Plný text

Listopad

Nemží.

Ale jako by mžít mělo.

A tvoje křehké tělo

padá strání.

Nad Mží

stoupají svahem

těla dvou laní,

jako by lehce žít se smělo.

Tvůj pád a jejich stoupání…

Kdo tě, Jáchyme, ochrání?

25. 11. 2019

Arytmie

V mé hrudi sevřené srdce se tluče:

překotné údery, tísnivé odmlky, splašený zvon.

Co vlastně chce, jak chce být velké

moje srdce, v hrudi vměstnané?

A co když pukne?

Pak tvoje srdce zůstane

bez mojí ruky tišící shon

sto dvaceti úderů za minutu

těsně po zápase, v němž nevyhráváš.

Jáchyme!

Moje arytmie v rytmu tvojí epilepsie.

Naše arytmy – noční dary tmy.

31. 1. 2019

Ranní modlitba

Roura od kamen,

výklenek ve zdi,

ráno a šero a zvon.

Prosba o modlitbu

za ženu, již neznám –

modlím se pro ni. Zná ji On.

O té ženě nevím víc, než že žije za mořem, je jí osmdesát sedm let a právě onemocněla.

Prosím, řekni malou modlitbu, napsala mi její dcera. Svítá, jsem taky lazar, modlím se na loži.

A když už jsem v tom, rovnou tam přišoupnu jednu za Jáchyma! Bože, opatruj ho, je tak křehkej. Při vší divokosti tak křehkej.

Můj křehkej, divokej, autistickej syn Jáchym leží klidně na protější posteli, jednu nohu vystrčenou. Pomalu s ní krouží. Jsme dva s horečkou v domácím lazaretu. Vystrčím svoji nohu a dělám zprvu stejné, pak trochu jiné pohyby. Zdá se mi to, nebo je po mně svojí nohou taky opakuje? Jáchyme, to je úplnej tělocvik, šeptám. Tichá slova se pomalu šinou prostorem, sem tam udělají kotoul… Žádná odpověď. Jáchym neumí mluvit.

Slyšíš má slova? A jestli ano, jak jim rozumí tvá nepostižitelná mysl? Co se s těmi slovy dál děje? Způsobují něco? … Žádná odpověď.

Ptám se i tebe, Pane.

Na to samé.

15. 7. 2016

[nahoru]