Kontakt

Poštovní adresa:
Biograf
Krompach 26, 47157

E-maily:
redakce@biograf.org (redakce)
objednavky@biograf.org (objednávky, předplatné a osobní účty)

Pro běžný kontakt používejte, prosím, tuto adresu, a nikoli adresu vydavatele (viz níže).

Bankovní spojení:
číslo účtu: 0222027399/0800
banka & adresa: Česká spořitelna (Strossmayerovo nám. 1, 170 21  Praha 7)
IBAN: CZ65 0800 0000 0002 2202 7399
SWIFT code/BIC: GIBACZPX

Oznámení redakce

Zemřel Otakar Šoltys, člen redakční rady
Přečtěte si vzpomínku Evy Stehlíkové: [podrobnosti]

Speciální číslo Biografu Vizuální antropologie
22.6-31.8.2020, Monotematické číslo časopisu Biograf zaměřené na vizuální antropologii. Editory jsou Lívia Šavelková a Michal Pavlásek. Návrhy příspěvků je třeba zaslat do 31. 8. 2020. Těšíme se na vaše návrhy příspěvků a prosíme o rozeslání callu všem potencionálním zájemcům. [website][podrobnosti]

Speciální číslo Biografu Pečování
Monotematické číslo časopisu Biograf na téma Pečování. Editory jsou Monika Bosá, Dana Hradcová a Michal Synek. Návrhy příspěvků je třeba zaslat do 30.9. 2020 Těšíme se na vaše návrhy příspěvků a prosíme o rozeslání callu všem potencionálním zájemcům. [website][podrobnosti]

Tiráž

Biograf
časopis pro kvalitativní výzkum

ISSN 1211-5770
Registrováno pod č. MK ČR: E 8364
Vydává občanské sdružení Časopis Biograf
Krompach 26, 47157
casopis@biograf.org
IČO: 27003213
Vychází dvakrát ročně.
Editor: Barbora Spalová (editor@biograf.org)

Plný text

Čistě ekologicky

Autovraky, recyklace a morálka

Pavel Mašek

Rok 2020, číslo 71-72
Vyšlo 29.11.2021

[plný text - verze pro tisk ]
[plný text - paginované pdf ]

Purely Ecological: End-of-Life vehicles, recycling, and morality

In this article, the author aims to address the friction and discrepancy between environmental slogans representing waste treatment in public space, and everyday management of waste at auto salvage yards. The slogans are a reflection of an environmental policy closely tied to the economic lobby, where economic interests might be hidden behind the necessity of responsive behaviour. Drawing upon long-term ethnographic research in both auto salvage yards and places where totalled cars are being dismantled informally, the author examines everyday practices of Czech auto salvage yard workers vis-à-vis the world of environmental slogans. The everyday handling of totalled cars or end-of-life vehicles differs from the avowal of the environmental catchphrases. The overused prefix "eco" or the word "recycling" are surrounded by a magic aura of hope that covers up the main reason for recycling and waste treatment: the profit generated via waste management. However, auto salvage yards are places where one can find an environmentally responsible approach, which operates without any political intervention. The environmentally friendly practices stem from environmental awareness stems from salvagers' strive for profit rather than from a moral call to save the environment. The author argues that environmentally responsive behaviour emerges as an unintended consequence of salvagers' market interaction.

Keywords: auto salvage yards, environmental slogans, car, morality, recycling, waste

Témata Biografu:

Příroda a environmentalismus; Politika, moc a ovládání

Citujte jako:

MAŠEK, P. (2020): Čistě ekologicky: Autovraky, recyklace a morálka. Biograf, 71-72: 3-24. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.html?id=1059 [naposledy navštíveno 27. 01. 22]

1.
Jednoho čtvrtečního dopoledne (tento scénář se následně stane v mém výzkumu rutinou) k nám na vrakoviště přijel modrý popelářský vůz, na němž stálo FCC Environment – Service for the Future. Nic kromě známého tvaru vozu a faktu, že jsme všichni byli nahnáni k obrovským hromadám odpadu, které během rozebírání aut vznikají, nenasvědčovalo tomu, že se jedná o popeláře. Jak upozorňuje Catherine Alexander (2016), slovo odpad se z veřejného prostoru vytrácí. Nahrazují ho nejrůznější krátké textové slogany, které ve všech případech obsahují předponu eko či slova budoucnost, recyklace, třídění nebo životní prostředí. Příkladem může být slogan Pražských služeb NepřEKOnatelný SERVIS, který nám nápaditě vnucuje představu "správného" naložení s (naším) odpadem. Tento jistě ne náhodný posun k postupnému upozadění slova odpad vede k tomu, že lidé nejsou při pohledu na zmiňované slogany pohoršeni každodenním množstvím odpadu, jelikož je jim dáváno jasně najevo environmentálně uvědomělé naložení s obsahem popelářských vozů. Slovo odpad z těchto vozů ve většině případů zmizelo. Podobně jako v našich myslích, představách či alespoň touhách odpad nadobro zmizel tím, že byl přesunut do popelářského vozu. Byl zkrocen, přinejmenším vizuálně, se zprávou, že si nemusíme dělat žádné starosti. Uvnitř vozu se nachází drť nejrůznějšího druhu odpadu. Vnějšek vozu pak hrdě hlásí, že obsah bude zpracován čistě ekologicky, případně že se stane zdrojem zelené energie. Jak připomíná Alexander (2016: 35), "(c)lassifications do things."[1] Klasifikace je totiž hluboce morálním procesem, který zviditelňuje jen část, zatímco něco jiného záměrně skrývá či znevýhodňuje (Alexander & Sanchez 2019: 1).

2.
Jde o podobný princip, se kterým pracoval Vilém Flusser. Jeho koncept automatu, tedy jakési skřínky či mechanismu, u něhož jsme schopni vnímat pouze vstupy a výstupy, předpokládá skrývání[2] toho, co se odehrává uvnitř mechanismu. Stejně funguje jakýkoli kontejner na odpad nebo popelářský vůz, který se tak stává ideálním nástrojem ideologie, jíž slouží jako médium hierarchické komunikace a udržování politicko-společenského řádu. Navenek se tváří tak, aby nepobuřoval, uvnitř pak dochází k transformaci (Robb 2018), která nemusí být nutně tím, co je o ní napsáno na viditelné straně. Uvnitř jakéhokoli kontejneru se dějí věci, které jsou relační (Shryock & Smail 2018). Vztahují se však i k věcem, které se dějí mimo něj. Podle Gay Hawkins (2005) není popelářský vůz místem destrukce a znehodnocení, místem konce. Je naopak místem začátku, místem transformace hodnoty. Jak trefně poznamenává, "(i)t's an economy on wheels that reminds us that waste can be commodified"[3] (Hawkins 2005: 93).

3.
Výše zmíněná firma FCC Environment na svých webových stránkách ujišťuje, že odpad, který jí svěříme, je přeměněn na zelenou energii. Když do obrovské tlamy popelářského vozu házím již několikátou palubku, čelní sklo, plastové polstrování dveří, budíky a další, zejména plastové, větší či menší komponenty automobilů, o osobním přispívání k vytváření zelené energie mám silné pochyby. Hynek, můj nejbližší informátor, jen se smíchem a cigaretou v koutku úst říká: "Tak tohle je neformální nakládání s odpadem" a za hlasitého zvuku drcení všeho uvnitř vozu dodává, že "teď už se nic z toho k nám nedá vystopovat".

4.
Obava vrakařů ze zanechání stop je patrná. Zpracování autovraků se věnují neformálně a nemohou si dovolit, aby byl nezákonně rozebraný vrak nalezen inspekcí na jejich pozemku. Proto jedna z prvních věcí, kterou mi všichni při mém nástupu na rozebírání vraků zdůrazňovali, byla potřeba odstranit z automobilu VINko.[4] Obnažená karoserie bez VINka se totiž stává naprosto anonymním kusem šrotu. Jde o něco podobného, jako by člověk přišel o rodné číslo, číslo občanského průkazu i cestovního pasu, DNA i jedinečný otisk prstů. Veškerá identifikace takto obnaženého automobilu je pak nemožná.

5.
Byl jsem v terénu teprve čtvrtý den, když mi pan Vedoucí (jak ironicky vrakaři mluví o zástupci majitele vrakoviště) vysvětloval, že VINka likvidujeme, aby je nikdo jiný nemohl zneužít. Na některých oficiálních vrakovištích se vraky drtí ve velkokapacitních mlýnech i s VINky, na těch neformálních karoserie aut nějaký čas zůstávají. Jde o karoserie, které jsou později využity na opravu jiného bouraného vozu, a karoserie, které vrakaři prodávají do šrotu. S těmito se nějaký čas čeká, až bude kovového šrotu dostatek na naložení do obrovského vozu, který přímo na místě obnažené karoserie drtí na korbě.

6.
Zeptal jsem se pana Vedoucího, jestli je odstraňování VINka oficiálním nařízením k ekologické likvidaci, nebo to děláme proto, aby si ta auta nikdo nespojil s námi, případně zakrýváme fakt, že tato auta měla být fyzicky zlikvidována tam, kde byla zlikvidována i papírově. Pan Vedoucí se zarazil, probodl mě pohledem a odpověděl výmluvným mlčením. V duchu jsem se pokáral a rozhodl se pro příště být opatrnější.

7.
Mým hlavním výzkumným terénem je neformální autovrakoviště.[5] Jedním ze způsobů, jak nepovolené rozebírání autovraků schovat, přitom ho však všem nechat na očích, je věnovat se této aktivitě v rámci služeb autoservisu – stejně jako na místě, kde provádím svůj etnografický výzkum. Drtivou většinu času rozebírám automobily. Jde o práci, která pro svůj nízký status a fyzickou náročnost není příliš oblíbená. Podobnou práci přijmou lidé, kteří nemají moc dalších možností, nebo potřebují práci, která stejně jako oni není nikde vidět. Všichni moji informátoři jsou příslušníky stejné sociální vrstvy, přesto je prostředí autovrakoviště silně hierarchizováno.[6]

8.
Autovraky jsou jedním ze stabilních zdrojů zisku. Neformální vrakoviště vznikají právě z tohoto důvodu. Ekologická likvidace je jen nutnou formalitou, kterou však není těžké splnit ani na neformálních místech. Alespoň papírově. Oficiální likvidace vraku provedená na nějakém místě nemusí nutně znamenat, že se tu toto vozidlo někdy objevilo. Síť vrakařů je široká a pojí ji přátelství a vzájemné závazky. Protislužby hrají důležitou roli. Legalizovat tuto činnost může být obtížné, ale nejde o hlavní důvod, proč někteří vrakaři volí cestu neformality. Rozebírat vraky neformálně je totiž mnohem výhodnější. Legální autovrakoviště jsou víceméně nucena k likvidaci starých vozů, které dosáhly konce svého života (end-of-life vehicles),[7] a to i jako celek složený z částí (Featherstone 2004). Tyto vozy totiž není výhodné rozebrat na díly a ty následně prodat. Peníze lze získat pouze prodejem kovového šrotu a státní podporou ve formě dotací. Opravdový byznys s vraky je však založen na totálkách,[8] které pro vrakaře představují efektivní prostředek k dosažení zisku, jelikož jsou nadále využitelné k prodeji jednotlivých dílů. Vrakoviště, zejména pak ta neformální, fungují podle kapitalistické logiky, ale zároveň ji popírají. Vrakaři z prodeje profitují, ale také pomáhají udržovat život věcí déle, čímž přispívají k nižší poptávce po automobilech nových, což tlumí produkci. Ekonomické se snoubí s ekologickým. Nejde však o intenci.[9] Spíše můžeme sledovat, jak některé praxe navázané na odpadové hospodářství mohou být svým způsobem environmentálně citlivé, aniž by nutně potřebovaly politickou intervenci zákonodárců.

9.
Podle České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí jsme v posledním desetiletí mohli v České republice nechat zlikvidovat svůj vůz na jednom ze zhruba 600 legálních autovrakovišť.[10] Reálně je však počet míst, na kterých se nakládá s vraky aut, mnohonásobně vyšší. Zpracování autovraků, zejména totálek, je velmi výnosná aktivita a čeští vrakaři jsou skutečně podnikaví. V současné době podléhá zpracování autovraků přísným podmínkám ekologické likvidace, jejichž dodržování je kontrolováno příslušnými úřady, například zmiňovanou Českou inspekcí životního prostředí.

10.
Ekologická likvidace spočívá zejména v opatrném, zodpovědném, vůči životnímu prostředí šetrném způsobu rozebrání automobilu. Jde zejména o nebezpečné látky, které mohou z vozidla uniknout. Přestože existují i vrakoviště, která se v tomto smyslu chovají nezodpovědně, zásadní problém je jinde. Automobily sestávají z nejrůznějších částí, které jsou dále využitelné, ať už v podobě dílu, jenž může být vyměněn za nefunkční, či v podobě suroviny, jež má potenciál být dále využita (zejména kovový šrot nebo elektroodpad). Ale také z částí, které žádné využití nemají. Jedná se především o plast. Problém je, že o něj není v současné době z pohledu globální recyklace zájem, proto v podobě anonymní drti běžně končí na skládkách nebo se ve spalovnách mění v "zelenou energii".

11.
Když se podíváme blíže do terénu a dáme prostor porozumění kontextu, bude na nás slovní spojení ekologická likvidace působit jako magická formulka uspokojující úřady a zákonodárce, lákající zodpovědné zákazníky toužící se pod tlakem veřejného environmentálního diskurzu a v obavách před sankcemi zbavit nechtěného, a pochopíme, že jde o jednu z nejdůležitějších součástí českého pojišťovnictví zaměřenou na "špinavý džob". Obchod s vraky je totiž založený na uzavřeném systému aukcí vyhlašovaných pojišťovnami. Obyčejný člověk do tohoto systému nemá přístup. Dokonce ani pan Všemohoucí (jak mluví o majiteli našeho vrakoviště všichni kromě pana Vedoucího), jenž do tohoto výhodného světa obchodu vstupuje skrze účet spřáteleného legálního vrakoviště, které také všechny vraky rozebrané u nás úředně legalizuje. Obecně platí, že drtivá většina vraků je papírově rozebrána ekologicky, pouze ne ve všech případech na místech k tomu určených. Zároveň není výjimkou, jako v případě našeho vrakoviště, že k likvidaci dochází až se zpožděním – pro úřady oficiálně vrak neexistuje, fyzicky je však stále přítomný i několik měsíců po prohlášení o jeho likvidaci.

12.
Tato zkušenost z terénu, tedy rozpor mezi eko-slogany a tím, co se reálně na konkrétním místě děje, mě přivedla k sepsání tohoto článku, který je postaven na zkušenosti získané etnografickou metodou dlouhodobého zúčastněného pozorování kombinovaného s neformálními rozhovory s mými spolupracovníky na vrakovišti. Hlavní linkou tohoto textu je rozpor mezi slogany a každodenní realitou, který je nahlížen skrze dvanáctiměsíční výzkum v prostředí, kde se nakládá s autovraky. Tento rozpor doplňuje zjištění o možnosti environmentálně citlivého chování jako vedlejšího produktu touhy po zisku. Hlavní linka by se však neobešla bez širšího kontextuálního umístění, které považuji pro bližší pochopení problematiky za nezbytně nutné a které mě vede k mínění, že slogany přesvědčující o environmentálním uvědomění jsou často jen pouhými slovy. Svět autovrakovišť je součástí světa odpadového hospodářství,[11] tudíž způsob, jakým se na těchto místech zachází s odpadem, je téměř identický jako na jakémkoli jiném místě, kde je odpad vnímán jako zdroj zisku (Alexander 2016).

Čistě ekologicky: Hra s časem

13.
Cestou na vrakoviště míjím blikající oranžový popelářský vůz firmy Komwag, na němž stojí napsáno Čistě ekologicky. Po zkušenosti s nakládáním s odpadem v terénu si tato dvě slova opakuji jako mantru a snažím se jim porozumět. Pouhá dvě slova, která jsou však díky lidské kultuře nositeli zakódovaného významu. V případě vizuálních aspektů kultury, za které považuji i krátké textové slogany, hovoříme o kulturní percepci, což mimo jiné znamená, že kultura je vidět. Neznamená to však, že metody pro zkoumání vizuálního (Banks 1995) musí být čistě vizuální a že by se měla vizualita stát středem etnografického výzkumu. Jde mi spíše o důraz na konkrétní vizuální aspekty kultury, které existují v přímém vztahu s ostatními kulturními aspekty, včetně dalších senzorických způsobů vnímání (Pink 2001: 17). Obrazy jsou všude kolem nás, zdůrazňuje Sarah Pink (2001: 17), včetně prostoru, kde sociální vědci provádějí svůj etnografický výzkum.

14.
Slogany jsou jakýmisi druhy obrazů. Flusser (1994) tvrdil, že obraz či zobrazování je způsob, jakým nahlíží, vnímá a interpretuje okolní svět každý člověk. Obrazy, tedy abstraktní plochy, jež mají význam (Flusser 1994: 5), se tak staly ještě před písmem nejjednoduššími nositeli informace. Komplexní západní společnost v souvislosti s přechodem na industriální ekonomiku podle Flussera (1994: 7–9; 2001) postupně došla k příliš složitým písemným textům, což v některých případech vedlo k návratu k obrazům jako nositelům srozumitelného sdělení v daném kulturním kontextu.

15.
Flusser byl přesvědčen, že význam obrazů spočívá na povrchu. Znamená to tedy, že jej lze pojmout jen letmým pohledem. Podobně jako krátké slogany. Z tohoto důvodu je možné vnímat je obrazově. Při letmém pohledu však hrozí, že význam zůstane povrchní a bez úplného kontextu. Abychom byli schopni obrazům či krátkým sloganům skutečně porozumět, musíme je podrobit důkladnějšímu pohledu.

16.
Mohli bychom se spokojit pouze s jasným, pro kulturního insidera na první pohled zřejmým vyjádřením firmy, která se věnuje komunálním službám včetně odpadového hospodářství a jež nás svým sloganem ujišťuje o tom, že vše je naprosto v pořádku. Tím bychom však vlastní výzkum ochudili, vytrhli ho z kontextu, v důsledku čehož bychom mohli dojít k datům vedoucím k zavádějícím tvrzením. A právě kontext je něco, v čem vizuální reprezentace bezpochyby existují – pídíme se po významu, který je vždy na ose mezi tím, kdo obraz stvořil, a jeho příjemcem, což mimo jiné znamená, že všechny vizuální (ale i textové) reprezentace jsou bez výjimky nejen produkovány, ale i konzumovány v sociálním kontextu (Banks 1995).

17.
Proto je nezbytné tato dvě slova – čistě ekologicky – číst jako komplexnější text, který zahrnuje i obraz, jenž k nám promlouvá. Nemám však na mysli pouze obraz, který je vidět, ale i tu neoddělitelnou část, jež se před našimi zraky může snadno schovat. Vizuální aspekty kultury, které jsou relační a nutně v sobě zahrnují i nevizuální části, jsou totiž nástrojem kulturní reprezentace s mnoha možnostmi a zamýšlenými i nezamýšlenými dopady. Pokud se navíc díváme skrze ontologickou perspektivu, pak všechno kolem sebe, včetně podobných sloganů, nemůžeme vnímat jako dané, mající jasný význam, ale naopak jako ve stavu neustálé změny (Woolgar & Lezaun 2013).

18.
Heslo čistě ekologicky zní ve veřejném diskurzu skutečně pozitivně a má v sobě nádech určité naděje, která rezonuje se současnými klimatickými problémy. Je otázkou, zdali se v tomto případě nejedná o marketingový tah, který pouze parazituje na intersubjektivním vnímání toho, co by se mělo zrovna teď v tuto chvíli dělat správně. "Dělat správné věci" není žádná stabilní kategorie, nýbrž naopak velice tvárná hmota, existující na různých úrovních i v různém měřítku. Problém nastává v okamžiku, kdy se v určitých situacích "dělání správných věcí" stává vyžadovanou normou pod pohrůžkou represe a sankcí. Nebo nejde o problém, ale o účinný způsob, jak v době kapitalocénu (Moore 2015; Hann 2017) dosáhnout kolektivní zodpovědnosti vůči okolnímu prostředí, jehož jsou lidé neoddělitelnou součástí a které spíše negativně ovlivňují?

19.
Zsuzsa Gille (2007: 32–34) tvrdí, že jakýkoli politický systém či ideologie hraje s časem. Kapitalismus je charakteristický svou neustále se zrychlující produkcí (Vostal 2016: 34–62), která je však přímo závislá na konzumaci. To je také zároveň jedna ze slabin kapitalismu. Nedostatečná konzumace přímo ohrožuje jeho životaschopnost. Proto jedním z cílů, jak udržet kapitalismus při životě, je akcelerovat konzumaci produkováním spotřebního zboží s velmi omezenou životností, tedy zrychlit obrat zboží. Kvantita vítězí nad kvalitou a udržitelností. To je však mimo jiné umožněno i tím, že si lidé mohou dovolit věci vyhodit a pořídit si místo nich nové.

20.
Čas je tedy možné manipulovat. Lze ho nejen zrychlovat, ale i zpomalovat. Za jeden z prostředků, jak zpomalit čas, je ve veřejném diskurzu považováno opětovné využití věcí, případně recyklace. Těmito způsoby zacházení s věcmi je lidé jednak vrací do sféry užitečného a použitelného, jednak tím zpomalují vytěžování neobnovitelných zdrojů a dávají tak těm obnovitelným možnost k regeneraci. Může to znít jako samozřejmost, jako cesta, kterou se lidé v západní společnosti vydávají. O recyklaci, třídění odpadu, zodpovědném chování vůči svému okolí a příštím generacím se vedou debaty na nejrůznějších platformách a jde jim jen stěží uniknout. Jakkoli jsou tyto debaty důležité a užitečné, v některých případech skončí pouze u nějakého sloganu, který má jasně a důrazně vyslat pozitivní zprávu. Slogany jsou ale příliš zjednodušující symbol a úspěšně tak zapadají do zkratkovité komunikace, která charakterizuje současnou dobu. Navíc vše týkající se environmentálních otázek a odpadu (i toho informačního) bývá v současnosti spojováno zároveň s vinou, morálkou, případně beznadějí (Hawkins 2005: 21–41). Včetně slova recyklace a předpony eko.

Eko a recyklace

21.
Žijeme v době, kdy je globální ekonomický industriální systém považovaný za možného hlavního činitele rychlé klimatické změny (Graeber 2012). Zároveň jde o dobu, v níž současné globální vládní politiky nejsou schopny problém klimatické změny rázně řešit. A to i přestože nás zahlcují hezky znějícími prohlášeními a závazky. Čím to může být způsobeno? David Graeber (2012) nabízí odpověď v podobě úvahy o kosmologii industriální civilizace, se kterou úzce souvisí současné vnímání termínu recyklace.

22.
Graeber tvrdí, že lidé vnímají produkci i zbavování se věcí podobně jako narození a smrt člověka, a to z jednoduchého důvodu. Ani jedno běžně nevídáme. Touha lidí po vlastnění a akumulaci dalších a dalších věcí je zcela oddělena od jejich povědomí o tom, jak jsou tyto věci vyráběny a kde skončí, až se rozhodnou, že už pro ně nemají žádnou hodnotu (Hawkins 2005). Kde se ale vzala představa cirkulace? Začátek ani konec lidského života nám není jasný, podobně jako nevidíme do produkce a zbavování se věcí. Vytváří to určitou formu nedotknutelné posvátnosti. Podle Graebera to vypadá, že věci i lidé se jen tak zjeví, začnou cirkulovat (jsou v oběhu) a nakonec podobně záhadně zmizí v nicotě. Zároveň ale lidé touží po určité stabilitě, po ukotvení. Jelikož jde však o přání, které je v rozporu s neustálým pohybem, nevyhnutelnou změnou, nejjednodušším způsobem zachování stávajícího je představa pohybu v kruhu. Jde o konstrukt, o vytvoření srozumitelného rámce. Ve skutečnosti však ani lidé ani věci prostě jen tak nezmizí. Všude kolem nás se nacházejí zbytky věcí i lidských těl. Zůstává po nich stopa, která může být, jak tvrdí Kevin Hetherington (2004), zviditelněná jejich absencí.

23.
Mezi vědci napříč různými obory panuje shoda, že ke globální klimatické či environmentální změně je potřeba přistupovat interdisciplinárně (Moran 2010: 1). Na environmentální otázky by neměly mít monopol přírodní vědy. Jak však upozorňuje Tim Ingold (2000: 13–26), jednotlivé vědecké diskurzy kategorii ekologického či environmentálního vnímají odlišně. Zatímco přírodní vědy k této otázce přistupují s určitým (podle svého přesvědčení objektivním) odstupem, pro sociální vědce (zejména sociokulturní antropology) je kategorie ekologického, tedy života všech organismů v konkrétním prostředí, relační (Ingold 2000: 19–20). Zároveň je tato kategorie ve srovnání s veřejným vnímáním také hodnotově neutrální. Platí přitom, že všechny žijící organismy jsou aktivními činiteli této vzájemně provázané sítě, která je zároveň také nutně provázaným vztahem živých organismů a prostředí. Jinými slovy, nemůže existovat organismus bez prostředí, stejně jako neexistuje prostředí bez organismu. Ekologické je tedy relační kategorie, která zároveň označuje neustálý proces, jelikož nic nemůže existovat beze změny. Prostředí, v němž lidé žijí, nabývá významu pouze ve vztahu k člověku i ostatním organismům, které stejné prostředí obývají.

24.
Avšak jak podotýká Ingold (2000: 14), lidské bytosti žijí v diskurzivních světech, které jsou kulturně konstruovány. To samo o sobě člověka, i přestože je součástí prostředí, v němž žije, z tohoto prostředí určitým způsobem vyděluje. Jako lidé jsme i nejsme součástí světa kolem nás. Majíce tuto perspektivu v mysli, je nezbytné pro potřeby tohoto článku ujasnit si použití pojmu ekologické či environmentální. Nejenže jednotlivé vědecké diskurzy tuto kategorii vnímají odlišně, s největší pravděpodobností se také odlišuje od veřejného i politického diskurzu, které jsou ale úzce provázány. A právě politickému vnímání ekologických (environmentálních) otázek a jeho dopadu na veřejný ekologický (environmentální) diskurz, stejně jako jejich vzájemnému ovlivňování se, v tomto článku věnuji pozornost. Přičemž mějme na mysli, že termín ekologie, ekologické či environmentální jsou v tomto kontextu silně hodnotově zatíženy.

25.
Zastavme se na chvíli u slova recyklace. Tímto termínem je označován proces, kdy použité je přeměňováno na něco jiného (Alexander & Reno 2012: 1). Původně jde o čistě technický termín užívaný v souvislosti s nakládáním s produkty rafinérie (Graeber 2012: 281). Současného významu toto slovo nabylo později ve spojení s environmentálním uvědoměním a zeleným konzumerismem jako reakce na dopady konzumní ekonomiky. Opustilo tak svůj technický význam a stalo se spíše morálním imperativem, jelikož obecně je recyklace považována za občanskou povinnost (Wheeler & Glucksmann 2015: 2). Podobně jako kategorie ekologického přišla recyklace o svou hodnotovou neutralitu. Navíc se přesunula na individuální úroveň, přestože jako jednotlivci produkujeme pouze zanedbatelnou část celosvětového odpadu (Glücksberg 2013: 234–235). K tomuto posunu došlo v 60. letech 20. století, kdy zbavování se odpadu přestává být individuálním očištěním a spíše se stává znečišťujícím aktem celé společnosti, stejně jako znakem individuální nedisciplinovanosti a chybějící zodpovědnosti (Hawkins 2005: 30).

26.
Individuální environmentálně citlivé chování bývá běžně považováno za "morálně správné", což samo o sobě vytváří určitou nadřazenost a vede k možnosti zneužití k osobnímu prospěchu. Zdá se, že vše morální má tendenci být zároveň amorální, čímž dochází k postupnému mizení samotné morální esence. Environmentální morální nadřazenost může pak přispívat k sociální nerovnosti reprezentované v amorálních podobách.

27.
Můžeme zde sledovat přesun zodpovědnosti na úroveň jednotlivce, za kterým pravděpodobně stojí zvyk stavět se k morálním otázkám jako k záležitosti osobního svědomí (Graeber 2012; 2015). S největší pravděpodobností to bude tím, že neoliberální ideologie, paradoxně založená na principu svobodné volby, reálně svou zodpovědnost na vládní a byrokratické úrovni popírá a trvá na tom, že každý člověk odpovídá nejen za svůj život a svou "svobodnou" volbu, ale i za stav věcí na globální úrovni (Bauman & Donskis 2018: 16; viz také Graeber 2015). Je mnohem jednodušší tlačit na jednotlivce (i když v masovém měřítku) než přesvědčit pilíře konzumní ekonomiky, tedy mocné kapitalistické firmy, že zodpovědnost leží primárně na nich. Nabízí se však otázka, kde se nachází hranice, na které končí individuální a začíná masové. A zda vůbec existuje.

28.
Recyklace, tato morálně vyzdvihovaná a ceněná činnost, je především o tržním obchodu s nadále využitelným materiálem. Jinými slovy, nejrůznější společnosti recyklují, protože z této činnosti profitují. Aby mohlo být s odpadem obchodováno, musí se stát komoditou (Alexander 2016). Na odpad a jeho pohyb se vztahují nejrůznější zákazy a příkazy. Komodity však cestují o mnoho svobodněji, jak jsem se sám mohl přesvědčit v případě obchodu s vraky aut v rámci Evropské unie, ale i mimo ni.

29.
Vrak s platnými doklady konkrétní země, tedy zejména s platnými registračními značkami a technickým průkazem, nemůže být úředně prohlášen za odpad.[12] Zároveň nepodléhá zákonům o ekologické likvidaci v jiné zemi ani žádným zvýšeným poplatkům za jeho přeshraniční prodej, alespoň do momentu, než se objeví v tamním registru vozidel. Tato vozidla, ač se lidem mohou zdát být jasným odpadem, jsou komoditou. Při přeshraničním pohybu vraky necestují jako odpad, což nejen snižuje množství formálních povinností, ale zároveň umožňuje maximální re-cyklaci automobilů bez nutnosti ekologické likvidace. Jde o kličku, které lidé obchodující s auty hojně využívají. V České republice je dokonce převod vozidla (osobního automobilu, motocyklu, nákladního automobilu, autobusu…) do zahraničí levnější než vnitrostátní změna majitele v registru vozidel. To nám naznačuje odlišný přístup k jedné a té samé věci. Úřady vidí automobil jako budoucí odpad, kterého je lepší se zbavit, nejlépe ho odsunout za hranice, a to i v douglasovském smyslu. Pro vrakaře je toto vozidlo naopak žádoucím zdrojem a příležitostí, takže často dochází k importu ze zahraničí i k (re)exportu, přičemž nemůže zůstat bez povšimnutí, že směr proudění aut na náhradní díly je většinou ze západu na východ. Klasifikace tedy slouží jako prostředek, který na jedné straně umožňuje zisk v šedé zóně neformální ekonomiky, ale zároveň podporuje znovuvyužití starých dílů v duchu oficiálně propagované cirkulární ekonomiky.

30.
Jednoho pochmurného lednového rána, kdy nám všem na vrakovišti zima zalézala za overaly, přivezl pan Všemohoucí docela nový Hyundai Santa Fe. Jeho majitel se na tříproudé dálnici dostal mezi kamion a další osobní auto. Pravou stranu měl automobil otevřenou jako konzervu, majiteli se nic vážného nestalo. Pan Všemohoucí si začal auto fotit. Překvapilo mě to, protože do té doby jsem ho nic takového dělat neviděl. Zeptal jsem se, na co ty fotografie jsou. "Zkusím to prodat ještě dál na východ," vysvětloval pan Všemohoucí. Později mi pan Vedoucí řekl, že existuje možnost větší poptávky po těchto dílech v Polsku nebo Rusku: "Nás je deset milionů, Poláků kolik? Tak čtyřicet? A Rusáků mrtě." Zaujme na tom nejen docela přesný odhad počtu obyvatel těchto tří zemí, ale také, že co jeden považuje za odpad, je pro druhého k nezaplacení (Reno 2009; 2016: 98–135). O pár dní později pro auto skutečně přijel s odtahovkou jeden muž z Bulharska. Všechny nás překvapilo, že muži chyběly obě paže od loktů dolů, ale i přes tento hendikep nakládal auto v podstatě sám. Nabídku pomoci odmítl. Na odtahovce i plaťáku[13] měl naložená už jiná dvě auta – toyotu a volkswagen. Trh s ojetinami a vraky je v Evropě propojený a vždy se vyplatí oběma stranám.

31.
Hranice, kde se z odpadu stává komodita (a platí to i naopak), je tenká, ale zároveň konkrétní. Většinou se tak stane, když odpad vstoupí do prostoru odpadového hospodářství, do míst s jasnými smluvními pravidly.[14] Pokud pro nějaký materiál není využití, případně je jeho recyklace nákladná nebo není státně dotovaná, nerecykluje se, jak ukazuje případ plastu z vrakoviště. Recyklace bývá smluvně upravována. Často za každou cenu, jen proto, aby byly naplněny konkrétní závazky, které se veřejně projevují jako zmiňované slogany. Sledujeme zde situaci, v níž existují mechanismy, které udržují "ekologické" nakládání s odpadem (včetně recyklace) i přesto, že produkuje další odpad nebo je energeticky příliš náročné. Tyto mechanismy nejsou nic jiného než zákonná omezení a hrozby sankcemi, nebo státní i jiné formy dotací, které udržují recyklační společnosti při životě (Alexander 2016).

32.
Každodenní morálka, která se bezprostředně týká jednotlivců, se stává účinným nástrojem pro jejich manipulaci a shromažďování recyklovatelného materiálu do náručí firem, které z recyklace profitují. Jednotlivci i domácnosti se stávají cílem politické recyklační intervence vyžadující aktivní účast (Wheeler & Glucksmann 2015: 1). V této souvislosti můžeme hovořit o morální recyklační ekonomice, jelikož lidé recyklují s vírou v abstraktní sociální a environmentální dobro. Recyklace se pak stává gestem, vyjádřením osobního environmentálního uvědomění (Hawkins 2005: 32). Jak v případě potravinového odpadu poznamenává Daniel Sosna et al. (2019), lidé se běžně řídí morálním přesvědčením, že plýtvání je špatné. A v mnoha případech jde o přesvědčení, které nevychází pouze ze společenského či ekonomického kalkulu nebo ze společenského tlaku, ale spíše ze zvyku konkrétní domácnosti. Podle autorů vychází přesvědčení o neplýtvání jako morálně lepším chování z každodenní zkušenosti s vytvářením hodnoty.

33.
Lidé shromažďují vlastní odpad, který se posléze stává komoditou soukromé či státní společnosti. Nahrává tomu i současný trend prosazování cirkulární ekonomiky, která je v globálním kontextu prezentována jako jediná cesta, jíž skrze recyklaci či upcyklaci lze dosáhnout bodu, kdy ideálně nic nepřijde nazmar. Tyto snahy mají přinejmenším dvě roviny – tržní a individuální, tedy rovinu domácnosti. Na rovině jednotlivců či domácností působí cirkulární ekonomika kreativně. Bezpochyby může mít pozitivní důsledky, ale ty jsou víceméně úspěšně překrývány druhou, neoddělitelnou tržní rovinou.

34.
Současné snahy o prosazení konceptu cirkulární ekonomiky jsou vesměs založené na tržním principu a většinou vedené lidmi s ekonomickým vzděláním, zkušenostmi v bankovním sektoru, nebo se vzděláním technickým. Typickým příkladem je digitální tržiště s odpadem Cyrkl nebo Institut cirkulární ekonomiky. Jakkoli se aktivity těchto institucí mohou zdát na individuální úrovni prospěšné, mohou mít i negativní dopady. Fungují v tržní logice, tedy skrze optiku peněz, která je přímo závislá na rentabilitě a profitu, což bývá zakrýváno PR prohlášeními o nutnosti přechodu na principy cirkulární ekonomiky.

35.
Abychom byli schopni porozumět přesunu morální zodpovědnosti v environmentálních otázkách na jednotlivce, podívejme se blíže na menší jednotky, které dohromady tvoří společnost – domácnosti.

Autarkia

36.
Ekonomické je v současném globálním světě nadřazeno ekologickému. Tato dvě slova však mají stejný základ a původně šlo o siamská dvojčata, která byla od sebe časem oddělena jako dvě nezávislé entity. Skoro se mi chce říci, že dnes tvoří jakousi lévi-straussovskou binární opozici. Na jedné straně maximalizace zisku, orientace na růst a "pokrok", produktivita, na druhé pak zejména udržitelnost. Lidé se naučili žít ve světě, kde ekonomické není považováno za příliš ekologické.

37.
Předpona eko má původ v řeckém slově oikos neboli domácnost, tedy ideálně soběstačná jednotka – autarkia (Hann & Hart 2011: 20). Aristoteles považoval oikos (domácnost v tehdejším lokálním významu) za klíčové jádro společnosti, přičemž toto slovo v sobě neslo jak stránku ekonomickou,[15] tak ekologickou. V dnešní představě může jít o ekonomickou i ekologickou soběstačnou jednotku – rodinnou zemědělskou usedlost (Graeber 2012).

38.
Morálním imperativem antického Řecka byla nezávislost svobodného člověka. Skutečně svobodný člověk byl závislý pouze na vlastní domácnosti. Graeber upozorňuje, že hlavním motivem ekonomického myšlení tehdejšího člověka bylo řízení a udržování domácnosti v chodu. Profit přichází na řadu až tehdy, když jsou základní potřeby domácnosti uspokojeny. V každém případě snaha o něj byla zbytná. Aristoteles dokonce snahu o profit a trh, na němž k ní docházelo, považoval za antisociální aktivitu (Hann & Hart 2011: 20). Koncept oikos v sobě zahrnoval soběstačné udržitelné hospodaření v souladu s okolním prostředím a v některých případech i maximalizaci produkce mimo prostředí domácnosti pro vlastní profit (Graeber 2012). Udržitelnost a maximalizace – dvě slova v současnosti považovaná za protimluv – se vzájemně nemusí nutně vylučovat.

39.
Domácnost je koncept, se kterým se v sociokulturní antropologii pracuje často. Univerzální podoba domácnosti neexistuje. Univerzálnost domácnosti spočívá v její existenci ve všech lidských společnostech. Napříč antropologií panuje shoda, že domácnost není pouhá ekonomická jednotka, nýbrž také základní společenská jednotka, v níž se vedle produkce, (re)distribuce a konzumace odehrává i reprodukce (Roberts 1991: 62). Odkaz britských sociálních antropologů poloviny minulého století, jako byli například Goody, Fortes, či Evans-Pritchard, nám ukazuje domácnost především jako neizolovanou jednotku. Fortes považoval domácnost za jakousi dílnu (workshop) sociální reprodukce (Fortes 1969: 2), která zajišťuje kontinuitu společnosti jako celku. Domácnost je tedy v tomto smyslu systémem sociálních vztahů, skrze které jsou její členové integrováni do okolního prostředí a celospolečenské struktury (Fortes 1969: 9). Vedle ekonomické a ekologické roviny můžeme v domácnosti sledovat také rovinu společenskou a politicko-právní. Domácnost jako neizolovaná jednotka je charakteristická obousměrným recipročním pohybem.

40.
V této logice nepůsobí nijak zvláštně přístup vědců zabývajících se klimatickými změnami a environmentálními otázkami, kteří domácnost považují za klíčovou pro pochopení environmentálních změn (Moran 2010: 33). Argument, že celospolečenské změny ve vztahu k prostředí lze dosáhnout cíleným působením na domácnosti, zní logicky. Působí však přinejmenším zvláštně, že v tomto kontextu je domácnost chápaná jako univerzální nositel agency, který hýbe světem. Taková představa je sporná nejen v teoretické rovině, ale zároveň ignoruje rozličné konceptualizace domácnosti v odlišných společnostech.

41.
Důležitá proměna domácnosti ve smyslu reciprocity se společností, jíž je součástí, přichází s industriální revolucí. Domácnost (oikos) přestává být jednotkou produkce a stává se především jednotkou konzumace (Graeber 2012). S touto signifikantní změnou souvisí také vnímání materiálních věcí v době konzumní ekonomiky. Lidé jsou naučeni vnímat věci jako jednorázové. V momentě, kdy začnou nést známky opotřebení či nefungují, jak mají, skončí na skládce nebo ve spalovnách. Toto chování je podporováno způsobem produkce, kdy jsou vytvářeny věci, které se jednoduše nakonec dříve či později rozbijí a jsou neopravitelné. A to jen proto, aby byl maximalizován obrat zboží a podporována produkce a z ní plynoucí zisk (Strasser 2000).

42.
Této logice se přizpůsobil také automobilový průmysl. Dnešní automobily se špatně opravují. Jednak mechoši[16] často nevědí jak, protože automobilky neustále něco mění, ale i z důvodu, že u novějších aut se často nedají vyměňovat díly po menších částech, pouze jako větší celek. Ten však v automobilu bývá buď špatně dostupný, mechoš se k němu pak musí dostávat dlouho, čímž se zakošům[17] prodraží jeho práce, nebo je díl sám o sobě příliš drahý. Podle Hynka zisk automobilek nekončí prodejem automobilu, ale pokračuje zejména v prodeji náhradních dílů. Z tohoto důvodu automobilky v posledních letech přistupují k automobilům hlavně jako ke spotřebnímu zboží.[18]

43.
V jedné oblasti je však domácnost jako jednotka konzumace čím dál více aktivizována. V oblasti odpadového hospodářství. Jak již bylo řečeno, domácnosti i jejich členové se stávají cílem politické recyklační intervence, která vyžaduje aktivní zapojení zúčastněných. Výsledkem je třídění odpadu přímo v domácnostech na úrovni konzumace. Wheeler a Glucksmann (2015: 1–2) tento jev označují jako consumption work, což je koncept, který narušuje představu oddělenosti produkce od konzumace. Zdá se tedy, že domácnost v určité oblasti může být považována za důležitého partnera v kolosu globální ekonomiky i jinak než jen skrze optiku konzumace. Domácí třídění odpadu v tomto smyslu produkuje surovinu, která má možnost být průmyslově zpracována. To navíc vytváří další pracovní místa i další ekonomický profit.

44.
Můžeme tu však zároveň nalézt i jiný rozměr. Současný globální politickoekonomický systém popíráním své vlastní zodpovědnosti na vládní a byrokratické úrovni vytváří ideální podmínky pro emocionální nátlak na jednotlivce v otázce osobní zodpovědnosti. Lidé pak mají pocit, že svým odpovědným přístupem k odpadu a recyklaci pomohou vyřešit palčivé environmentální otázky. Problém byl přesunut, nicméně ne vyřešen.

Zpátky na začátek, po kruhu či po linii, obojí vede stejným směrem

45.
V sociálních vědách běžně o zbavování se věcí neuvažujeme jako o dosažení konce života konkrétní věci. Vyhozené věci (lidmi považované za odpad, který zmizel) se totiž pouze pohybují v odlišných režimech hodnoty (Gille 2007: 34–35). Pohyb v těchto režimech je pak nelineární a nepředvídatelný (Gregson & Crewe 2003: 142), jelikož každá věc (ale platí to i o lidech) má potenciál být komoditou, a to v jakékoli fázi svého života (Appadurai 1988: 13–16; Kopytoff 1988). O linii vedoucí od produkce přes konzumaci ke zbavování se věcí lidé pravděpodobně uvažují proto, že odsunutí něčeho úzce souvisí s udržováním rozpoznatelného stavu sociálního řádu. Zbavování se věcí je otázkou hranic, jde o přemístění všeho, co hrozí znečištěním (či jakýmkoli způsobem ohrožuje fungování společnosti), za určitý práh (Douglas 2003). Ale jak tvrdí Marilyn Strathern (1999), věcí se nemůžeme zbavit, pouze je měníme v něco jiného.

46.
Na začátku tohoto článku jsem psal o environmentálně citlivém chování českých vrakařů. Pro lepší představu na chvíli o pohybu věcí po linii s nějakým začátkem a koncem uvažujme. Zbrusu nový automobil se po ní skrze různé režimy hodnoty[19] pohybuje směrem k nezadržitelnému konci, i když zcela jistě s možností jeho odkládání. Konec může přijít v jakýkoli moment – většina aut na neformálních vrakovištích jsou tzv. totálky, tedy automobily neopravitelně poškozené při autonehodách, a to mohou být i nová auta. Jinak řečeno, čas pro hodnotu může a nemusí být rozhodující. Jeden z mých informátorů tvrdí, že automobil (jako celek složený z částí) má hodnotu pouze ve dvou fázích svého života – když je úplně nový a když se stane veteránem. Jinak je bezcenný.[20] To však neplatí o jeho částech, které cenu příliš neztrácejí a jsou tak hodnotnější než automobil jako celek. Nepoškozené srdce[21] automobilu, jako jeho nejcennější orgán, stojí vždy více než samotný vrak. Na této časové stabilitě je založený obchod s díly na vrakovištích, přičemž platí, že některé díly odolávají času méně. Pro tyto případy však existuje přeshraniční obchod s vraky, který tak otevírá prostor jiného trhu.

47.
Touhu vrakařů po zisku spojenou s environmentální citlivostí dobře ilustruje událost, která se odehrála pozdě odpoledne za vůně krásného končícího babího léta, kdy pan Všemohoucí přivezl KIA Carens. Pro pojišťovnu totálka, bezcenný kus šrotu, pro pana Všemohoucího jedno obrovské štěstí raritního nálezu. Toto vozidlo bylo totiž pouze 4 měsíce staré a podle pana Všemohoucího i opravitelné. Byl z nálezu tak nadšený, že nám všem společně s vrakem přivezl i zmrzlinu. Předtím než život této KIA pro své původní majitele skončil, měla cenu 590 000 korun. Pojišťovna zpravidla vyplatí škodu v plné výši s pětiprocentní spoluúčastí. Pan Všemohoucí auto vydražil[22] za 190 000 korun, následně do jeho opravy investoval 100 000 korun a nakonec prodal za 400 000 korun. Nepochybně výhodný nákup, který přinesl zisk 110 000 korun. A to už si oslavu se zmrzlinou zaslouží.

48.
Život této KIA nehodou na dálnici rozhodně neskončil. Nezačali jsme ji rozebírat jako ostatní vozy. Pan Všemohoucí se rozhodl auto znovu postavit. Použil k tomu úplně stejné auto, které koupil jen několik týdnů předtím. Mezi vrakaři a mechoši se říká, že takové auto se lepí. Pan Všemohoucí mě pověřil vyzobáním interiéru staršího z těchto aut. Šlo o projev důvěry, protože zatímco při běžném zobání[23] se nějaké drobnější chyby a poničení dílů ztratí, u tohoto vozu šlo o použitelnost všeho, co v něm bylo. Včetně elektroinstalace, která se jinak běžně stříhá či řeže flexou. Když jsem byl druhý den hotov, pan Všemohoucí šukačkou[24] uřízl kusy karosérie, které bylo potřeba nalepit místo poškozených částí novějšího z obou vozů.

49.
Společně jsme pak karosérii i části na lepení vezli o pár kilometrů dál ke klempíři. Po cestě mi pan Všemohoucí vyprávěl, jak (teď už bývalým) majitelům té KIA nabídl, že jim jejich automobil opraví za použití části karosérie z jiného auta a prodá zpět. Dívali se na něho prý, jako by se zbláznil. Nemyslel to nijak zle. Jen tu došlo k neslučitelnému střetu dvou odlišných perspektiv. Původní majitelé jsou přesvědčeni, že takto opravované auto nemůže být bezpečné. Pan Všemohoucí ale tvrdí, že dříve šlo o úplně běžnou praxi, kdy se nikdo nepozastavoval nad tím, že by auto bylo slepeno ze dvou nebo více kusů. Před vstupem České republiky do Evropské unie bylo těžké dovézt automobil ze zahraničí, jelikož jeho přihlášení bylo takřka nemožné. Se vstupem do EU došlo legislativně ke zjednodušení. Podle pana Všemohoucího ale zároveň s tím přišlo lobby automobilek, aby lidé nekupovali bouraná auta, či obecně ojetiny, jelikož podle nich nejsou bezpečné. Otevření evropského trhu s ojetinami totiž hrozilo automobilkám snížením zisku. Bouraná a lepená auta se stále, i když v menší míře, prodávají. Na můj dotaz ohledně bezpečnosti takových vozů pan Všemohoucí tvrdí, že:

Když se to dobře udělá, tak se bezpečnost nesníží. Ale lidi si to myslej proto, že maj masírku od někoho, kdo vydělává na tom, že tyhle auta se už nebudou používat a místo nich si koupí nový.

50.
V souvislosti s automobilovým průmyslem se stále mluví o bezpečnosti. Na druhou stranu není neustálá produkce a konzumace dalších a dalších aut příliš environmentálně citlivá, pouze podporuje ekonomiku. Může být neekologičnost nezamýšleným důsledkem bezpečnosti? Nebo jde o důkaz nekompatibility ekologického s ekonomickým v rámci neoliberálního kapitalismu? Dnešní automobily evokují dvě představy: luxus a bezpečnost. Snaha automobilek rozvíjet právě tyto dvě kvality má však sociální důsledky. Ať záměrně, či nikoli, důraz na luxus a bezpečnost prohlubuje nerovnosti ve společnosti.

51.
Co se vlastně na vrakovišti děje? Běžná představa zřejmě bude, že jde o místo, kde končí staré automobily. Často se o těchto místech také mluví jako o hřbitovech aut. V této optice by pak šlo o něco podobného jako u skládky odpadu – místo, kde schováme nepotřebné. To by ale byla mýlka, jelikož vrakoviště jsou zejména jakési třídírny, kde se hodnotné (v emické klasifikaci) a použitelné odděluje od bezcenného, čímž dochází k uchovávání či vytváření hodnoty.[25] Zároveň tu probíhá každodenní směna. Nicméně autovrakoviště mají se skládkami odpadu jednu podobnost – jsou to heterotopie (Sosna 2016). Bývají bezpečně oplocena tak, aby nic a nikdo nepronikl dovnitř ani ven.

52.
Jak jsme si již řekli, hranice, kdy se z hodnotné věci stává odpad, je tenká a závisí na mnoha okolnostech, které mohou nastat kdykoli. A to i na samotném vrakovišti. V prosinci jsme na nějakou dobu přestali rozebírat auta a místo toho jsme se věnovali běžnému předvánočnímu úklidu ve skladech. Šlo nejen o inventuru a přeskupování jednotlivých dílů pro lepší orientaci, ale i určení, které z dílů pro úsporu místa vyhodíme. Pan Vedoucí, jinak chladný a racionální čtyřicátník, si nejednou s trpitelským výrazem posteskl, že by nejraději všechno prodal. Nakonec ale převážila jeho racionalita a neuvěřitelná schopnost vždy všechno kalkulovat a my jsme na jeho pokyn vyhazovali ze skladů obrovské množství věcí. Po několik let byly tyto věci ve skladu nositeli trvalé hodnoty, jelikož hodnota i cena dílů se v čase příliš nemění. Jednou za čas pak přijde doba, kdy díly jako lusknutím prstu o svou vlastnost být komoditou přijdou a z ničeho nic se stanou odpadem.

53.
Nestane se tak však jen pouhou potřebou udržovat místo ve skladu. K této rychlé změně přispívají i samotné automobilky ve fázi produkce. Podle Hynka je to například vidět na neustálé změně uchycení ramen a náprav automobilů. Desítky let existuje stejný systém uchycení, ale v poslední době automobilky uchycení a jeho design mění, přestože funkčnost systému zůstává stejná. Hynek tvrdí, že pro většinu spotřebitelů nemusí být uchycení nápravy a ramen nijak zvláštní, narozdíl od závodních speciálů. Jde hlavně o jeho celkovou funkčnost. Důvodem neustálé změny je podle něj zabránění spotřebitelům v možnosti opravovat si staré vozy za použití stále stejných dílů, které by bez problémů mohly používat i nové automobily.

54.
Vrakoviště je také místo druhých šancí (Soderman & Carter 2008), místo re-cyklace, kde použitelné díly zachraňují život věcem, které by jinak skončily jako odpad. Vrakoviště bezpochyby fungují v logice kapitalismu, paradoxně však i zároveň proti ní. Vrakaři z prodeje profitují, ale také pomáhají udržovat život věcí déle, čímž přispívají k nižší poptávce po automobilech nových, a tedy nepřispívají ke zvyšování jejich produkce.

Závěr

55.
Skrze dlouhodobou zkušenost s prostředím autovrakovišť jsem se v tomto článku zaměřil na současný trend všudypřítomných sloganů spojených se zelenou ekonomikou. Události odehrávající se na místech, která nakládají s vraky automobilů, existují v širším kontextu oblasti veřejného environmentálního diskurzu, jenž je ovlivněn politickým diskurzem, který je nemožné oddělit od ekonomického lobby.

56.
Odpad je v současnosti spojen s pocitem viny, s pocitem osobní morální odpovědnosti (Hawkins 2005). To vytváří tlak, který vede k neustálému přesvědčování o uvědomování si určitého závazku. Ve výsledku však slogany o "správném" naložení s odpadem, o vytváření zelené energie či o čistě ekologickém zpracování odpadu zní plytce. Odpad bývá zneviditelňován stejně jako nakládání s ním. Proto se pak mohou ve veřejném prostoru objevovat slogany jako ten, jenž dal název tomuto článku.

57.
Odpad má potenciál být nejednoznačným (Alexander & Sanchez 2019: 1–30), přesto k němu veřejnost i lidé v odpadovém hospodářství přistupují jako k něčemu pevně danému. Odpad je vnímán natolik negativně, že postupně vznikal tlak na jeho odsunutí, byť jen v podobě slova. Negativní bylo nahrazeno pozitivním slogany, které ujišťují o "správném" naložení s odpadem. Skutečné nakládání s odpadem je však odlišné. Nic není pouze černobílé a existují místa, která jsou stejně nejednoznačná jako odpad samotný. Místa zpracovávající vraky aut.

58.
Na těchto místech se třídí použitelný a hodnotný materiál od nepoužitelného a nehodnotného. Objevuje se tu však také odpad, který po přimhouření oka popelářů končí na skládkách nebo ve spalovnách. Vrakoviště, zejména ta neformální, jsou však místy, která jsou určitým způsobem environmentálně citlivá, navíc bez intervence zákonodárců. Tato citlivost však nevychází z morálního přesvědčení o potřebě být environmentálně citlivý, nýbrž je vedlejším produktem touhy po zisku, který plyne z prodeje dílů rozebraného vozidla. Někteří vrakaři, zvláště ti zruční, s vidinou zisku také bouraná auta opravují a vracejí do provozu. Tím přímo přispívají ke snižování počtu zájemců o nové vozy.

59.
Současný trend zelené ekonomiky slibuje nápravu špatností provedených dravou konzumní ekonomikou a cestu k lepší budoucnosti za zachování stejných vzorců produkce, konzumace i způsobu života. Žádný z těchto slibů ale neprošel přes síto neoliberálních principů akumulace, aniž by nedošlo k jeho změně (Argenti & Knight 2015). Pravděpodobně z důvodu neochoty změnit zažité vzorce. Jde pouze o přebarvování ocelově šedého povrchu kapitalismu na zelený. Kapitalismus je však barvoslepý (Howe & Boyer 2020). Jinými slovy, aby byla zelená ekonomika (či zelený kapitalismus) udržitelná (ale nejen pro vyvolené) a nestávala se negativně morálním imperativem, neměla by se řídit kapitalistickou logikou orientovanou na neustálý růst a pouze povrchně měnit barvu. Jak upozorňuje Hawkins (2005), současný globální politickoekonomický systém, založený na nepřetržitém obratu zboží a pohybu peněz, nás neustále nutí k nešetrnosti a generování dalšího a dalšího odpadu.[26] Stále však existují místa jako vrakoviště, která svým způsobem tento trend narušují tím, že lidem nabízejí alternativu k požadovanému chování současného konzumenta.

Poděkování:

60.
V prvé řadě bych chtěl poděkovat svému školiteli Danielu Sosnovi. Jsem vděčný za jeho postřehy, trpělivost, schopnost ukázat mi další směr, podporu a plodné diskuse, které jsou pro mě neodmyslitelně spojené také s Bárou Stehlíkovou, jíž patří můj velký dík za podnětné komentáře k posledním několika draftům tohoto článku. Za podporu při prezentaci myšlenek tohoto článku děkuji členům Oddělení ekologické antropologie EÚ AV Paulu Keilovi, Petrovi Jehličkovi i vedoucímu oddělení Luďkovi Brožovi. Děkuji také svým kolegům doktorandům i vyučujícím na domovské Katedře antropologie FF ZČU, s nimiž jsem mohl některé myšlenky tohoto článku v rané fázi sdílet. Poděkování míří také za hranice, a sice Chrisu Hannovi na Max Planck Institute for Social Anthropology v Halle, jehož realizovaný nápad s podporou doktorandů ze zemí V4 mi umožnil najít další z akademických domovů, kde cítím významnou podporu. Děkuji také dvěma anonymním recenzentům (recenzentkám), kteří mě dokázali přesvědčit o potřebě udržet některé myšlenky na uzdě. Děkuji editorce časopisu Biograf Báře Spalové za komunikaci, která ve mně vždy zanechala stopu hřejivého pocitu. V neposlední řadě chci poděkovat klukům z terénu, Hynkovi, Jáchymovi, Prokopovi, panu Vedoucímu a panu Všemohoucímu (z důvodu zachování anonymity jsou jména smyšlená). Bez nich by můj výzkum neměl smysl.


Tento výzkum byl podpořen Grantovou agenturou ČR (GA20-06759S).

Poznámky

[1] „Klasifikace dělá divy.“

[2] Flusser nehovoří o vědomém zakrývání, spíše o nevědomosti plynoucí z nemožnosti nahlédnout pod povrch.

[3] "Jde o ekonomiku na kolečkách, která nám připomíná, že odpad může být komodifikován."

[4] Slangový výraz pro VIN, tedy Vehicle Identification Number (identifikační číslo vozidla).

[5] V době dokončování tohoto článku jsem v terénu 12. měsíc.

[6] "Demokracie končí před vratama," upozorňuje mě ze začátku skladník Jáchym. Naznačuje mi tak, že moje slovo, stížnosti či požadavky nemají žádnou váhu. Nejvýše stojí majitel, pod ním člověk, který se stará o byznys, nejníže pak ti, co rozebírají, a ti, co uskladňují. Postupně si uvědomuji, že toto "nedemokratické" uspořádání se promítá hlavně do hierarchie morálního řádu nečistoty (moral order of dirt) (Dant & Bowles 2003), která úzce souvisí s morálním dělením práce (moral division of labour) (Hughes 1958), jelikož nejšpinavější a fyzicky nejnáročnější práci vždy vykonávají ti nejníže postavení. Zároveň jde o účinný způsob, jak pomocí dodržování zažitých nepsaných pravidel hierarchii udržovat. Když jsem jednoho jarního rána dorazil na vrakoviště, obklopilo mě zvláštní všudypřítomné napětí. V té době jsme již několikátý den za sebou vyklízeli a přeorganizovávali sklad. Jáchym se na mě to ráno mnohokrát obořil. Šlo o malichernosti. Nakonec se ukázalo, že chvíli předtím schytal kritický komentář od pana Vedoucího, kterého měl na koberečku pan Všemohoucí (jak o majiteli našeho vrakoviště všichni kromě pana Vedoucího mluví), jelikož jsme při předvánočním úklidu ze skladu vyhodili "hagusy" (podélné střešní nosiče) na jeho vlastní auto. Nikdy jsem nezažil, že by pan Všemohoucí na někoho přímo křičel. Vše se v tichosti odehraje v kanceláři, pan Vedoucí později výtku s křikem a nadávkami adresuje níže, až se veškeré napětí uzemní na nejníže postaveném pracovníkovi autovrakoviště.

[7] Ročně z těchto vozů vznikne v EU 7–8 milionů tun odpadu.

[8] Slangový výraz pro totální škody, tedy kategorii, kterou určuje pojišťovna. Takové vozidlo se nevyplatí opravovat, protože cena opravy by byla vyšší než hodnota vozu.

[9] Přestože všichni moji informátoři čas od času skrze automobily nadávají na konzumní a spotřební způsob života.

[10] https://autovraky.mzp.cz/autovrak/webklient/ralight?ralightGrid-searchParamsStore=7nl1n

[11] Neformální místa, kde se nakládá s vraky, jsou na odpadové hospodářství úzce napojena. Můžeme je tedy za jeho součást také považovat.

[12] Definice vraku viz https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1997-13. Vrak ještě není odpad.

[13] Slangový výraz pro vlek za automobil pro přepravu aut.

[14] Tato pravidla však platí i na neformálních místech, jelikož oficiální záležitosti bývají za protislužby vyřizovány skrze spřátelená legální vrakoviště.

[15] Oikonomia doslova znamená řízení domácnosti.

[16] Slangový výraz pro mechaniky.

[17] Slangový výraz pro zákazníky.

[18] Pouhou změnou produkovaných věcí, například nahrazením automobilů se spalovacími motory těmi na elektrický pohon, se pravděpodobně nic neřeší. Přestože se tyto nové produkty tváří zeleně, stále jde primárně o profit, jehož vedlejším produktem bude vždy odpad.

[19] Automobily procházejí režimy hodnoty, kdy na ně můžeme pohlížet jako na spotřební nebo investiční zboží, až se dostanou do stavu, kdy je vnímáme jako materiál. Procházejí tedy proměnou, kdy je nakonec jejich hodnota určena spíše z potenciálu využití jednotlivých částí než z jejich původní funkce pro přesun lidí nebo věcí. Automobily mohou být za svůj život několikrát prodány, jejich poslední hodnota je však vždy zbytková hodnota. Pohybují se ze spotřebního trhu jako nové zboží přes trh s použitým zbožím až do oblasti odpadového hospodářství a recyklační ekonomiky, kde jsou hodnoceny na základě vhodnosti pro další využití jako materiálu.

[20] V sociálních vědách hodnotu nevnímáme jako vlastnost dané věci, ale spíše jako produkt sociálních procesů. Musíme si ale uvědomit, že v emickém uvažování je hodnota viděna v penězích, tedy jako směnná hodnota. Zatím jsem v terénu nepotkal jediného člověka, který by při koupi vozu neuvažoval o jeho dalším prodeji. Lidé, kteří "dělají do aut", si nekupují vozidlo tzv. na celý život. Mnohokrát jsem se se svým starším automobilem s velkým nájezdem kilometrů, jehož se nehodlám vzdát alespoň dalších 20 let, stal terčem narážek a vtípků.

[21] Slangový výraz pro motor.

[22] Byznys s vraky spočívá v přístupu do uzavřeného systému aukcí pojišťoven, stejně jako v neustálém sledování nabídek.

[23] Zobáním či (roz)boucháním vrakaři označují rozebírání vraku.

[24] Šukačka či šukalína je výraz pro pilu ocasku.

[25] Hetherington (2004) tvrdí, že na místech podobných autovrakovištím nedochází pouze ke třídění samotných věcí, ale i jejich hodnoty, přičemž hodnotu věci považuje za ekvivalent lidské duše.

[26] V angličtině slovo waste či sloveso to waste nese mnoho významů, v nichž se odráží i lidské chování. Na jednu stranu to be wasteful je chápáno negativně, na druhou je přesně takové chování vyžadováno pro zachování hladkého běhu motoru ekonomiky.

Literatura

ALEXANDER, C. (2016): When waste disappears, or more waste please! RCC Perspectives, (1): 31–40

ALEXANDER, C. / RENO, J. (2012): Introduction. In: C. Alexander & J. Reno, eds.: Economies of recycling: The global transformation of materials, values and social relations. London, New York: Zed Books. Str. 1–32

ALEXANDER, C. / SANCHEZ, A. (2019): Introduction: The values of indeterminacy. In: C. Alexander & A. Sanchez, eds.: Indeterminacy: Waste, value, and the imagination. New York: Berghahn Books. Str. 1–30

APPADURAI, A. (1988): Introduction: Commodities and the politics of value. In: A. Appadurai, ed.: The social life of things: Commodities in cultural perspective. Cambridge: Cambridge University Press. Str. 3–63

ARGENTI, N. / KNIGHT, D. M. (2015): Sun, wind, and the rebirth of extractive economies: Renewable energy investment and metanarratives of crisis in Greece. Journal of the Royal Anthropological Institute, 21: 781–802

BANKS, M. (1995): Visual research methods. Published by the Department of Sociology, University of Surrey. Dostupné na adrese http://sru.soc.surrey.ac.uk/SRU11/ [naposledy navštíveno 26.3.2021]

BAUMAN, Z. / DONSKIS, L. (2018): Tekuté zlo: život bez alternativ. Praha: Pulchra

DANT, T. / BOWLES, D. (2003): Dealing with dirt: Servicing and repairing cars. Sociological Research Online, 8 (2): 36 odst. Dostupné na adrese http://www.socresonline.org.uk/8/2/dant.html [naposledy navštíveno 26.3.2021]

DOUGLAS, M. (2003): Purity and danger: An analysis of concepts of pollution and taboo. New York: Routledge

FEATHERSTONE, M. (2004): Automobilities: An introduction. Theory, Culture and Society 21 (4-5): 1–24

FLUSSER, V. (1994): Za filosofii fotografie. Praha: Hynek

FLUSSER, V. (2001): Do universa technických obrazů. Praha: OSVU

FORTES, M. (1969): Introduction. In: J. Goody, ed.: The developmental cycle in domestic groups. Cambridge: Cambridge University Press. Str. 1–14

GILLE, Z. (2007): From the cult of waste to the trash heap of history: The politics of waste in socialist and postsocialist Hungary. Bloomington, Indianapolis: Indiana University Press

GLÜCKSBERG, L. (2013): Wasting the inner-city: Waste, value and anthropology on the estates. Doctoral thesis. London: Goldsmith, University of London

GRAEBER, D. (2012): Afterword: The apocalypse of objects – Degradation, redemption and transcendence in the world of consumer goods. In: C. Alexander & J. Reno, eds.: Economies of recycling: The global transformation of materials, values and social relations. London & New York: Zed Books. Str. 277–299

GRAEBER, D. (2015): The utopia of rules: On technology, stupidity, and the secret joys of bureaucracy. New York: Melville House

GREGSON, N. / CREWE, L. (2003): Second-Hand Cultures. Oxford: Berg

HANN, Ch. (2017): The Anthropocene and anthropology: Micro and macro perspectives. European Journal of Social Theory, 20 (1): 183–196

HANN, Ch. / HART, K. (2011): Economic anthropology: History, ethnography, critique. Cambridge: Polity

HAWKINS, G. (2005): The ethics of waste: How we relate to rubbish. Lanham: Rowman & Littlefield

HETHERINGTON, K. (2004): Secondhandedness: Consumption, disposal, and absent presence. Environment and Planning D: Society and Space 22 (1): 157–173

HOWE, C. / BOYER, D. (2020): Verdant optimism: On how capitalism will never save the world. Published by the Society for Cultural Anthropology. Dostupné na https://culanth.org/fieldsights/verdant-optimism-on-how-capitalism-will-never-save-the-world [naposledy navštíveno 26.3.2021]

HUGHES, E.CH. (1958): Men and Their Work. Toronto: Collier-Macmillan

INGOLD, T. (2000): The perception of the environment: Essays on livelihood, dwelling and skill. London and New York: Routledge

KOPYTOFF, I. (1988): The cultural biography of things: Commoditization as process. In: A. Appadurai, ed.: The social life of things: Commodities in cultural perspective. Cambridge: Cambridge University Press. Str. 64–91

MOORE, J.W. (2015): Capitalism in the web of life: Ecology and the accumulation of capital. London, New York: Verso

MORAN, E.F. (2010): Environmental social science: Human-environment interactions and sustainability. Oxford: Wiley-Blackwell

PINK, S. (2001): Doing visual ethnography: Images, media and representation in research. London: Sage

RENO, J. (2009): Your trash is someone's treasure: The politics of value at Michigan landfill. Journal of Material Culture, 14 (1): 29–46

RENO, J. (2016): Waste Away: Working and Living with a North American Landfill. Berkeley: University of California Press

ROBB, J. (2018): Contained within history. History and Anthropology, 29 (1): 32–36

ROBERTS, P. (1991): Anthropological Perspectives on the Household. IDS Bulletin 22 (1): 60–66

SHRYOCK, A. / SMAIL D.L. (2018): On containers: A forum. Concluding remarks. History and Anthropology, 29 (1): 49–51

SODERMAN, B. / CARTER, R. (2008): The auto salvage: A space of second chances. Space and Culture, 11 (1): 20–38

SOSNA, D. (2016): Heterotopias behind the fence: Landfills as relational emplacements. In: D. Sosna & L. Brunclíková, eds.: Archaeologies of waste: Encounters with the unwanted. Oxford: Oxbow Books. Str. 162–178

SOSNA, D. / BRUNCLÍKOVÁ, L. / GALETA, P. (2019): Rescuing things: Food waste in the rural environment in the Czech Republic. Journal of Cleaner Production, 214: 319–330

STRASSER, S. (2000): Waste and Want: A Social History of Trash. New York: Macmillan

STRATHERN, M. (1999): Property, substance, and effect: Anthropological essays on persons and things. London: Athlone Press

VOSTAL, F. (2016): Accelerating academia: The changing structure of academic time. Houndmills: Palgrave Macmillan

WHEELER, K. / GLUCKSMANN, M. (2015): Household recycling and consumption work: Social and moral economies. Houndmills: Palgrave Macmillan

WOOLGAR, S. / LEZAUN, J. (2013): The wrong bin bag: A turn to ontology in science and technology studies. Social Studies of Science, 43(3): 321–40

Pavel Mašek

E-mail: masek@eu.cas.cz

Pavel Mašek se po téměř dvacetileté kariéře v oblasti performativního umění se rozhodl změnit směr svojí cesty a v současné době je pod vedením Daniela Sosny studentem doktorského programu Etnologie na Katedře antropologie FF ZČU. Jeho disertační projekt je založený na etnografickém výzkumu na autovrakovišti, kde strávil 12 měsíců. Zároveň pracuje jako výzkumný pracovník pro Oddělení ekologické antropologie na Etnologickém ústavu Akademie věd ČR. Na konci roku 2018 získal v rámci V4Net doktorské stipendium na Department of Resilience and Transformation in Eurasia (pod vedením Chrise Hanna) na Max Planck Institute for Social Anhropology v Halle. Oblastmi jeho odborného zájmu jsou ekonomická antropologie, ekologická antropologie, materialita, morálka a etika, neformální praktiky, nerovnost, odpad, a sociální život věcí.
[Aktualizováno: 7. 1. 2021]

Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora Biografu.

Diskuze

Chcete-li k textu diskutovat, musíte se napřed přihlásit


Vložit příspěvek: