environmentálního bádání v oblasti společenskovědních disciplín, environmentální sociologii a problematice venkova a krajiny. Je spoluautorem a editorem monografie Člověk, krajina, krajinný ráz (2009), sborníku Člověk a les (2006) a sociologicko-fotografické pentalogie ze života obcí mikroregionu Drahanská vrchovina (2005-2012).
[Aktualizováno: 28. 11. 2015]

Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora Biografu.

Diskuze

Chcete-li k textu diskutovat, musíte se napřed přihlásit


Vložit příspěvek: