Kontakt

Poštovní adresa:
Biograf
Krompach 26, 47157

E-maily:
redakce@biograf.org (redakce)
objednavky@biograf.org (objednávky, předplatné a osobní účty)

Pro běžný kontakt používejte, prosím, tuto adresu, a nikoli adresu vydavatele (viz níže).

Bankovní spojení:
číslo účtu: 0222027399/0800
banka & adresa: Česká spořitelna (Strossmayerovo nám. 1, 170 21  Praha 7)
IBAN: CZ65 0800 0000 0002 2202 7399
SWIFT code/BIC: GIBACZPX

Oznámení redakce

Změna adresy
Vydavatel časopisu Biograf, dříve občanské sdružení, nyní zapsaný spolek (z.s.), změnil poštovní adresu. Od nynějška posílejte veškerou případnou písemnou korespondenci na: Časopis Biograf, z.s., Krompach 26, 47157. Dřívější adresa je tímto okamžikem nefunkční. [podrobnosti]

Vyšlo speciální číslo o Pečování
Speciální číslo 75-76/2022 k tématu Pečování, jehož editory a editorkami jsou Michal Synek, Dana Hradcová a Monika Bosá vyšlo tiskem v prosinci 2022. Na jeho online verzi usilovně pracujeme. [podrobnosti]

Zemřel Otakar Šoltys, člen redakční rady
Přečtěte si vzpomínku Evy Stehlíkové: [podrobnosti]

Tiráž

Biograf
časopis pro kvalitativní výzkum

ISSN 1211-5770
Registrováno pod č. MK ČR: E 8364
Vydává občanské sdružení Časopis Biograf
Krompach 26, 47157
casopis@biograf.org
IČO: 27003213
Vychází dvakrát ročně.
Editor: Barbora Spalová (editor@biograf.org)

Plný text

Když homo academicus pečuje

Kateřina Sidiropulu Janků

Rok 2022, číslo 75-76
Vyšlo 19.7.2023

[plný text - verze pro tisk ]
[plný text - paginované pdf ]

When homo academicus cares

The text elaborates on Adriana Jesenková’s contribution, which presents the ethics of care as a philosophical topic and a practical problem. First, I critically relate to the thesis that the ethics of care is an inherently democratising mechanism. I raise the question of the status of care in non-democratic political regimes, or, more generally, in conditions of disrupted social solidarity. This is followed by a brief discussion of the role of less visible actors of care, be it men or the natural and cultural environments of human societies. To the topic of caring research, I add some personal comments on the organisational limits of caring research at universities which adopt a neoliberal mode of operation. In this context, I draw readers’ attention to the potential of the universities’ mission statements to be applied to develop caring research as a mainstream practice of academic operation. Finally, I emphasise the importance of caring as an ethical principle and argue against its thorough monetarisation.

Keywords: ethics of care; crisis of social cohesion; marginalised care; participative action research (PAR); university mission statement.

Navazuje na:

JESENKOVÁ, A. (2022): Feministická etika starostlivosti ako východisko pre starostlivé skúmanie starostlivosti. Biograf (75-76): 41 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.html?id=1096

Témata Biografu:

Vzdělávání a škola; Etické a právní otázky výzkumu; Péče a údržba

Citujte jako:

SIDIROPULU JANKŮ, K. (2022): Když homo academicus pečuje. Biograf (75-76): 39 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.html?id=1101 [naposledy navštíveno 01. 03. 24]

Poděkování:

Tento text vznikl v rámci projektu „Doma ve městě UNESCO: Hmotný a nehmotný veřejný prostor měst se zvláštní památkovou ochranou, pilotní projekt Telč“ (PID TL02000409), který v letech 2019–2022 řeší ČVUT, MU a Neogenia s.r.o. se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci programu ÉTA.

Úvod

1.
Text Adriany Jesenkové představující pozice feministické etiky péče jsem přečetla s velkým zaujetím, zvědavostí i potěšením z toho, s jakou péčí autorka ke psaní svého textu přistoupila.[1] Vedle filozofické rozpravy se autorka věnuje potenciálu pečujícího zkoumání, a to nejen zkoumání fenoménu péče, ale obecně. Text tak naplňuje její důraz na rozvažování ústící v praktické činy; Jesenková píše o etice péče jako o filozofickém konceptu a zároveň jako o výsostně praktickému tématu, které se dotýká každodenního univerzitního provozu.

2.
Obě dimenze etiky péče stojí za pozornost a navazující diskuzi, obě dimenze na čtenáře zároveň působí jako navýsost praktický apel na vědomější, pomalejší a vnímavější způsob vlastní, nejen akademické, existence. Ve svém textu předložím k debatě otázku vztahu (a kauzálního směru tohoto vztahu) mezi kvalitou péče a politickým uspořádáním společnosti, v níž se péče odehrává. Následuje připomenutí méně viditelných rámců péče, několik osobních poznámek k pečujícímu výzkumu a výhled do naší společné budoucnosti.

(Jak) souvisí péče s demokracií?

3.
Jesenková s odkazem na americkou politoložku Joan Tronto připomíná politickou povahu pečování a přitakává interpretaci péče jako demokratizačního mechanismu. Znamená to, že péči se daří nejlépe právě v demokratických politických podmínkách? Badatelskou pozornost si rozhodně zaslouží také pečující pozornost, kterou si lidé navzájem věnují v nedemokratických kontextech. Možná je dokonce v takových společenských podmínkách péče více nebo stejně, ale projevuje se jinak – o tom se v textu Adriany Jesenkové každopádně nepíše. Apel na udržování demokratických zřízení ve jménu péče se mi jeví jako příliš omezující.

4.
Představuji si, že síla péče spočívá právě v její nepolitičnosti, že zásadní je kvalita péče, která se rodí v interakci lidí, kteří se společně ocitnou v pečující situaci, a to bez ohledu na širší politický kontext. Pečující situace coby emočně nabitá interakce s přiznanou zranitelností má silně integrující potenciál, bez ohledu na politické zřízení, v jehož rámci se odehrává.

5.
Oddělení úvah o péči jako takové a o jejím politickém aspektu je podle mého názoru důležité ještě z jednoho důvodu. Z globálního pohledu aktuálně demokracie na světě spíše ubývá nebo je její rozvoj přinejmenším kolísavý; a i tam, kde existují svobodné volby, veřejnoprávní média a vymahatelnost práva, se společnosti potýkají s mnoha problémy, které místy naplňují parametry durkheimovské anomie (Durkheim 1965). Zda v této souvislosti ubývá péče, je diskutabilní – osobně se tak nedomnívám, i když empirické podklady pro svou domněnku nemám.

6.
Radikální globální hospodářské proměny či přechod na společnost sociálních sítí představují velkou výzvu pro společenskou soudržnost a solidaritu (Geiselberger 2017; Bělohradský 2021). Situací, kdy lidé nesdílejí hodnoty, normy či jazyk, každopádně přibývá, což některé autory vede i k úvahám o konci společnosti. Myšlenka konce společnosti není v sociologii zdaleka nová, již v roce 1998 psal Alain Touraine o normativním prázdnu, v němž se současný svět, dříve parcelovaný na národní společnosti, ocitá (1998). Ve stejné době John Urry hovoří o post-společnostní době, v níž globalizace, intenzifikace mobility lidí, zboží, ale také informací naléhá na sociologii, aby svým výzkumným zaměřením vykročila ve stopách fenoménů, které zkoumá, a přestala jako předmět svého primárního zájmu prezentovat "společnost" (2000). Jakkoliv řada výzkumníků tento apel vyslyšela, vědecko-výzkumný provoz zůstal do velké míry zaklíněný v režimu parcelace na národní státy, což je dáno hospodářskou logikou akademické produkce. Spíše než pružnost tedy současné proměny způsobů zkoumání přinesly rozvoj projektového prekariátu, o tom ale více ve třetí části mého příspěvku.

7.
Na péči se můžeme dívat jako na společensky integrující praxi. Aby se tak ale stalo, musí k péči nejdříve dojít – musí se nejprve rozvinout v rámci pečující situace, kdy se k sobě lidé přiblíží a sdílejí zranitelnost, emoce a čas. Jesenková v této souvislosti odkazuje na zkoumání mikropraxí důvěry (Sevenhuijsen 1998). Potřebujeme ale také lépe prozkoumat mikrointerakce vedoucí k neporozumění, nepřipuštění do osobního prostoru, nepřiznání druhému statusu bytosti, která náleží do okruhu těch, s nimiž jsem solidární a se kterými sdílím pečující situaci. Na mikropraxe nedůvěry se soustředí například Marie Heřmanová při studiu příčin a dynamiky afiliace ke konspiračním teoriím na sociálních sítích optikou feministické kritiky (2022).

8.
Ideál komunikativního jednání (Habermas 1981) v současných společenských podmínkách čelí novým výzvám. V každém případě se jedná o kompetenci, kterou je potřeba tříbit a posilovat v každodenní praxi, avšak každodenní praxe racionálního vyjednávání s ohledem na společné zájmy spíše ubývá. Sociální sítě nám umožňují pohodlně přežívat ve vlastním sociálním mikroprostoru, aniž bychom se cítili izolováni, součástí digitálních mikroprostorů se stávají lidé, které osobně neznáme, ale v diskuzích na sociální síti pod naším příspěvkem se k nám chovají familiárně. Problém působí i jazyková rozdělenost populací; lidé se uzavírají do malých světů, v nichž si více než dříve v době moderní zvykají na tribální důvěryhodnost.

9.
Vytrácí se schopnost dohody s druhým člověkem, který třeba hovoří stejným jazykem ve smyslu lingvistickém, ale v odlišném jazykovém kódu, s nímž nejsme ve své každodennosti konfrontováni. Nejrůznější algoritmy sledující a následující naše zvyklosti regulují naše každodenní mikrointerakce, které se stále více stávají odrazem našeho výběru a na kterých si tudíž nemůžeme trénovat kompetenci komunikativního jednání – kdy jste se naposledy na svých cestách ptali na ubytování až na místě, kam jste přijeli, nevybaveni rezervací předem pořízenou na internetu? Tříbení běžné komunikace a vyjednávání s člověkem s odlišným světonázorem může v každodenním životě znamenat "jít proti trendu", "zbytečně si komplikovat život" nebo "dělat věci neefektivně". Dlouhodobým účinkem vystoupení ze své bubliny však může být větší pružnost, odolnost a tím také připravenost na vstup do pečující situace.

10.
Možná je to ale naopak, a všudypřítomné propojování a exponování odlišností otevírá stále více platforem komunikace, spolupráce a péče napříč různostmi, což s sebou přirozeně přináší bezprecedentní výzvy a nové formy a intenzity napětí v mezilidské komunikaci. A jelikož se s nimi teprve učíme vyrovnávat, cítíme se hůře komunikačně vybaveni. Etiku péče je pak možné vidět jako filozofický rámec i zdroj praktických nástrojů potřebných pro řešení komplexních výzev.

11.
Dalším z možných východisek z krize sociální soudržnosti může být v kontextu péče soustředění se na společnou péči o prostor či jakýkoliv element, který sdílíme. Při řešení komplexních problémů dneška je možná důležitější soustředit se na hledání společných řešení, místo abychom hledali viníka. To navrhuje v případě péče o životní prostředí teoretický fyzik a lektor nenásilné komunikace Ondráš Přibyla (Studio N 2022). Pokud dialog začneme od problému, který sdílíme, třeba to pomůže v nalezení společné řeči, aniž bychom se násilně zbavovali tribálních bublin, z nichž na sebe hovoříme. Místo péče jeden o druhého můžeme společně pečovat o sdílený problém.

12.
Poslední velký výzkum třídního rozdělení české společnosti, tedy společnosti lidí, kteří v současnosti žijí v České republice (Prokop et al. 2019), ukázal, že elitu v tradičním smyslu slova tato společnost nemá, zato téměř každá z daných šesti třídních skupin má něco, čeho se ostatním nedostává, ať jsou to lokální vazby, vzdělání a mobilita nebo ekonomický kapitál. Každý tak může v pečující situaci přispět něčím jiným. Péče je implicitně inkluzivní v tom smyslu, že narovnává vztah mezi tím, kdo péči poskytuje, a tím, kdo ji přijímá, případně může spojovat ty, kteří společně pečují. Na rozdíl od pomoci, která je z definice hierarchická a staví toho, kdo pomoc přijímá, do pozice oslabeného, síly zbaveného člověka, nabádá péče k obousměrnému vnímání kvality vztahu a je svou povahou blíže vztahu Já-Ty, který je na rozdíl od vztahu Já-Ono naplňující a integrující (Buber 1995).

Méně viditelné pečování

13.
Text Adriany Jesenkové představuje etiku péče nejen jako teoretickou perspektivu, ale také jako východisko pro pečující výzkum. Než se dostanu ke třetí části pojednání, tedy k podmínkám pečujícího výzkumu (nejen péče) v univerzitním kontextu, ráda bych se zastavila u méně viditelných forem pečování.

14.
První méně viditelnou dimenzí pečování je pečující perspektiva mužů jako symbolických figur utvářených stereotypy a normativními očekáváními, s nimiž se lidé v mužských tělech musí ve svém osobním životě i v sociálních interakcích vypořádávat. Jesenková pravděpodobně z důvodů žánrové čistoty a přehlednosti textu pojednává především o filozofickém rozvažování etiky péče, které se odvíjí od rozumění ženské péči; zejména zde odkazuje na zásadní text Sary Ruddick "Maternal thinking" (1980). V náznacích sice přizývá do debaty i mužské pečování, to však obecně zůstává tématem na okraji badatelské pozornosti, i když se již objevují výjimky (Šmídová 2019; Jahodová 2022).

15.
Jinými méně viditelnými aktéry péče, kteří jsou součástí pečujících situací, jsou budovy a také příroda neboli životní prostředí, v poslední době v kontextu péče mediálně často reprezentované pojmem klima. Diskurz klimatické změny a péče o zdravé životní prostředí v celoplanetárním měřítku by jistě vydal na celé monotematické číslo. Z hlediska materiální kultury je zajímavým fenoménem památková péče. V tomto oboru se péče jako specializovaná praxe etablovala na počátku 20. století, ale ve své moderní podobě se tento pojem v Evropě rodil již v 19. století. Tehdy se klasifikace objektu jako památky a péče o ni propojovala s moderním nacionalismem, kdy se estetizace přírody, zájem o zříceniny a budování naučných stezek spojovaly s příběhy o prapůvodu nově vznikajících národních společností (Hobsbawm 2000). Ve středoevropském kontextu dodnes dominuje pojetí památkové péče, jak jej kodifikovala praxe rakousko-uherské monarchie na počátku 20. století (Riegl 2003). Vedle památek, které byly již v době svého vzniku budovány s památkovým záměrem, tedy aby byly zachovány jako památky pro budoucí generace, se pojem památka rozšiřuje také na díla odkazující ke všednímu životu a později také na technický pokrok. Kromě definování toho, co je památka a jak se definuje její hodnota, Riegl formuluje také pravidla a doporučení pro praktické zacházení s objekty památkové péče.

16.
Z hlediska etiky péče je pozoruhodné, jaké místo je v Rieglově textu připsáno památkovým objektům samotným. Ty zůstávají nečinné; nanejvýš se na pečující situaci podílí svým rozpadem nebo pasivním estetickým působením na uživatele. V tomto smyslu přineslo myšlení 20. a 21. století jistý posun, zvláště v rámci fenomenologického vnímání materiálního světa jako aktivně spolupůsobícího kontextu žitého světa člověka ve své příručnosti (Heidegger 2002). Ve fenomenologickém vnímání se ostrá hranice mezi objekty a subjektem, který se mezi nimi pohybuje, stírá.

17.
Podobně jako existují metodiky péče o památkově chráněné objekty, existují mnohé standardy péče v oblasti zdravotnické, sociální či vzdělávací. Také v nich můžeme pozorovat tendenci druhou stranu pečujícího vztahu "objektifikovat", zbavovat samostatné agence (agency; viz Giddens 1991) a spoluzodpovědnosti za výsledek pečující situace. V tomto smyslu může soudobá etika péče napomoci reformě zcela praktických oborů ve směru narovnání situace péče z pomáhajícího a odcizujícího "Já-Ono" do integrujícího "Já-Ty" (Buber 1995). Soudobé environmentální koncepty také navazují na pojetí materiální kultury coby aktéra, když apelují na vnímání přírody nikoli pouze jako životního prostředí člověka, ale i jako spolučinitele dobrého života pro všechny.

18.
Uchopení jakékoliv agence, která se děje mimo svět vyjadřovaný jazykem lidských bytostí, představuje přirozenou metodologickou výzvu. Tyto agence se typicky vyskytují vně těl lidských bytostí, i když tomu tak nemusí být vždy (mám zde na mysli mikrobiologický svět existující v lidských tělech nebo mozkovou činnost indukovanou elektromagnetickým vlněním, kterou člověk není schopen vyjádřit slovy). Veškeré přírodní dění pak spadá do kategorie ne-subjektové agence, o kterou je potřeba pečovat, ale která má svým způsobem také pečující potenciál. Najdou se také fenomény, které jsou vysoce integrální a na jednotlivé subjekty a pseudo-subjekty (Kouřil 2004) nerozčlenitelné, jako je například svět domestikovaných zvířat či kulturní krajina. Stále více současných fenoménů poukazuje na potřebu studovat komplexní systémy, a i v tomto smyslu je rodící se paradigma pečující vědy užitečným badatelským směrem.

19.
Na všechny tyto i mnohé další opomíjené aspekty etiky péče odpovídá pobídnutí k pečujícímu výzkumu, o němž Jesenková píše v poslední části textu, jako výzkumu participativnímu, kontextuálnímu, interdisciplinárnímu a dopřávajícímu dostatek času. Pečující výzkum se jeví jako dobrá cesta nejen pro výzkum péče. Navazuje na postkoloniální výzkumnou tradici, která se snaží o přerušení reprodukce mocenské hegemonie existujícím výzkumným aparátem prostřednictvím specifického způsobu stanovování výzkumných témat. V tomto kontextu je stále aktuálnější také propojování přírodovědných a sociálněvědných způsobů zkoumání, stejně jako propojování racionálního rozvažování a poetických či emočních impulzů, které je filozofii etiky péče vlastní.

Pečující univerzity v neoliberálních podmínkách

20.
Jesenková klade důraz na propojení teoretického bádání a každodenní praxe. Namístě je tedy otázka, jak mohou univerzity, rozuměj především jejich akademičtí pracovníci a studující členové akademické obce, přispívat k tomu, aby etika péče byla nedílnou součástí každodenního provozu. Jesenková zmiňuje důležitost dostatku času pro vytváření funkčních epistemických komunit (Nelson 1998), které jsou interdisciplinární, naslouchající a pružné ve svém badatelském postupu, schopné proměňovat se v souladu s impulzy přicházejícími jak zevnitř akademické komunity, tak zvnějšku od participujících účastnic a účastníků výzkumu.

21.
Jak se pečujícímu výzkumu daří v současných podmínkách akademického provozu? K diskusi se připojuji několika osobními postřehy z vlastní výzkumné akademické praxe.

22.
Na základě své osobní zkušenosti s několika aplikovanými a interdisciplinárními výzkumy (které ze své povahy považuji vždy za pečující) tvrdím, že plně vyčíslit náklady realizace pečujícího přístupu, zahrnout je do rozpočtu projektů a následně plně vyúčtovat nelze. Jelikož se jedná o události často na hraně pravidel projektové realizace, ponechávám uvedené příklady v neadresné podobě.

23.
Prvním příkladem je sepsání knihy "navíc", motivované zjištěním, že sebraný materiál si prostě svou bohatou povahou řekl o více pozornosti. Hodnocení projektu to ovšem nijak pozitivně neovlivnilo, audit probíhal čistě podle logiky kontroly seznamu slíbených výstupů a jejich parametrů a projekt byl hodnocen jako neúspěšný, přestože posunul hranice dosavadního vědění a splnil také aplikační cíle, i když některé byly dodány v jiné formě či v jiném termínu.

24.
Dalším příkladem je projekt sice hodnocený jako úspěšný, ale vyvolávající emočně vypjaté situace, během nichž se řešilo naplnění grantového záměru zohlednit menšinové jazyky ve vzdělávacích materiálech. Jelikož autoři projektu podcenili časovou, a tedy také finanční náročnost takového úkolu, získání prostředků na překlady do špatně dostupného jazyka (který není ve výběru otevřených internetových překladačů) si vyžádalo improvizaci a situace tak vedla k neprofesionálnímu provedení, navzdory tomu, že se jednalo o dlouhý a finančně velkoryse nastavený projekt. Již v průběhu projektu bylo však patrné i to, že pokud by někteří členové týmu osobně neintervenovali, menšinový jazyk by se ve vzdělávacích materiálech prostě neobjevil, což by v kontextu obřího mezinárodního projektu možná zapadlo, na lokální etnicky menšinovou komunitu by to však zapůsobilo jako symbolické potvrzení její nedůležitosti. V očích příslušnic a příslušníků této komunity by se tak tento projekt stal dalším zbytečným projektem, který nic nezmění a do hloubky se vlastně o danou problematiku nezajímá, i když deklaruje opak.

25.
Jazyky představují bolavé téma většiny mezinárodních projektů, na nichž jsem pracovala. A nemusí to být vždy jazyky menšinové. Finanční prostředky na překlady jsou jedním z oblíbených terčů krácení projektových prostředků a už jsem se setkala i s takovými extrémy, jako je odevzdávání výstupů v překladech vyhotovených automatickými překladači. Audit projektu proběhl hladce, neboť výstupy byly dodány ve slíbeném počtu. Nízká kvalita překladu byla k mému překvapení akceptována. Pokud bychom jako řešitelé trvali na profesionálním provedení, patrně bychom výstupy neodevzdali, neboť koordinátor projektu odmítl vícenáklady zaplatit. Volili jsme tedy mezi dvěma špatnými alternativami: buď překlady neodevzdat, nebo odevzdat v neprofesionální kvalitě. Zvolili jsme druhou možnost, což se z hlediska hodnocení projektu překvapivě ukázalo jako úspěšná strategie. Nekvalitní překlady ovšem mohou významně snížit pravděpodobnost, že výstupy budou čteny a využívány.

26.
Posledním příkladem jsou drobné výdaje, které často provázejí pořádání nejrůznějších akcí pro veřejnost v rámci interdisciplinárních aplikovaných projektů. Najednou se ukáže, že lízátka, která mají posloužit jako odměna pro děti, které vyplnily krátký kvíz, nebo pronájem stanu pro komunitní piknik nedovede žádná z pořádajících institucí vyúčtovat. V důsledku toho pak tato drobná vydání – která se ale v součtu dovedou vyšplhat do ne úplně zanedbatelných částek – platí účastníci projektu ze svého, případně se s pomocí spřátelených drobných podnikatelů vyúčtují jako ozvučení vernisáže. Mnohokrát mě při pořádání podobných akcí napadlo, že v takzvaném prvním světě by bylo zapotřebí zavést mikrofinancování, osvědčený způsob inovační ekonomiky používaný při rozvojové spolupráci.[2]

27.
V momentě, kdy zkoumání opouští trajektorii knihovna – posluchárna – konference, začíná se sešněrovaný svět účetních pravidel akademického provozu zadýchávat. Pro mě osobně to ale nikdy nebyl důvod takový výzkum nedělat. Říkám tím jen, že kdybych dělala jen to, co lze bez problémů naplánovat a vyúčtovat, ani jeden aplikovaný projekt, jehož jsem byla součástí, by se nedotáhl ke zdárnému konci. V průběhu řešení projektu není na strukturální přestavby příliš mnoho prostoru, na druhou stranu jedině praxe řešení projektů potřebu strukturálních přestaveb odhaluje. Pomoci by mohlo, kdyby se akademické instituce zaměřily na vytváření vhodných podmínek pro pečující výzkum. To ale není možné financovat pouze z prostředků pevně vázaných na jednotlivé projektové záměry; podmínkou je tedy strategické rozhodnutí dané instituce pečující zkoumání podporovat a připravovat pro něj podmínky.

28.
Tato úvaha mě přivádí ještě k jednomu aspektu pečujícího výzkumu, a to k obecnému pohledu na to, co znamená úspěšná akademická práce a jak pravidla pro měření úspěchu mohou napomoci zvýšení pečujícího aspektu v akademickém provozu. Ve všech akademických institucích, kde jsem působila na úvazkovém místě, jsem zažila roční hodnocení pracovníka. Vedoucí pracovníci se k celé proceduře staví s jakýmsi rituálním odstupem a projevují emoční ohledy vůči pracovníkům, kteří mají audit podstoupit, jako by se mělo jednat o nepříjemnou povinnost. Kolonky hodnoticích formulářů se zaměřují na akademický výkon, osobní rozvoj či možnosti zlepšení.

29.
Napadá mě, že by se do těchto auditů mohla integrovat také kritéria, jejichž vliv na akademický étos se sice změřit nedá, ale jsou pro identitu univerzit a povahu akademické práce klíčová. Většina univerzit má například formulováno poslání, tzv. mission statement. Připomenout si jej při ročním hodnocení pracovníků, prodiskutovat, jak mu pracovnice rozumí, se kterými částmi se ztotožňuje a které jí naopak činí potíže následovat, by mohlo vést k vědomější péči o akademickou instituci a étos a potažmo také k vědomější péči o bádání a další odbornou činnost. Je to mimo jiné důležité proto, že univerzity někdy spoléhají na svůj zavedený společenský status; instituce se ale mění, a to jak zevnitř, tak pod tlakem vnějších okolností, stejně jako se mění společnost. Vědomé uchopování těchto změn může napomoci posilování akademického étosu jako praktické kvality, nejen na úrovni abstraktních formulací.

30.
Když jsem se podívala na poslání Korutanské univerzity aplikovaných věd, na které aktuálně působím, našla jsem tam tři následující postuláty (v uvedeném pořadí): 1. zaměření na člověka; 2. pestrost struktur, které se zaměřují na dosahování stanovených cílů; a 3. propojování vědy a praxe (FH Kärnten 2022). Pokud si toto jako zaměstnankyně uvědomuji, mohu z toho například vyvodit, že čas strávený zapojováním studentů do výzkumu a pravidelným setkáváním členů výzkumného týmu bude náležitě oceněn, stejně jako navazování partnerství s neakademickými institucemi. Tomu pak mohu uzpůsobit strukturování svého pracovního času, ale také očekávání, která od instituce mám ve smyslu podpory své činnosti. Při psaní grantové přihlášky pak budu automaticky uvažovat, jak zapojím studenty a jak zúročím výsledky bádání v praxi, případně jak mohu zapojit neakademické partnery, a budu méně akcentovat produkci exkluzivních impaktovaných publikací. Excelentní vědecký výkon nebo mezinárodní reputace budou samozřejmě také důležité, ale nejsou-li zmíněny na seznamu hlavních priorit instituce, je z toho možné odvozovat určité vodítko pro každodenní praxi.

31.
Na Českém vysokém učení technickém, kde aktuálně studuji, jsou poslání formulována zvlášť pro jednotlivé fakulty; například poslání Fakulty stavební je dvouvětným obecným shrnutím: "Posláním Fakulty stavební ČVUT je vzdělávat budoucí odborníky a připravovat je pro uplatnění ve stavebnictví, architektuře a geodézii. Spolu s tím fakulta vykonává též vědeckou a výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou i další tvůrčí činnost a přispívá tak k rozvoji vědy a moderních technických řešení" (FSv ČVUT 2022). Poslání celé univerzity pak formuluje zastřešující dvanáctistránkový dokument Strategie Českého vysokého učení technického v Praze (ČVUT 2011).

32.
Akademické instituce pracují se svým posláním různě, praxi pečujícího výzkumu však dle mého názoru napomáhá, pokud se akademičtí pracovníci v každodenní praxi setkávají s institucionálním posláním a pokud jsou motivováni, aby k němu vztahovali své snažení. Ve své vlastní akademické praxi jsem se s tím však nikdy nesetkala.

Závěr: Budoucnost je pečující

33.
Navzdory svým pochybnostem, jestli péče může být spravedlivá v neoliberálním smyslu slova, tedy že může být finančně ohodnocena srovnatelně s výrobními produkty, službami a věděním i ve výzkumu, věřím, že budoucnost patří péči. Péče se však v centru zájmu ocitne až poté, co se společnost jako celek strukturálně promění a neoliberální ekonomické procesy budou významně doplněny jinými způsoby tvorby hodnotových statků. Teprve pak budou ti, kteří pečují, a ti, kteří vytváří statky s vysokou ekonomickou nadhodnotou, symbolicky postaveni na roveň. Pečující profese mohou být sice v budoucnu lépe a spravedlivěji ekonomicky ohodnocovány, to je ale dle mého názoru pouze malá výseč "kultury péče". Jde spíše o všeobecné uznání péče coby hodnoty.

34.
Důsledná monetarizace by dle mého názoru v důsledku vedla k devalvaci péče, například vpádem kvantifikujících auditů do praxe, jejichž prostřednictvím je emoční, nepočitatelný aspekt péče kolonizován měřitelnými kritérii kvality. Podobný trend je patrný v současném psychologickém bádání a praxi. Vedlejším důsledkem vrcholné profesionalizace oboru je nedostatek psychologů, anebo obecněji lidí, kteří by dovedli kvalifikovaně vyslechnout a podpořit lidi v psychické nouzi. Důvodem je jednak požadavek vysoké kvalifikace, jednak nedocenění obyčejného přátelského naslouchání či uklidnění mysli prostředky neprofesionální péče. Lidé pak v záležitostech psychického zdraví stále více spoléhají na experty, kterých je stále větší nedostatek a kteří jsou finančně stále nedostupnější.

35.
Podobně je to s interdisciplinárními týmy. Pokud se do výzkumu budou zapojovat pouze "úvazkoví zaměstnanci", nebude nikdy dost pestrý. Hledání alternativ však neznamená pouze přitakávání akademickému prekariátu. Znamená to především vytváření realistických možností zapojení lidí z praxe, dobrovolníků, neprofesionálních účastníků zkoumaných procesů, jakož i lidí s nejrůznějšími omezeními, která jim brání v účasti na projektech vyžadujících pravidelné pracovní zapojení. Otevření se různým možnostem spolupráce přináší potřebnou pestrost perspektiv, jež není v plně korporátním způsobu zkoumání dosažitelná.

36.
Jak píše Jesenková ve svém textu, vztahy, které jsou základem pečujícího přístupu, vyžadují "dvě věci: dostatek času a blízkost". V období celoplošného omezování volného pohybu lidí za účelem zabránění šíření viru Covid-19 jsme tělesnou blízkost nahrazovali digitálními komunikačními technologiemi a zažívali tak deprivaci z nemožnosti být fyzicky spolu. Digitalizace sice umožňuje v reálném čase interakci obrazu i zvuku, bezprostřední tělesnou blízkost však zcela nahradit nedokáže. Stejně tak nedovede dobře zprostředkovat letmá setkání, potkávání se na ulici, míjení se, okoukávání se, tedy činnosti, které jsou nezbytným podhoubím bližších interakcí a vytváření vztahů důvěry.

37.
Pečujme proto o možnost setkávat se, být spolu, nejen nablízko, ale také na polo-dálku. Pečujme o možnost být lidmi, ať již ve smyslu uvědomění si důležitosti vzájemných interakcí, nebo tím, že věnujeme dostatek času bytí spolu, i když se ne vždy shodneme a i když to není vždy s plně zaměřenou pozorností (například při posezení v parku nebo společné cestě metrem).

38.
Péče o společné interakce znamená také přijetí určité míry nepohodlí psychosociálních interakcí. Schopnost takové nepohodlí snášet, nebo dokonce vůle ho vyhledávat, se může jevit jako třídně podmíněná kvalita, domnívám se ale, že dostatek času není totéž co korporátní pohodlí stálého místa, v němž je v časové dotaci řešeného projektu pamatováno na dostatek času na péči. Najít si na někoho čas znamená nevěnovat ten stejný čas někomu nebo něčemu jinému. Znamená to přestat čas přepočítávat na zisk.

39.
Spíše než o "další agendu" se tedy v případě péče jedná o celkové osobnostní nastavení. Péče by neměla být ani nadstavbovým statkem dostupným pouze zpomalené kreativní třídě v pohodlí kaváren.[3] Péči není dobré zaměňovat za kontemplaci, seberozvoj. Péče znamená ohled na druhé, ty druhé, kteří se právě nacházejí v mém bezprostředním teď a tady, i když bych si možná přála, aby k tomu došlo jindy a jinak. Péče není vždy příjemná, pohodlná, vonící. Ale je vždy hluboce naplňující, integrující a polidšťující. Už jste dnes pečovali?

Poznámky

[1] Tento text vznikl v rámci projektu „Doma ve městě UNESCO: Hmotný a nehmotný veřejný prostor měst se zvláštní památkovou ochranou, pilotní projekt Telč“ (PID TL02000409), který v letech 2019–2022 řeší ČVUT, MU a Neogenia s.r.o. se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci programu ÉTA.

[2] Tento argument jsem rozpracovala již dříve, viz Sidiropulu Janků 2018.

[3] Zjištění, že pomalost jako životněstylový luxus není cestou vpřed, nedávno výstižně shrnul ve svém kritickém komentáři David Brooks (2021).

Literatura

BĚLOHRADSKÝ, V. (2021): Čas pléthokracie: Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně. Praha: Nakladatelství 65. pole

BROOKS, D. (2021): How the Bobos broke America. The Atlantic 21. September 2021. Dostupné na adrese https://www.theatlantic.com/magazine/archive/2021/09/blame-the-bobos-creative-class/619492/ [naposledy navštíveno 28. 8. 2022]

BUBER, M. (1995): Já a ty. Olomouc: Votobia

ČVUT. (2011): Strategie Českého vysokého učení technického v Praze. Dostupné na adrese https://www.cvut.cz/sites/default/files/content/8b6ab1e1-c0aa-4b1c-a90a-f06eab2d7b7f/cs/20150917-strategie-cvut-v-praze.pdf [naposledy navštíveno 27. 8. 2022]

DURKHEIM, É. (1965): The rules of sociological method. New York: The Free Press

FH Kärnten. (2022): Leitbild. Dostupné na adrese https://www.fachhochschulen.ac.at/en/universities-of-applied-sciences/fh-kaernten [naposledy navštíveno 27. 8. 2022]

FSv ČVUT. (2022): Poslání fakulty. Dostupné na adrese https://www.fsv.cvut.cz/o-fakulte/poslani/ [naposledy navštíveno 27. 8. 2022]

GEISELBERGER, H., ed. (2017): Velký regres: Mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška. Praha: Rybka Publishers

GIDDENS, A. (1991): Modernity and self-identity: Self and society in late modern age. Cambridge: Polity Press

HABERMAS, J. (1981): Theorie des kommunikativen Handelns. Frankfurt am Main: Campus

HEIDEGGER, M. (2002): Bytí a čas. Praha: Oikoymenh

HEŘMANOVÁ, M. (2022): Sisterhood in 5D: Conspirituality and instagram aesthetics. M/C Journal, 25 (1). Dostupné na adrese https://journal.media-culture.org.au/index.php/mcjournal/article/view/2875 [naposledy navštíveno 27. 08. 2022]

HOBSBAWM, E. (2000). Národy a nacionalismus od roku 1780: program, mýtus, realita. Brno: CDK

JAHODOVÁ, D. (2022): Meandry péče: když muži doma pečují o ženy s demencí. Gender a výzkum, 22 (2): 87–109. http://dx.doi.org/10.13060/gav.2021.021

KOUŘIL, P. (2004): Štěkají psi nebo je lidé slyší štěkat? Problém kompetencí u zvířat. Biograf (34): 11 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=3404 [naposledy navštíveno 31. 07. 2022]

NELSON, L.H. (1998): Epistemické komunity. ASPEKT, 1: 96–111

PROKOP, D. / TABERY, P. / BUCHTÍK, M. / DVOŘÁK, T. / PILNÁČEK, M. (2019): Rozděleni svobodou: Česká společnost po 30 letech. Praha: Český rozhlas. Dostupné na adrese https://www.irozhlas.cz/sites/default/files/documents/4cb643625998e931d8f0a9aa34bbb254.pdf [naposledy navštíveno 29. 7. 2022]

RIEGL, A. (2003): Moderní památková péče. Praha: Národní památkový ústav

RUDDICK, S. (1980): Maternal thinking. Feminist Studies, 6 (2): 342–367

SIDIROPULU JANKŮ, K. (2018): Aplikovaný sociálně-vědní výzkum jako spolu-vyprávění. Cargo, (1–2): 1–23

STUDIO N. (2022): Proč je takové vedro. Podcast 25. 7. 2022. Dostupné na adrese https://denikn.cz/927054/studio-n-proc-je-takove-vedro/?ref=list [naposledy navštíveno 31. 7. 2022]

ŠMÍDOVÁ, I. (2019): Men and masculinities offside? The [un]sustainability of the power of men. In: J. Hearn, E. Vasquez del Aguila & M. Hughson, eds. Unsustainable institutions of men: Transnational dispersed centres, gender power, contradictions. London: Routledge, Taylor & Francis Group. Str. 236–250

TOURAINE, A. (1998): Sociology without society. Current Sociology, 46 (2): 119–143. https://doi.org/10.1177/0011392198046002008

URRY, J. (2000): Sociology beyond societies. London: Routledge

Kateřina Sidiropulu Janků

E-mail: K.SidiropuluJanku@cuas.at

Kateřina Sidiropulu Janků působí v Institutu pro aplikovaný výzkum stárnutí na Korutanské univerzitě aplikovaných věd a dálkově studuje v doktorském studijním programu Architektura a stavitelství na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického v Praze; na Masarykově univerzitě vystudovala sociologii a masmediální studia a žurnalistiku. Zabývá se problematikou technologické opory sociálních inovací, aplikovaným a participativním výzkumem, transdisciplinárními výzkumnými postupy a kvalitativními výzkumnými metodami. Tematicky se aktuálně zaměřuje na vývoj technologií pro autonomní život seniorů, veřejná prostranství malých měst a biografický výzkum společenských proměn.
[Aktualizováno: 22. 3. 2023]

Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora Biografu.

Diskuze

Chcete-li k textu diskutovat, musíte se napřed přihlásit


Vložit příspěvek: